Noc a den XII.

Rychle kráčela chodbou, Zirs s Pirmnem po jejím boku. Oba na ní viděli nervozitu a vzrušení. Míjela sluhy, pomocníky, stráže, všem věnovala letmý pohled.

Nikdy jí to nevadilo, ale dnes se jí zdála chodba nekonečně dlouhá. Došla ke dveřím, prudce se zastavila, jindy by čekala, až se jí uklidní dech, aby ti, co jsou uvnitř, nepoznali, že spěchala. Dnes jí to bylo jedno, nečekala ani na to, až stráže otevřou dveře. Rozrazila je a vešla do sálu. Muži stojící spolu uprostřed sálu se prudce otočili. Čtyři upíři a tři lykani. Vysoký vlkodlak s hnědými hustými vlasy se na ni podíval čokoládově hnědýma očima. Nevěřícně se do těch očí dívala, Luisovy oči, pohled, kterým krotil její hněv. Je to potomek Luise. Po jeho boku stál upír a lykan ho objímal kolem pasu. Takže to je pravda, zakázaná láska, věštba. Prudce se otočila, za ní stál Zirs. Položila ruku na jeho hruď a dívala se mu do tváře. Příkývl, mysleli oba na to samé. Zachytila i Pirmonův pohled, i on kývl, jejich myšlenky jdou stejným směrem. Zhluboka se nadechla a otočila se zpět.

Nemohla se odtrhnout od těch hnědých očí. Lykan k ní přistoupil.

„Královno, jmenuji se Levan a tohle je Sebastian.“

Pokynul na upíra, kterého držel za ruku. Sebastian na ni hleděl modrýma očima, znala ty oči, každý upír má takové i její muž.

„Před několika dny jsme připluli lodí do tvého království, tehdy nás bylo pět. Já, Sebastian, moje sestra Liem, její přítel Mark.“

Vlkodlak po jeho pravici předstoupil, lehce sklonil hlavu.

„A Nela, byla s námi také Nela.“

Když vyslovil její jméno, slyšela v jeho hlase smutek. Překvapilo jí to, i když čarodějka udělala mnoho, aby jim pomohla. Přece jen nečekala, že měla skutečné přátele.

Přistoupila k Levanovi, když mu byla tak blízko, ještě více si uvědomovala jeho výšku.

„Proč jste přišli do naší země?“

Odpověděl Sebastian: „Skrýt se před našimi rody.“

Zahleděla se na upíra: „Nelíbilo se jim vaše spojení?“

Lehké přikývnutí jeho hlavy bylo dostačující odpovědí.

„Nela pro nás vykonala mnoho,“ dívala se na ně. „Pro nás, obyvatele této říše. Pomohla najít tábor povstalců a dala nám šanci bojovat. Naše vítězství bylo možné jen díky ní. Mám ale důvod věřit, že zemřela záměrně. Můžete mi k tomu něco říct?“

Střetla se s Levanovýma očima. Stále byly teple hnědé, ale neústupné. Probodával ji svým pohledem, nemnoho mužů by se odvážilo tak přímo jí vzdorovat. Viděla v něm Luise a vybavovala si stejnou sílu jeho pohledu.

„Nevím, o čem mluvíš, královno,“ v hlase úcta, v očích vzdor. Kývla a rychle sklopila zrak. Zirs ji sledoval, viděl lehký úsměv v její tváři. Znal svou ženu, pochopil tedy ihned, oč tu jde. Přistoupil k ní a stanul jí po boku. Opřela se o něho a objal ji kolem pasu.

„Můj manžel, Zirs.“

Sebastian zíral na upíra, který držel královnu. Levan to gesto pochopil taky. Upír je královniným manželem. Takže láska mezi ním a Sebastianem jim nepřijde až tak mimořádná. Možná, že najdou klid a bezpečí, možná. Stále však nemá důvod prozradit tajemství Neliny smrti.

Tři upíři za jeho zády přistoupili k Levanovi a Sebastianovi, Kail s nimi.

„Vidím, že máte přátele, kteří mají potřebu vás chránit. Jsem ráda, že jste přišli, vy všichni. Přijměte prosím mé pozvání, je tu dost pohodlných komnat pro všechny. Levé křídlo je málo obydlené a poskytne nejvíce soukromí.“

Leon se nahnul k Levanovi, zašeptal: „Příjmi to, odpočineme si a budeme pod ochranou královny. Zůstaneme vám na blízku společně s Kailem.“

Levan pohlédl na Sebastiana, nemusel se ptát. Jejich spojení mu dalo poznat upírovy pocity. Přikývl.

