• nebi
Stylromantika
Datum publikace30. 10. 2018
Počet zobrazení542×
Hodnocení4.49
Počet komentářů3

Levan spal. Sebastian se od něho nehnul ani na krok. Vymanil se z jeho objetí, přikryl lykana pláštěm, ale zůstal u něj. Sám si oblékl jen kalhoty a sedl si do mechu, opřel se zády o strom, vdechoval vůni lesa. Zavřené oči, absolutní klid. Mohl by tu sedět věky, blesklo mu hlavou. Slyšel Nelu přicházet, nepohnul se.

„Vím, že nespíš,“ řekla a sedla si vedle něho.

Pohlédl na ni: „Máš takovou moc, proč ji nepoužiješ? Mohla bys být někým váženým, důležitým. Podle všeho, co jsi říkala, budeš o dost starší než já. Tak proč?“

„Víš jen část toho, kdo jsem. Vycítil jsi mou moc a schopnosti. Něco jsem i prozradila. Ale moc v nesprávných rukou je nebezpečná. A já věřím, že v mých rukou je nebezpečná. V průběhu života se mi podařilo několikrát zasáhnout a pomoci těm, v které jsem věřila. A ne vždy se to ukázalo jako správná volba. Můžu vám být nápomocna radou i skutkem, ale mám tu svou minulost, která by vám spíše ublížila. Jdu si s tebou promluvit, když ostatní spí. Jsi nejstarší z nich a mám i své osobní důvody, proč volím tebe.“

„A to jaké?“ chtěl vědět Sebastian.

„Nechme to u toho, že ti něco musím říct. Prosím, vyslechni mě.“

„Poslouchám.“

„Za dva dny vstoupíme do města. Pokud se ke mně někdo bude hlásit a bude zřejmé, že to není přítel, okamžitě odejdete, nebudete se do toho za žádných okolností vměšovat. I když mě spoutají, dojde k boji, odejdete. Domluvíme si signál, ať se bude dít cokoliv, když ho použiju, odejdete.“

„To tě jako necháme na pospas tvým nepřátelům?“

„Předně sami mě za přítele nepovažujete, jsem nutné zlo a tak trochu jsem se vám vnutila. Tak nechme tohle stranou. A moji nepřátelé nejsou vaši, je naprosto zbytečné riskovat vaše životy.“

„Z toho, jak s námi jednáš, mám pocit, že jsme pro tebe důležití, proč?“

„To je druhá věc. Ne pro mne osobně, i když taky,“ promnula si oči. „Podívej, kdysi dávno byla vyřčena věštba. Už se ani neví kým a snad nikdo ji nezná celou. Praví se v ní: spojení dvou mužů rozdílného rodu a světa, spojení srdce i duše, dar nejvyšší. Věřím, že jste to vy dva. Ještě jsem neslyšela o tom, aby se zamiloval upír a lykan, a ty navíc piješ jeho krev. On ti ji dává dobrovolně. Nevím, že by se to kdy stalo.“

„Jak tohle víš?“ zeptal se překvapeně.

„Cítím mnoho věcí kolem sebe. Měl bys vědět, že vaše pouto může být ještě silnější.“

„Jak?“

„Musel bys Levanovi dát svou krev.“

„Děláš si legraci?“

„Vůbec ne.“

„Co se stane?“

„To opravdu nevím. Ale bylo by dobře, kdybyste to udělali tady v lese, než vejdeme do bran města.“

„Proč?“

„Už asi víš, že les sám má moc a sílu. Chrání, co je v jeho stínu. Doslova. Tady se nikdo nehádá, nedojde tu nikdy k bitvě, jeho moc to neumožní.“

„Proto mi to všechno říkáš teď. Abych po tobě neskočil?“

Usmála se, dnes už poněkolikáté. Les na ni má dobrý vliv, pomyslel si Sebastian.

„Ano. Nebudu riskovat střet s tebou, když se mu můžu vyhnout.“

Hleděl na ni. Pomohlo by, kdyby mu dala důvod. Co je tak strašného ve městě? Proč ještě teď má po Levanovi něco chtít, když ani neví, jak to dopadne. Smutně se podívala.

„Ty prostě musíš vědět všechno, že jo? Tak dobře, ukážu ti svou minulost, nerada, ale když to jinak nejde.“

Strnul. Ukáže mu svou minulost a to je zase co?

