Rytíři ze Zvonu II – kapitola 11

Správce přístavu Abú Sád se se všemi vítal. Hned směřovali k jeho rezidenci. Pro Cristelu sehnali dvoukolku s mulami. Martin si hned sjel do pevnosti domluvit lov v pobřežních lesích s velitelem Hasanem. Ostatní se zabydlovali v paláci správce. Zde také přezbrojí. Další zastávka už bude křesťanská. Přejdou k původnímu ošacení a vymění scimitary za meče. Něco bude potřeba dokoupit. Trhy tady byly velké. Samozřejmě že největší byly rybí. Je však lákaly trhy s ostatním zbožím a koňmi. Ještě se ani nerozhlédli, když je hledali z přístavu dva vojáci znalí latiny. Mají se hned vrátit. V přístavu je německá loď, směřující do Anglie. Rychle se všichni loučili s Brynnem a přáli mu dobré pořízení u krále. Mohl by stihnout ještě při návratu Mauriciovy lodě v portugalském přístavu v Sao Martinho do Porto. S příznivým počasím a bez překážek může být za dva měsíce zpět. Pokud by tam už žádná z lodí nebyla, není těžké dostat se do Huelvy, kam lodi z Rabatu jezdí pravidelně.

Německá loď byla menší než koga, štíhlejší a veslově-plachetní jako pozdější fregaty. Její rychlost díky konstrukci a veslařům byla určitě dvojnásobná. Mauricio mu poskytnul dva sluhy. Lukáš se ptal německého kapitána na Nansena.

Znal ho, určitě kotví někde v Portugalsku na jihu.

„Bylo by skvělé potkat ho. Mohl by nás zase vzít do Francie.“

„Jenže vozí koření, no uvidíme. Zatím jsme teprve v Andalusii. Ještě podle celého Portugalska. Ale lodí jezdí mnoho. Taky jsme jeli dost na lehko. Teď máme množství nákladu.“

Přidal se i Jakub a nezapomněl připomenout i možná cestu do Zvonu:

„Myslíš, můj pane, že další zimu už uvidíme sníh?“

„Když všechno půjde dobře, na konec jara můžeme být v Nevers.“

Jakub se Samuelem a Fabriziem navštívili v knihovně pevnosti Al Zídáního. Tentokrát se dal zlákat i Zdislav k lovu. Nebo spíš chtěl být s Nicolasem. Vyjel s nimi i Mauricio. Aby prý nezapomněl na lov. Doprovázelo je pár sloužících Abú Sáda a Hasanových vojáků. Zvolili hluboké pralesy na severu mezi řekami Piedras a Odiel. Bukové a kaštanové přecházely místy v porosty korkového dubu. Narazili na osadu sběračů korku. Později na uhlířskou osadu. Pahorkatiny a vyvýšeniny opanovala limba, velké trsy šalvěje a pelyňku s pásy travin, kde narazili na lišky, které tu lovily zajíce. Ještě potkali kočovné sběrače medu. V hlubších lesích ulovili dva jeleny, nějaké laně, jezevce, divoká prasata a rysa. Večer si s Aurou povídali vlci. Přespali ve vojenských stanech. Mauricio se radoval z velikého jelena. Konečně narazili na medvěda. Bylo docela těžké ho zasáhnout. Přišel si na své Abú Sád za pomoci Jáchyma. Tentokrát přespali blízko potoka. Vraceli se k večeru mezi kvetoucími mandloňovými sady.

Ráno přišel za Lukášem Ludvík. Mluvili spolu dlouho.

„Určitě jednají o Cristele. Myslím, že už jsou víc jak pacientka a doktor. Přál bych to Ludvíkovi,“ sděloval u snídaně Jakub.

„Vždyť je jediný, kdo nikoho blízkého nemá. Bylo by to dobré pro oba,“ přidal se Martin. „Vrací se do Portugalska, ale nikoho tam nemá.“

Když přišel Lukáš, potvrdil jejich úvahy:

„Tak se, chlapci, naše družina trošku rozšíří.“

Potom jim všechno dopověděl Ludvík. Jeho pacientka se sama zajímala dříve o léčitelství. Veliký vzor vidí v Hildgardě z Bingenu. Nebude se odlišovat. Ráda jezdila na koni. Jak na tom bude lépe, pojede s nimi. A snad, až se dostanou do Nevers, otec Jeroným jim požehná, dá-li Bůh.

To všichni přivítali s potleskem.

„To je velmi dobrý důvod, přátelé, takovou zprávu zapít,“ smál se Martin.

Cristela s ruměncem ve tváři jim děkovala.

Zapíjení se trochu protáhlo.

„Není už červená kůžička?“ ptal se Martin.

„Ještě jsme ani neskončili snídani,“ dobíral si ho Jakub.

„A pro místní kuchaře je prase haram, nezapomínej, ještě nejsme v Portugalsku,“ uculoval se Hanek.

„Máme tam i naše, půjdu je popohnat.“

Vracel se s kouskem kýty.

„Bude i jezevec, o tom si nejsou jisti, kam ho zařadit. Vidíš, Samueli, teď tohle už nemusíš řešit. I když u vás se to taky moc nedodržovalo.“

Přijela portugalská koga, co pokračovala na Cádiz. Nemusí spěchat. Jejich nová loď není dokončená. Přesto se rozhodli k odjezdu. Nemohou zase až tolik zneužívat pohostinství Abú Sáda. Hned jak se zdálo být příznivé počasí, vyjeli. První den se dostali až k Faru, kde zakotvili. Pluli na západ k výběžku Sagres. Dříve to byla města u moře, která za Almohadů ztratila význam a upadla. Dál už pojedou na sever. Taky hned za Sagresem je překvapila náhlá bouře, která se rychle rozšířila z pevniny a zahnala je dost daleko na západ. Celý den trvalo, než se dostali do správného směru. Po půldruhém dnu uviděli na mysu Cabo starý maják. Město obehnané hradbami s pevností bylo maurské.