„Děkuji, královno, rádi tvou pohostinnou nabídku přijmeme. Jen nemáme co nabídnout.“

„Nic nečekám, občas se sejdeme a pohovoříme všichni tak, jak jsme tu dnes. Levane, nevím, co všechno už víš. Mohu jen říct, že máš oči muže, kterého jsem znala. Vidím ho v tobě. Ráda ti povím vše, co oněm vím, jaký byl, jaký stále je v mých vzpomínkách. Teď mě omluv, musím už jít.“

Než stačil kdokoliv cokoliv říct, vyšla ven ze sálu. Zirs s Pirmonem za ní. Dveře se zavřely. Stála na místě. Zirs jí položil ruce na ramena. Přitáhl ji k sobě, opřel o svou hruď. Chytila se jeho rukou, propletla své prsty s jeho.

„Viděl jsi ty oči, jak se na mě podíval. Jako bych se znovu střetla s Luisem.“

„Sitris, pojď, promluvíme si v pokoji. Pirmone půjdeš s námi?“

Pirmon kývl.

Ukázalo se, že Leon zná královské sídlo více než dobře. Do levého křídla došli bez obtíží. A velice rychle je také dohnala skupina vojáků různých ras s jasnými pokyny. Dovedli je k velkým dveřím, byly z tmavého dřeva s nádechem modré barvy. Vyřezávané hlavy vlků, medvědů a jiných šelem byly jako živé. Stáli přede dveřmi a nemohli od nich odtrhnout oči. Jeden z vojáků promluvil, byl to člověk a podle barvy očí patřil k nesmrtelným.

„To jsou hlavní dveře do salonku, až vstoupíte, najdete několik pokojů, které si rozdělíte podle vlastního uvážení. Všechny pokoje mají okna a také speciální dvojité okenice, které ve dne poskytnou absolutní tmu a tedy ochranu před sluncem. Za chvíli přinesou jídlo, které královna objednala pro vás.“

Leon se na muže podíval a zeptal se: „To jsou královské pokoje pro hosty? Že mám pravdu?“

Muž přikývl. Leon uchopil mohutnou kovovou kliku zpodobňující hada a otevřel. Vstoupili do salonku, půlkruhové místnosti s deseti dalšími dveřmi. Vprostřed salonku byl kulatý, dřevěný stůl. Na něj bylo v krátké chvíli vyskládáno jídlo a pití. Načež se vojáci odebrali před hlavní dveře a zavřeli za sebou. Skupina osaměla. Na desce stolu bylo mnoho táců. Na jednom bylo nejroztodivnější ovoce, jiný lákal k ochutnání pečených mas. Voňavý chléb a karafy s vodou. Také nádherná broušená karafa s krví a u ní čtyři sklenice. Posadili se, pojedli spolu, připili si a začali se rozhlížet, kde se uchýlí k odpočinku. Leon a jeho dva přátelé Fabris a Paul si vybrali velký prostorný pokoj, do kterého si přenesli ještě jednu postel. Kail s Markem se rozhodli pro společné nocování hned ve vedlejším pokoji. A Levan se Sebastianem si vybrali pokoj na opačné straně salonku. Rozešli se k odpočinku.

Levan si prohlížel jejich pokoj. Velká postel byla dominantou místnosti, vyřezávané dřevo bylo ohlazeno do neskutečného lesku. Přejel dlaní po zdobeném čele postele, opět tu byla vypodobněna zvířata, tentokrát to byly ptáci. Čelo postele vypadalo jako velká koruna stromu, na kterém se sešlo ke společnému odpočinku nejrozmanitější ptactvo. Některé opeřence poznával, jiní mu byli naprosto neznámí. Ze zamyšlení ho vytrhl Sebastianův hlas:

„Levane, nechceš se jít vykoupat?“

Lykan se ohlédl a naskytl se mu krásný pohled. Sebastian byl nahý, oblečení přehodil přes nejbližší židli.

„Je tu moc pěkná koupelna, bude se ti líbit.“

„Už teď se mi líbí, co vidím,“ udělal k upírovi krok a ten o krok ustoupil.

