Noc a den XXII.

Slunce ozařovalo místnost, Lukas držel v ruce svitky, které mu donesl Damien ještě v noci. Oči ho pálily, únava se začínala hlásit, on ale nechtěl přestat. Cítil zodpovědnost a vděk. Upřel pohled na Elstara. Hlavu opřenou o opěrku křesla, ruce volně na područkách, rozhozené nohy do stran. Lákavý pohled na muže, který mu je od chvíle, kdy se setkali, na blízku. Mladík listinu odložil, prohlížel si klidnou tvář spícího muže. Vstal, došel k němu, jemně pohladil strniště na milované tváři, prsty přejel po jizvě. Sklonil se a přitiskl své rty na Elstarovi, zlehka. Kolem boků se mu nečekaně rychle ovinuly ruce, Elstar ho stáhl k sobě na klín, do pusy mu vrazil jazyk. Lukas se nebránil, vychutnával si dravý polibek, vnímal své tělo, které na to reagovalo téměř okamžitě. Zvědavá ruka mu sjela do kalhot. Vzdychl.

„Chtěl jsem tě jen dostat do postele.“

„Nemám námitek,“ zavrněl bojovník.

„Abys nespal v téhle židli, nebyl polámaný.“

„Do postele půjdu s radostí, ale ne sám.“

„Elstare,“ poslední náznak odporu, jen náznak.

Skončili v peřinách, najednou nebyl Lukas unavený ani trošku.

Věděl, že když vyjde ven ze dveří a chodbou projde pár zákrut, dostane se na slunce. Spolužití obou ras nastolilo nová pravidla. Kail to věděl, ale nechtěl jít, nedokázal se od Toma vzdálit. Od chvíle, kdy padl ten návrh, aby on měl rodinu a Tom mu byl po vůli, kdykoliv si zamane. A on to chtěl přijmout, kvůli němu, pro něj. Ještě teď cenil Kail zuby jak dravá šelma, když na to pomyslel. Pevněji sevřel nahé tělo ve své náruči.

„Myslel jsem, že spíš,“ zašeptal mladík.

„Lháři,“ uculil se vlkodlak a vtiskl polibek na chladivou šíji.

Tom se přetočil, podívali se mu do očí.

„Co nás čeká?“ zašeptal.

„Je mi to jedno, rozumíš,“ pohladil jemně spánek, lícní kost.

„Miluju tě. Nedovolím, nikomu nedovolím, aby se tě dotkl, ani křivým slovem.“

Mladík políbil dlaň, zápěstí, klesal, ale nedošel, kam měl v plánu. Kail vzal upírovu tvář do dlaní, upřeně se na něho zadíval.

„Taky tě miluju,“ předběhl ho Tom. A bylo jedno, jestli je den nebo noc, byli spolu, jen na tom záleželo. Jim oběma.

„Víš vůbec, jak velkou důvěru ve mně bratr vkládá?“

Krásná, nahá upírka, sedící na jejich posteli, ho pozorně poslouchala.

„Vždycky jsem si myslel, že jsme nepřátelé, byl voják, na nic víc se nehodil. Jak jsem se mýlil,“ projel si rukou ve vlasech.

„Je neskutečný a já si za těch pár měsíců uvědomil, že nikdy lepšího krále mít nebudeme. Před otcem to neřeknu, ale cítím to tak. Je mi tak blízký jako nikdy, zemřel bych pro něho s pocitem, že si to zaslouží.“

„Ride?“ ohradila se jeho žena.

„Je mi líto lásko, ale je to tak. Bez nejmenšího zaváhání přiznal našim dětem nástupnictví. Sama víš, jaké úkoly mi svěřuje, co všechno mi přenechává. Přenechává mi část svých pravomocí, a když šlo o boj, držel mne stranou a to i proti mé vůli. Chrání nás. A já udělám všechno, aby byl naším vládcem co nejdéle.“

„Máš ho opravdu rád, nikdy bych nevěřila, že se to stane,“ usmívala se.

Přestal mluvit, vlezl si k ní do postele, měli celý den jen pro sebe.