Kolem se pohybovalo několik lodí. Jedna vybírala clo za proplutí. Dál budou hranice velmi pohyblivé. Využili zálivu u bývalého města Cetóbriga (Setúbal). To od doby dobytí Maury bylo zpustlé. Žilo tu pár pastevců a rybářů. Doplnili si hlavně zásobu vody. Další lodě už byly válečné portugalské. Blížili se k Lisabonu v ústí řeky Tejo. Král Alfonso I. jej teprve před několika lety při reconquistě dobyl. Panoval zde neobvyklý ruch. Mauricio jim vše ukazoval:

„Město snad založili Féničané jako Allis Ubbo, bezpečný přístav. Pak se tady vystřídalo mnoho národů až po Římany. V osmém století ho dobyli Mauři. Zvětšili hradby i hrad. Městu dali maurský vzhled. Teď se tu staví velký chrám Santa Maria Maior. To jsou ty dvě kamenné věže. Přistaneme a prohlédneme si staré město. Spát budeme na lodi. Ráno vyplujeme k poloostrovu Peniche.“

Všude bylo plno vojáků, ale i kupci, rybáři a místní obyvatelé. Mluvilo se portugalsky, ale dost lidí umělo i latinsky.

Hned v přístavu se jich ujal průvodce. Ověřovali si u každé lodi, jakou má posádku a co je účelem cesty. Hranice byla nedaleko a nic se nesmělo ponechat náhodě.

„To je malý Babylon,“ smál se Jakub. „Je tady slyšet mnoho řečí. Některé ani neznám.“

Mauricio byl Portugalec a hlavně jim překládala Cristela. V obchodech a hostincích znali španělštinu a latinsky tak, aby se domluvili okolo zboží a ceny. Koupili si drobnosti na památku. V podvečer zvolili malou, ale útulnou krčmu. Vybíral Martin podle toho, co viděl na rožni.

„Chlapci, mají tady i codorniz. V latině je podobné slovo coturnix a to je caille neboli křepelky.“

„Můj drahý Lukáši, vždyť ty jsou i u nás, myslím v Čechách, ale na zimu odlétají. Že by sem? Ale jsou malé jako holoubata,“ uplatňoval Jakub své znalosti.

„Taky je znám, ale mne tady zaujalo leitao, neboli sele pečené v bylinkách s fíky a ořechy, jak jsem vyzvěděl na Cristele. Takže vám přeji hejno křepelek. Vždyť tolik křepelek ani nemají a mají tady pivo, cerveju. Africké z čiroku se nedalo pít.“

Objednali selata i křepelky. Pivo bylo jako v Německu, selata stahovali z rožně a křepelky byly rovněž nabodnuté po pěti. Všechno úžasně vonělo. Zkusili i jamón, ale španělský byl lepší a božskému paní Sanchy se nerovnalo nic. Všichni všechno ochutnali. Donesli jim i mísy kvašeného zelí s cibulí a drceným koriandrem. Ke křepelkám byla jícha vonící zázvorem, k selatům hořčice s pepřem.

„Na moři se odbýváme rybami a uzeným, jen co je rychle hotové, nebo kašemi, tak si dnešní večer popřejeme.“

S tím s Martinem všichni souhlasili. Jen se těžce vstávalo. Ráno vyplují časně. Ale ráno to vypadalo, že nevyplují vůbec. Nehnul se ani lístek. S pomocí vesel vyjeli z přístavu, což dalo hodně práce. Konečně přišel lehký vítr. Ale Lisabon byl pořád v dohledu. Chtěli sice pomoct u vesel, ale tempo by bylo hlemýždí. Během cesty se ochlazovalo. Tady bylo v noci docela chladno a přes den podle slunce. Po chladné noci se zatáhlo a začalo vydatně pršet. Přesto se dalo plout. K večeru zakotvili v blízkosti poloostrova Peniche.

Mauricio jim ukazoval do dálky. Byl to kdysi ostrov, ale moře sem naplavovalo písek, až se spojil s pevninou. Je tady i mnoho písčin, skal a plavba dál by byla nebezpečnou. Ráno ho obeplují a během dne se dostanou do cíle. Jsou zde dvě hluboké zátoky. K lodi směřovaly tři čluny od pobřeží. Posádky tvořili chlapci mezi osmi až čtrnácti léty. Snažili se jim nabídnout ryby, citrony, ořechy a fíky. Něco si vybrali a dobře jim zaplatili.

„Je mi líto těch malých. Jsou i u vesel a snaží se překonávat vlny.“

„Takové právě rodiče posílají, aby zapůsobili na naše city.“

„Ty bys, Martine, těm drobečkům nic nedal?“

„Dostanou dobře zaplaceno. Jenže peníze musí odevzdat. Ale máme tam nějaké sladkosti z Rabatu.“

Přinesli a rozdělili medové a datlové suchary. V klucích střelhbitě zmizely.

„Země je hodně zpustošená. Ale snad se králi podaří území uchovat a osvobozovat ještě dál.“ Mauricio se obrátil k nejstaršímu z nich:

„Přijmu šest chlapců tvého věku jako plavčíky pro novou loď. Odjíždíme zítra ráno. Silné, spolehlivé, nebojácné. Jezdíme až na konec světa do Afriky. Můžete se stát námořníky se vším, co k tomu patří.“

Loďky se vzdalovaly a kluci mávali.

„Myslíš, že zrovna tihle budou dobrými plavci? Ve městě by byl větší výběr.“

„To už mám vyzkoušeno, Martine. Tihle jsou zvyklí na horší podmínky. Neleknou se bouře a takové možnosti si budou vážit. Rychle se naučí ovládat plachty. V menším je znají. Ostatní je naučí mí muži. Uvidíš ráno.“

Celou noc pršelo, ale ráno vyšlo slunce. Vál i příznivý vítr. Při něm mohou do cíle dorazit odpoledne. U kogy čekala malá rybářská veslice. Po lanovém žebříku se vyšplhalo šest mladíků. Předstupovali před Mauricia a kapitána Luize a říkali svá jména. Luiz vhodil dolů do lodi šátek s několika denáry pro jejich rodiče. Aby byli všichni spokojeni. Dostali hned nové lodnické oblečení. Bruchy a spodní košile. Silné nohavice a stejný kabátec s řemenem. Stahovací sandále. Boty jim připraví během cesty podle velikosti. Ukázali jim truhlici na věci a místo na přídi k odpočinku. Každého si hned jeden z námořníků odvedl, aby ho zaučoval v práci.

„Mají hezká svalnatá těla,“ ukazoval Jakub.

„Tady nejsou zvyklí na zahálku. Myslím, že Guzmáno, nebo jak se jmenuje ten hoch, dobře vybral,“ přikyvoval Martin.

