Noc a den XX.

Damien opatrně pohlédl na Sebastiana, chápal jeho obavu o Levana. Skutečnost, že vlkodlak v doprovodu Kaila a Riduse byl už třetí den na jednáních s vůdci lykanů, ho znervózňovala taky. Sebastian byl ale doslova mimo sebe, třas rukou, vztek a nesoustředěnost.

„Nechme toho, noc se chýlí ke konci, odpočineme si.“

„Dobře.“ Sebastian vstal od stolu a rychle vyšel z místnosti.

„Synu,“ promluvil na Damiena otec. „Není ve své kůži, možná bys ho neměl nechávat samotného.“

Mathias na něho čekal, nemohl se dočkat, až s ním bude. Nemohl však přehlédnout Sebastianovo chování.

„Zkusím ho dohnat, uvidíme.“

Pomalu se vydal ke dveřím, provázen otcovým pohledem. Rychle se vydal chodbou, kterou šel Sebastian.

Běželi bez zastavení už hodiny, Kail nechtěl Levana nechat samotného. A ten už nechtěl čekat ani vteřinu, proklínal se za svou nerozvážnost, neopatrnost. Cítil každý záchvěv upírova těla, bolest rozlévající se mu tělem. Musel k němu dorazit co nejdřív. Pochopil i to, že mu Sebastian zkoušel zakrýt, jak moc ho sžírá touha po jeho krvi. Měl před očima chvíli, kdy mu poprvé dal pít své krve, a taky bolest, kterou mu působí, pokud jejich pouto přeruší. Překvapivě on sám to snášel mnohem líp. Vztekal se sám na sebe, nevnímal ani Kaila, který se bez ptaní držel po jeho boku.

Jakmile spatřil stráže, prošel proměnou, Kail mu podal kalhoty, sám si je vzal taky. Byli vpuštěni bez problémů.

„Děkuju ti,“ zavolal na Kila, ten kývnutím odpověděl, jejich cesty se na chvilku rozdělily.

Levan se řítil chodbami, míjel překvapené obyvatele vládcova sídla. Nezpomaloval, dveře místnosti, kde cítil Sebastianovu přítomnost, otevřel prudčeji, než bylo nutné. Spatřil Sebastiana a srdce se mu sevřelo.

„Jsi zpátky,“ usmál se a vykročil mu vstříc.

Lykan se na něho vrhnul, prudce ho přirazil ke zdi. Upír se stihl rukama zapřít o zeď, před rty se mu objevilo Levanovo zápěstí.

„Lásko, odpusť,“ zašeptal, rty těsně na jeho šíji. „Neměl jsem zůstávat tak dlouho pryč.“ Jemně políbil bílou kůži upírova krku. Sebastian zabořil zuby do nabízené ruky, opojná chuť horké krve, Levanovy krve, mu naplnila ústa. Lačně pil. Vlkodlak vnímal každou buňkou svého těla Sebastianovo uvolnění. Jakmile ukojil svou potřebu, olízl něžně ranky a zvrátil hlavu. Levan věděl, k čemu ho vyzývá. Opatrně prokousl bílou kůži, nepotřeboval tolik jako jeho milý.

Upír se otočil čelem k muži, který si olizoval ze rtů kapky rudé tekutiny, která před chvílí kolovala jeho žilami.

„Snažil jsem se ti skrýt své pocity, ta jednání byla důležitá.“

„Sebastiane, už nikdy se od tebe nehnu. Kamkoliv půjdu, budeš se mnou.“

Levanův hlas mu zněl jak hudba. Jednou rukou si stáhl halenu, silné paže ho stiskly, políbili se.

„Nechceš počkat do našich pokojů?“ zavrčel lykan. Byla to řečnická otázka, protože horkýma rukama se mu dobýval do kalhot.

„Ne, nechci čekat na nic,“ zašeptal mu upír do pootevřených úst.

Levan ho posadil na dubový stůl, nedalo mu moc práce zbavit upíra oblečení. Ani Sebastian nezahálel. Tři dny, tři dny byli od sebe, jako by to byly roky. Nevnímali nic než jeden druhého.

