Noc a den XVIII.

Sitris rázovala po místnosti, nervozitu se ani nesnažila skrývat. Zaklepání, na které čekala, ji přimrazilo na místě.

„Vstupte!“

Vešli Elstar s Lukasem, nestihli se ani poklonit.

„Ty svitky, ty svitky, kde se mluví o krevní linii a poutu. Znamená to, že jsou spojeni s Lirentem a Luisem?“ hned po nich střelila otázkou.

„Ano,“ prostě odpověděl Lukas.

„Jsi si jistý?“

„Měl jsem čas nastudovat všechno, co jsem vám přivezl královno. Já…“

„Věřím ti,“ mávnutím ruky ho umlčela.

„Musíš se s nimi sejít…“

„Já?“ nechtěl jí skočit do řeči, jen se lekl.

Elstar ho stáhl k sobě, rukou mu ovinul pas.

„Mlč!“

„Královno…,“ chtěl se do hovoru vložit i on.

Sitris se na ně dívala, úsměv jí rozzářil tvář.

„Myslím, že budete mít víc společného, než byste řekli. Lukasi, prostě jim řekni, co víš. O jejich minulosti, o věštbě, všechno.“

„Ano, má paní," ochotně mladík přislíbil.

„Běžte.“

Poklonili se a potichu se vytratili.

Královna se posadila, roztržitě rukama prohrábla hromadu lejster na stole. Měla by být zvyklá na podobné a ještě mnohem složitější situace. Přesto, když se mohlo tolik změnit. Vědomí, jak velký dosah může její rozhodnutí mít, že tím, ať už jakkoliv, ovlivní vzdálené světy. Chtěla zvolit správnou cestu, jako vždy, ale co když…? Prudce vstala, promnula si spánky, pohlédla z okna, tma ještě halila svět.

„Je čas,“ pronesla sama k sobě. Otevřela dveře, strážní ji pozdravili jako vždy. Kývnutím je pozdravila a vykročila chodbou.

Levan, Sebastian a Dina se blížili ke královninu sídlu. Živě spolu hovořili. Ve tváři obou mužů byla znát únava, ale i spokojenost a dobrá nálada.

„Běžte si odpočinout, alespoň dva dny teď vynecháme. Zlepšujete se, ale nemůžete se vyčerpat.“

„Dino, ty sama jsi stále s námi, nebo nám vyhledáváš v knihách informace. Jestli někdo potřebuje spánek, jsi to ty. Za dva dny se sjedeme, i ty je využij pro sebe. A nezapomeň, poznám, když budeš podvádět.“

Čarodějka se dívala do upírových zelenomodrých očí, ve tváři lehký úsměv. Oba dva muži celé dny cvičili své nově nabyté schopnosti. Překvapovali ji a dokazovali, že jsou svého daru hodni.

„Dobře, nabereme síly všichni tři,“ usmívala se.

Ve svém pokoji se zhroutila na postel, vyčerpaná, ani se nenajedla. Téměř okamžitě usnula.

Sebastian se taky těšil do postele. Než ale vzal za kliku jejich pokoje, ještě se s Levanem zdrželi s pěticí přátel, kteří na ně netrpělivě čekali. Každý den bděli nad jejich bezpečím, čekali na návrat jich dvou, živě se zajímali o jejich pokroky a pocity. I oni se na přání královny celé dny procvičovali v boji. Když ale viděli unavené tváře svých chráněnců, rychle je propustili.

Fabris se uculoval.

„Co zas máš?“ dožadoval se Kail.

„Únavou se sotva drží na nohou, ale pochybuju, že půjdou hned spát. Nebo v případě Sebastiana odpočívat.“

„No já jdu spát určitě a myslím, že vy taky,“ poplácal ho po rameni Mark.

