• nebi
Stylromantika
Datum publikace9. 10. 2018
Počet zobrazení597×
Hodnocení4.54
Počet komentářů4

V objetí se tiskli k sobě. Sebastiana pomalu opouštělo opojení z Levanovy krve. Poslouchal zklidňující se lykanovo srdce. Chuť jeho krve stále cítil na jazyku. Polibek na tvář. Otevřel oči a setkal se s pohledem vlkodlaka. Pohladil ho a prsty si proplétal s jeho vlasy.

Levan se zvedl a se Sebastianem v náruči zamířil do koupelny. Nepouštěl ho, ani když stáli pod sprchou a voda po nich stékala. Líbal a dotýkal se všech zákoutí upírova těla. S největší něhou a opatrností, jako by byl Sebastian ze skla.

„Levane, děje se něco?“

„Cítil jsem to, všechno, co se dělo s tebou, jsem cítil,“ pohlédl mu do očí. „Jako kdybych do tebe viděl. Nevím, co jsi minule udělal, ale to propojení je silný. Vlny tvých emocí mě zaplavily, nedokážu to popsat. Jen vím, že to bylo nádherný.“

Sebastian netušil, co se stalo. Takhle spojení běžně nefunguje. Neslyšel o nikom, kdo by vnímal emoce toho druhého, ne takhle. Možná to, že mu Levan dal svou krev, prohloubilo spojení. On sám byl pod vlivem jeho krve. Díval se na lykana, to, jak byl uchvácen, ho fascinovalo. Vlkodlak ho tlačil ke stěně. Začal se dobývat do jeho úst.

Stáli pod sprchou dlouho, líbali se, dotýkali. Nakonec Levan sprchu vypnul. Voda pomalu skapávala z jejich spojených těl. Sebastian sledoval drobné kapky, zachycené na Levanových řasách. Díval se do hnědých očí, které byly jeho soukromá slunce. Jako upíra se jeho těla sluneční paprsky nikdy nedotkly. Když se na něj vlkodlak podíval, cítil teplo, sálající z jeho pohledu.

Nedokázali se pohnout z místa, strnuli v čase i prostoru. Nakonec Sebastian ovinul ruce kolem Levanova krku, palci ho lehce masíroval v zátylku. Vlkodlak se usmál: „Jestli je to tím, že jsi pil moji krev, budu to po tobě chtít častěji.“

Upír vycenil zuby: „Kdykoliv si řekneš.“

Teprve teď se oddělili, usušili a vyšli z koupelny. Zamířili rovnou k posteli, Sebastian nepotřeboval spát, ale Levan ano. Znovu se stulil do vlkodlakovy náruče. Ještě dva něžné polibky na víčka a za chvíli už spal. Sebastian měl zavřené oči, poslouchal tlukot jeho srdce. Za posledních pár dnů se toho událo tolik. Prožil toho víc než za dvě stě let. Připadal si jako tulák, který bloudil světem a nyní našel cestu domů. Bylo to tak samozřejmé, jejich splynutí.

Bitva mu přišla neskutečně vzdálená. Nechápal, že to jsou hodiny, co se utkal v boji s lykany. Teď jeho existence a přežití závisí na dvou vlkodlacích, kteří venku dělají možné i nemožné, aby mohli oni dva utéct z ostrova. A utíká proto… Proč vlastně. Z bojiště neutíkal kvůli Levanovi. Byl na pokraji všeho a moc dobře ví, před kým utíkal. Nakonec to musí Levanovi říct. Řekne mu to, ale ne teď. Možná až na ostrově. Povzdechl si a hned se zaposlouchal, lykan v klidu oddechoval. Čelem se mu opíral o hruď, nechal myšlenky plynout. Odpočíval v náruči muže, kterého miluje. Usmál se. Miluje ho, celou svou bytostí. Chce s ním být za každou cenu.

Levan se probudil. Dobře se mu spalo, už dlouho nebyl tak odpočatý a svěží. Protáhnul se, až mu v kostech zapraskalo. Posadil se na posteli. Kde je Sebastian? Rozhlédl se, nikde nikdo. Zavřel oči, soustředil se na něj a poznal to hned. Nemohl být daleko a byl v pořádku.