„Sebastiane.“

„Ano lásko?“

„Jsi neskutečný, nenapravitelný.“

„Cokoliv si jenom přeješ.“

Levan pomalu kráčel za upírem a u toho odhazoval svršky na zem, bylo mu jedno kam.

Vešli do koupelny. Levan udiveně hleděl na tu nádheru. Mléčně bílá místnost, vprostřed vana dost velká pro ně oba. Ve vodě se už ráchal Sebastian, jako děcko se radoval z vody. Lykan došel k vaně, vlezl si do ní a ponořil se do horké vody. Vzájemně se mydlili a oplachovali. Levan po příjemné koupeli vstal a chtěl vylézt z vany. Sebastian si s úsměvem prohlížel vlkodlakovo tělo i důkaz, že společná koupel ho vzrušila stejně jako jeho.

„Ještě nechoď,“ řekl.

Levan se díval na upíra, jak si kleká do vody a bere ho do úst. Zamručel. Upír lehce klouzal tam a zpět, jazykem a zuby dráždil jemnou kůži. Levanovi se zrychlil a prohloubil dech, nemohl od té podívané odtrhnout oči. Najednou ho Sebastian pustil, příjemné teplo a tlak se vytratily. Lykan si kleknul a přitáhl si milého k sobě. Políbil ho, jazykem se dobýval do jeho úst. Sebastian se mu oddal, nechal se laskat. Levanovy zuby na jeho krku ho rozechvěly, ani horká voda nedokázala konkurovat rozpáleným rukám vlkodlaka na jeho zádech a šíji. Když mu Levan zaklonil hlavu a jazykem přejel po ztvrdlých bradavkách zašeptal:

„Levane.“

„Ano?“

Omámeně se zadíval do hnědých očí, nemusel nic říkat. Vlkodlak sevřel upíra v náruči, stoupl si a vyšel z vody. Odnesl si Sebastiana do postele, položil ho do podušek a zálibně si ho prohlížel. Sebastian pohladil milovanou tvář, pokračoval po krku, hrudi, lehce tiskl svaly, palci přejel přes vztyčené bradavky až k břichu. Levan se k němu sklonil, jejich rty se setkaly, jen se lehce dotkly.

„Miluju tě,“ zašeptal lykan do upírových úst, která se pootevřela.

„Miluju tě,“ řekl mu v odpověď Sebastian. Na krátkou chvilku se pro oba zastavil čas, v téhle vteřině, kdy se dívali jeden druhému do očí. Upír zabořil ruce do hustých vlasů, přitahoval si Levanovu tvář k sobě. Políbili se, náruživě, divoce, Levan vstoupil do jeho těla. Upír zasténal a vyšel mu vstříc. Splynuli.

Ve stejné chvíli tři upíři v protějším pokoji divoce diskutovali. Leon, Fabris a Paul na sebe křičeli.

„Neměli jsme v úmyslu stát se jejich strážci?“

„Fabrisi a co máš tak důležitého, že ti nestojí za to zůstat s nimi. Můžeme jim pomoct, a být jim nablízku,“ argumentoval Leon.

Paul, se na ně díval:

„Nechápu, o co se hádáte. Oni dva jsou jedineční a všichni tři myslíme na věštbu. Levan se mi líbí, je to přímej chlap. Nedělá rozdíl, kdo je kdo, každého hodnotí podle toho, jak se chová, a je mu fuk, jaké je rasy. Kolik takových mužů znáte? A Sebastian, no pánové, neříkejte, že vám není sympatický. Jsme pěšáci v našich řadách,“ rychle pohlédl na Leona. „Ano pěšáci z dobrých rodin, ale pořád pěšáci. Tady máme možnost stát po boku dvou mužů, kteří možná změní budoucnost všech. Nevím, co vy dva vlastně řešíte.“

Fabris s Leonem na něho zírali a pak se rozesmáli: „Ještě že jsi s námi, tvůj klid a nadhled by nám hodně scházel.“

Mark s Kailem seděli u stolu a probírali vojenské historky. Oba opravdu potřebovali přítele, druha. Kail i Mark zůstali sami, ať už z jakýchkoliv důvodů, to teď nebylo důležité. Povídali si dlouho do noci, smáli se i smutek byl přítomen. A nakonec se jeden druhému svěřil se svou bolestí. Pouto dvou mužů se posilovalo, náklonost dvou bratrů dostala jasné obrysy.

