Noc a den XVII.

Upír ladně vyběhl dlouhou řadu schodů, v rukou tác s jídlem a vodou. Zaklepal na dveře. Ihned se ozvalo: „Ano.“

Vstoupil. Mathias. Nejdřív mu byl trnem v oku jako ostatně většině člověk. Ale když viděli, jak je vládce šťastný a s jakou láskou a něhou se na něho mladík dívá.

Podal mu tác jídlem: „Damien se omlouvá, ale nestihne přijít na večeři.“

Chlapec jen kývl: „Děkuju.“

Uklonil se a odešel. Bylo mu ho líto. Jako člověk nemůže bez doprovodu chodit sám a Damien by v jeho společnosti nestrpěl nikoho jiného. Proto zůstával Mathias velice často sám. Ať už vládce chystal cokoliv, věnoval tomu velké množství času. Nejvíce se teď zdržoval ve společnosti svého otce a bratra.

Mathias seděl na posteli s tácem na klíně, po malých kouscích si vkládal kousky masa do pusy. Bylo mu dobře. Nikdo nemohl vědět, jaký život žil a jak šťastný je teď. Milovaný, hýčkaný. Damien ho nenechal jediný den samotného. Chlapec si velmi rychle zvykl na obrácený režim, ve dne spal a v noci byl jeho den. Chtěl být s Damienem, ten ho ale skoro každý druhý den nutil být venku i ve dne. V malé chráněné zahradě, kde byli spolu mockrát v noci, se pak mladík procházel. Velmi často si nechal laskat tělo slunečními paprsky, věděl, jak moc má jeho milý rád jeho opálenou kůži. Tvrdil, že když ho líbá, slíbává teplo a třpyt paprsků, které se dotkly Mathiasova těla. Myslel na Damienovi něžné doteky, s přivřenýma očima se usmíval, vůbec svého přítele neslyšel přijít. Ten si ho zálibně prohlížel, patřili k sobě, nic víc nechtěl a v tuhle chvíli tomu podřizoval všechno.

„Mám rád tvůj úsměv,“ zapředl. Chlapec k němu pozvedl pohled, sousto napůl cesty k pootevřeným ústům. Než mohl cokoliv odpovědět, Damien byl u něho, nenasytně ho políbil a povalil na postel. Tác se rozsypal, voda vylila. Bylo jim to jedno. Upírovy ruce se zabořily do jemných vlasů, rty se přesunuly na krk.

„Nechtěl jsem tě nechat samotného celou noc.“

„Lháři, věděl jsi, že mi přinesou jídlo, tak moc žárlíš na každého, kdo se ke mně přiblíží, že jsi se musel přesvědčit.“

Damien věděl, že má pravdu, nemělo smysl lhát. Byl nepochopitelně majetnický, nikdy takový nebyl, až teď. Každý se už raději jeho příteli stranil, nikomu nikdy nic neřekl, neudělal. Ale svou nelibost dal i tak najevo dost jasně. Je jejich vládce, nebudou riskovat. Krom jednoho, Sigurd, upír, co před chvílí přinesl Mathiasovi jídlo. Byl upírem dlouhá staletí, ale původem byl Viking. Na upíra měl rozložitou svalnatou postavu, dost vysoký a taky přitažlivý muž.

„Miluju tě, proč mi nevěříš?“ šeptem se ptal chlapec v Damienově náruči. Muž se na něho podíval. Věřil mu a přesto se nedokázal zbavit strachu, že o něho přijde.

„Nedokážu to vysvětlit ani sám sobě, nezlob se.“

Mathias se laškovně usmál: „Co nabízíš jako omluvu?“ koledoval si, ale taky věděl, jak moc má tyhle jejich hry Damien rád a on taky. Silné paže ho hbitě přetočily na břicho, upírovy rty se odpoutaly od jeho šíje, zvrátil jemně chlapci hlavu, přisál se k jeho rtům a vnikl do jeho těla. Oba byli vzrušení a lační toho druhého. Upír pomohl chlapci do pokleku, miloval ho pomalu, stupňoval jejich touhu.

