Ohnivá vášeň II. - Popálenina

Trošku menší upozornění: V druhém díle nebude předmětem gay láska. Sice se zde objeví nějaké gay scény, ale jde tu hlavně o Garryho a ten, bohužel gay není. Omlouvám se za spoiler, ale musel jsem na to upozornit.

Bylo léto. Skoro všichni z okolí byli na koupališti a snažili se zchladit tou studenou vodou na přehradách či v bazénech. Mladý Garry Rocken se procházel po okolí a sledoval okolní domy. Všude bylo prázdno a ticho. V tu chvíli si Garry připadal velmi osamělý.

Po dokončení střední školy, která pro něj byla neuvěřitelným utrpením, protože ho věčně šikanovala partička nabubřelých idiotů, se Garry stále nudil. Na brigádu chodit nemusel, jelikož jeho rodina byla hodně bohatá. Právě proto Garry nikdy nepřišel na to, proč stále bydlí i s rodiči v této otravné čtvrti.

Co se zdálo ještě divnější, bylo, že se do vedlejšího domku nastěhoval záhadný mladík. Vypadal velice zvláštně, dokonce se i tak oblékal. Pokaždé, když ho Garry viděl, běžela mu husina po celém těle. I přesto, že slunce opalovalo skoro každého, mladík od vedle zůstával stále bledý. Jeho tajemnosti dodávaly korunku jeho šedé oči. Garry v nich pokaždé viděl tolik zloby a bolesti.

Možná přišel Garrymu divný, jelikož ho nejednou mladík oslovil jménem Will. Jednoho Willa sice znal, ale onen Will, kterého znal, byl úplně odlišný od Garryho.

Poslední dva měsíce si Garry připadal jako v jednom ohni. Nebylo to kvůli slunci, tím si byl stoprocentně jistý, jelikož mu bylo horko i v těch nejchladnějších dnech. Byl kvůli tomu i u doktora, ale ten mu jen řekl, že to je v jeho věku normální.

Garry byl vysoký chlapec s modrozelenými kukadly, blonďatou kšticí a vypracovanou postavou. Nebylo divu, že je svalnatý, jelikož veškerý svůj vztek na svět si vybíjel právě v posilovně.

Blížilo se k večeru, a tak si Garry usmyslel, že se vypraví zpět domů. Po cestě zpět potkal mnoho obyvatel z okolí, kteří se vraceli z koupališť. Uviděl mezi nimi i toho záhadného mladíka, o kterém nic nevěděl. Stále si ho přeměřoval svými šedivými kukadly. Garrymu to bylo velmi nepříjemné, a tak dělal, že ho nevidí, a pokračoval v cestě. Podél každého domu se táhly živé ploty, kterých si málokdo všiml. Garry, ačkoliv slunce pomalu zapadalo a všude už byl jen stín, byl stále v jednom ohni. Pálila ho každá část těla. Nedalo se to snést.

Najednou Garry prošel kolem domu, který patřil tomu záhadnému mladíkovi, do kterého hned vzápětí vrazil, jelikož koukal do země a přemýšlel, proč ho tolik pálí celé tělo.

„Ježiši, promiň, nechtěl jsem,“ začal se omlouvat Garry, který se zvedal ze země jen ztěžka.

„To je v pořádku!“ usmál se chlapec s ulízanými blond vlasy a šedivými kukadly.

Garry se usmál a chtěl pokračovat dál, když v tom ho záhadný mladík zastavil.

„Hele, chtěl jsem se zeptat, nechtěl bys přijít dnes večer na můj večírek?“ zeptal se s nadějí v hlase pobledlý chlapec.

„No, víš, já na takový akce moc nejsem!“ zkřivil svůj obličej Garry.

„Dobře, tomu rozumím, kdybys chtěl, dveře máš otevřené!“

„Dobře,“ odpověděl Garry a neušlo mu, že byl záhadný mladík značně zklamaný z jeho odmítnutí.

