Ohnivá vášeň - Pátý kraj (2. část)

NĚKDE V PÁTÉM KRAJI

Gavin se přemístil doprostřed cesty, někde v centru pátého kraje. Obloha byla neskutečně zamračená a každé světlo, které přes černé mraky proniklo, bylo okamžitě zas zahnáno černými a neústupnými mraky. Na každém domě hořela velká louč a domy vypadaly, jako by nikdo neobýval. Ovšem všude se to hemžilo vyplašenými přívrženci Felixe.

Jistě se už všichni doslechli, že Felix padl. Gavin procházel mezi těmi vyplašenými muži, kteří byli zahaleni do černých plášťů.

„Gavine,“ uslyšel z dálky hlas, který mu byl velmi známý. Byl to Oliver Pascal, nejvěrnější služebník pána temnot. Muž, který měl hlavu odkrytou a táhl za sebou plášť, byl velmi nesvůj a v obličeji už z dálky bylo vidět, jak ho smrt jeho pána vzala. Gavin se zastavil a čekal, až ten sněhobílý muž doběhne až k němu.

„Pán,“ vydechl, neboť byl zmožený z toho běhu, „pán temnot je mrtvý!“

„Já vím!“ pronesl rázně chladným hlasem bledý chlapec, jehož tvář nabývala nelidských barev.

„Kde je tvůj otec?“ začal se ptát muž, který stiskl Gavinovo pravé rameno. Gavin přísným pohledem kouknul na ruku toho odporného podlého zlouna, kterého dříve nazýval přítelem.

„On tu není?“ odpověděl mu Gavin otázkou, opět chladně a bez citů.

„Ne,“ pohlédl Oliver na Gavina ještě více vyplašeně, než vypadal před tím.

„Pak vzal nohy na ramena! A vy byste do hodiny měli udělat to samé!“ zvýšil Gavin hlas. Zněl teď úplně jako Felix, když měl zlost.

„Co to tu plácáš?“ vyjel po něm sněhobílý muž. „Musíme bojovat!“

„Posluž si, pokud chceš umřít!“ chytl Gavin jeho ruku a silně ji smetl ze svého ramene.

„Nejsou zas tak silní!“ řekl Oliver velmi pohrdavě. „Jednoho z nich zabil! Toho, co měl být jeho syn!“

V tu chvíli dostal Gavin zlost. V očích se mu objevil plamen, který dosud nikdy nezažil. Jeho tělem projela taková zlost, že neváhal a zlomil Oliverův vaz. Ten padl na zem a v tu chvíli Gavin upoutal pozornost všech.

„Měli byste zmizet!“ zařval Gavin na všechny velmi rozzlobeně. „Hrdinové ví o pátém kraji, dokonce o něm věděli už dlouho! Ví, kde leží, a po tom, co se zbavili Felixe, se vás zbaví ještě dřív, než řeknete Felix!“

Gavin v tu chvíli vypadal jako vůdčí typ. Hodně přívržencům naháněl strach a připomínal jim Felixe v mladých letech. Nikdo se však ani nehnul.

„Jste hluchý, vy paka?“ zařval ještě rozzlobeněji.

„Ne!“ zařval zpátky chlapec, který byl v jeho věku. „Nevzdáme se a budeme bojovat!“ Všichni pobouřeně začali pokřikovat souhlasně k chlapcově slovům.

„A ty jsi kdo?“ pohrdavě snědého chlapce s černými vlasy a zelenohnědými oči probodl.

„Já jsem ten, kdo byl díky Gavinovi Hookovi přehlížen! Jsem ten, kdo se ale zachová jako pravý hrdina a zbaví nás těch ničemů. Jsem jejich zkáza!“ pronášel hrdě svá slova a všichni ho pokřikem a tleskáním podporovali. „Jednoho z nich zabili! Toho, který si myslel, že mu patří celý ohnivý kraj! Ale jemu patřil pouze náhrobek, který už měl být připraven od začátku!“

Gavin bez přemýšlení lusknul prstem. Jeho zlost mu zatemnila mysl a on chlapce přede všemi, pouhým lusknutím prstu, skalpoval.

Snědý chlapec stačil uronit slzu a pak padl na zem jako hruška.

„To ty jsi byl ten, kdo živlům donášel! To proto odrazili náš útok ve vzdušném kraji!“ začal na něj prstem ukazovat černooký muž, kterému černé dlouhé vlasy sahaly až pod ramena.

„Zabil jsem vašeho pána!“ dodal Gavin s posměchem, čímž všichni zmlkli. „Ano, já! Žádný z živlů, ale já! Stačí, abych lusknul prstem, a zabiju vás všechny!“ zalhal, neboť jeho kouzelná síla, díky vysílení ze včerejšího dne, byla oslabena, a navíc před ním stála snad stovka přívrženců.

