Rytíři ze Zvonu II – kapitola 1

Přejeli sice hraniční kámen, už nebyli v Čechách, ale okolní lesy ani cesta se nijak nezměnily. Vysoké, mohutné jedle, rozložité buky s hladkou kůrou, duby porostlé lišejníky a všudypřítomné smrky ve všech velikostech. U potoků olše a osiky, na skalnatých výchozech borovice. Mýtiny s jeřáby a břízami. Zarůstající tůňky rašelinišť s borovicí blatkou, trpasličími břízami a klikvou bahenní s lahodnými kyselkavými plody. Zrovna když míjeli jeden mokřad, ukazoval Martin Lukášovi:

„Někdy bylo u rašelinišť červeno plody klikvy. I Aura je měla ráda. Mimo ptáky na ně chodili i medvědi, a dokonce vlci a lišky.“

„U nás jsou také podobná, ale většinou porostlá různými vřesy. Jsou krásná i v zimě. Však uvidíš.“

Dojel je Čeněk s Hankem.

„Myslíme, pane, že bude lépe pokračovat za Freyung, až se dostaneme na cestu z Prachatic, a přespat v lese. Zítra už budeme nocovat v Pasově u biskupa Konráda.“

„Jistě, vždyť vy jste zde jeli v loňském roce. Taky se těším na jeho pohostinnost.“

Jak se dostali na používanou cestu, jízda se značně zpomalila. V obou směrech povozy, některé musely čekat, aby se vyhnuly v úzkých místech. I když oni projeli, kolikrát i kusem lesa, nedospěli až tam, kam chtěli. Nakonec k noclehu posloužila mýtina u malého potoka a studánky s kapličkou patrona poutníků sv. Kryštofa. Bylo zde několik ohnišť a zaražených kůlů s kruhy pro uvázání koní. Když Marc začal s přípravou masa na rožni, vedle nich se utábořila malá karavana s několika povozy. Jeli opačným směrem, do Prahy. Několik mistrů kameníků se svými rodinami. Zašel za nimi otec Jeroným s Jakubem. Když viděli velmi chudou večeři, měli vše rozpočítané, aby vyšli pro zbytek cesty, rozhodli se pomoci jim. Jakub se dvěma jejich výrostky zašel za Lukášem a pak za Marcem. Nandali jim čtyři uzlíky chleba, masa, sladkých placek a sýru i malý soudek piva. Byli velice překvapení, něco takového se jim nikde nestalo. Jakub ještě napsal dopis pro Jindřicha, ať mají přijetí na pražském hradě snazší.

„A co když jsou to jen podvodníci,“ smál se Martin. „A ty jim dáš doporučení, nesmíš být tak důvěřivý ke všem.“

„Žádní podvodníci nejsou, viděl jsem ve voze nástroje, mají tam děti. To raději nebudu jíst já.“

„Chlapci, vždyť máme všeho dost, zítra zásoby doplníme u Konráda,“ smířlivě dodal Lukáš.

„Ale vždyť já vím, můj pane, ale přesto by neměl Jakub být tak horlivý, jednou se mu jeho snahy nevyplatí.“

Sám pak napustil džbánek vína a za kameníky zašel. Vrátil se, když rozprostírali houně ke spánku.

„Musím se ti, Jakube, omluvit, jsou to skutečně kameníci. Pracovali na opravách katedrály Navštívení Panny Marie v Augsburgu a pak jeli od Munichenu stejnou cestou, co pojedeme my. Některé mosty strhla povodeň, nahradily je špatné brody. Pro povozy je cesta přeplněná, prodloužila se jim, proto mají nedostatek potravin. V Praze na hradě se hodně staví, budou tam i slušné výdělky. Jsou to dvě rodiny a tři tovaryši. A nemrač se,“ dodal s úsměvem k Jakubovi.

„Já se nemračím. Co tvoje noha, po celodenní cestě?“

„Vždyť se vezla. Nešel jsem pěšky.“

Jakub se stočil do klubíčka. Chyběl mu pelíšek a milování. Snad zítra v Pasově. Plápolající ohně uklidňovaly svým občasným praskotem. Aura a Bella naslouchaly nočním zvukům lesa. Noc byla klidná.

K ranní modlitbě otce Jeronýma se připojili i kameníci se dvěma ženami. Rozloučili se a vyjeli na opačné strany. Cesta vedla většinou z kopce, někdy i použili strmější zkratky, vhodné jen pro jezdce. Biskupský hrad v zeleni nad Dunajem vypadal i byl mohutný. Konrád se se všemi srdečně vítal. Nebýt otce Jeronýma, který směřoval hned ke kapli, šlo by se po ustájení koní a složení nákladu hned do rytířského sálu. Čeněk s Hankem i Jáchym a Ludvík to zde znali z loňského roku. Biskup objal Martina.

„Nu což, budeš mít u Prachatic hezkou kapli a já přispěl sochou tvého jmenovce. Ale raději tě vidím u číše vína než v hrobě.“

Otec Jeroným jen obracel oči v sloup a po straně si stěžoval Lukášovi.

„To je služebník Boží. Místo na pokání, myslí hned na obžerství.“

„Zítra asi budeme odpočívat, otče, na pokání bude času dost.“

„Půjdu se za vás pomodlit.“

Martin vyprávěl své příhody a bohatě si dopřával červené kůrčičky a nejen jí. Ostatně všichni a z milování moc nezbylo. Vždyť bude ještě jedna noc, než vyjedou.

Ráno i časní skřivánci, Matěj s Martinem, dokonce i Jáchym, vyspávali. Samozřejmě i biskup Konrád. Otec Jeroným nevydržel a šel odsloužit do kaple s nemnoha návštěvníky mši. Konečně při snídani, někdy po poledni, se všichni sešli. Slibovali si, dnes vše zmírní, vždyť zítra, aby vyrazili za rozbřesku. Konečně si mohou užít trochu milostných her. Chlapci položili Lukáše mezi sebe.

„Jen lež, náš pane, o vše se postaráme. Jsme tví ochránci.“

„No nevím, jak byste mne bránili. Jeden obvázanou nohu, druhý ruce.“

„Něco takového nám nemůže zabránit milovat tě, pane. Kousek pláténka s uzlíkem.“ Martin dokazoval, že po tak dlouhém půstu je zase plný živočišné síly, a Jakub nezůstal stranou.

„Určitě jsou způsoby, co jsme ještě nevyzkoušeli,“ mudroval Jakub.

