Znovu nalezená láska 47 – Pán Hrabě

Po obědě si Henry vyžádal z univerzity poslat faxem tiskopis přihlášky a obratem ho vyplněný s mým jménem a svým doporučením odeslal zpět na univerzitu.

„Suzi, nasedej!“

Vyrazili jsme do Nice podepsat za přítomnosti notáře kupní smlouvu, pak jsme zajeli do banky, kde jsem měl připravené peníze na účtu a před makléřem jsem je převedl. Tím byla koupě definitivní a vila byla moje. Zbývala sice ještě zajišťovací třicetidenní lhůta, ale neočekával jsem žádné obstrukce. Měl jsem ověřený list vlastnictví od předchozího majitele, potvrzení berního úřadu o jeho bezúhonnosti, tj. že není zatížen dluhy, a navíc v kupní smlouvě jsem si ujednal 'Uznání odpovědnosti za škodu'. Realitní kancelář ručí za to, že objekt není zatížen hypotékou nebo jinak zastaven. V případě zmařeného převodu vrátí kupní cenu do pěti dnů se smluvní pokutou jednoho procenta za každý den prodlení.

Velmi důležitý byl dovětek, že Kupní smlouva nabývá platnosti dnem úhrady kupní ceny.

„Jste velmi důkladný a obezřetný,“ usmál se a potvrdil pod dovětkem uhrazení kupní ceny. Teď jsem mohl zaregistrovat vilu v registru Service de la publicité foncière a počkat třicet dnů na potvrzení. Na úřadě mi na kopii Kupní smlouvy vyznačili plombu, to je potvrzení, že dochází ke změně v zápisu vlastnictví. Učinil jsem veškeré kroky k řádnému převodu. V předešlé době nebyla vyznačená žádná plomba ani podán žádný návrh, tak již nemusím mít obavy, že předešlý majitel uzavřel kupní smlouvu přede mnou s někým jiným.

Vrátili jsme se s makléřem do vily, tam jsme oznámili správci změnu vlastníka a makléř se s námi rozloučil.

„Pane Auguste!“ oslovil jsem správce, „zítra před polednem přijedu s přáteli prohlédnout si sídlo, zůstaneme do nedělního večera. Prosím zajistěte vše potřebné pro pětadvacet hostů. V neděli bude slavnostní oběd v jídelně, ostatní stravování bude v jídelnách u teras. Tady je pro zajištění provozu platební karta. Připravte jedno soukromé apartmá pro rodiče ve druhém patře. Pro ostatní připravte na večer sisko bar. Zítra si promluvíme o ostatním. Děkuji!“

Auguste se diskrétně odporoučel. Se Suzi jsme si šli zaplavat do bazénu a pak chvíli relaxovali ve vířivce. Byla z těch bazénů nadšená, protože také jako já miluje plavání. Na večeři jsme se vrátili na hotel. U večeře jsem si přisedl k Henrymu, chtěl jsem si s ním více popovídat o jeho nabídce a také se trochu poznat osobně. Pozval jsem ho k posezení do salónku s barem. Když jsem se ho zeptal, co si dá k pití, poručil si koňak, čímž mne dost překvapil.

„Myslel jsem, že Britové pijí skotskou nebo gin.“ Zasmáli jsme se.

„Ne všichni,“ uculil se.

Vyptával jsem se ho na univerzitu a na to, kde bydlí, zda má také své bydlení na univerzitě, protože vím, že někteří profesoři tam i bydlí, ale je to většinou dost nuzné bydlení. Zasmál se.

„Tam bych nebydlel, ani za nic. Mám ve městě svůj dům, je sice starý, historický, ale je zmodernizován a zařízen všemi vymoženostmi dnešní doby. Neboj, nevyléváme ráno nočníky z oken.“ Málem jsem se neudržel. „Mám tam i dvorek a kousek zahrádky, je tam klid a krásně se tam zrelaxuji. Mám i pětimetrový bazén.“

To už jsem nevydržel a rozchechtal se.

„To musel vymyslet někdo, kdo neplave. To je nejhloupější míra pro bazén. Jednou zabereš a jsi na konci, a na obyčejné čvachtání je zase zbytečně velký.“

Zamyslel se a upřel na mne zrak.

„Také mi to připadalo, že něco je na tom bazénu špatně, ale až teď si to uvědomuji, že máš pravdu.“ Zubil se. „Máš dobrý postřeh a rychlou logiku.“

„Plavání je moje největší záliba, tak se nediv. Zítra dopoledne jedeme do Nice, nechceš jít s námi? Jsou tam perfektní bazény a vířivky. Budeme tam do neděle večera, já se pak v pondělí ráno vracím do Prahy.“

„Velice rád přijmu tvé pozvání, ale hradím si to sám.“ Zasmál jsem se, ale nic jsem neřekl, že není co platit, jen jsem přikývl.

„Nechceš zajít k nám do bungalovu? Seznámím tě se svými přáteli.“

„Nebudu překážet? Je mezi námi trochu větší věkový rozdíl,“ váhal.

„Pokud nám nebudeš dělat nějakou přednášku z angličtiny, tak určitě zapadneš mezi nás. Kolik je tvému příteli?“ Zarděl se. „Je to student?“ Přikývl a trochu provinile sklopil zrak. „Ach tak!“

„Ale není mým studentem,“ honem se bránil.

„Myslím, že nejsi první ani poslední, kdo má podobný vztah. Myslím, že je to velmi časté a i logické. Sedíš na přednášce, posloucháš a díváš se na hezkého muže několik hodin, několikrát týdně. Co se stane? Hledáš na něm, co tě zajímá, co se ti na něm líbí. Cítíš, že tě přitahuje. Zapojíš do toho své představy a zákonitě se zamiluješ. Při takovém počtu studentů, jako je jich u vás, tak tam jich bude do tebe zamilovaných aspoň deset.“ Hlasitě jsme se rozesmáli. „Na technice by jich bylo asi méně, ale na humanitních oborech jich bude dost.“

„Asi jsem si zrovna nevybral toho správného.“

„Nemusíš mít strach, stále si můžeš vybírat. Jsi pohledný a máš sex-appeal. Jako profesor jsi zřejmě finančně zajištěn, máš i slušné společenské postavení, takže musíš být na roztrhání.“

Vyjeveně se na mne podíval. „Proč by mne trhali?“

Uvědomil jsem si, že jsem narazil na problém významu rčení a pořekadel, to je u překladů vždy zádrhel. Původně jsem chtěl říct, že je na dračku, ale jak přeložit slovo 'dračku'? Když jsem mu to vysvětlil, rozesmál se.

„To sell like hot cakes.“ Nepřestával se smát. (Jako prodávat horké koláče.) „Frazeologie bude tématem několika seminářů. Nebyl by to špatný nápad vypracovat na to závěrečnou práci. Ty si můžeš vypracovat průběžně i příklady od vás, nebo z Francie. Další zajímavé téma jsou 'idiomy'. S tím bys jistě uspěl.“ Culil se.

„Takže už mi začal seminář?“ Opět jsme se rozesmáli.

„Říkal jsi, že mám sex-appeal, líbím se ti?“ potutelně se usmál.

„Myslím, že si to nemusíme nalhávat, jistě jsi už měl několik studentů, a že jsi sexy, o tom není pochyb, vzrušuješ mne a rád se s tebou budu milovat.“

„Takže jenom románek?“ trochu zkroušeně se zeptal. Přikývl jsem. „Ty někoho máš?“ smutně se zeptal.

Zadíval jsem se mu do očí. „Mám i nemám. Mám všechny kluky, co jsou tady se mnou, ale žádný z nich není můj partner. Jsme 'Gays' doslova tak, jaký je význam toho slova, veselí a rozverní kluci, co si spolu užívají. Je ale mezi nimi i několik párů. Některé páry se rádi připojí k hrátkám, jiné se tomu brání. Myslím, že to poznáš.“

Překvapeně valil oči.