„Na to nem…,“ ozval se černovlasý chlap, ale svou myšlenku nedokončil, neboť ho Gavin lusknutím prstu zabil stejným způsobem, jako před chvílí toho snědého chlapce.

„Ještě někdo pochybuje?“ nahnul Gavin hlavu a velmi nuceným smíchem jim začal nahánět hrůzu, ale po dvou smrtících kouzlech se sotva držel na nohou.

Všichni si najednou klekli a sklonili se mu. To znamenalo, že o Gavinovi nepochybovali a stali se jeho následníky. Ještě před měsícem by se mu tohle zalíbilo, ale on teď stále myslel na Willa a na to, že oni všichni včetně něj můžou za to, že byl Felix tak silný a zahnal to až do konce.

„Být vámi, už se tady nikdy neukážu, protože vás tu nikoho nechci! Nestojím o vaše služby, ale věřte mi,“ odmlčel se, neboť cítil, jak ho nohy začínají zrazovat. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, neboť všichni měli plnou práci s tím, aby se mu klaněli. „Když někoho zabijete, já to zjistím a vy za to budete pykat!“

V tu chvíli se všichni začali vypařovat pryč, až na místě, kde před chvíli stála stovka mužů a žen, nezbyl ani jeden černokněžník. Celý kraj utichl a jediný, kdo tam zbyl, byl Gavin, který právě padl na kolena vysílením.

Hluboce si oddechnul a pohlédl do vyprahlé země. Zničehonic začal přes celý kraj křičet zlostí a smutkem zároveň. V tu chvíli ucítil, jak všechna ta tíha z něho spadla. Cítil se uvnitř najednou prázdný. Uchopil řetízek s přívěskem do ruky a silně se rozplakal. Pohlédl na iniciály, které mu tam Will vypálil. Otočil ho na stranu a přes slzy si začal číst tu poslední zprávu, kterou mu tam zanechal.

MEZITÍM V OHNIVÉM KRAJI

Všichni usedli a netrpělivě čekali, až se Gavin vrátí. Bella stále nemohla utišit ten pláč, který včera večer tak hrdinsky zadržovala. Až teprve teď jí začalo docházet, že i ona ztratila přítele, i když k němu neměla tak blízko, jako její bratři.

Ani Joey neudržel slzy na krajíčku a propustil je ze svých očí.

Selma si stále přehrávala okamžik, kdy Willovi oznámila, co je zač. I jí se opět hrnuly slzy do očí.

Jak už však několikrát zaznělo, Dereka Willova smrt zasáhla nejvíc. Seděl tam jako hromádka neštěstí a vzpomínal na těch deset dní, během kterých se s Willem sblížili. Skousával si rty, aby se znovu nerozbrečel, a nakonec se místností prohnal prudký vítr a on v tornádu zmizel.

„Kam šel?!“ vyjekl Aiden, který se stále zaobíral posledními slovy, které mu Will řekl o Fuomindech.

„Nemám páru!“ odpověděla Claudie, která teď stála a koukala se, jako kdyby jí někdo opařil horkou vodou. Zahleděla se na Noaha, ale ten jen pokrčil rameny na znamení toho, že neví.

„Já možná vím, kam šel! Nechte ho být, potřebuje být chvíli o samotě,“ řekla Selma s náznakem breku v hlase.

Claudie se posadila a začala si kousat nehty. To samé dělala i Isabelle, která se jediná nezaobírala Willem, ale svým synem. Hlavou se jí honily ty nejtemnější myšlenky, které si zkrátka nechtěla připustit.

Mezitím se Derek objevil před Willovým hrobem. Na desce, kde bylo vytesáno jeho jméno a roky narození a úmrtí, bylo i něco navíc. WILL se tyčilo úplně dole na desce. Derekovi vhrkly slzy do očí. Kleknul si před hrob a zadíval se na něj.

Louče, které tam všichni zanechávali, už tam nebyly, ale Derekovi to bylo jedno. Vnímal jen ten chlad venku, který po jeho smrti nastal v ohnivém kraji, a věnoval se Willově náhrobní desce.

„Nikdy jsem nevěděl, jaký to je mít nejlepšího přítele!“ vyšlo z Derekových úst s velmi tichým vzlykem. „Až do tý doby, než ses tady ukázal ty! Něco ve mně si změnil a já do tvojí… do tvojí smrti nevěděl, jak ti to splatit! I když jsme se někdy neshodli, měl jsem tě rád jako svýho bratra! Nikdy na tebe nezapomenu!“ setřel si slzy z tváří. „Chybíš mi!“ začal vzlykat jako malé dítě.