„Vždyť tu máš Jáchyma,“ radil s úsměvem Martin. „Ten má na milování přímo univerzitu.“

S úsvitem se nikomu moc vstávat nechtělo, ale co naplat. Také vyjeli, nejprve cestou k Salcburku proti proudu Innu, až k Sunninpahu (Simbach), další den k Mühldorfu. To bylo velké město opevněné hradbami, křižovatka několika obchodních cest, s vyhlášenými trhy. Najali si k noclehu místo v jednom ze zdejších i když drahých hostinců. Ubytování bylo čisté a slušné, zato večeře je moc nenadchla. Mimo otce Jeronýma se rytíři s Ludvíkem vydali do večerního města. Všude byly vyndané stoly a lavice, obsazené rozjařenými hodovníky. Konečně Martin našel, co hledal. U menšího hostince venkovní ohniště a na něm rožeň s velikou hovězí kýtou. Dva asi dvanácti třináctiletí chlapci se starali o pečínku. Jeden otáčel pozvolna rožněm, druhý kus masa neustále potíral nějakou šalší. Rudohnědé kusy masa odřezával na dřevěné talíře, které roznášely dvě dívky ke stolu hostům. Jeden jim uvolnili. Hned se zaplnil kameninovými korbely s pivem, ošatkou chleba, naloženou vodnicí a mísami s hrozny.

„To je tedy lahůdka,“ pochvaloval Martin. „A ne ten drahý kanec bez chuti a vůně. I pivo je zde lepší.“

„Nebude ti něco, Martine?“ obával se se smíchem Jakub, když viděl, jak jeho druh zakrojuje nůž do čtvrté porce.

„Až budeš pomalu čtvrt roku jíst jen kořínky, taky oceníš kus masa.“

„Tak strašné to snad nebylo, měl jsi i ryby a sýr,“ dodával Lukáš, který skoro doháněl Martina.

„Jistě, kozí mléko a vodu z pramene.“

Jedna z dívek přinesla džbán vína a rovněž kameninové poháry.

„Tady bych klidně strávil zbytek roku, škoda že s námi nešel Marc, obhlédl by tajemství přípravy.“

Těžce se pak všichni zvedali a sotva došli úzkými uličkami k hostinci a do svých pokojů.

Za Mühldorfem se rozloučili s dál se klikatícím Innem. Jelo se velmi dobře a rychle udržovanou cestou mezi listnatými lesy až k benediktínskému klášteru v osadě Munichen (Mnichov), s kostelem na vršku Petersberg. Otec Jeroným sice mínil, mohou navštívit klášter a přespat tam, Martin to rázně odmítnul.

„Co když tam vaří hůř než můj poustevník?“

Protože se schylovalo k dešti, postavili u lesa stany. Taky se rozpršelo, ale už po půlnoci vyšel měsíc. I další dva dny přespali pod širým nebem, jednou u Phetine, podruhé v Memmingenu. Cesty začínaly být zase plné povozů. Dojeli do Ravensburgu, což bylo obchodní město zhruba tři míle od Bodamského jezera.

„Když jsme jeli z Francie, jezero jsme s povozy objížděli, teď použijeme lodní přívoz v Meersburgu.“

Tam jim Lukáš ukazoval veliký hrad s neobvyklou věží Dagobertturm, na skále v blízkosti jezera. Použili dvě lodě a ještě k večeru se ubytovali v Konstanzi (Kostnice), velkém obchodním městě, vyhlášeném zdatnými řemeslníky. Zdislavovi vybral Matěj s Lukášem pro Cleu nové sedlo. Hostinec byl z těch lepších na cestách. Oblasti v blízkosti jezera byly silně osídleny, panovalo tu mírné počasí, viděli zde olivy, fíkovníky, a dokonce palmy. Také spoustu vinic a ovocných sadů. I Martin se nechal přemluvit, aby ochutnal zdejší výbornou kaši s hrozny a fíky. Další zastávkou byl Schaffhausen, městský stát, hrabství Nellenburg. Už daleko před Bodamským jezerem je doprovázel výhled na Alpy. Projížděli úzkým údolím vyhloubeným mezi horami Rýnem. Městu vévodil benediktýnský kostel Všech svatých.

„Odpočineme v Koblenzi,“ sděloval Lukáš, „pak ještě Basilej a jsme ve Francii, polovinu cesty máme za sebou.“

„Koblenz je veliké město a staré, četl jsem o něm,“ chtěl se Jakub pochlubit svými znalostmi.

„To je ovšem jiné město,“ dodal otec Jeroným, „stejného jména u Trevíru, také na soutoku Rýna, ale s Moselou. Je tam velká pevnost patřící trevírskému arcibiskupovi. Je to můj dávný známý Hilín z Falemagne. Zdejší Koblenz je také u ústí řeky do Rýna, ale Aary. Je to město lodníků, plavců, vše se podřizuje vodní dopravě.“

Projeli bránou ve vysokém opevnění. V blízkosti byl hostinec, sice dosti obsazený, ale místa k přespání sehnali. Martin moc nadšený nebyl, téměř všechna jídla byla z ryb.

„Ryb jsem si užil na půl života,“ zpovídal děvče, co obsluhovalo. „Kus pořádné pečeně nemáte?“

Nakonec zvolil opékané jehněčí, zatímco ostatní si dopřávali rybích pochoutek. K pivu přivítali nakládanou vodnici. Až kus za Rinfelden (Rheinfelden) se dostali příští den. Stále je doprovázel Rýn, mezi lesy a pastvinami. Provoz na cestě značně zhoustnul. Byli jen míli od Basileje. Přespali na loučce s malým potůčkem.

Basilej, poslední místo Říše římské, je přivítalo z dálky rozestavěnou katedrálou Münster z nepřehlédnutelného červeného pískovce. Přejeli po dlouhém dřevěném mostu přes Rýn, který se stáčel a směřoval na západ. Za městem se zvedaly vrchy zarostlé smíšenými lesy, pokračujícími do pohoří Jura. Vápencové výchozy s pastvinami, porostlé jalovci a borovicemi. Otec Jeroným hned zjišťoval, je-li přítomný biskup. Uvedli je do biskupské rezidence. Biskup Theodorich byl starší muž, přesto mladšího vzhledu. Měl jemnou narůžovělou pleť a působil velmi příjemným dojmem. Znal se s otcem Jeronýmem i s pražským biskupem Danielem. Po modlitbě v blízké kapli byli pozváni ke stolu. Došlo na spoustu vyprávění, zvlášť se zajímal o pobyt Čeňka a Ludvíka v Bingenu u Hildegardy. Vyzval je, ať další den odpočinou. S radostí přijali. Polovinu cesty mají za sebou a počasí je stále jako v plném létě. Mají zde také špitál a apotéku, kam zamíří Ludvík. Jakub se Zdislavem a Čeňkem prohlédnou knihovnu. Ostatní mohou vyjet na lov s jeho lovčím Lotharem do lesů na východě. Marc přispěje v kuchyni. Ubytování bylo v mnišských celách, sice velmi spoře zařízených, ale přece jen soukromí.