Upír ovinul ruce kolem mohutné šíje, přitáhl si milovanou tvář ke své. Pohledem se vpíjel do hořících hnědých očí.

„Chci tě,“ s naléhavostí v hlase zašeptal.

Levan se nenechal pobízet, i jeho spalovala touha po Sebastianově blízkosti, spojení jejich duší. Přitiskl rty na pootevřená ústa a vnikl do něho. Upír vydechl při jeho prudkém vpádu.

„Levane,“ nohy zaklesnul kolem horkých boků. Se zavřenýma očima prsty po paměti hladil tetování na vlkodlakově hrudi.

„Sebastiane, otevři oči, prosím.“ Něžně pohladil jeho tvář.

Víčka se zvedla, dvě modrozelené oči se na něho upřely. Lykan začal rytmicky pohybovat boky, kochal se ledovým ohněm v milencových očích. Splynuli v sobě. Nevšimli si postavy, stojící ve stínu dveří k boční chodbě.

Damien vstoupil několik vteřin před Levanem. Nestihl nic říct a stal se nechtěným účastníkem jejich milostné hry. Jako u vytržení s pootevřenými rty sledoval scénu před sebou. Spojení krve bylo tak prastaré, že ho ani nenapadlo myslet na tuhle variantu. Vědět o tom a vidět, co to mezi nimi vyvolává, byl v šoku. Než se uklidnil, ležel Sebastian na stole, dobýván se zvířecí, divokou vášní Levanem. Pomalu našlapoval lehkým krokem upíra, vycouval a tiše zavřel dveře. Přivolal stráže ze vzdálené chodby.

„Nikdo nevstoupí dovnitř, je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Až vyjdou, pak můžete jít.“

Muži zaujali pozice ani se nehnuli. Počkali si, než Sebastian s Levanem opustili místnost.

Mahias ležel na posteli, se zavřenýma očima čekal. Sigurd stál přede dveřmi pokoje, celou noc byli spolu. Teď v době změn a jednání byl Damien pryč víc než dřív. Mladík to chápal, nebyl žárlivý jako jeho přítel. Osamělý ano. Jeho strážci a teď už i příteli se však dařilo ho zabavit. Donutil ho cvičit, po třech měsících už byla dřina znát. Neměl obří svaly, jeho tělo se ale příjemně zpevnilo, bylo pružnější. Naučil se hrát Backgammon, Sigurd ho hrál skvěle. Trávili spolu u stolku dost času, Mathias byl dobrý žák a brzo silný soupeř. Společný čas jim umožnil se dobře poznat, nyní je pojilo přátelství. I Damien zaznamenal změnu v jejich chování, když byli ti dva spolu. Přesto že žárlil na každého muže, který se na mladíka jen podíval, u Sigurda se naučil chápat a přijímat jejich přátelství.

Byl si vědom, že je s Mathiasem víc než on. Mrzelo ho to a snažil se vše vynahradit, jakmile byli spolu. I teď vyběhl schody, hned nahoře spatřil vysokého upíra opřeného o zeď.

„Jdu pozdě.“

„Já s tím problém nemám, můj večer byl fajn,“ rýpl si Sigurd.

Damien odhalil zuby, zasyčel. „Vím, že jste přátelé, dej si ale pozor na svá slova.“

„Ty jsi mi dal za úkol s ním být, hlídat ho.“ Také on odhalil bílé špičáky. „Nečekal jsem to, je mi ale drahý jako přítel. Nedotkl bych se ho. Protože nejsem na kluky a on miluje jen tebe. Jen mi ho je líto. Strašně ho zanedbáváš. Slíbil jsi mu, že budete pořád spolu, a teď tu jen čeká jak pes u boudy.“

Vrhnul se na Sigurda bez varování. On se mu ale vůbec nebránil.