Krajem se prohnal velmi studený vítr, ale s Derekem to ani nehnulo. Stále klečel před jeho hrobem a vzlykal tak, jako ještě nikdy ve svém životě. „Ušili na tebe boudu, celej svět a tys byl jen loutka!“ zavzlykal ještě víc. To už se krajem hnal silný vítr.

Najednou Derek ucítil, jak mu někdo hebkou rukou sáhl na záda. Před sebou najednou uviděl malého kentaura, který k náhrobní desce položil jednu černou růži. Derek se otočil a pozvedl svou hlavu nahoru. Uviděl kentauří ženu s hnědými a zakroucenými vlasy, které se leskly oči.

„Byl to velmi dobrý chlapec,“ vypadlo z ní a z jejích očí spadla jedna slza, následována dalšími. „Ještě nikdy, za ty roky, jsem neviděla nikoho takového, jako byl on! Nikdy jsem neviděla nikoho z vládců ohně, aby se jen tak procházel po svém kraji!“

Malý kentaur si stoupl vedle své matky a vzlykal, stejně jako Derek před chvílí. Blonďatý chlapec s modrými kukadly povstal a stoupl si vedle kentauří ženy.

„Utekla jsem ze slavnosti dříve, než se vůbec něco začalo dít. Když jsem uviděla, že všechny rudé růže, které jsme s manželem pěstovali, zčernaly, věděla jsem, že kraj přišel o svého pána!“ vysvětlila Derekovi, proč je květina, kterou mu položili na hrob, tak uhelnatě černá. Derek stále upínal zrak na náhrobní kámen a nemohl od něj odtrhnout oči.

„Jsem ráda, že jsem měla možnost se s ním setkat!“ řekla, uchopila malého kentaura za ruku a pomalu odešla.

Vedle náhrobku se najednou objevil Gavin s rudým bělmem a se sevřenou pěstí, ve které držel přívěsek. Oba chlapci ztuhli, když viděli jeden druhého. Potom Gavin přešel a stoupl si po bok Dereka a upírali na desku zrak.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se Derek, jehož oči vypadaly nepřirozeně červeně.

„Vyhnal jsem je! Do jednoho!“ odpověděl Gavin, stále drže přívěsek v pěsti.

„Jak?“ upřel Derek svůj zrak na chlapcovu bledou tvář, která stále házela barvami.

„Řekl jsem jim, že jsem zabil Felixe. Odhalili mě, ale podřídili se mi, protože se začali bát! Vyhnal jsem je a znemožnil jim přístup na kraj,“ odpověděl Gavin a cítil Derekův pohled na své tváři. „Odstranil jsem i maskovací kouzlo! Teď se tam všichni bez problémů dostanete!“

„Měli bychom to dát vědět ostatním!“ vyhrkl Derek a jen to dořekl, Gavin luskl prsty a oba stáli v jídelně vyhaslého ohnivého sídla.

„Tak co?“ vyskočil Noah ze židle, když je uviděl. Ani si nevšiml, že oba mají rudá bělma.

„Pátý kraj je volný!“ řekl Gavin a pohlédl na svou matku, která už se k němu řítila.

„Takže se tam všichni dostaneme?“ zeptala se Selma a stále nevěřila tomu, že ten kraj opravdu existuje.

„Ano!“ odpověděl a objal svou matku, která se celou dobu, co byl pryč, klepala strachy. „Jen vás varuju, nevypadá to tam ani zdaleka tak, jako v ostatních krajích!“ dodal a očima přejel úplně všechny.

„Měli bychom tam jít!“ řekl rozrušeně Noah.

„Taky souhlasím,“ přidala se Claudie a postupně to všichni odkývli.

Gavin luskl a přenesl všechny na mýtinu, kde před chvílí stál. Nebo spíš vysílením klečel.

Selma a ostatní se zarazili, když viděli tu tmu a tu ponurost toho kraje. Neměl na ně vůbec dobrý vliv. Nebe bylo zahaleno stále do šedivých mraků, které se snažilo přebít slunce svými paprsky. Bohužel nebylo dost silné.

Všude byly obrovské domy a nikde nebyl ani jeden strom, který by oznamoval, že zde je alespoň kousek zdravé půdy. Koryta řek byla vyprahlá a bez vody. A vzduch stál na místě, i přestože zde bylo velmi chladno.

„Měli bychom něco provést!“ řekl Aiden, který se cítil velmi oslabený tím místem. Ani ostatní bratři na tom nebyli o moc lépe.

„A co? Tady bylo odjakživa takhle!“ ozvala se Isabelle, která kraj od Felixova návratu viděla poprvé, po dlouhé době, až včera večer.

„My už víme, jak si poradit!“ otočil se Noah a kývnul na bratry. Všichni si vzpomněli, jak osvobodili svůj kraj, a pro všechny to bylo úplně stejné i teď.

