Noc a den II.

Auto se plnou rychlostí řítilo k městu. Levan řídil a Sebastian na sedadle spolujezdce koukal z okna.

Vlkodlak se soustředil na řízení, nemluvil. Nechával Sebastianovi prostor a čas. Pro oba to je těžké rozhodnutí. Mají své závazky a povinnosti, jestli zůstanou spolu, jsou z nich psanci. Levan je součástí armády, složil slib věrnosti. Moc dobře ví, že útěk z boje a paktování s upírem je jeho konec. Chytnou ho a trest smrti ho nemine. V dobách, kdy se mu začala tvář Sebastiana zjevovat ve snech, myslel na něho často i ve dne. Kolik mu může být let, jakou má minulost? Věděl, že vazby a rodová pouta jsou pro upíry důležitá, že jejich hierarchie je nesmírně složitá. Netušil, co všechno a koho může ovlivnit, když s ním Sebastian zůstane. Pohlédl na upíra, ten, jako by pohled vycítil, k němu otočil svou tvář, usmál se. Dobře, teď jsou spolu, bude řešit vše krok za krokem. Město už je na dohled, takže teď se bude starat o úkryt.

Sebastian se na Levana díval, líbilo se mu, jak se tváří, když je zamyšlený. Vůbec ho jeho obličej fascinoval, sebemenší změna nálady a všechno se zračilo ve vlkodlakově tváři. Vybavil si jeho pohled, když se po polibku odtáhl, rukama držel jeho tvář a očima se vpíjeli jeden do druhého. Hřejivé hnědé oči.

Levan měl na sobě pořád jen kalhoty a Sebastian si ho s chutí prohlížel. Mohutná šíje, rozložitá ramena, svalnatý hrudník, břicho pevné jako skála. Živočišnost a síla, ale i jemnost. Stále ještě na těle cítí něžné doteky jeho silných paží. Nechtěl myslet na nic než na to, co se děje právě teď. Na jakákoliv rozhodnutí bude čas až později. Ukáže Levanovi cestu do úkrytu. Je to stará skrýš, kterou má v záloze už staletí. Není o ní nikde zmínka, její vlastnictví pečlivě tajil. Každý občas potřebuje zmizet z dosahu všech a všeho. Přesně k tomu podzemní dům sloužil. Vznikl v dobách, kdy velkoměsto bylo malé městečko. A nová zástavba ještě pomohla k zabezpečení. Kancelářská budova s obří garáží nebyla postavena tak úplně náhodou. Jestli měl Sebastian něčeho nadbytek, byly to peníze. Takže zatahat za správné nitky a ovlivnit pár lidí byla maličkost.

Při pomyšlení na lidi si uvědomil, jak velký má hlad, potřebuje krev. To musí co nejdřív ve městě vyřešit. Jen co se setmí, půjde na lov. Díval se na Levana a uvažoval, jak se mu to bude líbit. Ale jestli ho chce, bude ho muset brát se vším všudy. Je upír a potřebuje krev. V úkrytu žádnou zásobu nemá a zvířecí pít nebude. Otřásl se. Několikrát se zvířecí krve z nutnosti napil a bylo to odporné. Pokud má možnost volby, tak jedině lidská krev. Levan taky potřebuje jíst, ale vlkodlaci mohou jíst lidské jídlo, když je to nutné. A koupit si maso, to jde v každém obchodě.
Auto zpomalilo a vytrhlo ho z myšlenek.

Levan se zeptal: „Tak kudy?“

Sebastian pohlédl na město, kolik je to let, co tu byl naposledy? Cestu ke svému domu znal moc dobře, takže i když město zase prošlo značnou proměnou, vedl Levana bez zaváhání. V podzemní garáži zajeli k na první pohled úplně obyčejné stěně, která byla ještě šikovně maskovaná za odbočkou. Sebastian ukázal Levanovi, kde je skrytý bezpečnostní systém a jaký kód má zadat. Domluvili se, že lykan využije denní světlo a sežene si zásoby. A až se setmí, zajistí si jídlo upír. Levan vyšel z podzemní garáže a vyrazil k nejbližšímu obchodu. Stačí mu dostatečná zásoba masa a vody. Ještě že Liem byla tak prozíravá (copak ta, plánování jí šlo vždycky) a do batohu dala i dost peněz.