Mathias se mu oddal celou svou bytostí, vnímal doteky chladných rukou i rtů. Náhle ho upír opustil a v mžiku byl pod ním. Stáhl si ho na sebe, líbali se, hladili. Jejich pohledy se střetly.

„Mathiasi,“ chlapec nezaváhal, nyní on dobíval tělo svého milence v mučivě krásném opojení jich obou. Damien zarýval ruce do pokrývek. Rozpálená chlapcova kůže, jeho blízkost, jeho vůně, to, že ho měl uvnitř sebe. Prohnutý jak luk, ovinutý hřejivýma rukama, dosáhl vrcholu a cítil, že Mathias byl v cíli hned po něm. Zůstali tak, se zavřenýma očima vnímali jeden druhého. Hoch se schoulil na upírově hrudi.

„Odteď budeš pořád se mnou,“ zašeptal Damien. „Trápím tím nás oba. Ty jsi pořád sám a já se zblázním z vlastní žárlivosti.“

„Nejsem sám, navštěvuje mne Sigurd,“ uculoval se. Jasně modré oči se do něho zabodly.

„Mathiasi!“ hoch se rozesmál.

Damien ho strhl pod sebe, ještě pořád se smál.

„Víš, že to tak není, jen tě zlobím.“ Jemně ho pohladil, na bradu mu dal letmý polibek. „Navíc Sigurd je na ženský, jestli jsi si nevšiml.“

„Zešílím z tebe, kdyby to neznělo směšně, řeknu, že mne přivedeš do hrobu,“ zavrčel upír.

To už se smáli oba.

Ridus otáčel skleničkou, v níž bylo víno smíchané s krví. Sledoval odlesky ohně v tekutině. Jeho otec seděl proti němu, upřeně na něho hleděl, čekal.

„Jak jsme na tom teď?“ zeptal se nakonec syna.

Ten upil ze sklenice, olízl si rty.

„Začali jsme to šířit mezi rody. Několik starších už dalo najevo souhlas. Sebastian je potomek Lirenta, jeho partner Levan je potomkem Luise. V jejich rodové linii jsou naši první vládcové, navíc jsou spojeni věštbou. Nikdo ale netuší, že Damien se rozhodl, jakmile sem oni dva dorazí, Sebastianovi předat vládu,“ znovu se napil.

„Když jsi ho ustanovil vládcem, nenáviděl jsem tě, vás oba,“ svezl se do židle do ledabylé, pohodlné pozice. Starý upír na něho upřeně hleděl. „Bratr mi dal šanci po svém boku. Být rádcem a tím, kdo tahá za nitky v pozadí, mne baví mnohem víc,“ usmál se. „Je to voják a válečník, ale taky skvělý vůdce. To čeho dosáhl?“ potřásl hlavou. „Obdivuji ho. Několikrát jsem se dostal do problémů, přišel pro mě. Víckrát. Naše bratrské pouto se posílilo. Budu mu na blízku i když už nebude vládnout.“

„Máš ho rád,“ konstatoval jeho otec. „Nevěřil bych, že se to někdy stane.“

„Ani já ne,“ přiznal mu syn.

Mathias se probudil, noc předala vládu dni. To ale on neviděl, dobře zatemněná místnost mu to znemožňovala. Na stolku bylo připraveno čerstvé jídlo. Měl hrozný hlad. Nahý se posadil a chutí se pustil do čerstvého chleba, sýrů a ovoce. Čistá voda k tomu. Pod zrcadlem mezi dvěma svícny stál menší džbán. I kdyby to nebylo podle malých kapek zřejmé, věděl by, že to je Damienovo jídlo. Krev. Měl na počátku hrozné výčitky, žije s upírem, který se sytí krví, krví jiných lidí. Brzo ale zjistil, že nejen lidí, a když, tak rod dodržuje určitá pravidla. Je možnost brát si od více osob, aniž by zemřely, krevní banky taky nejsou k zahození. Nečekaně rychle si na situaci zvykl. Při jídle pozoroval Damiena, seděl, zavřené oči, vypadalo to, že spí. Upíři nespí, takže Mathias tušil, že mysl jeho milého se opět potýká s nějakým problémem. Podle pokrčené kůže mezi jeho očima poznal, že je to něco, nad čím se hodně trápí. Dojedl a vydal se k němu. Když byl kousek od sedícího muže, ten otevřel oči, jasné, zářivě modré oči, které už dávno nepřipadaly mladíkovi studené. Klouzal jimi po nahém těle.

