Kauza Eduard 50.

Eda se napřímil jako pravítko a bojoval s pocitem na zvracení. Pozoroval s divoce planoucíma očima Damiana a marně se pokoušel zahnat vzpomínky, které ho dosud nepřestávaly trápit.

Prosím, prosím, prosím, to bolí, ozval se mu v hlavě vlastní hlas. Ta scéna, to, co Damian popisoval, mu znělo povědomě, příliš povědomě.

Chtíčem zmítané tělo ležící na posteli. Jeho tělo. Julián před ním, oblečený. Nemohl se ho dotknout. Nesměl. Věděl, že nesměl. Nesměl ho ani políbit. Tolik ho chtěl. Doteď to bolelo. Mělo to být hezké. Tohle nebylo hezké.

„Omlouvám se,“ dostal ze sebe přiškrceně. Nenapadla ho žádná lepší odpověď. Zavřel oči, jako by očekával ránu. Snažil se zpoza víček dostat tu příšernou vizi.

Damian mu pustil ruce, jako by se popálil. Zmateně zamrkal a hned poté mu to došlo. Vždyť to video viděl! Jak mohl být tak neurvalý? Tohle přece nebyl nějaký náhodný kluk, kterého by rajcovaly oplzlé řečičky… Tohle byl človíček, který si prošel peklem.

To on by měl být tím, který by měl držet hubu, než ze sebe zase vyplodí něco, co jeho citlivého milence zraní. Kolikrát mu ještě ublíží?

Stáhl si ho do náručí a mumlavě ze sebe sypal omluvy.

„Nikdy bych ti to neudělal, nikdy! Všechno jsem to posral. Nejsem… nejsem jako on! Musíš mi to věřit. Tohle jsou jen takové plytké řečičky, které ve většině případů násobí vzrušení. Já… neuvědomil jsem si to, že ty nejsi většina. Dělám chyby… budu dělat chyby, jen mi je prosím odpusť!“

Pustil ho – uvědomil si, že mu mohou být jeho doteky nepříjemné.

„Mám odejít?“ zeptal se a téměř se modlil ke všem svatým, aby Edova odpověď byla záporná. Udusil by se obavou, že všechno svými hloupými slovy zničil.

Eda se na ta slova konečně probral z chvilkového šoku. Překvapeně zamrkal.

„Ne! To jsem nechtěl,“ vysypal ze sebe a spěšně Damiana chytil za ruce. Pak si tiše povzdychl. Bylo to s ním těžké, on to věděl. „Mohli bychom se chvíli jenom mazlit? Strašně rád jsem se vás v minulosti dotýkal. Teda tebe. Totiž, občas jsem přemýšlel, jestli byste nechtěl… Bys. Jaké by to bylo, kdyby ses mě taky dotknul. Nějak jednoduše. Třeba mě namasíroval?“

Obličej se mu rozzářil nadšením z té myšlenky.

Damianovy oči zjihly a celý se uvolnil. Krize byla zažehnána a jen doufal, že ze sebe v budoucnu nevysype další hlouposti. Všechno s Edou bylo pro něj nové a jakkoli si myslel, že ho zná, tohle byla vyšší liga, kdy absolutně netušil, jak postupovat. Nejenže nikdy nebyl s panicem, ale také se nemusel vypořádávat s rozbitou duší zneužitého člověka. Masáž byla dobrý začátek.

Pohladil ho po tváři a s překvapením zjišťoval, jak je jemná – žádné drsné strniště. Vypadal tak křehce s těmi plavými kudrlinami, a přitom tak žhavě, když mírně zaklonil hlavu a přivřel oči. Působil jako reklama na něžnost a zároveň to vypadalo hříšně s příslibem dlouhého orgasmu.

Damian si olízl suché rty, které mu stále tepaly horkou krví po divokých polibcích, a usoudil, že mu nejspíš z toho všeho, co se v posledních minutách událo, pěkně kape na karbid. Nevadilo mu to, jen musel držet jazyk za zuby, aby zase ze sebe nevyplodil nějakou hloupost.

Políbil ho na čelo a začal mu rozepínat knoflíčky na košili. Když mu chtěl Eda pomoct, jemně ho plácl přes ruku. „Já sám! Chci si tě rozbalit jako dlouho očekávaný dárek a pak chvíli uctívat tvoje tělo.“

Edovi opět zrůžověly líce. Takhle nějak se měl cítit tehdy s Juliánem? Bylo to hezké. Možná ne tak hezké, jak Damian popisoval, ale za to jeho společník nemohl. To Eda sám byl vyděšený, pořád, bez ohledu na zacházení. Děsil se očekávané zprávy a děsil se jakéhokoli intimního kontaktu, přestože po něm zároveň toužil. Pozoroval černé kudrny, kterak se kroutí velmi blízko jeho kůže. Neviděl Damianovi do tváře, ale cítil jeho dech. A pak, do ticha v místnosti, cinkla zpráva.

Eda zmrznul na místě, avšak ještě předtím sebou stihl trhnout tak, že přiměl Damiana přestat s rozepínáním a zadívat se na něj. Věděl, že černovlásek pochopil. Jeho obličej říkal až moc.

Teď. Teď se dozví, jestli je nebo není nemocný. A ta představa byla příšerně děsivá, protože pokud nemocný byl, byly tohle poslední sekundy, kdy se tak ještě necítil. A on tušil, že nemocný bude. Nebo to alespoň chtěl tušit, protože na to chtěl být připravený. Necítil se tak.

Prkennou chůzí se vydal pro telefon. Svítil z něj nově příchozí mail z dobře známé adresy. Otevřel ho. V příloze našel dokument se svým výsledkem. Neodvážil se zvednout hlavu k Damianovi. Bylo mu jasné, že čeká, úplně stejně napjatě. Možná jej tou prodlevou Eda trápil. Jenže tohle byl jeho moment, a Helena jej učila, že není sobecké brát si sám pro sebe čas, když by mu to mělo pomoct. A on se potřeboval ještě jednou nadechnout, ještě jednou si uvědomit, jaké má zatím štěstí, že nic neví. Děsil se toho výsledku. Přál si, aby ho ještě neměl v rukou.

Musel se odhodlat, věděl to. Tohle byly další zamčené dveře, za kterými dlouho přecházel a mnohokrát to vzdával, ale které nakonec stejně musel otevřít. Kdyby tu byl Viliam, řekl by mu to. Musel. Ale to se snáz řeklo, než udělalo.

Vydechl. Klikl na dokument. A současně s tím pevně zavřel oči. Dech se mu nepřirozeně zrychlil. Cítil, že se blíží panická ataka. Přimáčkl si telefon k hrudi a otevřel oči. Měl pocit, že pod rukama cítí, jak mu nepřirozeně rychle buší srdce.