„Sebastiane?“ zavolal do prázdna.

„Jsem v kuchyni.“

Ještě jednou se vlkodlak protáhl a seskočil z postele. Do kuchyně šel nahý. Uviděl upíra sedícího u stolu, jak si čte knihu. On si fakt čte, teď? Byl plně zaujatý rozloženou knihou, ani nezvedl pohled od zašlých stránek. Levan měl hlad, a tak si zase připravil kus masa. Sedl si ke stolu naproti Sebastianovi. S chutí se pustil do jídla.

„Co to čteš?“ Teď teprve na něj pohlédl.

„Vytáhl jsem z knihovny jedinou věc, o které vím, že se tam dočtu něco okolních zemích. Nikdy jsem to nějak zvlášť nepotřeboval. Ale teď by se pár informací mohlo hodit.“ Posunul knihu k Levanovi. Ten se podíval na přebal.

„Promiň, ale vaše písmo nepřečtu, ale jestli ta čísla jsou datum vydání, tak je to sakra stará knížka. Je tam vůbec něco, co nám pomůže?“

„Zatím jsem našel jen obecné informace. Já vím, že je to stará knížka. Ale vzhledem k tomu, že na ostrově se nic o okolním světě nevyskytuje a ti, co odejdou, se nevrací, je to alespoň něco.“

Levan přikývl a sklidil ze stolu. Rozhlížel se.

Sebastian ho sledoval. „Hledáš něco konkrétního?“

„Jen se tak dívám.“

„Levane, vážně si musíme promluvit. Nemůžeme začínat nový život a nevědět o sobě nic.“

„To, co potřebuju, už vím,“ usmál se.

„Nech toho, moje minulost se tě teď taky týká. Oba jsme bojovali a následky některých rozhodnutí nás pronásledují. Smrt Ralfa nezůstane bez odezvy. I ty máš určitě nepřátele, kteří by si rádi vyřídili své účty. Nevědomost nás neochrání.“

„Tak jo.“ Vlkodlak vzal židli, postavil ji opěradlem směrem k Sebastianovi a obkročmo si sedl.

Upír se na něj podíval. To nemyslí vážně. Když už to vypadalo, že je pro rozumnou rozmluvu, vystaví se mu tu v celé kráse. Podíval se Levanovi do tváře. Ten se tvářil jak neviňátko. Prevít.

Soustředil se jen na jeho obličej. Ještě když lykan spal, snažil se urovnat si vzpomínky tak, aby řekl vše podstatné a nebylo toho moc. Zhluboka se nadechl a spustil.

Levan poslouchal. Rodové propletence Sebastian zkrátil na minimum. Spíš se pokusil shrnout svůj život, dlouhý život. Levan si nedokázal nikdy představit, jak složitá vlastně hierarchie upírů je. Vůdci mohou být pouze narození upíři, nikdy proměnění. Dostat se do rady nebo se stát vůdcem je čest. Sebastian patří k staré rodové linii upírů, je jedním z nejstarších. Měl by tedy právo usilovat o vysoké postavení. On si ale vybral cestu bojovníka. Neúčastnil se intrik kolem boje o moc. Soustředil se jen na boj. Díky tomu, jaký byl jako bojovník, jako bratr k ostatním, si ale získal podporu mnoha upírů. Takže i když o to nestál, byl nakonec součástí rodového boje o moc. A i když se sám neangažoval, jiní za něho intrikovali z vlastní vůle. V mnoha případech zasáhl a zastavil rozhodnutí, která sám neučinil. Nezamlčel Levanovi ani Viliama, z pohledu upíra krátký čas (co to pro něho je 43 let), co spolu byli. Všechno, co cítil a jak Viliamův odchod ovlivnil jeho na dalších dvě stě let.

Vlkodlak ho pozorně poslouchal. Když Sebastian skončil, Levan ho pohladil po tváři. Upír zadržel ruku a vtiskl do horké dlaně chladivý polibek.

