Noc a den IV.

Pomalu, klidným krokem kráčel směrem k úkrytu. Myšlenkami už byl u Levana. Soustředil se jen na něho, cítil ho, vnímal jeho klid. Usmíval se. Byl šťastný. Tolik let byl sám se svým smutkem, že se teď téměř vznášel.

Byla klidná noc. Ze zamyšlení ho vyrušil pohyb. Nezřetelný stín. Neočekával upíra, Ralf by se nenechal o příležitost ho zabít obrat. Vycházel z toho, že nikomu nedal vědět a jsou s Levanem v bezpečí. Stín se ho vytrvale držel, odstup nechával stejný, ale musel vědět, že ho Sebastian vidí. Upír se zastavil, stín taky. Ticho a čekání, ale na co?

Stín promluvil: „Potřebuju mluvit s Levanem.“

Odpovědí mu bylo ticho.

Postava vyšla na světlo. Žena, podle pachu lykan. Přiblížila se k němu. Byla ostražitá, přesto i dost riskovala, když šla tak blízko. Viděl její nervozitu, ale nevypadala, že se bojí.

„Hele, já vím, že mě neznáš a nemusíš mi věřit, já ale s Levanem musím mluvit. Prosím. Je to důležité.“

„Pro koho?“

„Pro něj a vlastně i pro tebe.“

„Od kdy se vlkodlak stará o blaho upíra?“

Ušklíbla se. „Přesně od té doby, co se můj bratr dal dohromady s upírem.“

Vykročila k němu: „Na řeči není vhodný čas a ani místo. Musíš mě k němu dovést.“ Napřáhla ruku. Co mu to podává? Pouta, kuklu, pásku na oči, roubík?

„To myslíš vážně?“ nevěřícně na ni zíral.

„Nečekala jsem vřelé objetí, celkem chápu tvůj postoj. Tak mě spoutej, svaž, dej mi roubík, vraž mi kuklu na hlavu a doveď mě prosím k Levanovi. Myslím to vážně. Nevím, jestli se bratříček pochlubil, ale na vašem útěku mám taky svůj podíl.“ Dívala se mu do očí. „Prosím.“

Otočila se k němu zády, poklekla, ruce dala za záda, sklonila hlavu. Sebastian si ji prohlížel, dlouhé kaštanově hnědé vlasy, stejné jako Levanovy, jí padaly až k pasu. Bylo by tak snadné jí teď zabít. Přistoupil k ní. Nejdříve spoutal ruce, potom nasadil pásku na oči, dal roubík (to se jí opravdu nelíbilo) a ještě kuklu. Nepohnula se, čekala.

Co když je to past? Nakolik jí může věřit? Ale vydala se mu na pospas. „Vstaň!“

Postavila se a čekala.

„Jestli něco zkoušíš, živá z toho nevyjdeš.“ Vzal ji za loket a vykročili.

Levan uslyšel klapnutí, radostně se otočil na Sebastiana a strnul. Někoho s sebou přivedl. Kukla na hlavě byla nasazena dobře, ale svou sestru by poznal kdekoliv. Nejen pro její dlouhé vlasy, ale i podle hluboké jizvy táhnoucí se přes hruď až k levému ramenu. Jizvy, kterou utržila, když ho chránila.

Vydechl: „Liem?“

Přistoupil k ní. Stáhl kuklu, vyndal roubík a sundával jí pásku nasazenou přes oči. Když Sebastian viděl jeho reakci, sundal jí pouta.

Vrhla se Levanovi do náruče, pevně ho objala. „Bráško.“

Držel ji v náruči. Po chvíli se odlepili a dívali se na sebe. „Liem, co tu děláš?“

Odpověď dostal od Sebastiana: „Odchytla mě na cestě zpátky, vybavená tímhle vším.“ Ukázal na odhozená pouta a vše ostatní.

„Když jsi mě vykopnul z auta, chtěla jsem vyrazit zpátky. Ale viděla jsem je. Trojice upírů se hnala k městu. Bylo mi jasný, že to nebude jen tak. A začala jsem o tebe bát.“ Otočila se na Sebastiana. „O vás.“

Trvalo mi, než jsem zachytila tvůj pach ve městě, ale nedařilo se mi tě najít. Tak jsem se držela blízko místa, kde jsem tě cítila nejvíc, a čekala.