Musel ten telefon oddálit. A dělal to velmi, velmi pomalu. Odhodlával se ke každému centimetru. A pak tam najednou viděl. A před sebou měl veliké, textem obklopené – negativní.

Vydechl. A pak znovu. Zorničky se mu rozšířily, z očí spustily slzy. A než se nadál, začal se smát, jak už se nesmál dlouho. Odhodil u toho telefon na pohovku, pár rychlými kroky přistoupil k Damianovi a chytil jej pod zadkem, stejně, jako jej chytával už hrozně, hrozně dávno. Vyhoupl si jej do náruče. A zatočil se s ním. A pak, jako by se nechumelilo, to o tolik silnější tělo opřel zády o zeď a políbil.

„Hej, hej, hej! Mladý muži!“ ohradil se s potutelným úsměvem Damian. „Stále platí, že si nepřeji, abys se mnou takhle mával.“ Ošíval se natolik, že ho Eda musel pustit na zem.

Ten se však stále smál a nic si z Damianova brblání nedělal.

„Ale protože máš dnes svůj šťastný den, odpustím ti to,“ řekl blahosklonně a jemně ho políbil na ústa. „Chápu tvé nadšení správně, že jsi zdravý a v pořádku?“

Eda horlivě přikyvoval a tiskl se dál k Damianovu tělu, které už stálo pevně na zemi.

„Tys byl nemocný, Eddie?“ ozvalo se ode dveří, a když se tam oba muži podívali, uviděli stát opřeného o veřeje Viliama, který se culil jako sluníčko.

„Jo, steskem po tobě,“ odfrkl Damian. Položil Edovi ruku na bedra a jemným tlakem ho od sebe odtáhl. Ruku na jeho kříži však nechal a vmanévroval ho na sedačku, kde už se usadil i vysmátý Viliam.

„To byl dneska den!“ vydechl spokojeně. „Udělá mi někdo kávu?“

Edovi se příliš nechtělo zvedat, částečně proto, že doufal, že se Damian posadí vedle něj. Jenže stejně byl plný energie, kterou potřeboval nějak ze sebe dostat. A přestože stále nemohl uvěřit tomu, že je zdravý, natož že do něj byl jeho bývalý nadřízený zamilovaný, celý svět byl najednou mnohem barevnější. Damian byl do něj zamilovaný! Už to možná byl jeho přítel… Což znělo naprosto absurdně a úžasně. Měl přítele.

Vyskočil na nohy, na tváři zářivý úsměv.

„Já udělám! Musíš chvíli vydržet, bude to za úplně kratičkou maličkou pidi midi chvíli. Zůstaň na místě,“ řekl mu a v podstatě odtančil do vedlejší místnosti. Byl tak nadšený a šťastný. Tolik se mu ulevilo. Nedovedl se přestat usmívat, ani když kroužil kolem stroje a připravoval hned tři hrníčky kávy. Ke svému si navíc rovnou připravil cukřenku. Tohle byl přesně den na spoustu, spoustu a spoustu cukru. On tak strašně dlouho neměl sladkou kávu! A to, co normálně pil Viliam, se zdaleka nepočítalo. Chtěl ji opravdu, opravdu sladkou. Damian z něj dostane cukrovku a on se pořád ještě bude přiblble usmívat.

Jeho přítel Damian.

Panebože, byl tak strašně šťastný.

Nasypal do vlastního hrníčku snad polovinu obsahu cukřenky, vzal všechny tři do rukou a vydal se do vedlejší místnosti. Přecházel s porcelánem velmi opatrně a soustředěně. Nevylil nic. Dnes byl vážně jeho šťastný den. To tedy, pravda, zdaleka neznamenalo Viliamův šťastný den. Chudák se omylem natáhl po Edově hrníčku. Eda nechápal, jak někdo může tak nadávat na něco tak dobrého, jako jeho cukr s lehkou vůní kávy.

Vil se ještě chvíli šklebil, pak ovšem zvážněl. Zkoumavě se zadíval na bratra. Čekal, že vzhledem k tomu, co všechno se dnes dozvěděl, bude o něco ustaranější. Vypadal až podezřele spokojeně.

„Nejste náhodou sjetí?“

Damian ho zpražil pohledem a pak se rádoby přísně podíval na Edu. Ruka mu opět zabloudila na jeho záda a mazlivě přejížděla prsty po vystouplých obratlích.

„Edánku,“ zavrněl. „Potřebuju nutně svůj telefon a laptop! Já musím vyřídit nejnutnější věci a ty zase potřebuješ svou chvilku se svým nejlepším kamarádem. K tomu, co jsme započali řešit, se vrátíme později.“ Sjel rukou až dolů k zadnici a do jedné půlky ho štípl, až Eda nadskočil. Tím si získali opět pozornost Viliama, který jen zakroutil hlavou. To už ale Damian stál na nohou a hleděl upřeně na svého společníka.

Eda přimhouřil oči a zkoumavě si Damiana prohlédl. Chvíli jen postával a snažil se ho přísným výrazem přesvědčit, že má odpočívat. Damianův pohled ho ale propaloval natolik, že nakonec sklopil zrak, povzdechl si a odkráčel vedle do pokoje, kde schovával Damianův pracovní notebook.

„Ale jenom na chvíli,“ snažil se diskutovat. „Víš, že bys měl relaxovat a nezatěžovat se.“ Nakonec ale Damiana nechal odejít. Měl totiž pravdu – on a Viliam si museli za každou cenu promluvit. Cítil, jak se v něm stupňuje nadšení. Jak tohle uvést? Věděl by u Heleny, ale u Vila? Celou dobu mu nic neprozradil.

„Musím ti něco říct,“ nadhodil. Zvážněl, přestože mu v očích tančily jiskřičky. „Poslední dobou se toho stalo strašně moc. Už od doby, kdy za mnou Damian přijel, že jsem možná nemocný…“

„Cože jsi?“ povytáhl obočí Viliam.

„Ne, neboj, to je v pořádku. Totiž, on mu Julián řekl, že má HIV…“

„Cože má?!“

„Ne, to je dobré. Bál jsem se, ale pak jsem byl na testech a ukázalo se, že já jsem v pořádku. Ale chtěl bych ti říct něco jiného. Něco, no, nečekaného. Možná by ses měl posadit, jako líp posadit. Chytit se opěradla nebo tak něco. Viděl jsem, že to tak lidi dělají, i když nechápu, v čem má držení se opěradla pomoct, když ti někdo řekne něco nečekaného,“ zapřemýšlel. Viliam mezitím vypadal, jako by se připravoval, že mu na hlavu spadne bomba.