Sabastian zajel do garáže, spustil zavírání dveří. Otočil se k autu a tma. Když se probral, byl svázaný a v kleče, bolela ho hlava. Něčí ruka ho přidržovala, aby nespadl. „Zdravím tě bratránku, jsem rád, že už jsi vzhůru.“

Sebastian pohlédl na mluvčího. Upír, který ho oslovil, byl Ralf, jeho nenáviděný příbuzný. „Co tu chceš?" Zbytečná otázka, jejich osobní spory velmi často musel řešit i vládce rodu. Teď dostal šanci a Ralf ji bezezbytku využil.

„Viděl jsem tě, jak utíkáš z boje. Prohra ti zatemnila mozek. Nejenom že jsi nás zradil, ty privilegovaný svého rodu. Jeden z nejstarších. Ještě ses spolčil s nepřítelem. Vždycky jsem říkal, že ti nemáme věřit. Držel ses stranou a teď jsem tě přistihl s vlkodlakem. Mám s sebou dva svědky, takže tvoje poprava je právoplatná. Jsi zrádce." V ruce držel dlouhou dýku.

Sebastian zasyčel: „Konečně jsi dosáhl svého, co? Tohle ti neprojde, Ralfe, nejsem jen tak někdo. Za mou smrt zaplatíš.“ V hlavě si snažil urovnat myšlenky. Museli je sledovat, počkali, až Levan odejde, a pak podběhnout pod zavírajícími se dveřmi. Vůbec ničeho si nevšiml, velká chyba. Motala se mu hlava, na chvilku zavřel oči.

Ralf přistoupil ke klečícímu, přiložil dýku k jeho pravému rameni a velmi pomalu ji zabodl. Ostrá bolest Sebastianovi šlehla ramenem. Zabije ho a ten parchant si to hodlá užít. Nevydal ani hlásku, tu radost mu neudělá. Muž stojící za Ralfem mu podal druhou dýku, navlas stejnou jako ta první.

„Tu ti zabodnu do srdce a nakonec ti useknu hlavu,“ zapředl.

Sebastian mu hleděl do očí. Upír, co ho držel vzadu, ho uchopil i druhou rukou, třetí se jen díval. Ralf poklekl, opřel hrot dýky o Sebastianovu hruď. Usmál se.

A pak ho k zemi srazil vlkodlak. Překvapený upír nestihl zareagovat a Levan mu utrhl hlavu. Otočil se, z tlamy mu kapala krev. Ještě jsou tu dva. Skočil po dalším. Upír, co držel vězně, ho pustil, vytrhl mu dýku z ramene. Sebastian rychle vyskočil na nohy a srazil ho vlastní vahou. Zamotala se mu hlava a upadl. Vlkodlak mezitím dorazil druhého upíra. Třetí vetřelec se zvedal ze země, ale nestihl to. Levan byl rychlejší.

Jakmile bylo po boji, vrhl se k Sebastianovi. Nahý už v podobě muže mu rozvázal pouta. Položil upíra na záda. „Sebastiane, Sebastiane!“

Upír otevřel oči. „Levane, to je dnes už podruhé. Potřebuju krev a pochybuju, že mi zrovna ty půjdeš chytit člověka. Musím počkat do západu slunce.“ Zase zavřel oči.

Levan věděl, že do západu slunce je daleko, zvažoval všechny možnosti. „A co moje krev? Říkají nám, že vás to zabije, ale možná taky ne. Nikdy jsem neviděl upíra pít naši krev. Je to možné?“

Sebastian moc dobře věděl, proč si lykani myslí, že jejich krev upíry zabíjí. Sami upíři ty pověsti udržují. Vidět upíra, který se napil vlkodlačí krve, to musí toho, kdo neví, o co jde, zaskočit. Upír se nedokáže sjet ani tou nejtvrdší drogou, alkohol mu neudělá nic, pokud se napije lykaní krve, je ztracený. Jediná závislost, která může upíra ovládnout, je závislost na vlkodlačí krvi. Pokud by to vlkodlaci věděli, mohli by to využít v případě výslechu. Upíři proto pečlivě tají tuhle informaci. Sebastian cítil, že se rána na rameni zacelila, ale ztráty dnes byly velké, slábnul. Je to velké riziko. Tohle mu běželo hlavou, když odpověděl:

„Můžu pít tvou krev, pokud jsi ochotný mi ji nabídnout. Ale když se jednou napiju, budu ji už navždy potřebovat občas pít.“

Levan o tom tak moc nepřemýšlel, vždy byla jeho rozhodnutí náhlá, na základě instinktů a pocitů. No co, tak mu dá trochu krve. Zas tak moc se nestane. Pohladil Sebastiana po tváři, jemně mu pomohl si sednout. A pak mu před ústa strčil pravé zápěstí.

