Znovu nalezená láska 48 – Jalapeňos

Henry si hladil břicho a pochvaloval, že lepší pizzu nejedl. Samozřejmě, že teta byla v sedmém nebi.

„Markéto, přijel ten vůz od Maurice?“ uculila se.

„Už je i vyložený a Radek tam čeká, až si někdo přijede pro klíče.“

„Teto, zabal mi dvě pizzy pro Radka, určitě má hlad.“

Naložil jsem Henryho a večeři pro Radka. Henry brblal, že nikam nechce, že je plný...

„Spát budeme tam, jak jsou garáže, a večeřet nemusíš, dáš si něco k pití. Já se také nechci moc zdržovat, ale potřebuji si promluvit s přítelem, myslím, že má pro mne nějaký business, o kterém nechtěl hovořit po telefonu, on je zaměstnancem vlády a zřejmě má nějaké informace, které bych mohl využít.“

„Je to intimní přítel?“ Podíval se trochu podezíravě. Rozchechtal jsem se.

„Nebalím každého chlapa, i když Igor je také sexy, ale nemyslím si, že by měl zájem o společné hrátky, také si myslím, že má rodinu.“

Nedůvěřivě přizvedl oči.

Přijel jsem do Karlína, kde už byl Maurice se svými kluky a třídili si balíky s oděvy. Objali jsme se a představil jsem mu Henryho.

„Vydrž chvilku, musím dát tady Radkovi, co ti to hlídal, večeři, protože nemohl se ani jít najíst.“

Když Radek rozbalil večeři, všichni kluci natahovali vůni a dobrosrdečný Radek se s nimi podělil, sotva na něj zbyly dva klínky. Všichni si pizzu pochvalovali, byla ještě teplá, a pozoroval jsem, jak se Henry kouká hladově na hltající kluky. Rozesmál jsem se, až se všichni zarazili a nechápavě se na mne dívali.

„Podívejte, jak Henry vypadá hladově, a to před chvílí snědl nejméně jednu celou.“ Henry zrudl. „Neboj, zítra ti teta upeče další.“

Usmál se a všichni se rozchechtali.

„Simone, tam ty balíky jsou pro tvé kluky, jsou popsané jmény, tak jim je pak dej,“ ukázal na pěknou hromadu krabic.

„Maurice, asi máte také hlad, tak pojďte s námi na večeři.“

K Pinkasům jsme dojeli právě včas, zrovna přicházel i Igor a trochu se poděsil mým doprovodem.

„Nazdar Igore! Neděs se, nikdo z nich nerozumí česky, jen Radek a ten je můj věrný.“ Poplácal jsem Radka po zádech. Radek se potutelně pousmál. Stejně pak seděl až ob stůl, takže neslyšel, o čem jsme se s Igorem bavili.

Když jsme se najedli, Igor spustil.

„Bude dražba vládních vil v Praze, nikde to nezveřejnili a bude to dražba obálkovou metodou u nás v přízemí v zasedačce ve čtvrtek ve dvě hodiny. Podívej se, co tam všechno je.“ Podal mi seznam těch nejlukrativnějších lokalit. Baba, Ořechovka, Hanspaulka, Střešovice, Vinohrady, Nusle, Barrandov, Smíchov, Nový Svět, Bubeneč, Troja, Václavák, Nové Město, palác Ara na rohu Národní třídy, palác Merkur Staré Město, Dům odborových svazů na Žižkově, palác ve Vodičkově ulici. U každého objektu byla uvedena minimální cena. Uvědomil jsem si, že na všechny tyto objekty jsme zpracovávali podklady.

„Sakra, to jsou miliardy! Je to padesát objektů. Většinu paláců znám, slouží jako kanceláře, nebo sloužily.“

Igor mi podal tlustou obálku pod stolem, až jsem se lekl, že mi sahá mezi nohy, než jsem si to uvědomil.

„Nevytahuj to, prohlídneš si to doma. Ty nejzajímavější jsem ti nafotil minulý týden.“ Sbalil jsem seznam a spolu s obálkou jsem ho zastrčil do mého baťůžku na zemi. „Myslím, že už si to rozdělili a teď to jen chtějí zlegalizovat, oznámení bude ráno v tisku a odpoledne dražba, takže rychlovka. Těch seznamů obíhá po ministerstvech asi hodně. Nevím, kdo to všechno kontroluje, ale když něco málo přidáš, tak myslím, že bys mohl něco získat.“

„Jsou to velmi zajímavé objekty, škoda, že jsem minulý týden utratil šedesát milionů dolarů.“

Igorovi málem vypadly oči z důlků. „Zbyly ti nějaké peníze?“

Usmál jsem se: „Ještě mi zbylo tak asi na polovinu toho seznamu, ale nemám problém získat investici ve výši dvě a půl miliardy na zavolání telefonem.“

„Děláš si srandu!“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tu mám zajištěnou už od začátku roku, jako takovou nouzovou rezervu.“

„Ty se nezdáš.“

„Pamatuješ, jak jsme se poprvé setkali a já se tě ptal na investice?“

Přikývl. „Tenkrát jsi chtěl investovat dvě stě tisíc.“ Usmál se.

„Ano, to jsem ti řekl, ale chtěl jsem investovat pět milionů, jen jsem nevěděl, zda ti to mohu svěřit.“

„Ty jsi už tenkrát měl takové peníze?“

„Představ si, jak jsem byl hloupý. Na Vánoce jsem polovinu z toho utratil za jeden řetízek se srdíčkem pro někoho, kdo si toho nevážil a nezasloužil.“ Nevěřícně kroutil hlavou. „Neboj, náhodou jsem ho vykoupil ze zastavárny za jedenáct set franků. Takže jsem přišel jen o pět tisíc pět set korun. Ten idiot ani netušil, jakou to má cenu.“

Rozesmáli jsme se.

„To jsi měl pořádnou kliku.“

„Igore, nezapomeň, počítám s tebou, jak ty to vidíš? Máš šanci se udržet, nebo raději nebudeš riskovat a čekat, zda nová vláda nebude dělat čistku?“

„Vždy každá vláda si nasazuje své lidi na podstatné posty a abych dělal podržtašku, tak to raději zabalím.“

„Dobře, udržuj si kontakty, nevíš, kdo se kdy bude hodit, na každého buď milý. Nezapomeň v pátek v poledne si vyřídit volno a dorazte s Vendulkou na Ovocňák. To už budeme snad mít i něco vydraženo. Už dříve jsem se tě chtěl zeptat na tvou rodinu, myslím manželku a děti, jestli nějaké máš.“

„Jedeš po mně a sonduješ?“ rozesmál se.

„No, jsi sexy, to nepopírám, ale nemyslím si, že bys měl zájem.“

Stále se chechtal.

„Máš zdravý úsudek. Mám manželku, kterou bych za tebe neměnil, a kluka a holčičku, které bych nevyměnil za nic na světě.“

„Jsem rád, že jsi tak šťastný! Pamatuješ, jak jsi mi pomohl s těmi kontejnery, tak jsou tady, všech deset narvaných sportovním značkovým oblečením, je to sice loňská kolekce, proto jsem to získal levně, ale je to kvalita. Naložíš rodinu a přijedeš do Karlína si vybrat, co uvezeš. Kdy můžeš?“

„Zítra po čtvrté.“

„To já zrovna odjíždím, nemůžeš tak v šest?“ Přikývl. „Tak jo. Kdyby náhodou se něco nepovedlo, tak tady jak jsem ti představil Radka, tak on to má pod palcem. On ti to dá.“

Kývl jsem na Radka a ten si k nám přisedl. „Radku, tady Igor k tobě přijede zítra s rodinou, tak ať si vybere, co chce, může si naložit plný vůz a ty mi pak pošleš výkaz jako poškozené zboží na odpis.“

Radek se culil a pokyvoval hlavou. Uvědomil jsem si, že nevím, kde se Maurice ubytoval. Zeptal jsem se ho a on mi podal fax o potvrzení rezervace Grand Hotel Evropa na Václaváku od dnešního dne, check-in po sedmnácté hodině.

