• nebi
Stylromantika
Datum publikace22. 10. 2018
Počet zobrazení527×
Hodnocení4.10
Počet komentářů6

Levan, Sebastian, Liem a Mark seděli na posteli a dohadovali se. Mark se jednoznačně bránil spolupracovat s čarodějkou, navíc posedlou temným duchem. Liem zvažovala, co vše jim takové spojenectví může přinést, a Levan se rozhodl, že to je dobrá volba. Sebastian tušil, jak může být Nela mocná a také jak by jim mohla pomoci, ale měl i obavu, nakolik jí můžou věřit. Debata byla vášnivá, přešla i do hádky. Pak se zas uklidnili a předkládali jednotlivé argumenty. Levan se Sebastianem chtěli, aby rozhodnutí bylo jednomyslné. Nemohou vstoupit do nového života, rozklíženi nesouhlasem a odporem. Na spolupráci, vzájemné pomoci a důvěře chtějí postavit nový život. Jen tak zůstanou silní. Levan byl nejklidnější z nich, to, že mu Nela pomohla, splnila dané slovo a vyzradila svou minulost, na něj udělalo dojem. Sebastian mu vysvětlil, co to znamená, když je kouzelník posedlý zlým duchem, a jaké nebezpečí může být skryto za takovou mocí.

Po celou dobu, co spolu diskutovali, si Liem pohrávala s mobilním telefonem. Otáčela ho mezi dvěma prsty. Zrovna když něco vysvětlovala Markovi a snažila se obhájit jeden ze svých důvodů, proč s Nelou navázat spolupráci, nadskočila a nevěřícně zírala na svou ruku. Telefon byl fuč, jen tak se vypařil. Tak on se nevypařil, jen se rozpadl na prach.

„Co to je?“ řekla udiveně.

Mark instinktivně sáhl do kapsy kabátu, nahmátl jen hromádku prachu. Díval se na ostatní.

Levan se usmál: „O co se vsadíte, že Nela ví, co se to děje a proč? A přesně to je ten důvod, proč ji potřebujeme. Každá maličkost, drobnost, kterou ostatní budou brát za samozřejmost, nás může rozhodit. Můžeme jen vypadat jako hlupáci, ale taky nás to může ohrozit. Ať se nám to líbí nebo ne, potřebujeme jí. A zdá se, že ona potřebuje nás.“

Sebastian neochotně souhlasil, nevědomost by je mohla stát i životy. Liem byla nedůvěřivá vůči Nele, ale věřila Levanovi. Jeho úsudek byl veden city, ale právě to jim mnohokrát zachránilo život. Přikývla na souhlas. Mark byl ještě nedůvěřivější, bylo mu ale jasné, že ostatní tři jsou Nele nakloněni. Bude spolupracovat a dá si na ni pozor.

Levan se usmál: „Tak fajn. Půjdu za ní a přivedu ji. Musíme si všichni promluvit.“

Došel pro Nelu. Mark s Liem ji viděli vlastně poprvé. Sundala kápi a rukavice, dala jim chvilku na to srovnat se s jejím zjevem. Sama se sebou se sžívala docela dlouho. A zrcadlům se vyhýbala stále.

„Mezi ostrovem a vnějším světem je bariéra. Nikdo neví, jak a kdy vznikla, ale odděluje dva světy. Jednoduše řečeno, žádná technika, žádné stroje, moderní zbraně,“ usmála se. „Naučíte se jezdit na koni a kočárem. Bojovat meči, kordy, noži. Poznáte svět, kde žije mnoho bytostí a to nejen lidí. A ty,“ pohlédla na upíra, „zjistíš, že nejsi jediný upír. Ti, které potkáš, nikdy nežili na ostrově. Poznáš novou část svého druhu.“

Sebastian nevěřícně zíral. Jak je možné, že na ostrově tohle nikdo neví. Další upíři. Byl zmatený a uvědomoval si, že mu to dvakrát radost nedělá. Ne zrovna teď. Levan se k němu přitiskl: „Neboj lásko, nikomu tě nedám,“ objal ho kolem pasu. Sebastiam se cítil chráněný v bezpečí. Položil svou ruku na Levanovu, pohlédl mu do očí. Krásné hnědé oči, nikdy se nenabaží toho pohledu, té něhy a tepla, která z nich sálá.