Rukou se dotkla jeho spánku, podívala se černýma očima do jeho a něco zašeptala. Před očima se mu začaly míhat obrazy a děje, vzpomínky, které nebyly jeho. Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Když skončila, stáhla ruku, ještě chvíli ho pozorovala a pak vstala.

„Počkej!“ zastavil ji.

Snažil si urovnat horu informací, staré vzpomínky a nové. Uviděl obraz klečící Nely s krvácejícíma rukama, cítil boj, který svedla s démonem ve svém nitru, ale také pochopil dosah jejího kouzla.

„Co si to… Ty si změnila… Jak?“

Dívala se na něj, skvělá zpráva byla, že se s ní nemůže hádat. Bylo jí jasné, co mu běží hlavou. Její poslední kouzlo na lodi.

„Jednoduchá otázka, Sebastiane, když budeš volit mezi mou smrtí a jeho,“ pohlédla na Levana, „koho zvolíš?“

Upír pohlédl na vlkodlaka.

„Myslím si, že vždycky zvolíš jeho. Já si jen vybrala svůj osud. To nezměníš. Tobě ani Levanovi to neublíží. Přijmi to, je to moje volba.“

„Zvolila si…,“ nechtěl to říct, nemohl.

„Ano. A nebudu tě dál rušit,“ řekla a odešla.

Seděl a až do setmění přemýšlel a probíral se jejími vzpomínkami. Věděla, proč mu je ukazuje. Neskryla téměř nic a on teď mohl s klidem říct, že o ní ví skoro všechno.

Nela se znovu usadila na větvi stromu. Musela to udělat. Nechtělo se jí, ale aby pochopil, musel se dozvědět vše podstatné. Teď mu dá čas se s tím srovnat. Zbytek je na něm. Klidně seděla, napůl spala a napůl stále vnímala celý les.

Sebastian pozoroval spícího Levana, ale myslí byl u Nely. Teď už věděl naprosto přesně, čeho všeho je schopná. Co mu však zaměstnalo hlavu, byly vzpomínky, její vzpomínky na město, na svět, do kterého vstupují. Slovy se nedalo obsáhnout všechno, co zažila, a i když se poctivě snažila co nejvíc jim toho říct, až nyní viděl vše jasně. Bylo děsivé, kolik má nepřátel, a jak moc energie jí zabere se skrývat. Nikdo se nevrací na ostrov, ona ano. Tam měla alespoň trochu klid. Poznal i její stinnou stránku, nemilosrdná, tvrdá, nepřítel bez slitování. Kolik životů vzala a mnohdy i s vědomím, že zabíjí nevinné. Její rodiče byli první, ale ne poslední oběti. Ve jménu čeho a koho, i to v jejích vzpomínkách objevil. A pochopil, proč chce jejich spojení prohloubit už teď, tady v lese.

***

Večer se vydali znovu na cestu. Les dělal čest své pověsti, cesta jim utekla jako nic v naprosté pohodě. Přesto Levan viděl, že Sebastian není ve své kůži. Snažil se ho povzbudit. Často ho bral za ruku, lehkým stiskem žádal jeho pozornost. Upír na něho vždy pohlédl a usmál se. Ale v jeho očích cosi bylo, promluví si s ním ráno.

Našli tábořiště a po jídle se uložili ke spánku. Nela opět na stromě, Mark s Liem kousek pod stromem a Levan se Sebastianem poodešli. Nela se znovu natáhla pohodlně na větev a napjatě čekala. Tušila, že si upír bude chtít s lykanem promluvit. A nemýlila se.

Seděli v měkkém mechu. Levan se zády opřel o kmen stromu a Sebastian si sedl mezi jeho nohy, hlavu na lykanově hrudi. Byl trochu nervózní, jak má Levanovi říct, že se musí napít jeho krve. Navíc když vůbec nevědí, co to udělá. Vzdychl.

„Sebastiane, celou cestu jsi v divné náladě. Co je? Dej mi šanci ti pomoct.“ Vzal upírovu tvář do dlaní, díval se mu zblízka do očí. „Dlouho si nepil mou krev, pokud jde o to, víš, že se nebráním.“ Sebastian se usmál. Tak jo, půjdeme na to zpříma.

Přetočil se a sedl si do vlkodlakova klína. Hřejivé ruce si ho okamžitě přitiskly k horkému tělu a hladový polibek mu zamkl ústa. Sebastian zabořil ruce do hustých vlasů, tiskl se k Levanovi. Jejich rty se oddělily, zrychlený dech a touha.