„Fajn, máš to kousek odsud.“

Uculil se. „Já vím, já si to zjistil přes naši cestovku.“ A já se bál, že se ztratí.

„Takže nebudu vás zdržovat, všichni jsme dost unavení, zítra je také den. Radku, chceš odvést domů?“

„Bydlím u metra, nedělej si starost.“

Zaplatil jsem všem večeři a rozešli jsme se. Henryho jsem vzal do domu na Příkopě. Vysvětlil jsem mu, že je to dům pro návštěvy, tak aby mi prominul, pokud bude něco postrádat. Konečně jsem si mohl dát skleničku koňaku. Nalil jsem nám a nedočkavě jsem vyndal seznam a obálku od Igora. Když jsem vysypal fotografie, Henry se na mne zvídavě podíval. Vše jsem mu řekl a on si pozorně prohlížel fotografie a porovnával s uvedenými cenami v seznamu.

„To je hodně peněz, máš na to? Pokud bys potřeboval, mohu ti půjčit.“

„Děkuji ti, jsi hodný, ale to není nutné, klidně bych to mohl koupit všechno a ani bych nemrkl.“

„Znám tvůj poker face.“ Zasmál se. „Víš, nechce se mi věřit, že ty, tak mladý, máš takový majetek a disponuješ tolika financemi.“

„Peníze nejsou všechno, moc mi na nich nezáleží. Jistě jsou potřebné, ale co si za ně koupíš? Štěstí? Lásku? Život? Mohu si koupit milion steaků, ale sním je? Mohu si koupit milion drahých hodinek, ale nemám tolik rukou a čas mi ukážou stejně jako ty za pár tisíc.“

„Máš pravdu, to jsem také zjistil,“ usmál se.

„Něco si určitě vyberu, jsou to výborné investice, tak deset, dvanáct. Musím nechat něco i pro ostatní, jinak bych na sebe zbytečně moc upozorňoval a to nechci, protože i tak už přitahuji nežádoucí pozornost zejména nekalých živlů.“

„Nebojíš se?“

„O sebe se nebojím, užívám ochranu od státu. Spolupracuji s armádou, mám nejvyšší bezpečnostní prověrku, vlastním největší muniční sklad, takže ať si mne zkusí někdo rozhněvat. Mám ale strach o svou rodinu, nikdy nevím, co koho napadne. Na večeři jsem také měl dva lidi z ochranky. Dobrý pozorovatel by si všiml, že dva pěkně rostlí chlapi přijdou na večeři a dají si jen kávu a minerálku, to si mohou dát v pěkné kavárně nebo v baru a ne v rušné restauraci.“

„Měl jsi ochranku i ve Francii a Monaku?“

„Ne, tam nepotřebuji, a kdo by dohnal mou Bugatku?“ Chechtali jsme se.

Vytipoval jsem si asi dvacet objektů, musím počítat i s tím, že ne všechno získám, někdo také může spekulovat a přihodit pro jistotu více. Potřebuji od banky potvrzení o bonitě. David ze Živnobanky mi dopočítá i účty v Deutche Bank, CDC a First Bank Chicago. Když jsme se konečně dostali do postele, byli jsme oba dost utahaní, a tak jsme se jen hezky jemně milovali, až jsme usnuli znavení v objetí. Ráno jsme si to vynahradili. Dováděli jsme asi dvě hodiny, než jsme se konečně ukojili a vstali. Henry si postěžoval a že po snídani opět zalehne.

„Jak chceš,“ dal jsem mu vizitku, kde byla adresa na Karlák a další k tetě domů, tak když se ztratí, ví, kam se nechat taxíkem odvézt. Já šel řešit úkoly na Karlák. Kolem desáté jsem zajel domů, vyndal z lednice dvě nedopečené pizzy a vydal se na Příkop. Vešel jsem potichu a vložil pizzu do trouby. Udělal jsem si kávu, posadil se nedaleko spícího Henryho, když časovač trouby cinkl, Henry sebou prudce trhl a vyskočil z postele. Podíval se na mne.

„Pizza!“ culil jsem se a vyndal mu z trouby voňavou pochoutku, hned jsem vložil další pro sebe. Políbil mne a běžel do sprchy. Když jsme chutně posvačili, vydali jsme se pěšky různými uličkami, abych Henrymu ukázal některé zajímavosti města do Karlína. Radek s Markétou pilně třídili a pomáhali jim i teta a její rodiče a pár přátel. Markéta se ke mně přistrojila a zeptala se, zda místo výplaty může dát některé věci těm pomocníkům.

„Pojďte do kanceláře. Jistě, vše je oceněno v dolarech, jsou na tom visačky, takže podle toho také budete zboží zapisovat do evidence. Pro prodej udáme kurz pouze osmnáct korun. Kolik mají na hodinu?“

„No, to jsme se ani nedohodli, počítali jsme tak osmnáct korun.“

„Dobře, tak jim počítejte pětadvacet, nebudete vykazovat žádnou práci, zapíšete mi do pomocné evidence odpracované hodiny a každému spočítáte zboží. Markéto, protože děláš tady a jsi rodina, tak na sebe a na Mirka si vyber za deset tisíc pro každého a na děti za pět, taktéž pro Janu a Jardu a jejich děti. Teta ať si vybere, co chce. Radku, ty mi pak uděláš ten výkaz, jak jsem ti říkal včera večer, a pro sebe si vyber také za deset, když mi konečně představíš toho svého přítele, tak ti to dám i pro něj.“

Culil se: „Ty ho znáš.“

„Je to ten tvůj pomocník v salonu?“ Přikývl. „No ale já ani nevím, jak se jmenuje, oficiálně jsi mi ho nepředstavil, takže to neplatí. Večer ať je tady! A co dělá teď?“

„Likviduje náš salon.“

„A to jak?“

Usmál se. „Vypisuje inzeráty na prodej našich zásob a zařízení, jenže bez úspěchu.“

„Ty bys nechtěl si udělat salon tady u nás, vybuduj si luxusní salon, investujeme do toho pár peněz, znám dost lidí, které bys mohl ošatit. Jestli se to vaše zařízení dá koupit za rozumnou cenu a je použitelné, tak to kup pro nás. Taktéž zásoby, prostory tady máte, tak si to zařiď.“

„To bude stát hodně peněz.“

„Hele, hlavně nezapomeň ty tvoje divany, jsou historické a dobře se na nich sedělo,“ rozchechtal jsem se.

„Také si toho hodně pamatují,“ chechtal se také.

„Radku, klidně kup celé vaše družstvo, nabídni jim minimální cenu, úplně směšnou, a uvidíš, že to přijmou, jinak by museli platit za likvidaci odpadů. Asi před měsícem byla sestra na nákupním zájezdu v Turecku, protože to někdo ve vesnici organizoval jako velmi výhodný nákup. Přivezla krabici s dvaceti tucty bavlněných triček po jedné koruně. Šílenost, sice to tričko po pár minutách nošení vypadá, jako by ho kráva žvýkala půl dne, ale za korunu? No nekup to! Jenže co s tím, vypadá to na člověku otřesně, tak to rozdala chlapům do práce, žehlíš jednu stranu a druhá se ti zatím pokrčí. Elektřina stojí víc a k tomu ještě praní. Prostě na jedno použití. Dnes se všechny textilky hroutí, čtu to ve zprávách každý den, trh zahlcují produkty z Číny, Vietnamu, Turecka, Pákistánu, Indie a tak podobně a všechno na jedno použití, někdy ani to ne. Takže pokud to chceme dělat, musíme se zaměřit na požadovaný sortiment a výbornou až špičkovou kvalitu, jinak nemáme v záplavě šmejdů šanci. Kvalita na prvním místě, bude to možná chvíli trvat, ale lidé si to uvědomí.“

Blížilo se poledne, tak jsme se vydali na oběd k Pinkasům, jejich jídelníček mi vyhovoval, byl klasický, ale nechyběly tam ani speciality na objednávku snad z celého světa. Vařili velmi chutně a jak personál, tak i prostředí je přívětivé. Po obědě jsme zašli na Ovocňák, tam už si Maurice připravoval svou expozici. Josífek se ke mně hrnul a culil se. Kývl hlavou k Maurici a trochu nazlobeně, trochu žertem si mi postěžoval, že se ho Maurice snažil sbalit.