Ostatně, černovlásek sám by přísahal, že už se tak stalo. Eda byl málem nemocný, a to nebyla nejvíc nečekaná zpráva, jakou ten den dostane? Děsil se. Stěhoval se na druhou stranu republiky? Umíral? Hlavou se mu honily možnosti.

„Povídej,“ požádal, protože viděl, že se Eda zamotává do slov, která v tuto chvíli jeho obavám vůbec neulehčovala. Přikrčil se, ruce složené v klíně. Připravoval se na ránu.

„Ale musíš mi slíbit, že nebudeš překvapený.“

„Edo, ty pako, jak to mám asi slíbit?“ snažil se obhájit Viliam.

„No, překvapený být můžeš, to jsem řekl špatně. Myslel jsem… Nechci, abys mi vyčítal, že je to divné a že, nevím, no, prostě abys mi něco vyčítal nebo se na mě koukal divně. Chápu, že to pro tebe bude překvapení asi, ale prostě se to stalo.“

Tak teď Viliam začínal být opravdu, ale opravdu vyděšený. I Eda totiž působil vážně. Něco se muselo sakra pokazit.

„Eddie, nemůžu ti slíbit svoji reakci. Vůbec nevím, na co budu reagovat…“

„Tak mi alespoň slib, že si to necháš vysvětlit,“ prosil Eda. Viliam se kousl do jazyka. Nerad sliboval něco, co nemohl zaručit, byl ale opravdu vyděšený. Udělal by téměř cokoli, aby se dozvěděl, co mu Eda chce říct.

„Dobře, to slíbit můžu,“ uznal. A viděl, jak se Eda odhodlává, a pak nadechuje… jen aby zase vydechl.

„Nebo ne, já ti to možná řeknu až zítra.“

Viliam zaskočeně zamrkal.

„Edvarde, opovaž se. Řekneš mi to teď hned,“ řekl a snažil se znít u toho co možná nejvíc jako Damian. Teď nebyl čas na pomalé přemlouvání, chtěl odpovědi. A toto na Edu fungovalo, dříve i nyní.

„No dobře, dobře. Totiž, ale opravdu se pak nekoukej divně. Chápu, že to nebudeš čekat, ale chtěl jsem ti říct, že já jsem to taky nečekal, a že jsem taky byl překvapený, a že, no, tak. Prostě… pojď blíž. Prostě, Damian mi řekl, dneska, vlastně před chvílí, ačkoli už to možná bude dlouhá chvíle…“

„Řekl co?“

„Že je do mě zamilovaný. A já do něj taky.“

Viliam chvíli připomínal postavu z němého filmu. Otevřel pusu a zase ji zavřel, pečlivě se zadíval na Edu a působil, že se snaží najít slova.

„To je všechno?“ zeptal se pak. Eda kývl. A černovlásek si vložil hlavu do dlaní.

„Eddie, já tě asi zaškrtím,“ zamumlal. Pak ale hlavu zvedl a dřív, než se Eda stačil nějak ohradit, přimáčkl ho vlastním tělem do pohovky a prsty zajel pod žebra. Drobné tělíčko se pod tím jeho začalo svíjet smíchy.

„Já ti dám. Myslel jsem, že někdo z vás umírá, ty pako, a ty mi chceš říct tohle? V jakém univerzu to má být překvapení?“

Edovi se rozšířily zorničky. Překvapivou silou se vymanil z područí svého věznitele a vyškrábal se na nohy. Prstem na Viliama ukázal.

„Ty! Tys to věděl! On ti to řekl?! Damiane!“ Zavolal směrem k ložnici. Znovu se otočil k Viliamovi. „On ti to řekl, a tys mi neřekl vůbec nic. Vy dva, spolu! Drželi jste to přede mnou, tajili jste mi to!“

V tu chvíli se Viliam rozesmál. Eda našpulil rty. Vůbec nechápal, co je na té situaci směšné.

„Tak nějak to bylo,“ prohodil Viliam mezi smíchem. „Dnem i nocí nedělal Damian nic jinýho, než že vymejšlel, jak to před tebou schovat. Po těch měsících se z něj stal v podstatě mistr v maskování. Nikdo nikdy nebyl tak strašně tajnej.“

„Viliame, nedělej si z toho legraci,“ káral jej Eda. „A neodváděj pozornost. Neměl jsem jak na to přijít.“

To už si všiml, že do dveří vstoupil Damian. Zadíval se na něj úplně stejně káravým pohledem, který už úspěšně rozesmál Viliama.

„Vy jste to řekl Viliamovi. A mně jste nic ani nenaznačil!“

Na Viliamovi bylo vidět, že v sobě dusí další smích.

„Jo, Damiane. Jak jsi mu to mohl tajit?“

„Uznávám, že byla chyba ti nenabídnout tykání mnohem dřív, ale jak vidím, ono je to úplně jedno. Sžírají mě obavy, že ještě po letech našeho soužití bude to nejromantičtější, co uslyším – měl byste pít, pane Krausi,“ povzdychl si a promnul si tvář. „Edo! Dával jsem ti desítky náznaků, že o tebe mám zájem. Ty jsi je v převážné většině zabil takovým způsobem, že jsem se musel stáhnout, abych se z toho nezbláznil. Ono je pravda, že jsi byl přítulný a já někdy chladný, jenže to byla jen obrana. Copak jsem na tebe mohl vyjet jako na jiné? Nejdřív jsi měl přítele, pak trauma, ze kterého se dostáváš ještě dnes. Jak jsem ti to měl říct? Pamatuješ si na náš tanec? Poslal jsi mě za pekařkou. Když jsi na mě ve dvě v noci vyklopil zmrzlinu, udělal jsem ti pohár. Tak málo mě znáš, že máš dojem, že bych tohle udělal pro každého? Že bych někoho nechal, aby mi vlezl do postele? Ať u mě bydlí? Že bych dovolil někoho mě přemluvit, abych si vzal volno a strávil týden někde ve studeném Holandsku? Myslíš, že bych někoho tak dlouho přemlouval, aby se vrátil ke mně domů, když jsem ho neurvale v amoku vyhodil, kdybych ho nemiloval? Převrátil jsi mi život naruby a já jsem si s tím nevěděl rady. Kdybych tě nemiloval, nikdy bych to nedopustil. A nikdy bych nedopustil, aby mě údajná zrada tak zasáhla, abych se ničil koksem. Kvůli nikomu jinému bych nestál celou noc před domem a nečekal, abych mu mohl být podporou v hnusné chvíli, kdy se dozví, že je možná nemocný. Jsi pro mě stále záhada a uznávám, že jsem se mnohdy choval příšerně, ale byla to jen obranná reakce. Neuměl jsem to jinak. Trápil jsi mě svou přítomností, a ještě víc jsi mě trápil svou nepřítomností…“ Přikročil k němu a zabalil si ho náručí.