„A... nejste, uhmm...“ Nevěděl, jak se slušně, přijatelně vyjádřit, a to je profesorem jazyka.

„Prostituti? Ne, nemusíš se bát, že tě někdo zkásne. Jsme kamarádi, co si občas zadovádí, a mít kondom není prohřešek, nikdo za to není ostrakizován.“

„Překvapuje mne, že o tom tak otevřeně mluvíš.“

„Jestli máme být přátelé, tak musíme být k sobě upřímní, jinak to nejde. Přítel ti řekne i to, co bolí, a jen ten, co se ti chce vetřít do přízně, nebo i někam jinam,“ rozesmáli jsme se, „ti bude mazat med okolo úst a bude říkat jen to, co chceš slyšet. A já chci, abychom byli přátelé.“

„Líbíš se mi, ještě jsem se s nikým podobným nesetkal.“

„Lidé se bojí říkat pravdu, pravda bolí. Nechtějí si rozvrátit přátelství, rodinu, kolektiv v práci, a tak mlčí a neuvědomují si, že to je to nejhorší, neupřímnost, lži, zatajování. Je mnohem jednodušší představit se v tělesné nahotě, než obnažit svou duši.“

„Jsi hodně dospělý.“ Přikývl jsem. Objal mne kolem ramen. „Asi jsi toho hodně prožil.“ Trochu jsem se rozesmutněl. Opět jsem přikývl.

„Pojď, seznámím tě s tou naší smečkou.“

Když jsme došli do bungalovu, tam už to vřelo. Henry žasl, zaražen zůstal stát.

„Přátelé, představuji vám svého profesora angličtiny Henryho. Buďte na něho hodní!“ Všichni zajásali. Poplácal jsem ho po prdelce, aby se vzpamatoval, a přesunuli jsme se do mé ložnice. Tam se rozchechtal, když z něho opadlo to překvapivé přivítání.

„Vy jste pořádní rošťáci.“

„Ty jsi ještě nezažil žádnou pořádnou party?“ Zavrtěl hlavou. „Tak to tě budeme muset zaškolit,“ rozesmál jsem se.

„Jaká jsou pravidla?“

„Je jen jedno, žádné násilí! Protějšek musí souhlasit. Na stolku je krabice s ochranou a tuby s gely. Pod stolkem je bar pro osvěžení.“ Ukázal jsem mu koupelnu.

Když jsme vešli nazí do haly, ozvaly se nadšené ovace, potlesk, pískání a juchání.

„Děkuji kluci, děkuji, nezapomeňte se mu představit, když budete spolu konverzovat nebo při jiném společenském styku.“ Všichni se rozchechtali. „Vybral jsem si hezkého učitele?“ Opět zazněl potlesk. „Má moc hezkou prdelku.“ Otočil jsem Henryho, tak aby jim předvedl svou prdelku, pýřil se. Políbil jsem ho na tvář. „Nestyď se. Jsi perfektní.“ Pohladil jsem mu prdelku.

„Ty jsi neskutečný!“

„Nemám problém říkat pravdu,“ uculil jsem se. Henry mi políbil tvář a pohladil po hrudi.

„I ty jsi nádherný a milý rošťák. Všichni jste úžasní. Na dnešní večer jistě nezapomenu.“

„Může jich být mnohem víc a já věřím, že i bude, cítím to z tebe.“

Zavrtěl hlavou.

„Co je? Nelíbí se ti to?“

Usmál se. „Jen se snažím probudit, jestli to je skutečné, zda se mi to nezdá. Tolik krásných a milých kluků pohromadě.“ Nechápavě opět zavrtěl hlavou.

Moje ruka se mu sunula po zádech k roklince a tam mu prsty čechraly chloupky a hledaly dírku, aby mu ji prozkoumaly. Slastně se uculil a usedli jsme si na pohovku k Alesiovi a Stevemu. Představil jsem mu je. Jeho zrak spočinul na Alesiově klíně, kde mu klacek hrdě stál s obnaženou hlavičkou a nadšeně slintal. Jemně jsem na Henryho zatlačil a on pochopil, že si může s tou nádherou pohrát. Zaklekl na pohovku a sklonil se k Alesiově nádheře, kterou nenasytně pojal do úst. Já si přivinul Steveho a líbali jsme se, měli jsme co dohánět. Postupně jsem se ústy sesouval níž a níž, až jsem pojal jeho vyšponovaný klacek. Steve byl tak roztoužen, že jsem okamžitě polykal jeho nadílku.

„Promiň, moc jsem po tobě toužil, nechal jsi mne dlouho čekat.“

Pohladil jsem ho a políbil. „Neomlouvej se, je to má chyba, mám toho hodně, ale ty nemusíš čekat. Buď aktivnější, vynuť si mne. Také mi chyběla tvoje hezká prdelka.“

„Ty lháři!“

„Nelžu. Podívej se.“ Šťouchl jsem ho svým tvrdým klackem do břicha. Dřepl si a už se s ním mazlil, ani nemusím říkat, že jeho praktiky se zřejmě pod vedením Alesia zdokonalily a já měl co dělat, abych to ustál a také mu nenaplnil ústa. Mezitím se kluci vedle už dopracovali také k parádní jízdě. Henry si osedlal Alesia a rozkošně na něm hopsal. Později jsme se vystřídali, já si užíval Alesiovu dírku a Henry Steveho. Poté následovali Bélla s Petrem, protože ti dva už mi také chyběli, což Peter nezapomněl okomentovat.

„Budu se muset naklonovat, abych to všechno stačil, vy nenasytové!“ Rozchechtali jsme se, ale já už bral ztečí Petrovu dírku.

„Śi najľepší!“ hlesl mi do ucha mezi mými přírazy.

Ještě jsme ten večer stačili věnovat Hanzimu s Miťkem. S nimi jsme se přesunuli k nám do ložnice a tam jsme se krásně jemně a dlouho milovali. Byl jsem nádherně unaven, oči se mi klížily, když už jsme ve vzájemném objetí usínali. Ani jsem nevnímal, koho objímám. Když mne za brzkého rána vzbudily mé vnitřní hodiny, cítil jsem, že jsem svým klackem v teplé dírce, jen jsem nevěděl v čí. Nechtěl jsem otevřít oči, a tak ruka šmátralka prozkoumávala okolí. Uchopila pěkně tuhý, jemně prohnutý tlustý klacek. Toho neznám, kdo to je? Otevřel jsem oko, Henry. Ocas mi v něm ztvrdl a zacukal. Henry jemně hlesl a já se rozpohyboval jako parní lokomotiva. Pomaličku jsem se sunul vpřed a vnímal každý kousíček jeho nitra. Něžně sténal a rukou mi hladil stehno. Pozvolna jsem zrychloval své tempo a tím i zvyšoval své vzrušení. Jel jsem už plnou parou a už jsme nesténali, oba jsme řvali a kluci na nás hleděli jako na zjevení, když jsme oba vyvrcholili. Když jsme si trochu vydechli, šli jsme do koupelny.

„Ty jsi neskutečný, nezmar,“ culil se trochu znaveně Henry.

„A ty jsi krásný a sexy, podívej, opět bych tě chtěl.“ Můj ocas zacukal. Rozesmáli jsme se, objal jsem ho a políbil na ústa. Pohladil jsem mu prdelku a ucítil jsem, jak do mne šťouchá jeho topořící se klacek. Henry se udiveně podíval na vlastní klacek.

„To není možné, před pár minutami jsem vyvrcholil a on se opět vzpíná.“ Nevěřícně kroutil hlavou.

„Tak jdeme pokračovat, máme tam dva hezké kluky.“

Kluci, když zahlédli naše klacky, honem běželi do koupelny. Za chvilku jsme opět řádili, tentokrát jsem se věnoval Miťkovi a později došla řada i na Hanziho.

„Už som sebe myśľel, že na mňe nedojdze,“ uculil se Hanzi.

