Ohnivá vášeň - Sázka

Když se Will ráno probudil a promnul si oči, nemohl jim uvěřit. Naproti posteli ležel Derek na tmavě modrém a krátkém gaučíku. Byl velmi shrbený, neboť mu byl gauč malý. Navíc se zdál velmi rozladěný. Will potichu vstal a rozhlédl se po pokoji. Ten byl vymalovaný do modra a na zdi se vyjímal znak vzduchu. Will okamžitě poznal, že se nachází v Derekově pokoji.

Mávl rukou a Dereka přenesly Willovy ohnivé plameny na postel. Sám se potom přenesl do svého pokoje, kde byl veliký nepořádek. Vzpomněl si na svůj včerejší výstup a nejraději by se ostudou propadl. „Ty jsi blbeček!“ zaklel a nadávkou mířil na sebe, načež se před ním objevil malý skřítek.

Skřítci vždy vycítili, když se obyvatelé paláce probudili, a přišli, aby jim uklidili pokoj. To ovšem Will nevěděl. Sice mu vždy připadalo divné, že má pokoj tak krásně uklizený a postel perfektně ustlanou, ale nikdy by si nepomyslel, že to dělají skřítci.

„Co tu děláš?“ zeptal se Will polekaně.

„Emir přišel pánovi ohně uklidit pokoj,“ vysvětlil skřet, který byl Willovi po kolena. Zdál se být opravdu starý a unavený.

„Emir si nemusí dělat starosti, pán si pokoj uklidí sám,“ navrhnul, ale dočkal se od Emira akorát vykulených očí a překvapeného pohledu.

„Ne, Emir je tu od toho, aby sloužil pánovi a to má také v plánu udělat. Nechce pána urazit,“ pronesl tvrdohlavý Emir, a než se Will nadál, v pokoji bylo vše na svém místě.

Skřetovi stačilo jen lusknout prsty. „Je pán spokojen?“ zeptal se a Will kývnul hlavou a věnoval mu jeden ze svých úsměvů. Emir v tu chvíli zmizel z místnosti a Will tam zůstal opět sám.

Vešel do koupelny, shodil ze sebe všechno ošacení a zalezl do sprchového koutu. Stále přemýšlel nad tím, jak se to včera rychle seběhlo. Podivné hlasy, jeho vidina, Felixův útok, smrt Xendera, žádná kontrola nad svým hněvem a najednou si Will všiml i modřin na svých rukách a nohách. Pod tekoucí teplou vodou se praštil do hlavy, načež si na něco hned vzpomněl.

„Sakra, schůzka s Gavinem!“ zaječel a vypnul proud vody. Obvázal si kolem pasu bílou osušku a běžel rychle do pokoje. Na nočním stolku ležel jeho telefon, který hned uchopil a podíval se na čas. Telefon ukazoval 6:01, což bylo jen tak tak.

„Teď bych potřeboval, aby mi moje moc navlékla oblečení tak jako včera!“

Jen to dořekl a jeho tělo se rozžhavilo. Jenže místo, aby ho jeho moc oblékla, ho jenom v osušce přenesla do chatrče. Will si urputně držel ručník, aby z něj nespadl, načež před sebou uviděl pobledlého mladíka.

Stál tak neskutečně blízko, až narušoval Willův osobní prostor. Gavin se v tu chvíli zarazil a nevěděl, zda má uhnout a nebo snad Willa políbit. Nakonec zvolil první variantu, když uviděl Willův naprosto vražedný výraz.

„Takže si přišel!“ nadchnul se bledý mladík, sedaje si do křesla. „Velmi zvláštní tahle chata.“

Will stále stál na místě a pozoroval Gavina velmi ostře a nevraživě.

„Ty se ani neposadíš?“ zeptal se Gavin, čímž si vysloužil od Willa další ostrý pohled.

„Bůh ví, co za hada, jako jsi ty, by na mě vyskočilo!“ Will měl co dělat, aby mu nezakroutil krkem.

„Musel jsem to včera udělat!“ nahněval se Gavin a všechny úšklebky byly ty tam. „Felix chtěl zasadit první ránu, a tak mi řekl, že mám zabít kohokoliv, až bude správný čas! Myslíš, že se mi to líbilo?!“

„Podle tvýho úsměvu ano, usuzuju, že líbilo!“ zahřměl Will.

„Měl jsem začít brečet?“ zeptal se s velkou ironií v hlase bledý chlapec. „To bych si rovnou na místě mohl vykopat hrob!“

„Nechtěj, abych ti ho vykopal já!“ řekl Will potichu a velmi záhadně, čímž Gavina naprosto odzbrojil.

„Tenkrát bych neřekl, že z toho nemehla, co si málem zlámalo nohy i vaz, se stane statný a silný muž!“ zahihňal se Gavin.

„Nezdržuj a řekni, co chceš!“ řekl Will naprosto napruženě. Připadal si teď jako Derek, který byl věčně zachmuřený a dominantní.

„Chci, aby Felix umřel, jinak zabíjení nikdy neskončí. Sice nemáme stejné vyhlídky na budoucnost, ale máme stejné priority – zbavit Zambii Felixe!“ konečně se dopracoval k něčemu rozumnému. Gavinův pohled stále sklouzával k Willově osušce, kterou si Will tak pečlivě držel.

Najednou bledý chlapec zdvihl ruku a zakroutil zápěstím. Will ucítil, jak se osuška stáhla a byla teď pevně zavázaná.

„To abys ji nemusel tak křečovitě držet!“ předhodil Gavin a usmíval se. Will se nejdříve polekal, že to je jeden z jeho pokusů jak ho zmást nebo zabít, ale když osuška pevně držela a on mohl dýchat, usoudil, že žádné nebezpečí nehrozí.

„A teď k tomu, kde se budeme scházet, jelikož tady je to moc riskantní, a jak se budeme domlouvat,“ pronesl velmi vážným hlasem Gavin a postavil se. Sáhl si do kapes u kalhot a vytáhl z ní něco stříbřitého a naleštěného. Will poznal, že v ruce drží řetízek, který měl na svém konci připnutý obyčejný čtverec.

„K čemu to je?“ zeptal se Will mírněji.

„Tohle nám bude sloužit k domluvě!“ odpověděl zbrkle Gavin, až se Will zarazil. „Když dovolíš, rád bych ti ho připnul kolem krku,“ navrhnul a Will sebou cukl, když se Gavin začal přibližovat.