„To je pro tebe čest, uznání. Maurice je náročný a vybíravý, podívej se na ty kluky kolem něj.“ Culil se. Myslím, že se cítil polichocen, i když se Maurice zdá někdy dotěrný, není nebezpečný, tak jsem to také bral žertem.

„Co ty podlážky?“

„Budou, někdy kolem třetí by je měli navozit.“

S Henrym jsme prošli Staroměstské náměstí, koupil jsem mu anglického průvodce, kde byli fotografie pamětihodností a zajímavosti pro turisty a mapa zajímavých tras. Když se dost nakochal orloje, protože jsme vystihli pravé poledne, tak jsme se vydali ke Karlově mostu a pak na Hradčany. Po cestě jsem mu ukázal svůj klášter a nedaleký palác. Poté jsme vešli do hostince, kde kluci od památek upravovali podpěrné sloupy, klenby i podlahy. Vypadalo to velmi pěkně, po jejich zásahu celý prostor jakoby svítil, hezky se rozjasnil. Zmizely začouzené stropy, umaštěné podlahy a co mne překvapilo nejvíce, byl opravený obří rožeň instalovaný ve velkém krbu. Už aby se tam opékalo nějaké selátko, upozornil jsem na to Henryho.

Vystoupali jsme k Hradu, povedlo se nám dostat do katedrály, fascinoval ho stříbrný náhrobek svatého Jana Nepomuckého.

„Je to osmnáct set kilogramů stříbra.“

Když jsme se vraceli, prošli jsme si i Václavák. Ukázal jsem mu na sochu naší nejznámější kobyly, jak většina lidí používá toto označení.

„To je 'Good King Wenceslas' z vaší vánoční koledy.“

Udiveně se podíval na majestátnou sochu. „Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel, kdo nebo odkud je Good King Wenceslas. Myslel jsem, že je to imaginární, mýtická postava.“

Došli jsme na Příkop, Henrymu jsem vysvětlil, že potřebuji asi na dvě hodiny odejít, tak jestli chce se někam podívat sám, nebo počká tady na mne.

„Proč nemohu jít s tebou?“

„To není o tom, že bys nemohl, ale nic pěkného to není.“

„Tak mi to pověz, o co jde. Je to nebezpečné? Nějaké vydírání, nebo co?“

„Ne, nic takového. Jedu navštívit jednoho velmi nemocného přítele. Je to bratr toho kluka, co řídí práce pro naši prezentaci, Josífka.“

„Je pozitivní?“

„Ne, je nervově zhroucen v hluboké depresi, jímá ho zuřivost, nikoho nepoznává, ztratil paměť, tělesně chřadne a mentálně je na úrovni desetiletého kluka. Otec byl homofob a tyran, Josífka vyhnal z domu jen proto, že ho podezíral z homosexuality, matku utýral, protože se snažila ho chránit. Ještě před pár měsíci vypadal asi jako já, krásný tělesně zdravý kluk, dnes bys ho nepoznal. Nechce nikoho vidět, vždy mu musí napumpovat sedativa před návštěvou.“

Tekly mi slzy. Henry mi je setřel a políbil na tvář.

„To je mi moc líto.“ Pohladil mne a pak objal. „Zůstanu tady, počkám, nebo si zajdu podívat se k Maurici.“

Zašel jsem za Josífkem. „Tak jedem?“

„Já nemohu. Až ve čtyři, poté co nastoupí bezpečnostní služba.“

„No, to mi nedošlo. Nevíš, jakou má Jiřík velikost nohy?“

„Desítku.“

„Chci mu vzít nějaké sportovní oblečení z Karláku, ale tu čtvrthodinku počkám a půjdeme spolu.“ Vybrali jsme mu dvě pěkné joggingové soupravy, několik triček, mikiny, balík boxerek, balík jocksů, plno ponožek, kotníčkové i nízké kecky Nice a nezapomněl jsem ani na dvě čepice baseballky a jednoho kulicha pro jistotu.

Jiřík seděl na pohovce a koukal do země.

„Ahoj, Jiříčku!“ pozdravil jsem. Trochu přizvedl hlavu, ale nekoukal na mne ani na Josífka.

„Slyšel jsem, že rád sportuješ.“ To trochu upoutalo jeho pozornost. „Přinesli jsme ti nějaké věci, aby se ti dobře sportovalo.“

Teď se na nás podíval, nebo spíš na věci, které jsme měli v taškách. Začali jsme je vybalovat a dávat na stolek před ním. Pozoroval a jako by zkoumal pohledem ty věci. Uchopil krabičku s jocksy a zaujatě si ji prohlížel, pak je vyndal a jaksi nechápavě se na ně díval.

„On má holý zadek.“ Ukázal na obrázek na krabičce. „A má bouli jako trenér.“

„Nelíbí se ti?“ zeptal jsem se.

„Líbí, budu mít bouli jako trenér.“ Tak jeho nejvíce zajímá boule. Mírně jsem se uculil.

„Bude ti to slušet.“

Mírně se usmál, jestli se jeho úšklebku dalo takto říct.

„Jiříčku, víš, kdo jsem?“ Zamítavě zavrtěl hlavou. „Jsem tvůj kamarád Simon.“

„Neznám Simona.“

„Já jsem Simon a mám tě moc rád.“ Na chviličku se na mne podíval, poprvé, krátce, ale se zaujetím.

„Přijdeš zas?“

„Určitě, moc rád. A co tvůj bratříček, Josífek?“

„Kde je?“

„Tady přece, to je tvůj bratříček Josífek.“ Ukázal jsem na Josífka, ten ronil slzy.

„Nemám rád brečení a on brečí.“

„Jiříčku, on nebrečí, jen mu je smutno po tobě, protože nejsi s ním a on tě má moc rád.“

„Rád? Smutno?“

„Josífek tě má moc, moc rád. Stále na tebe myslí.“ Zahlédl jsem, jak terapeut signalizuje rukama abych pokračoval, abychom mluvili.

„Myslí? Moc rád? Mám rád tebe.“

„A jak moc? Obejmeš mne?“

Honem, jako by se bál, že zmizím, mne pevně objal. Také jsem ho pevně objal. „Moc, moc tě mám rád a Josífek taky.“ Podíval se na Josífka, uvolnil mne a napřáhl ruce k němu.

„Nebuď už smutný, mám tě rád.“ Josífek se mu vrhnul do náruče.

„Jiříčku, miluji tě, jsem moc, moc šťastný s tebou.“ Pevně se objali.

Josífek se pak snažil mu vyprávět, co spolu dělali, kam chodili, ale on na nic nezareagoval, na nic si nevzpomněl, jen nepřítomně zíral, vypadalo to, že si chce vzpomenout, že hledá nějaký záchytný bod, ale nic nepřicházelo. Najednou prohlásil, že má hlad.

„Můžeme ti přinést příště něco dobrého? Něco, co máš rád?“ Přikývl. „A co bys chtěl nejvíce?“

„Dort. Velký.“

„Dobře, v neděli ti přivezeme velký dort. Dáš nám pusu?“ Neodpověděl, jen se k nám naklonil a oba nás zlíbal. Tentokrát jeho škleb se už více podobal úsměvu. Postavil se a skládal věci zpět do tašek.