„Hanzi, jak by som mohol opomenuc tvoju šumnu ricku?“ Sevřel jsem mu obě půlky v dlaních. Zavřel oči a slastně zasténal. Spustil jsem další kolo, dal jsem si záležet, abych ho pořádně rozdráždil a také si připravil jeho komůrku. Sténal a hekal neustále při jakémkoli mém doteku, byl tak rozdrážděn, že už ani okolí nevnímal. Ve dveřích se pošťuchovala polovina kluků, všichni zvědaví, co se děje, proč tolik povyku po ránu. Napjatě pozorovali, jak pronikám do Hanze a trpělivě a laskavě mu plním útroby. Když jsme skončili, opět se ozvaly silné ovace a teprve teď se Hanz probral a uvědomil si, co se děje. Krásně se zarděl.

Políbil jsem ho. „Jsi nádherný!“ Sklopil zrak. Poděkoval.

„Tak kluci, snídaně, šup šup,“ zatleskal jsem a oni se s chechotem rozprchli jako vrabci.

„To mi nikdo neuvěří!“ pronesl Henry. „Je to jako v gay nebi.“

Podíval jsem se na jeho vyšponovaný krásný klacek, jak se mu na něm vykreslují žíly. Uchopil jsem mu koule a honem jsem mu pojal klacek do úst, neustál to a zanedlouho mi věnoval ze sebe vše.

Po snídani se objevil Louis.

„Jestli něco s sebou potřebuješ, tak si to připrav, v půl desáté jedeme do Nice a vracet se budeme zítra večer. Šéfce řekni, ať ti na zítra nebere žádné kšefty. Co máš na dnes?“

Překvapen valil na mne oči. „Dnes mám jen hodinu potápění, za chvilku. Co v Nice, já o ničem nevím?“

„Jedeme na výlet a beru si tě jako průvodce, jsi zdejší, tak doufám, že se v Nice vyznáš.“

Já jel vozem s Louisem, když zjistil, že jedu Bugatkou, tak mu došlo, kdo jsem. Trochu se upejpal nasednout si, když jsem ho pobídl.

„Proč jsi mi to tajil, kdo jsi?“

„Bavil by ses se mnou tak přirozeně?“

„Asi ne.“

„A teď?“ Uculil se. „Dáš mi pusu?“

Vyplašeně se rozhlédl a pak mi dal jemný polibek. Zarděl se, protože všichni kluci stáli kolem nás a chystali se nastoupit do mikrobusů.

„Nasedat! Jedééém!“

V Nice jsme si dali hodinovou pauzu na prohlídku města a přístavu, pak jsme vyrazili k vile.

„Kam to jedeme?“

„Jenom tady kousek na kopec, abychom měli hezký výhled,“ uculil jsem se. Dálkovým ovládáním jsem otevřel bránu.

„Tak jsme tady!“ Všichni honem vystoupili a nevěřícně se rozhlíželi. Před vilou už nás vítal August a několik pokojských.

„Panstvo, půjdeme na pokoje, tam si jen odložte a August nás provede.“ August jen přikývl. Kluci obdivovali tu nádheru, nakonec jsme došli k jídelnám u teras.

„Tady se budeme běžně stravovat, nebo se můžete najíst venku, to za chvilku uvidíte.“ Pokračovali jsme ven na terasu, odkud již byl výhled na všechny bazény a vířivku. Všichni se nedočkavě rozeběhli k vodě.

„Děkuji, Auguste! To stačí.“

Než jsem stačil za tou bandou dojít, většina z nich už nahá řádila v obří vířivce. Co jsem měl s nimi dělat, jako malí haranti, přidal jsem se k nim. Zanedlouho se objevil kluk s osuškami a župany. Pokládal je na lehátka a pak vyčkával u baru. Pozoroval jsem na něm, že je trochu rozpačitý. Měl jsem žízeň, tak jsem šel k baru. Kluk znervózněl ještě více.

„Přejete, si pane?“

„Sodovku nebo perlivou minerálku. Je některá s vyšším obsahem magnézia?“

„To bohužel nevím, podívám se.“

„V pořádku, dej mi sodovku.“ Když mi podal sklenici, pozoroval jsem, jak se mu klepou ruce. Přiložil jsem mu dlaň na tu jeho. „Nebuď tak nervózní! Irituje tě naše nahota?“ Zavrtěl hlavou. „Tak z čeho jsi tak rozrušen?“

Zalil ho ruměnec. „Nemusím být nahý?“

„Tak to tě trápí?“ Usmál jsem se. „Můžeš, ale nemusíš, záleží na tobě.“ Trochu rozpačitě se usmál. „Děkuji za sodu a příští týden vám pošlu do zásoby minerálky. Je tady zásoba zmrzliny?“

Uculil se a ukázal na truhlicový mrazák. „Chcete nějakou?“

„Až po obědě.“ Usmál jsem se na něj a pohladil mu prstem tvář. Kluk zatajil dech. Tak ten je jasný, určitě je tvrdý, proto se bál. Radar mám v pořádku. Za chvilku se už hrnuli ke mně kluci a také hasili žízeň.

U oběda jsem se všech zeptal, zda večeři si nedáme z grilu. Všichni nadšeně souhlasili, i kuchař vypadal spokojeně, nezadělá si kuchyň.

Když jsme obědvali, přijely dva vozy z letiště. Vyšel jsem na terasu a spěchal přivítat Lombardovce.

„To je dost, už jsem se bál, že jste na mne zapomněli. Pojďte, zavedu vás do pokoje.“

Užasle se rozhlíželi. Nejdříve jsem ukázal Éricovi a Alexovi pokoj, pak jsem s Christine a Jacquesem nastoupil do výtahu a vyjeli jsme do privátního patra. Christine obdivovala připravené apartmá.

„Nevěřím, že jsi to koupil, je to nádhera. Je to takové...“ Nenacházela ta správná slova.

„Má to úchvatnou uvolňující atmosféru.“

„Vyjádřil jsi to přesně.“

Usmál jsem se. „Proto jsem se do toho místa zamiloval, je tu úžasně příjemně. Navíc je tu dost bazénů a perfektní vířivka, jen ti moji rošťáci nechtějí nosit plavky.“ Christine se hlasitě rozchechtala, pak se zarazila a přiložila si dlaň na ústa.

„Já už jsem toho také dost viděla, tak snad mne to neskolí,“ usmála se. Jacques se také uculoval.

„Odložte si a přijďte dolů na oběd.“

Po obědě jsem všechny od Lombardů představil Augustovi.

„Nejsou to mí biologičtí rodiče, ale jsou pro mne stejně tak důležití. Celá rodina má zde neomezený přístup. Doufám, Christine, že to budete využívat a nemusíte se obávat pozvat i své přátele, jen nezapomeňte se ohlásit, aby byl personál na návštěvu připravený.“

„To není potřeba, Simone,“ namítla Christine.

„Christine, nezlob, já k vám stále někoho vodím, takže nechci slyšet žádné námitky.“ Jacques se potutelně uculil, jak jsem uzemnil Christine. Pak jsem je provedl vilou. „Večer tady bude disko,“ ušklíbl jsem se.

„To si odpustíme, prozkoumáme ti raději knihovnu.“

„Jste zde doma, tak jak je libo!“

Po obědě přišli k nám do vířivky Lombardovci. Christine se trochu uculovala a kluci se zase upejpali vystoupit z vody, přestože do té doby blbli a skákali do vířivky. Christine mne už párkrát nahého viděla, zejména v jejich vířivce, tak jsem neměl problém vystoupit nahý z vířivky a zajít si pro pití. Na chvíli jsem si k nim přisedl, kluk u baru mi udělal kávu a přinesl mi i oblíbenou zmrzlinu. Christine se také nechala zlákat na zmrzlinu a kávu. Za chvilku se i ostatní kluci odhodlali a obsadili bar. Atmosféra se uvolnila a po kávě si i Christine užívala bublinky v obří vířivce ve společnosti dvaceti nahých kluků.

