Znovu nalezená láska 49 – Průšviháři

A Matýsek vyprávěl.

„Na vojně v přijímači mne mazáci za to, že jsem nebyl poslušný jejich příkazům, začali šikanovat. Jednou mne ve sprchách povalili na dřevěné rohože a připoutali k nim za ruce a nohy. Vzali si opasky a každý mi dal opaskem ránu na prdel, pak zase dokola, třikrát. Prdel jsem měl dokonale seřezanou, rudou a oteklou. Pustili na mne studenou sprchu a pak mne odvázali. Když jsem se postavil, zjistili, že mám ztopořený klacek. Nejdříve tiše, nevěřícně zírali, pak se rozchechtali. Došlo jim, že ten nářez mne vzrušuje a je vzrušuje pohled na můj tvrdý klacek. Tím začali naše hrátky. Už nešlo o šikanování, šlo o grupáč. Někteří mi strčili svůj klacek do úst a já je musel kouřit, to mne pěkně vzrušovalo. Po výprasku jsem musel ležet na zádech a oni mi nasedali na kolík, hopsali a ukájeli se. Později zase některého napadlo vyzkoušet, jaké to je zasunout kolík do mé dírky. Vyzkoušeli to všichni, bylo jich osm a mne to rajcovalo ještě více než kouření jejich ocasů.

Po vojně jsem zjistil, že bez nařezání se téměř nedokážu vzrušit. Trvalo dost dlouho, než jsem se z toho dostal, ale vždy jsem si to alespoň v mysli představoval, abych dosáhl erekce. Jednou, když jsem byl cvičit v posilovně, jsem se po cvičení šel osprchovat, a když jsem se míjel u sprch s kamarádem, ten mne ze srandy plesknul po zadku. V tom okamžiku jsem ztopořil, a to neušlo jeho pozornosti. Přestal jsem se v posilovně sprchovat. Chtěl jsem se této závislosti zbavit. V té době jsem se seznámil s Veronikou, a když jsme se dopracovali do stádia intimnosti, Veronika mi poplácala zadek, v tom okamžiku jsem byl připraven jako na povel ji uspokojit. Občas jsem jí naznačil, že je mi to příjemné, když mi 'masíruje' zadek, a ona to s radostí prováděla. Nebylo to úplně to dokonalé, tvrdé jako od kluků, ale bylo to příjemné a účinné, než jsem asi před třemi léty náhodou potkal jednoho kluka z vojny. Okamžitě to ve mně vyvolalo touhu a já neodolal, scházíme se tak jednou za měsíc, není to láska, jen důkladné uspokojení.“

Tekly mu slzy proudem.

„Abych prožil dokonalý orgasmus, potřebuji cítit mužnou ruku, nadřazenost, bolest, ponížení.“

„Matýsku, co kdybys vyzkoušel dominu? Veronika by snad takovou roli zvládla.“

Zavrtěl hlavou.

„Zkoušel jsem to, nefunguje to, vadí mi ječivý ženský hlas. Zkoušel jsem po domluvě s dominou, že nebude mluvit, ale prostě chybí tam ten mužský element. Prostě vím, že to není chlap, a nefunguje to.“ Smutně se na mne díval. „Ráno jsem se v kanceláři styděl, ale jak už jsem byl položený na tvém stole, bylo mi už všechno jedno, toužil jsem jen po jediném, abys mi seřezal zadek, ocas jsem měl jak z ocele a ty jsi to típl. Měl jsem chuť chytit tě pod krkem, nebo kleknout a prosit, byl jsem úplně mimo. Nebýt tam Tadek, tak bych to asi i udělal, jak jsem už byl nabuzený.“

„To ti asi nedokážu poradit, myslím, že v první řadě bys tohle všechno měl přiznat Veronice a pak vyhledat odbornou pomoc. Rád bych ti pomohl, ale nevím jak. Seřezat tě, mučit, týrat, ponižovat, to bych dokázal, umilovat tě do bezvědomí, to také, ale ubližovat Veronice, to bych nemohl. Neodkládej to, čím déle to budeš odkládat, tím to bude pro vás oba horší. Jak jsem pochopil z toho rozhovoru s Veronikou, je svolná k tomu odpustit ti, protože je také už dost utrápená. Slib mi, že si s ní o tom večer promluvíš. Teď už tě domů neodvezu, protože za hodinu je výrobní porada na Ovocňáku.“

Přikývl.

Odjel jsem na Karlák vzít si podklady, holky se už také připravovaly.

„Za čtvrt hodiny jedeme!“ oznámil jsem.

V paláci už panoval čilý ruch, většina vystavovatelů už jen dolaďovala detaily, nervózně poopravovali dekorace a hledali smítka. U recepčního pultu už se hrdě předváděli dva mladí členové ostrahy a důležitě sledovali monitory. Za nimi v atriu byli vystavené vozy, Ferrari a Bugatti. Na dvoře na podlahových plošinách stály tři vozy Hummer, u kterých byla cedule oznamující možnost koupě. V patře u velké jídelny zase řádili kuchtíci z cateringu. Pozdravil jsem se s jejich šéfem a upřesnil mu, aby počítali s podáváním jídla tak za hodinu a půl až dvě hodiny. Přikývl, že je to optimální čas na to, aby se stačily rozpálit grily a připravit první chod. Vítal jsem první své vedoucí, delegace ze Slovenska byla už kompletní.

Kmotr Pišta se s úsměvem uznale rozhlížel po paláci.

„To ten tvuj palác?“ zeptal se. Já jen přikývl a on mne poplácal po rameni. „Vedzeš sebe dobre Piťku!“

„Bez vašej pomoci by to bulo češke. Mám śčesce na ľudzi, o tým chcem i povipraviac na poradze a šickým podzekovac.“

„Hej, hej, zaslúža sebe.“

Lidí přibývalo, zahlédl jsem i Igora a Vendulku, Juditku s Markem. Sakra, ztvrdl mi ocas. Ještě že mám pevné lněné kalhoty. Na stole byly vizitky, každý měl určené místo a ta se rychle zaplňovala. Když orloj odbíjel poledne, všechna místa byla obsazená, byli jsme komplet.

„Dobrý den! Všechny vás vítám v Praze. Nebudeme se scházet jenom v Tatrách, musíme provětrat i naše lidi ze Slovenska a oplatit jim pohostinnost. Vážím si toho, že jste dochvilní a že jsme kompletní, podle obsazení vidím, že nikdo neschází. Schází mi tedy jeden sadař, který je na Riviéře a vrací se až zítra, ale to dořešíme příští týden na místě na Slovensku.

Takže k programu. Máte před sebou program, kde je obsah, pak rozepsané body. U toho uvedeno, kdo to vede a kdo za to odpovídá, termíny, kontakty, dodavatelé a další potřebné informace. Já to nebudu číst celé, pouze název bodu, vy si to přečtěte a můžete pokládat otázky, případně vyjádřit připomínky či návrhy na vylepšení. Takto to postupně projdeme.“

Po hodině a půl jsem si opět vzal slovo.

„Omlouvám se, přerušíme jednání. Prosím uschovejte si písemnosti, programy a ostatní věci do aktovek. Je to trošku chaotické, protože je to mimo program. Kuchaři mi signalizují, že jsou připravení nás dobře pohostit. Bohužel odhadoval jsem, že to zvládneme rychleji, ale zatím jsme jen v polovině, tak se posilníme a za hodinu budeme pokračovat. Bohužel, většina z nás jsme řidiči, takže bez přípitku, bez aperitivu. Doufám, že to vydržíte, a k večeři už vám Jiřík v Harrachově může něco nabídnout.“

Ozval se nejdříve lehký smích a pak šustění papírů a odsouvání židlí. Po chvilce již kuchtíci roznášeli předkrm, malý toustík s koprem a plátkem lososa na sýrové pomazánce s vajíčkem, a druhý s krevetkou zalitou jemně pikantní směsí zeleniny. Pak se předváděli s dalšími chody, než nás nasytili. U stolu byl i Josífek a přibral jsem navíc Henryho, aby se mi někde necoural. Když se všichni najedli, dali jsme si ještě chvilku přestávku. Odchytil jsem Josífka.