„Jestli mě začne škrtit, uškvařim tě!“ pohrozil Will, ale Gavin na něj nebral zřetel a stoupl si za Willa. Přes hlavu přehodil náhrdelník a Will znovu cuknul.

„To se tolik bojíš?“ zeptal se s mírným chichotem Gavin, stojící za Willem a právě řetízek zapínal.

„Studí!“ zmohl se Will jen na jediné slovo, jelikož se mu z Gavinova doteku zježily chlupy na rukou.

Gavin ho obešel a stoupl si před něj, prohlédl si Willa a zašklebil se.

„Proč je tak dlouhej?“ zeptal se Will, když do ruky uchopil stříbrný a lesklý čtverec.

„Abys ho mohl schovat před zraky svých přátel pod triko, které ti teď očividně chybí!“ vysvětlil Gavin, načež pozoroval Willovo obnažené tělo s náznaky svalů.

„A jak to funguje?“ položil Will další dotaz.

Gavin vytáhl zpoza svého trika úplně stejný náhrdelník se stejným přívěškem, jen trošku opotřebovaným, a pevně ho stiskl v ruce. Zavřel oči a Will, který měl přívěšek opět zavěšený dolů, ho začal pálit na holém těle. Tiše sykl a podíval se na lesklý čtverec. Nemohl uvěřit svým zeleným očím, když uviděl, co na něm bylo.

Příště přijď oblečený! stálo na čtverci z druhé strany. Will zvedl svůj pohled ke Gavinovi, který ho jen mlčky s úšklebkem, který připomínal úsměv, sledoval a chtěl si vychutnat ten moment překvapení na Willově tváři.

„Takže mi chceš říct, že mi vždy přes přívěšek pošleš zprávu, kdy a kde se sejdeme?“ chtěl se ujistit Will.

„Napíšu ti jen kdy!“ odpověděl Gavin a Will byl dočista zmatený, jelikož Gavin před chvílí řekl, že se v chatrči setkávat nemůžou.

„Tak kde se budem setkávat?“ pustil přívěšek z ruky a pohlédl na chlapce s bledou tváří, který natáhl ruku. Will nechápal, co po něm chlapec chce.

„Dej mi ruku, přeneseme se na místo, kde se budeme setkávat,“ vysvětlil své gesto Gavin.

Will chvíli váhal, jestli to není součástí lsti, kterou na něj Gavin naplánoval. Avšak chlapcův milý pohled Willa obměkčil a on zabořil svou dlaň do té jeho. Gavin se usmál a lusknul prsty a v tu chvíli stáli úplně jinde.

Gavin Willa pustil a Will se začal rozhlížet kolem sebe. Viděl tmavou místnost zabarvenou do tmavě modré a tmavě zelené, chudě vybavenou o jeden dlouhý gauč a krb.

„Kde to jsme?“ zeptal se Will zmateně.

„Jsme u mě v sídle. Neřeknu ti, kde to je, jen když se sem budeš přenášet, pomysli, že to je sídlo Gavina Hooka a ono už si to poradí,“ vysvětlil, ale Will neměl tušení, jak tohle může být bezpečnější než ta chatrč.

„A tohle má být bezpečnější než chata?“ zeptal se tedy narovinu.

„Je to jen moje sídlo, dostal jsem ho ke svým osmnáctým narozeninám jako dar za svoje služby. Sídlo jsem přesunul na jiné místo a vybavil velmi silným maskovacím kouzlem. Navíc každý, koho tu nechci, na něj hned zapomene. Ty ovšem nesmíš zapomenout, a tak jsem včera sídlo odkryl jen pro tebe. Nesmíš o něm říct absolutně nic a nikomu, mělo by to následky jak pro tebe, tak pro mě!“ nasadil Gavin velmi vážný výraz, načež se posadil na pohovku.

„Dobře, nikomu o něm neřeknu!“ slíbil Will, čímž upoutal Gavinovu pozornost.

„Víš, co se povídá o zelených očích?“ zeptal se pro změnu Gavin, který se zahleděl do Willových travnatě zelených očí.

„Každej, kdo má zelený oči, má sklon patřit ke zlu!“ odpověděl Will a několikrát nechtěně zamrkal.

„Tak jak ty můžeš mít zelené oči a patřit k dobrým?“ nadhodil Gavin a Will sklopil hlavu, jelikož sám neznal odpověď na tuto otázku.

„Nezdržuj a pověz mi nějakou informaci!“ křikl na něj po chvilce Will, až Gavina polekal.

„Dobrá tedy. Pán temnot si myslí, že teď v tobě probudil sebelítost. Také si myslí, že tě teď nebude zajímat jiný kraj než ten tvůj. Zítra odpoledne má zaútočit na kraj vzduchu a chce zasadit ránu druhému nejsilnějšímu z vás – Derekovi! Má v plánu zabít polovinu obyvatelstva!“ začal Gavin s varováním. Will si na chvíli pomyslel, že to je léčka, ale Gavin mluvil zcela vážně a přesvědčivě.

„Myslí si, že s Derekem něco máš, a tak když bude trpět Derek, budeš trpět i ty. To, že si myslí, že jste s Derekem Fuomindi, je moje zásluha, jelikož já mu řekl o tom, že jste se váleli spolu na trávě!“

Ten sen, pomyslel si Will.

„Fuomindi?“ zeptal se Will zvědavě. Odpovědi se mu ale nedostalo, jelikož se Gavin začal rozhlížet, jako by slyšel hlasy.

„Musím jít! Varuj přátele!“ křikl na Willa a rázem zmizel.

Will zůstal v místnosti sám a nevěděl, jak se má přenést do paláce. Zavřel oči a celou dobu myslel na svůj pokoj.

Plameny z něj šlehaly, že kdokoliv by se přiblížil do jeho osobního prostoru, shořel by na místě během pár sekund.

Will otevřel oči a nestačil se divit. Stál ve svém pokoji a byl dokonce i oblečený. Nemohlo to takhle být i před tím! pomyslel si a vystřelil z pokoje jako řízená střela.

Najednou, těsně před tím, než sáhl na kliku od dveří do jídelny, ho řetízek zaštípal na hrudi a on ho hned vytáhl. Uviděl na něm dvě písmena – W. D.