V sedě se díval na nabízenou ruku. Měl strašný hlad, ale i strach, jaké to bude a co to s ním udělá. Podíval se na Levana. Ten se na něj usmál: „Mám ti popřát dobrou chuť?“

Sebastian se na něj zašklebil. Uchopil pevně ruku, přitáhl si ji ke rtům a zabořil do ní zuby. Krev mu naplnila ústa, něco takového nikdy neochutnal. Nedalo se to k ničemu přirovnat. Tělo se probouzelo, Levanova síla proudila do něj.

Kousnutí moc nebolelo, ale cítil se divně. Kupodivu ne nepříjemně, naopak. Ke svému překvapení zjišťoval, že na něj má tahle naprosto bláznivá situace docela stimulující účinky. Myslel, že se bude cítit slabší, ale spíš se cítil probuzený, plný energie.

Upír pustil ruku a olízl si rty: „Teď už ti nikdy nedovolím odejít.“

„Ty mi nedovolíš?“ Levan si stoupl a naoko naštvaně se na Sebastiana z výšky díval. Sebastian se s potutelným úsměvem přesunul pohledem z Levanovi tváře, přes hrudník až k rozkroku.

„Moc pěkný,“ zašvitořil, „ten váš zvyk chodit pořád nazí má něco do sebe.“ A vyzývavě si olízl rty.

Tak tohle s upírem dělá lykaní krev, je jak pod parou a je rozkošnej. Chtěl ho, ale takhle? Na zakrvácený podlaze, když je asi totálně mimo? Upír se zvedl, přitiskl se k němu, rukama ovinul Levanovy boky. A zatímco hlava se ještě snažila o rozumné uvažování, zbytek těla reagoval na projevené něžnosti. Sebastian ho pohladil po zádech a sjel rukama na zadek, chladivé prsty byly čím dál víc všetečnější.

Levan uchopil mladíkovu tvář do dlaní, přinutil ho, aby se na něj podíval: „Kde máš koupelnu?“

Upír vzal vlkodlaka za ruku a vedl ho. Honosná místnost, rozhlédl se po ní, pěkná. Vrátil se pohledem k Sebastianovi, stál před ním nahý. Plášť a roztrhaná kožená zbroj leželi na zemi. Poprvé měl možnost si prohlédnout jeho tělo. Nedokázal odolat, natáhl ruku a dotkl se upírovy tváře. Srdce se mu rozbušilo. Díval se do zářivě modrých očí. Konečky prstů přejel po Sebastianově krku, jemně hladil ramena. Když přesunul svou dlaň na jeho hrudník, upír se na něho vrhnul. Přitlačil Levana ke zdi a políbil. Vlkodlak cítil upírovu touhu a vzrušení tak, jako on musel cítit jeho. Spojeni polibkem, přitisknutí k sobě si vychutnávali jeden druhého. Sebastian stále ještě pod vlivem jeho krve, omámený. Než se nadáli, byli spolu pod sprchou. Vzájemně se myli, dotýkali a laskali. Levan si přál, aby byl Sebastian střízlivý.

Pozůstatky z bojů, krev a špína, odtekly spolu s vodu. Mokří a stále vzrušení stáli proti sobě. Upír políbil vlkodlaka a zašeptal:

„Koupelnu už jsi viděl, nechceš si prohlédnout ložnici?“ Objal ho kolem krku. Levan polibek opětoval, nadzvedl Sebastiana a ten se mu zaklesnul nohama kolem boků.

„Znovu mi dnes musíš ukázat cestu,“ usmál se.

„Rád, ale polibek mi jako odměna stačit nebude.“ Levan přitiskl Sebastiana ke zdi, zajel rukou do vlasů, lehce mu zaklonil hlavu a políbil na krk. Potom v místě polibku naznačil kousnutí. Upír zasténal. V odpověď se ozvalo hluboké zamručení:

„Kdo tu mluví o polibku?“ Sebastian se podíval do nádherných hnědých očí.

„Do ložnice půjdeme tudy.“ A ukázal na dveře koupelny.