„Josífku, zajdi k Pinkasům a zamluv pro nás dvanáct míst k večeři, protože jak to vidím, budeme tady téměř do šesti hodin, tak na šestou. Už tě tam personál zná, tak to snad nebude problém.“

Přikývl a vyrazil. Probírali jsme další body, skončili jsme těsně před pátou.

„Tak, úkoly jsme si podělili a teď se chci s vámi podělit i o příjemnější věci. Naše holky počtářky, doufám, že se nespletly, mi konečně předložily bilanci našeho hospodaření. Nepodivujte se, že jim to nějakou chvíli trvalo, musely sebrat podklady z nakoupených vojenských skladů a ty se neustále dokupovaly a zase vyprodávaly. Protože se nám podařilo i dost utrácet, nakoupili jsme hodně velmi luxusních nemovitostí, zejména včera tady v Praze, osmnáct vil a administrativní budovy. Také máme velké investice v USA a Francii, přesto se nám povedlo dosáhnout dostatečného zisku na to, abychom v listopadovém výplatním termínu všem zaměstnancům vyplatili třináctý plat.“

Všichni zatleskali.

„Podřízeným to neříkejte, ať jsou trochu překvapení, když se to dozví teď, tak už začnou utrácet předem.“

Ozval se potutelný smích.

„Jistě jste zpozorovali tady nové tváře, jsou to naše nové posily. Zde je Vendulka, bude mít na starosti zejména bezpečnost práce a po absolvování odborného studia i personalistiku. Další je zde Igor, bude rozhazovat peníze, které my všichni tak pracně schraňujeme, postará se o investice, dotace jak příchozí, tak i odchozí. Bude spravovat naši nadaci, kterou chci zaměřit zejména na podporu studia nadaných dětí našich zaměstnanců, případně i jiných, pokud budeme mít dost prostředků. Koukám, že Josífek už se mi vrátil, ten už u nás sice pracuje, ale ještě neabsolvoval a na jaře mu budeme blahopřát k promoci, ale již byl zařazen jako náš vedoucí bezpečnosti. Vyjma skladu munice, který je ve zvláštním režimu. Uvažoval jsem, že postupně všem vedoucím věnuji osobní vůz, ale když jsem si to spočítal, tak bych za ně zaplatil trojnásobnou cenu oproti tomu, když je dostanete jako služební. Takže jsem se rozhodl, že vám přidělím, to je to rozdílné slovo oproti dám, služební vozy, ty můžete libovolně používat pro soukromé potřeby, ale jízdy musíte rozlišovat na služební a soukromé a takto je i zapisovat do knihy jízd. Každý měsíc vám pak z výplaty bude odečtená příslušná suma za soukromé jízdy. Je to stejné, jako bychom si kupovali benzín do vlastního auta. Prosím dodržujte to, nestojí to za to, mít pak potíže s finančákem, berou to dost vážně. Parkovat budete doma a jízda do práce a z práce bude jako služební, protože garážová místa máme u Neratovic, což je dál, a tím by se pro firmu zvyšovaly náklady, takže bylo by to nevýhodné. Informoval jsem se o tom na úřadě a dostaneme i písemné dobrozdání k tomuto způsobu parkování. Teď bych předal klíče od prvních vozů. Jako první při příležitosti úspěšného dokončení studia je přidělený vůz BMW našemu Jiřímu do Harrachova.“

Jiří se celý rudý postavil za bouřlivého potlesku a převzal si klíče.

„Další vozy jsou značky Mercedes, protože jsou pro zralé pány nebo milé dámy, a to Janička ekonomka, pán Maťašák Vysoké Tatry, náčelník muničního skladu František, vedoucí střediska řemesel Sabinov a můj milý kmotr Pišta, Marek, vedoucí dopravy Slovensko, a poslední pro dnešek tady Olda, již náš vedoucí realit. Vozy jsou v garáži na Příkopě a vydávat vám je bude vedoucí dopravy Míra, ten vám vydá potřebné doklady, vstupní karty do garáže, pokud budete potřebovat, knihy jízd, a zároveň vás poučí, jak zapisovat jízdy. Snad jsem na nic nezapomněl. Co, Igore, už se těšíš na Mercedes, až k nám nastoupíš?“

Uculil se a přikývl.

„Nakonec vám všem děkuji za účast, za podněty a názory či připomínky. Také všem zaměstnancům, jak vám, tak i vašim podřízeným za poctivou a kvalitní práci, které si vážím, protože bez jejich práce by naše nebyla nic platná. Prosím, všem poděkujte mým jménem. Přeji vám dobrou chuť! Hosté ze Slovenska teď odjedou do Harrachova a pražští půjdou se mnou na večeři k Pinkasům. Nezapomeňte, že zde zítra ve dvě odpoledne otevíráme prezentaci velmi exkluzivních firem.“

Ozval se potlesk a všichni se v dobré náladě rozcházeli.

„Pan Matyáš a pan Tadeáš mi ještě něco dluží, čekám!“

Vyjeveně se na mne podívali, snad si nemysleli, že jsem zapomněl, nedej bože že jsem jim odpustil. Váhavě ke mně přišli.

„Pane Simone, nemáme žádný návrh, nic nás nenapadlo, nevíme, co by vás uspokojilo.“ Klopili oči.

„No, já na něco přijdu, ale vězte, že se máte na co těšit. Začneme zítra tou módní přehlídkou, tak nezapomeňte, v jednu ať jste tady hezky vymydlení a vysmátí. Matěji, nezapomeň, cos mi slíbil.“

Přikyvoval a Tadeáš na něj podezíravě koukal.

„Tadeáši, může vám zítra pomoct i ten kamarád, co byl s tebou v USA, on to nemá za trest, jen kdyby vás chtěl podpořit, ať v tom nejste sami. Jdeme k Pinkasům na večeři, nemusíte tam být dlouho, ale aspoň hodinku, chci, abyste se vzájemně sblížili s ostatními.“

U Pinkasů jsem zahlédl i paní Marii s panem konzulem, myslel jsem, že pojedou do Harrachova, ale řekli mi, že mají tady v Praze syna, tak budou u něj. Henry s Josífkem a Radkem mi drželi místo, měl jsem obrovskou žízeň, asi z toho mluvení celé odpoledne, tak jsem si dal pěkně našlehané studené pivo. Henry se podivoval, že se u nás podává pivo s takovou čepicí pěny. Odpověděl jsem mu, že to minimálně vypadá lépe než to u nich, které je bez pěny a vyvolává dojem jako nějaké slivky.

„Máš pravdu, s tou pěnou je to hezké, takové načechrané, čerstvé.“

Rozesmáli se i kluci vedle u stolu. Přistoupil jsem ke stolu paní Marie a přivedl jsem Igora, seznámil jsem je a řekl jí, že potřebuji pro Igora s rodinou na týden nebo dva ubytování s plnou penzí na můj osobní účet, tak jako ty kamarády.

„Myslím, že to nebude problém, uvolní se nám bungalovy po vašich kamarádech.“

„Výborně, tak se spolu domluvte. Nechám vás se navečeřet. Dobrou chuť!“

Igor se uculoval, když jsme odcházeli na svá místa.

„Igore, jsou to dost velké bungalovy, minimálně čtyři ložnice, tak jestli chceš, klidně sebou vezmi i rodiče a tchánovce, aspoň vám budou hlídat děti a s paní budete mít čas pro sebe.“

Potutelně jsem se na něj usmál a mrkl. On jen s úsměvem nevěřícně zavrtěl hlavou. Po večeři se rozproudila diskuse, mluvil už každý s každým, někteří už nevěděli, kdo na koho mluví. Přisedl si ke mně Igor.