„Je to hezké, děkuji!“ Připadalo mi to, že se vrací, ale neděle nás vyvedla z omylu. Vše začalo od znova, krok za krokem. Nic a nikoho si nepamatoval a my jsme mu opět skládali chatrné vzpomínky. Bohužel, tak to probíhalo skoro dva roky. Kol dokola jako v tom filmu s nekonečnou smyčkou. Bylo to únavné, ale nevzdávali jsme se.

„Mohu přespat u tebe, nemohu takto na kolej, všechno mne to velmi dojalo.“

Vrátili jsme se na Příkop, Henry podřimoval.

„Jdeme na večeři a máme hosta.“ Henry nechápavě protíral oči. Viděl zdrchaného Josífka, vstal a objal ho, žádnému z nich ani nevadilo, že Henry je úplně nahý a ocas napůl ztopořen. Než si to uvědomil, Josífek se rozesmál.

„Šťoucháš mne do břicha.“

Henry pospíchal do koupelny a vzápětí se vrátil zachumlán v županu. Uculoval se.

„Takhle jdeš k večeři?“

Zhodil ze sebe župan, opět byl nahý a hledal rozházené kusy oblečení. My s Josífkem jsme se jen chechtali.

„Má pěknou prdelku, že?“ šťouchl jsem do Josífka. Pochopil mou hru.

„Také bych si dal říct.“ Vtom si uvědomil, že přestřelil, a snažil se to napravit. „I když na můj vkus trochu moc chlupatá.“

Plácl jsem Henryho přes tu hezkou prdelku. Zavýskl a honem si natahoval kalhoty bez spodků.

Nejdříve jdeme do Karlína, měl by tam být Igor s rodinou, a když jsme tam dojeli, byli tam, všichni. Krásná asi osmiletá holčička se zářivě bronzovými zvlněnými vlasy, modrýma očima a milým nevinným úsměvem. Kluk o něco starší, asi desetiletý, také nazrzlý po tátovi, něco mezi zrzkem a blonďáčkem. Moc pěkný s takovým tím rozvážným pohledem. Skoro všechno, co jeho sestřička řekla, okomentoval, ale ne s tím, že by ji zpochybňoval, spíš doplňoval, aby jí to vysvětlil. Byl to její ochránce a učitel. Musel jsem se rozesmát. Tázavě se na mne podíval.

„Tvoje sestřička má velké štěstí, má toho nejlepšího brášku, ochránce a učitele.“ Zarděl se. Podal jsem mu ruku. „Já jsem Simon, kamarád vašeho tatínka, který vás má nejraději ze všech lidí na světě. To mi včera řekl.“

Mrkl jsem na něj, on mi potřásl rukou, řekl: „Děkuji. Mně říkají Vova, ale jmenuji se Voloďa.“ Zasmál se.

Seznámil mne se sestřičkou Aničkou a maminkou, také Aničkou. Mimochodem moc pěknou přírodní blond, měla stejnou barvu jako já, takovou slámovou, jak jsem si ji sám pojmenoval.

S Igorem jsme si podali ruce a on mne poplácal po zádech.

„Kéž by i moje děti byly takové hezké a rozumné.“

Igor se na mne nechápavě a zároveň tázavě podíval.

„V únoru čekám rodinu, víš, že netroškařím, tak hned dvojčata.“

„A kde máš budoucí maminku?“

„Je na Riviéře, vrátí se v sobotu, já tam byl jen týden, mám tady povinnosti, vždyť to znáš. Našel jsem si tam učitele angličtiny a hned jsem se přihlásil ke studiu na univerzitě v Cambridge. To je Henry, profesor angličtiny.“ Ukázal jsem na Henryho, podávali si všichni ruce.

„A tohle tady, ten uzlíček je můj bezpečnostní technik Josífek.“ Nic jsem nevysvětloval, nechtěl jsem Josífka přivádět do rozpaků.

Obrátil jsem se na malého rozumbradu, abych odvedl pozornost.

„Prozraď mi, co sportuješ? Tipoval bych tě na lyže.“

Zazářila mu očka a obrátil se na Igora. „Ty jsi mu to prozradil?“

Ten zavrtěl hlavou, ale kluk mu to asi moc nevěřil.

„Skutečně mi nic neřekl, jen to, že by vás nevyměnil za nic na světě. Do včerejška jsem o vás nic nevěděl, ani to, že existujete. Tatínek je takový nemluva.“ Kluk vyprskl a jeho maminka převrátila oči. „Tedy co se týče rodiny.“ Zasmáli jsme se.

„Takže rád lyžuješ? Kam jezdíte na lyže?“

„Tatínek to moc neumí, maminka to umí líp. Byli jsme párkrát ve Špindlu.“

„A co bys řekl, kdybych vás v zimě pozval do Vysokých Tater?“

Rozzářil se a usmál od ucha k uchu. „Tatí! To bude skvělé!“

„Mohu tě učit jezdit na snowboardu.“

Kluk se svíjel, málem se počůral, jak byl nadšen. „Tatí, tatí, tam musíme. Dám na to všechny své úspory.“

„Nic nemusíš dávat, zvu vás, budete mí hosté a v hotelu máme i bazén, padesátku.“

„Tak teď se ho nezbavíš,“ smál se Igor. „Nabízíš mu vše, co zbožňuje.“

„A co má ráda sestřička? Tipoval bych ji na balet, ne, ne, na moderní tanec.“

Kluk nevěřícně pootevřel ústa. Přikyvoval hlavou.

„Chodí na ZUŠ-ku na moderní tanec, baví ji to a také jí to jde moc dobře,“ chválila ji maminka.

„Ty jsi tak šikovná? Víš, až bude tatínek pro mne pracovat, tak se bude starat o peníze, které já nevím, za co utratit, a on bude mít úkol přemýšlet, za co je utratit, ale nemyslete si, že jen tak nazdařbůh, musí z toho být prospěch, tomu se říká investice. Pak může investovat peníze do vašeho vzdělání, do vaší přípravy na dospělost.“

„Aha, tak takhle je to,“ vyhodnotil si to Vovka.

„Vybírejte, máte co dělat, abyste zaplnili auto, to jste si půjčili, abyste měli větší?“ Vovka přikyvoval. Děti jsou krásně upřímné. Rozesmáli jsme se.

„To je táty, náš vůz je v servisu, potřeboval seřídit motor, poslední dobou nějak více žere.“

„V pohodě, jen si vyberte a vezměte i něco rodičům.“

„A už jsi byla u moře?“ zeptal jsem se malé Aničky. Zavrtěla hlavou. „A chtěla bys?“ Přikývla.

„Táto, už jste byli na dovolené?“

„Ještě ne, nebyl čas.“

„Jsou prázdniny, tak je nejvyšší čas.“

Ukázal pohyb prstů, jak se počítají peníze. „Nane love.“ (Nejsou prachy.) Rozesmáli jsme se.

„V pátek tě seznámím s ředitelkou mého hotelu na Riviéře, tak se s ní domluvíš, pobyt budeš mít zdarma, jen cestu si zajisti podle toho, kdy pojedeš. Naproti přes záliv je Saint Tropez, je tam četnické muzeum, jak natáčeli ty filmy s Funesem.“

Děti radostí tančili a juchali.

„Už máte vybráno, nebo chcete tady ustlat?“

Rozesmáli se a honem si vybírali.

„Kluci!“ oslovil jsem Henryho a Josífka. „Jestli něco chcete, tak si také vyberte, neupejpejte se.“

Chvíli váhali, ale nakonec se odhodlali a vybírali si. Také jsem si něco vybral, hledal jsem maratonky, ale byl to dost nedostatkový sortiment. Většinou jsem našel malá čísla, a tak jsem zaúkoloval Markétu a Radka a povedlo se nám to. Našli jsme dva páry.