Upír nadhodil: „Běžně s sebou nosíš takovou výbavu?“

„Ne.“ Hleděla na Levana. „Zavolala jsem Markovi.“

Sebastian zavrčel: „To je kruci kdo?“

Levan se usmál: „Její přítel, ten by pro ní udělal cokoliv.“ Podíval se na Liem: „Je tady?“

„Ne, není. Potřebovala jsem být sama. Musíme si promluvit, Levane. Jsi dezertér, už je na tebe spuštěný hon a odměna je vysoká. I já se nevyhnu výslechu, ale to bude v pohodě. Levane.“ Měla naléhavý hlas, dívala se bratra. „Musíte pryč. Úplně pryč. Musíte přes moře.“

Sebastian sledoval scénu před sebou. Ve chvíli, kdy Liem začala mluvit o cestě přes moře, se nevěřícně podíval na Levana. Upíři se drží na centrálním ostrově, jen lidé a lykani se stěhují přes moře. Pokud to udělají, bude za celou historii rodu spolehlivě jediným upírem, který opustil ostrov.

Levan se díval na svou sestru. „To nemyslíš vážně. Liem, víš, co to znamená?“

„Vím. Už se s největší pravděpodobností nikdy nevrátíte. Ale odchod je vaše jediná šance. Jediná možnost. Tady se donekonečna schovávat nemůžete. Neříkej, že jsi na to nemyslel. Město bylo první krok, ale natrvalo to nejde.“ Naléhala.

Zachytila pohled, který vyslal Levan na upíra. Tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu. Bratříček měl jiné starosti, zdá se. A na plánování mu zbude ona. Asi to tušila, proč by se jinak tak hnala, aby je dostala na první loď. Mark už rabuje jejich zásoby. Zbraně a šaty pro oba. Jedy, masti, léky, byliny. Ostrov je odříznutý od okolního světa. Takže dopis poslaný lodí. Možná. A k tomu asi nedojde. Bolelo jí u srdce. Její bratr, jediná rodina, kterou kdy měla. Její důvěrník, přítel, rádce. Bude sama. Ale je-li to cena za jeho štěstí, zaplatí ji. Ona má Marka, ale Levan je sám. Byl sám. Otočila se na upíra.

Viděla jeho zděšení, přistoupila k němu: „Je to nejlepší možnost, vážně. Nemáte šanci, když zůstanete na ostrově. Není to tak strašný. Doufám.“

Podíval se na ni, měla o ně starost. O oba. „Vypadáš jako někdo, kdo už si všechno promyslel. Tak povídej.“

Liem popošla ke stolu a sedla si na židli. „Snažila jsem se vymyslet co nejrychlejší odjezd. Nákladní loď bych vynechala. Jezdí častěji, ale to by si vás každý všimnul. První turistická odjíždí za dva dny. Už jsem vám koupila lístky. Mark zařizuje všechno ostatní. Nevíme, jak moc se dá mimo ostrov platit penězi, takže teď ještě shromažďujeme náhradní platidla. To je docela problém.“

„S tím pomůžu já,“ řekl Sebastian. Teď se hodí jeho malé zásoby, které má díky své vášni pro šperky a drahokamy. „Měl bych zlato, drahé kameny a pár šperků.“

Liem se na něj dívala s novým zájmem: „Kde?“

„Tady.“ Prostá odpověď jí vykouzlila úsměv ve tváři. Slyšitelně si oddechla.

„To byl můj hlavní problém. Skvěle. Máte dva dny.“ Podívala se na Levana. „Myslím, že se v pohodě zabavíte.“ Mrkla. „Sejdeme se v přístavu. Mark bude řešit i falešné povolení k odjezdu z ostrova a novou identitu. Máme co dělat. A já budu rozhodně klidnější, když nebudete vystrkovat nos.“ Přistoupila k Sebastianovi. „Chápu to dobře, že jsi teď byl na lovu? Takže dnes už ven chodit nebudeš.“

„Dnes už ne, možná zítra a určitě před odjezdem. Jak dlouho poplujeme?“

„Plavba je plánovaná na pět dnů, pokud nebudou neočekávané komplikace. Slovy lodní společnosti,“ zakřenila se.