„Děkuji ti, Simone, za tu dovolenou, jen co si všichni vyřídíme volno, tak jedeme. Poletíme, když ostatní náklady hradíš, tak to zvládneme. Děti budou nadšené, ještě neletěly a u moře také nebyly.“

Objal jsem ho kolem ramen.

„Jsem moc rád, že budeš u mě, od začátku jsi na mne dělal dobrý dojem, věřím ti a rád ti vše oplatím. Pomohl jsi mi dost.“ Viděl jsem, že je dojatý, leskly se mu oči. „Líbačka nebude?“ chechtal jsem se.

Igor se rozesmál, objal mne a dal mi pusu někam až na ucho.

„Díky Simone!“

Bavili jsme se asi do deseti hodin a pak jsme se loučili. August měl zajištěný pokoj také v hotelu Evropa jako Maurice, tak odcházeli spolu. Na Příkop jsme šli jen já s Henrym a Josífkem. Josífek byl dost zmožen pivem, tak jen co jsme došli, nějak odflákl hygienu a zalomil to. My s Henrym jsme se jen jemně pomilovali a také se odevzdali snění.

Dopoledne jsme si trochu přispali, Josífek nemusel pospíchat do paláce, protože tam už bezpečnostní služba fungovala dvacet čtyři hodin. Nasnídali jsme se v Adamově rouše a pak se hezky pomilovali. Josífek se na mne culil, když po něm Henry chtěl, aby do něj vstoupil. Našeptával jsem mu, aby nepospíchal, a on si dával načas. Henryho perfektně rozdráždil, až se rozkňoural a prosil Josífka, aby už mu protáhl dírku. Josífek si to pak pěkně užíval, a když vyvrcholil, sám se divil, kolik toho ze sebe vystříkal na Henryho. Seděl jsem na kraji pohovky a ocas jsem měl z jejich dovádění pěkně tvrdý. Kývl jsem na Josífka.

„Abys o něco nepřišel, tak si nasedni,“ ukázal jsem na svůj klacek. Mírně jsem se zaklonil a Josífek mi nasedl na klín čelem ke mně, objal mne kolem krku a už si hopsal s blaženým úsměvem ve tváři. Dlouho ale nevydržel a já také ne, chytil jsem ho v pase a pomáhal jsem mu narážet se na můj ocas, to mne tak rozdráždilo, že jsem mu po chvíli vystříkával útroby a on ze sebe dostal také nějakou dávku na mou hruď. Henry se jen uculoval.

„Sluší vám to, jste krásní.“

„Ty také!“ Zlíbali jsme ho.

Pomalu jsme se vypravili do paláce. Josífek si zkontroloval kluky bezpečnostní služby, zda vše řádně funguje.

„Pane Simone, tady na vás čeká pan,“ ukázal bezpečák na mladého celníka. Podal jsem mu ruku.

„Nebudeme si tykat? Jsem Simon.“

„Já jsem…“

„Já vím, Standa, přečetl jsem si to na tvé cedulce na uniformě.“ Rozesmáli jsme se.

„Políbíme se pak, někde v soukromí, jo? Můj humor tě přivádí do rozpaků? Ale nežertuji, fakt tě chci políbit.“

Rděl se jako prvnička.

„Promiň, musím si to tady projít, jdeš se mnou?“

Přikývl.

Náš dodavatel bezpečnostního zařízení se neustále rozhlížel po objektech, které zajišťoval, zda se někde neobjeví nějaký zádrhel. Byli tam už i zástupci Telcomu a ve své kóji vystavovali panely s velkoformátovými fotografiemi stožárů a různého spojovacího zařízení. Svůj hit výstavy měli umístěný na držácích na zdi ve výšce očí, byly to první mobilní telefony do kapsy. Deset kusů modelu Nokia 1011 za 2500 marek, nebo v tehdejším přepočtu cca 32 500 korun. Také tam vystavovali jeden model z USA, který je zatím neprodejný, protože nebyl ještě zaveden do výroby, počítá se s jeho uvedením na trh v roce 1994. Je to model IBM Simon.

Přípravy vrcholily, všichni už byli nervózní a nedočkaví, před palácem se srocovaly davy zvědavých lidí. Měli jsme také svou prezentaci salonu krásy, kde budeme předvádět kosmetické líčení, nehtové studio, kadeřnictví a holičství, balneoterapii, masáže, vlásenkářství, vířivky, masážní sprchové a saunové boxy. V atriu stálo po celé délce předváděcí molo, po kterém se bude Matýsek s Tadkem promenádovat a vystavovat své prdelky, už se nemohu dočkat. V zákulisí byly připravené naše kosmetičky a kadeřnice, aby je před vystoupením trochu zušlechtili. Také kluci od Maurice budou předvádět své modely.

Bylo pravé poledne, jak nám to oznámil orloj, tak jsme si zašli k Pinkasům na oběd, prezentaci spustíme ve dvě hodiny. Podle toho, jak se tam srocovali zvědavci, tak mám obavy, aby nám palác nezbourali. Oběd jsem si dal jenom lehký, nechtěl jsem se nacpat a mít pak zažívací potíže. Vraceli jsme se zadem přes palác na Příkopě a branou do zahrady Ovocňáku, když jsem zahlédl ty moje průseráře a jejich kamaráda. Hezkej chlap, já si asi cvrknu do trenek. Už si představuji, jak ho…Vzali jsme je s sebou, protože z náměstí by se dobývali do paláce horko těžko.

„Kde máte Veroniku?“

„Přijde až ve dvě,“ odvětil Matýsek, vypadal k zulíbání, vlastně všichni tři. Sakra, já jsem nenasyta, chtěl bych je všechny tři a najednou. Ocas mi tvrdl a vytvářel neforemnou bouli v rozkroku, musím s tím něco udělat, nemohu tam takto vystoupit a zahajovat prezentaci. Nesmím myslet na kluky, no ale jak? Nemyslet, nemyslet, když je potkávám na každém kroku. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si sehnal izolepu a zafixoval jsem si ho ke stehnu. Když to Henry viděl, šel se umlátit smíchy.

Na zahradě jsem se pyšnil vystavenými Hummery. Zahradní centrum nám po zahradě, zejména kolem zdí a plotů, instalovalo spoustu různých koniferů, ale i listnáče a keře, jednak aby zušlechtili naši zahradu a zakryli pár nevzhledných míst, ale i k prodeji a reklamně jejich společnosti. Pepa se svými kluky tam také vystavil pět vířivek, každá jiná, všechny napustili vodou a nechali je bublat. Vypadalo to moc pěkně.

Kluky jsem odvedl k Radkovi a Markétě. Podle velikosti jim tam vybírali jednotlivé kusy, které budou předvádět. Já jim vybral každému tři kusy jocksů. Nevěřícně se na ten mrňavý kousek prádla koukali.

„A co když mi z toho vypadne klacek ven?“ zeptal se Tadek.

„Tak si ho tam zastrčíš zpátky,“ uculil jsem se. „Neboj, to ti nevypadne, spíš mám obavu, aby vám nevylézali vrchem, s tímto problémem mám své zkušenosti. Takže žádné vzrušování, ať vám netvrdne.“

„To nám říkáš brzo, měli jsme si je vyhonit.“

„Aspoň holky uvidí něco pěkného.“

Dívali se na mne dost rozčarovaně.

Vzal jsem si stranou Matýska. „Jak to dopadlo s Veronikou?“

Usmál se. Tak asi dobře.