Upír ze sebe sundával oblečení, volným krokem se vydal do horké koupele. Ponořený po krk, zavřené oči, voda lehce nadnášela jeho tělo. Pak pocítil lehké mrazení, věděl, že Levan je kousek a dívá se na něho. Nechal oči zavřené, jiná část jeho těla ho prozradila. Nejdřív slyšel zvuk vody, jak lykan rozrážel hladinu. Pak ucítil horké ruce stoupající od kotníků, přes lýtka, stehna až k jeho pasu. Když se vlkodlak zastavil v upírově klínu, byli oba vzrušení. Sebastian muže sevřel nohama, ale jinak se nepohnul. Levan mu po těle roztíral voňavou pěnu, pomalu, jemně hladil chladivou kůži.

S každým pohlazením jím projela teplá vlna, když otevřel oči, díval se do něžných, hnědých očí.

„Levane,“ ovinul ruce kolem mohutného krku. Lykan si ho přitáhl k tělu, stoupal prsty podél páteře, jemně promnul upírovu šíji. Studené rty se přitiskly na jeho, cítil upírovy zuby, ve chvíli, kdy prorazily kůži a Sebastian se napil jeho krve, projela mu tělem známá energie. I on se sklonil ke krku, olíznul citlivou kůži a napil se krve. Pak vyhledal upírovy rty. Chtěl s milým jít do postele, ale ten se mu vymanil, pomalu klesl na kolena do vody. Levan se na Sebastiana díval, horko se mu rozlévalo žilami. Nedokázal se pohnout, sledoval, jak se jemně dotkl špičkou jazyka jeho touhy. Zabořil ruce do hebkých černých vlasů, vnímal laskání upírových rtů, chladivé ruce hladily jeho zadek a stehna. Nedokázal dlouho nečinně stát. Sebastian se zvedl, dívali se sobě do očí. Upír se vydal směrem k posteli, lykan mu šel v patách. Na prahu pokoje se na něho Sebastian otočil, došel k němu. Vlkodlak se přisál k upírovým rtům, opřel ho o zeď. Sunul se na kolena, jazykem, rty, rukama laskal citlivou kůži. Chtěl cítit Sebastiana ve svých ústech a on dokončil, co začal.

Levan spal klidným, hlubokým spánkem, srdce mu tlouklo v pomalém rytmu. A to byl zvuk, který se zavřenýma očima a úsměvem ve tváři poslouchal Sebastian. Stočený v lykanově náruči si užíval jeho blízkost.

Lukas se doploužil do pokoje, vyčerpaný se svalil na postel. Elstar ho se zaujetím sledoval. Přesunul se k němu, natáhl se podél mladíka, pohladil ho po vlasech. Ten se k němu otočil tváří a muž strnul. Únavu čekal, ale viděl i smutek a dokonce strach.

„Lukasi, stalo se něco?“

Z očí chlapci stékaly slzy, zamrkal a vrhnul se válečníkovi kolem krku. Silné paže ho pevně, ale něžně objaly. Líbal ho do vlasů. Nevěděl, co se děje, a chtěl mu dát čas, aby sám vysvětlil svoje rozpoložení. Jenže to na jeho vkus trvalo příliš dlouho. Jemně se odtáhl, pohladil uplakanou tvář.

„Lukasi, prosím, tohle mi nedělej. No tak.“

„Nestačí jim to jen vysvětlit. Je toho moc. Musím jít s nimi,“ ve spěchu chrlil své vysvětlení.

„Počkej, zpomal. Levan a Sebastian, měl jsi jim říct vše, co je v knihách a svitcích. Pomoct jim to pochopit.“

Důrazné pokývání hlavou. V očích pořád slzy.

„A kvůli tomu se trápíš? Že budeš muset jít s nimi. Kdo ti to vlastně řekl?“

„Královna,“ zašeptal „vím, že jsi nechtěl už nikam daleko cestovat. A když, tak jen po boku královny…“

Bojovník ztuhnul: „Myslíš si, že tě nechám jít? Jen tak? Samotného?“

V černých očích se zračila už jen obava. Elstar ho zmučeně pozoroval. Miloval Lukase, tak jak si nikdy neuměl ani představit.