Levan ležel na zádech, Sebastian v leže na zádech měl položenou hlavu na jeho hrudi. Lykanova ruka spočívala na upírově břichu.

„Chtěl bych zůstat v posteli, v tomhle pokoji a jen si užívat nás dva.“

Vlkodlak se zasmál: „Nevydržel bys to ani dva dny.“

„To nevíš,“ řekl upír a smál se s ním.

Přetočil se na břicho a pak udiveně zašeptal: „Levane, tvoje tetování.“

„Co je s ním?“

„Vypadá jinak, podívej se sám.“

Lykan vyskočil a došel k zrcadlu, podíval se na svou hruď. Nevěřil svým očím. Jako by vystoupilo z jeho těla, barvy byly jasné, cejchy měly lehce nazlátlou barvu. „Co to…“

Upír ho objal, prsty přejížděl po celé délce tetování. „Ještě při koupeli bylo tvoje tetování jako vždy.“

„Myslíš, že to souvisí s tím, co Nela zamýšlela a udělala?“

„Ano, ale nevím vůbec co a proč.“

„Královna je známá svou vášní pro knihy, dovolí nám číst knihy v její vyhlášené knihovně? Třeba najdeme něco, co nám konečně napoví něco o věštbě, o tom, co Nela udělala. A co to pro nás znamená.“

„Rozhodně se jí můžeme zeptat,“ usmál se Sebastian.

Levan nechtěl čekat, vyšel do salonku, nikde nikdo. Všichni ve svých pokojích. Mohli by se Sebastianem jít bez nich, ale oni jsou teď jejich nejbližší. Mohou se na ně spolehnout. Zaklepal na dveře upírů a pak lykanů. Upíři byli venku hned, Kail s Markem za chvilku po nich.

Levan v krátkosti vysvětlil, o co jde, ukázal tetování. Vyšli před hlavní dveře, vojáci tam stáli. Vysvětlili jim, že chtějí královnu požádat o přístup do knihovny.

„Napište, co přesně žádáte, já jí dopis osobně předám. Za chvilku budu zpět s odpovědí,“ řekl jeden ze strážců.

Leon úhledným písmem a s patřičnou dvorností sepsal prosbu. Voják vyrazil a opravdu to netrvalo dlouho, byl zpět s odpovědí.

„Přeji Vám všem příjemný den. Jídlo Vám bude co nejdříve doneseno. Věřím, že odpočinek posílí vaše těla i mysl. A pokud si chcete ukrátit volné chvíle četbou, má knihovna je vám plně k dispozici.

Sitris“

Na nic nečekali, vydali se ke knihovně v doprovodu vojáků. Leon je opět vedl a Sebastian uvažoval, jak moc se v královském sídle vyzná. Dlouhá chodba, na jejíchž zdech viselo nepřeberné množství zbraní, je dovedla k dalším dřevěným, vyřezávaným dveřím. Tady byl jediným motivem drak. Hleděl na ně ze dveří jako strážce knihovny. Otevřeli tedy a vstoupili. Nevěřícně se rozhlíželi po knihovně. Do výše tří pater byly narovnány knihy v policích. Staré svazky vázané v kůži, svitky s pečetí i bez. Patra byla přístupná po dřevěných schodištích, napojených na jednotlivé ochozy. Sebastian vzdychl:

„Jak tady budeme hledat to, co nás zajímá, to máme na týdny, než se něčeho dopátráme.“

„Když vám někdo pomůže, tak to tak dlouho trvat nebude.“ Všichni se otočili a spatřili královnu v dlouhých, sametových šatech rubínové barvy. Měla rozpuštěné vlasy, které jí sahaly až na zem. Usmívala se.