„Ty postele jsou tvrdé, jako když spíme venku,“ stěžoval si Jakub. „A taky moc úzké.“

„Nemohou tu mít široké, jak ještě v některých hostincích, pro víc lidí. Mnichy by sváděly ke hříchu,“ usmíval se Martin.

„Neboj se, Jakoubku, myslím, že na tu chvíli se sem vlezeme,“ chlácholil ho Lukáš.

„Chvíli? Mám rád cestování, ale nejlépe bylo doma v pelíšku.“

„Jen se neboj, i na malé posteli se dá holdovat lásce.“

A Martin oba své milence přesvědčil, že dá.

Lovci pod vedením Lothara zvolili vzdálenější východní vápencové skály a lesy. Ludvíka zavedli na prohlídku špitálu, knihovna se stala útočištěm Čeňka, Jakuba a Zdislava. Ten byl zvlášť nadšený, nikdy v žádné nebyl, a měl ke knihám až posvátnou úctu. Když za nimi přišel biskup Theodorich s otcem Jeronýmem, velmi se jejich zájmu podivoval a ocenil ho. Večer se vrátili úspěšní lovci. Lukášovi rytíři měli obrovskou radost z několika ulovených kozorožců s mohutnými rohy. Taková zvířata na Šumavě nebyla. Medvěd, jelen, divoká prasata a srnčí. Lothara udivovali přesnými zásahy. Zvlášť o Jáchymovi se vyjadřoval jako o kouzelníkovi. Rozhodli se zůstat i příští den, aby si mohli užít i z nalovené zvěřiny, kterou hned začal zpracovávat Marc s místními kuchaři.

„Už sis zvykl, Jakube, na naše lože?“ dobíral si ho Martin.

„Nic jiného mi nezbylo, ale nelíbí se ani Čeňkovi, určitě ani Jáchymovi.“

„Nestěžoval si, ani Hanek a Matěj.“

„A ty, můj pane Lukáši?“ dovolával se souhlasu u vévody.

„Mám-li říci po pravdě, lépe by bylo na širším, ale jsem vděčný, že mám opět vás oba dva.“

„Pozítří už budeme spát pod stromy, tam bude sice místa habaděj, ale nic víc. Tak musíme i malý pelíšek využít,“ dodal vesele Martin, lehl si a Jakuba k sobě vyzvedl. Z protější strany si klekl Lukáš, aby se po nějakém čase vyměnili.

Venku se ochladilo, zřejmě už dosavadní horké dny skončí. Ráno jejich družina vyjela do drobného deště. Večer se v Basileji rozloučili s Rýnem a Německem. I když se Svatou říší římskou ještě ne. Pojedou hrabstvím Montbéliard v království Burgundském, které je její součástí. Od Basileje projížděli náhorní plošinou, po levé straně lemovanou horami. Pršelo. Večer vzali za vděk hostincem v Saipoy (Seppios la Bas) se společnými ubikacemi, než v dešti stavět stany. Ani ráno je nevítalo přívětivě. Kolem cesty mokřady, říčky, co se objevovaly a mizely v jezírkách a krasových prohlubních. Lesy a pastviny, brod přes řeku Largue. Hory se přibližovaly. V Delle museli počkat u mostu přes L´Allan. Montbéliard mezi řekami Le Doubs a L´Allan bylo velké a staré město. Na skalnatém vrchu veliký hrad, přepůlený hradním příkopem s padacím mostem. První část za branou sestávala z hospodářských a užitkových budov, stájí, ubikací, druhá z hradního paláce, kterému dominovaly dvě vysoké věže, bergfriedy. Kolem hradby a příkop. Ubytování zvolili v hostinci kousek od trhliny, ve které mizela ponorná řeka Zizaine. Šli se také na místní kuriozitu podívat. Řeka se propadala do krasového podzemí pod hradem a asi čtvrt míle za ním vyvěrala a hned ústila do L´Allan. Otec Jeroným jim vyprávěl, že zde koluje nespočet pověstí o lidech, kteří se do podzemí dostali.

„Kdysi tu byla jen malá tvrz. Vládl z ní celému okolí zlý pán, kterého se všichni báli. Jednou, když projížděl krajem, mu do cesty vběhlo stádo ovcí. Pásl ho mladý chlapec. Chytli ho a vhodili do propadliny. Za několik let uviděli místní rybáři, jak z vyvěrající řeky vyjel rytíř, samé stříbro a zlato a s ním družina zbrojnošů. Poznali v něm pasáčka. Na tvrzi vyzval toho zloducha na souboj, zabil ho. Tvrz spálil a na jejím místě vybudoval velký hrad. Jedna z pověstí vypráví, jak do hlubin vhodili lupiči mnicha. Za rok se vrátil, založil klášter a z lupičů se stali pobožní mniši.“

„To jsou hezké pohádky,“ smál se Martin. „Všiml jsem si po cestě všelijakých jeskyněk, kde jsou skály a voda. Škoda že nemáme více času. Do některých se podívat.“

„Ty bys vlezl do nějaké díry, když nevíš, co tam může být?“ divil se Jakub.

„Nanejvýš divoké zvíře, nebo nějaký uprchlý lapka,“ usmíval se Martin.

Když druhý den pokračovali podél řeky Le Doubs, ukazoval jim Lukáš v dálce na skalnatém pahorku mezi vinicemi, slavný nedobytný hrad Sainte Suzanne. Řeka s mnohými zákruty se prodírala mezi skalnatými úbočími a horami. Příhodně nakloněné svahy byly plné vinic. Odpoledne přebrodili řeku a vyjeli mezi skálami na pahorkatinu, kde na vyvýšenině stál hrad Montby. Zdejší hrabě byl s Lukášem na křížové výpravě. Hrad byl částečně nedostavěný. Okolo hluboký příkop, padací most, brána v dřevěných palisádách a kamenných valech. Uvítání bylo velmi radostné. Hned byli obklopeni dalšími lidmi, od zbrojnošů po sluhy. Lukášova družina se odebrala do starého sálu, ještě v dřevěné části. Ze dvou stran už stály nové patrové budovy z kamene. Uprostřed nádvoří byla vyhloubená obrovská cisterna na dešťovou vodu, z dávných dob, zakrytá kládami. Studna měla velmi slabý pramen. Budou ji muset prohloubit.