„Zabij mne, jestli chceš. Nikdy jsem neměl přítele, já si to nevybral. Nebudu ti lhát, záleží mi na něm, ale nechci ho do postele.“

Damien ho pustil, zavřel oči, prudce oddechoval. Nestihl ani nic říct.

„Čeká na vás, běžte za ním, pane.“

„Děkuju,“ řekl jen a bylo v tom mnohem víc, oba to věděli.

„Mathiasi,“ mladík se nepohnul. Srdce ho zradilo, slyšel, jak se rozběhlo. Pomalu kráčel k posteli, cestou odkládal oblečení.

„Omlouvám se, vím, že jdu zase pozdě, nezlob se, prosím.“ Byl nahý, když si vedle chlapce lehl. Políbil ho do vlasů.

„Omlouvám se,“ přitiskl se k němu.

„Chyběl jsi mi strašně moc,“ zašeptal, otočil se k němu čelem, modrofialovýma očima zapátral v mužově tváři. Políbili se. Svět kolem nich se rozplynul.

Držel pevně v náruči chvějící se tělo, doznívající vyvrcholení jich obou v nich rezonovalo.

„Co jsi dnes dělal?“ Nebyla to konverzační otázka, Damien dobře věděl, že se jeho partner opravdu zajímá o něho i osud jeho lidu. Obdivoval, jak hladce vše přijal za své, jen kvůli němu. Sklonil se pro další polibek sladkých rtů, nikdy nebude mít dost. Pak přetáhl přikrývku přes mladíkovo tělo, už se naučil pečovat o milého. Zabalený stále v jeho objetí napjatě poslouchal Damienovo vyprávění. Ten mu nic nezamlčel, ani o tom co spatřil.

„Spojení krve?“ podivil se chlapec. Pak vyskočil.

„Počkej, něco jsem o tom četl. Je to v těch starých knihách, ale to snad nikdo neudělal už staletí?“ chtěl pro knihu dojít, ale nemohl. Muž ho sevřel v objetí jako v kleštích. „Nikam nechoď,“ byla to prosba, Damien mu nikdy nenařizoval. Stulil se mu v náruči.

„Kdy přijdeš zítra?“

„To nevím, ale říkal jsem si, že když budeš se mnou, uteče nám to rychleji.“

„Chceš, abych se zúčastnil jednání, co tomu…“

„Je mi úplně fuk, komu se to líbí a komu ne. Trápím tě, strašně moc a sebe taky.“

Mathias byl šťastný jak děcko. Po tvářích mu putovaly jemné chladivé prsty, zavřel oči. Studená cestička pokračovala na krk, na hruď a níž.

Sebastian s Levanem došli ke svým pokojům.

„Jednou se z vás dvou zblázním, nemůžete se alespoň ukázat?“

Fabris k nim kráčel spolu s třemi dalšími upíry. Přátelé se objali a společně vešli. Mluvili o obecných věcech, přesto cítili lehké napětí. Po příchodu Kaila už bylo jasno.

„Nepůjde to, nemůžu se stát vůdcem lykanů. Rozhodl jsem se pro jiné řešení, které už Ridus probírá s ostatními upíry,“ podíval se Levan na Sebastiana. „Všichni souhlasí, vládcem bude Kail.“

Větší překvapení ve tváři přátel nalézt nemohl.

„Kail?“ podíval se na vlkodlaka Paul. „Co ty na to?“

Lykan mu hleděl klidně do očí. „Neptal se, jestli se mi to líbí nebo ne. Když to navrhl, čekal jsem, že to hned smetou ze stolu. A oni se jednohlasně shodli. Jsem krví šlechtic, jen v boji mi to k ničemu nebylo. Dojednáme podrobnosti s Damienem a s tebou Sebastiane, pak se vrátím. Předání vlády nebude hned, musím poznat minulost a současnost lidu, kterému mu mám vládnout.“

„No, už teď mluvíš jako pravý vládce,“ komentoval jeho proslov Fabris.

Sebastian zamyšleně pohlédl na Levana, pak obrátil svou pozornost k Leonovi.