„Levane, teď jsem šťastný. Cítím se celý. Jako by poslední staletí směřovala jen k tomuto bodu. K tobě.“

Seděli proti sobě, Sebastian držel vlkodlakovu ruku, díval se mu do tváře. Levan nezvažoval, co a jak říct, nadechl se a začal vyprávět.

Byl čistokrevný vlkodlak, narozený jako jedno z dvojčat. I Sebastian věděl, že se vlkodlakům rodí jen jedno dítě. To, že jsou s Liem sourozenci a ještě narozeni spolu, bylo neskutečné, neuvěřitelné. Všichni od nich čekali, že budou něčím výjimeční. Levan se stal bojovníkem, byl v tom dobrý, hodně dobrý. Velmi brzo si získal úctu velitelů i vůdce. Liem měla hlavu na plánování, strategie. Spolupráce s Markem, která přerostla v lásku, jen upevnila její postavení. Několikrát rozhodujícím způsobem zvrátila situaci na bojišti. Ne vždy to vedlo k vítězství a záchrana životů byla ceněna všemi. Stali se uznávanými spolubojovníky. Liem byla vždy po Levanově boku, jeho divokost a emoce dokázala krotit a usměrňovat. Bylo zřejmé, že jejich jinakost s sebou nese i dlouhověkost. Stárli velmi pomalu. Vlkodlak se běžně dožije nejvýše 120 let. Levan a Liem mají šanci na život dlouhý tak 240 let. Teď mu je 82 let. Dobrá zpráva pro upíra, to si plně uvědomoval.

Levan sám o někom, kdo mu byl v minulosti blízký nemluvil, a Sebastian se neptal.

Když skončil, ucítil stisk Sebastianovy ruky.

„Teď jsme spolu,“ řekl.

Levan si ho přitáhl blíž k sobě: „Nevzdám se tě, nikdy.“

Sebastian se začal usmívat: „Co to bylo s tou židlí?“

Lykan mu úsměv oplatil: „Snažil jsem se tě trochu rozptýlit. Povedlo se?“

„Výhled to byl slušný, ale když jsem se ti díval do očí…,“ nedořekl.

Vlkodlak prudce vstal, překročil židli a vzal ho do náruče. Zvedl ho a prudce políbil. Pak zavrčel: „Výhled byl slušný?“

Upír se k němu přitiskl a zašeptal mu do ucha: „Když ty se necháš tak snadno vyprovokovat. To jsi neviděl, co mi to dalo přemáhání nezírat?“

„Tak to já bych se rád podíval a nejenom podíval.“ Dva kroky mu stačily a posadil upíra na kuchyňskou linku. Vklínil se mezi jeho nohy. Zajel rukou pod Sebastianovu košili, hladil jemnou kůži konečky prstů. Upír se zaklonil, prudce oddechoval. Levan se nezdržoval rozepínáním knoflíků u košile. Roztrhnul ji a stáhnul ji ze Sebastiana. Ten se na něj podíval:

„Víš, co jsi? Zvíře.“

Levan ho políbil a znovu si ho nesl do ložnice.

Sebastian jazykem kreslil cestičku přes hrudník, břicho až do slabin. Dotýkal se a laskal vnitřní stranu stehen. Vrčení, mručení a vzdechy vlkodlaka mu dávaly vědět, jak se to jeho milému líbí. Pomalu se vracel stejnou cestou pro polibek. Když ho Levan strhnul pod sebe, přetočil se upír na břicho. Horké ruce ho ovinuly. Vlkodlak mu pravou rukou přejel přes hrudník až ke krku, uchopil jeho tvář a zvrátil Sebastiana dozadu. Ten se musel prohnout a rukama se zachytil Levanových stehen. A zatímco jejich rty se spojily v polibku, Levanova druhá ruka laskala hrudník, přejela na břicho. Lykan povolil sevření, ale upír zůstal přitisknutý k jeho hrudi, rukama hladil svalnatá stehna a zadek.