„Chci být s tebou,“ držel jeho tvář kousek od své, „to přece víš.“

„Ale… znamená to odejít z ostrova, možná se už nevrátíme…,“ šeptl a snažil se v očích válečníka zahlédnout odpověď.

„Cokoliv, když budeme spolu.“

Lukas muže ohromeně pozoroval. Elstar se usmál.

„Moc o všem přemýšlíš. Já se řídím tím, co cítím a co můžu ovlivnit.“

Mladík ho divoce políbil, Elstar se svalil na záda. Lukas se k němu přitiskl, muž ho znovu ovinul rukama.

„Já se tak bál, že…“

Válečník chlapce přetočil pod sebe, vklíněný mezi jeho nohama mu vyhrnoval halenu. Polibky vystoupal až k jeho krku. Setkali se pohledy.

„Se mnou se nemusíš bát. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, vždycky tu budu s tebou a pro tebe.“

V Lukasových očích se zaleskly slzy, tyhle byly ale z radosti, dojetí, lásky k člověku, který mu dával vše a nic nežádal, jen aby on sám byl šťastný. Elstar je něžné slíbával, usmíval se v očích něhu.

„Nikdy nezapomenu, když jsem tě poprvé spatřil. Promočeného, ve dveřích knihovny. Nikoho jako ty jsem nikdy nepotkal a každý den mi dokazuješ, jak úžasný jsi člověk.“

Muž ho jemně políbil, rty se otíral o jeho spánky i čelo.

„Vstoupil jsi mi do života, Lukasi, všechno se tím pro mne změnilo, jsi…“

Byl přerušen dlouhým polibkem. Pak už nemluvili, vedeni láskou i touhou se milovali.

Kail, Mark, Paul, Fabris a Leon stáli v trůnním sále. Nečekaně byli zavoláni ke královně a zcela proti jejich očekávání bez Levana se Sebastianem. Zato tu byli také Verin, Ravi, Pirmon i Zirs. Sitris seděla mezi nimi a upřeně příchozí pozorovala.

„Mám na vás jedinou otázku, ale na vaší odpovědi bude záviset mnohé.“

Pět mužů se uklonilo a čekalo na její slova.

„Vaše přátele čeká návrat do jejich světa, znamená to mnohem víc, než si umíte představit. Bylo by dobře, aby jim po boku stáli ti, kteří mají jejich důvěru. Pro všechny, kdo s nimi půjdou, to ale znamená, že se nejspíš už nikdy nevrátí zpět. Chci od vás slyšet, kdo se přidá k Levanovi se Sebastianem. A chci to slyšet hned, teď. Není třeba dlouze přemýšlet. Všichni to již delší čas tušíte, mluvili jste o tom spolu, nebo alespoň sami v sobě zvažovali, kam půjdou vaše kroky. Teď očekávám jasnou odpověď.“

Leon bez varování vykročil z řady, hluboce se uklonil královně pak Varisovi.

„Má paní, je těžké nalézt přátele. Stejně tak smysl své existence,“ pohlédl zpříma Varisovi do očí, „časy, kdy jsem neměl čistou mysl a jasný směr, jsou pryč. Levan a Sebastian jsou nejen mými přáteli, jsou také nadějí pro budoucnost. Bude mi ctí stát po jejich boku, a bude-li to třeba, i zemřít pro ně.“

Verinův pohled byl nečitelný, ale kdo znal historii rodů, tušil, že Leonova volba se mu pranic nelíbí. Byť válečník, stále syn šlechty. Proti vůli královny se nechtěl vzepřít a dobře věděl, co všechno je v sázce. Navíc vůdce upírů znal Leona dost dlouho a byl si vědom, že násilím by ho stejně neudržel.

„Mé srdce i zbraň hovoří stejnou řečí královno,“ předstoupil Paul.

„Stejnou cestu volím i já,“ přidal se Fabris.

Sitris na ně hleděla s uspokojením, doufala v takovou odpověď.