„Můžeš na chvíli?“ zeptal se ho. Všichni ztichli. Dva upíři zmizeli v malém pokoji, byli pryč jen chvíli. Když se znovu vrátili k zaraženým přátelům, Sebastian si stoupl vedle Levana, vložil svou ruku do jeho. V tichosti si ho odvedl k nim do pokoje.

„Kaile, odpočiň si,“ doporučil mu Leon, kývl na Paula s Fabrisem. Beze slova odešli.

„Vysvětlíš mi to?" dožadoval se Levan. Upír ho chytl za ruku: "Pojď."

Kail se mlčky vydal k sobě, když vešel, čekalo ho překvapení. Tom mu přichystal koupel a večeři. Zjevně se akorát chystal odejít. Když Kaila spatřil, jen se uklonil a měl se k odchodu.

„Jak jsi věděl?“

„To Ridus, vydal se rovnou na jednání, sotva se posilnil. Řekl, že jste přišel s Levanem, napadlo mne, promiňte…,“ couval z místnosti.

„Proč mi vykáš a uhýbáš přede mnou? Stůj!“

Tom ztuhl na místě, byl v pokoji vládce, i když budoucího. Neodvážil by se neuposlechnout.

„Budete brzo vládce lykanů.“

Kail k němu došel, za bradu mu pozvedl skloněnou tvář.

„Myslel jsem, že jsi můj přítel. Jsem na neznámém území v pro mne stále ještě nepoznaném světě. Mark, můj bratr, zemřel a já…“

Modré oči se k němu zvedly zpod dlouhých černých řas, skoro něžně vlkodlaka pozorovaly.

„Jsem tvůj přítel, nebyl jsem si jistý. Všechno se teď tak rychle mění."

„Zůstaneš, Tome?“

„Ano,“ odpověděl, nemohl jinak.

„Sebastiane?“ Vlkodlak stál rozkročený ve dveřích, propaloval upíra pohledem.

„Leon šel za kancléřem. Pamatuješ na Ralfa? Zachránil jsi mi život, když se chystal mi ho vzít. Kancléř a s ním silné jádro starších hodně usilují o to, abych se neujal vlády. Já sám se v posledních týdnech nemůžu srovnat se vším, co se kolem nás děje. Když bude vládnout Damien a já složím přísahu, může se dalším Vládcem stát Ridusův syn. Myslím, že tohle by bylo řešení pro všechny.“

„Chceš se vrátit do království Sitris?“

„Přiznávám, chtěl bych, ale to nemůžeme. Elstar s Lukasem už nám přece dali dost informací. Musíme zůstat jako spojenci a poddaní dvou vládců. Kaila a Damiena. Když se to povede, může být po staletích bojů mír. Navíc, nemusíme od sebe ani na krok, už nechci být bez tebe, prosím.“

Vlkodlak se snažil vstřebat, vše co mu jeho druh sděloval. Když se o něho opřel celým tělem, upřel na něho své jasné, zářivé oči. Prostě se jen sklonil pro polibek. Bez dalších řečí se přesunuli na postel, propletli svá těla i končetiny, v těsném objetí se Levan propadl do snů. Sebastian se kochal pohledem na milovanou tvář. Doufal, že Damien pochopí jeho rozhodnutí.

Zaklepání ho vytrhlo od čtení. Elstar spal, mladík se zvedl od stolu, v klidu došel ke dveřím, otevřel.

„Leone?“ za ním tušil dvě další postavy. Tři upíři vstoupili. Paul se s bolestí v srdci zahleděl na jeho levé rameno. Smrt Marka a Lukasovo zranění byla cena, kterou jejich skupina zaplatila.

„Mám k tobě prosbu,“ pronesl Leon a vysvětlil mladíkovi, o co jde.

„Vím, co myslíš, podívám se, a hned jak něco najdu, dám vám vědět,“ usmál se Lukas.

„Díky. Vypadáš unaveně, odpočiň si, prosím,“ promluvil Paul.