Nela je pozorovala: „Můžu s vámi být chvíli sama?“ Levan kývl na Liem a Marka. Neochotně, ale odešli.

Řekla: „Je mezi vámi pouto. Jeden z vás je svázán s druhým slibem života a smrti. Kdo z vás vyřkl kouzlo?“

Levan ji sledoval a v hlavě mu zněla její slova, slibem života a smrti. Zeptal se: „To Sebastian. Co je slib života a smrti?“

Nela se podívala na upíra, uvědomila si to okamžitě. On mu to neřekl, neřekl lykanovi, jaký dosah kouzlo má. „Sebastian se s tebou spoutal, pokud budeš raněn, jeho životní síla přejde do tebe. Budou-li tvá zranění vážná i za cenu jeho smrti.“

Levan ztuhl. „Sebastiane?“

Upír se mu podíval do očí: „Miluju tě, Levane. Tak jak jsem nikdy nemiloval a nedokážu bez tebe žít. Jakmile mi to došlo, udělal jsem to jediné, co mi přišlo správné. Nikdy se nestane, že bych zůstal bez tebe, nebo že bys umřel. Ani jedno bych nesnesl.“

Vlkodlak zuřil: „A to mi má dělat dobře, že si se rozhodl pro mě umřít? Myslel si na mě? Ty si umřeš a já tu zůstanu sám. Myslel jsem, že naše spojení, to, co cítíme, je to, co jsi nám dal.“ Vztek ustupoval a Levan svěsil hlavu.

Sebastian ho objal. „Já se nechystám umřít, Levane!“ když na něj lykan pohlédl, trhalo ho to na kusy. Ta bolest v jeho očích, smutek. Náhle ho vlkodlak pevně objal, tiskl ho k sobě. Stáli spolu a Nela je sledovala.

„Myslím, že přijdu později.“ Odešla. Ani si nevšimli.

Objímali se a líbali. „Levane, odpusť mi, že jsem ti neřekl celou pravdu. Lásko, prosím.“

Levan držel jeho tvář ve svých dlaních. „Neměl si to dělat. Nedovolím ti to. Ty neumřeš, nikdy. Je ti to jasný.“

Sebastian se mu díval do očí. „Nepřeju si nic víc než být s tebou.“ Lykan ho tlačil k posteli a on se nehodlal bránit. Cítil se vinen za bolest, kterou mu způsobil. Litoval smutku, na kterém měl vinu. Miluje ho, tak moc ho miluje. Chce ho.

Vlkodlak z něho strhal oblečení. Nahý, vystavený jeho pohledu, dotekům, rtům, se mu oddal. Levan si ho bral něžně a pomalu, jako by si chtěl označit každý kousek jeho těla, že je jen jeho a patří mu. Polibky zasypal krk, hrudník i břicho, zatímco rukama laskal stehna a roztoužený klín. Sebastian se chvěl, sténal, vycházel jeho laskání vstříc. „Levane,“ zašeptal.

Lykan se sklonil a dlouze ho políbil.

Milovali se něžně. Doteky a polibky si sdělovali všechno, co cítili.

Sebastian ležel na Levanově hrudi. Lykan ho hladil ve vlasech, jemně ho uchopil a přitáhl si upírovu tvář ke své. V hnědých očích nebyl ani smutek, ani bolest. Sebastianovi se nesmírně ulevilo, bylo mu tak dobře. „Prosím, už nikdy nedělej nic za mými zády, Sebastiane.“