„Královno,“ oslovil ji Mark, „znám Levana jako nikdo tady. Neumím mluvit vzletně jako moji druzi, ale vím, co nás čeká a komu budeme čelit. Jsem připraven.“

„To si prostě nenechám ujít. Nová dobrodružství po boku přátel, kdo by řekl ne,“ plácnul Kail Marka po rameni.

„Jsem ráda, že vaše rozhodnutí…“

Přerušilo je klepání na vstupní dveře, vešel strážný.

„Omlouvám se paní, že ruším, ale…“

Nedořekl, vešli Elstar s Lukasem. Předstoupili před královnu, poklekli, za zády jim stálo pět mužů, kteří překvapeni, ale zvědavi, čekali na jejich slova.

Také Sitris se zájmem hleděla na nově příchozí. Rukou pokynula strážnému a ten rychle odešel. Ticho prolomil Lukas.

„Královno, dala jste mi úkol, který není možné splnit. Ne úplně. Proto vás, má paní, pokorně žádám, abych mohl jet se Sebatianem a Levanem, pomoci jim radou a vším věděním, které ovládám.“

Sitris vstala, došla až k němu.

„Vstaňte!“ Lukas a Elstar povstali, muž sevřel mladíkovu ruku ve své.

„Pokud půjdeš, je mi jasné, že Elstar tě bude doprovázet. Pochybuju, že tě nechá odejít a zůstane zde,“ setkala se s válečníkovýma očima. Sklopil zrak a lehký ruměnec mu zbarvil tvář. Spokojeně přikývla.

„Elstare, sloužil jsi mi věrně, splnil všechny rozkazy. Nerada se loučím s věrným vojákem,“ voják se střetl pohledem s jejím.

„Budete nyní trávit veškerý čas spolu, vás sedm, Levan, Sebastian a Dina. Máte deset dnů. Loď je již v přístavu a přípravy na odjezd v plném proudu. Domnívám se, že není třeba ty dva samostatně zvát a sdělovat jim to, co jim vy povíte hned, jak se s nimi setkáte.“

Gestem ruky je propustila. S úklonou se ze sálu vytratili. Následovalo dlouhé rokování těch, co zůstali v sále, kde spolu probírali vše, co jim nová situace a budoucnost může přinést.

Dina se po probuzení vydala najít něco k snědku, měla neskutečný hlad. V salonku našla skupinku v živém rozhovoru. Všichni ji přivítali, přisedla, poslouchala a u toho jedla. S plným žaludkem a sklenicí v ruce se připojila do diskuse.

„Není přeci potřeba, abys tolik riskoval, Lukasi. Můžeš zůstat tady. Ještě je čas nám všechno vysvětlit a můžeme si vzít svitky s sebou,“ horoval Levan.

„Nesmysl, pak bude potřeba něco hned, zalistuješ v knihách a najdeš si odpověď?“ oponoval Leon. „I Sebastian se dozvěděl spoustu novinek a to se mu nikdo z nás stářím nevyrovná. Lukasovy vědomosti potřebujeme a Elstarův meč nám bude vždycky ku pomoci.“

„Úžasný, když mluvíš jak kniha, skoro ti nerozumím. Ale jinak máš pravdu,“ přidal se Kail.

„Nechme toho, královna už rozhodla, všichni jsme za jedno. Vy dva musíte jet a nikdo z nás neví, co nás všechno čeká. Připravíme se, jak jen je to v dané chvíli možné, a pak prostě vyrazíme,“ uzavřel to Mark.

Pak už byl hovor jen v přátelském duchu a žádné vážné téma na přetřes nepřišlo.

Sebastian seděl na posteli, pohled upřený na zavřené okenice, za nimiž žhnulo slunce. On před sebou viděl tvář Ralfa, kancléřova syna, jeho smrt mu jistě kancléř připomene.

„Lásko, děje se něco?“ horké ruce se ovinuly kolem jeho těla, ucítil polibek na krku. Nechal se stáhnout do lykanovy náruče, schoulil se v teplém objetí. Levan ho vzal za ruku, položil si ji na hruď, propletl prsty, líbal ho do vlasů.