„Ještě to nedopadlo, povyprávěl jsem jí všechno, zlobila se, nadávala, ale slíbila, že to chce se mnou řešit, ale že chce, abys jí s tím pomohl.“

„Já? Co po mně chce?“

Pokrčil rameny. „Že ti to řekne sama.“

To jsem zvědav, co si vymyslela.

Markéta už si je zavolala. Ukázala jim na řadu oblečení, které měli postupně naskládané na stolech v pořadí, jak to budou předvádět. Začínalo to jocksy, následovaly plavky, boxerky, šortky, trekingové kraťasy, tepláky, mikiny, bundy. Z každého druhu měli po třech kusech, to se pěkně našlapou.

„Tak pojďte tady za zástěnu, zde se budete převlékat,“ volal je Radek a každému podal koupací plášť. Vzal první jocksy a rozdal jim je. To si nenechám ujít. To musím vidět. Když se oblékli do jocksů, nevím, dá se to nazvat, že se oblékli? No prostě navlékli si jocksy, vypadali skvěle! Už jsem se těšil, až je uvidím běhat po mole. Kruciš, tvrdnu, jen aby to ta izolepa udržela.

Palácem se rozezněla hudba, to bylo znamení, že za čtvrt hodiny otevřeme prezentaci. Otevřela se mohutná dubová vrata a dav se valil jako velká voda. Standu a Henryho jsem svěřil Josífkovi.

Vystoupil jsem na molo a oslovil dav.

„Prosím, zůstaňte zatím v atriu nebo na zahradě, kóje a prodejny se otevřou až po zahájení, prozatím se rozhlédněte, ať se orientujete. Děkuji!“

Pomalu ke mně na molo vystoupili zástupci Telcomu, paní Olga se šéfkou našich provozoven 'Krása' a několik zástupců vystavovatelů. Hudba utichla a dav se také utlumil.

„Dobrý den! Všechny vás tady u nás vítám. Jsme společnost SIMON A.S., věnujeme se převážně stavební činnosti a realitám. Prodáváme, nakupujeme, rekonstruujeme, opravujeme a stavíme nemovitosti, to je naše hlavní činnost. Proč tedy organizujeme výstavu kosmetiky, módy, šperků a dalších věcí mimo stavebnictví? Protože naše firma vlastně začala záchranou zdevastovaného, všem známého Družstva Krása, proto i dnešní prezentace se jmenuje Krása pro každý den. Pořádáme to na památku tohoto bývalého družstva, které sloužilo poctivě všem a přinášelo krásu, pohodu, eleganci i zdraví. V naši zemi se nenajde nikdo, kdo by neznal nebo nevyužíval jejich služby, proto jsme se rozhodli připomenout si to a prezentovat současné možnosti, jak se udělat krásnými, zejména jak udělat, aby byly krásné naše ženy.

Bohužel, nemáme k dispozici dostatečně velké prostory, abychom tam mohli prezentovat vše a pozvat všechny firmy, které se v tom oboru angažují, tak jsme oslovili alespoň několik, které se mohou, chtějí a mají čím pochlubit. Prosím, nechci tím říci, že ostatní firmy, které zde zastoupené nejsou, jsou podřadné, to určitě nechci. Každá společnost má své zákazníky, příznivce i odpůrce. Dnes je tady jen taková malá ukázka několika společností, které mají co předvést a nabídnout. Naše prezentace je takové okénko do světa a bude záležet jen na vás, na vašem zájmu, zda se tyto a i jiné společnosti etablují i v naší krajině.

Nebudu vyjmenovávat názvy zde zastoupených společností, to uvidíte nad jejich prezentací. Chci ale představit zástupce a společnost Telcom, která u nás buduje telekomunikační síť pro dlouho očekávané kapesní mobilní telefony. Představuji ji proto, že jsme také akcionáři této společnosti, takže je to i naše společnost, nezapadá sice do kritéria tělesné krásy, ale do krásy života. Představte si, že budete na houbách, uklouznete, zlomíte si nohu a vyndáte telefon z kapsy a přivoláte si pomoc. Běhejte po lese se zlomenou nohou a hledejte budku.“ Ukázal jsem rukou směrem k zástupcům Telcomu, ti se mírně předklonili a pozvali návštěvníky na svou prezentaci prvních telefonů.

„Nechci moc zdržovat, ale chci přivítat a vzdát hold naší velvyslankyni ženské krásy, paní Olze!“

Napřáhl jsem paži směrem k ní, pak jsem k ní popošel a políbil ruku. Paní Olga se mírně uklonila, objala mne a naznačila polibek. Podala mi ruku a poděkovala. Dav ji hlasitě zdravil a mával, ona jim také zamávala a uklonila se.

„Tady na tomto vyvýšeném mole se vám předvedou naši zaměstnanci, bude to prezentace sportovních oděvů, tak jim odpusťte nějaké zaškobrtnutí, nejsou to profesionální modelové nebo modelky. Ještě si dovolím jednu praktickou poznámku, nebo prosbu. Prosím, nekonzumujte zde jídlo, není příjemné, když vám někdo umaže hezké oblečení, ve kterém se chcete předvést, kečupem nebo něčím jiným. Děkuji vám za pochopení a užijte si hezkého dne!“

Rozezněla se hudba a na molo vstoupil jako první Tadkův kamarád, krok za ním šli napravo Matýsek a nalevo Tadek, všichni v jocksech. Rudí jako třešně. Holky okamžitě ječely jako pominuté a v místě, odkud se ozýval nejhlasitější jekot, se culila Veronika, kolem které byl chumel asi dvaceti ječících kamarádek. Kluci to zvládali skvěle. Byli to výstavní kusy, myslím tím kluky. Při druhém nástupu jsem pozoroval, že si to kluci už užívají a schválně před Veronikou zavrtěli prdelkami. Byla to skvělá prezentace. Lidé je obdivovali, ječeli, pískali, tleskali.

Kluky vystřídaly moje spolužačky, které se skoro popraly o to, která bude vybrána na předvádění, některé ani nechtěly odměnu za předvádění, jen aby se mohly ukázat. Začaly také slušivými plavkami, jedno i dvoudílnými. Také sklidily ovace a bouřlivý potlesk. Poté pokračovaly předváděním dalšího sportovního oblečení.

Když skončilo předvádění našeho sportovního oblečení, převlékl jsem se do elegantního obleku pepř a sůl od Maurice. Vystoupil jsem na molo, ležérním krokem jsem pomalu postupoval vpřed až před Veroniku s přítelkyněmi, ty spustily bouřlivý potlesk a šílený jekot. Usmíval jsem se a zamával jsem rukama před sebou na signál, aby nastal klid. Když se všichni trochu utišili, promluvil jsem.

„Děkuji vám, těší nás, že se vám naše prezentace líbí. Teď budeme pokračovat ve vážnějším tónu. Předvedeme vám elegantní oděvy z Pařížského pánského salonu Maurice. Dámy, pozorně prohlížejte a vybírejte modely, kterými potěšíte své partnery. I tento oblek,“ ukázal jsem na svůj oděv, „pochází ze salonu Maurice.“

Tuto větu jsem zvýraznil a za mnou už přicházeli vyparádění kluci od Maurice a ozval se opět potlesk. Asi v polovině prohlídky jsem se převlékl a vstoupil na molo v obleku toreadora. Nejdříve nastalo chvilkové hrobové ticho a pak přišel ohromný potlesk. Matýsek s bráchou a kamarádem už postávali poblíž Veroniky a s úžasem koukali na mé vyšponované černé elastické džíny, ve kterých se naturalisticky rýsoval můj naběhlý klacek. Holky málem omdlévaly. Pro jistotu jsem se po mole prošel dvakrát. Zamával jsem všem, poslal vzdušný polibek a zmizel v zákulisí. Převlékl jsem se do původního ležérního lněného obleku.