Liem Sebastianovi začínala být sympatická. Přes všechno napětí a nervozitu, která teď panovala, se snažila i vtipkovat. A zjevně to, že ho Levan ochraňuje, pro ni automaticky znamená, že i ona.

„V přístavu se sejdeme u hlavního mola,“ řekla. „Všechno vám předáme a rovnou nasednete na loď. Levane, u tebe to s jídlem až takový problém nebude, ale tobě,“ pohlédla na upíra, „seženeme zásobu krve.“

„Jsem Sebastian,“ podával jí ruku.

Přijala a lehce ji stiskla: „Liem.“

„Všiml jsem si. Jen mi prozraď, kde seženeš zásobu krve?“

Její tvář potemněla. „Mark je hlavní zbrojíř.“ Sebastian instinktivně odhalil tesáky a zasyčel. „Jo, já vím, že ho nenávidíš.“

„Nenávidíš? To jako vážně?“ vykřikl. „Víš, co dělá našemu druhu?“

„Asi tak něco podobného jako vy našemu,“ vrčela Liem, „a momentálně ti zachraňuje ten tvůj fajnovej upírskej zadek. Tak se uklidni.“

Vrhnul se na ni a přirazil ji na zeď. Byla dostatečně silná i zkušená, ale neudělala nic. Jen pozvedla pravou ruku a zastavila Levana, který se do toho chtěl vložit.

Dívala se do jasně modrých očí a čekala. Vztek ho pomalu opouštěl. Uvolnil stisk a ustoupil.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se.

Sebastian na ni hleděl v úžasu. Jak moc musí milovat svého bratra, když jemu dovolí tohle. Nechala se od něj spoutat, vláčet s kuklou a roubíkem. Mohl ji zabít a ona se mu vydala. Teď se na ni vrhnul a nehnula ani brvou.

„Jo, dobrý.“

„Mark musí mít zásobu, v případě potřeby dává upírům krev. Nebudeme to rozmazávat. Teď tu krev budeš mít ty.“

„Dobře. A promiň.“

„Nech to být. Teď musím jít. Mark mi nepovolil telefon ani nic jiného. Prý čistě z bezpečnostních důvodů. Takže jdu najít první telefonní budku a zavolat mu.“

Sebrala ze země pouta a vše ostatní a podala to Sebastianovi. Chápal, proč to dělá, kdo nic neví, nic nepoví. Takhle nemůže říct, kde je jejich úkryt. Objala se s Levanem, políbil ji na čelo.

„Jak se ti odvděčím, sestřičko?“

„Koukej si to sakra užít a buď šťastný. Mám tě ráda, bráško.“ Postavila se zády k Sebatianovi a dala ruce za záda.

Vyvedl ji ven. A pak dost daleko. Sundal jí pouta. Sama už se zbavila všeho ostatního. Díval se na ni.

„Co?“ zeptala se, když zachytila jeho pohled.

„Jste si podobní,“ řekl. Usmála se.

„Tak znáš to, sourozenci.“ Všechno sebrala a chystala se k odchodu.

„Proč to všechno děláš? Mohla by si volit jinou cestu, jiný způsob,“ zastavil ji otázkou.

„Myslíš jako zabít tě a přivést bratra zpět?“ potřásla hlavou. „Nikdy, nikdy bych neudělala nic, co by ho ranilo. On si vybral tebe a já teď udělám všechno, aby s tebou mohl být. Levan je moje rodina. Asi jste si neměli čas promluvit, tak až si popovídáte, hodně se ti tím vyjasní,“ culila se.

Teď se Sebastian zatvářil nechápavě a zeptal se: „Co je?“

„Nic. Jen že si pěknej, fakt jo, na upíra.“

Dnes už podruhé zůstal stát s otevřenou pusou.

„No co no. Nemůžu příteli svého bratra říct, že je to pěknej chlap?“

„Ale jo, můžeš. Ty jsi teda číslo. Co na srdci, to na jazyku,“ uchechtl se. „Ale fakt jsem tě rád poznal.“

Pomalu položila věci na zem a stejně pomalu došla až k němu. A pak ho objala. Ucítil stejně teplé paže jako Levanovi. Obejmul ji taky. Poodstoupila. Její oči byly o odstín tmavší než bratrovy. „Uvidíme se za dva dny,“ řekla, otočila se a vyrazila do tmy.

