Noc a den III.

Sebastian ležel na pravém boku, rukou si podpíral hlavu a hleděl na Levana, který spal. Vlkodlak spokojeně oddechoval. Upíři nespí, jeden z darů i prokletí jejich druhu. Proto téměř každý z nich hraje na hudební nástroj (nebo i několik), ovládají více jazyků a jsou velmi sečtělí. Sebastian na klavír nehrál už dlouho, knihy v poslední době nebyly jeho přátelé, vůbec se nacházel ve své vlastní prázdnotě. Byl na světě už moc dlouho i mezi upíry patřil k nejstarším svého rodu. Vzpomínka na Viliama mu nedopřála klid, více jak dvě století se nedokázal s jeho ztrátou smířit. Pomalu přivykal samotě, nevyhledával společnost. Většinu volného času trávil zdokonalováním svých bojových schopností. Válka s vlkodlaky mu poskytla záminku i využití pro vše, co umí. Většina jeho druhů si zvykla na jeho způsob života, navštěvovali ho na cvičišti a nejvíce se s ním setkávali na bojišti. Jinak se mu raději každý vyhnul. Opravdu nebyl dobrý společník. Ralf patřil k těm, co ho nemohou vystát, a tato nenávist byla oboustranná. Sebastian nelitoval jeho smrti. Ralf však byl čistokrevně narozený upír, nevzešel z proměny. Jakmile se kancléř dozví, že jeho syn nežije, mají s Levanem o starost navíc. A že se to nakonec dozví, o tom nepochyboval.

Lykan ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, nahý. Sebastian sledoval jizvy na jeho těle. Mnohé z nich dokázal identifikovat. Kousnutí a škrábance od upíra poznal bezpečně. Množství jizev ho udivovalo, nemohl to úplně posoudit, nevěděl, kolik jizev z bojů by měl, kdyby nějaké měl. Po zhojení zranění nezůstane upírům žádná jizva. Snadno se tak pozná čistokrevný od proměněného. Když má upír jizvy, byl člověkem, než byl vybrán a prošel proměnou. U vlkodlaků se to nedá poznat. Jen jejich dlouhověkost prozradí čistokrevný původ a to není něco, co by se dalo zjistit na první pohled.

Sebastiana však víc než jizvy přitahovalo tetování, co měl lykan na těle. Rozhodl se podívat zblízka. Tušil že Levana probudí, chtěl ho probudit. Pomalu se přesunul těsně k němu, nedotýkal se, chlad jeho těla by lykana probudil hned. A on má jiné plány.

Položil se mezi jeho roztažené nohy a přiblížil svou tvář (vážně mu jde o to tetování?). Z levého třísla jako by vyrůstal šlahoun neznámé rostliny. Drobné lístky byly do nejmenších detailů zobrazeny. Při pohledu zblízka zjistil, že některé nejsou tetováním. Byly vypálené do kůže, ale tak aby splynuly s celým obrazem. Byly to cejchy. Stvol se táhl po levém boku a rozvětvoval se do několika šlahounů na hrudi. Záměrně si přestal dávat pozor, zda se Levanova těla dotýká. Lehce se otřel o jeho stehna, políbil jeden lístek a jazykem přejel po tetování.

Po celou dobu, co se oddával pozorování svého milého, slyšel pravidelný tlukot jeho srdce. A to teď změnilo svůj rytmus. Upír se usmíval. Levan se ani nepohnul, ale srdce ho prozradilo. Krásný zvuk.

Zvedl hlavu a díval se do Levanovy tváře. Viděl zavřené oči a lehký úsměv, který pohnul jeho rty. Pomalu, velmi pomalu se sunul po Levanově těle. Vychutnával si dotek kůže, vůni jeho těla. Ve chvíli kdy dosáhl hrudníku, ho po zádech jemně pohladila ruka. Zavrněl, líbal horkou kůži svými ledovými rty. Moc se mu líbilo, jak se lykan vždy lehce zachvěl. Oba byli vzrušení, ale Sebastian cítil i jinou touhu. S každým dotekem svých rtů na kůži vlkodlaka, se mu vracela chuť jeho krve. Neměl hlad, věděl ale, že to je touha, která ho nikdy neopustí. Zároveň nechtěl i chtěl znovu z Levana pít. Tiskl se k horkému tělu a dvě silné paže ho objaly. Hluboké mručení, které se ozvalo, už znal. Přesunul se až k Levanově tváři.

„Spal jsi jak miminko.“

Jako odpověď dostal polibek. Lykan se převalil a Sebastian byl uvězněn pod jeho tělem.

„Neptám se, jak jsi spal ty,“ usmál se, věděl že upíři nespí. „Ale vím, co budeš dělat teď.“

„Ale? Někdo si věří.“

Další polibek ho umlčel. Nebylo mu dovoleno se nadechnout. Sebastian si to užíval, tohle chtěl, to potřeboval. Nechal se opanovat svou touhou. Chtěl ho cítit všude. Laskal Levana ve vlasech a tiskl se k němu celým tělem. Jejich rty se oddělily. Díval se do hnedých očí, cítil se celý. Znovu je úplný. Přimhouřil oči, zhluboka se nadechl a v prastarém jazyce zašeptal slova, o kterých věděl, že ho k Levanovi připoutají navždy. Viliam se toho bál, Sebastian mu vyhověl a prožil dvě stě let v prázdnotě. Nedovolí, aby se to stalo znovu. Už ne. Levan mu dal svoji krev, pro lásku k němu riskuje všechno. Mají jen jeden druhého.