„Nečekali jsme návštěvu, ale chvála Pánu Bohu, daří se nám dobře, tak v kuchyni není nedostatek.“ Tam se už také odebral Marc. Jednak jednoho ze starých kuchařů znal a také přiložil ruku k dílu. Ať k vyprávění je i co zakousnout. Hrabě Raimund zde žil se třemi syny. Robertem, Paulem a nejmladším Nicolasem. Ten byl zhruba v letech Jakuba a Zdislava a taky se hned k nim přidal. I když jeho latina byla jako Jakubova francouzština. Už když přijeli, nesmírně obdivoval jejich koně, Auroru a Cleopatru. Přidal se k nim i Čeněk s Ludvíkem. Druhá skupinka byla lovecká, v čele Martin, dva Raimundovi starší synové a Hanek s Jáchymem. Vahe s Lukášem a otcem Jeronýmem měli s hrabětem z Montby na co vzpomínat a Matěj radil okolo výstavby hradu. Martin si dopřával křupavou kůrčičku na rožněných selatech a ještě vycházející slunce je zastihlo s poháry v rukou.

„Není nad to mít tak dobré přátele, můj pane,“ pochvaloval si Martin.

Ke spaní posloužily ještě nezařízené komnaty v budoucím hradním paláci. Jen na rychlo upravené slamníky s kožešinami. Všichni byli přesto spokojeni. Lovci odpoledne vyjeli do blízkého okolí. Také úlovky byly jen srnčí a divoká prasata.

„Tady je blízko sebe příliš mnoho hradů, ani ne míli je Montbozon, asi pojedete kolem na Rioz,“ ukazoval Raimund.

„Zítra, pokud, můj pane, dovolíš, chceme uspořádat takový malý rytířský turnaj, střelbu, hody oštěpem, kolbu na koních,“ tázal se Martin.

„A ty Raimunde?“

„To víš, budeme rádi, Lukasi, tady moc příležitostí není.“

Narychlo se připravilo hrazení, stlouklo pár lavic. I z blízkých osad přišlo plno diváků.

S lukem neměl nikdo na Jáchyma. Pak Martin a Vahe. Všichni vzpomněli na Magara. A hned za nimi Nicolas. Také byl odměněn zasloužilým potleskem. S oštěpem a kopím to bylo stejně.

„Je tu ještě někdo mimo nás čtyři?“ žertoval Martin.

S meči, i když cvičnými, byli Martin, Vahe, Jáchym a Hanek. I Nicolas na své mládí a malou zkušenost předčil své bratry. Pak na koních se s mečem ukázal dobrým i Zdislav a znovu Nicolas.

„Můj pane, můj milý Lukáši, nezdá se ti, že nám někdo schází do družiny?“ ukazoval Martin.

„Myslíš, že ta snaha není jen tak?“

„Rozhodně, ale proč ne? Vím, jaké je to toužit po dobrodružství. Sledoval jsem ho. Přesně odhadoval údery protivníka. Je velice rychlý, bude dobrý rytíř. A určitě nejsem sám, co si něco takového myslím.“ Teď už se rozesmál Martin, když k nim došel Jakub.

„Vidíš, můj pane, se mnou moc slávy nezažiješ, raději bych zápolil v malbě nebo s loutnou. Jen jsme si se Zdislavem říkali…“

Teď už se Martin s Lukášem rozesmáli na celé kolo. Jakub se nechápavě díval.

„Tentokrát tě, Jakube, Martin předběhl.“

„V čem, můj pane, já jen chtěl říct, jestli by nevadilo, že Nicolas, ale určitě by…“

„Je to dokonalá shoda,“ smál se ještě Lukáš, „mně se také líbí a až tolik nás není.“

Jakub zamával na Nicolase. Přišel i se svým otcem.

„Lukasi, nevím jak poděkovat. Zde moc uplatnění není, to znáš. Vždyť i já jsem z těch mnoha, co ti vděčí za život.“

Večer se vše zapilo. Ráno vyjeli za husté mlhy. Zůstala při zemi skoro celý den. Jen chvílemi se v chuchvalcích zjevovala kulatá věž hradu Montbozon, který míjeli. Večer je zastihl opět hustou mlhou u Rioz. Teprve další den se z mlh vyloupl hrad Gy arcibiskupa Humberta ze Scey. Byl v sídelním městě arcibiskupství v Beanconu. Nocleh v ubikacích pro vojáky nebyl nic moc, ale lépe než v začínajícím chladném a vlhkém počasí ve stanech. Ještě den hornatým krajem s pastvinami a lesy, k přívozu na řece Saone a před nimi byl Dijon, sídlo burgunského vévody Ody II.

„Pokud ti nebude vadit, Čeňku, ubytujeme se jako tvůj doprovod, říšského hraběte. Vévoda Odo má neustálé neshody s králem, ale nevychází ani dobře s mým otcem. Chtěl bych předejít zbytečným nedorozuměním.“

„Samozřejmě, můj Lukáši, ani tak nemusíme na sebe nijak upozorňovat.“

Zvolili hostinec na opačném konci města, kudy budou odjíždět. Jídlo si nechali přinést na ubikace. Burgundský hrad, klášter i kostel sv. Filiberta a rotundu sv. Benigna, stejně jako ostatní krásy velkého města si odpustili. Ještě několik dnů a budou v Nevers. Až se ubytují, zajede Lukáš do Paříže ke králi.

Marc večer přinesené jídlo poněkud upravil svým kořením. Polévka z hovězích žeber, srnčí s hroznovou jíchou, chléb a kaše. Skvělé víno. Vždyť budou projíždět oblastí nekonečných vinohradů. Městy s osídlením z dob starých Římanů. Na každém kroku zde byly nějaké připomínky, brány, vítězné oblouky, dávné amfiteatry. I zdejší kostely byly většinou postaveny na základech starých chrámů. Nicolas neskrýval své nadšení. Splnil se jeho veliký sen.