Odhodlal se, že už se nenechá zastavit a půjde si po svých, a také tak udělal. Stále ale musel myslet na to pozvání. Dlouho už nikde nebyl, navíc neměl žádné kamarády a nebylo by na škodu, kdyby si nějaké udělal. Kdyby pominul to divné chování pobledlého chlapce, nemusel by být zas tak špatný. Odhodlal se tedy kolem deváté hodiny večerní, že se tam půjde kouknout. Jeho rodiče z toho budou nadšení, jelikož si Garry vyrazil ven s kamarády naposledy v prváku.

„Mami?“

„Ano Garry?“ otočila se Garryho matka. Byla to statná žena, která nedala dopustit na svou rodinu. Potom, co porodila Garryho, málem zemřela, a tak si řekla, že další dítě mít nebude. Garry byl spíše podobný jí, neboť otec byl černovlasý a hnědooký muž, který byl věčně v práci a doma ho Garry vídal jen velmi zřídka.

„Dneska mě ten kluk od vedle pozval na párty, tak jsem se chtěl zeptat, jestli bych tam mohl jít.“

„Ty chceš?“ vyskočila matka z pohovky s epickým výrazem ve tváři.

„Ano!“ usmál se Garry, kterému bylo jasné, že jí tím potěšil.

„Dobrá, tak běž, ale vrať se v rozumnou hodinu!“ opětovala mu úsměv, došla až k němu a políbila ho na čelo.

Garry vzápětí vyrazil ze dveří k sousednímu domu. Venku byla tma a foukal studený vítr. Garry se ale stále cítil, jak kdyby hořel. Občas se mu na těle objevovaly popáleniny, i když se ničeho horkého ani nedotkl.

Jak tak šel ten kousek, přišlo mu, že z živých plotů na něj někdo kouká. Byl to velmi nepříjemný pocit. Přidal tedy do kroku, když v tom uslyšel, jak něco zašustělo v křoví. Bleskově se otočil, ale nic neviděl. Hrdlo se mu sevřelo strachem. Začal cítit pálení na pravém zápěstí.

Podíval se tedy na svou ruku a i přes tu tmu uviděl čerstvou spáleninu. Přísahal by, že tam ještě před tím, než vyšel z domu, nebyla.

Najednou naproti sobě uviděl přicházející skupinku lidí. Pod světlem lamp jich napočítal sedm. Byli to mladí lidé a jedna stařena o holi, které svítily vlasy bílou barvou. Čím byli blíž, tím se Garry cítil ve velkém ohrožení. Na ulici nebyl nikdo, kromě těch neznámých a jeho samotného. Najednou zahli přímo do domu toho neznámého mladíka, ke kterému měl namířeno. Opět začal váhat, zda se tam má vydat nebo odejít domů.

Vzchop se! Je ti 19 a furt se bojíš! zanadával si v duchu. Dal se do kroku a zahnul k domu. Sáhnul na zvonek a netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila bledá tvář mladíka.

„Přišels!“ vypadalo to, jako by se mladík radoval.

„Jo,“ usmál se Garry.

„Pojď dál!“ rozhlédl se, jako kdyby bylo na obzoru něco neobvyklého.

Garry vstoupil do velké předsíně. Rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to tam tak pustě, jako kdyby se právě včera nastěhoval, přitom už tam ale bydlel dva měsíce.

„Jakže se to jmenuješ?“ zeptal se mladík a koukal na Garryho velmi neobvyklým způsobem.

„Jsem Garry a ty?“ stále se rozhlížející Garry zbystřil světlo z rozevřených dveří do vedlejšího pokoje, odkud se valily hlasy.

„Jsem Gavin,“ odpověděl mladík a natáhl ke Garrymu ruku stále s tím neobvyklým výrazem ve tváři.

Garry mu ruku podal a ucítil něco jako mírné zalechtání v ruce, a tak svou ruku zase hned odtáhnul.