Seřadili se vedle sebe a ještě naposled si vyměnili pohledy. Najednou se začala jejich moc zmocňovat jejich těl. Aidena začala obrůstat spousta větví, na kterých vykvétaly lístky. Kolem Noaha se vytvořila obrovská bublina vody a mírně ho nadzvedla ze země. Kolem Dereka začal sílit vítr a v tu chvíli všichni tři bratři dali obrovskou pěst do země.

Ve vyprahlé půdě se začala šířit prasklina, která začala dodávat půdě sílu. Mnoho domů bylo vytlačeno i se základy, díky vzrůstajícím stromům. Silný vítr rozehnal mraky na obloze a vytvořil krásně modré nebe. Noah uslyšel, jak se pleskají vlny v korytě řeky, a dodal tak sílu zemině.

Gavin s jeho matkou zůstali stát jako přibití k zemi a jen s úžasem koukali na krajinu, která se kolem nich začala barvit z černé do přírodních barev. Většina domů kolem nich zmizela a všude se teď rozprostíraly stromy a keře. Na nebi bylo jen pár malých mráčků, jinak bylo zbarvené do krásné modře.

Najednou se rozlétlo hejno ptáků, které nikdo ještě neviděl. Nikdo, až na Dereka. Byli zbarvení do krvavě rudé barvy a po pátém kraji se rozléhal jejich krásný zpěv. Derek si vzpomněl na okamžik, kdy je viděl poprvé.

„To jsou fénixové!“ vyjekl a ukazováčkem ukázal na ptactvo, které nad nimi kroužilo.

„Fénixové?“ zeptal se Joey. „Vždyť ti jsou vyhynulí!“

I Selma a ostatní vypadali velmi překvapeně a koukali na Dereka s nechápavým výrazem.

„Nejsou. Když jsme se já a Will poprvé vydali za Gavinem a potom od něj, Will si chtěl projít cestu pěšky. Po nějaké chvíli nad námi kroužil přesně takovýhle pták. Potom se snesl dolů a zastavil se přímo před Willem. Nechal ho, aby na něj sáhl a pohladil ho. Potom zase vzlétl, a když se Will otočil ke mně, pták ho zezadu strčil, aby spadl!“ dovyprávěl Derek a srdce mu, při té vzpomínce, sevřel žal.

„Samozřejmě,“ vyloudila ze sebe Selma, „fénix je ohnivý pták. Proto nechal Willa, aby na něj sáhnul. Chtěl si s Willem hrát, a proto do něj strčil!“

„Takže mi chceš říct, že ti ptáci byli celou tu dobu tady?“ zeptal se Aiden.

„Felix je všechny očaroval i s tímhle krajem. Tenhle kus půdy patří ohnivému kraji!“ vysvětlila Isabelle.

Nad nimi se najednou začal tvořit ohnivý kruh, který se snesl kolem všech. Všichni zpozorněli a snažili se kruh překročit, ale oheň se náhle zvednul, když chtěli odejít.

Najednou se uprostřed kruhu vytvořil velký plamen ve velikosti člověka. Všichni se rozestoupili a připravovali se vůbec na to nejhorší. Mysleli si totiž, že to je Felixova další nastražená past.

„Co se to děje?“ začala panikařit Bella.

„Já nevím!“ odpověděl Joey a chytl bledou Bellu za ruku. Celá se třásla, ale když se jí Joey dotknul, klepat se přestala.

Jediná Selma byla v pořádku a vypadalo to, jako by na něco nebo spíš na někoho netrpělivě čekala. Nikdo nechápal, co se děje, když v tom se z plamenů vynořila tvář. Všem velmi známá tvář.

„Wille?“ šeptl užasle Gavin a ústa si zakryl rukou. Po Selmině tváři se opět valila slza velikosti hrášku. Usmívala se, že v plamenech uviděla zelená očka, hnědé načesané vlasy a snědou pleť.

Will, pokrytý ohněm, se na všechny usmál a dokola se otáčel. Derek ztuhnul a nevěděl, jestli se to opravdu děje nebo má halucinace z toho vysílení. Noah Willovi oplatil úsměv a i on neudržel další příval slz. Ani on nevěděl, zda se mu to jen zdá, nebo je to skutečné. Aiden se okamžitě sesypal, když zelenoočkovu tvář znovu spatřil. Bella s Joeyem užasle stáli a usmívali se. Claudie reagovala stejně jako Noah.

„Wille!“ křikl Gavin a stále držel slzy na uzdě, protože nechtěl, aby Will viděl, že ho jeho smrt tak zasáhla.