Pozoroval jsem, že největší pozornost budily mezi mužskou částí vozy. Zahlédl jsem v davu kolem vozů Igora s klukem. Vyndal jsem z kapsy ovládač a vyslal signál. Pomalu a elegantně se zvedla křídla vozu Bugatti. Všichni tak měli možnost kochat se jeho interiérem. Obdivovali hebkou kůži a vysoce leštěné dřevo. Popošel jsem k Igorovi.

„Ahoj Vovo! Pojď si sednout!“

Vzal jsem ho za ruku, přivedl k vozu a usadil za volant. Upravil jsem mu sedadlo i volant tak, že by ho mohl řídit i on. Jeho očka zářila a opřel se rukama o volant. Zmáčkl jsem Start. Motor jemně zabublal. Kluci stojící za vozem honem uskočili, ale já jsem po krátké chvilce motor zhasl. Vova byl v sedmém nebi. Byli tam ještě další tři malí kluci, tak jsem řekl Vovkovi, že je také pustíme, aby si to vyzkoušeli, on se usmál a přikývl. Poděkoval a vystoupil z vozu, kývl jsem na dalšího kluka opodál a jeho otec ho usadil do vozu. Za chvilku tam bylo dalších pět kluků, no nemohl jsem je odmítnout, tak jsem tam strávil asi hodinu, ale stálo to za to vidět to nadšení v jejich očích. Pro většinu z nich je to zážitek na celý život. Mnozí tatínkové mne zahrnovali otázkami o voze, co jsem si pamatoval, to jsem odpověděl. Nejčastější otázka byla, kolik to má koní a kolik to stojí.

„Má pět set šedesát koní a v současnosti je to nejdražší vůz na světě, který si můžete koupit, stojí tři sta padesát tisíc dolarů a dosahuje stejné rychlosti, tři sta padesát kilometrů za hodinu.“

Úžasem většinou zmlkli.

„A už jste se o tom přesvědčil?“ zeptal se jeden tatík s úšklebkem.

„Ano, něco přes tři sta, ale v té rychlosti jsem nemohl moc koukat na tachometr. Je to úděsná rychlost, svět okolo se vám jeví jen jako čmouha.“

„To bylo na nějakém závodním okruhu?“ zeptal se někdo.

„Ne, na německé dálnici. Je tam neomezená rychlost.“

Nevěřícně kroutili hlavami. Ostraze u vozů jsem řekl, že až bude konec, aby lehce zatlačili na vršek křídla a dveře se zavřou.

„Těšilo mne, pánové, ahoj, kluci!“ zamával jsem jim a šel jsem si prohlédnout expozice.

V davu jsem se potkal s Veronikou, která si pevně držela za ruku Matýska a prohlížela expozici Dior. V butiku jsem zahlédl svou přítelkyni Hélène. Nadšeně mne uvítala, objali a políbili jsme se. Představil jsem jí Veroniku a Matýska.

„Hélène, Veronica u tebe může nakoupit na můj účet.“

Usmála se a přikývla. Měla tam s sebou tři dívky, tak se mi chvilku věnovala, povídali jsme si o všem, co nás potkalo v poslední době. Až po chvilce, co jsem se rozhlížel, zahlédl jsem své reklamy s Andrém. Ona to zpozorovala a omlouvala se.

„Nezlob se, ale je to jeden z našich nejlákavějších poutačů, stále jste populární.“ Usmála se.

„Nemusíš se omlouvat, už jsem se s tím srovnal.“

No, někde hluboko ale stále hořel ten ohýnek neklidu a touhy. Na pultě stál ve stojanu obraz Christine, ten, co si ho vybral i Jacques, a ze stropu visel zase obrázek Juditky. To už jsem ji podezíral, že si to vybrala na tuto expozici schválně, ale nic jsem neříkal. Obě jsou krásné.

Veronika s Matýskem na nás zírali, jak se spolu uvolněně bavíme.

„Vy se tak dobře znáte? Bavíte se tak přátelsky.“

Ukázal jsem jí na svou reklamu, které si doteď nevšimla. Hleděla s otevřenými ústy.

„Vletí ti moucha do pusy.“ Rozchechtali jsme se. „Známe se moc dobře, něco jsme už spolu zažili. Máš v jejich butiku otevřený můj účet, vyber si, co chceš.“

Usmála se trochu nevěřícně.

„Skutečně, nežertuji, vyber si cokoli, uděláš mi radost.“

Pověsila se mi na krk a políbila mě, pak mi s omluvou utírala rtěnku z tváře.

Na své pochůzce palácem jsem potkával hodně přátel a známých, s každým jsem prohodil pár slov a téměř jsem zapomněl, že každou chvíli přiletí kluci a Suzi z Francie. Měl jsem připravené dva mikrobusy, ale chtěl jsem je osobně uvítat na letišti. Zavolal jsem na firmu, aby vyrazili k letišti, a já jel také. Dlouho jsem na přílet nečekal, neměli žádné zpoždění, naopak přiletěli asi o čtvrt hodiny dříve, ale museli kroužit a čekat na volnou runway. Nemohl jsem se jich dočkat.

Jako první šla Suzi, dámy mají přednost. Smál jsem se a objali jsme se a políbili na tváře. I kluky, všechny jsem objímal a líbal. Rošťák Hanz mi dal hudlana, z toho stydlína se vyklubal pěkný rošťák.

„Chybel śi mi!“

Objal jsem ho ještě jednou a pevně k sobě přitiskl, až ucítil můj tvrdý klacek.

„Tyž śi mi chybel!“

Zarděl se.

Vyrazili jsme na Příkop. Když se konečně složili, jeden přes druhého mi sdělovali vše, co ještě ve Francii zažili, kde byli, co viděli. Mně to vše jen prolétlo hlavou. Mezitím přišel Josífek s Henrym a Standou, nastalo další kolo vítání a líbání. Překvapeně všichni zírali, když jsem jim představil Josífka a Standu, řekl jsem, že budou tady spát s námi. Honzík s Jankem chtěli hodit domů, také Pepík. Řekl jsem jim, že je zítra odpoledne očekávám na Ovocňáku.

„A co vy dva, Hynku, také chcete domů?“

Chvíli váhal, pak se podíval na Ďureho a přikývl, že dnes zůstanou s námi.

„Jdeme na večeři, pak vás odvezu.“

Pepík se netvářil nadšeně, pak prohlásil, že pojede metrem a nají se raději doma.

„Jak chceš.“

Odvezl jsem Honzíka s Jankem. Vzal jsem s sebou Standu, že ho vezmu pak do Karlína, aby si něco vybral. Jen co jsem vešel do skladu, uchopil jsem ho a dravě políbil.

„Vím, že mne chceš, a já chci tebe.“ Uchopil jsem jeho pevnou prdelku a chtivě mu ji promačkal. „Chci tvoji prdelku, jdi se vypláchnout.“

Zarděl se. Miluji stydlíny a panice. Rozdováděl jsem se, ještě že Radek si přistěhoval pohovku, jinak jsme se váleli na staré dřevěné podlaze. Standa byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Pěkné tělo, které jsem mu na celnici ošacoval, že kluk cvičí. Z rozhalenky mu svůdně trčely tmavé chlupy. Dost jsem spěchal, čekali na mne kluci na Příkopě. Předehře jsem moc nedal, ale musel jsem si pohrát s jeho dírkou, zanedbat péči o ni se nevyplatí. Promluvil, až když jsem cpal svou bambuli do jeho dírky.

„Nebude to bolet?“

„Budeš si užívat jen rozkoš.“

Usmál se. Pomalu a opatrně jsem do něj vstoupil. Pozoroval jsem, že se trochu zašklebil.