„William Dragon!“ šeptl pro sebe, zastrčil řetízek a pousmál se.

Když otevřel dveře, uviděl všechny, kteří panikařili.

„Kde jsi byl?!“ zařval přes celou místnost Derek, který vypadal ustaraně a nazlobeně zároveň. Všichni na něj koukali velmi nazlobeně.

„Byl jsem za Gavinem,“ odpověděl klidně a posadil se ke stolu, aniž by na někoho z nich pohlédl.

„Co?“ ozval se Noah, který nevěřil svým uším, a okamžitě se všichni se strachem seběhli ke stolu.

„Zabils ho?“ zeptal se Aiden a začal si kousat nehty.

„Ne!“ odpověděl Will a uviděl Claudii, která vypadala ještě hůř než včera. V jejích očích uviděl obrovskou zlost a vztek. To mu připomnělo jeho včerejší chování.

„Tak cos tam dělal?“ zeptala se Bella a vyčarovala před něj hrnek s teplým kakaem. Will se hned napil a ani mu nevadilo, že je to kakao naprosto vařící.

„Felix má v plánu zaútočit na vzdušný kraj!“ sdělil jim a podíval se na Dereka, který se opřel o opěradlo židle.

Chvíli jídelnou zavládlo ticho. Will zahlédl Cladiinu tvář a všiml si, že vykulila oči překvapením.

„To ti řekl?“ vypadlo z ní nakonec.

„Ano,“ odpověděl Will a usrkl další doušek toho lahodného nápoje.

„Co když je to léčka, jak nás všechny vystrnadit z ohnivého kraje?“ zeptal se Derek a v jeho očích zavládl strach o svůj kraj.

„Taky jsem na to myslel, a tak mě něco napadlo. Já, ty, Claudie a Joey bychom šli do tvého kraje. Selma, Aiden, Noah a Bella by hlídali tady, a pokud by se cokoliv dělo, poslali by nám okamžitě nějaké znamení!“ podíval se na všechny zde přítomné.

„Geniální, jenže já chci jít s vámi, dva na něj a jeho armádu stačit nebudete!“ ohradil se okamžitě Aiden.

„Nebudou dva, ale budeme čtyři!“ ozvala se velmi hlasitě Claudie, která měla ze všech největší chuť bojovat.

„Souhlasíš?“ zeptal se Will Dereka, který na něj upřeně a zamyšleně hleděl.

„Ano!“ vyšlo z Dereka po pár minutách. „Kdy mají zaútočit?“ zeptal se.

„Zítra, přesný čas nevím, takže by bylo nejlepší, kdybychom se tam přenesli dnes večer,“ vypustil další návrh, na který Derek ihned kývnul.

Po té se Will nasnídal a beze slov se odebral hledat knihovnu. Když ji našel, byl uchvácen, neboť zde našel čtyři vysoké regály po obou stranách přeplněné knihami. Chtěl najít něco o Fuomindech. Vůbec nevěděl, v jakém oddělení hledat, ale poté si vzpomněl, že to má spojitost s páry nebo láskou. Na jednu stranu bylo dobré, že si Felix myslel, že Derek a Will se mají víc než jen rádi, protože neměl důvěryhodné informace. Na druhou stranu se to Willovi zdálo nefér vůči Derekovi, který zajisté neměl Willa radši než svého spolubojovníka.

Najednou mu při tom přemýšlení padla do oka tlustá načervenalá kniha. Na jejím hřbetě byl název Fuomondi a jak je najít a Will si pomyslel, že to je přesně to, co hledal. Se vší silou vytáhl knihu z regálu a zamířil s ní k ohnivě oranžovému křeslu, na které se posadil. Knihu otevřel a okamžitě musel kýchnout, neboť byla zaprášená.

Will listoval, ale všude na předních stranách byla jen promluva autora o tom, jak je důležité najít Fuominda. Otevřel knihu na 55. straně a konečně začal výklad.

Fuomindi jsou dvě osoby, které jsou stvořené jedna pro druhou. Po dobu osmnácti let se bez Fuominda obejdou, ale po té začnou pátrat po spřízněné duši. Je jedno jestli jsou odlišného či stejného pohlaví. Fuomind si svého druha vždy najde, i kdyby měl být na druhé straně světa. Jejich společná síla je silnější než jakákoliv magie, neboť jejich síla je stvořena pravou láskou. Když jeden Fuomindů zemře, druhý už se nikdy nezamiluje, dočetl Will odstavec a podíval se před sebe.

Najednou to v něm hrklo, když před sebou uviděl sedět Dereka. Byl totiž tak zažraný do té knihy, že si ani nevšiml, že ho celou dobu někdo poslouchá, jak čte.

„Ježiš, jsem se lekl!“ zaklapl knihu a zapamatoval si, že výklad začíná až od strany 55.

„Promiň, jen jsem tě nechtěl rušit, když jsi byl do toho tak zažitý!“ ospravedlnil se Derek.

„Děje se něco?“ zeptal se Will nechápavě, když na něj Derek upřeně koukal.

„Ne. Proč čteš tu knihu?“ zeptal se Derek podezíravě. „Našel jsi snad svého Fuominda?“

„No,“ odmlčel se a přemýšlel, zda mu má říct o tom, co si o nich teď myslí Felix. „Gavin řekl, že Felix si myslí, že my dva jsme Fuomindi, a proto útočí právě na tvůj kraj. Myslí si, že když ublíží tobě, ublíží to i mně.“

„Ale proč by si myslel o nás dvou, že jsme spřízněný duše?“ zeptal se se zamračeným pohledem.

„Gavin mu vyzvonil, že nás viděl válet se na trávě!“ řekl Will a sklopil hlavu, neboť pokaždé, když si na to vzpomněl, musel se zašklebit.

„Oh,“ zkřivil Derek ústa. „A – a – ty,“ zakoktal se Derek a větu nedořekl.

„Co já?“ zeptal se Will naléhavě, neboť ho zajímalo to, co chtěl Derek říct.

„A ty si myslíš, že ty a já jsme… No ty víš, Fuomindi?“ zeptal se nejistě, až by Will přísahal, že v jeho očích zahlédl kousíček naděje.

„No, možná tak přitahuješ moje vzteklý já, ale nemyslím si, že bych tě měl víc než jen rád,“ řekl Will jistě, i když někde uvnitř doufal, že by Derek mohl být jeho spřízněnou duší. Přece jen k němu měl nejblíž ze všech lidí tady.