Upír ho políbil. „Slibuju.“

***

Čarodějka klečela na zemi v kajutě. Už se rozhodla. Věděla, že je to na hranici jejích schopností. Teď má ale šanci pomoci jim. Nemýlila se v tom, jaké kouzlo je spojuje. A i když cítila, že je v tom ještě něco dalšího, může zajistit, aby ani Sebastian nezemřel. Nezvolila si stříbrnou kuličku, vybrala si dlouhý nůž. Dvě hluboké rány, které si na obou předloktích způsobila, krvácely. Démon v ní se vzpínal, cítil, že by to mohla být jeho šance, šance utéct. Začala. Složité dlouhé kouzlo z ní vysávalo sílu, opakovala slova, která pečetila její osud. Konečně má její život cenu, ne pro ni ani pro ně. Ale až přijde chvíle, kdy Sebastianovo kouzlo bude chtít vysát z jeho těla život, aby zachránil Levana, její magie tomu zabrání a její životní síla a energie vyprchá. Zaplatí životem za život. Už dlouho je jen schránka, která bloudí a nenachází smysl svého bytí. Teď se stali jejím životem oni.

Poslední slova zašeptala a omdlela. Když se probrala, věděla, že to zvládla. Démon je stále v řetězech a její kouzlo vyšlo.

Dobře. Usnula na zemi. Rány na rukách se zacelily. Ležela na podlaze své kajuty a spala.

***

Zbývající dny do vylodění věnovali přípravě. Nešlo o zbraně, těch měli dost. A to i přes to, že přišli o pistole a další moderní výzbroj. Boj zblízka na pěsti a nože, meče, šavle, kordy. Každý z nich něco z toho uměl. A bylo v nich dost odhodlání zvládnout to, co ještě neumí. Nela se ukázala jako zdatná bojovnice, malá, ale mrštná. Její specialitou byly krátké nože, ať už v boji zblízka, nebo když je vrhala cíl. Byla neskutečně přesná a nikdy neminula. Mark byl stále nedůvěřivý, ale i jeho si pomalu získala. Kdykoliv k tomu byla příležitost, vyprávěla jim všechno, co mohla, o novém světě. Sebastian začal chápat, že je na světě skutečně dlouho, déle než on. Déle než kdokoliv, koho poznal. Měla schopnosti a vědomosti, které by jí mohly pomoci na ta nejvyšší místa v mnoha klanech nebo královstvích. Ona se držela stranou a z toho, jak sama o sobě mluvila, se všem okolo dělalo občas skutečně zle. Přijali ji, s výhradami. Jejich, teď už pětičlenná skupina, se dočkala dne vylodění.

Vystoupili z lodi na břeh pod rouškou noci. Žádný přístav, jen dlouhé masivní dřevěné molo. Přešli krátkou písečnou pláž a vítal je les. Les, jaký nikdy neviděli. Stromy byly neskutečně mohutné, vysoké, košaté, neuvěřitelné.

„Pojďte,“ řekla Nela, „nebudeme tu postávat.“

Levan se rozhlédl. Cestující se rozprchli a všichni už zmizeli v lese. Oni jediní tu stáli. Podal Sebastianovi ruku, ten ji uchopil a stiskl. Nový začátek v novém světě.

Sebastian vdechoval svěží vzduch, něco v něm bylo, co nedokázal identifikovat. Bylo mu dobře, držel Levana za ruku a teď se snad poprvé opravdu těšil na to, co je čeká.

Mark držel Liem kolem pasu. Jen Nela stála krok před nimi a čekala, až se pohnou. Nespěchala, chápala jejich opojení a údiv. Pár minut navíc jim neublíží.

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se Mark.

„Musíme projít les, to je na tři dny cesty a pak už nás uvítá město.“

„Tři dny? To jako vážně?“ byla udivená Liem.

„Tak můžete běžet, jestli chcete. Pokud vím, lykani a upíři umí běhat sakra rychle. Ale není spěch. Les je dobrým místem. Poznáte to taky, až budete mít všeho nad hlavu, půjdete sem jen pro to, abyste tu byli. Načerpali sílu a zklidnili mysl.“

„Vlastní zkušenost?“ nedalo to Liem.

Nela se usmála, tak to bylo teda něco, poprvé co ji znali.

„Jak se ochráníme před sluncem?“ otázal se Levan a Sebastian na něj s úsměvem pohlédl.

„Podívej se nahoru,“ poradila Nela.