Hřejivé ruce ho laskaly. Přesunuly se na upírova záda. Vlkodlak jemně zatlačil, Sebastian se pustil jeho těla, padl na všechny čtyři. Otočil se na Levana.

Jasně modré oči se vpíjely do jeho tváře. Levan hladil sametová záda, sklonil se a políbil ta sladká ústa. Líbal krk, pomalu postupoval po páteři.

„Levane,“ zasténal Sebastian, který se pod jeho doteky lehce chvěl. Celým tělem se k upírovi přitiskl a pronikl do něho. Sebastian vydechl, uchopil lykanovu levou ruku a přitiskl si ji na hruď. A zaplavila ho první vlna Levanových emocí.

Leželi vedle sebe. Oddechovali. „Levane, cítil jsem to. To, co se odehrává v tobě, když se se mnou miluješ. Neuvěřitelný, nádherný.“

Vlkodlak se usmál, pohladil upírovu tvář: „Ty jsi nádherný.“

Sebastian se culil. „Povídej, přeháněj. Chci další lichotky,“ a natáhl se pro polibek.

***

Začalo období příprav. Liem vše vysvětlila jasně, a tak spolu probírali všechno, co o okolním světě věděli. Sebastian měl více informací, ale byly to informace velmi staré, takže se na ně nedalo spolehnout. Bylo jim oběma jasné, že až vystoupí z lodi, budou v neznámém světě. Dva cizinci. Zatímco Sebastiana sužovaly obavy o jejich budoucnost, Levan se projevil jako nenapravitelný optimista. Nebyl hlupák, věděl, že jdou do neznáma, ale chtěl být se Sebastianem, a tak jediné, co byl ochoten brát na vědomí, byl fakt, že budou spolu. A s největší pravděpodobností mají šanci na nový život.

V dobře ukrytém sejfu měl Sebastian, jak sám říkal, pár šperků a trochu zlata. Levan nevěřícně zíral na tu hromadu.

„To je neskutečný, kde jsi to všechno vzal?“ zajímal se.

„Tak různě. Něco koupil, je v tom i válečná kořist, taky dary.“ Náhle ho něco napadlo. Vzal malou krabičku z tmavého dřeva, celou pokrytou drobnými krvavě rudými kvítky. Každý kvítek byl z malých červených kamínků. Jeho osobní šperky. Jen pár kousků, rodinné dědictví. Vyndal dva zlaté prsteny, tři pruhy bílého, žlutého a červeného zlata se jak malí hadi proplétaly. Ukázal je Levanovi. „Co myslíš? Pro Liem a Marka.“

Vlkodlak se na prsteny díval. Byly nádherné. „Tak nevím, jestli se teď zrovna plánují vzít. Ale mají s námi dost starostí. A Liem je jako každá jiná žena, takže šperky má ráda.“

Sebastian se usmál: „Nejen ženy je mají rády.“

Levan se na Upíra podíval: „Nevšiml jsem si, že bys nosil šperky.“

„Teď ne, dřív ano. Nyní se jen rád dívám, vychutnávám si krásu. Pokud tě to zajímá, doporučuju věnovat pozornost obrazům na zdech. Některé jsou opravdu cenné.“

Lykan se rozhlédl, obrazů si všiml už dřív. Krajinky, portréty, zátiší, bylo toho tu dost. Pro Levana to byly jen obrazy, umění opravdu nerozuměl.

Sebastian se rozchechtal: „Tobě to nic neříká, že ne?“

Vlkodlak se na něj podíval a smál se s ním: „Ne, opravdu ne.“

***

„Jak jsme na tom?“ zeptala se Liem Marka, zatímco procházela léky a byliny srovnané na stole. Nedočkala se odpovědi, a tak se ohlédla. „Marku?“

Teprve teď se otočil. Překvapeně se dívala do jeho tváře, byl rozčílený? Ne, to není ono, tak co se sakra děje?