„Musíme si promluvit,“ řekl upír.

„Nejsem proti,“ odpověděl vlkodlak a znovu ho políbil.

„Jak s tebou mám mluvit, když…“

Další polibek. „Levane.“

„Ano?“

Upír ho za vlasy odtáhl od své tváře a zatím mu horké ruce rozepnuly kalhoty. Než se stáhl, byly ruce v jeho klínu. „Ty jsi vážně zvíře.“

Vlkodlak zavrčel: „A tobě se to líbí.“

Sebastian se poddal jeho dotekům. Lehce zaklonil hlavu a zavřel oči. Jo, líbí, sakra se mu líbí, co s ním Levan provádí. Nedokázal se soustředit na nic jiného. Jedna ruka stále laskala jeho klín, druhá si razila cestu přes hrudník ke krku. Vlkodlak ho pohladil po tváři, palcem přejel přes pootevřené rty. Upír se podíval na lykana, lehce olízl palec jazykem a usmál se. Zavrčení. „Provokuješ?“

Oblečení šlo dolů, jak nejrychleji to bylo možné, když ale chtěl položit upíra do mechu, ten ho lehce opřel o strom. Začal líbat krk, hrudník a pomalu klesal na kolena. Jazykem kreslil cestičku od krku až do slabin vlkodlaka.

Ten tiše zasténal: „Sebastiane.“

Levan seděl zase opřený o strom, se Sebastianem v klíně. Upír se lehce nadzvedával a klesal, každé dosednutí vyvolalo další slastný vzdech. Lykanovy ruce nenechalo tělo jeho milence v klidu, hladil sametovou kůži, pod níž se napínaly svaly. Sebastian zvyšoval tempo, jejich roztoužené hlasy se rozléhaly lesem. Nevnímali nic, jen jeden druhého. Při dalším dosednutí se kolem mohutné Levanovy šíje ovinuly chladivé ruce, upír se k němu přitiskl a něžně políbil krk. Vlkodlak se zachvěl v očekávání, věděl, co přijde. Ostré zuby se mu zakously do krku, spojení přišlo okamžitě. Vášeň, touha, chtíč a láska. Všechno se mísilo ve víru jejich milostného spojení.

A tehdy ho Sebastian požádal, požádal Levana, aby se napil jeho krve. Prokousl si zápěstí a nabídl mu ho. A Levan přijal.

Nelou projela vlna energie. Zůstala nehybná. Dokázal to, upír přesvědčil vlkodlaka, aby se napil jeho krve. Neuvěřitelné, ti dva jsou jak ze sna. Zapátrala v jejich blízkosti. Usmála se. Teď už nešlo jen o spojení kouzlem, jeden druhého budou vnímat jinak než dřív. Netušila jak, ale nemohla se dočkat stmívání, až je zase spatří.

Sebastian ležel na zádech a nechával se unášet všemi pocity, které ho zaplavily. Levan měl položenou hlavu na jeho hrudi, objímal upíra kolem pasu.

„Co jsi to zase udělal?“ zeptal se a pohlédl na Sebastiana.

Zářivě modré oči se do něj vpíjely, když mu odpověděl: „Já nevím, prohloubil naše propojení, asi, jen nevím, jak moc.“

Levan ho políbil: „Přijdeme na to.“ I on vnímal, že jejich souznění je silnější, jiné. A cítil se nevýslovně dobře. Nechtěl nic víc než být s ním, vedle něho. „Sebastiane, nikdy jsem nikoho nemiloval. Krom bratrské lásky k Liem se v mém životě neobjevil nikdo, kdo by se dotkl mého srdce. A pak jsem potkal tebe. Miluju tě, navždy.“

Upír to cítil stejně a velice ho překvapilo, že Levan neměl ve svém životě nikoho jiného. A taky mu to lichotilo. On je ten, do koho se zamiloval, jediný, komu dal svou lásku. Přitiskl se k němu, objal lykana a zašeptal: „Miluju tě.“

***

Poslední noc pod ochranou lesa. Nela z povzdálí sledovala Levana a Sebastiana. Drželi se stranou od ostatních, ruku v ruce kráčeli spolu a jen pohledy a doteky si projevovaly náklonost. Jinak nic zvláštního. To jí potěšilo. Bylo moc dobře, že jejich vzájemné spojení není ničím prozrazeno. Alespoň na pohled. Že ona svou mocí vnímá jejich zvláštnost, byla druhá věc. Věřila, že je to ochrání, ale schopný kouzelník to vycítí. Musela ale riskovat, mimo les by nemusela být taková příležitost.