Brzo minuli první zátoku směřující dál do pevniny. A druhou odpoledne. Loděnice Sao Martinho do Porto a městečko.

„To se mi líbí, je to místo svatého Martina z přístavu,“ usmíval se jmenovec.

V podstatě zátoka vznikla v ústí řeky Tornada. Vytvářela mezi skalami vodní plochu podobnou vějíři. Bylo zde zakotveno nejméně deset lodí. Některé vypadaly poškozeně. Uviděli zřejmě i jejich novou loď, ale byla celá zakrytá lešením. A vedle další tři v různém stadiu stavby. Kolem množství stavení ze dřeva. Napravo při vjezdu rybářská vesnice a přístav rybářských lodí, jak jim ukazoval Luiz, Salir do Porto.

„A jsme znovu na Sahaře,“ smál se Nicolas a ukazoval na několik písečných dun.

Směřovali k levému přístavišti, za kterým bylo vidět městečko.

„Všechno tady začíná a padá s loděnicí. Lodě zde opravovali už Féničané. Za staletí vznikly rody tesařů, kteří si uchovávali své umění a zdokonalovali je. V okolí jsou velké dubové a borovicové lesy,“ ukazoval Mauricio.

„Skutečně mi pár dun připomnělo také Saharu,“ řekl Lukáš.

„Proto se asi tady cítíme dobře, jako u nás v Rabatu.“

To už byl u nich Filipe. Se všemi se vítal.

„Bohužel nejde vše tak, jak jsme počítali. Vyplujeme snad v půli března. Hostinec pro vás je nedaleko. Postavily se i nové pokoje. Budete první nocležníci. I stáje jsou nové.“

Samotný přístavní hostinec byl z kamene. Veliká místnost se sloupy. Podlouhlé stoly a lavice. Dvě ohniště. Za ním byly původní ubikace. Několik místností s palandami a žlab s přívodem vody. Hned vedle stála dřevěná nová poschoďová budova. Šest pokojů nahoře, čtyři dole a lázeň se dvěma kotli a džbery. Obsadí hořejšek. Zde byly i malé krby v kamenné stěně. Neuškodí na noc přitopit. Teplota byla mírná, ale ráno bylo chladno, i když přímrazky zde nehrozily. Konečně se všichni sešli v hostinci.

Byly přineseny džbány vína.

„Je zde, přátelé, skvělé víno, portské. Konečně Porto se svým přístavem a vinicemi je na sever odtud. Tento druh už znali Římané. Má prý chuť po slívách a třešních. To posuďte sami. Ale poslouží nám skvěle k naší rozmluvě.“

Kapitán Filipe je zval k přípitku.

„Už jsme se domlouvali s Mauriciem. Rozhodli jsme se první plavbu zasvětit místům, kam nejezdíme a kde jsme ještě nikdy nebyli. K cestě na sever. Do Porta, Gijónu a Biskajským zálivem až do Francie. Najmeme lodivoda, abychom se vyhnuli případným nesnázím z neznalosti těch končin. Nebudete odkázáni hledat zde loď do Španělska a pak domů.“

„Tak to je skvělé, přátelé.“

Všechny to dojalo a děkovali.

„Jen se vše vyloží a pak přenese na druhou loď.“

„My zde naložíme dubové dřevo pro Lisabon a budeme se tak za týden vracet. Zatím můžete využít lov s místními šlechtici. Je tu v okolí hrad nebo snad dva.“

Večer si všichni užili skutečných postelí, houní a kožešin. Jakub si vytvořil pelíšek a byl k neutahání.

„Určitě jste ocenili, jak nám náš pokoj voní. Natrhal jsem všem levanduli. Byli velmi rádi.“

„I Jáchym s Hankem?“

„Jistě, říkal, že u nich se zapalují vonné tyčinky jako třeba u nás kadidlo. Každá vůně něco značí a zamilovaní si tak mohou vyprávět o své lásce beze slov.“

„Tomu věřím, že ke své lásce nepotřebují slova, ale něco docela jiného, viď, můj pane?“

Martin byl v dobrém rozmaru.

„Což ještě trochu portského, je rudé jako krev, ale třešně tam necítím, ani slívy.“

Samuel objímal Fabrizia. Za horami na severovýchod je jejich hrad. Jeho domov. Ale je i dřívějším domovem Španělů a jednou zase bude. A jeho domov? Ani Fabrizio nemá domov. Možná ho najdou na bájném hradě Zvon, o kterém tu všichni mluví. Našel přítele i milence. Za čas bude jejich domovem loď. Musí si užít nádherné lásky. Kdo ví, co jim život přichystal. V duchu se pomodlil. Byl vždycky víc křesťanem.

Všichni se seznamovali s okolím. V loděnici došlo k úrazu a Ludvík měl o práci postaráno. V městečku byl špitál, pokud se tak dá nazvat kamenný domek se čtyřmi lůžky a malá ošetřovna. Dva mniši benediktýni zde byli v roli ranhojičů. Stejně tak se starali o místní kapli i malou školu, kde učili děti bohatších rodičů umění psát a číst.

Jakub si vzpomněl na jejich heslo Ora et labora, neboli modli se a pracuj. Hned se s nimi i s Ludvíkem seznámil. Měli pouze jedinou psanou knihu, bibli. Zato posbírali a zapsali mnoho místních pověstí a vzpomínek zdejších rybářů. Taky se vyznali v bylinách. Ludvík jim vyprávěl o Hildegardě, Cristela o lektvarech, co vařila její babička. Taky se hned vydali na sběr bylin, kde jim napomáhali i Zdislav s Nicolasem a Samuel s Fabriziem.

Lovci i s Lukášem se vydali na návštěvu guvernéra zdejší oblasti, slavného rytíře křížové výpravy, nejbližšího přítele krále Alfonsa, Fernäa Goncalvese, později známého jako Fuas Roupinho. Jeho hrad, Porto de Mós, byl severovýchodně na pahorku u městečka stejného jména. Zhruba tři české míle ujedou pohodlně do odpoledne. Podle zpráv několika vojáků by měl být na hradě. Nejprve vedla pohodlná cesta mezi lesy. Pak se přidaly pahorkatiny vápence s četnými zlomy a proláklinami s vodou. Jeskyně a ponorné potůčky s bujnou vegetací a mohutnými stromy. Místo, kam jeli, bylo osídlené ještě daleko před Římany. Když vyjeli z lesů, byl vidět majestátní hrad nad městečkem. Byl postavený Maury na zbytcích římské pevnosti. Ze čtyř stran s mohutnými bergfrity v rozích. To už je doprovázeli guvernérovi vojáci.