„Jestli ještě na nějaké natrefíme, tak ti je odložím,“ slíbil mi Radek.

Někdo zazvonil u vchodu. Radek nervózně seběhl z patra a přivedl a představil mi svého přítele Zdeňka.

„Tak si ho teď koukej vystrojit.“ Smáli jsme se.

„My jsme vlastně šli na večeři, tak si vybírejte, my máme hlad.“

Rozloučili jsme se se všemi a odjeli na večeři. Po dobré večeři jsme si dali skleničku koňaku a po náročném dni jsme ulehli. Chvilku jsme si povídali již potmě, ležel jsem uprostřed. Nenasytný Henry mi sunul ruku do klína a pohrával si s mým klackem, jaké bylo mé překvapení když se mi do klína sunula ruka i z druhé strany. Jejich ruce se potkali, očekával jsem, že se Josífek lekne a stáhne ruku, ale oni se rozumně podělili, jeden koule a druhý mi masíroval klacek na střídačku. Pootočil jsem se k Josífkovi, měl trochu osvětlenou tvář, zadíval jsem se na něj, on mi také koukal do očí a neuhýbal pohledem.

„Skutečně to chceš?“ zeptal jsem se ho.

„Už dlouho, ale neměl jsem odvahu.“

Pohladil jsem mu tvář. Této noci jsme se všichni tři jenom mazlili, líbali, honili a ocucávali si klacky a prozkoumávali těla. Umazlili jsme se ke klidnému spánku. Nevěděl jsem, zda se ráno Josífek nebude stydět, ale on jak se probral, okamžitě mne i Henryho políbil. Najednou pronesl: „Doufám, že mne večer zasvětíte do všeho.“ Culil se.

„Ty jsi pěkný rošťák! Nemám pozvat Maurice?“

Začervenal se a přikývl. Chvilku jsme se ještě pomazlili, Josífek byl pěkně napružen, a tak jsem si pohrával ústy s jeho pěknou bambulí, až mi se slastným vzdechem plnil ústa. Podělil jsem se s ním o nadílku, byl tím trochu zaskočen, ale pak to přijal a usmál se.

„Tak už jsi po snídani, můžeš do práce.“ Rozchechtali jsme se a já pospíchal něco připravit k jídlu a ohříval vodu na nápoje.

Josífek dopoledne organizoval montáž podlah pro Hummery. Já potřeboval na firmu připravit si podklady na páteční poradu a Henry se chvilku poflakoval po Staromáku a okolí, pak se vrátil a sledoval frmol, jak si firmy čančaly své výstavní prostory. Přijel jsem pro něj na oběd a pozval jsem i Maurice s kluky a Josífka. Josífek se celou dobu na Maurice uculoval.

Maurice si toho samozřejmě všiml, a tak se mne zeptal, proč se tolik culí.

„Slíbil jsem mu, že tě večer pozvu k nám.“

Maurici zajiskřily oči. „Tak mu řekni, že…“

„Proč mu to neřekneš sám, anglicky umíte oba,“ culil jsem se.

Maurice mu řekl, že se těší na náš společný večer.

„Nemohl sis vybrat lepšího milovníka a učitele, než je Simon,“ prohlásil Maurice, když jsem mu řekl, že to pro něj bude poprvé.

Po obědě jsem se vybral k Úřadu vlády. Zaregistroval jsem se, každý dražitel dostal své číslo. Předložil jsem potvrzení své bonity a dostal jsem očíslované obálky na každý objekt, v nich lístky s přiděleným registračním číslem a s číslem objektu. Dole byl rámeček pro uvedení nabídky. Název firmy se nikde neuváděl, jen v rejstříku. Zahlédl jsem u občerstvení svého ministra, říkám svého, ale už jsem pro něj od začátku prázdnin nepracoval. On mne také zpozoroval, zašel jsem k němu a pozdravil ho.

„Ako si sa o tom dozvedel?“

„Je to predsa verejná dražba, nie je to žiadné tajomstvo.“

Zarděl se načapaný na hruškách. „Tak veľa šťastia!“

„Ďakujem!“

Už to nebyl ten dobrosrdečný učitel. Měl něco za lubem a já jsem mu zkřížil plány. Pravděpodobně tam někoho měl, ale už nemohl okatě přede všemi někoho upozornit, dražba začínala.

Dražebník se postavil, všechny přivítal, zopakoval pravidla pro řádné podání nabídky a seznámil nás s průběhem. Na plátně se zobrazil objekt s číslem, on v krátkosti popsal parametry, adresu, využití stavby, břemena... Své nabídky jsem měl připravené, a tak jsem bez ohledu na prezentaci vyplňoval sumy na lístky. Měl jsem jednu stavbu jako svého největšího favorita, moc se mi líbila architektonicky a stála na velmi prestižním místě, na rohu Národní třídy, Palác Ara. Neváhal jsem přihodit i deset milionů, ale na obrázku jsem si všiml, že tam sídlí banka ČSOB, ne nějaká obyčejná banka, s nimi se tahat za prsty nebudu, a nabídku jsem nepodal. Věděl jsem, že takové banky jednak mají dobře zajištěné pronájmy objektu smlouvami, které jsou téměř nevypověditelné, a neváhají se soudit do konce světa.

Po třech úmorných hodinách začali veřejně otvírat obálky a číst nabídky, seřazovali je zleva nižší a doprava vyšší a vyšší, až na konci byla nejvyšší. Opět to trvalo skoro dvě hodiny. Schválně jsem si hlídal, kdo vydraží palác Ara. Byla to rakouská developerská nebo realitní firma a nabídku dokonce zdvojnásobili, ostatní nabídky se držely těsně u minima.

Když jsme skončili, dražebník nás vyzval, abychom do tří dnů u vítězných nabídek provedli úhradu. Měl jsem jich osmnáct z padesáti. Ministr se na mne podíval dost nevraživě. Bylo zřejmé, že jsem mu něco vyfoukl. Na moment mi problesklo hlavou, že bych mu něco přepustil, ale uvědomil jsem si, že on měl minimálně stejnou šanci něco získat a určitě také měl více času se na dražbu připravit. Dával jsem nabídky hlavně na luxusní vily, tři nájemní domy a pět tzv. paláců, honosné administrativní budovy na atraktivních místech. Byl jsem nadmíru spokojen.

Když jsem odcházel, díval jsem se na zaparkované vozy na vyhrazeném parkovišti pro dražitele, polovina z nich byly, jak se říká, plečky. Pár hezkých nových bavoráků, jeden či dva Mercedesy. Když jsem nastoupil do Hummra a prošlápl plyn, motor zaburácel, zrovna vyšel ministr. Pozdravil jsem ho zvednutím ruky a vyrazil jsem za tetou. U tety jsem měl objednáno deset pizz, zrovna je dopékala, všechny pěkně zabalené v termoobalu, aby udržely co nejdéle teplo. Přidala mi ještě pět zmrazených pro strýčka příhodu. Poděkoval jsem a vyrazil na Příkop. Kluci už byli po večeři, protože jsem jim řekl, aby na mne nečekali, že to vypadá na dlouho. Když jsem vybalil pizzy, všichni i přes to, že byli po večeři, tak se na ně vrhli a jen se po nich zaprášilo. Maurice se culil, když se rozhlížel po velké místnosti, ve které byly kol dokola rozložené pohovky a vytvářely jednu velkou podkovovitou plochu pro hrátky.

„Máš to pěkně připravené,“ culil se.

Uprostřed byly sražené stolky s pochoutkami a nápoji. Vše to připravili jeho kluci s Josífkem a Henrym. Byl jsem překvapen, protože jsem na to moc nemyslel, při svém vytížení.