Sebastian s Levanem si prostě jen užívali chvíle spolu. A zatímco vlkodlak se už těšil na město, upírovi se nejasně vkrádaly do srdce obavy. Teď už věděl, jaké jim ve městě hrozí nebezpečí. Díky Neliným vzpomínkám měl možnost poznat zdejší rod upírů a radost mu to nedělalo. Boj zde je tak přímočarý a krvavý, jak si jen lze představit. A intriky jsou na denním pořádku. Bylo mu jasné, že ho les drží v milosrdném klidu, ale až budou mimo jeho moc, pozná, co je strach. Nikdy neměl důvod se bát, teď ano. Levanův život je pro něj důležitý, on je důležitý, pro něj nejdůležitější. Do úsvitu dosáhli okraje lesa. Byli stále chráněni, ale už viděli městské hradby. Neuvěřitelná výška, nejméně čtyřmetrová zeď. Na hradbách jedna pochodeň vedle druhé, strážní v plné pohotovosti pochodující sem a tam. Podle pohybů a dalších drobností bylo zřejmé, že strážní jsou lidé, lykani, upíři (do svítání), ale i jiní tvorové. Hradby byly vysoké, že neviděli světla prozrazující něco o životě uvnitř. Nela se chtěla vydat do města zjistit novinky, zatímco si odpočinou. Mark byl nedůvěřivý a Liem zvědavá, nakonec odešli ti tři spolu. A Levan se Sebastanem zůstali ve skrytu lesa.

***

Sebastian stál a hleděl skrz stromy, velká kovová brána se s hlasitým skřípěním otevřela. Pohlcovala příchozí, jak obří tlama.

Otočil se. Levan už spal. Díval se na něho. Mohutná postava uložená v mechu, klidně oddechoval. Klekl si k lykanovi, jemně odhrnul pramen vlasů. Pak už jen seděl a sledoval, jak spí.

Přesně tak je našel Mark, když se za soumraku přihnal, celý od krve. A všechno se změnilo.

Přibíhal k lesu a s nevýslovnou bolestí v hlase křičel: „Je mrtvá, Levane, Levane! Liem je mrtvá.“

Rázem byl vlkodlak na nohou, vyběhl za volajícím hlasem. Probuzený, překvapený a vyděšený se díval na Marka. Ten padl na kolena, nedokázal zastavit srdcervoucí pláč, v náruči držel Liem. Mrtvou Liem. Byli mimo les, jeho ochrana už na ně neměla dosah. Levan nekřičel, řval jak raněné zvíře.

„Co se stalo?“ Mezi vlkodlaky vstoupila Nela. Položila ruku dlaní na jeho hruď. Najednou jako by jeho srdce bylo z ledu. Nemohl se nadechnout, popadal bezmocně dech. Sebastian ji od lykana odstrčil.

„Přestaň! Nesahej na něj! Nelo, varuju tě.“

Stáhla se. Mark byl zhroucený na zemi, Levan se pomalu nadechoval a Sebastian hleděl tvrdě do Neliny tváře. „Mluv, co se stalo?“

A zatímco Nela mluvila, objímal Sebastian Levana a Mark si k hrudi tiskl Liem. Když na něj upír pohlédl, viděl na jeho šatech všude krev. Rukávy nasáklé krví, celý hrudník, kalhoty, všude krev. Liemina krev.

„Vstoupili jsme do města,“ řekla Nela, „všechno bylo v pořádku. Nikdo si nás nevšímal, ne víc než jiných příchozích. Liem se chtěla podívat na trh. Já chtěla mluvit s mužem, kterému můžu věřit, o všem, co se od mého odjezdu událo. Trhy jsou kousek od hospody, kde on pracuje. Domluvila jsem se s Markem a Liem, oni se podívají na trh a já pak za nimi přijdu. Ters mi sděloval novinky, když se venku strhnul křik. Vyběhla jsem a našla Marka, jak klečí na zemi a v náruči drží mrtvou Liem. Levane, chtěla jsem jí pomoct, vážně chtěla, ale nezranila ji zbraň. Někdo použil kouzlo. To už jsem nedokázala zvrátit.“

„Bála ses,“ řekl tvrdě Levan.