„Byl jsem kluk, co si jen na rytíře hrál, když se otec vrátil z křížové výpravy. Večer nám vždy vyprávěl různé příhody. O hraběti Jeanovi z Nevers a jeho druhovi Lukasovi z nějaké daleké země na severu. Některé příběhy jsem znal zpaměti, přesto je chtěl slyšet znovu. Byly tak krásné a dojemné. Slzy mi tekly po tváři, když Jean obětoval svůj život, aby zachránil přítele. Jak díky tobě, pane vévodo, jste se místo zajatců stali přáteli emíra. Přál jsem si takové hrdiny aspoň uvidět, dotknout se jich. Přijeli jste, jsem s vámi, přiznám se, mám zase vlhké tváře, štěstím, můj pane.“

„Můj milý Nicolasi, má zásluha na všem by takovou nebyla, kdyby mne neobklopovali skvělí lidé jako tvůj otec. Někteří už bohužel nejsou mezi námi. Napijme se společně na jejich památku.“

Lukáš povstal a všichni si připili.

„Myslím, můj pane,“ ukazoval Martin, „že Nicolas mezi nás docela zapadne. Podívej, zlatý Jakub, bronzový Zdislav a černý Nicolas. Pěkně vybarvená omladina.“

„Ty už se mezi mladé nepočítáš?“ smál se Lukáš.

Na další cestě je doprovázely samé vinice údolím mezi pahorkatinou a horami až do slavného města vinařů, Beaune, známého už z pradávných dob. Bylo obehnáno vysokými hradbami a příkopy s pevnostním hradem. Centrum obchodu s vínem. Přespali kus dál v zájezdním hostinci. Opět pokračovaly samé vinice až k Nolay se starým románským kostelem sv. Martina a hradem.

Úžlabinou se cesta vinula na náhorní plošinu k opět velmi starému městu Autun, v podhůří horského masivu Morvan. Byly zde dvě velké brány z římského období, na kopci ve městě katedrála sv. Lazara a biskupství. Přespali ve vesnici Saint-Legér-sous-Beuvray. Když ráno vyjeli na vrchol hory Beuvray, s plošinou horských luk, naskytl se jim úžasný pohled na všechny strany. Byla zde románská kaple sv. Martina z Tours. Který zde podle pověsti zničil pohanské modly.

„Vida, další moje kaple,“ smál se Martin. „I když tahle je menší.“

Otec Jeroným všechny nabádal k modlitbě, je to prý velmi posvátné místo. Mohutné bukové pralesy střídaly v proláklinách mokřady s rašeliništi, porosty křivolakých olší a vějíři kapradin. Minuli i hrad Chinon na skále s mohutným opevněním. Když sjeli z hor a lesů do nížiny vytvořené řekou Loirou, v dálce uviděli věž neverské katedrály. Řeka po levé straně se rozlévala do široka a vytvářela množství ostrovů, nánosů z jarních povodní i slepých ramen. Vyletovala hejna vodních ptáků. Město obepínaly hradby až k nábřeží. Na vyvýšeném pahorku stál velký hrad s tříkřídlým palácem a velkým donjonem. V blízkosti katedrála. U městské brány je nadšeně vítali. Ještě pár ulic, hradní brána, veliké nádvoří, hospodářské budovy. Místní se hned ujali jejich koní i nákladu.

„Jdeme se přivítat s otcem, trápí ho bolesti nohou.“ Všichni následovali Lukáše do paláce. V poschodí hned v blízkosti velkého schodiště jim otevřel starý sluha dveře. Za dlouhým a širokým stolem seděl muž s hnědými a prošedivělými vlasy, stejným plnovousem v namodralém plášti s kožešinovým límcem. Opřel se o stůl a pokoušel se vstát.

„Lukasi, drahý Lukasi, vítej doma, i vy všichni,“ pokynul ostatním.

„Otče, nevstávej, konečně s pomocí Boží jsme doma.“ Objali se. Lukáš pak představil své rytíře a Ludvíka. Vahe a otec Jeroným se s radostí objali se starým vévodou, přišel i Marc.

„Už se mi stýskalo po tvých paštičkách, nikdo je tady neumí. Připijeme si, chlapci, na shledání, pak vás Lukáš provede, ubytuje, já už schody nezvládám, přijměte moji omluvu. Setkáme se pak u večeře.“

Bylo vidět, že se nyní používá jen prostřední křídlo hradu. V poschodí s komnatami vévody, dole s rytířským sálem a kuchyněmi.

„Všechno se bude muset upravit. Žel Bohu je vše zanedbané. Už po cestě jsem rozmýšlel, jak se ubytujeme. V levém křídle dole byl doktor, tam myslím můžeme dát Ludvíka, za ním byli dřív Vahe s Magarem. Tam bude Vahe. Nahoře jsme měli komnaty s Jeanem. Budou naše s Jakubem a Martinem. Jsou tam ještě dvě hezké, myslím na Zdislava a Nicolase. Pravé křídlo, v přízemí Hanek a Jáchym, nahoře několik místností pro Čeňka, jako hrabě bude zde mít možnost důstojně přijímat okolní návštěvy a Matěj. Doufám, že tě mohu požádat, aby ses ujal purkrabího i zde. Na nic se tu celou dobu nesáhlo. Budeš mít práce nad hlavu. Trochu bude problém se sloužícími, pár umí trochu latinsky, možná někdo německy, ale s tím si jistě poradíte. Otec Jeroným tu má svou celu v donjonu. Marc u kuchyně. I tak bude volné místo. Dnes přespíme a zítra se vše dořeší. To už spoléhám na tebe, Matěji. Budeš zde conciergé.“

Po chodbách už panoval čilý ruch. Přinášeli se osobní věci rytířů i jejich zbroj a zbraně, zatápělo se v krbech, narychlo uklízelo. Lukáš zavedl postupně všechny ke svým komnatám. Oproti Zvonu byly mnohem větší, kameny omítnuté, někde i barevně vymalované. Nicolas a Zdislav byli hned za schodištěm, naproti sobě. Na konci chodby, opět naproti byly místnosti Martina a Jakuba. V čele dveře do menší a za ní ložnice s velikou postelí se zatahovacím baldachýnem.

„Vždyť jsou tu naše kožešiny,“ Jakub objal a líbal Lukáše. „Můj pane, netušil jsem, že vezeme sebou i náš pelíšek.“

„Chtěl jsem, aby nám tu zpočátku nebylo smutno, proto pár věcí pro připomínku.“

„Ocenila to i Aura, můj pane. Nechal jsi i přivézt její ovčinu a také si hned vedle na ni lehla.“

„Snad i tento náš domov bude šťastným. Ostatní zítra. Pozítří vyjedu ke králi do Paříže.“

„Hned pozítří? No jsme připraveni, viď, Jakube?“

„Ne moji milí, pojedu sám. Je to zhruba čtyřicet mílí. Zvolím cestu rychlých poslů, se střídáním koní budu třetí den v Paříži, a hned se vrátím zpět.“

„Nemůžeš přece jet sám. Nemohu tě pustit, pane, do nebezpečenství. Vždyť máš nás.“

„Oba dva máte ještě zranění, cesta tomu nepřidala. Mluvil jsem s Ludvíkem. Potřebujete klid. Myslím, že další mnohem delší cesty nás čekají v blízké době. Vezmu Zdislava a Nicolase. Nebudeme brát naše koně. Ať si službu u mne zaslouží. Do týdne jsme zpět. A vy klid, žádný lov. Vahe na vás dohlédne,“ usmíval se Lukáš.