„To byla jediná bolest, teď následuje jen rozkoš.“

„Nebolelo to, jen takové pnutí, tlak.“

Políbil jsem ho. Když jsem si několikrát prorazil cestu do jeho nitra, pak už jsem byl nezadržitelný. Slastně sténal a propínal tělo do oblouku. Těšilo mne, že si kluk mé milování tak krásně užívá, a vehnalo mi to ještě více krve do ocasu. Bambule mi šla prasknout, uchopil jsem do dlaně jeho klacek, ale stačil jsem ho projet jen jednou a Standa zařval a vystříkl ze svého nádherně propnutého ocasu obrovský gejzír. Já více nepotřeboval a stříkal jsem do jeho útrob také nemalou dávku.

Po téměř rychlovce jsme se vrátili na Příkop.

„Kluci, Standa je trochu unaven, tak to respektujte, buďte na něj hodní.“

Pochopili, co se dělo, nepotřebovali to vysvětlovat. Znali mne.

Po večeři se na Příkopě atmosféra uvolnila a zklidnila. Bélla se nabídl, že udělá kávu a kapučíno, Peter naléval koňak, rozvalovali jsme se a povídali mi o různých příhodách. Když jsem šel do kuchyňky udělat si další kávu, přišel za mnou Bélla.

„Vieš, prečo Pepík sa tak rychlo vytratil?“

Pokrčil jsem rameny, připadalo mi to divné, ale nezamyslel jsem se nad tím. „Neviem. Prečo?“

„Žiarli na Mariána. Šli sme v stredu busom do Sain Tropéz a Bernard si sadol k Mariánovi, no a od vtedy sa to celé ich kamaráctvo akosi narušilo.“

Oblékl jsem se a taxi mne odvezl k Pepíkovi. Otevřel mi celý uřvaný, oči zarudlé a vrhl se mi kolem krku.

„Bernard, Bernard, asi mě nechce.“ Vzlykal.

„Jak to víš? Řekl ti něco, z čeho to vyvozuješ? Nebo jen z toho, že seděl v buse s Mariánem?“

„Seděl s ním a mně se nevěnoval.“

„Jak dlouho trvala ta cesta, čtvrt hodiny, dvacet minut?“

„Asi tak.“

„Já se z tebe poseru, přestaň řvát, zvedni telefon a zavolej Bernarda. Zeptej se ho, jestli tě miluje.“

„Ale to jsme si ještě nikdy neřekli.“

„A co ti slíbil?“

„Nic.“

„Bernard je rošťák, který si chce užívat, tak to tak ber. Jestli jste si nic neslíbili, tak jsi volný, bez závazku. Pamatuješ, co jsem ti říkal na začátku o lásce, zamilovanosti? Jsme mladí, máme život před sebou, zatím úskalí lásky jen poznáváme, nevíme, koho potkáme. Teď si ber, co ti život nabízí, protože zítra můžeš potkat svou lásku. S Bernardem si promluv, ať ti řekne, jak to vidí on, víš, stavět na domněnkách není dobré ani bezpečné. Obleč se, jedeš se mnou na Příkop, tam ti to všechno vymrdáme z hlavy a první bude Marián. A žádné kecy nechci slyšet!“

Otřel si oči a šel se oblékat. Já zatím zavolal taxi. Na Příkopě už se rozjíždělo rodeo. Polovina kluků chtěla Henryho, málem se o něj poprali. Pepík se uculil, svlékal se a běžel do koupelny. Když se kolem půlnoci situace pomalu uklidňovala, Pepík vypadal jako ťava, co zrovna zdolala Saharu. Nebyl schopen se postavit na nohy, i já jsem k tomu přispěl, protože se mi líbí jeho hezká malá prdelka, a tak jsem mu dal co proto. Odnesl jsem ho do koupelny a uložil pod sprchu, seděl tam asi půl hodiny, než se vzpamatoval.

„Simone, ty jsi ďábel!“ šeptal mi do ucha, když jsem ho odnášel do pokoje.

Nejhorší bylo, že moje mysl se nevzdávala pomyšlení na Matýse a jeho bráchu. Stále jsem měl před očima obraz jejich vystrčených prdelek. A už jsem byl tvrdý. Narval jsem se do pěkné macaté prdelky před sebou. Mareček jemně zasténal a už se na mne tlačil. Neváhal jsem, bez milosti jsem mu ojížděl dírku a on řval, že polovina kluků se zvědavě zvedla, co se děje. Když to zjistili, začali se chechtat. Poté byl na řadě Miťko, protože ležel vedle z druhé strany. Když i on odpadl, přitulil se ke mně Hanzík, můj milovaný tulilek. Milovali jsme se už jemně s citem a upadali jsme do snů.

Ráno jsem se vzbudil první a šel si udělat kávu, za mnou v kuchyňce se objevil Henry.

„Uděláš mi čaj?“

Přikývl jsem. „Jaký bys chtěl?“

„Asi takový nemáš, nějaký černý, nejlépe sypaný.“

„Víš co, napravo poslední skříňka, vyber si.“

Otevřel skříňku a zůstal ohromen.

Rozesmál jsem se. „Ty sis myslel, že u nás nevíme nic o čaji? Možná by ses divil, jaké čaje u nás jsou, jednou ti udělám čaj a jestli uhodneš jeho původ.“

„Ty máš Pchu-er a k tomu zelený Šeng? To je největší vzácnost. Miluji ho.“

„Občas si ho dělám, ale myslím, že jeho výjimečnost a účinky se dost přehání, myslím, že znám lepší.“ Nechápavě se na mne díval. „Dostal jsem ho, nejsem nějaký zarputilý milovník čaje. Mám je rád, ale nepřeháním to.“

Henry si připravil do kameninové konvičky lehký jemný čaj, nelouhoval ho moc dlouho, takže si bude vychutnávat jeho ovocnou chuť. Vzal a vylil kapsli se smetanou a také si ho osladil.

„Tys ten čaj úplně zkazil,“ rozchechtal jsem se.

Podiveně se na mne podíval. „Ty čaj nesladíš?“

„Ne, ani kávu, rád si vychutnávám jejich přirozenou chuť.“

„To musí být odporně hořké.“

„Káva je hořká, ale čaj, ten může být i nasládlý, záleží, jak si ho připravíš.“

„To není možné, ten je vždy nahořklý.“

„Až budeme mít trochu volného času pro sebe, tak ti ho připravím, čistý, sladký, no nasládlý, abych také nepřeháněl, ale bez přísad.“

Nevěřícně se na mne podíval a pokroutil nevěřícně hlavou. Já se jen usmál. Pohladil jsem mu prdelku a on málem vylil tu svou břečku. Odnesl jsem si kávu do pokoje, v kuchyňce jsem naložil do košíku různé sladké pečivo a dal svařit vodu na rychlý čaj. Udělám mu ho hned. Odnesl jsem mu košík s pečivem a vrátil se zalít čaj. Vzal jsem můj oblíbený sypaný Cejlon. Potřeboval jsem ho udělat silný, tmavý a přitom nasládlý. Nasypal jsem plné sítko. Nejdříve jsem ho lehce spařil, aby se rozvinul a pak jsem ho maličkým čůrkem zaléval kol dokola. Ze sítka stékala tmavá tekutina, podobná instantní kávě. Ve skleněné konvičce z varného skla zářila tmavě medová tekutina. Vzal jsem šálek a konvičku s čajem. Položil jsem to na stolek.

Přinesl jsem skleničku čisté vody. Podal jsem ji Henrymu. „Vypláchni si ústa.“

Nechápavě se díval, ale napil se, váhal, co s tou vodou v ústech, nepolkl ji, utíkal ji vyplivnout na záchod. Rozchechtal mne. Nalil jsem mu čaj do šálku. Rozvinula se příjemná vůně ovoce.

„Ochutnej!“

Srkl si, čaj už nepálil. Oči mu zbystřily. Podruhé si upil slušný lok a hned nato další. Usmál se.