Všichni zvedli hlavy, koruny stromů byly propletené, neprostupné. Listy a větve tvořily dokonalý štít. Neviděli nebe, hvězdy, nic. „Ve dne tu bude absolutní tma, nemusíte se bát.“

Celou noc šli, pomalou a vyrovnanou chůzí. Nemluvili a skutečně se cítili uvolnění. K ránu se utábořili. Mark s Liem si užili lov. Několik králíků a ptáků, kteří se nejvíc podobali bažantům. Opečené maso si dala s chutí i Nela. Ta přidala zeleninu. Neznámé červené plody, šťavnaté a chutné. Sebastian si dopřál krev, kterou měl v batohu. Uhasili oheň a uložili se ke spánku. Nela si vylezla na větev tak dva metry vysoko. Mark s Liem se uložili kousek od ní v husté trávě.

Levan ale chtěl víc soukromí. Poodešli se Sebastianem o kus dál. Mechové lůžko bylo lákavé. Levan se svalil na záda. Díval se na siluetu muže, který stál nad ním, upíra, jeho milého. Cítil se šťastný, naprosto.

Sebastian ho pozoroval s úsměvem ve tváři. „Co se culíš?“

Lykan pozvedl ruku: „Pojď ke mně.“ Upír přistoupil a ruku uchopil. Levan si ho stáhl k sobě, rty se spojily v polibku. „Sebastiane, chci tě cítit v sobě.“

Upír se vydal na průzkum. Líbal vlkodlaka na krku, přejel mu po něm zuby, ale nechtěl ho kousnout, ne teď. Stáhl mu halenu a vestu. Pousmál se. Zase má jen kalhoty. Jemnými polibky pokryl jeho hrudník. Jazykem našel tetování lístků s cejchy, držel se linie stvolů a ty ho vedly k jeho cíli. Když rozepínal opasek, Levanovy ruce ho začaly laskat ve vlasech. Podíval se na něj. Ležel na zádech, ztěžka oddechoval. Upír si vychutnával pohled na nádherného muže, jeho muže. Ten pocit ho hřál. Rozepnul mu kalhoty a začal mu je svlékat. Lykan mu rád pomohl. Sebastian se svlékl rychle. Vychutnávali si doteky svých těl. Levan nechal všechnu iniciativu na něm. Bylo to vůbec poprvé, kdy se mu úplně poddal, a upír si to chtěl užít. Už znal Levanova citlivá místa, věděl, jak ho slastně potrápit. Vlkodlak se chvěl po celém těle, dunivé mručení se mísilo se slastnými steny. Na tuhle chvíli si Sebastian počkal a pak ho vzal do úst. Jazykem a zuby přejížděl po celé délce Levanova mužství, vychutnával si ten pocit, mít ho plná ústa. Měl ho ve své moci, teď a tady. Ruce ve vlasech ho lehce usměrňovaly a začaly určovat tempo. Lykan prudce oddechoval. Náhle si ho přitáhl k sobě. Políbil Sebastiana dlouze a vášnivě, podíval se mu do očí.

„Miluju tě.“ Upír polibek opětoval. Tiskli se k sobě, když zašeptal:

„Taky tě miluju.“ Zvedl Levanovy nohy, ten si opět přitáhl jeho tvář. Upír se díval do hnědých očí, plných něhy a touhy, sklonil se pro polibek, a když se jejich rty setkaly, vnikl do něho.