„To se mně moc nelíbí, můj Lukáši. Ne že bych těm dvěma nedůvěřoval.“

„Teď to bude bezpečnou krajinou, všude jsou známí. Poslové tak jezdí pořád.“

„Budu mít obavy.“

„I já, můj pane, a pak, chtěl jsem vidět Paříž.“

„Neboj se, ještě ji uvidíš, neuteče ti. Na prohlídku nebude čas, hned se vrátíme. No nic, zajdeme na večeři. Poslal jsem i pro Simona. Není ve městě. Jako biskup je příliš zaneprázdněný. Určitě bude mít radost.“

Před večeří se sešli v malé hradní kapli. Lukášova otce přinesli na nosítkách s židlí. Otec Jeroným s mnichem z katedrály sloužili děkovnou mši za návrat. Starý vévoda se radoval ze specialit Marca. Paštičky budou zítra.

První noc v novém domově. Teď bylo dosti času i místa na všechny polibky a něžnosti, které si museli na cestách odpustit. Jakuba položili mezi sebe.

„Pamatuješ, pane, na naši první noc?“

„Jistě, mí chlapci, všechny, všechny ty noci byly krásné.“

„Jen, když jsme mysleli, že jsi zemřel u Kamenné věže, i na tu noc si vzpomínám, Martine. A tady, můj pane, promiň mi to, ale já jen…“

„Myslíš, zda vzpomínám Jeana? Byl mi v životě vším, určitě by měl radost z naší lásky. Ať to tak zůstane.“

Nebylo daleko do kohoutího kokrhání, když usínali. I další dvě dvojice zakoušely slast milování v novém domově.

Ludvík prohlížel několik svitků z dob zdejšího působení jeho adoptivního otce. Nicolas se Zdislavem téměř nespali nadšením, že si je mladý vévoda zvolil jako doprovod do Paříže. Na Loiře, v měsíčním svitu se třpytily drobné vlnky. Zdaleka netušili, jaká neskutečná dobrodružství je očekávají.

Celý příští den se věnovali zařizování nového domova. Lukáš si přál, aby se zde každý cítil co nejlépe. Jakub objevil místní knihovnu. Tedy obsahovala jen asi tucet knih, nějaké svitky pergamenů, ale i několik vzácných papyrosů. Když přidal různé dary z klášterů, které si přivezl, bylo to několik polic. Byl zde i stolek pro písaře na opisy a několik návodů na zhotovení inkoustů a barev. To bude jeho království. Jen stěny nechá nově vybílit. Také přidělat pár polic. Stejně i ve své komnatě. I tam si nechal dát stolek pod okno a vedle kožešinovou lavici. Na stěnu zavěsil malý křížek z lipového dřeva, který si přinesl ještě z jejich polozemnice. Připomínal mu matku a dvojčata. Navštívil hřbitov za kaplí a v kapli kryptu. Svoji zbroj a zbraně umístil za látkovou zástěnu, stejně tak truhlice s oblečením. To Martin si příliš hlavu nelámal s uspořádáním své komnaty.

„Všechno mám tam, kde potřebuji,“ ukazoval Matějovi, když se ptal co upravit. „Vždyť se tady jen převlékám. A skladuji své věci. Na loži nespím, za stolem nesedím. Návštěvy nepřijímám. Dám si sem jen několik trofejí.“

Hlavně se zařizovala přijímací komnata Čeňka. Jako hrabě bude mít i povinnosti styku s okolní šlechtou. On sice o to moc nestál, ale bude to nutností. Stejně tak Matěj jako purkrabí – conciergé musí být na úrovni. Jsou ve vévodském paláci.

Večer chlapci svého Lukáše líbali, hladili a mazlili se, jako by se chystalo kdoví jak dlouhé rozloučení.

„Než se nadějete, budu zpět. A Zdislav s Nicolasem si zaslouží dát jim důvěru.“

„Snad máš pravdu, pane, ale v klidu budu, až uvidím tvého Eliáše vjíždět do brány.“

„Tak to neuvidíš, můj milý. Zapomněl jsi. Pojedeme na koních poslů a budeme je po cestě střídat.“

„Jsou to dobří koně?“

„Jistě, zvlášť cvičení pro rychlou jízdu. Nebojte se.“

„Vím, náš pane Lukáši, jedete časně z rána, tak snad jen chvilku, bude nám smutno,“ lísal se Jakub.

A taky ještě za tmy vyjeli tři jezdci podél Loiry. Večer Chatillon, druhý den Montargis, třetí Paříž.

Ranní mlhy se držely nad Loirou v široce rozlitém korytě a zasahovaly až do cesty. Zatím byla prázdná. První povozy potkávali až s vycházejícím sluncem. Pojedou vesměs podle řeky až ke hradu v Chatillonu. Tam přespí a ráno vyrazí s čerstvými hřebci dál. Nic jejich cestu nenarušilo. Před polednem v hostinci u cesty si dali polévku a kus pečeně z rožně, v pozdním večeru jim pohostinství poskytla hraběnka z Gaillardu na chatillionském hradě. Opustili povodí řeky Loiry. Na cestě přibýval provoz, noc je zastihla v pevnosti Montargis. Konečně večer dorazili do Paříže. Co nejrychleji projížděli přeplněným městem k ostrovu Ile de la Cité na Seině s královským palácem. Štěstí jim přálo. Král byl zde, ale neměl prý dobrou náladu. Vrátil se z neúspěšného tažení v Akvitánii. Lukáše ihned přijal. Jeho mladí rytíři čekali v předsálí. Po přivítání a pár připomínkách na křížovou výpravu vyslovil svůj požadavek.