Viliam se mezitím zvedl ze sedačky.

„Jdu se vytratit na dlouhou dramatickou pauzu do koupelny,“ prohlásil. I Eda pochopil, že jim chce nechat prostor. Objal Damiana kolem krku a zadíval se mu do očí.

„Ale stejně. Myslím, že jsem nad vámi, teda nad tebou, kdysi i přemýšlel jako nad potenciálním partnerem. Jenže jsi nechtěl být můj kamarád. Pořadí, v jakém jde toto za sebou, je neznámý, známý, kamarád, přítel. Je to jako schody, svým způsobem. Nechtěl jsi ani na třetí, vůbec by mě nenapadlo, že čtvrtý by se ti ale zamlouval. To nedává smysl. A taky ses vůbec netvářil, že by se ti líbilo, když jsem ti tehdy sáhl do rozkroku… ups.“ Zase zčervenal. On to vážně nikdy nezapomene.

„Můj milý Oříšku, Viliam je tvůj kamarád. Cítil bys něco, kdybys ho políbil? Já asi chodím po schodech po dvou. Když někdo začne být můj kamarád, nikdy si ho nepustím do srdce jako přítele, se kterým to myslím vážně. Protože kdyby to dopadlo špatně, přišel bych o něj. A mám pocit, že hledat opravdového kamaráda, na kterého se můžu naprosto polehnout, je mnohem složitější, než si najít přítele na vážný vztah. Nechtěl jsem být tvůj kamarád, protože jsem věděl, že bych pak nemohl být tvůj přítel. Koneckonců myslím, že mě chápeš, pokud si dobře vzpomínám na to, jak ses tvářil, když jsem ti kamarádství nabídl. Nepřijal jsi ho, byl jsi smutný, protože už jsi o to nestál. Chtěl jsi víc, stejně jako já tenkrát, když jsem tě odmítl. Je to tak?“ zeptal se a kolem očí se mu utvořily drobné vrásky smíchu, přestože ústa se mu neusmívala. „A tenkrát, když jsi na mě zaútočil a zuřivě třel můj penis přes kalhoty? Divil by ses, co to se mnou udělalo… Ačkoli je pravda, že tenkrát jsem tě ještě neznal a lezl jsi mi strašně na nervy. Přiznávám to, ale ty sám chápeš, že dokážeš lidi, kteří tě dobře neznají, trochu iritovat. Já jsem se s nikým takovým nikdy předtím nepotkal. Byl jsi pro mě záhada, která mě rozčilovala, protože jsem netušil, jak proběhne další minuta, kterou jsi byl v mé blízkosti. Dodnes si tím nejsem úplně jistý, ale jsem s tím nejen smířený, ale vzrušuje mě ta nejistota. Jsi tak jiný než všichni okolo – tak svůj, originální, a to mě začalo k tobě přitahovat. Byl jsem unavený všemi těmi lidmi, kteří mi podlézali a byli naprosto předvídatelní. Celý život byl fádní a nudný, nalajnovaný od rána do večera dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, a pak jsi přišel ty a hodil mi do toho vidle. Nejdřív jsem byl vykolejený, pak smířený, a nakonec jsem si ten pocit zamiloval. Stejně jako podnět, který mi ho umožňoval – tedy tebe. První jsem si to užíval, ač jsem kolikrát skřípal zubama, pak jsem tebou začal být téměř posedlý… A ty jsi mě vždycky odmítl. Nějak – většinou tak originálně, že jsem téměř upadl do deprese. A vzápětí nato jsi udělal nějakou láskyplnou věc, třeba mi vlezl do postele… Byl jsem z tebe tak nešťastný…,“ mumlal mu do ucha a dlaněmi ho stále hladil po zádech. Nemohl se nabažit mít ho tak blízko s puncem partnera.

„No dobře,“ uznal Eda, líčka stále narůžovělá. Oči měl slastně zavřené. Damianova náruč byla teplá a pevná, uklidňovala ho. Pořád úplně nechápal Damianovy pohnutky, věřil mu ale, že ho miloval. Možná byl až moc důvěřivý. A možná už ho přece jen měl docela prokouknutého. Pak si vzpomněl ještě na jednu věc, která mu vrtala v hlavě. Odtáhl se, aby se mu mohl zadívat do očí.

„Ještě jedna věc. Vlastně dvě. Nechci vás nějak omezovat, opravdu ne, a nikdy bych si nedovolil vám něco nakazovat, možná krom pití, protože jste příšerně dehydratovaný, dokonce i teď. A taky byste měl víc spát. Na posteli. A jste hrozný bordelář… No, prostě, chtěl jsem, abyste věděl, že bych byl rád, kdybyste ten kokain bral co možná nejméně. Nebo mi alespoň dal vědět, když se k tomu budete chystat. Ne že bych vás – sakra, tebe – ne že bych tě chtěl hlídat, respektive právě to bych chtěl, ale nechci to takhle říkat, protože to zní hloupě. Chtěl bych mít přehled, ale ne abych tě nějak omezoval, ale abych mohl třeba pomoct s něčím, nebo se alespoň nebál v tom zbytku případů, nebo když tě zase někde najdu se zakrváceným nosem. Opravdu jsem myslel, že jsi se někde porval! Čemuž se nejde divit, protože dovedeš být trošku protivný… Ups, tak jsem to říct nechtěl. Jako v dobrém protivný. Nebo, spíš možná normálně protivný? Eh… Mám tě rád.“

Damian se uchechtl: „A to je přesně ono. Miluji tě, Oříšku. Nemám důvod už ho brát. Ani kvůli tobě, ani kvůli práci. Končím v Kraus Advocatus. Nemůžu tam zůstat, dokud tam zůstává Magdalena. Jsem rozhodnutý. A budu věřit, že mě v tomto mém rozhodnutí podpoříš. Založím si vlastní malou kancelář, najmu si jen pár lidí, ale budu svým vlastním šéfem. Nemůžu už své babičce důvěřovat, chápeš jistě proč. Budu mít také víc času na tebe. Chci s tebou cestovat, navštívit tvou Lotte, chci být s tebou… Možná to první týdny bude hektické, možná budu protivný, ale prosím, vydrž to se mnou.“

Edovy oči se rozzářily a na rtech se mu objevil překvapený, ale široký úsměv. Pak se naklonil a impulzivně jej políbil. Zazubil se.