Derek se zhluboka nadechl a zdálo se, jako by se mu ulevilo, když to Will řekl. I když i Derek cítil někde hluboko pod tou rouškou svalů zklamání. Nechtěl si to však připustit.

„To je dobře. Jinak už je tu někdo, z koho by se ti motala hlava a podlamovaly nohy?“ zeptal se Derek s mírným úšklebkem. Tohle nebyla běžná chlapská konverzace, ale tady na tom místě nebylo běžné přece nic.

Willovi se najednou vybavil Justin Blake, se kterým chodil do třídy na střední škole. Byl celkem podobný Derekovi, s tím rozdílem, že neměl blonďaté vlasy, ale uhlíkově černé a neměl tak ostré rysy na tváři. Will do něj byl blázen už od prváku, když mu Justin půjčil tužku. Nikdy mu neřekl, co k němu cítí, i přes to, že to byl jeho nejlepší kamarád. Láska ho opustila až na konci čtvrťáku, když ho Justin ponížil před celou školou. Will na to nerad vzpomínal, a tak se vrátil do reality.

„Ne, není tady nikdo, kdo by se mi líbil!“ řekl, i když lhal. Derek se mu líbil hrozně moc. A pak si vzpomněl na zlouna s bledou tváří, který ho zachytil včas v den jeho bálu. I Gavin se mu svým způsobem líbil, i když věděl, že je to zlý a podlý člověk.

Derek se cítil zklamán a nevěděl proč. Věděl, že se Willovi líbí, a mrzelo ho, že se mu to Will bojí přiznat. A pak padla otázka, která Dereka odzbrojila: „A co ty? Už máš svou spřízněnou duši?“

Derek si najednou vybavil to zvláštní chvění, které pocítil, když na něj spadla blondýnka s vlasy po ramena. Stále měl ten okamžik před očima a nedokázal ho z hlavy vypustit. I to jak se před něj postavila, když se hádali.

„Možná,“ odpověděl, a než se Will stačil zeptat, do knihovny vstoupila Claudie celá v černém. Derek se okamžitě postavil jako gentleman. Willovi hned došlo, oč tu kráčí a kdo je možná ta vyvolená s Derekem strávit celý život.

„Začíná se stmívat, za hodinu se přeneseme!“ řekla ostře a jasně, že oba chlapci kývli. Otočila se a beze slov odešla. Derek se mezitím posadil a Will nemohl potlačit úsměv.

„Co je?“ zeptal se Derek s pokrčeným obočím a založil si silné paže na hruď.

„Nic, nic!“ to už se Will řehtal, když si teď vzpomněl na to, jak vyletěl z toho křesla. „Už vím, kdo tě uhranul!“ Will vstal ze židle a šel se připravit a Derek šel v závěsu za ním.

Za hodinu na to už všichni seděli v kuchyni a jedli svou večeři. Dnes jim Bella připravila krupicovou kaši, kterou Will k smrti nesnášel, ale tahle byla jiná. Byla o hodně lepší, než kterou znával z domova, a nejlepší na tom bylo, že to byl první pokrm, který Bella připravila bez kouzel a poctivě.

Will si všiml, jak Derek stále nenápadně pohlíží na Claudii. Xenderova smrt jí vzala ze všech nejvíc a jen málo kdo by řekl, že tahle blondýnka, co sedí u stolu v černých věcech bez jakéhokoliv ženského líčidla, je Claudie. Kruhy pod jejíma očima a stále zasmušilý pohled nedodával nikomu moc optimismu. Claudie však uvnitř cítila nebo spíš doufala, že jednou Xenderovu smrt pomstí.

Po večeři se Will a ti, kteří ho následovali do vzdušného kraje, rozloučili se svými přáteli zde.

„Dávejte na sebe pozor!“ řekla Selma, načež sevřela Dereka silně v náručí. „Hned zítra se vraťte!“

„Neboj, my se vrátíme!“ uklidnil ji Derek, ale ani on si nebyl jistý, jestli tuhle bitvu vyhrají.

Claudie s naprosto vyrovnaným a nic neříkajícím výrazem luskla prsty a čtyři hrdinové se přenesli do paláce ve vzdušném kraji.

Objevili se v té samé jídelně, ve které stáli teď, akorát byla zabarvena tmavě modrou barvou. Vše okolo bylo tmavě modré.

„Jak je možné, že jsou všechna sídla stejná?“ zeptal se Joey, když se přitom rozhlížel po jídelně.

Will se mezitím přesunul k velkému oknu, aby se podíval na to, jak vypadá Derekův kraj. Byl skoro stejný jako ten Aidenův, jenže bylo vidět, že zde není takové teplo jako v jeho kraji. Samozřejmě zde nebude takové teplo, jelikož Derek ovládal vzduch a tohle byl jeho kraj.

Stromy venku se prohýbaly pod večerním studeným větrem, který profoukával koruny každého stromu ve vzdušném kraji. Domky, které se zde nacházely, byly osvícené a to vytvářelo nádhernou podívanou. Will si dokonce všiml, jak venku pobíhají děti proti směru toho větru v podzimních bundách s čapkami na hlavách.

Obloha byla zatažená, i přesto že už byla tma, na nebi nebyla ani jedna hvězda. Willa to docela mrzelo, protože jeho obyvatelé vídali hvězdy každou noc. Venku nefoukal tak studený vítr a oni po večerech mohli jen tak sedět a pozorovat hvězdy. Ale na tom nezáleželo, jelikož tito obyvatelé byli zjevně šťastní s tím, co mají.

„Je to krása, co?“ ozval se Derek, který stál za Willem a pozoroval s úžasem celou svou krajinu. Will jen kývnul a dál pozoroval. Přidal se k nim i Joey, který jásal, že po dlouhých letech, které strávil jen v ohnivém kraji, vidí také nové prostředí.

Jediný, kdo se nechtěl podívat, byla Claudie. Uvnitř ji svíral stále žal a stesk po příteli, kterého znala už od mala, a když mohla, trávila s ním a jeho rodinou každou minutu. Dalo by se říct, že Xender jí byl víc otcem, než kdokoliv jiný.

Po dlouhých nočních hodinách strávených v jídelně přemohl Joeyho i Willa spánek a oni teď spali jako dudci na kuchyňských židlích.