Vlkodlak věděl o magii, kterou lze vládnout. Jeden z důvodů, proč lykani upíry mučili, byla i touha zjistit, jak ovládnout tuto dávnou moc. Nerozuměl tomu, co Sebastian říká, ale když ta slova zazněla, měl náhle zvláštní pocit. Neznámé teplo se dotklo jeho srdce.

„Sebastiane, co jsi udělal? Co jsi to řekl?“

Upír ho pohladil po tváři: „Neboj se, nic, co by ti ublížilo.“

Teď už Levan spíše vrčel: „Koleduješ si. Řekni mi, co jsi to se mnou provedl, nebo tě přinutím.“

Hlasitý smích naplnil místnost: „Tak to si to nechám co nejdéle pro sebe.“ Za ta slova byl vtlačen do polštářů a nemilosrdně uvězněn a smích utichl přerušen polibkem.

„Sebastiane,“ zašeptal vlkodlak.

„Levane,“ odpověděl mu upír. Na dlouho poslední slova, která zazněla. Sebastian líbal Levana, kam jen dosáhl, dráždivé vrčení přešlo do hlubokého mručení. Sebastian vycítil tu chvíli, kdy vlkodlak neovládne svou touhu. Uhýbal a naoko se bránil. Lykan ho uchopil za vlasy, zvrátil mu hlavu, přinutil upíra, aby se prohnul. Sklonil se, nejdřív jen jeho dech ovanul Sebastianův krk. Potom po šíji přejely zuby a upír zasténal. V té chvíli do něj vlkodlak vnikl.

Leželi vedle sebe. Sebastian na boku, Levan přitisknutý k němu. Prsty hladil upírova záda, jemnými polibky laskal jeho krk. Upír se zaklonil a dostal polibek na rty. Přetočil se a schoulil se v Levanově náruči. Vychutnávali si tu chvíli. Oba tušili, že je čekají nejisté časy.

Sebastian se posadil: „Měl bych využít toho, že už je noc.“

Levan se posadil také a objal ho: „To bys měl.“ Několik letmých polibků, než se upír zvedl a začal se oblékat. V tomto ohledu byl úkryt vybaven skvěle.

„Za hodinu jsem zpátky.“

Lykan se usmál: „Neboj, nudit se nebudu. Musím uklidit tu spoušť, co jsem natropil.“

Sebastian se usmál: „Mluvíš o tom, jako by jsi vysypal pytlík buráků. Zachránil jsi mi život, dokonce dvakrát.“

Vlkodlak se postavil a došel až k němu: „Miluju tě.“

Upír se přitiskl k Levanovi, pohladil jeho tvář. Pohrával si s jeho vlasy. „Miluju tě.“

Polibek zpečetil jejich slova.

Sebastian vyrazil do noci. Musel se už napít lidské krve. Touha po krvi z žil vlkodlaka sílila. Pomalu procházel ulicemi a hledal vhodnou oběť. V parku zahlédl dvojici. Muž a žena se hadáli, ona se nakonec otočila a odešla. Muž si schlíple sedl na lavičku, hlavu dal do dlaní. Sebastian se usmál, snadná kořist. Přisedl si k němu.

„Těžká noc?“ zeptal se. Dvě modré oči na něho pohlédly. Trochu magie a byl v jeho moci. Odvedl si svou kořist z dohledu, aby snad nečekaný kolemjdoucí neviděl, co nemá. A konečně se napil, pořádně napil krve. Když skončil, uložil muže do houští. Ráno bude mít kocovinu a nebude si nic pamatovat. Vydal se zpět.

Levan si oblékl kalhoty a dal se do úklidu. Těla upírů odnesl do kufru auta. Až bude den, odveze je někam daleko, kde je může bez problémů vyhodit na slunce. Za pár minut budou jen prach, který vítr rozfouká. Zbylou krev setřel a hadry hodil taky do auta. To už cestou někde vyhodí.

Pak si vzal maso, co koupil, a udělal si pořádné jídlo. Najedený a spokojený seděl a čekal na Sebastiana. A tehdy, v tu chvíli, kdy se soustředil jen na sebe, to poprvé pocítil. Cítil Sebastiana, jako by vnímal, že je naživu, v pořádku. Usmál se. To je to, co udělal, propojil nás, můžeme cítit jeden druhého, pomyslel si.

Měl pravdu, ale jen zčásti, nevěděl vše. Sebastian použil starou magii, která zaručila přežití jednoho z páru. Ten, kdo kouzlo vysloví, spojí svůj život navždy se svým druhem. Může to být spolubojovník, bratr, milý, to nehraje roli.

Pokud bude raněn Sebastian, nestane se nic. Bude-li raněn Levan, Sebastianova životní síla do něho přejde tolik, kolik bude potřeba. V krajním případě i za cenu Sebastianovy smrti. To byla volba, kterou upír učinil.