„Dami, to je úžasné! Páni, jsem trochu v šoku. Nevěřil jsem, že tohle kdy uslyším. Už jsem ti někdy říkal, že jsi ten nejstatečnější člověk, jakého znám?“ Když viděl, že Damian pravděpodobně brzy začne koulet očima, rychle pokračoval. „Smím pomáhat? Totiž, pořád bych se rád vrátil na školu. Přemýšlel jsem nad tím, opravdu hodně, už kdysi, a nechtěl jsem vás opouštět ve firmě, protože – sakra, tebe! Pořád zapomínám, ale nesmíš se zlobit, v kontextu s prací – prostě, protože toho bylo hodně. Takhle toho bude ještě víc, já vím, a pomůžu. Ale chtěl bych studovat literaturu. Moje matka vždycky říkala, že to je stupidní, ale vybral jsem si to. Neboj, najdu si k tomu nějakou brigádu. Přispívat budu dál. A rád bych pomohl. Totiž, myslím, že bych mohl zavolat pár lidem. Kdysi jste mi řekl, že vás vaši zaměstnanci povětšinou nemají rádi. Pořád myslím, že nemáš úplně pravdu. A kdybys o ně stál, dovedu si představit, že spousta z nich bude daleko radši pracovat pro tebe, než pro někoho, kdo se tě pokusil otrávit… To tykání zní strašně zvláštně. Vážně bych vám nemohl dál vykat?“

„Kriste pane, Edo! Ne, nemohl. Jsi můj přítel, ne podřízený. Na brigádu zapomeň, budeš studovat a budeš se věnovat jen sám sobě a studiu, peníze přece nepotřebujeme. Tím, že opustím Kraus Advocatus, nezchudnu. Pomáhat nepotřebuji, zvládnu to sám. A do firmy nechoď. Nemluv s těmi lidmi. Pokud byli loajální a brali mě jako šéfa, přijdou sami. Jedině tak poznám, kdo byl na mé straně, a o takové lidi já stojím. Nechci, aby šli za mnou jen proto, že za mě oroduješ. A neboj se, já tě zaměstnám. Pořád ti totiž ještě něco dlužím a já to splatím.“

To Edu zaujalo.

„Dlužíš? Co? Proč? Za co?“

Damian ho pohladil po tváři a pousmál se. „Ano, dlužím. Za to všechno, co sis se mnou vytrpěl, ti dlužím. Chci, abys dostal, co ti náleží, třebaže to nebude přesně to, na co máš nárok. Protože o to stejně nestojíš. Ale jsou věci, které tě zajímají – knihy, literatura. Chceš studovat a pak se zašít někde v knihovně? Dobrá, nějak to zařídím.“

Eda se pousmál. Nemyslel si, že by mu Damian cokoli dlužil. Stejně tak mu ale bylo jasné, že mu stejně bude pomáhat, přestože si to Damian nepřál. Tak asi bylo fér nechat Damiana dělat radost jemu. Znělo to hezky. Pak si vzpomněl.

„Ještě ta druhá věc, kterou jsem ti chtěl říct. Vlastně, docela si za tím stojím. Docela dost.“ Viděl, jak Damian povytahuje obočí. Kdyby na jeho místně stál Viliam, dost možná by mu řekl, ať to přestane natahovat. „Prosím, až za tebou budou chodit lidi, že chtějí pracovat s tebou a pro tebe – Filipa s sebou neber.“

Chvíli bylo ticho.

„Vůbec nebral v potaz pořádek v kanceláři. A určitě ji celou rozházel. A taky určitě nedělal dobrou kávu a chodil pozdě, což ty stejně nemáš rád. A měl takový divný pohled, a vypadal, že nemá příliš rád Helenu, která je pro tvůj tým daleko důležitější,“ argumentoval. Až pak si uvědomil, že pro většinu svých slov nemá žádný pořádný podklad. Kde se to v něm bralo? Nespokojeně našpulil rty.

„A taky vypadá jako já.“

Damian se na něj díval s neskrývaným zájmem a přemýšlivě si začal mnout bradu zarostlou strništěm.

Filip ho zradil – samozřejmě, že si nemínil hřát hada na prsou. Vyhodil z firmy lidi i za menší přešlapy, než byla tato kudla do jeho zad. Dál už celý jeho monolog poslouchal jen napůl ucha. Napadla jej šílená myšlenka, jak splatit dluh Kraus Advocatus, a přesto ukojit touhy jeho Oříška. Knihovnu mu koupit nemohl, nebyl si tedy úplně jistý, ale ty jsou většinou pod palcem měst, a hlavně jsou nevýdělečné. Mohl by mu ale koupit knihkupectví. Nějaké malé… Možná trochu větší, jen síť několika málo prodejen, a e-shop, ten je nezbytný. Mohli by se dát dohromady s Vilem, knihy a obrazy… To by šlo skloubit.

Ten výraz – ten se musí naučit ovládat, aby nepůsobil jako dítě, které nedostalo lízátko, a bude z něj báječný šéf, zapřemýšlel.

Hlavou se mu proháněly myšlenky realizace toho plánu, až byl přerušený naléhavým a dovolil by si říct, že i trochu naštvaným hlasem. „Poslouchal jsi mě vůbec?“

„Ale ano, poslouchal. Vyhodil jsem ho. Dostal výpověď přes mail před několika hodinami. Může mi to být sice jedno, ale pořád ve firmě ještě nějakou dobu budu muset zůstat, abych připravil a zaučil svého nástupce. A ten kluk mě zradil. Vlastně za všechno, co se stalo ten den, může on. To on donesl Magdaleně ty darovací smlouvy… Pokud ho po mém odchodu bude chtít vzít zpět, bude to její věc. A vůbec nevypadá jako ty. Ty jsi andílek, on je satan. Vzhled je pouze povrchní a já jsem se naučil díky tobě nahlížet víc pod povrch, a tam – nikdo není víc rozdílný než vy dva. On zradil a já zradu neodpouštím, poznal jsi to na vlastní kůži.“

Udělalo se mu zle, jen z myšlenky, jak musel jeho Oříšek trpět, když viděl Filipa ve své kanceláři. Jak mu muselo být líto, když se dověděl, že si ho vybral, do své postele i na místo, kam patřil Eda. Všechno mu ten parchant vzal, a to jen proto, že to Damian dovolil.

Sedl si a vypil nachystanou sklenici vody s kapkami, které musel ještě nějakou dobu užívat, aby byla jistota, že se alergická reakce nevrátí.