„Dnes jsem měl docela perný a úspěšný den,“ pochlubil jsem se a kluci obdivovali mou úspěšnou dražbu.

Svlékl jsem se do boxerek a vzal s sebou Josífka do sprch, poučil ho o hygieně a dopřál mu soukromí. Mezitím se i kluci od Maurice svlékali, spustili hudbu a rozjížděli erotické tance. Henry se nijak neupejpal a už s jedním z kluků laškoval na letišti. Maurice trpělivě čekal, i když také měl vedle sebe jednoho z kluků a ten ho lehce dráždil. Věděl jsem, že čeká na Josífka. Když Josífek přišel v županu, měl lehký ruměnec ve tváři a nesmělý úsměv. Maurice si ho přitáhl k sobě a pomalu mu začal prozkoumávat tělo. Nejdříve jemným hlazením, pak přešel pozvolna na polibky a Josífek strnule držel. Já si také dal sprchu a už nadržený jsem se vrátil. Josífek když mě uviděl nahého a připraveného k akci, jen na sucho polkl. V jeho tváři se objevil skoro děs. Vylekaně se mi podíval do očí. Znal jsem ten pohled. Posadil jsem se vedle něj. Maurice mu ožužlával bradavky a uculoval se.

„Ty musíš hned každého vyděsit,“ rozesmál se.

„Josífku, nemusíš se bát, umím být něžný a budu ti dávat jen rozkoš.“

Trochu nejistě se pousmál.

Maurice mi uchopil tvrdý klacek, já se postavil, aby měl lepší přístup, a tak můj ocas měl Josífek přímo před zrakem. Maurice neváhal a okamžitě ho pojal do úst, pohrával si s ním jako s drahocennou hračkou a Josífek už slintal. Vyndal můj klacek z úst a nabídl ho Josífkovi tak, že ho natočil přímo proti jeho ústům. Ten se nesměle díval a špičkou jazyka se dotkl mé bambule, Maurice stále drže můj klacek v ruce otíral mu po tvářích mou vytékající touhu. Josífek po chvilce plně otevřel ústa a pojal můj úd do sebe. Ucítil jsem vláhu jeho úst a následně i chtivou touhu mi ho vysát.

„Josífku, v klidu, nepospíchej, všechno vnímej, zkoumej, užívej si to.“

Maurice už skláněl hlavu do jeho klína a pojímal do úst pěkný vyšponovaný klacek. Josífek slastně přivřel oči a zapomněl na můj ocas. Zatlačil jsem na Josífka a ukázal mu, ať se položí na pohovku. Políbil jsem ho a on velmi dravě reagoval. Po chvilce jsem mu ocucával bradavky a pak jsem si s nimi pohrával tvrději a tvrději. Prohnul své tělo a hlasitě vzdychal. Hlasitě zařval a naplnil Maurici ústa. Ten vyvalil oči a polkl. Měl, co chtěl. Já se sesul k Josífkovu klacku, abych odsál zbytek. Promasíroval jsem mu koule, měl je pěkné, plné a pevný nevytahaný šourek, miluji takové pytlíky. Pojal jsem ho celý do úst a Josífek se zkroutil v slastné křeči. Rozchechtal se. Já mu čechral chloupky na pupíku a masíroval kulky. Kňoural a kroutil se jak žížala. Zvedl jsem mu nohy, opřel si je na hruď a pomaličku a jemně mu je hladil a čechral chloupky po stehnech. Když mé ruce lehounce zajížděly k tříslům, vždy se lehce zachvěl. Zatlačil jsem mu nohy k hrudníku a přikázal, aby si je držel pod koleny. Vystrčil na mne krásnou prdelku, tmavé chloupky jemně lemovaly okolí jeho rozetky a dírka se na mne hezky špulila. Nečekal jsem a s plnou vervou jsem se jí věnoval. Josífek překvapeně vyjekl a pak už jen vrněl jako koťátko.

Pohrával jsem si s jeho dírkou a rozetkou dost dlouho, než jsem si ho připravil. Většina kluků, možná všichni, stáli či dřepěli okolo nás a se zájmem sledovali, jak si ho připravuji. Všichni netrpělivě očekávali ten okamžik, kdy Josífek přijde o poctivost. Když konečně nadešel ten čas a já se zatlačil přes jeho vstup, úlevou vydechli. Josífek jen překvapeně se na mne podíval, jako by se chtěl zeptat, zda už jsem tam.

„Už jsem v tobě,“ řekl jsem mu.

Usmál se a já pomaličku rozjížděl svůj obvyklý ceremoniál. Užíval jsem si to a Josífek byl napadrť, když jsem skončil.

„Já už nemohu, jsem grogy.“

Nechali jsme ho odpočívat, všichni ostatní nadržení z našeho představení se teď předváděli a snažili uspokojit jeden druhého. Divil jsem se, když jsem zahlédl dovádět Maurice s Henrym. Lehl jsem si vedle Josífka, objal ho, že si s ním trochu zdřímnu, a vzbudil jsem se ráno, když začalo svítat. Jeden z kluků se mi choulil do klína svou prdelkou a můj klacek byl v pozoru, tak jsem toho využil a zkusil jsem zatlačit na jeho dírku. Povolila. Můj tvrďák vklouzl hezky do tepla a šinul si to vpřed. Na naše dovádění zareagoval další a také to chtěl se mnou zkusit, no co jsem měl dělat? Musel jsem a také chtěl, sice to nebyli kluci podle mého gusta, ale jak se říká, 'potmě každá kráva černá'. Vím, že všichni byli stejně staří nebo starší než já, ale vypadali mladě, většinou vyholení a já mám raději chlapy, nejlépe chlupáče a pěkné, nabušené, pevné prdelky.

Když se Josífek probral, zasténal.

„Zajdi se osprchovat. Vypláchni se vlažnou vodou a já ti pak dám mastičku, aby se ti ulevilo.“

„No, jsem celý dolámaný,“ uchechtl se.

„Neboj, bude to dobrý.“ Pohladil jsem ho a políbil. Hajzlík, zakousl se mi do rtu. Také jsem se šel osprchovat, protože jsem potřeboval být v sedm na Karláku. Měl jsem tam pozvané kluky z USA, Matýska a Tadeáše na kobereček. Ve středu k večeru přiletěli a ani je nenapadlo, aby se mi ozvali a řekli, že dojeli v pořádku a co vyřídili, co zjistili. Pěkně jim to spočítám, jen tak na to nezapomenou.

Seděl jsem ve své historicky zařízené kanceláři zděděné po Láďovi za masívním ořechovým vyřezávaným stolem a čekal na ty dva vejlupky, byl jsem pěkně na ně nabroušen. V hlavě mi šrotovalo, jak je nejlépe vytrestat. Přiznávám, že se mi tam honily pěkné hovadiny o natržených dírkách a podobně.

„Ťuk, ťuk, ťuk!“ Vešla sekretářka. „Pane Simone! Pán Matyáš a pán Tadeáš!“ ohlásila je a propustila dovnitř.

„Pánové, vítejte!“ Promluvil jsem klidně, ale chladně. Jejich prvotní úsměvy povadly. Vstal jsem. Oni stáli uprostřed místnosti a já jim nenabídl místo k sezení. Obešel jsem je, aniž bych jim podal ruku na přivítání, a opět jsem se posadil za stůl. Už jsem byl tvrdý, jen co jsem zahlédl ty jejich prdelky. Sakra! Přehnul bych je nejraději tady přes stůl a pořádně jim vydřel prdele. Měl jsem vztek a ještě jsem k tomu vytvrdl.

„Přistupte těsně ke stolu!“ Přišourali se, ani nemrkli.