„Pojď, zavedu tě do pokoje,“ pobídnul ho Gavin a přešel ke dveřím, ze kterých vycházely hlasy. Když Gavin dveře otevřel, Garry uviděl těch sedm lidí, kteří ještě před chvílí kráčeli právě k tomu to domu.

Na gaučiku na pravé straně seděl blonďatý zachmuřený chlapec s nebesky modrými oči. Vedle něj seděla krásná dívka s drsným pohledem. Měla blonďaté vlasy pod ramena a kaštanově hnědé oči. Držela se s tím chlapcem za ruku.

Na křesle vlevo od stolku seděla stařena o holi se sněhobílými vlasy. Působila velmi sympaticky, ale ještě tajemněji než samotný Gavin.

Garry popošel, aby viděl ty zbylé čtyři zde přítomné. Seděli totiž zády ke Garrymu na dlouhé červené sedačce naproti krbu před malým stolkem.

„Počkej, přinesu ti křeslo,“ vyšlo z Gavina, čímž upoutal pozornost všech zde.

Sedm párů očí viselo na Garrym. Ještě nikdy se necítil tak nepříjemně jako právě teď.

Z gauče na něj koukal zrzavý kluk, velmi podobný blondýnce u nabouchaného blonďáka. Vedle něj seděla hnědovlasá dívka s hnědými kukadly. Byla ještě hezčí než ta blondýnka. Pak tam seděl hnědovlasý chlapec s naprosto průhlednýma modrýma očima a s milým úsměvem na rtech. A úplně na kraji měl své místo hnědovlasý a hnědooký chlapec. Byl velmi pohublý a vypadal přibližně na pětadvacet. Ve tváři se mu odrážela bolest stejně jako Gavinovi.

„Tak jsem tady, kam si chceš sednout?“ vrátil se Gavin i s velkou židlí v ruce.

„Já nevím,“ podíval se Garry na Gavina a pak zpět na tu sedmičku lidí, kteří se na něj koukali jako na zjev.

„Třeba před ten krb?“ zeptal se Gavin a v tu chvíli Garry zařval: „Ne!“

Začal se červenat a teď se všichni začali koukat podezíravě.

„No, víš, já se dneska na sluníčku spálil, a tak,“ ani to nedořekl, jelikož mu Gavin skočil do řeči.

„Jo, tak to chápu. Tak třeba tady, vedle Selmy!“ usmál se Gavin a popošel až ke stařeně, kam položil tu židli. Garry se nejistě dal do pohybu a poté si sedl na židli. Všiml si, že na sedáku bylo vyobrazeno něco, co vypadá jako hořící strom.

Gavin se posadil na černý gaučík vedle toho zachmuřeného páru a nastalo trapné ticho. Takhle jsem si párty teda nepředstavoval! řekl si pro sebe Garry.

Stále se všichni na Garryho koukali jako na ducha a on absolutně nechápal proč. Někde v hloubi duše měl pocit, jako kdyby je už někde viděl, ale nemohl si vybavit kde.

„Takže Garry,“ začal Gavin a jeho pohled ukazoval náznak naděje v něco, Garry jen nevěděl v co. „Tohle jsou Derek a Claudie,“ ukázal na ty dva sedící vedle sebe. Claudie se usmála a zamávala. Derek byl stále zachmuřený a vypadalo to, jako kdyby po Garrym měl za chvíli skočit a uškrtit ho.

„Tady na gauči sedí Joey, bratr Claudie,“ ukázal na zrzka, který se usmál. „Vedle něj je Bella. Mimochodem, Bello, hezká barva vlasů!“ usmál se na hnědovlásku, která Garryho pozdravila. „A tohle jsou Noah a Aiden, Derekovi bratři!“ ukázal na poslední dva sedící na pohovce. Oba se usmáli, i když ten s hnědýma očima spíš nasadil falešný úsměv a hned se zas ponořil do smutku.

Co se mu stalo? pomyslel si Garry.

„A tohle je Selma!“ ukázal na stařenu sedící v křesle vedle Garryho. Žena se na něj ani nepodívala, stále se jen koukala před sebe a ani náznakem nepozdravila.