Claudie společně s Derekem srkali čaj, který vyčarovala. Derek si ji nenápadně prohlížel a obdivoval její krásu. Byl z ní úplně vedle, ale nedělal si falešné naděje, neboť věděl, že Claudie má blíž k Willovi a Selmě a dokonce i jeho bratrům. Spolu se prakticky pořádně nikdy nebavili a nikdy nebyli o samotě tak jako teď a Derek toho chtěl využít.

„Xender ti musel být hodně blízký, co?“ zeptal se, načež hned narazil na první její slabinu.

„Byl jako můj otec,“ odpověděla a usrkla si další doušek ovocného čaje.

„Co je vlastně s tvými rodiči?“ zeptal se Derek a udeřil na její druhou slabinu.

„Matka zemřela při Joeyho porodu. Otec zemřel rok poté. Hrozně se mu po matce stýskalo. Zůstali jsme jako sirotci sami. Když mi bylo sedm a Joeymu dva, přišla do ohnivého kraje stařenka, která si nás vzala pod svá křídla. Chatu opatřila ochrannými kouzly a mě naučila všechno, co znala, a já to naučila bratra. Od té doby jsme se o sebe starali sami. Xender a jeho žena za námi chodili každý den, a i když věděli, že jídlo vykouzlím, rádi se s námi podělili o ten kousek, co měli pro sebe. A teď mi je dvacet a Joeymu patnáct, stařenka se vrátila v doprovodu čtyř živlů, přesně tak, jak mi slíbila,“ srdce jí u toho vyprávění bušilo jako o závod. Stále si mnula ruce, neboť chladný vítr zvenku táhl i do sídla a ona na studený vítr nebyla zvyklá. Do očí se jí hrnuly slzy, ale ona je statečně potlačovala.

„Už o tom nechci mluvit, prosím,“ šeptla a usrkla si čaj. Derekovo tělo nabralo husí kůži při pohledu na ni. Bylo mu jí líto a zároveň ji obdivoval.

„Dobře,“ šeptl i on.

„Jak se k vám vůbec Will dostal, když ty, Aiden a Noah jste bratři?“ zajímalo ji, ale Willa se na to nechtěla ptát. Zas tak dobře ho neznala a nechtěla ho s tím otravovat.

Derek začal s vyprávěním a ona se neopovážila vydat hlásku. Jen poslouchala příběh o Willovi, který se následně přesunul i k bratrům. Claudie si pomyslela, že lepšího vypravěče si nemohla vybrat. Derek byl na každý detail přesný a nechtěl ji ošidit ani o jeden fakt.

Claudie najednou neviděla Dereka jako věčně zamračeného pesimistu, ale jako láskyplného a mírumilovného člověka. Začínala v něm v tu noc nacházet velké zalíbení, kterému nerozuměla.

Když Derek s vyprávěním skončil, venku začalo svítat a Will se začal probouzet. Promnul si oči a uviděl ty dva, jak se spolu smějí. I on se pousmál, když viděl, jak jsou oba šťastní. A hlavně byl rád, že Claudie po dlouhé době vypadá o něco lépe.

Když si Claudie všimla Willa, který si mnul oči, luskla prstem a vyčarovala mu také čaj a obdařila ho úsměvem. To ráno si řekla, že by Xender nechtěl, aby se trápila, ale aby se smála i v těch nejtěžších chvílích, jinak život nemá žádnou cenu.

„To je mi ale ráno,“ protáhl se Will a usmál se na ty hrdličky, které seděly před ním.

„Celkem pěkné,“ ozvala se Claudie a očima sjela k Derekovi, který stále pozoroval její úsměv.

„Měli bychom varovat obyvatele, aby se někam ukryli, kdyby náhodou něco hrozilo,“ navrhnul Will, načež se Derek praštil do hlavy. Vystřelil z jídelny do vstupního sálu a vyšel na balkón.

„Vzdušný kraji,“ zařval Derek a všichni obyvatelé najednou vyšli ven. Všude kolem začal proudit velmi silný vítr. „Blíží se nebezpečí, proto vás žádám, abyste se, co možná nejrychleji někam schovali!“

Proud větru začal být tak silný, že Will s Claudií měli co dělat, aby se udrželi. S Derekem však vítr ani nepohnul. Claudie se nakonec dostala k Derekovi a začala pronášet ochranná kouzla na všechny domy v okolí. Kouzla trvala poměrně dlouho, když v tom se všude začali hemžit muži v černých hábitech.

Z jídelny přilítl Joey a okamžitě své sestře začal pomáhat. Derek mezitím Willa chytil za ruku a přenesl je dolů. Bylo to tady.

Když se přenesli přímo před tu velkou armádu mužů, kteří začali střílet červená světla ze svých rukou. Ochranná kouzla však stačila na smrtící výstřely a vedle Dereka a Willa se objevila Claudie se svým bratrem.

Will cítil, že v tomto kraji nemá ani zdaleka takovou sílu jako ve svém kraji. Vyslal proti armádě několik ohnivých koulí, ty ovšem nestačily na celou armádu.

Derek začal řvát přes celé kolo a krajem se spustilo obrovské tornádo, které začalo odnášet jednoho muže po druhém. Najednou se jeden z nich vyřítil přímo proti Willovi a poslal na něj červené světlo. Než Will stačil uhnout, světlo se odrazilo od Willa, který měl před sebou něco jako bariéru a zasáhlo zmateného muže, který na místě zemřel.

Armáda se rozprchla a začala útočit ze všech stran. Claudie neváhala a použila na všechny muže na severu kraje omračovací kouzlo, které bylo tak silné, že jim všem přivedlo následnou smrt. To samé použil i její bratr na muže, kteří se k němu řítili ze západu. Derekovo tornádo si hravě poradilo s těmi na východě. Will nabral obrovskou sílu a vystřelil na jih ohnivou kouli gigantických rozměrů, která zasáhla úplně všechny, kteří tam tudy právě běželi.

Zelenooký chlapec si ani neuvědomil, že jakási bariéra mu zachránila život před malou chvílí. Všichni čtyři se na sebe podívali a měli neskutečnou radost, že to dokázali. Derek samým štěstím objal Claudii, která zaskočeně zůstala stát. Nikdo ještě u Dereka neviděl takovou radost, jakou prožíval právě teď.