Fernäo byl statný muž Lukášova věku. Nechtěl věřit, že ho navštívil francouzský vévoda, co navíc přijel z Afriky. Srdečně je přivítal. Přivezli mu také pár afrických darů. Nechal odvést jejich koně a zasedli venku na nádvoří. Portské víno a jelení paštika. Pak je provedl po hradě a samozřejmě nabídl, ať jsou na několik dnů jeho hosty. Hned jim nechal připravit komnaty.

„Bývám tady krátce. Ještě není ani vše doopraveno. Hrad jsme dobyli v osmačtyřicátém roce, ale neudrželi. Před několika lety jsem ho dobyl zpět a začaly opravy a přestavby. Co bude dál, ví jen Bůh. Mám teď na starost i královské loďstvo.“

Ve vzájemném vyprávění přešli k večeři. Naložená jelení kýta se otáčela nad ohněm. Rýže s hovězí oháňkou, kančí vařené v jablečné šalši. Samozřejmě jamón, slanina v česneku, zvěřinové klobásy. Hrozny v medu, fíky, ořechy. Zítra si vyjedou na lov. Bude to trochu dál do hor a lesů. Vesničany tam ohrožuje medvěd. Měli připraveny dvě komnaty.

„Škoda, že chlapci nejeli s námi,“ litoval Lukáš.

„Jak odjede Mauricio, užijeme si lovu ještě dost. Těším se na medvěda. Vesničané přehánějí. Strach má velké oči. Že by se nebál ohně? Všechna zvířata se ohně bojí. Necháme se překvapit.“

Ráno po vydatné snídani složené hlavně ze sýrů a uzenin vyjeli. Fernäo, tři mladí rytíři a deset vojáků. Všude byl dostatek jelení zvěře, ale tu budou lovit až na zpáteční cestě. Po poledni vyplašili hejno husí.

„Škoda, jsou vysoko,“ stěžoval si Fernäo. „Husy miluji.“

Jáchym k údivu všech vystřelil a husu z vody přinesla Aura. Nestačili se divit. Další hejno zahlédli při vzletu. Vyletěl roj šípů. Nakonec podle hrotů byl zase úspěšný Jáchym, ale i Hanek, Martin a dva rytíři guvernéra.

„Skoro to vypadá, vévodo, že nás mládí předhání,“ dělal si legraci Fernäo.

Projížděli údolím strašidelně rozeklaných skal plných jeskyní. Obrovské duby ležely popadané a vyvrácené. Vyplašili lišky i rysa. Les se najednou rozestoupil. Sem tam ležící kusy vápence porůstaly borovice. Kolem byla prázdná pastvina a za ní obrovské spáleniště. Neshořené zůstaly části trámů v zemi. Přes dvacet shořených polozemnic a zřícenina kaple.

„Tady se asi před čtyřmi roky odehrálo strašné neštěstí. Onemocněl dobytek a jednu ženu nařkli, že ho očarovala. Pak onemocněly jejich děti. I se zdejším mnichem ji obvinili ze spojení s ďáblem, zatarasili jí okna a dveře. Dům zapálili ze čtyř stran. Sledovali, jak dům hoří. Najednou se rozpoutala vichřice a oheň se bleskově přenesl na jejich domy, kde uhořely i jejich nemocné a malé děti. Někteří se vrhali do plamenů, zešíleli a upálili mnicha, co to způsobil. O kus dál si postavili vesnici, kterou sužuje medvěd. Postavíme si stany u vesnice.“

Jejich kuchaři se dali do přípravy hus. Přišel za nimi místní rychtář a vyprávěl o hrůzách, které je provází. Veliký medvěd přichází o půlnoci. Vybere zásoby a zapálí dům. Už dva shořely. Zapřísahal se, že je to pravda. Přichází od lesa, na druhou stranu vesnice, kde stojí domy těch, co přišli ze spálené osady.

„To spíš vypadá na pomstu, ale člověka. Zvíře se ohně bojí,“ usuzoval Jáchym.

„Dnes nebo zítra přijde, je úplněk. Lidé z těch domů utekli a schovávají se u nás. Určitě napadne i nás.“

„Počkáme tam na něj. Ať je to kdokoliv.“

Šli si ta místa opatrně prohlédnout. Nejblíž k lesu byly mimo shořelé tři domy. Po večeři se připlíží a budou čekat. V nejkrajnějším se pak usadil Fernäo, Martin, Jáchym a dva vojáci. Tady asi nejspíš dojde k napadení.

Měsíc ozařoval kus lesa, louku. Každý pohyb něčeho velkého jako člověk nebo medvěd by byl vidět. Malá okna byla otevřená. Najednou šeptal Jáchym:

„Vidím medvěda. Utíká níž, ke spodním stavením.“

Vyběhli z polozemnice. To už vyšlehly na dvou střechách plameny. Jáchym vystřelil, ještě než medvěd zmizel mezi stromy.

„Mířil jsem na nohy a určitě zasáhl.“

„Jen klid, zapálíme pochodně, pozor aby nechytil les. Neuteče, Aura ho spolehlivě najde. Je to určitě člověk v medvědí kůži. To dělají i komedianti. Někteří mají pravého, jiní jen dokonalý převlek.“

Lidé z vesnice jen dávali pozor, aby se oheň nerozšířil. Aura je vedla. Viděli i na kamenech krev a pak za keři našli medvědí kůži a zlomený kus šípu. Prodírali se do kopce mezi rozeklaná skaliska. Aura začala vrčet. Dostali se k jeskyni. Pochodeň ozářila kus vnitřku. Proti nim stál vysoký chlapec oblečený v kůžích. V ruce držel velký nůž. Něco volal.

Fernäo ukazoval prázdné ruce a mluvil na něj smířlivým hlasem. Hoch nůž odložil a nechal si od vojáků svázat ruce.

Jáchym se sklonil k jeho zranění. Šíp prošel částí lýtka mimo kost. Oboustrannou ránu ovázal.