Užívali jsme si vodu a sluníčko, s odvážnými plavci jsme si zaplavali ve velkém bazénu, jen jsem tam neměl žádného konkurenta. Bernard byl nejlepší, měl výdrž, ale jeho technika nebyla dokonalá. Vysvětlil jsem mu, jaké děla chyby, a on se snažil zdokonalit. Když jsem ho pak pochválil, hezky se uculil a políbil mne. Pepík se na mne zakabonil. Prstem jsem mu ukázal, aby přišel k nám.

„Co se kaboníš? Nevíš, jaký jsem? Oba vás miluji.“ Políbil jsem ho a pohladil mu prdelku. Zavrtěl se a rozesmál.

Večeřeli jsme u bazénu na terase, kuchaři grilovali všechno možné. Alesio je pozoroval a získával zkušenosti, občas se na něco i povyptával. Po večeři jsme šli do podzemního disko klubu. Pozoroval jsem kreace kluků a zejména kdo se ke komu více tulí. Bylo to moc zajímavé. Přisedli si ke mně Éric a Alex a vyzvídali, kdo je Henry. Když jsem jim vyjevil své plány, byli dost překvapení. Za chvilku si k nám přisedl Henry a kluci ho okamžitě zpovídali, neprozřetelně také o mně všechno vykecali.

Henry se na mne podíval s údivem. „Skutečně chceš takto studovat? Myslíš, že to zvládneš?“

„Levou zadní. Kdyby ne, tak vždy mohu něco vypustit,“ usmál jsem se.

Plavání, slunění, disko i nějaký alkohol nás znavily, tak jsme dlouho v klubu nezůstali. Henry přišel ke mně s provinilým výrazem.

„Nevadí ti, když budu na pokoji s Martinem?“

Přitáhl jsem si ho blíž a dal mu polibek. Pohladil jsem mu tvář. „Víš, že sis vybral toho největšího rošťáka?“

Uculil se a přikývl. Natěšen mne políbil a spěchal za Martinem. Já byl na pokoji s Hanzim, nějak jsem se ho nemohl dost nabažit. Když jsme ulehli a byli v tom nejlepším, zaslechl jsem jemné zaklepání a dveře se pootevřely a stál tam Mareček a Mikloš.

„Môžeme k vám?“

Podíval jsem se tázavě na Hanziho, ten jen přikývl a kluci se už cpali s chichotem k nám. Myslel jsem, že Mareček se bude věnovat Suzi. Chtěl to, ale odmítla ho s tím, že už jí to není příjemné a také má obavy, aby neublížila dětem. U vířivky jsem na ní zpozoroval, že se jí už trochu zakulacuje bříško. Rozumná holka, pomyslel jsem si. Zítra jí musím dát ten náramek, úplně jsem na to zapomněl.

Perfektně jsme si s kluky zařádili, jejich svalnaté prdelky jsem projížděl hodně dlouho a hluboko. Ráno jsme vstávali jako po celodenní šichtě s krumpáčem. Po snídani jsme se povalovali u bazénu a vířivky, občas se někdo svlažil, ale všichni byli jako přejetí mrazem. Podíval jsem se na Henryho, ani jsem se nedivil, jak vypadá, byl totálně vyflusaný. Znám Martina, je žádostivý podobně jako Bélla a vydrží toho hodně. Zašel jsem za barový pult, abych se podíval, co všechno je v mrazáku, chytila mne mlsná. Když jsem procházel kolem barmana, toho kluka, co se tak včera pýřil, tak jsem se lehce otřel ocasem o jeho pěkně kulatou prdelku. Zaškubal sebou a polil se nějakým pitím, co zrovna připravoval.

„Promiň!“ omluvil jsem se mu a pohladil mu tu hezkou prdelku. Podlomila se mu kolena a já ho chytil do náruče. Postavil jsem ho a on pokračoval v práci, no se mnou šili čerti. Ocas už jsem měl tvrdý. Postavil jsem se za něj, když si Martin vzal drink a odešel, zasunul jsem mu ocas mezi nohy. Objal ho pevně v pase a jedna ruka se už cpala do jeho kalhot na průzkum. Kluk byl tuhý a ani nedýchal.

„Kluci, u baru bude samoobsluha, musím se podívat na zásoby, co je potřeba doplnit.“

Kluci se uculovali, pochopili to, když viděli ruměnec ve tváři barmana. Za námi byla odpočinková místnost pro personál, kluk honem zaplul do sprchy, když se vrátil, hezky se culil a klopil zrak. Já si dal také sprchu, protože jsem se trochu zpotil na lehátku. Když jsem se vrátil, kluk seděl na pohovce s přehozenou osuškou přes klín, ale bylo vidět jeho vztyčené vzrušení. Poklekl jsem si před něj a odhalil pěkný klacek trčící do nebe, orosenou hlavičku a jemný třes. Mlsně jsem mu obkroužil napjatou bambuli. Slastně vzdechl a pak už jenom lapal po dechu. Nic jsem nevynechal, předvedl jsem mu všechno, na co jsem si vzpomněl, a kluk byl na šrot, nemohl se postavit na nohy. Byl perfektní a bylo to s ním nádherné. Budu sem jezdit často.

Odpoledne byl bar bez obsluhy. Vrátil se až před večeří, aby poklidil. Měl jsem pro něj připravenou svou zázračnou mastičku. Poděkoval jsem mu a políbil ho.

„Bylo to s tebou moc krásné! Těším se, až tě opět uvidím.“

„Já jsem tady jenom o prázdninách, studuji v Paříži, nastupuji do druhého ročníku na šesté Pařížské univerzitě.“

Usmál jsem se. „Já nastupuji od října na druhou.“

Zaleskly se mu oči. Dal jsem mu číslo k Lombardům.

Když jsme se připravovali, že se vrátíme na hotel, přišel za mnou Henry.

„Nemohl bych s tebou jet do Prahy? Rád bych se s ní seznámil, už jsem se několikrát snažil ji navštívit, ale vždy mi do toho něco přišlo.“ Potutelně se culil.

„A nebojíš se rychlé jízdy? Němci mají neomezenou rychlost.“

Opět se uculil a políbil mne.

„Co kdybychom vyrazili ještě dnes večer?“

Přikývl.

Věnoval jsem náramek Suzi, byla nadšená a už ho nechtěla sejmout z ruky. Aspoň stokrát mne políbila a Christine pochválila mou volbu. Rozloučil jsem se s Lombardovci a vyrazili jsme na hotel. Po večeři už jsme byli sbalení a po poučení kluků, zejména Hynka a Bernarda, kteří je dostali na starost, jsme s Henrym vyrazili. Směr Praha! Když jsme obchvatem míjeli Nice, upoutala mou pozornost směrovka na Monte Carlo. Opět jsem měl to mravenčení a namířil jsem do Monte Carla.

„Nezapomněl jsi odbočit?“ zeptal se mne Henry.

„Podíváme se na skok do Monte Carla, něco mne tam táhne.“

„Chceš utrácet?“ chechtal se.

„Nevím, možná.“

Přijeli jsme k Hôtel de Paris Monte-Carlo vedle Casina Monte Carlo. Okamžitě k vozu přišel garçon, aby mi zaparkoval vůz.

„Moment,“ upozornil jsem ho, „nemáme rezervaci, tak se nejdříve zeptám, zda nás ubytují.“

Přikývl. „Royal apartmán je volný.“ Sdělil mi to, jako bych se ptal na housky. Přitom tohle apartmá stojí pět tisíc dolarů za noc.

Kývl na dalšího mladého muže u vchodu, garçon přispěchal a vzal naše zavazadla. V recepci mi skutečně nabídli královské apartmá a já ho přijal.