***

Nela seděla na silné větvi, nohy pohodlně natažené, zády opřená o kmen. Usmívala se. Svou mocí obsáhla všechny živé bytosti v lese. Mohla tak vycítit nebezpečí, ale taky věděla, kde kdo je a co dělá. Mark s Liem usnuli v objetí. Co jí ale vyloudilo úsměv ve tváři, byl upír a lykan. Jejich spojení bylo neskutečné. Láska a odevzdání, ale i něco navíc. Teď už ví, co to je, to, co nemohla uhodnout. Levan dovolil Sebastianovi pít jeho krev, kdyby se i Levan napil od Sebastiana, bylo by spojení absolutní. Netušila, co si pod tím má představit. Ještě nikdy se nic takového nestalo. Nikde se o tom nepsalo a za svůj život se o nikom takovém nedověděla. Věděla jen co je obsahem věštby: spojení dvou mužů rozdílného rodu a světa, spojení srdce i duše, dar nejvyšší. Věštba je stará, prastará, i ona si pamatuje jen útržky a nedokáže je úplně rozluštit. Ale pokud oni dva naplní tuto věštbu, zavládne klid a mír v obou světech. To se nikdy nestalo a stále jí nedocházelo, jak by láska dvou mužů mohla ovlivnit osudy všech. Ale rozhodně se to dozví, jen musí zůstat s nimi.

***

Levan usínal, ležel na boku a v náruči držel Sebastiana. Byli nazí a vůbec jim to nevadilo. A ať už to bylo lesem nebo čímkoliv jiným, cítili se absolutně šťastní. Netrápila je jediná myšlenka na budoucnost, na bolest a ztráty, které mají za sebou nebo je čekají. Byli jen oni dva, tady a teď, spolu. Schoulení v mechovém lůžku. Sebastian mu vtiskl malý polibek na rameno. Lykan otevřel oči, které už málem upadly do spánku. Jemně pohladil upírovu tvář a ten se zeptal: „Jsi hodně ospalý?“

Vlkodlak zamrkal: „Proč se ptáš?“

Jako odpověď dostal vášnivý polibek: „Nechce se mi spát.“

„Vždyť nikdy nespíš.“

„Já jen, to nic, odpočiň si.“

Zachytil Sebastianovu bradu, když se chystal znovu se stulit do jeho náruče. Díval se mu do očí. A když se k němu upír přitiskl, věděl přesně, co po něm jeho milý chce.

„Za to, že mě budíš, za to zaplatíš,“ zašeptl mu do ucha a strhnul ho pod sebe.

Sebastian cítil váhu jeho těla, objal Levana, hladil svalnatá záda, líbal hrudník a krk. Vlkodlak mu nezůstal nic dlužen, horké rty si našly cestu do všech koutů upírova těla. Milovali se divoce i něžně.

Když pak Levan usínal opět se Sebastianem v náruči, ten ho lehce políbil na rty. „Lásko, alespoň trochu spánku mi dopřej,“ zašeptal a usmál se.

Sebastian se díval do klidné uvolněné tváře. „Ta byla na dobrou noc.“ A dal mu ještě jeden polibek.

Vlkodlak téměř okamžitě usnul. Upír, stulený v jeho náruči, poslouchal tlukot lykanova srdce a pravidelné oddechování. Pomyslel si, že to je ta nejkrásnější hudba, jakou zná.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+11 #6 Noc a den VII.nebi 2018-10-23 21:00
Já děkuji Vám, že to čtete. :-) mám radost. Děkuju
Citovat
+13 #5 Odp.: Noc a den VII.pavla 2018-10-23 19:41
Nadherné prosim piš dál. Děkuji.
Citovat
+12 #4 Noc a Den VIIWilliam 2018-10-23 16:46
Fakt Super
Citovat
+17 #3 Odp.: Noc a den VII.Max Remotus 2018-10-23 00:32
Díky, Nebi. Reáiný svět není vždy přívětivý.
I bolest, samota a nepochopení, jsou v něm často našimi
průvodci. Velké poděkování za Tvé příběhy.
Citovat
+12 #2 Noc a den VII.nebi 2018-10-22 22:47
Když potřebuju utéct z reálného světa, utíkám do světa fantasy. Vymýšlím si své vlastní příběhy. Jen tak mi běží hlavou různé útržky, možnosti, postavy. Zmetku děkuju Ti, vážně moc, za povzbuzení i pochvalu :-)
Citovat
+17 #1 Odp.: Noc a den VII.zmetek 2018-10-22 22:04
Takže, Nebi, další palec nahoru. Mně se čteš dobře. Fakt. :lol: Mám rád romantiku i fantasy a umíš to na jedničku.
Citovat