„Vévodo Lukasi, obracím se na tebe ve jménu našich dřívějších skvělých vztahů. To, čím tě chci pověřit, nemohu svěřit nikomu z místních rodů, co jsou mi sice nyní věrni, ale všichni jsou nějak spřízněni s osobou, o kterou jde. Ty nemáš žádný vztah ani závazek jako cizinec, i když jsi svým srdcem Francouzem, jak jsi mnohokrát dokázal. Nemohu tě nutit, hrabata z Nevers byla vždy po boku krále. Doufám, že i nadále. Potřebuji muže, o kterém bude řeč, dostihnout na jeho údajné cestě do Svaté země a přinutit ho k návratu. Nejsem ovšem jediný, kdo po něm touží. On sám cestuje jen se dvěma sluhy. Vždycky se přidruží ke kupcům. Může se pohybovat s karavanami, ale i po moři. Zde je vše o jeho dosavadním pohybu, občas dává zprávy své matce. Byl v Almohadském chalífátu v Seville, ale chystal se do africké části v Maroku. Samozřejmě tvé výlohy i odměna, se vším je počítáno i s případným výkupným, pokud se dostal do problémů, což je často. Tady je seznam několika kupců, bankéřů. Ráno je navštiv na Pont au Change, znáš ten most.“

Ještě probrali další okolnosti. Král se ptal, chce-li nějakou dobu na rozmyšlenou, Lukáš mu sdělil, že přijímá. Ráno, po setkání s bankéři se bude vracet. Přenocovali v komnatách pro hosty. Všechny mosty v Paříži byly v té době dřevěné. Na mnohých byly vybudovány celé malé domy, sloužící hlavně zlatníkům a obchodníkům s penězi, tehdy vznikajícím bankéřům a směnárníkům jako právě Pont au Chagne. Ráno vše vyřídil velmi rychle, s listinami od panovníka. Hned se rozjeli zpět. Šestý den od svého odjezdu, v pozdním večeru, dorazili.

„Snad jste jeli i v noci,“ divil se otec Jeroným.

„To ne, ale unavení jsme a hlavně vyhladovělí a žízniví.“

Hned bezodkladně bylo vše napraveno. Ještě večer se všichni sešli i se starým vévodou. Lukáš vše vyprávěl. Budou muset udělat několik rozhodnutí. Král je v podstatě ve válečném stavu s Jindřichem Plantagenetem, který se oženil s jeho bývalou manželkou. S Jindřichem válčí o některé hrady i jeho bratr Geoffrey. Může se cokoliv stát. Nelze nechat hrad jen se starým nemocným vévodou. Čeňka jako říšského hraběte pověří regentstvím. Stane se zastupujícím správcem vévodů. Matěj jako purkrabí se postará o opravy hradeb, hlavně ve městě, kde byly dosti poničené. Vahe si vezme na starosti ochranu. Zdejší zbrojnoši moc zpohodlněli. Je zde ještě Simon, který se zatím nevrátil. A klášter, to bude starost otce Jeronýma. A kudy se dají Lukášovi muži, bude třeba rozhodnout. Zima se pomalu začne ohlašovat. Také vzpomněli na Zdeňka, Pietra a Dominika doma na Zvonu. Na bábu Ančí, mají dva domovy a při tom i tento již brzy někteří opustí. Ale věděli to ze zpráv krále. A všichni se na cestu těšili. Možná až do Afriky, tam už je konec světa. Jen Jakub posmutněl. Sotva si zařídil knihovnu a zvykl na nový pelíšek, už vyjedou na další cesty. Ale poznávat daleké kraje je přece také krásné a málo komu se něco takového naskytne. Lukáš přinesl vzácnou mapu. Bylo na ní okolí Středozemního moře a vyznačeny různé cesty do Svaté země. Obrovské území Almohadského chalífátu.

„Budeme spoléhat na tebe, Ludvíku, umíš arabsky i hebrejsky, taky něco řecky, částečně arabštinu zvládá i Jakub a Jáchym. Já také trošku.“

„Máme i doporučení od Al Hasáního, lékaře, co byl se mnou u Hildegardy, a taky od Ibn Latífa, kupce. Určitě se nám budou hodit.“

„Slíbil jsem ti univerzitu v Boloni, ale teď bysme si bez tebe neporadili, napravím vše, jak se vrátíme.“

„Já se na naši cestu těším, můj pane. Všude se dá něco přiučit. I Jáchym mě naučil hodně z jejich znalostí. A Arabové jsou jedni z nejlepších lékařů.“

„Jak se dívám, můj pane, nejlépe by bylo podle mapy, dolů na jih, do španělského království Leon. Ty hory kolem jsou vysoké?“ ptal se Martin.

„Vlevo jsou Alpy, ty jsme již viděli, nebetyčné vrcholky pokryté sněhem a níž Pyreneje. Ale jsou tam údolí a průsmyky. I když teď před zimou, nevím. Jenže naší překážkou nejsou hory, ale Akvitánské vévodství. I do hrabství Tulouse. I král mi radil, nejlépe bude do Normandie, nalodit se na kupeckou loď, obeplout Bretaňsko a Akvitánii po moři do Španělska. Ale zase tam může být nebezpečný střet s anglickými loděmi i s piráty.“

„Nejlépe by nám poradil Simon, doufám, že se vrátí, než vyjedete. Přece zná zdejší poměry,“ mínil otec Jeroným.

Také se ho dočkali hned příští den. Přijel s prvním ranním mrazem. Jaké radostné uvítání se všemi. Objížděl po biskupství kláštery a farnosti. Problémy s katary narůstají. Navíc se v Akvitánii některá hrabství pustila do sporu o území a válečné konflikty nejsou až tak vzdáleny. Nebyl rád, že Lukáš odjíždí, aspoň že zde zůstane Čeněk s Matějem a Vahe.

„Dolů na jih to nepůjde, mí drazí. Jednak kvůli tvé vazbě na krále, Lukáši, jinak sami mají dost problémů s katary. Tady bokem na Bourges, to je spřízněné hrabství Berry, by nebyly překážky, ale pak už je vévodství Anjou, Angers je jejich hlavní město. Mohly by být problémy. Nezbude vám než na Paříž, jak jsi už jel, a pak Vernon a přístav Harofluet (Harfleur). Je v ústí Seiny. Nejlépe se přidat ke skupině kupeckých lodí s ochranou francouzských galér. Lamanšským průlivem objet Bretaň a Biskajským zálivem k nějakému přístavu v Leónském císařství. Pak přechodem pro kupce, ty bývají respektované i ve válečných dobách. Všechno tam se může měnit. Nemám bližší zprávy. Cesta bude nákladná, to je ovšem věc krále, ale pro vás nebezpečná. Nesmíte se do ničeho zaplést. Přes křesťanská území budete na cestě do Svaté země, u Maurů si musíte poradit sami.“

„Mauři, to je kdo?“ ptal se Martin.