„Neboj se, je mi dobře, zrak je skoro v pořádku a vlasy už mi rostou.“

Zaznamenal upírův pohled na místo, kde dříve byla levá paže. „Odpočinu si, vážně,“ usmál se.

„Zařídím to,“ vešel do místnosti bojovník, objal mladíka kolem pasu, ten se opřel zády o svalnatou hruď.

Elstar se střetl pohledem s modrýma upíříma očima, Leona ale považoval za spojence. Jinak Lukase bedlivě střežil a držel od ostatních dál. Všichni to respektovali.

„Děkuji,“ naznačil upír lehkou úklonu a všichni tři byli mžikem pryč.

„Mohl jsi mne vzbudit,“ vyčítavě pronesl muž. Pohladil mladíka po tváři, počechral vlasy, jež mu znovu narostly.

„Nic se nedělo." Než mohl cokoliv dalšího říct, zvedl ho Elstar do náruče. Přitiskl se k němu a nechal se odnést do postele. Bojovník mu sundal všechno oblečení.

„Ty zůstaneš v kalhotách?“

Rychle se svlékl, sevřel mladíka v náruči. „Neměj obavu, o nic tě neošidím.“

„Já vím.“ Lukas zdravou rukou ovinul mužův krk, přitáhl si jeho tvář ke své. Políbili se.

„Lukasi,“ zašeptal, oči upřené do jeho.

„Miluju tě.“ Chlapcova láska a oddanost byly odzbrojující. Nemohl než splnit všechna jeho přání.

„To je ale všechno jinak, než si to Damien naplánoval.“

„Já vím, ale není to úplně špatný nápad. Vlkodlaci ho přijali, Kail je pro ně vhodný kandidát.“ Ridus se potřeboval poradit, s kým jiným než s bývalým vládcem a svým otcem.

„Jen si říkám co bude…“ Zaklepání na dveře je vyrušilo. „Vstupte,“ nevrle reagoval Ridus.

Tři upíři zůstali stát na jejich prahu, úklonu předvedli hodně decentní.

„Co se děje? Něco se Sebastianem?“ netrpělivě položil otázku.

„Ano pane i ne. Smím?“

„Mluv!“ vyzval ho nejstarší z nich a posadil se. Leon bez odkladů sdělil, jaké rozhodnutí učinil Sebastian.

„Buď je úplný blázen, anebo genius,“ vydechl Ridus. „Co si myslíš, otče?“

„Navrhuje dobré řešení, ale Damien se s tím bude smiřovat těžko.“

„Proto nás poslal Sebastian za Lukasem, pokud najde něco, čím by podpořil tohle řešení, mohlo by to pomoci,“ reagoval Fabris.

Starý upír zavřel oči, myšlenky se mu vrátily do vzdálených časů, kdy jako mladý, nerozvážný válečník vstupoval i na zakázaná místa. Hledal zasutou vzpomínku a našel ji.

„Jsme vám vděčni za doručení vzkazu. Nechte nás a sami si odpočiňte. Doufám, že nalézáte vše pro své uspokojení,“ mrkl. O eskapádách tří společníků už se šuškalo.

Přešli jeho poznámku, tentokrát se uklonili a opustili místnost.

Muž se vymrštil. „Musím si něco nutně zařídit, kdybych se zdržel, něco si vymysli synku.“ I on zmizel.

Ridus za ním zamyšleně hleděl. „Něco vymysli. Skvěle otče a to mám bratrovi říct? Damien bude už takhle zuřit,“ zavrčel, pak ale jeho tvář změkla, zjemněla. Ať už myslel na cokoliv, dodalo mu to klid. I on se odebral do svých komnat, ke své rodině.

Několik dnů se zdánlivě nedělo nic. Jen pod povrchem se šířily zvěsti.

„Sebastian nebude vládcem, starší rody to podpoří, Levan nepřevezme klany lykanů.“ Spekulace o osudu všech se nesly napříč rody. Nepřítomnost vládcova otce vyvolávala otázky, ale ne obavy. Svět upírů a vlkodlaků žil v očekávání a napětí, čas změn se blížil.