„Rád bych navštívil kasino, je náš dress code přijatelný?“

Recepční si nás prohlédl a s úsměvem přikývl. Do apartmá jsme ani nešli a vyrazili jsme vedle do Casina. U pokladny jsem si poručil deset žetonů po deseti tisících dolarů. Henry vyvalil oči.

„To chceš vyhodit?“ vyděšeně na mne koukal.

„Mám mravenčení.“

Rozchechtal se. „Co to znamená?“

„To je takový příznak mého správného rozhodnutí,“ usmál jsem se, on jen pokroutil hlavou.

Vsadil jsem vše na jedno číslo, červenou šestnáctku, den narození Suzi.

„Ty ses zbláznil, vsadit vše na jedno číslo.“

„Pětatřicetkrát to znásobím,“ uculil jsem se.

Krupiér oznámil konec sázek, podíval se na mne, jako by se chtěl ujistit o mé volbě. Jemně jsem přikývl a on vrhnul kuličku proti roztočené ruletě. Henry mi pevně svíral předloktí. Ruleta zpomalovala a kulička stále ještě jakoby z rozkoše přeskakovala z jednoho čísla na druhé. Konečně se unavila, zrovna když byla ruleta otočena na opačné straně a já na ni neviděl. Krupiér oznámil výhru a zahlásil: „Broken banks!“ Rozbitý bank!

Najednou se spustily hlasité fanfáry a na nás začaly padat zlaté konfety. Henry mi málem zlomil paži, jak mi ji křečovitě svíral. Výhra třiceti pětinásobku, tři a půl milionů dolarů. Z pokladny přinesli novou sadu žetonů, naskládali přede mne třicet pět žetonů, každý v hodnotě sto tisíc dolarů, a krupiér mi vrátil mých vsazených deset žetonů.

„Budete pokračovat?“

Přikývl jsem. Mezitím dívka odfoukala zlaté konfety ze stolu a po úklidu nás krupiér vyzval k sázkám. Opět jsem chtěl vsadit na stejné číslo, ale vedle jsem zahlédl devítku. To je také číslo Suzi, září, měsíc jejího narození. Rozložil jsem tedy všechny žetony na tato dvě čísla tak, aby ležely nejenom na číslech, ale i na oddělující čáře, čímž se sázka počítá jako jedna na dvě čísla. Kdyby žeton nebyl na čáře, tak se počítá každý chlíveček zvlášť. Vsadil jsem tři miliony šest set tisíc dolarů. Henry se klepal, jako by byl na Sibiři. Krupiér se usmál a roztočil ruletu, vrhl kuličku a já jsem byl jako oslepený, měl jsem orosené oči. Neviděl jsem, kam si to kulička směruje.

Najednou jsem cítil, jak mnou Henry třese, opět vybouchly zlaté konfety a snad ty fanfáry byly i hlasitější než prve. Na obřím monitoru se objevila výhra – šedesát jedna milionů dvě stě tisíc dolarů. Když krupiér opět vyhlásil rozbití banku, přinesli žetony, na kterých byla oproti vsazeným jedna nula navíc, každý měl hodnotu jednoho milionu dolarů. Celková výhra, šedesát čtyři miliony osm set tisíc dolarů.

Přišel ředitel kasina, aby mi poblahopřál a pak všechny kolem naší rulety poprosil, aby trochu poodstoupili. Celý stůl s ruletou i podlahou se pomalu zvedal. Všichni zvědavě koukali do odkrytého podzemí, které odkryly čtyři ocelové válce zvedající herní stůl. Pod ním jsem zahlédl obrysy vozu zatím přikrytého zlatým přehozem. Když se konečně podlaha uzavřela, ředitel uchopil zlatou šňůru, na které byl tento přehoz uchycen, a strhl ho. Zlatý přehoz schovával zlatě žlutý vůz Ferrari F40 GT, přes celou záď stabilizační křídlo. Nádherný model. Ředitel mi opět blahopřál k nejvyšší výhře v historii kasina a předal mi klíče od vozu jako mimořádnou prémii. Celé kasino na chvilku oněmělo úžasem a pak vybouchly ovace a opět padaly zlaté konfety. Po tomto cirkuse sjel stůl opět dolů, krupiér mi naskládal žetony do decentní krabičky. Svoje původní žetony jsem z ní vyndal a posunul jsem je ke krupiérovi. Usmál se, pochopil můj záměr.

„Pro personál!“ Uctivě děkoval a opět se ozývaly ovace a potlesk. Ředitel mne doprovodil k pokladně. Po vystavení šeku mne pozval k sobě na drink. Ukázal jsem na Henryho a ředitel to pochopil a pozval i jeho.

„Dovolte, to je můj přítel a budoucí učitel Henry.“ Podali si ruce a ředitel mu natočil dlaň tak, aby viděl na jeho prsten s erbem a hraběcí korunkou.

„Jste anglický peer?“

Henry zahnaný do kouta provinile přikývl. „Budoucí.“

„Děkuji vám za vaši velkou štědrost k našemu personálu. Co chcete dělat s tolika penězi? Nechtěl byste u nás do něčeho investovat?“

„Pokud by to byla zajímavá investice, určitě rád.“

„Líbíte se mi, jistě víte, že kasino je majetkem Jeho Výsosti a spravujeme i další knížecí investice.“ Vyndal ze stolu kožené portfolio. „Tady jsou nemovitosti, které vám mohu nabídnout. O ceně nelze smlouvat, pouze přijmout, nebo nepřijmout, nikdy se tyto nemovitosti nenabízí veřejně. Nabízíme je pouze vybraným, důvěryhodným klientům. Vím, že jste nedávno koupil tu italskou vilu v Nice. Nedivte se, převedl jste velkou sumu během pár dnů, to vzbudí pozornost v bankovním světě.“ Uculil jsem se, když jsem zase pozoroval překvapení v Henryho tváři. Listoval jsem v předloženém portfoliu. Myslel jsem už dříve na investici v Monte Carlu, ale koupě vily v Nice mé úvahy trochu upozadila. Vlastnictví nemovitosti v Monaku je jednou z podmínek pro udělení monackého občanství a vzhledem k tomu, že se zde nedaní příjmy fyzických osob a je zde nízká daň právnických osob, řadí se Monako k daňovým rájům.

„Rád bych získal kompletní nemovitost, bez podílníků.“

„Bohužel je to téměř nemožné, málokdy se to stává, možná něco malého od soukromých osob. Tady,“ ukázal na jeden penthouse, „je velmi lukrativní nemovitost, je to nejnovější objekt, hned tady za naším kasinem, je to s krásným výhledem na moře s přístavem a kasino máte takřka pod nosem. Mimo to jsou v domě mimo dvoupodlažního penthouse ještě volné tři celoplošné apartmány.“ Ukázal na další obrázky. Díval jsem se na ty nabídky, penthouse za patnáct a byty po pěti milionech, takže celkem mi odlehčí od třiceti milionů. Není to špatné, jen za to, že jsem se tady stavil na jeden večer. Zase to moje mravenčení, cítil jsem ho opět na kůži. Zasmál jsem se a ukázal jsem své předloktí, na kterém se mírně ježily chloupky.

„Co se stalo?“ usmál se ředitel.

„To je takový můj indikátor dobrého obchodu.“ Rozesmáli jsme se všichni. „Dobře, koupím penthouse a ty tři byty. Potřebuji ale nějakou správcovskou firmu. Ty byty budu pronajímat a penthouse bude pro mé soukromí.“

„Máme vlastní správcovskou firmu, můžeme vás do jejího portfolia zahrnout. Její výhodou je, že má vlastní zaměstnance pro zajištění provozu a oprav, řemeslníky, správce, účetní... Zajišťují vše, kompletní servis vlastními prostředky.“

„Výborně, připravte mi všechny smlouvy na poslední týden srpna, mám totiž už v Praze rozpracované akce, které nelze zrušit, prezentace firem jako Dior, Cartier, Tiffany, Patek Philippe a několik dalších. Pak v polovině měsíce máme vysvěcení kostela, na které se připravuji poutě věřících. Do toho zajišťuji veškerou logistiku.“

Usmál se a pokroutil hlavou. „Nedokáži si ani představit, kolik toho máte v hlavě.“

Srovnali jsme finanční záležitosti, vrátil jsem mu šek, z kterého odečetl třicet milionů a vystavil mi potvrzení o jejich příjmu jako zálohy na koupi nemovitosti. Když jsem mu podal kartu s brilianty s tím, že na tento účet chci převést zbytek výhry, jen se potutelně uculil.