„Ne, nebála. Neumím všechno, jsem stará, posedlá zlým duchem, jestli chceš, ale nejsem všemocná. Život vrátit nedokážu.“

Sebastian se tiskl k Levanovi, všechnu svou lásku směřoval k němu a cítil, jak ji Levan přijímá. Uklidňovalo ho to, mírnilo jeho bolest. Levan ho objal. Spojení je pohltilo. Bez nutnosti pití krve. Když spojení pominulo, vymanil se z upírova objetí a došel k Markovi. Ten k němu pozvedl tvář. „Chtěla si vyzkoušet náhrdelník. Moc se jí líbil. Když ale rozepla halenu, odhalila tak i své tetování. Ten muž stál stranou, ale na Liem viděl. Jakmile tetování spatřil, zaútočil. Bez varování. Ukázal na ni rukou, něco řekl a Liem padla k zemi. Všude měla rány a krvácela. Nedokázal jsem jí pomoct. Držel jsem ji v náručí, když umírala.“ Zhroutil se do své bolesti.

Levan klesl na kolena, vzal Liem do náruče. „Sestřičko, Liem.“ Přitiskl ji k sobě.

Sebastian došel k Nele. Podívala se na něj: „Řekni mi, má Levan tetování?“

„Ano, má.“

„Stvoly lístků, které jsou i cejchy?“

Byl zaskočený: „Jak to víš?“

„Nevím, jen hádám. Pokud je to tak, bude vše ještě složitější, než jsem čekala.“

„O čem to mluvíte?“ ozval se Levan, stále svíral Liem v náruči. „Máme tetování oba, měli jsme, já a Liem.“

„Od narození,“ řekla Nela.

„Ano, od narození.“

„A jednou za čas se některý z listů změní.“

Pozvedl k ní zrak. „Ano. Ucítím pálení a z lístku je cejch. Ty víš, co to znamená?“

Klesla na kolena, zprudka oddechovala. „To není možné. To přece není možné.“

Upír ji zprudka postavil: „Co se děje, o co jde?“

Nadechla se: „Rod lykanů měl své vůdce. Válečníci, dlouhověcí a u svého lidu velmi vážení. Po narození se na jejich tělech objevilo tetování lístků. Pokaždé když některý z jejich linie zemřel, lístek shořel a na jeho místě byl cejch.“

Levan na ni nevěřícně zíral. Sebastian k němu došel, klekl si vedle něho. A v mysli se mu ozvala slova věštby: spojení dvou mužů rozdílného rodu a světa, spojení srdce i duše, dar nejvyšší. Levan je součástí tohoto světa, ať už je to jakkoliv, jeho kořeny jsou zde. On se narodil na ostrově. Jsou z rozdílných rodů a světů. Miluje ho celou svou bytostí a Levan to cítí stejně. A i když neví, co se myslí slovy „dar nejvyšší“, začínal věřit, že ta věštba je o nich.

Otočil se k Nele: „Co to podle tebe znamená?“

Dvě černé oči se na něj podívaly: „Že jste se nezamilovali náhodou. Vaše pouto je víc, je silnější. A oba jste to cítili.“

„Jako že to není skutečné, je to jen kouzlo?“

„Toho se bát nemusíš, vaše láska je skutečná. Ale je v tom víc, co vás svedlo dohromady. Řekla bych, že jste pro sebe určeni. Už nikdy nikoho nebudete milovat.“

„Nikdy nemiluješ stejně.“

„Ale ty ani Levan se už nezamilujete. Nejde to. Vy jste se narodili jeden pro druhého. Ty pro něho a on pro tebe. Vaše spojení je nyní úplné. A navždy.“
Na to už neřekl upír nic.

Levan vstal ze země. „Musíme Liem pohřbít, chci se s ní rozloučit. Chci…,“ zlomil se mu hlas.

Sebastian pomohl na nohy Markovi, musel vlkodlaka podepřít a pohlédl na Nelu.

Dívala se na ně a přikývla: „Půjdeme do lesa. Je to dobré místo k poslednímu odpočinku a les vám pomůže.“

Dva vlkodlaci, upír a čarodějka vstoupili do lesa.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+9 #3 Noc a den VIII.nebi 2018-11-02 08:14
Moc děkuju. Jsem ráda že Vás to baví.
Citovat
+13 #2 Odp.: Noc a den VIII.pavla 2018-11-01 20:58
Začína se to pěkně šmodrchat :-)
Jen tak dál. Děkuji.
Citovat
+12 #1 Odp.: Noc a den VIII.zmetek 2018-10-31 17:54
Za plnou, jako vždy. :-)
Citovat