„Fénixové mi umožnili vás ještě naposledy vidět. Nebo spíš mluvit s vámi. Zemřel Felix?“ optal se Will a svým zrakem zamířil k Selmě, která jen kývla. „Tak, jak mi předpovídal hlas!“

Will se otočil na Bellu s Joeyem a usmál se na ně. „Vy dva jste ti nejlepší mladí čarodějové, jaké jsem kdy měl možnost poznat! Držte se, mám vás rád.“

Bella s Joeyem se neudrželi a začali oba naráz brečet a usmívat se zároveň. Své ruce teď oba velmi silně tiskli a srdce jim silně bušilo.

Will se otočil dál, kde stál Noah. „Byl jsi dobrým přítelem. Ne, byl jsi jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. Neboj, tvůj kraj uvidím, jen mě mrzí, že mě neprovedeš.“ Usmál se Will a Noah se slzami v očích také. „Mám tě moc rád, Noahu!“

Will se otočil dál, kde stála Claudie a vzlykala. „Claudie, silnější dívku, než jsi ty, jsem snad nikdy nepoznal. Hodně mi připomínáš mou nejlepší kamarádku, která byla stejná jako ty. I tebe mám rád Claudie!“

„I já tebe,“ vyloudila ze sebe a pláč byl ještě silnější než před tím.

Will se pootočil k Aidenovi, který měl oči úplně rudé. „Aidene, už neplač! Plýtváš slzy. Raduj se a usmívej! Trvám na tom, co jsem ti řekl před tím, než jsem odešel – tvoje pravá láska čeká někde a ty musíš jen čekat, až si tě najde!“ Aiden pozvedl oči, ze kterých se řítil vodopád slz. „Nikdy nezapomenu, kdo mi Zambii poprvé představil! Jsi úžasný, mám tě rád!“

„Selmo,“ přeskočil Will Gavina a zamířil pohledem zpět k Selmě. „Bez tebe bych nikdy nepoznal, jaké to je mít velkou rodinu, jaké to je cítit lásku, a že svět je daleko kouzelnější místo! Dávej pozor na všechny a hlavně na sebe! Lepší čarodějku Zambie už mít nebude! Mám tě rád, hodně!“

Selma při těch slovech plakala jako divá. Cítila, jak se jí podlamují nohy a ztrácí kontrolu nad svým brekem.

„I já tebe Wille, i já tebe!“ vyloudila ztěžka a usmála se.

Will se otočil dál a uviděl Dereka a jeho červené bělmo. Oči měl zahalené slzami a sotva je stíhal stírat, protože jich bylo hrozně moc.

„Dereku, ukázal jsi mi, jaké je to mít bratra ochránce. Moc ti děkuju za to, že jsem se ti se vším mohl svěřit a že jsi tu pro mě vždy byl. Hrozně se omlouvám za to, že jsem ti ublížil, když jsem ztratil kontrolu! A nezapomeň na to, co jsem ti řekl, když jsme spolu procházeli ohnivý palác! Nenech si štěstí proklouznout mezi prsty! Máš právo být šťastný a stejně tak i ta osoba, která je s tebou spřízněná! Mám tě hrozně moc rád, Dereku. Pamatuj na to!“ vyslovil se Will.

„Nemáš za co děkovat a vůbec se nemáš za co omlouvat! Nebyl jsi to ty! Neboj, štěstí si nenechám proklouznout mezi prsty! I já tě mám rád a budeš mně, nám všem, hrozně moc chybět!“ snažil se Derek usmát, i když mu do smíchu moc nebylo.

Jako poslední zbyl Gavin, který se zdál být pevný jako skála. Uvnitř se tak však vůbec necítil. Potom spatřil, jak se Willovy oči silně upírají na něj. Doslova je cítil na svém těle.

„Gavine,“ začal Will, ale Gavin ho ihned přerušil.

„Ne Wille, já se s tebou nechci loučit!“ zvýšil hlas a cítil, jak ty slzy, drásající se ven, už dlouho neudrží.

„Já se ale neloučím, s nikým z vás!“ vyjekl Will obalený silnými oranžovými plameny.

„Ne?“ zeptal se Gavin překvapeně. Jeho hlas svou hlasitost rapidně snížil.

„Ne!“ vyhrkl ze sebe Will a usmál se. „Vy musíte být Gavinova matka?“ zeptal se Isabelle, která zírala s otevřenou pusou a Willa sledovala. Nikdy jí nenapadlo, že by strážce ohně mohl mít tak travnatě zelené oči. Pak si ale vzpomněla, že Will byl Felixovým synem, a tak radši kývla a usmála se.

„Gavine! I pro mě je to těžký!“ začal Will a opět upřel svůj zrak na Gavina. „Jsi pro mě vším. A jsi moje největší štěstí! Miluju tě a věř, že i když mě neuvidíš, já budu s tebou. Tvoje srdce tluče, jako tlouklo to moje, a to je znamení, že jsme spolu navždy spojení tím největším poutem – láskou!“

Gavin se po těch slovech neudržel a rozplakal se. Willova slova zřetelně uschovával do své hlavy, aby na ně nikdy nezapomněl.