„Nebudu vám lhát. Nemám důvod. I já vím o věštbě a začínám věřit, že Sebastian a Levan jsou jejím naplněním. Ale co přesně to znamená a jaký to bude mít dosah na nás všechny, nevím. Celou noc jsme procházeli knihy já, Zirs i Pirmon. Knihy, které jsou zde,“ ukázala na velký stůl uprostřed, „by měly obsahovat nějaké informace. Překvapil mě váš zájem a potěšil. Vše, co zde najdete, je vám k dispozici, jen jídlo a pití si prosím vychutnejte ve svých komnatách. Ráda bych se s vámi sešla zase večer, máte tak celý den na studium.“

Měla se k odchodu, když k překvapení všech promluvil Mark: „Děkujeme za vše, paní.“

Hleděla na něho, pak k němu pomalu přistoupila: „Vím o tvé ztrátě Marku, nenacházím slova, která by dokázala utišit bolest ze smrti milované bytosti. Neumím si představit tak nezměrnou bolest. Mohu jen říct, že si vážím tvé oddanosti, kterou svým druhům projevuješ. Stejně jako odvahy, když jsi zabil čaroděje. Pletu se, když řeknu, že vše bylo tak, jak si přála Nela?“

Mark se jí díval zpříma do očí, když odpověděl: „Nepleteš se, paní, Nela mi řekla, co a kdy je třeba udělat. Věděla, že mne žene touha po pomstě.“

„Děkuji za upřímnost,“ kývla a vyšla ze dveří.

Zasedli ke stolu, každý si vzal jednu z knih a dali se do hledání.

Celé dopoledne se při svitu svící a loučí probírali knihami. O věštbě našli mnoho kusých a dost nepřesných informací. Když už se chtěli jít najíst, vykřikl Paul: „Něco mám, něco jsem našel. Pojďte se podívat.“

Všichni se k němu nahrnuli. Měl před sebou otevřenou velkou knihu v kožené vazbě, bohatě vykládané zlatem. To, co Paul našel, bylo v textu, do jehož čtení se okamžitě všichni pustili. Leon četl nahlas.

„Pak přijde den, kdy zakázaná láska spojí nespojitelné muže. A dostane-li se jim nejvyššího daru, moc dárce probudí jejich utajené schopnosti. Moc ohně dovolí jednomu promlouvat ke zvířatům, moc země probudí cit v druhém pro ostatní srdce.“

Když text dočetli, bylo ticho. „Co to znamená?“ ozval se Kail.

„To, že je-li věštba pravdivá a Sebastian s Levanem jsou jejím naplněním, ovládnou starodávná kouzla ta nejstarší. Moc ohně byla schopnost ovládnout oheň, nemyslím tím zapálit oheň, ale použít ho. Navíc nositel kouzla může cítit duše okolních zvířat a mluvit k nim tak, aby rozuměla.“

„A co ta druhá část?“ ozval se Levan.

„Moc země, nositel najde i v nejvyprahlejší poušti pramínek vody. A každá živá bytost, se kterou se setká, neskryje své srdce před jeho vnitřním zrakem. Vždy pozná, nakolik jsou srdce a úmysly dané osoby čisté.“

Dívali se na sebe, nikdo nevěděl co teď říct.

„Mám hlad, co se najíst a trochu si po jídle odpočinout?“ ozval se Kail.

Mark kývnul: „Dobrý nápad.“

Jako na povel vyšli z knihovny, zamířili k pokojům. Na stole je už čekalo čerstvé jídlo i krev. V tichosti pojedli, ale k odpočinku ani spánku se nikdo z nich neměl. Ticho prolomil Paul:

„Co se vrátit do knihovny, měli bychom najít něco, čím vám dvěma pomůžeme.“

„Pomůžeme k čemu?“ ozval se Fabris.

Leon obrátil oči v sloup: „Musíme přece zjistit, jak Sebastian a Levan svůj dar probudí, naleznou, ovládnou. Prostě jak ho mohou začít používat.“

Zbytek dne strávili v knihovně. Našli mnoho náznaků, ale radu jak dar probudit ne. Fabris se rozhodl pro hledání dalších svazků. Vyšel po schodech do prvního patra, procházel kolem knih a snažil se najít nebo zahlédnout něco, co by mu napovědělo, že to je to, co hledá. Nenašel nic. Vyšel do druhého patra, mezi svitky nebylo dobře vidět, co v nich je. Začal je po jednom vytahovat, některé pečetě byly hodně staré, různých barev. Mnohé svitky byly ovázány jen provázky, pečeť nikde. Prohlížel si rudou voskovou pečeť se symbolem medvěda, zvíře bylo neuvěřitelně detailně vyvedeno. Pak mu padl zrak na tmavý papír svitku ovázaný zlatou nití a opatřený zelenou pečetí. Ve vosku byl spojen symbol upírů a vlkodlaků. Vzal svitek do ruky, pomalu ho vysoukal z objetí provázku, někdo už to před ním udělal, vosk se nehnul a svitek měl v ruce. Rozmotal ho a začal číst. Přečetl prvních několik vět, zarazil se, je to návod, návod, který hledají.