„Skutečně, krásně voní, příjemná chuť a je cítit sladce. To mne musíš naučit.“

Culil jsem se. „Znám ještě lepší, chutnější, ale nemám ho tady, musím pro něj na Slovensko k rodičům.“

Kluci se také probouzeli, loudali se jako mátohy. Štípl jsem Béllu do prdelky, vyjekl a vzbudil všechny ostatní.

„Béllko, pomůžeš mi se snídaní?“

Vyplazil na mne jazyk. „Za to, že si ma štípol?“

„To z lásky,“ uculil jsem se.

„Musím sa osprchovať.“

„Dobře, počkám.“

Vyšel ze sprchy úplně jiný Bélla, celý vyculený.

„Bol to veľmi pekný večer, Henry je veľmi dobrý.“

„Vymeníš ho za Petra?“

„Nie, nie, už som si na neho privykol.“

Podíval se s úšklebkem na Petra a utíkal do kuchyňky. Za chvilku nosil vše, co našel v lednici, a slyšel jsem, jak se vaří voda v konvici. Přinesl i pečivo a kluci si brali podle chutě.

„Kluci, po snídani pak půjdeme pěšky do Karlína, vyberete si tam ze sportovního oblečení a obutí.“

Zpozorněli. Nevěděli, co jsem nakoupil v USA. V Karlíně bylo ještě hodně věcí neroztříděných, tak jsem je poprosil, aby nám pomohli. Bývalá kasárna měla v patrech světnice, Radek ukládal do každé místnosti jeden druh oblečení. Měl už tam smontované regály a do nich ukládal zboží. Jeho přítel už tam pracoval, tak vysvětlil klukům, jak to mají dělat. Byli šikovní, odsýpalo to docela rychle. Po hodině jsem je zastavil a řekl, aby si vybrali, co se jim líbí. Zdeněk tam měl i dodávku, tak jsme do ní naložili pytle s věcmi a odvezl je klukům na Příkop.

„Mají tady ty balíky od Maurice.“

„To se ještě domluvím s Mauricem, možná mu udělají vystoupení na Ovocňáku, takže bude lepší to převézt tam, aby to přežehlil, určitě to bude potřeba.“

Přikývl. Klukům jsem řekl, o co jde, aby ještě chvíli třídili, než se vrátím. Maurice byl už v paláci, byl nadšen, když jsem mu řekl, co mne napadlo.

„Přivez to, kluci to přežehlí, ale nemáme stojany, bude to vše na ramínkách.“

„V neděli to těžko seženeme. Poradím se se Zdeňkem.“

„My jich máme plný sklad, ale jsou historické, dřevěné a budou určitě zaprášené.“

„Paráda, to vyčistíme.“

Jeli jsme do jejich salonu a do dodávky jsme naložili všechny, budeme je používat i na naše sportovní oblečení v prodejnách, bude to efektní. Kluci dostali hadry a už otírali dřevěné němé sluhy, vzali jsme i několik krejčovských pan. Zdeněk zajel do obchoďáku a koupil nějaký voskový sprej na dřevo a kluci to krásně naleštili. Sklad se příjemně rozvoněl. Maurice, když to uviděl, byl nadšen.

„To jste vykradli muzeum?“ chechtal se, ale jeho kluci už pilně žehlili. Maurice je upozornil, aby to nepomíchali a označili, komu to oblečení patří. Každý němý sluha dostal jméno.

Po obědě jsme spustili prohlídku nástupem mých kluků, všichni oblečení v elegantních oblecích, prošli molem, vrátili se a na pažích nesli pláště. Pak ve třetí otočce měli pláště na sobě a pokrývky na hlavách. Na první pohled by se zdálo, že všechny oděvy jsou stejné, ale lišily se v různých detailech střihů, také vzory byly podobné, ale nebyly stejné. Maurice se opravdu překonal. Kluci i Maurice sklidili obrovský potlesk. Vzal jsem Maurice za ruku, vyvedl ho na molo. Představil jsem ho, kluci ho v pozadí obklopili a všichni mu zatleskali. Poprvé jsem viděl, jak se Maurice rdí.

„Mohli bychom udělat nějaké fotky?“ zeptal se. „Mám tady fotografa.“

„A já mam tady hezká auta a hezké kluky, tak dělej.“

Kluci pak pózovali u vozů v atriu a u Hummeru venku, pak jsme šli na Staromák, kde také nadělali plno snímků. Tehdy ještě město nevyžadovalo poplatky za focení. Napadlo mne, že na Karlův most není tak daleko, a tak jsme jako bojový šik postupovali Karlovou ulicí. Lidé se zaujetím na nás vzhlíželi. Někteří nám i zatleskali, když poznali, že jsme z Ovocňáku. Pózovali jsme na Karlově mostě i nábřeží s výhledem na Hrad. Maurice byl nadšen.

Po Maurici nastoupili opět mí kluci, ale jiní, Matýsek a spol, opět žali obrovský úspěch. Když jejich vystoupení skončilo, odchytil jsem je v šatně.

„Matěji, pojď za plentu. Tadeáši, hlídej, nikdo nesmí za plentu, ani nakouknout! Matěji, spusť kalhoty a spodky, chci vidět tvého ptáka.“

Matýsek si trochu upejpavě rozepínal kalhoty, když jsem uslyšel Tadka, jak někomu říká, že tam nesmí. Pak jsem uslyšel takové opovržlivé „Pchch!“ Plenta se rozhrnula a vlezla tam Markéta.

„Ty nerozumíš česky, nebo jsi hluchá?“ zařval jsem vztekle.

Koukala na Matýska, jak má rozepnuté kalhoty a je vidět spodní prádlo.

„Promiň, promiň,“ koktala.

„Platím vás královsky za to, co po vás chci, a jedno z toho také je, že uděláte, co po vás chci. Neposloucháš, nezasloužíš si odměnu, odevzdáš dobrovolně ze tří měsíčních platů čtyřicet procent na charitu, vyber si, jakou chceš. Stvrzenky odevzdáš Janě, ať ti to zapíše do daňového přiznání. Souhlasíš?“

„A-ano,“ koktala.

„Doufám, že tě to naučí, abys příště respektovala moje přání.“

Matýskovi jsem ukázal, aby si zapnul kalhoty.

Když odešla s pláčem na krajíčku, seřval jsem Tadka.

„Ty nedokážeš zadržet jednu pitomou slepici? To se musím neustále rozčilovat? Je tady někdo, kdo dokáže dělat to, co po něm chci?“

Vzteklý a nasraný jsem odešel. Po chvíli jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že Veronika chtěla se mnou mluvit.

„Jdete domů?“ zeptal jsem se Matýska a Tadka.

„Já nejedu, něco ještě mám,“ prohlásil Tadek.

„Tak jo. Pojď za plentu a ty, Mates, hlídej, snad budeš lepší než tady tenhle ňouma,“ ukázal jsem na Tadka.

„Spusť kalhoty a spodky!“

Vyvalil se na mne jeho krásný klacek, nechtěl jsem ho cucat, jak si zřejmě myslel, protože jsem si před něj poklekl. Vyndal jsem ze svého baťůžku lesklou kovovou klícku na ptáčka a nasadil jsem mu ji. Než si to uvědomil, klícka byla zamčená. Viděl jsem v jeho pohledu vzdor, ale už bylo pozdě, ptáček byl lapen v kleci.

„Na co čekáš? Obleč se a běž hlídat. Pošli mi Matese!“

„Tak se konečně svleč!“ Honem stáhl spodky a vyvalil se na mne ještě hezčí ptáček než před chvílí. Nečekal jsem a honem zavřel lapeného ptáčka do ocelové klícky. Mates se na to zděšeně podíval.