„I ty jsi pro mě všechno. Miluju tě a nikdy nepřestanu. Nikdy nezapomenu!“ vydal ze sebe Gavin a uviděl, jak oheň začíná slábnout.

„Držte se a postarejte se o ohnivý kraj! Mám vás rád!“ stačil ještě Will říct, než oheň i ohnivý kruh zmizely.

Všichni tam mlčky stáli a neopovážili se říct ani jedno slovo. Stále koukali na to jedno místo, kde ještě před chvílí mluvili se svým přítelem v ohni. Ptáci nad nimi přestali kroužit a rozletěli se do korun vysokých stromů. Všude panovalo jejich zpívání, šumění stromů zastřené šuměním řeky, která protékala v korytu nedaleko.

„Tohle bylo naposledy, co jsme ho viděli, že ano?“ ozvala se náhle Bella, stále svírající Joeyeho ruku.

„Spíš, co jsme s ním mluvili takhle,“ ozvala se Selma a stále zrak upírala na místo, kde stál Will.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Noah, který stíral své slzy z tváří.

„V našich snech ho ještě hodněkrát uvidíme a popovídáme si s ním!“ vysvětlila Selma.

„Musím jít něco zkontrolovat. Potom se k vám přidám!“ vyhrkl ze sebe Gavin, úplně zničený z toho všeho, a rázem po něm nebylo ani památky.

Rázem všichni utichli a Isabelle vypadala velmi znepokojeně, ale přesto si ostatní všimli, že nemá takové obavy, jako když se sám vypařil do pátého kraje.

„Kam myslíte, že šel?“ zeptala se Claudie uvzlykaně. Isabelle hned věděla, kam se její syn vypařil, ovšem ostatní neměli ani páru a to je zneklidnilo.

„Do svého domu!“ řekla Isabelle a pohlédla na Claudii, která po ní vystřelila svým červeným bělmem a nebesky modrými kukadly.

„On má svůj dům?“ rozkoukal se Derek, který ještě rozdýchával tu smršť emocí, která jím projela, když Willa znovu a nejspíš naposled spatřil.

„Dostal ho od svého otce za služby pro pána temnot. Znepřístupnil ho pro kohokoliv a nikdo neví, kde teď je. Ukrývá se tam, když ho něco trápí nebo je vyčerpaný. V tomhle případě ho zasáhlo obojí,“ zamířila Isabelle svou odpověď na Dereka.

„Tak tam se s Willem scházeli!“ vychrlil Noah, když mu to docvaklo.

Isabelle měla skutečně pravdu, Gavin se přenesl do svého domu. Naschvál se přenesl do kuchyně, protože věděl, že kdyby ten pokoj, ve kterém se s Willem scházeli, uviděl hned, sesypal by se.

Pomalými kroky prošel dlouhou, tmavou kuchyň vybavenou tmavě modrou kuchyňskou linkou a černým stolem s černými židlemi, až se nakonec dostal do chodbičky, kde uviděl dveře od toho pokoje. Zhluboka se nadechl a srdce se mu v hrudi sevřelo, když ty dveře otevřel a vstoupil do toho pochmurného pokoje.

Okamžitě se mu vybavila noc strávená s Willem, když zahlédl černou pohovku. Úplně živě měl před sebou Willovu snědou tvář a jeho zelené oči, které k němu hleděly. Vybavil si také první polibek, kterým mu chtěl Will dokázat, že se ho nebojí.

Vybavil si dokonce i tu noc, kdy u něj Will přespal poprvé. Gavina náhle zaplavila velká vlna žalu, která způsobila, že se na pohovku svalil a o opěradlo si opřel hlavu. Slzy stékaly z jeho očí přímo před něj. Vysílením nakonec i usnul.

Ostatní, které zanechal na mýtině v pátém kraji, se přesunuli zpět do Willova paláce. Všichni mlčeli a přehrávali si poslední konverzaci s Willem. Bella ani po takové době nepustila Joeyho ruku, a i kdyby to udělala, chlapec se zrzavými kadeřemi by si ji stiskl pevně zpátky. Bylo to způsobené tím, že už od samého začátku věděli, že jsou pro sebe stvoření. Nedokázali se tak vžít do Gavinovy situace, kdyby přišli o svého fuominda.

Derek zničehonic vstal a šel přímo za Claudií, která teď seděla vedle Isabelle a ani si to neuvědomovala. Vzpomněl si totiž, že Willovi něco slíbil. Po oslavě měl jít za Claudií a povědět jí o svých citech k ní a to měl právě teď v úmyslu.