Obloha se začala vyjasňovat a slunce začalo hřát, i přes chladný vánek, který projel krajem. Obyvatelé vyšli ven a začali tleskat a radovat se. Bylo to jak z nějaké pohádky, když v tom se Will najednou octl v té pochmurné místnosti, kterou navštívil už dvakrát.

Rozhlédnul se kolem sebe a uviděl Felixe, velice rozzlobeného.

„Jak věděli o útoku na vzdušný kraj?“ zahřměl Felix na tři klečící muže před sebou. Jedním z nich byl i Gavin, který teď vypadal velice vyděšeně. Do místnosti vstoupili najednou další tři muži, kteří před ním také poklekli.

„Kolik mužů zbylo Eduarde?“ zeptal se mírně, ale ve tváři měl pořád ten zlověstný pohled. Jeden z mužů úplně na kraji se zvedl a odkryl svou tvář. Byl velice snědý a Willovi se zdálo, že i svalnatý. Přes ten hábit, který měl na sobě, se rozhodně draly ven bicepsy i tricepsy.

Muž se nadechl, jako by šel na jistou smrt. „Žádný,“ řekl a sklopil hlavu. V tu chvíli muž začal hořet a místností se začaly rozléhat jeho výkřiky. Byla to nesnesitelná podívaná, ale vypadalo to, že se Felix bavil. Najednou z muže nezbylo nic, než jen prach.

Will stál a ani se nehýbal. Místnost smrděla velmi spáleným masem, až se mu začalo dělat špatně. Najednou se zničehonic začal třást a nechápal proč. Cítil, jak se mu žaludek pomalu svírá všechny šťávy jdou nahoru.

„Nerad slýchám špatné zprávy!“ usmál se Felix a Will měl pocit, že už to přijde, když v tom okamžiku se před ním objevil Derek a pevně s ním cloumal.

Will stále cítil ten puch spáleného masa. Odstrčil Dereka a všechny šťávy, které se mu navalovaly, z něj najednou vyletěly tak rychle, jako on každé Vánoce z postele.
Derek se podíval nechápavě na Claudii a na Joeyho, kteří měli úplně stejný výraz jako on.

„Wille?“ pronesl nejistě Derek.

Will oddechoval a cítil, jak se v žaludku začíná dávat všechno do pořádku. „Nemáte někdo ubrousek?“ zeptal se a stále byl shrbený dolů.

Claudie luskla prsty a vyčarovala celý sáček papírových kapesníků. Okamžitě je podala Willovi, který si vytáhl tři najednou a otřel si s nimi pusu. Zvedl se a uviděl zmatené výrazy svých přátel a znechucené výrazy Derekova obyvatelstva.

„Moc se omlouvám, udělalo se mi špatně!“ omluvil se Will, načež vytáhl další kapesník a otřel si s ním ještě jednou pusu. Zhluboka se nadechl a ten puch spáleného masa byl konečně pryč.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Joey, který okamžitě odklidil ten svinčík pod Willem pouhým lusknutím.

„Jo, už je mi fajn,“ řekl a usmál se, ale bylo vidět, že mu v tu chvíli nikdo nevěří.

Poté, co se přenesli do sídla, Willa začalo šíleně pálit na hrudi. Vzpomněl si na ten náhrdelník a okamžitě se otočil zády ke svým přátelům. Vytáhl řetízek zpod mikiny a uchopil do ruky přívěšek. Teď, stálo na přívěšku a Will nevěděl, jak se má vymluvit, aby se odsud mohl dostat.

Naštěstí se Derek rozhodl, že se hned vrátí do ohnivého kraje. Chtěl chytit Willa za ruku, ale ten odmítl.

„Musím se už konečně naučit přenášení,“ vyštěkl a Derek, ačkoliv mu to bylo proti srsti, jen kývnul a vcuku letu byl Derek pryč i s Claudií a Joeyem.

Sídlo Gavina Hooda, opakoval v hlavě se zavřenýma očima. Byl tak asi pět minut, načež ho z jeho myšlení vytrhl povědomý hlas.

„Kde jsi tak dlouho?“ vyjel po něm Gavin, který vypadal velmi ustaraně.

„Byl jsem ještě ve vzdušném kraji!“ vysvětlil Will. „A co vlastně chceš?“

Gavin vstal z černého gauče a přiblížil se k Willovi, který se začal docela bát toho, jak tajemně Gavin najednou působil. Will instinktivně ustoupil o velký krok dozadu a Gavina to pobavilo.

„Ty se mě bojíš?“ ušklíbl se bledý chlapec.

„Ne!“ ohradil se Will.

„Tak proč jsi ustoupil?“ zeptal se a zvednul své světlé obočí.

„Nesnášim, když někdo narušuje můj osobní prostor!“ naklonil hlavu na stranu. „A co po mně chceš?“

„Chci uzavřít sázku!“ vyřkl Gavin naprosto vážně.

„Jakou?“

„Když zjistím, že se mě bojíš, můžu od tebe žádat jednu věc. Když zjistím, že ne, můžeš ty žádat jednu věc ode mě,“ usmál se vybledlý chlapec a koukal Willovi do jeho velkých zelených kukadel.

„Proč bych na to měl přistoupit?“ zeptal se Will a nevěřil tomu, co se právě teď mezi nimi děje.

„Protože já vím, že se mě bojíš, proto se tak vyptáváš!“ Tahle věta Willa vyhecovala natolik, že okamžitě nabídku přijal, ale musel počkat do večera, jelikož si byl jistý, že ho všichni hledají. Navíc po tom, co se před Derekem, Claudií a Joeyem pozvracel.

Ani nepřemýšlel, zavřel oči a jeho tělo zahalily plameny, díky kterým se najednou ocitl v jídelně ve svém sídle. Když otevřel oči, všichni byli opět vystrašení k smrti.

„Ty tohle asi děláš rád, co?“ křikl po něm Derek.

„Promiňte, přenesl jsem se omylem do Aidenova paláce,“ zalhal, ale vypadalo to, že úspěšně, neboť se dál nikdo na nic nevyptával. Alespoň ne hned, co se vrátil zpět.

Will si celou dobu nadával za to, že tu blbou sázku přijal, ale teď už nebylo cesty zpět. I kdyby chtěl odstoupit od sázky, věděl, že ho Gavin jen tak nenechá a on by prohrál kontumačně. Bloudil ve svých myšlenkách a snažil se najít východisko.