„Vy jste hodně bohatý!“ Pokrčil jsem rameny. Rozesmál se. „Víte, zde vidíte hodně lidí, milionářů, co se tváří, že jsou miliardáři, a často mají sotva na benzín do luxusních vozů z půjčoven, ale vy se nijak nepředvádíte. Vypadáte jako obyčejný student ze střední vrstvy.“

„To také jsem, no a s tou vrstvou, je to trochu méně. Pocházím z vesnice, rodiče sedláci do nedávna s osmi hektary půdy.“

„Pfff!“ Udiveně si odfoukl a vytřeštil oči. „Jak to, že jste se takto vzmohl?“

„Začal jsem studovat, zejména lidi, vztahy a naučil se využívat příležitosti. Rozhlížím se kolem sebe, ne proto abych hromadil jmění, ale zejména abych se přesvědčil, že něco dokážu a nevzdávám se.“ Přikyvoval hlavou.

„Ale také máte i štěstí! Dnes jste ho měl.“

„Víte, na štěstí nevěřím, nesázím na štěstí, je to iluze pro děti, já věřím na intuici a zdravý rozum, a když je člověk snaživý, pak štěstí je taková hezká prémie. Nemám rád hazard, nikdy jsem nesázel, nebo jsem si nikdy nekoupil los. Umím si spočítat, kolik lidí musí vsadit kolik peněz, aby jeden vyhrál aspoň milion, ale někteří potřebují mít tu iluzi a drží se té mlhavé naděje, že se na ně musí jednou štěstí usmát, no a nikdy se toho nedočkají, ale ta naděje je drží nad vodou. Někteří tomu věří natolik, že se utopí v dluzích. Před rokem jsem počítal každou korunu. Rodiče mi dávali na týden dvacet korun, mimo předplaceného internátu a stravy, asi čtyři franky. Osmnáct jsem zaplatil za vlak a tramvaj, zbyly mi dvě koruny, to je čtyřicet centimu na týden, na jednu malou sodovku. Máte pravdu, dnes jsem měl štěstí, ale vedla mne k tomu intuice, nebo možná mne to štěstí trochu drclo. Užíval jsem si krásný týden s přáteli a užíval jsem si jejich radosti, a asi euforie z toho, že jsem s nimi byl šťastný, mne ponoukla odbočit směrem do Monte Carla.“

„Jste asi synem štěstěny. Hotel máte na náš účet.“

„Děkuji!“

Ještě jsme se domluvili, že vůz mi dopraví do vily v Nice, a rozloučili jsme se. I přes dost přísné zabezpečení kasina se zvěst o mé výhře dostala do ulic a někdo, když jsme vycházeli z kasina, volal: „To je on!“ Lidé se k nám hrnuli, až nás málem převálcovali. Spěšně jsme se vrátili do kasina a garçon nás doprovodil podzemní chodbou do hotelu. Omluvil jsem se mu, že bych mu rád dal nějakou odměnu, ale nemám s sebou žádnou hotovost. Henry honem sáhl do kapsy a podal mu sto franků. Kluk poděkoval a opustil nás.

„Díky Henry! Musím na to příště pamatovat a mít u sebe pár bankovek.“ Usmál se a pohladil mi tvář.

Royal apartmá bylo skvostné a velmi okázalé. Není to můj vkus, ale neměl jsem na výběr. Vše se třpytilo zlatem a křišťálem.

„Dáme si?“ Henry ukázal na láhev šampaňského v kbelíku s ledem.

„Tobě to chutná?“

Zaraženě se na mne podíval. „Máš to v ceně,“ usmál se.

„Neodpověděl jsi mi.“

„No, a víš, že ani ne?“ Rozesmáli jsme se.

„Mně nechutná, mám raději sodovku, a s tebou bych si připil dobrým koňakem. Doufám, že nám nějaký připravili.“ Otevřel jsem bar a samozřejmě, že tam byly tři láhve, dvanáct let staré. „Výběr nechám na tobě,“ uculil jsem se na něj. Vybral Rémy Martin, ale nebyl to Luis XIII. Připili jsme si. Když jsme si spočinuli do křesel a konečně vydýchli zbytek večerního napětí, podíval se mi do očí.

„Ty se tváříš jako sfinga, vyhrál jsi ohromnou sumu, luxusní auto, tady tohle,“ ukázal rukou po apartmá, „a s tebou to skoro ani necuklo.“ Promluvil s napětím v hlase.

„Ale jistě, že jsem nadšen, ale neblázním, nic jsem tím nedokázal, byla to jen náhoda, štěstí, jak to řekl ředitel.“

„Ty jsi zvláštní!“ culil se.

„Ne podivný?“

Zavrtěl hlavou. „To určitě ne! Jen jiný. Hodný, milý, otevřený, krásný!“

„Nepřeháněj, nebo se budu červenat.“ Rozesmáli jsme se.

Přistoupil ke mně, chytil mi ruku a políbil mi ji. „Pamatuješ, jak ředitel říkal o tobě, že nepředvádíš své bohatství? Já, jak jsi jistě pochopil, také nejsem chudý. Můj otec zasedá ve Sněmovně Lordů,“ podíval se na svůj prsten, „máme velké panství, docela slušný majetek, různé investice..., ale také mne to nijak zvlášť neuspokojuje, proto jsem šel učit. Otec z toho nebyl nadšen, ale smířil se, je chápavý a hodný. Proto dokážu pochopit i tebe. Vím, že ti nejde o peníze. Máš v sobě perpetuum mobile, co tě neustále pohání vpřed, znám to. Jaký máš cíl?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemám cíl, nebo nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Jistě, chci být architektem, chci navrhovat hezké domy, ve kterých budou lidé šťastní, chci poznávat svět, chci lidem pomáhat, chci lidi milovat, rozdávat lásku a chci, aby se lidé milovali. Vím, že je to neuskutečnitelné, ale mohu se snažit. K čemu jinému by mi byly peníze? Mám rád obyčejná jídla, rád chodím jednoduše oblečen, nepotřebuji šperky, nepotřebuji hodinky za miliony, ale mám pár hříchů. Občas si pochutnám na koňaku, líbí se mi jízda v rychlých autech a miluji kluky s hezkými prdelkami, jako je ta tvoje.“ Rozchechtali jsme se a vydali se do lázně. Neodpustili jsme si možnost hezky se pomilovat v královském loži.

Protože jsem ranní ptáče, tak jsme si to po probuzení za rozbřesku zopakovali.

„Ty jsi ale skutečně podivný nezmar!“ rozchechtal se Henry ještě s upatlanou pusou od mé smetany. Plácl jsem ho po prdelce a běželi jsme do sprchy.

Snídaně mne trochu rozhodila, nesnáším švédské stoly, připomínají mi odporné školní jídelny a ty jejich blivajzy. Nevěděl jsem si vybrat. Všechno mi připadalo dost nechutné. Byla tam spousta různých laskomin, to bezesporu, ale já chtěl něco jednoduchého a chutného, něco co miluji. Podíval jsem se na smaženici, byla odporná, vypadala jako kaše, na které se srážela voda. Nakonec jsem si vybral krémovou polévku s krutónky, tam snad nic špatného není. Byla výborná, pochutnal jsem si.