„Lidi, tohle je Garry, můj soused!“ usmál se Gavin na Garryho a ten mu úsměv opětoval. Najednou Garryho začalo pálit zápěstí a on stále nevěděl proč. Snažil se dělat, jako že se nic neděje. Hrál to opravdu skvěle až do té doby, než to začalo být nesnesitelné.

Vyhrnul si rukáv, aby se podíval na tu spáleninu. Byla ještě větší než před chvílí venku. Upoutal tak pozornost všech, dokonce i stařeny. Garry se opět začervenal.

„Omlouvám se, popálil jsem se dneska o sporák a ještě pořád to bolí!“ vymluvil se Garry, aby nevypadal trapně.

„O sporák?“ zeptala se tajemně Selma.

„Ano,“ odpověděl jí.

„Vypadá to jako W!“ řekl Joey a podíval se okamžitě po ostatních.

Ajo! Podíval se na svou spáleninu Garry.

„Myslíte, že se vrací?“ zeptal se Derek ostatních a Garry mu uviděl v očích něco jako jiskřičku naděje.

„To není možné! Maximálně se může na někoho připoutat, ale vrátit se nemůže!“ vysvětlila Bella a Garry se cítil jako naprostý magor. Nerozuměl teď absolutně ani jednomu slovu, co říkali.

W… Will? Ale kdo to byl? došlo Garrymu, že ho Gavin nejednou oslovil tímto jménem.

„Ale proč by se poutal na něj?“ zeptal se Aiden, který ukázal na Garryho. Ten se zarazil a nevěděl, co si o tom má myslet. Spálenina štípala hrozně moc a Garry měl co dělat, aby nezačal křičet.

„Ty to nevidíš! Nepřipomíná ti ho náhodou?“ pustil se Noah do Aidena.

„Počkejte, co se to tady děje? Na mě se přece nikdo nepoutá!“ pustil se Garry do konverzace.

Chvíli bylo ticho, během kterého se Garry cítil jako naprostý hlupák. Nikdo se neměl k tomu, aby mu vysvětlil, oč tu šlo. Všichni na něj jen koukali jako na ducha, který už mezi živé dávno nepatří.

„Jsi podobný jednomu…,“ zarazil se Gavin, který vypadal, jako že se za chvíli rozbrečí.

„Našemu bratrovi, který před dvěma měsíci zemřel!“ dokončil za něj Derek velmi zarmouceným hlasem.

„To mě mrzí!“ sklopil Garry hlavu. Přišel si teď ještě víc hloupě, když měl Gavina za blázna. „Nejmenoval se Will?“ zeptal se Garry a vysloužil si opět pohledy všech.

„Ano, jak to víš?“ zeptala se Selma.

„Tady… Gavin mi už tak několikrát řekl!“ zrovna teď si připadal jako práskač.

„Není divu, až na ty oči a vlasy je úplně jako identické dvojče!“ vložila se do debaty Bella.

„Jak identické dvojče? To není možné!“ ozval se Garry. I když byl rozrušený, snažil se působit velmi vyrovnaně.

„Správně! Není možné, aby si byli tak podobní!“ řekl Aiden.

„Ale oni jsou! Vždyť to všichni vidíme,“ přidal se i Joey.

„Máte nějakou jeho fotku?“ zeptal se Garry se zatajeným dechem.

Chvíli všichni váhali, nakonec ale Gavin vstal a sáhl na výklenek nad krbem. V ruce držel fotografii toho, jemuž by měl být Garry podobný.

Popálenina ho stále víc bolela, až nakonec sykl.

„Jsi v pořádku, chlapče?“ zeptala se Selma a podívala se na jeho popáleninu. Ta nabírala červenou barvu a spálená kůže začala mokvat. W bylo stále jasnější a úhlednější.