„Claudie,“ vyřkl její jméno, když se u ní zastavil a upřel na ni své modré oči. Claudie zbystřila a i ona na něj pohlédla. „Postav se, prosím!“ vybídl ji a Claudie se opravdu postavila velmi blízko k němu.

Beze slov ji přede všemi přisunul k sobě a obdařil ji polibkem, který si pro ni už dlouho schovával. Všichni zpozorněli a Noah se začal uculovat. Slyšel totiž, jak se o tom s Willem bavil, a tak jen čekal, až k tomu dojde. Když Derek odtrhnul své rty od těch jejích, uviděl její úplně rudou tvář a rozpaky, které se snažila skrýt za nechápavým pohledem.

„Miluju tě!“ vyslovil a Claudie vykulila oči. Její tělo se zachvělo, když Derek uchopil pramen jejích blond vlasů, který jí padal do očí, a zastrčil jí ten pramen za ucho. Všichni zde přítomní mlčeli a přihlíželi tomu, kdy poprvé uviděli Dereka projevit své city nahlas a naplno.

„Taky tě miluju!“ vypadlo z Claudie velmi tichým stydlivým hláskem. Najednou neměla tolik kuráže, aby to řekla nahlas.

„Cože?“ zeptal se Derek s úsměvem, neboť ji chtěl donutit, aby to řekla nahlas.

„Miluju tě!“ přidala tedy blonďatá kráska na hlasitosti a všichni u stolu začali tleskat. Najednou všude začaly hořet louče pověšené na zdech. Jídelna utichla, ale Derek věděl, kdo je tajně pozoruje.

„Děkuju, Wille,“ šeptl Derek a pohlédl do vzduchu, načež chytl Claudii za ruku a poklekl. Opět všichni zpozorněli, tentokrát i Noah, a čekali, až Derek vysloví ta slova.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se a na dlani druhé ruky, díky malinkému tornádu, se mu objevil zlatý prsten.

Claudie byla beze slov. Nikdy se nechtěla vdávat, ale teď to bylo úplně jiné. Muž, se kterým se znala pár týdnů, chlapec, který byl ještě před chvílí v slzách a který si ukradl její srdce jedinou nocí, teď klečel před ní s nadějí, že řekne ano.

„Dereku,“ řekla velmi vážně a všem náhle poskočilo srdce, neboť čekali, že Claudie jeho nabídku odmítne. „Vezmu!“ vyhrkla ze sebe a Derek samou radostí vyskočil a začal ji pusinkovat.

Jídelnou se rozlehl obrovský potlesk a všichni s úsměvem povstali. Selma dojetím začala ronit další slzy, které teď byly ze samého štěstí. Nikdy totiž nečekala, že se dožije svatby alespoň jednoho ze svých vnuků.

„To ale znamená, že se musíme vrátit do obyčejného světa!“ ozval se stále tleskající Aiden, na kterém po dlouhé době všichni spatřili nefalšovaný úsměv.

„Ano, neboť Ginevra si také zaslouží vidět svatbu svého syna!“ přidala se Selma a ihned si vzpomněla, že zapomněla udělat jednu zásadní věc – vrátit své dceři Ginevře a jejímu manželovi Williamovi, který byl kmotrem Willa a nesl po něm jméno, paměť.

Okamžitě se zvedla a zamířila do svého pokoje, aby vše napravila. K ní se přidala i Bella s Joeyem. Když dorazili do jejího pokoje, první, co udělala, bylo, že vykouzlila obraz na stěně a podívala se na svou dceru se zeťem. Vypadalo to, že jim něco velmi schází. Selma pronesla něco v latině a silný zelený blesk zamířil přímo do plátna.

„Williame! Naši synové! Paměť! Oni všichni přežili!“ začala vyšilovat červenovlasá žena na plátně. Selmou tohle celé zacloumalo, hlavně ta část, kdy řekla, že všichni přežili. Opět všem na mysl přišel Will. Bella s Joeyem šli ostatním oznámit, že si jejich matka už pamatuje.

Selma si stoupla před plátno, natáhla ruce a obraz se změnil. Byla tam teď Willova matka Lucy, její malá dcerka a její manžel. Vypadali velmi šťastní, ale Lucy měla na tváři ten samý výraz jako její dcera a zeť.

„Přála bych si, abys to věděla, neboť si to zasloužíš. Zasloužíš si vědět, že tvůj syn zemřel a že byl statečný a schopný.“ Selminým hlasem procházela velmi velká vlna smutku, když v tom se v jejím pokoji objevil Gavin. Selma se vylekala, ale zůstala klidná. Gavin vypadal o něco lépe, ale rozhodně se tak necítil.