„Vyspal jsi se dobře?“ zajímal se zcela upřímně jeho přítel.

„Ano.“

„Nemáš ještě hlad, nechceš něco donést?“

„Ne.“

„Mám toho dnes hodně před sebou, budeš už pořád se mnou.“

„Ano.“

Upír povytáhl obočí. „Budeš pořád říkat jen ano a ne?“

„Ne.“

To už stál mladík těsně u něho, Damien ho hltal pohledem a on si mu sedl na klín. Pohladil místo, kde před chvilkou viděl důkaz mužova soustředění.

„Zdržuješ,“ zašeptal Damien.

„Ano.“

Upír sevřel mladíkovu tvář. Hoch se jemně přitiskl k dlani a říkal si o mazlení. Prsty se rozběhly po jeho lícních kostech, přejely rty, čelo i víčka. Svezli se na zem. Mathias se zabořil zády do huňatého koberce, doširoka rozevřel nohy. Tohle pozvání nenechal Damien bez povšimnutí.

Stáli oblečení u dveří, Mathias vložil svou ruku do Damienovi.

„Bojíš se?“ pátravě na něho upír pohlédl.

„Dost, ano bojím. Upírů všude kolem, celou dobu jsem byl spíš stranou. Nevím, jak se budou tvářit, jako koho mě budou brát? Jsem tvůj přítel, partner, mazlíček?“

Upír zavrčel: „Nech toho! Nikdo tě nebere jako mazlíčka, Mathiasi, jsi můj přítel, miluju tě a netajím se tím. Rozumíš?“ oči mu planuly, ale byla v nich i veškerá jeho láska.

Mladík se provinile usmál.

„Promiň, jen, je to prostě divnej pocit.“

Damien si ho přitáhl do náruče, hladil chlapcova záda, líbal ho do vlasů. Neboj se, jsem s tebou a ty se mnou. Jemně ho odtáhl a políbil. Pak otevřel dveře a spatřil Sigurda, jak se muchluje s rozvášněnou upírkou. Vůbec je nevnímali. Mathias se na Damiena podíval, oba se uculovali. Damien významně zakašlal, upírka se lekla, uklonila a zmizela. Sigurd se ani netvářil rozpačitě.

„Váš otec mi přikázal počkat před vaším pokojem, pane. Máte za ním ihned přijít.“

Pohlédl na Mathiase, lehce se uklonil: „Pane.“

Damien chlapci stiskl ruku. Vyrazili do komnat za vládcovým otcem. V Mathiasovi byla malá dušička. Damien mu všechno řekl, taky mu donesl množství knih, ze kterých se dozvěděl o upírech a jejich zvycích, historii, hierarchii, až mu šla hlava kolem. Z představy, že teď předstoupí před Damienova otce, mu ale bylo hrozně. Jako by to upír vycítil, objal ho kolem ramen. Sigurd otevřel dveře, vešli a on za nimi zavřel.

Hoch rozpačitě hleděl na dva upíry u stolu, starší muž na něho upřeně hleděl. Mladší se s úsměvem zvedl, s upíří rychlostí se u něho zjevil a objal ho. Mathias byl v šoku. Ale mile.

„Konečně tě pustil z vězení?“ mrknul na Damiena, ten si jen odfkl. „Má o tebe takový strach, že tě schovává jako poklad.“

„Ridusi!“ výhružně zavrčel Damien.