„U koní ho ošetřím. Rána není nebezpečná.“

Hocha vzali do stanu. Dali mu napít vína a kus masa z husy. Jáchym mu ránu očistil a zavázal. Hoch vyprávěl útržkovitě a na otázky svůj příběh. Jeden z portugalských rytířů jim vše překládal.

Byl ze spálené vesnice. Když zapalovali jejich dům, podařilo se mu proklouznout mezi travou a keři. Utekl do lesa a léta se chystal pomstít. Za matku a tři menší sourozence. Ale zjistil, že nedovede sám své vrahy zabít. V jeskyni našel uhynulého medvěda a upravil si jeho kůži. Chtěl je přinutit, aby odešli jinam. Ptal se, kdy ho popraví, chtěl by na spáleniště položit květiny.

Fernäo mu řekl, že chápe jeho bolest i touhu se pomstít. Nechce jeho smrt. Zařadí ho mezi své vojáky. Bude záležet na něm, aby se smrti dovedl vyhnout. Druhý den se vrátili na hrad. O chlapce se postará jejich ranhojič.

Ještě den se zdrželi lovem jelenů. Určitě se ještě zastaví. Večer se přihnala silná bouře od moře. Strhla stany ve dvoře a kus střechy na stájích.

„Zlo si vždy najde cestu, něco se stalo zlého,“ varoval Jáchym.

Po rozloučení spěchali rychle do loděnic. Už z dálky viděli loď, kterou přijeli. Chyběl jí stěžeň a kus kastelu byl ohořelý. V hostinci byli oba kapitáni a Mauricio.

„Radovali jsme se, jak dobře jsme vše stihli. Bouře nás zastihla už v ústí do zátoky. Blesk zničil stěžeň, popálil dva muže a vzplál kus kastelu. Opravy zaberou nějaký čas. To dřív bude nová loď. Ale na našem záměru to nic nemění. Jen tady s vámi budeme lenošit,“ snažil se vše zlehčit Mauricio.

„Asi bude nejlépe se napít. Povyprávíme vám náš příběh. Kde je Jáchym?“ ptal se Martin.

Ten se objevil až po delší době.

„Byl jsem na pobřeží, promlouvat ke svým Bohům,“ řekl Martinovi.

V přístavu přibyla další loď. Velká kupecká koga Janovanů. Měli podobný problém, zlomený stěžeň a ráhnoví. Byli plně naložení kořením. Směřují do přístavu Nazaré, kam jezdí lodě ze severu Evropy. Není to odsud daleko. Vyšlou tam rybářskou loď, aby jejich odběratelé připluli za nimi. Mauricio se svými kapitány je pozval k pohoštění. Uvažoval o domluvě možných cest i do Rabatu.

„Myslím, že mi Torger zmiňoval něco jako Nazaret,“ rozpomínal se Martin. „Bylo by krásné sejít se zde.“

Hned se ptal janovského kapitána. Jistě, Nansen je jejich velkým zákazníkem. Letos se opozdili kvůli pirátům a nyní zase poškození lodi. Dá se předpokládat, jsou-li v Nazaré, určitě budou do večera zde. Je to asi šest námořních mílí. Dřív jezdilo několik lodí. Letos jsou sami. Další přijedou až v létě. Koření bude dražší.

Taky v pozdním odpoledni uviděli vplouvat do přístavu jim tak dobře známou loď. Martin nevydržel a hnal se na palubu. Následovali ho ostatní. To už se objímal s Torgerem. Po velkém vítání se všichni přesunuli do hostince. Nejvíc byli překvapení Janované. Taková sešlost přátel se málo vidí. Jejich comandante Mattia i kapitán se domluvili na cestu do Rabatu. Je to mnohem blíž než sem. Jen měli obavy z bezpečnosti. Nejhorší je teď Lamanšský průliv a Maroko od Středozemního moře. Dolů na jih jsou pak piráti až většinou za Marokem. Janovany věčně soupeřícími s Benátčany zaujali koberce a nepromokavé stany.

Kapitán Nansen se svěřil, že se jim daří. Nechají si zde postavit loď. Vyjde to levněji než v německých loděnicích. Taky najali tři budoucí kormidelníky. Torger převezme novou loď jako kapitán. Některá německá města se sdružují a chystají vlastní kupecké lodě. Bude velká konkurence. Nechá jim tady Torgera jako lodivoda. Nikdo nezná Biskajský záliv jako on. Stejně tak Lamanšský průliv. Nechají ho pak v Harofluetu, kde jejich cesta mořem začínala, kde si ho vracející se pak Nansen vyzvedne. V nejbližších dnech, jak se nakoupí a přeloží koření, vyjede Nansen do Dánska. Po opravě se vydá Mauricio do Rabatu a nakonec dokončovaná loď s Filipem a Lukášovou výpravou k francouzským břehům.

Po všech ujednáních se všichni společně pomodlili. Zítra odslouží v kapli mniši vzpomínkovou a děkovnou mši. Překvapením nebyl konec. Sotva odjeli janovští kupci a Nansen a všichni si užívali vody, lovu a dobrého jídla, portugalská válečná loď přivezla od severních hranic se Španělskem Brynna. Byl nesmírně šťastný, že díky opravám ještě neodjel Mauricio do Rabatu.

„Měli jsme obavy, jak se zachová král,“ usmíval se Martin.

„Bylo to velkolepé divadlo za málo peněz. Král si prohlédl listiny a vhodil je i s tubou do krbu. Až všechno shořelo, chtěl vědět, co hodlám dělat. Když jsem řekl, že odjíždím do Rabatu, byl velice potěšený. Nechal pro mne a mé muže vystavit podobný pergamen, jaký jsme měli, když jsme se poznali. Tak snad bude platný. Jinak mne v katedrále povýšil na peera. Mohl bych zasedat ve Sněmovně jako lord z Nefynu. Nechal mi vyplatit slušnou hotovost a byl jsem milostivě propuštěn. Pár kamínků jsem vzal ke klenotníkům a ti zaplatili líp než král. Hned jsem hledal loď na cestu zpět. Podařilo se. Jsem rád, že jsem vás všechny zastihl. Jen ještě, dávejte si v průlivu pozor. Do Španělska mne vezla leónská obchodní loď s cínem. Tak tak jsme se nezapletli do bitvy francouzských a anglických lodí u Plymtonu (Plymouth).“

Práce na lodích pokračovaly rychle. Po Nansenovi brzy vyplul i Mauricio. Torger si užíval koně a lovu. Vyjeli tentokrát k jihu k sirným pramenům, kde se místní lidé koupali. Všude byl dostatek prasat a jelenů.