Levana našel sedět na židli přesně tak, jak byl, když s Liem odcházel. Došel k němu a položil mu ruku na rameno. Vlkodlak se na něj podíval. „Sebastiane, nemusíme odjet z ostrova, pokud nechceš.“

Upír si mu sedl na klín, rukama zajel do hebkých vlasů a políbil ho. Teplé ruce si ho přitáhly blíž k tělu. Tiskl se na Levana a polibek byl čím dál vášnivější. Jazyky se propletly a znovu slyšel zrychlený tep jeho srdce.

Odtáhl se a podíval se do hnědých očí, které ho hřály. „Liem má pravdu. Musíme odjet. Cokoliv jiného by bylo zbytečné riziko. Levane, než ale podnikneme takovou cestu, musíme si taky promluvit. Nevíme o sobě skoro nic. Jen to bude docela problém, alespoň v mém případě nevím, jak ti ve zkratce vylíčit více jak pět set let života.“

Nevěděl, jakou reakci očekával, ale nestalo se v podstatě nic. Levan se mu díval do očí a rukama mu přejížděl po páteři. Ale no tak, snaží se tu o vážný rozhovor.

Přivřel oči, bylo tak příjemné oddávat se jeho dotekům. Do zad mu vypaloval horké cestičky svými prsty a na hrudi ucítil jeho horké rty. Kruci. Neměl začínat rozhovor polibkem, momentálně má mysl zastřenou touhou. A znovu pocítil i chuť napít se jeho krve. Levan mu zajel rukama za okraj kalhot, hladil ho po celé délce zad a zajížděl i na krásně nastavený zadeček. Sebastian sténal a vycházel laskajícím rukám vstříc.

Vlkodlak po celou dobu líbal upírův hrudník a jazykem dráždil bradavky. Náhle se zeptal: „Chceš si teď povídat?“

„Ne,“ byla odpověď, kterou dostal a zjevně i chtěl slyšet. Vstal, držel upíra v náruči. Nohy se zaklesly kolem jeho boků. Došel k posteli. Tentokrát se podíval Sebastianovi do očí.

„A co chceš?“

„Tebe.“ Klesli na lůžko.

Upír uvězněný pod mohutným tělem vlkodlaka. Sebastian se jemně dotýkal Levanova těla, polibky byly něžné, jak dotek motýlích křídel. Levan vzal jeho tvář do dlaní. Dlouze se díval do Sebastianových očí. „Udělej to, vím, že to chceš, cítím to, vidím ti to na očích. Varoval jsi mě, když jsem ti to nabídl. Souhlasil jsem. Nechci, abys trpěl, když ti můžu pomoct.“

Upír ho sledoval a v jeho pohledu byla oddanost, láska, něha a zvířecí touha. Jazykem přejel po Levanově krku, lehce se dotkl zuby a pak jimi prorazil kůži na krku svého milence. Zaplavila ho euforie, absolutní uvolnění a směsice dalších pocitů.

Levan vnímal tlak zubů a znovu měl ten zvláštní pocit přívalu energie. Bylo to opojné i pro něho.

Sebastian jemně olízl dvě ranky na krku, které způsobil. Ale nestačil se ani nadechnout a Levan ho políbil. Tentokrát byl vlkodlak neústupný a Sebastian se mu podvolil. Levan si ho bral náruživě, divoce a přesto byl i něžný. Sebastian si vychutnával každou vteřinu. Vycházel mu vstříc celým svým tělem. Rukama laskal a hladil hrudník, záda, ramena, boky svého milence. Pod prsty cítil mohutné svaly, které se napínaly. Vyvrcholili téměř současně. Levan se k Sebastianovi přitiskl a pevně ho držel v náruči. Dlouze ho políbil. Když se jejich rty oddálily, zašeptal do pootevřených úst:

„Miluju tě.“ Upír se podíval do hřejivých hnědých očí:

„Miluju tě.“