„Pojď sem za mnou,“ natáhl k němu ruku a stáhl si ho k sobě na klín. „Nechci už nikdy udělat chybu, kterou bych ti ublížil. Máš mě v hrsti, uvědomuješ si to?“ mumlal mu kamsi do ohbí krku a opájel se přitom jeho nezaměnitelnou vůní. Tolik mu chyběla. Nemohl se ho nabažit – jeho vůně, doteků, přítomnosti… Miloval ho a chtěl se s ním milovat. Úpěnlivě ho na to upozorňoval i jeho klín, který tvrdl rychleji, než by se Damianovi líbilo. Připadal si jako Pavlovovi psi – ucítil jeho vůni a sice nezačal slintat, ale penis přebíral tuto funkci za slinné žlázy z úst. Nebyl to dobrý nápad si ho posadit na klín. Ještě chvíli a ucítí ho, a to by mohlo jeho Oříška vyplašit.

Jemně jej posadil vedle a vstal. Pod lehkými volnými kalhotami se rýsoval obrys jeho nemalého přirození.

„Potřebuji sprchu…“ vydechl. „A pak bych šel už spát. Přijdeš za mnou?“

Nervózně si promnul ruce. Nechtěl spát sám, ale pokud Eda cítil jeho vzrušení, mohl by se společné noci zaleknout.

Edovi místo toho zazářily oči a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.

„To zní moc hezky.“ Neměl se čeho bát, a věděl to. Viděl na Damianovi, že není jako Julián. Přestože měl pořád strach ze sexu i intimity. Ale nelhal, když řekl, že by se mu líbilo cítit na sobě Damianovy dlaně. Rád ho objímal. Mohli se zkrátka a jednoduše posunout o kousek dál.

Nebál se ani večer, když vcházel do ložnice. Byl už vysprchovaný, za což byl rád, protože mu voda pomohla dostat z hlavy spoustu myšlenek, které se tam stihly nashromáždit. Měl ještě tolik povinností. Musel matce vysvětlit, že nakonec nebude velkým ředitelem a že by nebyl, ani kdyby vyhrál. To v prvé řadě. Také by si měl sbalit. Už druhý den nosil Damianovo spodní prádlo, protože když jej ráno vyzvedl u matky, pochopitelně na něco takového vůbec nepomyslel. A spal v Damianově tričku, které se mu neustále sklouzávalo z ramen. Byl do něj moc hubený.

Damian byl vzhůru. Seděl na posteli a cosi pročítal, ale když Eda přišel, odložil to na noční stolek. Blonďák se na něj usmál.

„Jsi pěkný,“ poznamenal, co se mu v tu chvíli samo přirozeně dostalo na jazyk. Posadil se na postel. A natáhl se k němu, aby jej mohl políbit. A přesně v tu chvíli, jako na zavolanou, vyskočil na postel Oskar. Nadšeně se vklínil mezi jejich těla. Eda se rozesmál.

„Oskare, ty pako,“ říkal mu, zatímco jej drbal. Pak se otočil na Damiana. „Může tu zůstat s námi? Že může…“

Damian si sjel chladným pohledem nejprve psa a potom Edu.

„Pokud chceš trávit čas se svým psem, samozřejmě můžeš, ale já třetí v posteli být nemíním. Kromě toho pořád je to moje postel, Eddie, a já v ní psa nechci. Prosím, respektuj to. Jsou určité věci, přes které se zkrátka nepřenesu. V posteli chci trávit čas s tebou, ne se psem. Možná bychom to naše sbližování měli nechat na jindy. Jsem stále dost unavený a udělal bych lépe, kdybych šel hned spát. Ať chceš, nebo ne, zítra musím do práce a nebudu mít zrovna příjemný den.“ Měl po náladě a opravdu ho přepadla únava. Chvíli teď v podvečer žil v euforii, že jeho láska je opětovaná, ale nyní si opět vzpomněl, co ho čeká v následujících dnech. Ten nejtěžší krok v jeho životě. A nejbolestivější. Opustí svou firmu. Cítil se prázdný, přestože měl vedle sebe Edu. Doufal, že tu prázdnotu brzy zaplní. Eda, děti i nová práce.

Eda se na svého společníka zadíval s úsměvem. Jemně jej pohladil po tváři, zatímco si vedle něj lehal. Oskar mezitím své snahy vzdal a uvelebil se na zemi, toho ale v tu chvíli blonďáček neřešil. Chtěl uklidnit člověka, na kterém mu hodně záleželo, protože tak to dělával vždy. To uvědomění mu dodalo sílu. Možná své staré já nemusel nutně ztratit, ani celé uchovat. Možná si mohl nechat ty kousky, které se mu líbily. A ten večer si také uvědomil, kde musel začít. U své matky.

§§§

Dalšího dne ráno se jeho odhodlání zdaleka nezdálo tak pevné, jako předchozího večera. Moc dobře věděl, že s ní musí mluvit. Nemohl ji nechat v domnění, že se budou dál soudit nebo že budou dál přátelé. Mnohé jí nikdy nemohl přestat vyčítat. Jenže jet za ní a v něčem s ní nesouhlasit? Zatím to udělal dvakrát. Jednou ve výsledku stejně o Lotte přišel, a ve druhém případě se dostal do firmy k Damianovi. To bylo sice pěkné, nakonec, ale rozhodně se nedalo tvrdit, že by v těch hádkách vyhrál.

Na jinou stranu, když nad tím tak přemýšlel, možná ze sebe vážně nemusel dělat mučedníka, přesně jak říkal Damian. Mnohé věci, které mu matka provedla, pro něj byly náročné. Ale ve výsledku byl nakonec vždycky šťastný. Ať se dělo cokoli. Rád chodil na školu v Čechách, rád se učil o sebe starat, rád se socializoval, a to by možná nikdy nezačal, kdyby se stále mohl pomyslně schovávat za Lotte. Měl rád Damiana. Když se to vzalo hodně kolem a kolem, naučil se chodit v botách, které jej matka přiměla nosit, a naučil se být tak šťastný. Matka ho nikdy nezlomila.

Do tramvaje nakonec nasedl, přestože by se svou nervozitou jindy čekal na daleko prázdnější vůz. Cítil v sobě směsici nervozity a strachu, ale zároveň pozitivních myšlenek, které jej až udivovaly. Došel až k domu, zaklepal. A vzápětí si uvědomil, že u dveří vůbec nepostával a nečekal na odhodlání. Vždy to tak dělával právě u matky. Začal to pak dělat i u všech ostatních. A matka byla první člověk, u kterého to po letech neudělal.

Dveře se otevřely. A hned, jakmile se za ním zase zabouchly, matka se na něj zamračila.

„Eduarde,“ oslovila jej. Věděla, že u posledního stání nebyl. Věděla. Vzpomněl si, jak si jej zavolala tehdy, když se rozhodl seknout se školou.