„Velice ses zlepšil,“ chválil Torgera Jáchym.

„Bude to potřeba, pirátství se velice rozmáhá, hlavně teď Angličané. Skoro má člověk pocit, že jednají se souhlasem krále. Taky poplatky v přístavech a cla rostou. I ceny koření. Možná se zaměříme i na jiné zboží.“

„Tady jsme teď v klidu, ale jinak se pořád válčí s Almohady. Vždycky se zmocní zase nějakého hradu nebo města. Ještě ovládají celý jih. Portugalsko válčilo i se Španělskem. Územní spory jsou pořád. Konečně navštívíme Fernäa, pokud bude na Porto de Mós.“

Tam se také vypravili. Tentokrát jeli všichni mimo Ludvíka s Cristelou. Ošetřovali s mnichy několik dělníků z loděnice, pod kterými se probořila lávka. Fernäo je vzal k návštěvě kláštera, vznikajícího u města Tomar. Byl zde Řád templářských rytířů. Všude kolem bylo mnoho polí a zahrad. Hned se ponořili do dalších pralesů. Torger s Martinem ulovili krásného medvěda a druhého Fernäo s Jáchymem a Hankem. Měli přislíbeno, že vyčiněné kůže jim, než vyjedou, zdejší pán pošle. Bylo to několik hezkých dnů. Také dostanou pro své lodě pergameny, pro bezpečnou plavbu při portugalských březích.

Další vyjížďka vedla na Fernäovu radu jižněji. Navštívili Dračí pole. Místo s otisky dračích nohou (dinosaurů). V bílém vápenci byly krásné zkamenělé stopy. A taky solná pole. Zde to nebyla mořská voda, co se odpařovala, jako v Senegalu, ale voda snad desetkrát slanější se získávala ze studny. Využili také k léčivé koupeli sirné lázně. Byla to ovšem jen, jak říkal Martin, velká kaluž.

Čas ubíhal, většina stromů už dávno odkvetla. Nová loď se dokončovala. Měla na vyvýšené zádi šest kajut a velikou na přídi pro mužstvo. Příď i záď s obrannými kastely. Hrazení a plachtu pro koně nebo náklad a dva čluny. Nezbývalo než loď spustit na vodu. Tomu předcházelo slavnostní pokřtění. Z rukou vévody Lukáše byla spuštěna láhev portského. Santa Amalberga (Amálie), patronka námořníků. Byla to veliká sláva, co si nenechal nikdo ujít.

Vše se naložilo, přivezli i medvědí kůže. Loď vyplouvala za pomocí vesel z přístavu. U kormidla Filipe, jeho kormidelník, Torger a Martin.

Krásné ráno. Podle Jáchyma určitě dva příznivé dny mají před sebou.

„Než budeme ve Francii, můj pane, z Martina bude kormidelník,“ usmíval se Jakub.

„Torger je skvělý mladý muž, budoucí kapitán. No co naplat. Takového bych rád uvítal mezi námi. Ale jeho láskou je moře.“

Ještě v přístavu jejich cestě požehnali oba mniši. Jak vypluli na volné moře, pomodlili se všichni za zdar cesty. Modlitbu odříkal kapitán Filipe. S mírným nakloněním, tak aby plachty zachytily příznivý vítr, se Amálie rozjela na svou první cestu.

Nejprve minuli přístav Nazaré, kde kotvíval Nansen s Torgerem, a k večeru zakotvili v dalším, tentokrát v ústí řeky Mondego. Figueria da Foz, bylo staré město z římských dob. O tom svědčila i bývalá, nyní přestavěná pevnost. Místo bylo vyhlášeno sklářstvím a v okolí se pěstovala rýže. Koupili zde sklenice a džbány a levnou rýži.

„Takových pět poštovních mil je do vnitrozemí královské město Coimbra,“ ukazoval Torger.

Skoro za tmy vyjížděli, aby dosáhli dalšího portugalského přístavu Porto. Zde kotvily královské válečné lodě. Městu dominovala katedrála Sé de Poro. Zde do moře ústila řeka Douro, kterou už viděli na cestě Španělskem v Zamoře. Římané ho nazývali Portus Cale. Martin s vévodou nesli listiny od velitele válečných lodí Fernäa. Jeho zástupce je vlídně přijal a pohostil. Upozorňoval je na piráty na hranicích s Leónem, kam dojedou za dva dny.

Jenže bouře rozhodla jinak. Přišla hned po výjezdu z přístavu.

„Jsou tu všude jemné písčiny. V případě najetí na pobřeží by většinou ke škodám nedošlo, ale budeme se držet raději dál od pobřeží,“ radil Torger a chválil nové kormidlo na zádi. Dostali se daleko na západ a celý den trval návrat. Další den zakotvili v rybářském přístavu Viana da Foz do Lima (Viana do Castelo).

„Je zvláštní,“ říkal Torger, „že všechna tato města nejlépe prospívala už za Římanů. To zde probíhal obchod a bylo zde mnoho rolníků i pastevců. Teď bude náročná cesta. Pobřeží skoro až ke Gijonu je jakoby roztrhané na spoustu poloostrovů a nebezpečných ostrovů. Bude lépe jet dál na moře. Tady končí království Portugalské a začíná León. Raději se nachystejme na piráty. I když ti bývají spíš při pobřeží. Tohle území zvou taky Galicie.“

Dohodli se, že navštíví jedno z nejslavnějších křesťanských míst po Římu a Jeruzalému, poutní Santiago de Compostela. Domlouvali se s Lukášem a s Torgerem.

„Problém je, že místo, odkud se většinou vychází, Noia bývá často napadána piráty. I když se město přemístilo k ústí tří řek, napadení je časté. Zakotvíme v rybářském přístavu Riberia. Koňmo je to den cesty. Den se zdržíme ve městě a budeme se vracet kratší cestou do Noie, kam pro nás loď přijede,“ sděloval jim Lukáš.