Lukas se probudil, ještě neotevřel oči, něco se mu zdálo, něco viděl. Knihu a v ní… Prudce vyskočil, vzbudil Elstara, bylo mu to jedno. Nahý se vrhnul na papíry, svitky, knihy na stole.

„Kde to je?“ roztržitě přehraboval stůl, několik věcí spadlo. „Kruci,“ rozčiloval se.

„Lásko, co se děje?“ silná paže ho ovinula a bez milosti odtáhla z dosahu stolu.

Prát se nemělo cenu, opřel se o mohutný hrudník.

„Na něco jsem si vzpomněl, najednou. Chci to jen vidět. Jestli mám pravdu, Elstare.“

Bojovník ho něžně pohladil, políbil do vlasů, na krk. Tváří se třel o Lukasovu.

„Jak vypadá ta kniha?“ šeptal se rty těsně nad hladkou kůží ramene.

„Jak se mám soustředit, když mi děláš tohle?“ vzdychl. „Taková malá, pevné desky zdobené černou kůží. A drobnou rytinou.“

Elstar přejížděl zlehka prsty po mladíkově boku, jeho chvění ho dráždilo. Očima přejel po stole, upoutal ho vykukující roh knihy. Natáhl se po ní, ukázal Lukasovi. Ale pak cukl.

„Tak snadno ji nezískáš.“ Pustil ho, začal couvat k posteli.

Lukas ho sledoval, nějak se mu vykouřilo, na co že tu knihu chce, ale přesně věděl, koho chce. Momentálně nemohl odtrhnout oči od Elstara. Pomalu k němu vykročil, došel k bojovníkovi, který byl těsně u lůžka. Prudce ho strčil, jak to muž nečekal, padl do peřin. Rychle se zvedl do sedu, to, co spatřil, ho znehybnilo. Lukas mu klečel u nohou, na nic nečekal a vzal do úst jeho vztyčenou chloubu. Užíval si to, neskutečně si to užíval.

Elstar skoro nedýchal.

„Lukasi,“ zachroptěl.

Na chvilku ho pustil, jen na chvíli.

„Nelíbí se ti to?“ smyslný úsměv. Muž zaúpěl.

„Jestli přestaneš, nevydržím to, Lukasi.“ Mluvení bylo odloženo na neurčito. Lukas s plnou pusou, Elstar sténal a popadal dech.

Fabris se opíral o stůl lokty, hlavu v dlaních. Za zavřenýma očima si přehrával vše, co se za posledních pár dnů událo. Paul s Leonem ho v tichosti upřeně pozorovali. I jejich mysl se toulala ve vzpomínkách, jen Paul byl v daleké minulosti, hledal, zda neví něco, čím by pomohl. Leon nemohl dostat z hlavy tvář muže, upíra, předešlého vládce. Vyrovnaný, s něčím smířený. Vstal.

„Za chvíli se vrátím, musím si něco ověřit.“

„Leone?" reagoval Paul, Faris byl stále ponořen do sebe.

„Jen klid, hned jsem tu.“

Vyšel z jejich komnaty, kývnutím pozdravil strážce. Zamířil k pokojům raněného upíra. Chvilku mu trvalo se k němu dostat, nakonec se mu to podařilo.

„Nečekal jsem hosta,“ pronesl muž.

„Pane,“ víc neřekl, jen k němu natáhl ruku. Nemusel nic říkat, starý upír byl překvapen, ale zabořil špičáky do upírovy kůže. Chvíli pak seděl, vstřebával předané vzpomínky.

„Starý zvyk, dnes už to skoro nikdo tak nedělá. Příslušnost ke šlechtě a tvé rozhodnutí bojovat. Jsi zajímavý muž, Leone.“

Pak mu on podal svou ruku. Mladý upír na něho zaraženě hleděl, to nečekal.

„Neváhej, jsi první, komu dávám tuhle možnost.“ Leon poklekl, uchopil nabízenou paži, zakousl se. Chuť krve byla neskutečná, nic proti tomu, co mu zaplavilo mysl. Divoké orgie, kdy jen mužovy vzpomínky mu vehnaly krev z mozku na jiná místa jeho těla. Brzo vychladl, bitvy a války, neskutečné, brutální a krvavé.