„Na stole není nic k jídlu, bratříčku, pro tvého přítele. Smím to zařídit?“ servilní chování jen předstíral a oba bratři se usmáli. Damien jen kývl.

Ridus vyšel ze dveří, bylo nasnadě, koho pověří úkolem ohledně jídla pro nového příchozího. Obratem byl zpět.

Starý upír pokynul rukou: „Posaď se, budeš teď zjevně přítomen všem jednáním, což nepovažuji za úplně bezpečné,“ šlehnul pohledem k synovi, „ale rozhodnutí vládce nemohu ovlivnit.“

Mathias by se nejraději otočil na patě a zapadl do Damienových komnat.

„Myslím, že všechno, co bylo nutné, jsme projednali, a Ridus už taky zařídil, co bylo třeba.“

„V tom má pravdu, otče, teď už jen připravíme dokumenty k předání vlády, uznání Sebastianových nároků.“

„A smlouvy s vlkodlaky,“ připomenul mu otec.

„Ano, to všechno ano,“ znaveně si sedl Damien do židle, chlapce držel za ruku, takže ten si sedl vedle něho.

„Mathiasi,“ oslovil ho starý upír přímo. „Nevadí mi, že se můj syn zamiloval do člověka a nevadí mi, že jsi tu s námi.“ Hoch se mu podíval do očí a upír se na něho povzbudivě usmál.

„Jen se tu řeší předání vlády dosti neobvyklým způsobem a ne v souladu se všemi rody. Když bude chtít někdo informace od zdroje, já a moji synové sneseme mučení dost dlouho, ale ty jsi křehký a nikdo z našich nepřátel by s tebou nezacházel v rukavičkách.“

„Otče, zbytečně Mathiase strašíš, nejsme ve středověku,“ otočil Ridus oči v sloup.

Damien to tak na lehkou váhu nebral, ale nechtěl už mladíka zavírat, hlavně kvůli sobě, přiznal si, ale i s ohledem na něho.

„Počkejte tu, hned se vrátím.“ Všichni tři na něho udiveně pohlédly. On to nebral na vědomí a odešel, dveře klaply.

Zavládlo ticho, které prolomil až starší upír.

„Jsi hodně mladý a podle barvy očí a vlasů ne zdejší.“

Nebyla to otázka, jen konstatování, ale chlapec oběma upírům ve zkratce řekl všechno. Včetně toho, jak se potkal s Damienem.

Ridus se usmíval, ale strýček, který chtěl využít upíry a jejich zvyky, aby se Mathiase zbavil, se měl na co těšit. Upíra to uráželo jak z pohledu příslušnosti k rodu, tak i ve vztahu k mladíkovi, který je partnerem vládce. Aniž to kdo tušil, zažil následně onen muž několik velmi nepříjemných nocí, které ho přinutily se odstěhovat.

Damien se vrátil s tácem jídla a Sigurdem v patách. Jen slepý by neviděl otisky rukou na Sigurdově krku.

„Tvůj strážce,“ oznámil Mathiasovi.

Ridus se rozchechtal na celé kolo a nemohl se uklidnit. Když se mu to konečně podařilo, zeptal se nově ustanoveného strážce: „Vyjasňovali jste si preference?“

Upír kývl na souhlas a bezděčně si přejel po krku.

„Bratříčku, ty žárlíš, to bych do tebe neřekl.“

Damien si sedl vedle Mathiase, vzal ho za ruku a políbil ho do dlaně.

„Ani já ne, ale je to tak.“

Skupinka upírů, semknutá v hloučku v temné místnosti působila nepatřičně. Nikdo je nemohl vidět, ale pokud by je někdo zahlédl, věděl by hned, že se jedná o něco nekalého. Nemýlil by se. Tak jak mnozí přijmuli myšlenku nástupnictví Sebastiana, jiní ho odsoudili. Potomek Lirenta a tahá se s vlkodlakem, příměří s lykany. Vlna nesouhlasu a tichého odporu se zvednula. Plány na zabránění takovému znesvěcení jejich hodnot byly připraveny.