„Sebastiane, něco tě trápí?“

„Jen jsem si vzpomněl na Ralfa, na kancléře, vládce. Všechno, co nás čeká a ani o tom nevíme. Nechce se mi vracet, rád bych zůstal tady jako poddaný královny. Ale taky se mi nechce uhýbat před povinností a je to naše povinnost Levane. Máme dar, vykoupený smrtí těch, kteří stáli při nás, promarnit ho, to by bylo znevážení jejich smrti.“

Zavřel oči, přitáhl si horkou dlaň ke rtům, vtiskl do ní polibek. Vlkodlak ho pohladil po tváři.

„Zvládneme to, spolu a s přáteli po našem boku. Dobře to dopadne.“

Sebastian se usmíval. „Miluju tě, tvůj optimismus, jsi nenapravitelný,“ vyšvihl se na lykana obkročmo, sklonil se a jazykem se vydal po linii tetování, jakmile dosáhl bradavky, zaměřil se na ni, „a jsi jenom můj,“ stiskl ji zuby.

Vlkodlak se prohnul, jeho tělem se přehnala horká vlna. Strhal z upíra oblečení, sevřel štíhlé boky. Ve chvíli, kdy stisk zubů vyslal do jeho těla další vlnu, se přetočil. Sebastian se octl pod ním, ale bradavky se nevzdal. Levan mu rozevřel nohy, ruce si našly důkaz upírova vzrušení. Palcem roztíral kapky touhy, mnul a hladil jemnou kůži. Zářivě modré oči s nádechem zelené se na něho upřely. Usmál se.

„Tak já jsem tvůj? O tom si promluvíme,“ hluboké vrčení se mu dralo z hrdla.

Upír se na vlkodlaka vrhnul, zuřivě, divoce se líbali a milovali. Když den předával noci vládu, usínal vyčerpaný Levan klidným spánkem. Sebastian se k němu tiskl, jeho únava do říše snů neposlala, ale stulený v silných pažích se cítil bezpečně a klidně.

Ve stejnou chvíli pozvedl ruku Kail, aby zaklepal na jejich dveře.

„Ne, nech je,“ ozvalo se mu za zády. Otočil se, Dina. „Musí si odpočinout a musí být spolu sami. Sežeň ostatní, budu na vás čekat v lese.“

A byla pryč.

Na okraji lesa na ně čekala, ozbrojená. Jakmile k ní došli, zaútočila na ně. Zbraně v jejích rukou se měnily tak rychle, že neměli ani čas to sledovat. Museli se soustředit jako nikdy v životě. Každé zaváhání zaplatili zraněním. A čarodějka je nešetřila. Do hodiny krváceli všichni. Náhle se zastavila, její soupeři s povděkem taky.

„Co to sakra bylo?“ vztekal se Leon.

„Myslím, že zatímco Levan se Sebastianem budou odpočívat, Dina se asi potřebuje zabavit.“

„Budeme teď bojovat spolu, když se nebudete flákat, za pár dní se zlepšíte,“ odsekla jim čarodějka.

Za chvíli se na ně vrhla znovu. Museli uznat, že po pár hodinách se jim dařilo ji odrazit. Potom co skončili, jim ošetřila rány, které se zhojily, než došli ke svým pokojům.

V paláci se v ničem neprojevilo, že se chystá něco výjimečného. Po deseti dnech se na pobřeží sešli všichni, kdo měli nastoupit na loď. Královna, Zirs, Pirmon, Verin byli jejich jediným doprovodem.

„Myslím, že se už nikdy nepotkáme, ale doufám v dobrou zprávu,“ pokynula jim královna.

Ostatní jen tiše v sedle koní sledovali jejich nástup na palubu lodi. Ta se za chvíli ztratila za obzor. Sitris otočila koně směrem k domovu, Ravi se k ní ze svého sedla naklonil.

„To čekání nás teď bude mučit všechny.“

„Obávám se, že ano,“ souhlasila.

Mlčky, skryti ve tmě, se vraceli ke královnině sídlu.