„No obleč se, na co čekáš, myslíš, že tvůj pták zazpívá?“

Když jsme vyšli zpoza plenty, Tadek prohlásil, že pojede také domů. No bylo mi jasné, že jsem mu zhatil plány na večer. To ještě netuší, na jak dlouho jeho plány budou marné.

Přijeli jsme k Matýskovi, zajel jsem k bráně. Vypadli z auta a já šel za Veronikou. Sedli jsme si venku, kluci zapadli do domu, pravděpodobně šli se pokochat svými ptáčky v klecích. Veronika mi řekla, že jejich problém probrala s jedním známým psychologem, specialistou na závislosti. Vysvětlila mi, co po mně chce. Koukal jsem na ni jako vyoraná myš.

„To nebude lehké a potrvá to. Skutečně to po mně chceš?“

„Jo,“ prudce odsekla. „Pořádně ho, no ty víš co, nebudu to už opakovat. Stále mám na něj vztek, ale tobě věřím. Proto ti ho svěřím.“

„Jemu jsi to řekla?“ Zavrtěla hlavou. „To mu ale musíš říct, jinak si bude myslet, že ho chci ze své vůle, že ho svádím.“

„Musí to tak být, musí to být věrohodné a ty ho budeš postupně přeorientovávat, jako bys mu postupně dával placebo.“

„A co když se to nepovede?“

„Tak to budeme řešit natvrdo, buď, anebo. Buď chlapi, nebo já a děti. Já vím, je to kruté, proto mu chci poskytnout tu možnost s tebou.“

„Také je tu nebezpečí, že to nezvládnu já, co když mu neodolám a budeme tě pak podvádět spolu?“

„Tak pak nařežu tobě a nechám ti ho.“

„To je tedy vyhlídka.“ Rozchechtali jsme se.

„Také mám pro tebe něco, zkontroluj ho před spaním, důkladně!“ Culil jsem se a ona nechápavě valila oči. „Tak se měj hezky, pádím, čeká na mne dvacet chtivých kluků.“

„To myslíš vážně?“

„Možná devatenáct, nebo jednadvacet, nevím, nepočítal jsem je.“

To už se popadala za břicho. „Jsi neuvěřitelný, běž!“

Zastavil jsem se u tety, že si vezmu nějaké zmražené pizzy pro kluky.

„Jana ti tady nechala včera vzkaz od Kovala, přijede v pondělí,“ referovala mi teta.

Vrátil jsem se na Příkop s plnou bedýnkou pizz. Bélla se hned ujal pečení.

„Stando, kdy se potřebuješ vrátit?“

„Do služby nastupuji zítra odpoledne ve dvě.“

„Fajn, já jedu do Hamburku, tak tě mohu vzít s sebou, aspoň se nepotáhneš s tím oblečením.“

Bélla už měl první pizzu, samozřejmě, že ho hlídal Henry, culil jsem se. Uvědomil jsem si, že jsme nevečeřeli.

„Béllo, nech tu pizzu, jdeme na večeři, já nevím, kde mi hlava stojí, a vy se neozvete.“ Honem se oblékali. I tak pak po večeři nervózně čekali, kdy Bélla upeče další pizzy.

„Jak se ti u nás líbí?“ zeptal jsem se Standy.

„Vy tady všichni spolu bydlíte?“

Rozesmál jsem se.

„Co tě nemá, to bych se po týdnu zbláznil. Byli jsme na Riviéře a do toho vpadla ta prezentace, tak tady zůstali na pár dnů. Ani já tady nebydlím, je to jen takové útočiště pro návštěvy. A jak se cítíš ty po včerejšku, promiň, že to bylo takové hektické, vidíš tady ten blázinec.“

„Bylo to moc hezké, děkuji! Ze začátku jsem se bál, že budeš moc drsný, když jsem tě viděl, víš, tam dole. No prostě jsi moc obdařen, a já jsem to nikdy nedělal, jen tak rukou, nebo pusou. Kdo je tvůj kluk?“

Rozesmál jsem se. „Staníku, nemám kluka a ani ho nechci. My jsme taková parta kamarádů, co se nezávazně pomilujeme, neběháme nikde a nikoho neuháníme, i když občas někoho k sobě přibereme, a když za to stojí, tak udržujeme kontakt.“

„A co já, stojím za to?“

Usmál jsem se a pohladil mu tvář.

„Určitě, pokud také o to stojíš, je to nezávazné a nikdo nikoho k ničemu nenutí, to je jediné pravidlo.“

Usmál se. „Děkuji, že jsi mi řekl pravdu, víš, párkrát už jsem se napálil a uvěřil planým slibům.“

Políbil jsem ho. Po chvíli se zvedl a odběhl do koupelny.

„Chci se teď s tebou milovat, na rozloučenou.“

„Ty už nepřijdeš?“

„Ale jo, to jen že ráno odjedu a nevím, kdy se zase uvidíme.“

Políbil jsem ho a naše milování bylo krásné a dlouhé, připojil se k nám i Hanzík a Henry a pak i další kluci. Standa byl ve vytržení.

Ráno, když jsem odjížděl do Hamburku a loučil se s kluky, tak jsem jim řekl, že v úterý po obědě jedu na Slovensko, potřebuji tam přesunout tři Mercedesy, bezpečně, podotkl jsem. Mareček se na mne smutně podíval, věděl, že to byla narážka na něj.

„Takže první pojede Peter, má již nějakou praxi u Béllová otce, jak jsem se dozvěděl. Mikloši, jak jsi na tom, máš praxi?“

Přikývl. „Jezdím s naším Favoritem.“

„No a poslední, řekněte, kdo si troufá?“

Vtom vyšla z koupelny Suzi.

„Suzi!“ zajásal Bélla.

Ta nevěděla, o čem mluvíme, tak se jen nechápavě dívala.

„Suzi jezdí jak Širón,“ chechtal se Bélla a Peter se přidal.

„Suzi, troufáš si jet Mercedesem přes celou republiku?“

Uculila se, přikývla.

„Dobře, zítra vás tři vezmu k nám na statek a vyzkoušíte si to, trochu si to ošaháte. Potřebujeme také náhradníky, takže Marek, Martin, Hanzi, co ty, jak jsi na tom?“

„V poho, jazdím už rok s našou starou sto dvaciatkou,“ smál se.

„Dobře, takže se budete střídat, nikdo to nebude nějak hrotit, jasné, Marku?“

Uculil se a přikývl.

Naložil jsem Standu a Henryho a vyrazili jsme směr Cheb. Vyložil jsem na sídlišti Standu, vzal jsem mu jeden pytel a pomohl mu do domu.

„Nejdeš na chvíli dál?“

Vešel jsem do nevelkého bytu 1+1. Jen co jsem položil pytel na zem, už jsem měl Standu na krku.

„Chci tě, chci tě v sobě, udělej mi to!“

Co mi zbývalo, že? Byla to sice rychlovka, ale moc pěkná. Standa byl nenasytný. Henry se pak jen uculoval.

V Hamburku jsme opět přesouvali cihly do banky. Henry nevěřícně koukal na paletu, kterou překládali do pancéřované dodávky banky. Celnici jen formálně potvrdili mé prohlášení, vzhledem k tomu, že zlato se neproclívalo. Když jsme to skončili, Koval mi předal zapečetěný balíček.

„Pořádně ho hlídej, je to ta objednávka kamenů, co jsi mi dal.“

Podal mi doklady. Věděl jsem, kolik to bude mít hodnotu, ale teď, když jsem to viděl jaksi oficiálně, vyschlo mi v krku.

„To aby mne hlídal Vaska a aspoň další tři!“

Nesmál jsem se, bylo to vážné, kameny v hodnotě půl miliardy dolarů a on mi je svěří jen tak. Nemohu je tahat s sebou na Slovensko a pak zpět a poté do Paříže. Zítra se prostě na Slovensko nejede, vyrazili jsme s Henrym rovnou do Paříže.