„Ano,“ odpověděl Garry a sledoval Gavina, který se stále přemlouval tu fotografii pustit z ruky. Nakonec si stoupl před Garryho a natáhl ruku, v níž držel fotografii. Chlapec s popáleninou ji uchopil a stále koukal na Gavina, který vypadal velmi rozrušeně.

Garry se podíval na chlapce na fotografii a málem se jeho srdce zastavilo. Na fotce byl chlapec úplně stejný jako on sám. Rozdíl byl jen v barvě očí a vlasů, jinak bylo do puntiku vše stejné.

Popálená ruka, v níž držel fotografii, se začala nekontrolovatelně klepat a místo štípání cítil Garry lechtání. Silnější, než jaké cítil, když si podal ruku s Gavinem. Upustil fotografii na zem a v tu chvíli jeho ruka začala hořet.

Všichni, včetně Garryho, se zvedli a nevěřícně koukali. Plameny od ruky se stále šířily, až bylo celé jeho tělo v ohni.

„Co to je? Co se děje? Uhaste mě! Prosím!“ křičel Garry, který cítil bolest na každém kousku těla. Přitom by už dávno zemřel, kdyby ho takhle někdo zapálil.

Najednou uviděl Noahovu ruku, jak se na ní vytvořila obrovská vodní bublina a vystřelil ji po Garrym. Ten v tu chvíli přestal hořet.

Garry začal od všech ustupovat. Cítil se jako v hodně špatné noční můře, ze které se nelze probudit.

„Co to bylo?!“ hystericky zařval na všechny.

„To není dobré, když se oheň vrátil!“ řekla Claudie s rukou před ústy.

„Znamená to snad, že se Felix vrátil?“ zeptala se Bella a stále koukala na Garryho, který stál namáčknutý na zdi a ve tváři se mu odráželo zděšení a údiv.

„To není možné! Zabil jsem ho! Will ho zabil!“ chytil se Gavin za hlavu.

„ZAJÍMÁ VÁS, ŽE JSEM TADY? ZAJÍMÁ VÁS, ŽE JSEM HOŘEL?“ neudržel se Garry a začal na všechny řvát neobvyklým tónem.

Bella k němu přiběhla, ale on od ní začal prchat. „Nepřibližujte se! Zavolám policii!“

„Musíme ho uklidnit a všechno mu vysvětlit! Musíme ho dostat do Zambie!“ vložila se konečně i Selma do konverzace.

„Kam? Co to tu sakra melete?“

„Buď v klidu! Prosím, vše ti vysvětlíme!“ začal velmi mile Derek.

„Nepřibližuj se!“ řval na něj Garry, když viděl, že k němu chce jít.

Garry se cítil velmi ponížený, oslabený a vystrašený. Bál se o svůj život. Nevěděl, proč začal hořet a nebo proč měl popálenou ruku. Věděl zkrátka jen to, že odsud musí vypadnout.

„Garry, uklidni se, prosím, my jsme ti dobří, ale na tebe číhá venku nebezpečí! Na tebe i celou tvou rodinu!“ řekla Bella vlídným hlasem a snažila se Garryho co nejvíc uklidnit.

Najednou se Garrymu začala motat hlava. Z té vší bolesti, které poslední dva měsíce cítil, se mu podlamovaly nohy.

„Já… já…,“ chytil se Garry za hlavu.

„Co – co – se – se – děje – děje?“ slyšel Garry Derekův hlas dvojitě.

„Garry – Garry!“ uslyšel i Gavinův hlas.

Najednou ucítil, jak padl na kolena vysílením, a před sebou najednou uviděl zpustlou krajinu, ohořelé stromy, vysušenou a popraskanou půdu. Cítil obrovské teplo, jelikož byl nabalen v nějaké vestě a černých kalhotách. Stále se cítil velmi vysílen a nemohl se ani postavit na nohy. „Tohle je můj kraj!“ vydralo se mu z hrdla nepřirozeným hlasem a poté padl na vysušenou a tvrdou půdu, jejíž písek ucítil na tváři. V tu chvíli ztratil vědomí.