Ve foyer na nás čekal ředitel. Přinesl mi potvrzené smlouvy o zakoupených nemovitostech, které chtěl ode mne podepsat. Protože se jedná o knížecí majetek, proces registrace je jednoduchý a diskrétní. Podal mi i tiskopis žádosti o pobyt.

„Po měsíci můžete požádat o občanství. Máte výborný kredit.“ Usmál se.

„Děkuji, budu na to myslet!“ Podáním ruky jsme se rozloučili.

„Sire! Máte ještě dvě stovky?“ Převrátil oči v sloup. Strčil ruce do kapes a převrátil je, nic nevypadlo. Za námi stál kluk se zavazadly.

„Dejte to do vozu a počkejte!“

Honem jsem se vrátil na recepci, podal kartu a poprosil o pět stofrankových bankovek. Recepční se usmál a napočítal mi je. Jednu jsem mu s díky nechal. Uculil se a popřál hezkou cestu. Nosič dostal druhou a parkovač další. Čtvrtou jsem vrátil Henrymu a jedna mi zbyla, co kdyby.

Konečně jsme vyrazili, Henry se celou cestu culil až do doby, než jsme dojeli na německou Schnellstraßen, tam jsem práskl do koní, a než se Henry vzpamatoval, přijížděli jsme na Svatý Kříž.

„S tebou už přes Německo nepojedu!“ prohlásil rezolutně celý sinalý.

„Mohl jsi říct, zastavil bych ti, nebo zpomalil.“

„Jo, kdybych to dokázal!“

Rozchechtal jsem se. „Ale bylo to vzrůšo, ne?“ Políbil jsem ho. „Tak se nezlob, aspoň víš, že řídím dobře, dokonce z Ferrari mi nabízeli, abych závodil.“

„Ty jsi blázen!“ vyštěkl na mne.

„Hezky tě pomiluji, tady a teď, když se přestaneš vztekat.“

„No, rovnou na celnici.“ Rozchechtali jsme se. Už se zklidňoval, ale byl z mé jízdy hodně vytrslý.

„Kolik jsi jel?“

„Moc ne, chvilku kolem dvě stě padesát, pak už jen těch dvě stě. Ono se to všude nedá jet plnou rychlostí tři sta šedesát pět kilometrů, to je dvě stě dvacet sedm mil, a já jel většinou jen asi sto dvacet pět.“

„Měli by tě zavřít!“ Chechtal se. „Byl to šílený adrenalin.“

„Nazdar klucííí!“ zdravil jsem se s celníky, kteří mi mávali už z dálky.

„Máte něco k proclení?“

„Kdepak, jedeme od moře, jedině sůl v plavkách.“

„Hodně vám toho přijelo a stále jezdí, hele,“ ukázal na kamion, co se kodrcal za námi, „ten je určitě také váš, dnes jich už přijelo pět, nebo šest?“ Podíval se tázavě na kolegu. Ten se podíval do minipočítače v ruce, něco naťukal, zvedl zrak. „Šest.“

„Pořádně mi to počítejte, ať se mi žádný neztratí. Příště vám dovezu jocksy, ale musím vám vzít míry, aby se vám do nich vešlo nádobíčko.“ Všichni jsme se rozchechtali. „Kdo bude chtít, stačí obvod pasu a délku penisu.“ Culil jsem se. „A ne že si budete přidávat na délce jako rybáři.“

Mladý celník třeštil oči.

„Koukám, že ten mladý kolega je nějak vedle.“

Starší celník do něj šťouchl.

„Dělá si z nás srandu.“ Mladík polkl slinu.

„Ale jestli kolega chce, tak mu ho změřím.“ Kluk zrudl. „Promiňte, fakt žertuji, i když si myslím, že se nemáte za co stydět.“ Opět se zapýřil.

„Má ho pěknýho,“ konstatoval starší kolega.

„Za ty moje šoufky vám přidám i nějaké kecky, jaké máte číslo bot? Nebo víte co, jestli můžete, přijeďte v sobotu do Prahy na Ovocný trh, nebo náměstí? Jsem už z toho jelen. Je to vedle Karolina, tam vám mohu dát, co si vyberete. Můžete, chcete?“

Podíval se na kolegu, ten pokrčil rameny. „Mám volno, přijedu.“

Podal jsem mu vizitku pro jistotu. Zamávali jsme si a vyrazili. Henry se chechtal na plná ústa.

„Ten kluk tě hltal, do soboty nebude spát. Ty máš zvláštní schopnost během minuty sbalit kluka.“ Vybouchli jsme oba.

Vítala nás Praha. Cestou po Letenské pláni jsem ukázal rukou doprava na lesnatou část. „To je pražský Boloňský lesík.“ Nechápavě se na mne podíval. Vysvětlil jsem mu, co je holanda. Uculoval se.

Dojel jsem na firmu. Rozjařené holky mne vítaly.

„Dnes máme všichni fofr a nikdo nestíhá, Míra dováží vozy z Hamburku, Němci nám dovezli deset limuzín Mercedesů, už týden, jen co jsi odjel, jezdí každý den až deset kamionů s kontejnery.“

„Dnes už jich dojelo šest a další jede za námi.“

„No vidíš, jaký máme fofr. Ovocňák je od nás hotov, teď si už dělají firmy expozice. Ve středu chce Matýsek a Tadek odvoz z letiště.“

„Mají první třídu, tak je odveze letištní mikrobus. Zavolej mu pak.“

„Pepík nestíhá s těmi kontejnery,“ postěžovala si Pepča.

„Může něco uložit i u Neratovic, vykládat to nemusí. Přinejhorším může použít i plochu na Výpichu. Je to všechno s ostrahou.“

„Dobře, řeknu mu. Markéta s Radkem už mají složených deset kontejnerů s oděvy. Máme i ty notebooky, jsou tady ve skladě za prodejnou.“

„Nezapomeňte, těch osm set pro univerzity, ať je nerozprodá!“

Takto mi referovali další a další věci.

„Zapomněl jsi na Jiříka, měl promoci.“

„I nezapomněl, jen mi to nevyšlo, ale myslím na něj, až přijede v sobotu, tak mám pro něj připravený dárek.“

„Jani, pojedeš do Francie na Rivieru do Nice, koupil jsem tam obrovskou a nádhernou vilu. Uděláš pracovní smlouvy, ty ti připraví správce, je tam i účetní, tak se domluvíte na dokladech. V Monaku, v Monte Carlu mám penthouse a tři celoplošné byty, tady jsou doklady na všechno.“

„Co těch třicet milionů dolarů, co dnes přibylo?“

„Je toho víc, šedesát a něco, třicet jsem zaplatil za ty byty, ty budou moje osobní, tak to zaúčtuj. Tady máš doklad. Je to nezdanitelný příjem, můj osobní, je to výhra v kasinu.“

„Děláš si srandu!“ Obě začaly vískat a líbat mě, blahopřát.

„Další překvapení bude, že firmu od začátku příštího roku přesídlím do Monaka. Netěšte se, vy tam nejdete, vše bude jako teď, jen moje a firemní daně půjdou do Monaka.“

„Kdy mám jet do Nice?“

„To si rozvrhni, jak se ti to hodí, tak abys nic nepromeškala, ale čím dřív, tím líp. Všechny tyto nemovitosti budou na fyzickou osobu, ta totiž daň vůbec neplatí, krom té vily, nenažraní, hamižní Francouzi. Holky, mám tady učitele angličtiny, čeká na mne u vozu a ještě jsme neobědvali, tak ostatní zítra.“

Běžel jsem za Henrym, chudák, musel už zmírat hlady, vůbec mi to nedošlo, že čas oběda je dávno pryč. Já když jsem nabuzen adrenalinem, tak nejím celý den. Zajel jsem na Příkop, kde jsem uložil do garáže Bugatku, a vyrazili jsme k Pinkasům na oběd. Dali jsme si pstruha na másle, už jsem ho dlouho neměl, naposledy doma, když jsem si je ulovil v ledové Olšavičce. Po obědě jsme to vzali obloukem kolem Obecního domu, kde jsme si dali kávu a Henry i zákusek. Stačil u toho obdivovat nádhernou secesní výzdobu a interiér. Poté jsme šli na Ovocňák, abych zjistil stav příprav.