„Ukončil jsem to. Už se soudit nechci.“

Vyrazil jí dech. Stejně jako tehdy, a možná ještě víc. Tentokrát souhlasil, se vším, od začátku. Tentokrát neměla tušení, že by vůbec vycouvat chtěl, natož že to udělá. Soud nebyl vysoká, nemohl se jednoho dne prostě neukázat. Alespoň tomu tak věřila. Jenže on to udělal.

„Můžeš mi vysvětlit, jak konkrétně si to představuješ?“ To mu matka řekla i tehdy. Všechno se opakovalo. Pamatoval si, jak byl tehdy nervózní, ale snažil se udržet vážnou tvář. Jako to dítě, kterým i ve dvaceti stále byl. Až nyní si uvědomil, že z něj veškerá nervozita spadla někdy v momentě, kdy bez váhání zaklepal na dveře. Byl naprosto klidný.

„Ukončil jsem to. Už se tam neukážu. A soudní výlohy zaplatíš ty.“

Neměl čas analyzovat, kde přesně se v něm vzala všechna ta síla, kterou nyní cítil. Věděl jen, že si připadal jinak. Matka se nad ním tyčila, a on se přesto necítil nízký. Nepotřeboval ji zastrašovat, aby měl navrch. A on navrch mít chtěl. Protože si to zasloužil, ale i protože zkrátka mohl.

„Eduarde, já ti teď řeknu, jak to bude,“ promluvila autoritativně. Uvědomil si, že jí vlastně nikdy skutečně neodpustil. Že nebyl překvapen, vůbec ničím. Využil jí? Do celého soudního sporu, který nikdy nedělal pro ni?

„Ale já to nebudu poslouchat,“ přerušil ji s tak ledovým klidem, že opět zmlkla. Stál na místě, záda zrelaxovaná a oči až studené. Koukal na ni, viděl ji. A nesoucítil s ní. Nebylo to tak, že by ji nenáviděl. Jen jí odmítal dávat další šance, v čemkoli.

„Já se dál soudit nebudu. A ty zaplatíš soudní výlohy.“ Teprve nyní se rozešel, směrem k ní. Podvědomě couvla. „Zaplatíš je, protože moc dobře víš, že jsi mě sprostě okradla a že to samo o sobě bych mohl dotáhnout k soudu. Protože jsi mě zanedbala i jako adolescenta, i jako dítě. Nechala jsi mě jako malého úplně samotného, mnohdy na dlouhé dny, a bylo ti to úplně jedno. Zruinovala jsi našeho otce a naprosto neoprávněně mu odvezla vlastní dítě, což se klasifikuje jako únos. Mohl bych z tebe vysoudit v podstatě celé tvé jmění, a mohl bych zničit tvou reputaci takovým způsobem, že už bys neměla šanci kdykoli bydlet v podobně luxusním domě, jako je tento. A pokud bych to náhodou nedokázal, mám v rukávu eso, které jsi mi tam sama mile vložila – Damiana Krause.“

Kdyby nebyla tak sofistikovaná, nejspíš by jí spadla brada. A kdyby se on viděl ještě před pár měsíci, asi by mu spadla taky. Jenže v tu chvíli věděl, že dělá správnou věc. A správná věc občas mohla některým lidem uškodit.

„To bys neudělal,“ zašeptala zlostně. Přimhouřila oči. Testovala jej.

„Ale udělal. A vím moc dobře, že ty se mi nijak nepomstíš. Protože pak bych tě nenechal odejít pouze s varováním. Mimochodem, soudními výlohami to neskončí. Chci svoje dědictví.“

„Proč?“ nechápala. „Předpokládám, že ses k tomu parchantovi opět nastěhoval. Jeho účty jsou v podstatě bezedné, nemusíš už nikdy hnout prstem. Rozhodně nejsi ve finanční nouzi.“

Usmál se. Uvědomil si, že se usmívá, až podle toho, že jej zabolely tváře. Viděl na ní, že tuhle reakci nečekala už vůbec. A líbilo se mu to.

„Protože na to mám právo. A nemám nejmenší důvod ho nevyužít.“

V očích se jí zlostně zablýsklo.

„Chováš se, jako bys byl hlavní postava nějaké té tvé knihy, kolem které se musí točit celý svět.“

„To ty taky,“ podotkl zlehka. „Ale tu tvoji jsem právě ukončil.“

Otočil se. A odešel tak lehce a bez zaváhání, až by sám sebe jistě udivil. Ale nepřišel si překvapený. Možná v něm tahle část jeho já nebyla vypěstovaná posledními měsíci, ale jen dlouho matkou potlačovaná. Byl jako ti sloni přivázaní jen tenkým lanem, které by mohli kdykoli roztrhnout, ale věřící, že je to nemožné, protože to nemožné bylo, když byli ještě mláďaty. Ale on to zkusil. A byl na sebe hrdý.

§§§

Toho rána se Damian probudil dříve, než byl zvyklý. Pocit, že celou noc nezamhouřil oka, zesílil, když se na sebe podíval do zrcadla. Temné kruhy pod očima určitě nevznikly jen dnem stráveným v nemocnici. A zcela určitě za ně nemohl Oříšek, který se celou noc ani nepohnul. Vzpomněl si, že se v noci párkrát zaposlouchal, jestli jeho nový přítel vůbec dýchá. Ten však pravidelně oddechoval, a když chtěl Damian vstát, aby si zašel pro skleničku vody, jen tiše povzdychl, a ještě víc se mu stulil do náručí.

Za okny už svítalo a Damian pozoroval jeho uvolněnou spící tvář. Srdce se mu sevřelo dojetím. Ten pocit neznal, ale usoudil, že se na toto dá velmi rychle zvyknout. Byl zamilovaný, podruhé v životě… Jenže poprvé to bylo vzplanutí, žár, divoké pubertální pobláznění. Nyní byl muž a cítil se stejně. To bylo překvapující. A ještě více ho překvapovalo, jak se tento citlivý mladík mohl zamilovat zrovna do něj. Nechápal to a pomalu se do jeho myšlenek zarýval strach. Opustí ho… Jednou ho Eda opustí, protože se znal. Dokázal se změnit. Dokáže se změnit ještě víc, bude-li to nutné, ale bude to stačit, aby splnil požadavky, které Eda neverbálně žádá? Jak dlouho toho kluka bude bavit žít se stárnoucím nerudným workoholikem?

Ne, teď na to nechtěl myslet. Přijme jakýkoli čas, který mu Oříšek poskytne…

Povzdychl si a potichu odešel z ložnice. Dnes ho čekal jiný úkol – odpoutat se od posledního řetězu, který ho vázal ke svým prarodičům.