„Mám to, našel jsem to.“ V mžiku byl dole u svých druhů. Podal svitek Levanovi: „Přečtěte si to.“

Levan vzal svitek, Sebastian si sedl vedle něho, začal číst. Když byli na konci, podívali se na sebe.

„Půjdeme k sobě do pokoje a ještě se na to podíváme.“

„Půjdeme s vámi, zůstaneme před vaším pokojem,“ řekl Leon.

V salónku se rozdělili, Levan se Sebastianem šli do pokoje. Ostatní zůstali před jejich dveřmi. V podvečer jim strážní připomenuli, že mají jít ke královně. Klepali na dveře Levana a Sebastiana, nikdo se neozval. Nevstoupili. Kail a Mark se nabídli, že královně všechno vysvětlí. Tři upíři s tím souhlasili.

Sledovali dveře pokoje, za nimiž se odehrávalo něco, o čem neměli ani nejmenší tušení.

Dva lykani spolu předstoupili před královnu, která tentokrát nebyla sama. Po jejím boku byl upír a muž z řad nesmrtelných. Dále vlkodlak, ve kterém Mark poznal Raviho, a ještě jeden upír. Kail ho znal, byl to Verin, vůdce upírů. Takže se sešli všichni vůdcové a oni jim teď řeknou co? Že se očekávaná audience nekoná? Mark s obavou ve tváři pohlédl na Kaila, ten se tvářil jakoby nic. Bral věci, tak jak přijdou, když s tím nemůže nic dělat, nenechá se tím vyvést z rovnováhy. Přátelsky poplácal Marka po rameni. Uklonil se všem přítomným.

„Královno, …“

Ozvala se rána, jak někdo prudce otevřel dveře. Všichni se za hlukem otočili. Ve dveřích stáli Levan, Sebastian, Leon, Fabris a Paul. Došli ke Kailovi a Markovi, lehkou úklonou pozdravili všechny.

Sitris sledovala scénu před sebou: „O co tu jde?“

Pohlédla na lykana s upírem: „Levane, Sebastiane?“

„Odpusť, královno, ale jsou věci, které nemůžeme prozradit,“ promluvil k ní Sebastian.

Vstala a došla k nim. Dívala se Levanovi do očí, dlouze a upřeně. Stejně pak pohlédla do Sebastianových. Kývla.

„Dobře, děkuji, že jste přišli, a teď se prosím odeberte do svých komnat. Dnes už nikam nevycházejte, jen odpočívejte po dlouhém dnu. Jídlo a pití vám pošlu.“

„Děkujeme, paní,“ promluvil Levan. V jeho hlase byla slyšet únava.

Skupina se ještě jednou poklonila a vyšla ze sálu.

„Sitris, co to mělo být? Chtěli jsme si s nimi promluvit a ty je pošleš pryč?“ Ravi nebyl rozčílený, jen se snažil celou situaci pochopit.

To Verin nechal svému vzteku průchod. „Tak co tu děláme, když jsi nám nedopřála ani několik minut k rozmluvě, okrádáš nás o čas…“

„Nikoho o nic neokrádám, Verine, dej si pozor na svůj hbitý jazyk. Co čekáte? Splnění věštby? Obnovu a kdoví, co ještě? Nejste sami. Oni dnes celý den hledali informace, jak naplnit osud, svůj osud. A kdyby jste jim věnovali trochu více své ctěné pozornosti, všimli byste si jejich očí.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Ravi. Pirmon se Zirsem je sledovali. Do debat tří vůdců se nikdy nemíchali, byli vždy přítomni, ale pouze jako posluchači, diváci.

„Jak rozeznáš čistou magii od nečisté, co ti ukáže, s kým máš tu čest?“

„Počkej,“ došel k ní vůdce lykanů „jsi si jistá, naprosto jistá?“

„Ano. Dívala jsem se jim do očí dlouho. Takové oči měla jen Šersena, nikdo jiný. U nich je to úžasný důkaz.“

Verin k ní pomalu došel. „Jaké byly?“ stál už u ní.