„Tak nazýváme mohamedány, co obsadili oblasti okolo Středozemního moře ve Španělsku a Portugalsku. Almohadský chalífát, kam asi pojedete. Nejsou to jen Arabové, ale i Berbeři a jiné národy odněkud z pouští Afriky.“

Radili se dlouho do noci. Nakonec bylo rozhodnuto. Vyjedou na Paříž, pak Vernon a Harofluet. Teď bude nutné dobře rozmyslet, co vzít s sebou. Opravdu jen nejnutnější. Navíc, jedou spíš do teplých krajů. Musí stačit tři lehké stany, místo truhlic povoskované vaky, pro kuchyni sada kotlíků a rožňů. Potraviny budou dokupovat, stejně krmení pro koně. Tady měl velké zkušenosti i Lukáš z jeho účasti na křížové výpravě. I Vahe dobře poradil. Raději by jel s Lukášem, to ostatně i Matěj s Čeňkem, ale co naplat. Někdo tu musí zůstat.

„Zítra si, chlapci, užijeme lovu. Na všechny strany jsou hluboké lesy. Jedny jsme projížděli. Můžeme na druhý břeh Loiry, do lesů na jihu. Nebo na ostrovy na vodní ptáky, o rybách raději ani nemluvím,“ rozesmál se Lukáš.

„Do zdejších lesů se těším a myslím všichni, ne Jakube?“

„Jistě, určitě tu budou houby, lískové ořechy a měly by tu být hájky kaštanů,“ řekl Marc.

„A zvěř?“

„Jako na Šumavě, medvědi, vlci, jeleni, srnci. Na pastvinách v nížinách králíci, kolem řek plno vodního ptactva. Pojedeme k soutoku s řekou Allier, jsou tam snad stovky ostrůvků. Obě řeky se často rozlévají, jsou tu i bažiny, jezírka, mrtvá ramena a za osadou Cuffy začíná starý dubový prales. Bude to takové poznání, ale pro většinu zatím i rozloučení s naším krajem.“

Z města ráno vyjeli bránou na opačné straně. Kolem bylo plno polí, na mírných svazích vinice a poblíž řeky louky.

„Z jara, nebo po velkých deštích jsou louky zatopené vodou. Když opadává, stačí jen chodit a sbírat ryby,“ ukazoval Lukáš.

Vystoupali na mírný vršek, odkud byl nádherný pohled na soutok obou řek. O něco dál byl přes Loiru dlouhý dřevěný most. Teď ho byla většina jen nad zelenými loukami. Na mostě je zdravili vévodovi vojáci. Vedla tudy obchodní cesta na Bourges. Začínala pahorkatina zcela pokrytá lesy. Pár polí a pastvin, osada Cuffy s velkým kostelem sv. Mořice.

„Kostel nechali postavit jako poděkování při návratu z První křížové výpravy hrabata z Nevers.“

Dlouhá úzká okna na půlkruhové svatyni byla z malých barevných skel, vysoká čtyřhranná věž nesla střechu ve tvaru štíhlého jehlanu, s velkým křížem. Cesta vedoucí osadou se ztrácela na pokraji lesa. Dál pokračovaly jen pěšiny. U lesa předjeli několik chlapců, ženoucích malá prasátka. Moc se od divokých nelišila.

„Sběrači lanýžů,“ ukazoval Lukáš, „prasátka je spolehlivě najdou. Mají obojky, v lese je přivážou na šňůry.“

Rozdělili se na skupiny, každá měla malý lesní roh. Občas se svolají. Navíc zdejší lesy znal jen Lukáš a Vahe, ale i ti říkali, jak se vše změnilo. Jelo s nimi i několik zbrojnošů pro odvoz nalovené zvěře.

„Jsem zvědavý na Auru, až ucítí místní vlky, a na setkání s nimi,“ ukazoval Martin.

„Nikdy jich tu moc nebylo, ani jsme je nelovili. Spíš jsou tu rysi a divoké kočky.“

Občas se dorozumívali rohy a v poledne se setkali na skalnaté pasece, kde dováděly hravé lasičky. Aura ani Bella jim nevěnovaly zvláštní pozornost, lasice na kamenech jim připravily veselou podívanou. Vahe s Čeňkem a Matějem měli krásného jelena a jezevce, Hanek s Jáchymem rysa, srnce, dva divočáky. Lukáš s Martinem srnčí, dalšího jezevce a divočáky a omladina, jak říkal Martin Jakubovi se Zdislavem a Nicolasem, jelena a divočáky.

„Vlci ani medvědi nejsou vidět,“ postěžoval si Martin.

„Myslím, že úlovků máme dost, navíc pozítří vyjíždíme, pokud nebudete proti, můžeme se pomalu navracet.“

„Máš pravdu, Lukáši, můj pane, jen než se vrátíme z cest, aby nám tu Vahe s Čeňkem a Matějem všechnu zvěř nevylovili.“

„To se rozhodně nemusíš bát, lesy jsou na všech stranách.“

Po návratu se chlapci radili, co všechno vzít s sebou. Martin se jim smál.

„Podívejte se na mě. V torně mám nůž, vidlici na vyzdvižení masa z polévky, lžíci, křesadlo, mýdla a břitvy na holení. Něco zbroje a oblečení ve vaku, pláténka a mast na rány, houni u sedla a kartáč na koně. Co víc?“

„Je to jen pár dnů, co jsme odjeli ze Zvonu, ještě nemám police v knihovně. A ani jsem nedomaloval obraz Martina,“ stěžoval si Jakub.

„Také bych raději ještě setrval doma, je tu plno práce.“

„Vždyť tu zůstává Matěj. Jen mám obavy, můj pane, že až se budeme vracet, nepoznáme, že jsme v Nevers. Už mi líčil, co vše je nutné zlepšit, neprodleně.“

„Hlavně aby nám na cestách přálo počasí a vítr na moři.“

„Myslel jsem, že pojedeme na lodi s veslaři, na galéře, nebo severském drakkaru.“

„Ty jsou sice rychlejší, ale museli bychom se rozdělit. Deset mužů a patnáct koní, náklad, nevím, spíš počítám s kupeckou kogou s plachtami.“

„A nebude-li vítr?“

„Tak nezbude, než chopit se vesel. Pojedeme podél pobřeží. Nebezpečím spíš budou Angličané a piráti.“

„Zatím nás čeká Paříž, viď, můj pane, ale na prohlídky čas nebude.“

„Máš pravdu, Martine, jen budeme projíždět.“