„Mám všechno, co jsi chtěla. Uvědomuješ si, kolik toho je? Brzo si někdo všimne, jak mám vybraný sklad, ale to není to, co ti chci říct. Liem, máme problém. Levan je dezertér a většina si myslí, že v tom jedeš s ním.“

„To zvládnu, vysvětlím to a bude to v pohodě.“

„Nebude.“ Sáhl do kapsy dlouhého koženého kabátu a něco jí podával. Vzala si obálku, nahlédla dovnitř. Co jako, lístky pro Levana a Sebastiana. Podívala se pozorně, čtyři lístky. „Chceš taky odjet?“

„Ne, nechci, ale nic jiného nám nezbývá. Nikdo ti neuvěří, že v tom s Levanem nejedeš. A samotnou tě nepustím.“

„Marku, to po tobě nemůžu chtít. Jo, pomoc s přípravou na odjezd pro Levana a Sebastiana, to ano. Ale tohle?“

Přistoupil k ní, nepatřila mezi malé ženy ani mezi lykany, přesto byl Mark skoro o hlavu vyšší. Pohladil jí po vlasech.

„Nečekáš, že tě nechám odejít samotnou.“

„Marku, když půjdeš se mnou, nikdy se nevrátíš.“

„Vím to, Liem, tohle přece vím. Už jsem se rozhodl, ale co ty?“

Usmála se. Miloval ten úsměv, nesnášel i jen to, když se usmála na někoho jiného. Nezřízeně na Liem žárlil. I proto se u ní stále držel.

„Nabízíš mi možnost zůstat s bráškou a ještě budeme spolu. Nemám o čem přemýšlet.“

Přitáhl ji k sobě, sevřel v náruči.

***

Nastal večer odjezdu. Ano večer. Každý, kdo opouští ostrov, nebo většina, před něčím nebo někým utíká. Lodní společnost už dávno zjistila, že večerní loď se naplní během několika dnů. Ranní loď stěží z půlky. Chtějí vydělat, tak proč se nepřizpůsobit klientům.

Na molu se pomalu houfovali cestující. Vysoký muž v dlouhém černém plášti zdaleka nevyvolal takovou pozornost, jaká by se dala čekat. Každý se staral sám o sebe.

Brzy k němu přibyly ještě dva a jedna žena. Čtveřice se držela u sebe. Muži si hodili přes rameno velké tlumoky, žena táhla obří kufr. Loď se otevřela cestujícím. Nastoupili. Nikdo si jich nevšímal, nikdo?

Drobná žena zahalená v plášti s kapucí s rukavicemi až k loktům jim věnovala zvýšenou pozornost.

Loď se zaplnila a odrazila od břehu. Sebastian stál na boku, sledoval, jak se vzdalují od ostrova. Kolem pasu se mu ovinula silná paže. Celým tělem se na Levana přitiskl. Vlkodlak ho hladil po vlasech. Otočil se a políbil ho. Odjížděli z ostrova, opouštěli vše, co znali, a líbali se.

Z povzdálí je sledovala žena v kapuci. Usmála se. Zakázaná láska. Stará věštba a ona je svědkem toho, jak se naplňuje. Kolem prošel jiný cestující, sklopila zrak. Nikdo by jí neměl vidět do očí. Nedokázala odtrhnout od těch dvou pohled.

Loď vplula do oblaku mlhy.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+13 #4 Noc a den V.nebi 2018-10-10 21:29
Děkuju, vážně moc. Tenhle díl mi dal zabrat.
Citovat
+15 #3 Noc a den V.William 2018-10-10 20:35
Super čítanie, len tak ďalej
Citovat
+14 #2 Nic a den V.nebi 2018-10-10 18:39
Děkuju Ti. Kolik dílů? Asi jak vás to bude bavit. Ale příběh Sebastiana a Levana mám v hlavě celý. Dalo by se to rozdělit na tři části. První už tu máme celou. Já mám prostě jen radost, že to někoho baví číst.
Citovat
+19 #1 Odp.: Noc a den V.zmetek 2018-10-10 18:29
Plánuješ na kolik dílů? Za chvíli už to budu hledat v románech.
A čteš se pořád hezky.
Citovat