V budově Kraus Advocatus se nikde nezdržoval a ihned zamířil ke dveřím, za kterými seděla Magdalena Krausová. Jakmile otevřel dveře, vzhlédla od monitoru počítače a zadívala se na něj. Nebyla překvapená, čekala na něj.

„Posaď se, Damiane.“

„Myslím, že postojím,“ odvětil chladně.

„Sedni si! Chci ti celé to nedorozumění vysvětlit…“

„Nedorozumění? Málem jsi mě zabila!“ vyjel na ni. Vřelo to v něm, ale nechtěl vyletět. Teď potřeboval chladnou hlavu.

„Nepřeháněj, Dame. Měla jsem to pod kontrolou!“ opáčila. Sundala si čtecí brýle a přesunula se blíž k vnukovi. Sedla si do jednoho z křesel.

„Damiane, sedni si, prosím.“

Muž zaskřípal zuby, ale nakonec se posadil proti ní.

„Damiane, omlouvám se za to. Byl to hloupý nápad zoufalé babičky. Musíš mě přece pochopit. Potřebovala jsem, abys dostal rozum, a potřebovala jsem čas. Když jsem viděla Petišku postávat před firmou, napadlo mě, že bych ho mohla tímto zdiskreditovat a získat čas na to, abych ti všechno pořádně vysvětlila. Choval ses jako spratek a unáhlený závěr, že mu díl firmy necháš, byl od tebe jen zkrat. Uznávám, že takhle tě odstavit nebyl úplně nejchytřejší nápad, a stydím se za něj, ale v tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co jiného udělat. Nechtěla jsem, abys skončil v nemocnici. Byla bych zasáhla dřív, než bys to jídlo začal jíst, ale ten spratek ti byl stále za zády a já jsem přišla pozdě…“

Damian celou dobu jen kroutil hlavou. „Ty jsi neuvěřitelná! Kvůli penězům jsi schopná udělat cokoli, že? Jít přes mrtvoly…“

„Dame! Všechno to dělám pro tebe…“

„Já o to nestojím!“ přerušil ji vztekle.

„Co to povídáš? Jistěže stojíš, takhle kancelář pro tebe znamená všechno,“ opáčila.

„To už není pravda,“ řekl smířeně. „Nepřišel jsem za tebou pro vysvětlení a omluvu, přišel jsem ti říct, že končím. Odcházím z firmy.“

Magdalena se rozčileně postavila a tvář jí ztvrdla. „Tohle je hloupá legrace, Damiane! Pokud se mi chceš mstít, musíš to zkusit jinak.“

Damian si odfrkl a také se postavil. „Tohle není legrace, jsem rozhodnutý a popravdě se divím, že to nechápeš. Nemůžu s tebou pracovat, nemůžu tě ani brát za člena rodiny. Tímto, co jsi udělala, jsi mi otevřela oči. Dávám výpověď, nemám zájem o tvou firmu, nemám zájem o nic, co bys mi ještě mohla dát.“

„Damiane, nechtěla jsem…“

„Ale chtěla! Bylo ti jedno, že mi bude zle a možná skončím v nemocnici. Dovedeš si představit, jaké to je, když máš pocit, že příští nádech bude poslední? A dovedeš si představit to obrovské zklamání, když jsem se dověděl, že jsi to na mě nastražila ty, a ještě do toho zatáhla chudáka Edu? Co jsi čekala? Že ti přijdu poděkovat, žes mi tímto otevřela oči? Nech si svou firmu a zalkni se jí, nestojím o krvavé peníze, a pokud tě mohu ujistit, Eda stáhl žalobu. Zůstane ti celá a Vašek Petiška se nejspíš teď obrací v hrobě. Ale to je ti nejspíš jedno. Vyhrála jsi, to jsi chtěla, ne?“ povytáhl obočí a vytáhl z tašky složku, v níž měl nachystanou výpověď.

„Podepiš to! Zůstanu ještě pár týdnů, abych zasvětil svého nástupce, pak ti ale zmizím ze života.“

„Nedělej to, Damiane. Jsi jen ovlivněný Petiškou a jednou bys toho mohl litovat.“

„Nejsem nikým ovlivněný! Eda s tím nemá nic společného. Podepiš to a pak mě najdeš v kanceláři. Nástupce si vyber sama a pošli ho pak za mnou.“ Otočil se a odcházel. Nestihl však dojít ani ke dveřím, když ucítil ledovou ruku na svém zápěstí.

„Nedělej to, Damiane,“ zopakovala. „Přepíšu KA na tebe.“

„Nemám zájem, Magdaleno. Nemůžu s tebou pracovat.“

„Takže takhle to je! Ty jen čekáš, až zaklepu bačkorama, je to tak? Ale to se mýlíš, chlapečku, pokud teď odejdeš, změním závěť a ty odtud nedostaneš ani papír do kopírky.“

Ne, že by s tímto Damian nepočítal, přesto ho zarazilo, jak rychle se změnila z kajícné ženy na vypočítavou mrchu, která dokáže manipulovat a vydírat. Vždycky byla taková, jen to Damian nechtěl vidět. Nyní měl oči otevřené tak, jako nikdy předtím. Edou, svými rodiči i manipulativním tvrdým chováním své mentorky. Pořád svou firmu miloval, stále nechtěl, aby padla do rukou někoho neschopného, a v hloubi duše stále doufal, že po smrti Magdaleny se do ní vrátí.

„A komu ji asi tak předáš?“ zeptal se posměšně, ačkoli z toho spíš pramenila frustrace, než že by se chtěl vysmívat.

„Mám svůj život a ten zdaleka nekončí. Chci si Mauricia vzít, má syna jen o něco málo staršího než ty. Má ekonomické vzdělání z Milánské univerzity a je držitelem titulu MBA. Zvládne firmu převzít.“

Damian nevěřil svým vlastním uším. Ten Ital, vinař, za kterým Magdalena jezdí každé léto, byl jejím přítelem? Mohl to tušit. Jezdila tam až příliš často a mnohdy se i on ukázal v Čechách.

Bodlo ho u srdce, že to takto jednoduše odstavila. Byl smířený už předem, že o Kraus Advocatus přijde nadobro, a ze svého přesvědčení nehodlal ustoupit jen proto, že nějaký italský farmář slízne smetanu.

Pokýval hlavou a vytrhl svou ruku z jejího železného sevření. „Tak snad bude natolik schopný, že ji nepošle za pár měsíců ke dnu. Že mu přeji hodně štěstí. A tobě gratuluji k sňatku, snad se na mě nebudeš zlobit, když se svatby nezúčastním,“ pronesl víc sarkasticky, než původně zamýšlel. „A teď mě omluv, mám hodně práce.“