„Bože můj, jsi v pořádku?“ zeptal se Aiden rozklepaně, čímž vyvedl Willa z toku jeho vlastních myšlenek. Zmateně se rozhlédl po všech, kteří teď na něj upírali své zraky.

„Zdá se, že Will není nějak při smyslech,“ nadhodil Derek s úsměvem, ale uvnitř sebe věděl, že se s jeho kamarádem něco děje.

„Jsem v pořádku a jsem při smyslech!“ falešně se pousmál. Hlavou mu brouzdalo tolik věcí, na které by tak rád znal odpověď. Třeba ten hlas, který slýchával. Nebo proč vidí, co se odehrává ve Felixově sídle.

„Dáme si něco?“ zeptal se po chvilce, neboť ho začalo kručet v břiše.

„Co byste si dali?“ ozvala se Bella, která seděla hned vedle něj.

„Dokážeš vykouzlit těstovinový salát?“ zeptal se Aiden a jeho zrak se stále upínal na zelenookého mladíka, sedícího přímo naproti němu.

Bella neváhala a luskla prstem. Přede všemi se objevil talíř s těstovinovým salátem, který si Aiden už od samého začátku přál vidět na svém talíři. Derekovi se však nápad s těstovinovým salátem nezamlouval, a tak jí poprosil o krásně propečené kuřátko.

Jeho talíř s těstovinovým salátem se rázem proměnil v talíř s propečeným kuřetem, které zavonělo celou jídelnu.

Will, když ucítil tu vůni propečeného kuřete, vzpomněl si na toho mladíka, který uhořel před jeho zrakem a opět ucítil to spálené maso. Cítil, jak jeho žaludek začal okamžitě protestovat. Tentokrát to bylo mnohem rychlejší. Dal si ruku před ústa a všichni si toho ihned všimli.

„Jsi v pořádku?“ vyjekla Selma starostlivě, ale Will zavřel oči, začal hořet a vmžiku byl pryč.

Objevil se u záchodu, do kterého jeho žaludek vhodil to znechucení, které se v něm odehrávalo. Do koupelny najednou vrazil Derek a obličej se mu zkřivil.

„Wille, co se děje?“ zařinčel Derekův hlas koupelnou. Will si utrhl kus toaletního papíru a otřel si pusu, načež se vyčerpaně posadil vedle záchodu a hlasitě odfukoval.

„Je mi fajn, jdi se najíst!“ pobídl ho Will, ale Derek se nenechal jen tak odbýt.

„Není ti fajn! Už po tý bitvě jsi byl nějaký zamyšlený a přišlo to na tebe a teď znova! Řekni mi, co se děje?“ naléhal Derek, ale Will mu to nechtěl říct. Pak ho však něco napadlo.

Zvedl se ze země a obešel Dereka. Vyběhl z místnosti a zamířil si to rovnou do knihovny. Derek ho nechápavě následoval a po cestě se k nim přidal i Aiden, který měl o Willa opravdu velkou starost.

Will vběhl do knihovny, v patách s Aidenem a Derekem, a začal se prodírat regály.

„H, kde je sakra H?“ vyjekl nervózně a bratři jen sledovali. Nevěděli, co se s Willem děje. „Tady to je!“ vykřikl radostí, když našel knihu s názvem: Hlasy jen pro mě.

Okamžitě v ní začal listovat a hledat, co znamenají.

Hlasy v hlavě kouzelných bytostí předpovídají budoucnost o daném člověku, který je slyší, a nebo vypovídají budoucnost o osobě, která je danému člověku velmi blízká. U normálních lidí dochází k tomu, že se hlava hlasy přeplní a lidi ztrácejí kontrolu nad vnímáním.

Will vrátil knihu zpět a začal pátrat po druhé knize. To mu však ihned zatrhl Derek, který k němu přistoupil.

„Williame!“ zařval na něj, což způsobilo, že upoutal jeho pozornost. „Uklidni se!“ řekl mírným hlasem.

„Pusť mě,“ zatnul Will zuby, aby se v tu chvíli ovládnul a nezačal hořet, neboť nechtěl svému příteli ublížit. Derek stále držel Willa za paže, což ve Willovi vyvolávalo vztek. Nakonec přišlo to, čeho se obával. Začal hořet, čímž Derekovi spálil ruce. Willovi oči opět zčernaly a on, tak jako před tím, chytil Dereka pod krkem a odhodil ho na druhou stranu knihovny. Derek sebou plácnul o zeď a chvíli zůstal ležet na zemi. Nakonec ale vstal a knihovnou se začal valit obrovský vítr. Aiden měl, co dělat, aby se udržel, ale od Willa jako by něco začalo odrážet Derekovu sílu přímo proti samotnému Derekovi.

„Zavolej Selmu!“ křikl na Aidena, který se okamžitě přenesl do jídelny. Mezitím Will přišel až k Derekovi, který byl teď přišpendlený svou vlastní silou u zdi.

Will mu strhl triko a začal nehtem jezdit po břišních svalech, na kterých se mu začaly vytvářet popáleniny. Derek řinčel bolestí přes celou knihovnu. Nakonec Will ucítil spálené maso a před očima se mu mihl ten snědý mladík spálený na uhel.

Jeho oči nabraly svou travnatou zelenou zpět a uskočil od Dereka, který teď ležel na zemi a křičel bolestí. Při tom mlátil pěstí do hnědých parket, které pod jeho silou povolovaly.

Will si dal ruku před ústa, když v tom do dveří vpadli všichni jeho přátelé. Will zavřel oči a přenesl se pryč. Hned poznal, že se nachází v Gavinově sídle, neboť takhle tmavou místnost s tmavou zelenou a tmavou modrou ještě nikde neviděl. V hlavě měl stále Dereka, kterého teď vážně zranil.

„Měl bych se vrátit!“ usoudil a opět zavřel svoje oči. Najednou se objevil zase zpět u Dereka, který ležel v bezvědomí na posteli. Selma se vylekala a uskočila od Willa hned, jak ho zbystřila.

„Je mi to líto, já – neovládl jsem se!“ omlouval se Will a z očí mu začaly téct slzy přímo na Derekovy popáleniny.