„Já s Jáchymem zůstaneme na lodi. Jáchym není křesťan, i když snad pokřtěný je,“ smál se Hanek, „a já jsem, jak říkal otec Jeroným, neznaboh. Pomodlíte se tam i za nás. Přece jen, kdyby něco, střílíme slušně i na dálku zápalné šípy, dědictví Magara, i za něj se pomodlete.“

Riberia byl malý zastrčený rybářský přístav v blízkosti velkých písečných dun s majákem na kopci Corrubedu. Torger jim ukazoval, že na četných poloostrovech je mnoho majáků u ústí zátok. Některé jsou jen kamenné vyvýšeniny se zapálenými ohni. Jiné velké stavby i z dob Římanů. Přespali v kajutách a ráno vyjeli k poutnímu místu. Jakub je seznamoval, co vyčetl. Už ve čtvrtém století zde byla kaple zasvěcená apoštolu Jakubovi Většímu, když se našly jeho ostatky, stalo z Compostely významné poutní místo. Před sto lety začala stavba katedrály ze světlé žuly v románském slohu. Dnes je to místo arcibiskupství. Je zde veliký klášter benediktýnů, kteří se starají o chrám, útulnu, špitál a školu.

Projížděli mezi pastvinami, zahradami a poli s několika osadami. Chrám katedrály byl obrovský. Dvě žulové věže a románské průčelí. Uvnitř krypta s ostatky apoštola Jakuba. Všude bylo množství lidí, koní a povozů. Směřovalo sem pevninou několik cest. Mnoho poutníků bylo španělských, ale i francouzských a z různých míst Evropy. Všude plno. Večer postavili stany za městem tak jako mnoho jiných. Koupili jen chléb, sýry, mléko a víno. Na opečení si vezli nasolené a uzené maso. Táborem pobíhaly děti a nabízely citrony, fíky a pečené sádlové sladké bochánky.

Hned z rána směřovali na mši. Prohlédli si kryptu, pod platany u hostince si pak dali skvělé víno. Nakoupili u mnichů různé připomínkové růžence, křížky a chlapci s Lukášem dosti drahý dřevěný vyřezávaný model katedrály. To bude dárek pro Simona. Prohlédli si i část kláštera, vedle kterého se stavěl druhý.

„Je to sice svaté místo, které by měl navštívit každý křesťan, taková Mekka, ale je tady větší kravál než na Vánoce u Augusta. A církev vydělává na všem. I na prohlídce kláštera,“ prohodil Martin, když se vraceli do ležení, kde přibyli další poutníci až z jižního Německa. To byl důvod navštívit je se džbánem vína. Dlouho poseděli, vzpomínali Barbarossu i knížete Vladislava.

Vraceli se druhou stranou hřebenu. Ještě se zastavili u vodního mlýna, kde ve velké venkovní peci pekli svatojakubské koláčky a kosti svatého Jakuba. Tomu se hlavně podivoval Samuel. Jeho bývalé náboženství zakazuje i zobrazovat proroky a lidi, ne tak pojídat, i když jen napodobeninu svatých relikvií. Ale teď jako křesťan si na pečivu pochutnal. Potkávali četné pocestné hlavně v opačném směru. V přístavu je klid. Taky už zdálky viděli pod sebou zakotvenou Amálii. Teď už v plném obsazení přespali na lodi a ráno vypluli směrem na A Coruñu. Uvidí, kam se dostanou.

Počasí přálo, dostali se, jak říkal Torger, až k jednomu z mnohých zálivů u Muxie. Okolní vrchy byly vysoké okolo padesáti stop, s pastvinami. Dál bylo vidět lesy. Na pobřeží nekonečné písčiny. Hledali nějaký život na vzdáleném břehu, když najednou z úkrytu mezi kopečky vyrazily k nim dvě lodě.

„Vesloplachetní normanské lodě,“ upřesňoval Torger. „Žádné vlajky ani znamení. Jsou to piráti. Ať se všichni připraví.“

Moře bylo klidné, nepluli moc rychle, zato jedna loď asi s třiceti vesly se rychle blížila. Taky na ně vystřelila několik šípů.

„Zastřelují se,“ dodal Lukáš. „Jáchyme, Hanku, jak budou blíž.“

Ti už měli připraveny zápalné šípy. Ještě několik sáhů. To už první šípy pirátů zasáhly kastel. Všichni se kryli shora. Oba šípy zasáhly spodní plachty. Během několika okamžiků vzplály. Než se muži vzpamatovali, padaly už na ně hořící kusy plachet a začala hořet loď. Někteří se pokoušeli hasit pár džbery. Amálie je minula a přiblížila se k druhé pirátské lodi. Byla ještě hodně daleko, jenže Jáchym měl připravený silný arabský luk. Šíp zasáhnul spodní ráhno a za chvíli vzplála plachta. Někteří z první hořící lodi už byli ve vodě a chytali se míst, která nehořela.

„Neměli bychom jim pomoci? Většinou prý neumí plavat,“ ozval se nejistě Jakub.

„Upadl jsi u svého jmenovce v kostele hlavou na oltář? Zachránit? Aby tě hned, jak je vytáhneš z vody, podřízli?“

„Jsou to přece jen lidé. Možná by se napravili.“

„Nepřeji ti nic zlého, Jakube, ale kdybys byl na mé lodi, mluvil bys jinak. To nejsou lidé, ale vrazi. Zaslouží si smrt.“

Cristela měla ruku na jílci meče a na ramenou toulec a luk.

„Dostali možnost, mohou na troskách doplout k pobřeží a ti druzí možná požár uhasí a zachrání je. Ale stejně, jak se vzpamatují, napadnou hned další loď nebo vyvraždí všechny na pobřeží. Právě jsme u Muxie. Byl tam veliký klášter sv. Xiaa z Moraimy a městečko. Normanští piráti všechny vyvraždili. Ty zápalné šípy jsou skvělou obranou. Nemáme žádné zraněné a ani jsme mimo ně nemuseli použít zbraně,“ byl plný obdivu Torger.

„Naučíme tě tomu tajemství, nás to naučil Magar. Skvělý válečník. Je to umění Byzantinců,“ řekl Hanek.