Vstal a zavrávoral, muž ho zachytil.

„Teď víš, kde a pro co jsem byl. Odkud mám svá zranění a proč se tak pomalu hojí. Kdo jsem. Stůj při nich, ve jménu všeho, co znáš a čemu věříš, čemu věřím já.“ Unaveně zašeptal.

„Pane, nejsem…“

„Hoden? Víc než jiní, nezklam mne.“ Něco ho sevřelo, tělem projela bolest, viditelná. Zachvěl se. „To nic, běž.“

„Ale,“ pokusil se mladý muž.

„Běž,“ promluvil pravý vládce.

Leon přikývl, ještě omámený se vypotácel z pokoje.

Fabris s Paulem ho přivítali, pak už jen seděli a poslouchali. Leon mluvil bez přestávky několik hodin, pomohlo mu to si vše utřídit. Navíc byl rád, že se má s kým o vše podělit. A zatím starý muž, bývalý vládce, otec a válečník zemřel. Poslední myšlenky věnoval svým synům.

Sigurd se nehnul ode dveří pokoje, za nimiž byli Damien s Mathiasem. Damien byl vládce, ale Mathias. Usmál se. Měl toho kluka rád, jeho křehkost, zranitelnost, nejdřív ho to štvalo starat se o něho, ale teď už se o něj jen bál. Sám byl překvapen, jak moc mu přirostl k srdci. Když kvůli službě, povinnosti ho chránit odmítl ženu, která se mu nabízela, došlo mu to. Změnil se, Mathias ho změnil.

Bylo mu jasné, tušil, co se děje uvnitř, a přál jim to. Mathiasovi, viděl, jak se rozzáří, když je s Damienem. A bavilo ho sledovat, jak Damien žárlí.

Nečekaný hluk ho vytrhl z myšlenek, rychle se blížící tlapy. Vlkodlaci. Svou postavou zatarasil dveře, pět strážných v plné zbroji kolem něho. Proměnění, rozzuření se na ně hnali, bylo jich deset, podle zvuku za nimi další, tasili.

„Něco je špatně,“ zavrčel Sigurd, vycenil zuby, zasyčel.

Náhle se jeden běžící vlkodlak otočil proti svým druhům. Byl menší a svou mrštnost využil beze zbytku. Ihned mu šli tři upíři na pomoc, zadní chodbou přiběhl obrovský, rozzuřený vlkodlak a vrhnul se do boje na straně upírů.

„Kaile,“ odhadl to Sigurd. Hlava s obří mordou od krve se na něho otočila. Byl to Kail.

„Damiene, ani se nehni.“ Sebastian se postavil k Levanovi.

„Vzpoura před ložnicí vládce?“ odtušil upír a jemně se dotkl ruky svého partnera.

„Musíme to vyřídit rychle. Sigurde, potřebujeme i pár živých,“ zakřičel na upíra Levan.

Damien nehodlal zůstat za dveřmi, ale oknem mu do pokoje vniklo šest mužů, vlkodlaků, kteří se postavili před dveře. Do místnosti proudilo slunce, Damien uhnul, Mathias rychle zatáhl těžký závěs. Jeden z mužů nich naznačil úklonu.

„Pane, jsem tu se svými bratry, abych tě chránil. Odpusť náš nečekaný a prudký vpád, ale zrádci jsou již před tvým prahem. Blíže než by kdo měl být.“

Podal mu svitek. Damien rychle četl úhledné řádky, vlkodlakovy oči ho spalovaly. Když došel na konec zprávy, udiveně zvedl tvář k muži, který mu dokument předal. Ať už chtěl říct cokoliv, plamen, který se vynořil zpoza dveří a zaplavil je, pohltil, mu vzal slova z úst. Nehořeli, nedělo se jim nic, ale řev a skučení, které k nim doléhaly, byly důkazem, že někdo ano. Jeden z mužů otevřel. Pohled, který se jim naskytl, byl prostě šok.

Levan klečel před nádobou hořícího oleje, rozpínal ruce a plamen, který vysílal na nepřátele, jim přivodil nečekaně rychlou smrt, na vlkodlakově rameni spočívala Sebastianova ruka. Upír měl soustředěnou tvář, oči žhnuly ledovou modří. Několik minut se nikdo nepohnul, pak vše zmizelo. Sebastian se svezl na kolena.