„Musím vás potrestat. Nikdo mne nikdy nenechal čekat dva dny, tak jako vy. Za mou dobrotu, že jsem vás poslal na výlet, jste se ani neuráčili ukázat, že jste dojeli v pořádku. To si vás musím pozvat, aby se mi milostpáni ukázali?“ Nevěděli, kam se dívat. „Hezký vděk, a já se na vás tak těšil, jako na Ježíška. Jenže já vám za to nestojím!“

Otevřel jsem skříň a vyndal rákosku.

„Sundat kalhoty a prádlo, přehnout se přes stůl!“

Vyděšeně se na mne podívali, pak na sebe. Váhali. Nechtěli tomu věřit.

„Dobrá, také řešení. Můžete jít!“

Teď vypadali vyděšení ještě více. Matýsek si honem rozepínal kalhoty a spolu s boxerkami je prudce stáhl pod kolena. Málem jsem vytekl, když jsem uviděl před sebou stát Matýska s obnaženým topořícím se nádherným ptákem. Když si uvědomil, že mu tvrdne ocas, honem přilehl na stůl. Totéž udělal i Tadek. Bál jsem se obejít stůl a vidět jejich vyšpulené svalnaté prdelky. Kurva! Vybouchnu! Moc mi k tomu nescházelo, ale dokázal jsem se ovládnout. Chvilku jsem se kochal tou nádherou. Švihl jsem rákoskou. Kvílivě zasvištěla. Oba honem cukli a více se přirazili na stůl.

„Zatím se jen rozcvičuji.“

Švihl jsem ještě dvakrát, vždy sebou škubli. Rákoskou jsem Matýskovi pohladil hýždě. Zachvěl se. Posouval jsem se níž, hladě mu rákoskou krásná svalnatá stehna. Když jsem byl u kolen, rákosku jsem vložil mezi ně a hladil mu stehno z vnitřní strany nahoru až k roklince. Slintal jsem. Vsunul jsem rákosku hloub mezi stehna a zlehka mu poplácal pytlík. Držel, neškubal se. Totéž jsem provedl Tadkovi. Pak jsem ho pleskl dlaní přes půlku. Škubl sebou.

„Oblečte se!“

Otočili se ke mně a udiveně na mne hleděli, ani si snad neuvědomili, že jsou oba úplně tvrdí, krásné dva ocasy jim trčely k nebi. Stále na mne zírali.

„Co je? Potřebujete pomoc?“

Teď si teprve uvědomili, jak jsou vzrušení.

„Ale...“ chtěl něco namítat Matýsek.

„Žádné ale, rozmyslel jsem si to, potrestám vás jinak. Ve dvanáct je na Ovocňáku výrobní porada, tam mi předáte vaše návrhy, jak vás mám potrestat. Říkám návrhy, takže to mohu, ale nemusím přijmout, tak si to do té doby rozmyslete, aby to byl přijatelný trest jak pro vás, a také aby uspokojil i mne. Prdelky vám teď neseřežu, budu je potřebovat na zítra, aby byly pěkné, budete předvádět spodní prádlo na módní přehlídce. Už se těším, jak budete předvádět jocksy.“ Uculil jsem se.

Ti hajzlíci už vycítili, že polevuji, tak honem začali škemrat.

„Pane Simone, to nemohu, vždyť když mne uvidí známí nebo Veronika, tak se propadnu studem,“ žebral Matýsek stále se ztopořeným klackem.

„Neboj se, Veronika se určitě ráda kamarádkám pochlubí, jakého má pěkného chlapa s nádhernou prdelkou, jen ať jí závidí.“ Honem jsem se od nich odvrátil, protože jsem málem vybouchl smíchem.

„Koukejte se obléknout, nebo vám natrhnu prdele, nevidíte, co to se mnou dělá?“ Ukázal jsem na svou obří bouli v rozkroku.

„A co kdybychom ti od toho odpomohli?“ šklebil se Mates.

„Koukej se oblékat, nebo vezmu tu rákosku a už vás s ní hladit nebudu!“

Honem se oblékli. „A vypadněte, než si to rozmyslím!“

Asi budu dlouho litovat, že jsem nepřijal ten jeho návrh. Kdyby nebyl ženatý, tak bych neváhal ani na vteřinu a už bych se do něj narval, oba mají neskutečně krásné prdelky.

„Nezapomeňte ty návrhy a také si připravte reference z USA.“

Konečně vypadli, já měl sto chutí si honem vymrskat ocas.

Jen co vypadli, zavolal jsem Veronice.

„Ahoj Veroniko! Potřebuji s tebou mluvit o osobních záležitostech.“

„O čem?“ V jejím hlase, i když toho moc neřekla, jsem pocítil rozrušení, možná i strach.

„Promiň, možná jsem tě vylekal, špatně jsem se asi vyjádřil. Nejde o nic strašného, jen si chci s tebou promluvit o tom, jak na Matýska a toho jeho bráchu.“

„Jsou to vořechové!“ Rozchechtala se. „Co ti provedli?“

„Bude lepší, když si na to někam sedneme. Co ty na to?“

„Já nikam nemohu, rodiče jsou v práci a já mám tady děti, nemohu je tady nechat samotné.“

„Můžeme si sednout na zahradě a děti si budou hrát mimo doslech?“

„To určitě, budou blbnout s míčem a tak. Přijeď, už ti stavím vodu na kafe.“

Když jsem dojel, děti běhaly po zahradě a honily míče.

Veronika mne vřele přivítala, objala a políbila na tvář, žádný náznak, skutečný polibek.

„Ty vlastně piješ českého turka, že?“

„Ano, dvě kopcovité lžičky na hrnek.“ Usmál jsem se, potěšilo mne to, že si to pamatuje po jedné jediné mé návštěvě.

„Pohlídej mi děti, ať nelezou na stromy.“

„Počkej ještě, přinesl Matys nějaké prospekty?“

„Myslím, že dost, trefili jsme v L.A. zrovna nějaký veletrh, tak tam toho bylo hodně, druhý den už jsem s ním tam nešla a s dětmi jsme byli na pláži. Podívám se, jestli to nechal tady, nebo vzal s sebou.“

Donesla nám kávu a omluvila se, že ty prospekty nenašla.

„Tak co provedli?“ nedokázala vydržet déle čekat.

„Musel jsem si je zavolat, jsou dva dny zpátky a ani se neozvou, nedají vědět, že jsou v pořádku, nereferují, jak pochodili, nic. Vytočili mne na maximum, to se mi ještě nestalo, aby mne mí lidé takto ignorovali.“

Rozchechtala se. „To je pro ně typické, puberťáci. Oba dva stále stejní.“

„Také mi to tak připadá. Představ si, že jsem měl sto chuti jim rákoskou seřezat prdele. Jé, promiň!“

„To nic, já bych jim je klidně seřezala, do krve, aby se na ně týden neposadili.“ Rozchechtali jsme se oba.

Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem je měl oba na stole s vystrčenými prdelkami, ale pak jsem si to rozmyslel.

„Jé, to je škoda, to jsi měl udělat, ráda bych to viděla, zaslouží si to, oba, parchanti!“

„Copak? Co ti provedli?“

Mávla rukou a trochu posmutněla, možná jí i zvlhly oči. Mlčela. Vzal jsem její dlaň do své.

„Mám ty kluky rád, tebe také, zamiloval jsem si vás okamžitě, jak jsem vás poznal. Prostě jste mi přirostli k srdci. Ty víš, že jsem na kluky a že se mi Matýsek okamžitě zalíbil, ale já vždy respektuji partnerství, takže bych si nedovolil k Matýskovi nic, co by to narušilo.“

Opět mávla rukou, na znak toho, že to není nic důležitého. „Klidně jsi ho mohl ...“ Zarazila se.

„Přeříznout?“ doplnil jsem větu.

Přitakala. Vytekla jí slza, možná více, ale otřela si oči.