„Je stále hezké počasí, zakotvíme v Camariňas. Můžete zde nakoupit skvělé krajky, co vyrábí zdejší ženy v okolí. Dodávají se na zdejší panovnické a šlechtické dvory i do Francie. Jinak je to malé město s pevností proti normanským nájezdníkům. Dál povane jako vždy protivítr a budeme až do Gijónu křižovat.“

Krajky byly opravdu úžasné a zde i levné. V rybářské krčmě si dali platýse, kambalu pečenou v popelu. Pochutnal si i Martin, ale neodpustil si dodat, že nejlepší kambala je sele.

„Ráno vyjedeme dál od pobřeží, které se zde nazývá Costa da Morte, pobřeží smrti. Přestože je tady na výběžku maják, co má i mlhovou troubu, ztroskotalo zde množství lodí od nepaměti. Některé vraky, co ještě nezničily bouře, jsou i vidět, jak budeme vyjíždět dál do moře,“ ukazoval Torger, který byl při plavbě teď stále u kormidla.

Přespali na lodi a skutečně, když vyjeli ze zátoky, uviděli vrak zřejmě válečné lodi na skaliskách a další zbytek sevřený mezi balvany. Drželi se co nejdál od pobřeží. Maják Torre de Hércules byl vidět zdaleka. Měl několik poschodí a venkovní schodiště. Podle legendy zde Hércules přemohl obra Gériona. Stál zde už z římských dob. Přístav A Coruňa, zvaný také Crunia, byl většinou jen rybářský. Kdysi římské město Brigantium, významné obchodní středisko, zůstalo v rozvalinách a nyní zde bylo jen pár rybářů a pastevců. Přístaviště mělo ovšem větší hloubku a mohly zde zakotvit i ty největší lodě. Dokoupili si zde výborný sýr a zašli k majáku. Dál je přivítalo město Foz, z dávných dob před Římany.

Město a přístav Foz, vyprávěl jim Torger, byly známé už ve druhém století před Kristem. Z té doby je námořní pevnost na pobřeží Castro de Fazouro. Je zde předrománská katedrála ze šestého století San Martíño. Bylo zde sídlo biskupů. Teprve před několika desetiletími přesídlili do nedalekého Villamayor de Breya (Mondoňedo). Odsud vyplouvají velrybářské lodě. Je zde leónská posádka a několik válečných lodí. A jsou zde i loděnice. Užijí si pohodlí hostinských pokojů a místních specialit. Ubytování bylo hned v přístavu a velmi slušné. Dlužno říci i velmi drahé. Veliká lázeň a v ní tři lázeňští, galicijští mládenci. Cristele přinesli káď i vodu do hostinského pokoje a pomoci s umýváním přišla služka. A dole se na rožni otáčela selata.

„Nemám mámení, chlapci, já se celou dobu těším do Gijónu, a jak vidím, ráj začíná už zde,“ pochvaloval si Martin.

„Okusili jsme výborné víno, je tady i dobré pivo a skvělá obsluha,“ dodal Hanek.

„Pokoje jsou čisté a provoněné levandulí,“ pochvaloval si Samuel.

Nakonec měli i výborný jamón, ale nevyrovnal se gijónskému u paní Sanchy.

Všichni ocenili zdejší lázeňské hochy. Byli hladce oholeni, ocenili jemná mýdla a voňavé oleje. Hanek s Jáchymem šli jako poslední a jeden černovlásek ráno opouštěl jejich pokoj.

Po dlouhé době zde byl pro všechny i čas na lásku. Ještě hostinec v Gijonu. Potom už na lodi Biskajský záliv a cesta do přístavu Harofluet. Zůstali dva dny. Jediné nepříjemné místo byla čtvrť za přístavem, kde se zpracovávaly ulovené velryby. Kotle, kde se vařil tuk, šířily nepříjemnou vůni. Ale maso pečené nad ohništi připomínalo spíš hovězí. Naopak příjemné bylo písčité pobřeží, kde v nezaplavovaných místech přílivem kvetly oleandry, tamaryšky a růže. Jakub vyhledal knihovnu v klášteře, Ludvík špitál, čtveřice Samuel, Fabrizio, Zdislav a Nicolas si prohlíželi trhy a obchody. Lukáš s Martinem a Jáchym s Hankem a Torgerem navštívili vyhlášený chov válečných koní s ukázkou jejich umění. Těžce se odsud odplouvalo, lákala jen vidina jamónu u paní Sanchy.

Do Gijónu křižovali proti větru. Přijeli tentokrát z opačné strany. Ale Torger znal dobře cestu, kterou si zapisovali Filipeho kormidelníci. Poslouží, až se budou vracet. Tentokrát zvolili jiný hostinec. Všichni se těšili k paní Sanche.

„Konečně vidím delfíny,“ radoval se Martin.

Jak se objevila majitelka, šel ji hned obejmout. Předal jí jeden její jamón, stále ještě zabalený, co byl až na konci světa a vrátil se zpět. Hned si objednali nákup všeho, co bylo k prodeji. Vlastně zde strávili oba dny až do odjezdu. Překládal jim jeden potulný mnich, na kterého narazili v přístavu. Za to se mu dostalo lahůdek, jaké ještě neochutnal. Něco španělsky uměl i Torger a Lukáš. Jeden vše kolem lodí, druhý z křížové výpravy. Vzpomněli na Goméze a jeho jistě již provdanou sestru. Po děkovné mši v námořní kapli vyjela jejich Santa Amalberga, neboli Amálie, na další cestu. Tentokrát je bude obklopovat Biskajský záliv. Řídit se budou podle astrolábu a kompasu.

Měli plný vítr v zádech a příď lehce klouzala vlnami. Z pobřeží zůstal jen nahnědlý pruh. Když zmizel, obklopoval je na všech stranách oceán.

„Kéž je naše cesta příznivá. Chci vám všem poděkovat za vaši obětavou pomoc při službě našemu králi. Dej Bůh, abychom ji dokončili beze ztrát, s odhodláním a ctí,“ děkoval všem vévoda.

Jakub se Samuelem se pomodlili za přízeň Boží na další cestě. Objevilo se stádečko delfínů, na které radostně poštěkávala Aura. Tam, ještě daleko před nimi, je Francie. Jejich domov v Nevers, a dá-li Bůh, i Zvon v hlubokých šumavských lesích.

„Bylo to krásné, můj pane, náš drahý Lukáši. Není moc smrtelníků, co by prožili co my. No snad bude Bůh milostivě shlížet i na další dny naší cesty,“ díval se Martin před sebe.

Tam někde, zatím daleko…