„Sakra, omlouvám se! Nechtěl jsem,“ zarazil se, když na stěně zahlédl ženu, která byla velmi podobná Willovi. Přikročil k plátnu a zastavil se vedle Selmy, která ho pozorovala velmi vyděšeným pohledem. „To – to – to je Willova matka?“ zakoktal se bledý chlapec a otočil se na Selmu, které se opět kutálely slzy po tváři. Jen kývla a svůj pohled namířila zpět na plátno.

„Slíbila jsem Willovi, že jí paměť nevrátím, ale je to jeho matka, zaslouží si vědět o svém synovi!“ sklopila hlavu.

„Selmo, Will si to tak přál! Tak by to také mělo zůstat.“ Gavin upíral svůj zrak na ženu, která si hrála s malou hnědovlasou holčičkou a obě se smály.

O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI

„Dereku Dragone, berete si zde přítomnou Claudii Brownovou za svou zákonitou manželku?“ vyřkl oddávající otázku, na kterou Derek čekal již tři týdny od té doby, co opustili Zambii a začali zařizovat potřebné věci pro tuhle veselku.

„Ano!“ řekl odhodlaně s úsměvem štěstí. Nebesky modré oči, jejichž modř oslnila ještě víc než bílý oblek, který měl na sobě.

„A vy, Claudie Brownová, berete si zde přítomného Dereka Dragona za svého zákonitého manžela?“ zeptal se oddávající Claudie. I ona na tu otázku netrpělivě čekala.

„Ano!“ odpověděla dívka zahalena do dlouhých bílých šatů, ke kterým patřil i závoj, který teď zahaloval dívčinu tmavou tvář.

„Můžete políbit nevěstu!“ řekl oddávající a Derek odhrnul závoj z Claudiiny tváře a přilepil své rty k těm jejím. Všichni povstali a začali bouřlivě tleskat. Pak se oba, teď už manželé, otočili k ostatním a sledovali, jak se k nim hrnou zástupy lidí.

První poblahopřála Selma, která plakala štěstím. Dále následovala matka a otec bratrů, potom Aiden a Noah, Bella s Joeyem. Dereka ale nejvíc rozesmutnilo přání od tety Lucy, která se na veselku také přišla podívat.

„Dereku,“ usmála se na chlapce s modrými bulvami, „přeji ti hodně štěstí a ať jste oba šťastní. Přála bych si mít syna jako jsi ty!“ políbila chlapce na tvář a přesunula se k jeho nevěstě.

Měla jsi mnohem lepšího syna, než jsem já! odpověděl jí Derek v duchu, načež si všimnul, že před ním stojí Gavin. Po dlouhých hodinách tance a zpívání v jedné velké síni už toho měl Derek celkem dost. Zamířil ven a vzal svému tátovi jednu cigaretu, aby se uklidnil. Když vyšel ven, stál tam Gavin, který, k Derekově překvapení, také venku kouřil. Když si Gavin všiml, že má společnost, pousmál se.

„Neodsuzuj mě! Potřeboval jsem se uklidnit!“ drknul Gavin do Dereka, když si všiml jeho pohledu.

„Já tě neodsuzuju! Já si přišel taky uklidnit nervy!“ ukázal Derek cigaretu schovanou za zády.

Chvíli panovalo ticho, které ochromovala jen projíždějící auta a klub naproti velkému domu, kde se veselka konala.

„Nevěděl jsem, že obyčejný svět je takhle jiný!“ vypadlo z Gavina zničehonic.

„Jak jiný?“ zeptal se Derek.

„Takhle… velký. Je to tu úplně jiné než v Zambii!“ obdivně ze sebe dostal bledý chlapec.

„Je to trošku odlišný! Žádný kentauři, vlkodlaci ani upíři!“ zasmáli se oba naráz, když to Derek dořekl.

„Asi tady zůstanu!“ dosmál se Gavin, čímž Dereka úplně vykolejil.

„Ale –,“ snažil se Derek protestovat, ale Gavin ho nenechal.

„V Zambii už mě nic nedrží, otce jsme nenašli, toho už si najde sama příroda. Will už tam není, a tak nemám důvod zůstávat. A s váma se budu často vídat tady v obyčejném světě. A kdykoliv budu chtít, můžu se do Zambie vrátit,“ vysvětlil Gavin, načež Dereka úplně odzbrojil.

„Dobrá! Pamatuj, že máš přátele, kteří ti vždycky pomůžou!“ kázal Derek velmi přátelsky.

„Budu!“ mrknul Gavin a zahleděl se na oblohu. „Díky, Wille!“ šeptl Gavin. Děkoval za to, že má přátele. Pravé přátele, jen díky Willovi.

Oba se vrátili na hostinu, která trvala ještě velmi dlouho. A i když chlapce se zelenými kukadly nikdo neviděl, byl tam a dohlížel na všechny jeho blízké.

KONEC