Gay povídky

Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.

„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.

Wojciech zakloní hlavu. Ví, že k tomu muselo dojít. Už od jejich setkání čekal, doufal, ale neodvažoval se něco říct a najednou je to tu. Jan rozepne knoflíčky, odhalí jemný župan, který stáhne, až zůstane plátěná košile s kalhotami. Nemůže se dočkat, až ho ve světle uvidí nahého. Stáhne mu vysoké boty, odmotá z nohy onuci. Polaská svou rukou nárt. Polkne. V denním světle je ještě hezčí než v jasu svíček, kdy ho viděl naposled, ale potom zaslechnou lomoz.

Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.

„Díky moc.“ Před Wojciechem přistane korbel, víno. Vezme cínovou karafu a nalije si víno do korbelu. Napije se, až mu víno teče po bradě, takovou měl žízeň. Rukávem si utře bradu. Takže ten Kamiński má možná jeho koně nebo taky ne. Obvinit šlechtice z krádeže koně to se rovná přinejmenším šarvátce, ale spíš by to skončilo u soudu. Nemůže si dovolit se potahovat po soudech, ale kůň je vzácný, sedlo neméně. Musí je získat zpět. 

„Co si dáte, pane?“
„Ti asiati jsou úžasně úslužní. Tebe, brouku.“
„Ale, pane, já mám ještě práci.“
„Vždyť tu máš prázdnej lokál, tak nekecej.“
„Ale pane…“
Píp… Píp…

… nejsou to jen polibky, cítím jeho ruku, která sjíždí po mých zádech až tam, kde už to záda dávno nejsou, druhou mne pevně přitáhl k sobě, moje dlaně jsou v jeho vlasech, na jeho zádech…

-Tihle dva! Nejsou to oni, ale jsou stejní – prolétlo Danovi hlavou. Ucítil příjemné mrazení v zádech a celé jeho tělo se napjalo. Potom se uvolnil a připravil se na lov...

„Hej! Hezky ruce nad hlavu!“
„Co to vyvádíš? Jsem tě rozvázal ne?“
„Dělej, nebo ti to napálim mezi nohy!“ Marek zareagoval hned a vyšvihnul ruce nahoru. „Hezký. Teď se otoč a začni se svlíkat!“
„O co ti jde? Nemůžeme se domluvit normálně?“

Černoch zvedl obě ruce a dal si je za hlavu. „Lízej!“ Marek se rychle sehnul k jeho rozkroku, který stále zakrývaly kvalitní boxerky, a začal je olizovat, což zanechávalo mokré stopy. „Ty vole!“ rozkřikl se a nekompromisně škubl s provázkem. Mladík zahalekal a reflexivně poposkočil. „Podpaží, ty blbče.“ Stále s rukama za hlavou pobaveně pozoroval, jak se jeho hlava nejdřív rychle přibližuje, ale jakmile ucítí pach potu, zarazí se. Byl ale dostatečně rozumný a hned se vzpamatoval, vyplázl jazyk a dotkl se černochova vyholeného podpaží dřív, než stačily jeho koule znovu zaplatit za jeho laxnost. Vylizoval postupně každé jejich zákoutí. Když skončil s jedním, stačilo jen jedno popotažení a přesunul se k druhému.

„Tak ukaž, co umíš.“ Povolil si kalhoty a ven vyběhl tvrdý kolík. Těžko odhadovat rozměry, když mi hlavu stále držel pár centimetrů od něj, ale slušně vyvinutý. „Dělej! Nenuť mě, abych ti s tím pomáhal. Mírně povolil ruku, ale hlídal, abych hlavu moc nezvedal. Nejistě jsem se dotknul pusou kořenu a jazykem masíroval klacek ze všech stran. „Ty vole, víš, co je to kuřba?“ zeptal se tvrdě a pevně mi chytnul hlavu, nasunul ji nad klacek a chtěl ji narazit.

Měl pravdu, měl zatracenou pravdu, ale teď už toho na mě bylo moc. Musel jsem pryč. Vytrhl jsem se mu z ruky a začal jsem utíkat. "Táhni k čertu," pomyslel jsem si nebo jsem to snad i řekl nahlas. Z anděla se najednou stal ďábel, co mě pokouší. Třeba je tohle jenom zkouška, třeba se vrátím zpět a všechno bude jako dřív. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale při tom běhu po tom měkkém písku mi to najednou dávalo naději, najednou jsem se cítil svobodně. Můžu běžet, kam chci!

Zatmělo se mi před očima, když do mě celkem snadno a rychle pronikl Pierrův obří pták. Nezmohl jsem se znovu na nic jiného než pouhý vzdech. Cítil jsem se úplně plný a Pierre mně nechal tento pocit dlouho vychutnávat. Když se mi vrátil zrak, spatřil jsem před sebou Svenovo péro a jeho neotálející ruku. Asi ho to rajcovalo stejně jako mě, když jsem je pozoroval. Nechal jsem Svena být a plně jsem se soustředil na počínající pohyb v mé díře.