„Nazdar, Josífku! Chtěl bych se podívat za Jiříkem, kdy za ním půjdeš?“

„Zítra ve čtyři.“

„Tak pojedeme spolu, tvým, nebo mým?“

„Mohli bychom tvým, ale já bych řídil,“ uculil se.

Přikývl jsem. „Tak ve čtyři tady?“

Přikývl. Provázel mne pak prostorami, které jsem téměř nepoznával, jak se za týden změnily. Firmy si už všechno zkrášlovaly, instalovaly různé doplňky, pultíky, police, sedačky, osvětlení a různé dekorace.

Bezpečnostní firma v čele se šéfem procházeli zejména jednotlivé prodejny, aby kontrolovali funkčnost signalizace, kontrolovali spojení s naším pultem ochrany a pultem centrální ochrany od pojišťovny, který byl na policii. Mávl jsem na šéfa.

„Dobrý den, pane Simone!“

„Dobrý den! U Diora si vás považují. Mluvil jsem s majitelem v Paříži a chtějí od vás pak zabezpečení na mobilní síť, tak se s nimi můžete spojit a domluvit, abyste se stačil připravit a rozplánoval rozložení sil. Kontakt si vyžádejte tady od jejich zástupce. Ve Francii už síť existuje, tak tam už to můžete instalovat zkušebně a u nás pak to bude naostro.“ Rozesmál jsem se.

„No mám z toho trochu břichabol, co když to nebude fungovat?“

„Já věřím, že bude, v laboratoři vám to perfektně fungovalo, a i kdyby se vyskytly nějaké problémy, tak věřím, že si poradíte a vyřešíte je. Věřte si! Když se vám to povede, tak získáte tu nejlepší reputaci a budete první ve světě!“ Poplácal jsem ho po rameni.

„Děkuji! Je to hlavně díky vám, pomohl jste nám a dal příležitost.“

„Každý má dostat příležitost, ale nesmí ji zneužít!“

Zasněně přikývl.

„Josífku! Zítra si vezmeš tesaře a truhláře a tady v zahradě udělají z fošen dostatečně velkou plochu pro tři Hummery, včetně příjezdu od Příkopu, aby se nám nebořily do trávníku. Vystavíme je tady. Také do atria vystavíte Bugatku, kterou ale nejdříve musí kluci pořádně ošetřit po mé cestě do Francie, a naproti vystavíte Ferrari. Každý vůz bude mít vlastní ostrahu.“ Josífek přikyvoval a vše si zaznamenával.

Henry se rozchechtal. „Ty to pořádně komanduješ a všichni tě respektují a poslouchají.“

Usmál jsem se. „Také je za to dobře platím. Pojď, zajdeme ještě na firmu, než se mi to tam rozprchne.“

Když jsme došli na Karlák, měl jsem tam několik vzkazů. Dealer BMW, že má pro mne připravené vozy, co jsem si objednal. Byly to dvě stříbrné limuzíny. Jedna pro mne, protože jsem nechtěl v městském provozu jezdit Hummerem, a druhá pro Jiříka k promoci. Protože kdybych mu vůz věnoval, hodně by se prodražil na daních, vyšel by mne třikrát dráž, než když bude veden jako firemní a on bude do deníku jízd jenom vykazovat své soukromé cesty.

Další byl vzkaz od Genealogické společnosti z Košic. Mají pro mne připravenou zprávu a chtějí si ujasnit další postup.

Dnes večer přijede kamión od Maurice a on také přiletí v šest hodin.

„Pepčo! Ten kamión ať hlídá Markéta s Radkem, přijede do Karlína, tam to složí a zajistí přístup Maurici. Připravte pro něj dodávku s řidičem pro převoz zboží na Ovocňák. Bydlení má zajištěné po vlastní linii, takže se o to nemusíme starat. Na pátek v poledne bude výrobní porada ve velké jídelně paláce na Ovocňáku, máme zajištěný catering pro padesát osob, tak zítra to dejte všem na vědomí. Přivítáme nové posily, i když někteří k nám nastoupí později. Olda do realit od srpna, koncem roku bude Vendulka na personální a bezpečnost a ochranu zaměstnanců, Jano, tobě Igor povede investice, dotace a snad poradí s daněmi a cly. Pozvěte i paní Marii z Hotelu v zahradách ze Saint Maximo i s Jeho Excelencí, pánem konzulem a z vily v Nice správce pána Augusta. Nezapomeňte na Matýska a Tadeáše. Radek s Markétou se musí také zapracovat. Plánuji vytvořit oděvní a textilní divizi, potřebujeme pro hotely různé vybavení, pracovní oděvy pro všechny zaměstnance podle profesí, atd. Dost se nám to rozrostlo, co? O ubytování se postaral Jiřík, budou přes víkend v Harrachově. Snad jsem na nic nezapomněl. Jo ještě, zítra ať ty bavoráky Mirek převezme a dá do garáží na Příkopě.“

Zavolal jsem Vendulce a Igorovi.

„Simone, nezajdeme na večeři?“ zeptal se mne Igor. Bylo mi to trochu divné, netušil jsem jeho záměry, ale odsouhlasil jsem mu to.

„V sedm U Pinkasů?“

„Perfektní, už jsem tam dlouho nebyl.“ Uchechtl se.

Nasedli jsme do Hummera a konečně jsem jel domů k tetě na Vinohrady. Tetě jsem přivezl velkou bonboniéru z Monaka, s obrázkem rulety. Teta měla milion otázek, zejména k Henrymu.

„Teto, žádné konspirace!“

Uculovala se. „Dáte si pizzu?“

„Teto, je to skoro hrabě, myslíš, že mu to můžeme nabízet?“

Henry když zaslechl, že se bavíme o pizze, tak zpozorněl.

„Chceš objednávat pizzu?“

Zadíval jsem se na něj. „A ty bys chtěl?“

Usmál se. „Miluji pizzu!“

„Tak teto, bude pizza, prý ji miluje, doufám, že nebude zklamán tou tvojí. Já na tu tvou nedám dopustit, tak snad zachutná i jemu.“

Ušklebila se. „Tak já jdu na to.“

Odkryla pěkně nakynuté těsto a už řádila. Henry jen koukal a valil oči. Jak jsem měl obavy, tak jsme se zase divili s tetou, jak se Henry nacpával, až měl skutečně boule za ušima. Nemohl si pizzu vynachválit. Zrovna když jsme si dopřávali, přišel Míra, mladší syn tety, můj dopravák, i s malým synkem Mirečkem. Natahovali už od dveří a honem se hrnuli do kuchyně.

„Boty!“ honem jsem skoro zařval.

Na půl cestě se oba zouvali. Ještě že teta toho napeče vždycky dost. Pak z ní vypadlo, že věděla o tom, že se zastaví, a tak udělala i pizzu pro Markétu, která se má také zastavit. Netrvalo dlouho a Markéta byla u dveří, také dostala sprďáka, že se nezouvá.

„Teto, ta tvoje rodina je nevychovaná, dostanou tady v domě rajóny, budou vytírat schody, aby si zvykli, že se mají zouvat. Henry, ty se nepřecpi, půjdeme ještě na večeři.“

Vyvalil oči. „Po téhle dobrotě už do sebe dnes nic nedostanu.“ Rozchechtal se.

Mirek mu rozuměl, a tak se chechtal také a sděloval to mamince. Teta se pýřila jako slečna na vdavky.

„Teto, dostaneš teď Řád zlaté vařečky od pána hraběte.“ Všichni jsme se rozchechtali, jen Henry koukal, neznalý souvislostí. Musel jsem mu to povyprávět a vysvětlit.

„Určitě by si takový řád zasloužila, pokud by existoval.“