„Všechno?“ otázka směřovala k Levanovi, který ho objal, a sám se opřel o zeď. Držel Sebastiana a propadal se do tmy, jeho milý ztrácel síly stejně jako on.

„Sebastiane.“

„Damiene,“ vrazil do místnosti Ridus, „jsi v pořádku?“

Upír byl v jiné části, než bývá běžné pro vládce a dvůr. Seděl na polstrované lavici, k pravému boku pevně přitisknutého Mathiase. Podíval se na bratra očima plnýma obav.

„Já ano, Sebastian s Levanem ztratili vědomí. Jejich strážci,“ nebylo třeba jmenovat, „je okamžitě odnesli do bezpečí a teď k nim nikoho nepustí.“

„To si nemůžou dovolit, nejsou přece…“

„Leon mi slíbil, že se dozvím jako první, až se proberou. Ridusi, nikdy jsem nic takového neviděl.“

Pozorně se díval do bratrovy tváře.

„Ridusi?“

„Damiene, náš otec,“ poklekl k bratrovi, „zemřel.“

„Jak, kdy se to stalo? To, souviselo to s tím, co se tu…“

„Ne, zemřel, ještě než se událo cokoliv dalšího. Stráž mi řekla, že ho navštívil Leon. Po jeho odchodu byl otec klidný, chtěl si odpočinout, pak už ho našli mrtvého.“

„Musíme připravit rozloučení, musíme…, Leon?“

„Ty se odtud nehneš ani na krok. Nechápu to. Kdo jsou? Jejich klan neznáme, o co tu jde? Přišli tě chránit?“

Kolem nich uvnitř i venku se pohybovalo více jak dvacet vlkodlaků spolu s upíry, tvořili ochranu vládce. Všechny případné neshody utnul hned na počátku Sigurd, k němuž se přidala žena s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a hnědýma očima.

„Omlouvám se, že ruším,“ nesměle se ozval za Ridusovými zády hlas. Upír se otočil a spolu s bratrem spočinul pohledem na Lukasovi, za nímž se tyčil Elstar v plné zbroji. Mladík jim podával knihu.

„Pane, přečtěte si prosím tu založenou stranu.“ Damien rychle nalistoval požadovanou stránku. Ridus se k němu postavil, četli.

„Jsi si jistý?“ vydechl Damien.

„Ano, ty svitky od vašeho otce, ty to potvrzují,“ Lukas byl ve tváří bledý, „je mi líto, pane.“

„Děkuju. Vypadáš unaveně, měl bys teď odpočívat.“

„Musím najít a pročíst…“

„Odteď až do otcova pohřbu se nehneš ze svého pokoje. Elstar zůstane s tebou, rozumíme si?“

„Ano,“ vydechl chlapec.

Opřel se o Elstara, v jeho tváři se zračilo cosi, co přinutilo Damiena vstát.

„Lukasi, žádal jsem od tebe mnoho a jistě to není naposledy. Tvoje vědomosti a schopnosti jsou pro mne příliš cenné, než abych riskoval, že se ti něco stane. Prosím, nejsme sice přítele, ale dej nám čas se poznat. Odpočívej ve společnosti přítele, udělám to samé. Po pohřbu se setkáme a promluvíme si o dalším. Vnitřní zahrady jsou vám oběma plně k dispozici. Jediný, koho tam potkáš, je Mathias.“ Položil ruku na zdravé chlapcovo rameno.

Kail rozrazil bez zaklepání dveře komnat patřících Sebastianovi s Levanem. Tři upíři ho přivítali přátelsky.

„Nech je, spí, víc teď nemůžeme dělat,“ Fabris objal vlkodlaka a na Toma mrknul. Mladík sklopil oči.

„Co se to děje?“ dožadoval se host informací.

„Sedni si, bude to na delší čas. Leone,“ vyzval lykana a upíra Paul.

Stůl s jídlem byl za okamžik plně obsazen. Čtyři upíři a vlkodlak, bylo o čem mluvit.