„Wille, já nejsem zraněná. Mně se neomlouvej!“ přiskočila Selma zase zpět a chtěla Derekovi na břicho namazat břicho nějakou léčivou mastí, když v tom si všimla, že popáleniny mizí sami od sebe.

Willovy slzy začaly popáleniny neskutečně rychlým tempem léčit, až se Selma divila. Za celou dobu totiž nic takového nezažila.

Derek se probudil a odkašlal si. Will přestal brečet a sehnul se k němu. Derek začal od Willa s hrůzou v očích odskakovat a chytil se Aidena, který stál na druhé straně postele. Podíval se na svoje břicho a ruce, ale po popáleninách ani stopa.

„Dereku, omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo,“ ospravedlňoval se Will. Byl úplně zaskočený z toho, že se na něj Derek s hrůzou podíval.

Derek a ani nikdo jiný se neopovážil nic říct. Will si všechny prohlédl a našel v jejich očích strach. Strach, který u nich vzbudil. Bez dalších omluv či jiných slov, se Will otočil a z pokoje odešel.

Ani si neuvědomil, že hoří, procházel chodbou a najednou stál zase u Gavina v místnosti. Tentokrát tam Gavin seděl, a když uviděl Willa, zhrozil se.

„Děje se něco?“ zeptal se Gavin rozrušeně. Will se rozmýšlel, zda mu to má říct, a nakonec usoudil, že mu nedůvěřuje natolik, aby mu to vyklopil, a tak nasadil neoblomný výraz a vzhlédl Gavinovi do tváře.

„Pojďme k tý sázce!“ navrhnul Will, neboť to bylo to poslední, co mu v tu chvíli mohlo vadit.

„Dobře, tak zavři oči,“ přikázal Gavin se šibalským úsměvem a Will zaváhal. Gavin nebyl jeho přítel, a tak mu nemohl důvěřovat.

„Říkal jsem, že se bojíš!“ vysmíval se Gavin Willovi, ale ten v tu chvíli ty oči opravdu zavřel. Čekal, co se bude dít, ale dlouhou chvíli nic. A pak to přišlo.

Will ucítil na svých rtech vlhkost něčích rtů a pochopil, o co Gavinovi šlo. Pokud teď ucuknu, bude myslet, že se ho bojím!

Jenže se Willovi ani nechtělo cuknout, jelikož ho Gavinovy polibky uvolňovaly ještě víc, než teplá sprcha. Cítil Gavinovu ruku na své tváři a on svýma rukama obepnul Gavinův pas a tlačil ho blíž k sobě. Ještě dlouho to takhle pokračovalo, když v tom ho Gavin odstrčil.

Will stále cítil chuť jeho rtů na těch svých. Zhluboka oddechoval a zahleděl se na Gavina, který vypadal také v šoku. Nakonec se na jeho tváři objevil ten známý pošklebek.

„Vyhrál jsi!“ zatleskal Gavin Willovi, který měl chuť ho k sobě přitáhnout.

Williame, ovládej se. On je nepřítel!

„Říkal jsem ti, že se tě nebojím,“ pronesl Will sebevědomě, ale uvnitř panikařil. Pořád byl myslí u toho polibku.

„Takže ode mě můžeš chtít jednu věc!“ řekl Gavin se založenýma rukama. Will nevěděl, co by od něj mohl vyžadovat. A potom ho něco napadlo. Do paláce se vrátit nechtěl, jelikož se mu stále vybavovaly ty pohledy plné strachu. Jeho přátelé ho teď měli za monstrum. Navíc se cítil velmi zle a nevěděl, jestli se ho opět nezmocní ten vztek.

„Mohl bych,“ začal Will, načež se hned zasekl, jelikož si svým přáním nebyl jistý. „Mohl bych tady přespat?“ vyslovil se nakonec a Gavin zrudnul. Takové přání rozhodně nečekal.

Will se na Gavina upřeně díval. Ten stále mlčel a byl zaražený. Will na něm viděl, že ho přání zaskočilo, a tak už se chtěl přenést jinam, když v tom ho nakonec chytil bledý chlapec za ruku a on otevřel oči.

„Můžeš!“ odpověděl Gavin a vůbec poprvé Will uviděl na jeho tváři úsměv, který nebyl zlomyslný.

„Děkuju,“ šeptl a stále se díval na tvář bledého chlapce, který svou ruku odtáhl a pohled od Willa odvrátil.

„Teď musím jít, ale v noci tě přijdu zkontrolovat. Pošlu ti sem skřítka, který tě obslouží!“ řekl Gavin rychle a v tu chvíli zmizel. Will se posadil na pohovku a položil si hlavu na opěradlo. Stále měl před očima jen dva okamžiky – strach v očích jeho přátel a ten polibek. Znavením nakonec v té poloze i usnul a do rána se neprobudil.

Mezitím se v paláci všichni dohadovali. Nikdo však nevěděl, kam by mohl jít, když svůj kraj nezná.

„Ublížili jsme mu,“ sklopil hlavu Derek a cítil se provinile. „Nevyjel by, kdybych na něj tolik netlačil.“

„Ale mohl tě zabít!“ ozvala se Claudie.

„Mohl, ale neudělal to!“ zastal se Willa Aiden, který byl strachem bez sebe.

„Co když ho dostal Felix?“ zeptala se Bella, která také nemohla zakrýt strach ve svých očích.

„Nemluv nesmysly!“ vyjel po ní hned Derek, kterému se málem srdce rozskočilo, když vyslovila tu otázku.

„Tímhle hádáním nic nevyřešíme! Ten chlapec potřebuje také chvilku jen sám pro sebe! Počkáme do rána!“ rozhodla Selma a odešla z Derekova pokoje.

Všichni po jejím odchodu mlčeli a strachovali se o zelenookého chlapce, který teď spal v sídle Gavina Hooka, jednoho z jejich nepřátel.

V noci se Gavin opravdu vrátil na své sídlo a uviděl spícího Willa. Srdce se mu pohnulo a ani nevěděl proč. Cítil takovou starost o Willa a cítil se za něj zodpovědný. Lusknul prsty a Will najednou ležel na rozestlané pohovce, přikrytý dekou. Gavin se naklonil a políbil Willa na čelo. Nechápal, co ho to popadlo, ale při pohledu na něj se všechny jeho zlé úmysly rozplynuly a on si nedokázal vysvětlit proč.

Lehnul si vedle Willa a usnul.