„Když už na to došlo, že se takto otevřeně bavíme, víš, nikdy jsem to nikomu neřekla, myslím, že mne Matěj podvádí. A bude v tom chlap.“ Padla mi čelist. „Když jsem byla poprvé těhotná, daroval mi sadu vibrátorů, že se tím dá masírovat i tělo, nemusí se to používat jen na sex. Párkrát jsem to zkusila, nebylo to špatné, ale prostě není to chlap. Pokaždé když jsem to chtěla použít, všimla jsem si, že to není uloženo tak, jak jsem to zanechala. Byly například uloženy opačně, nebo v jiném pořadí. Jednou vím, že jeden měl vybitou baterii, a když jsem je chtěla vyměnit, tak tam byla nová, jiná. Chtěla jsem si být jistá svým podezřením. Koupila jsem si čerstvou papričku jalapeňos a šťávou z ní jsem ty vibrátory potřela. Čekala jsem až do neděle, Matěj zůstal v Praze, sloužil v sobotu v hospodě a já byla s dětmi u rodičů, takže byl doma sám. Když jsem se v neděli vrátila, byl celý v ohni a na zadek si přikládal pytlíky s ledem. Prý to přehnal s feferonkami, chtěl je ochutnat, aby věděl, jakou mají sílu a aby to nepřehnal do jídla a teď ho to pálí. Takže on ty vibrátory koupil pro sebe.“

„A ty teď žárlíš na vibrátory,“ povzdechl jsem. Vzpomněl jsem si na Juditku s Markem. Mám jí o tom vyprávět?

Pokrčila rameny. „Nevím si rady, nevím, co mne více štve. Zda to, že mne podvádí, a to nejen s vibrátory. Jsem přesvědčená, že i s chlapy. Jednou, když jsem vysávala vůz, tak vždy používám ten nástavec s mřížkou a kartáčky, abych něco nevsála, co upadlo pod sedačku a je to potřebné, tak jsem na mřížce měla přisátý použitý kondom. Asi více mne štve to, že mi nedůvěřuje, že se nesvěří, raději to bude tajit. Nevím, jak dlouho to vydržím, už mne to zmáhá.“

„Je to zapeklitá věc. On to asi také nemá lehké, také asi neví, co s tím a plácá se v tom. Vím, že tě miluje, o tom nepochybuj!“

„To já vím.“ Vychrlila to ze sebe. „Proto mne to štve, že mi nedůvěřuje, že se mi nesvěří.“

„Jistě má strach, že tě ztratí, že ztratí děti, že z toho bude nakonec obrovská ostuda, až se to provalí. Musí být v obrovském stresu.“

Přikývla. „Máš pravdu, já v tom vzteku jsem nedokázala na to vše pomyslet.“

„Je pravda, že ti nejbližší by mezi sebou neměli mít tajnosti, ale když se začne s tajemstvím a neustále se to před vámi hrne a hrne, je to pak horší a horší. Já vím, jak jsem měl obavy z toho, přiznat se rodičům, že se mi líbí chlapi, a oni se mi vysmáli s tím, že to už dávno vědí a jen čekali, kdy se odvážím to přiznat. Dokázala bys mu do budoucna, pokud ti to přizná, tolerovat chlapa? Nevím, jak je na tom závislý, jak často po tom touží. Prostě byste si asi měli o tom popovídat.“

„Nějaký diskrétní kontakt bych určitě byla schopna tolerovat, užírá mne ta nejistota, to, že mi nevěří, že bych byla schopná ho pochopit. Už mám z toho nervy v kýblu.“

„Mám si s ním o tom promluvit?“

„Ty bys to udělal?“

„Jistě, já se nebojím ani ďábla.“ Rozchechtali jsme se. „Probíráme tady tak závažné věci a já přijel kvůli malichernému trestu pro ty dva puberťáky. Něco jsem na ně vymyslel, jsem zvědavý, jak se ti to bude líbit.“ Vyjevil jsem jí, co jsem si na ně vymyslel, a ona se rozchechtala, až se za břicho popadala.

„Udělej to, udělej! Svolám tam všechny kamarádky a bývalé spolužačky a to bude rodeo.“

„Ať nám nezboříte barák, je to prastarý palác, to by bylo škoda.“

Vyrazil jsem za Matýskem do hospody, byl tam. Něco zapisoval na kus papíru. Uctivě mne přivítal.

„Potřebujete něco, pane Simone?“

Přikývl jsem. „Chci si s tebou vážně promluvit, někde, kde budeme sami, pojď, jdeme tady níže do paláce.“

Šli jsme do bývalého skladu komunistické propagace. Velký sál již byl vyklizen a byly tak zpřístupněné schody do pater.

„Pojď, půjdeme nahoru, tam jsem ještě nebyl, ani nevím, jak to tam vypadá.“

První místnost byl opět dost velký sál, ale ne tak velký jako v přízemí. Z něj vedly dveře do chodby, kde byly menší pokoje na obě strany, většina z nich byla zamčená. V otevřených byl naskládán nábytek, nebo spíše byly ty místnosti zaplněny nábytkem. Bylo zřejmé, že je to nábytek ze sálu v přízemí. Nebavilo mne to procházet, všude prach a pavučiny. Nebyl to dobrý nápad, tak jsem se zastavil u okna a díval se na ruch v ulici. Přemýšlel jsem, jak začít.

„Pojď ke mně!“ Objal jsem ho kolem ramen. „Matýsku, ty víš, že tě mám rád, že tě respektuji a uznávám, ale trápí mně, že... nevím, jak bych to přesně řekl, prostě nejsi upřímný. Nejsi upřímný ke mně, nejsi upřímný k sobě a nejsi upřímný k Veronice.“

Cely zrudl. „Co, co, co tím myslíte?“ Zakoktal se.

„To, co říkám, nebo nevíš, o čem mluvím?“

Pevně zavřel víčka a tekly mu slzy. „Tys na to přišel, že? Já si myslel, že to utajím. Prozradilo mne to vzrušení ráno v kanceláři?“ zeptal se rozechvělým hlasem. Chlap jako hora a byl úplně na sračku.

„Trochu mi to napovědělo.“

Klepal se. „Mám strach, nemohu to přiznat, nemohu to tajit, nevím, co mám dělat. Bojím se, že až se to provalí, zhroutí se mi celý život.“

„Většinou to tak je, když člověk žije ve lži.“

Rozbrečel se. Položil hlavu na mou hruď. „Nevím, jak z toho, neumíš si představit, v jakém stresu jsem každý den, stále čekám, kdy to praskne.“

Objal jsem ho. „Teď tě odvezu domů a ty se vyzpovídáš Veronice. Ona tě miluje a věřím, že to pochopí a odpustí. Před chvilkou jsem s ní mluvil.“

„Tys jí to řekl?“

Pokroutil jsem hlavou. „Nemusel jsem nic říkat, sama si to vydedukovala ze spousty maličkostí. Našla v autě použitý kondom. Tvoje zmizení na dvě, tři hodiny s tím, že máš nějaký kšeft, že ti někdo něco nabízí a nikdy z toho nic nebylo. Pamatuješ si, kolikrát jsi řekl, že jsi upadl na zadek, nebo sis ho narazil o něco a bolel tě? Ve sprše, když tě pozorovala, neviděla na tobě nikdy žádnou modřinu, ale zadek tě bolel. Pamatuješ, jak tě pálil zadek po feferonkách?“ Rozchechtal jsem se a on na mne nechápavě koukal. „To byly ty vibrátory potřené šťávou z jalapeňos.“

Převrátil oči v sloup, praštil se rukou po čele. „Já blbec, mělo mne to napadnout, několik dní jsem před tím papričky ani neviděl.“

„Matýsku, a teď mi povyprávěj, co všechno jsi vyváděl, ať nejsem tady za blbce, který staví na domněnkách.“

A Matýsek vyprávěl.