Usmívala se. „Levan má Luisovy hnědé oči a pro toho, kdo se dívá, mají lehký náznak zlata.“

„Oheň,“ zašeptal Pirmon.

„Sebastian má typické oči upírů, teď obohacené o nádech zelené.“

„Země,“ Zirs to řekl nahlas.

„Mají svůj dar, našli ho a to znamená, že věštba je skutečná. Takže už je jasné, co Nela zamýšlela. Její život byl nejvyšším darem. Proto zajistila, aby zemřela, až když byl démon z jejího těla pryč.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Ravi.

„Nic. Nebudeme dělat nic. Dáme jim čas. Nemusíme spěchat, ani oni ne. Vím, že jsme čekali od tohoto večera něco jiného, ale zklamáním rozhodně nebyl. Mohu požádat o vaši společnost u večeře?“

„Víš, že nemusíš žádat paní. Vždy s tebou rád trávím čas,“ Verin se i lehce uklonil.

„Jako vždy rád,“ ozval se Ravi.

Zirs s Pirmonem se přidali, zasedli ke stolu a dali se do jídla. Mluvili, smáli se a čas jim příjemně plynul.

Skupinka válečníků vešla do salónku, zabouchnuté dveře na petlici. „Levane, Sebastiane, jste v pořádku?“

To se Mark ptal svých přátel.

„Jsme, jen unavení,“ Sebastian Marka objal, „neboj se, odpočineme si a bude vše v pořádku.“

Podíval se na Kaila, Paula, Fabrise a Leona: „Jsem rád, že jste s námi. Odpočiňme si všichni, za svítání se sejdeme.“

Pak spolu s Levanem vešli do svého pokoje.

Tři upíři se odebrali do svého pokoje. „Co budeme dělat, odejít nemůžeme a ani bysme je teď neměli opouštět,“ prohodil Paul.

U stolku už seděl Fabris a míchal karty, Leon vytáhl z opasku hrst drobných zlatých mincí a pečlivě je rozpočítal na tři stejné hromádky. Paul se rozesmál.

„To bude dlouhá noc a na konci budete chudáci, oškubaní jak slepice.“ To už se smáli všichni tři. Celou noc pak v družném hovoru hráli karty, obměňovali pravidla, tak jak se jednotlivé hry vyvíjely v průběhu věků. Mince se stěhovaly od jednoho k druhému a oni se nesmírně bavili. Uvolnění, veselí a klidní.

Kail s Markem ve svém pokoji dlouho mlčeli. Mark se bezcílně procházel, prohlížel si všechny drobnosti. V rohu místnosti byla malá skříňka, něco na způsob sekretáře. Otevřel ji a našel jen velkou dřevěnou krabici. Byla krásná z vyleštěného dřeva, jemně zdobená rytinami vojáků v bitevní vřavě. Vytáhl ji na světlo, obracel v rukou, prohlížel si výjev na ní.

„Šachy,“ ozvalo se za ním.

„Co?“ zeptal se Kaila.

„Neznáš šachy? Skvělá hra. Můžu?“ natáhl ruku.

Mark mu krabici podal, Kail ji položil na stůl, otevřel. Uvnitř byly vyřezávané figurky a dřevěná hrací deska. Rozložil desku a figury rozestavil.
„Posaď se, naučím tě to.“

První hodinu měl Mark pocit, že tohle není pro něj. Jakmile se ale dostal trochu do hry, nemohl přestat. Celou noc tak oba muži hráli šachy. Zaujati hrou, v tichosti a beze slova. Přesto tato noc v nich bude rezonovat ještě roky. S přítelem, spřízněnou duší je naplněné i ticho.

Levan se vykoupal, najedl a padl na lůžko. Usínal. Sebastian se cítil nesmírně vyčerpaný. Lehl si vedle svého milého, ten si upíra přitáhl do své náruče, pevně ho sevřel.

„Lásko, nemusíš mě umačkat, jsem tady, nikam nejdu.“

Propletl své prsty s Levanovými. Slyšel jeho pravidelný dech, Levan už spal, slyšel tlukot lykanova srdce. Vnímal jejich spojení a pouto, nyní ovlivněné magií.