Noc a den XIV.

Skupinka pěti mužů pomalu sešla do dolních pater hradu. Leon je neomylně vedl na cvičiště, ještě stále se nikdo nezeptal, jak je možné, že se v královnině hradu vyzná tak dobře. Ani teď to nebylo pro nikoho důležité. Vstoupili.

Místnost měla tvar osmihranu, rozděleného dřevěnými přepážkami na osm samostatných částí. Tři byly obsazeny bojovníky, příchozí si je prohlíželi, sledovaly probíhající souboje.

V nejvzdálenější ohradě proti sobě stáli dva vlkodlaci, prošli proměnou. Tvrdě se napadali, odráželi útok, nešetřili jeden druhého. Krev skapávala z tržných ran kousanců i škrábanců od ostrých drápů.

Protilehlá část se stala bojištěm dvou mužů, svalnatá těla byla pokryta potem. Meče se s řinčením odrážely, výpad za výpadem. Oba jen v kalhotách, hledali skulinku pro své vítězství. Vyšší z mužů zvolil obouruční meč, k jeho robustní postavě se hodil skvěle. Jeho protivník, o něco menší, zato mrštný a rychlejší, držel v každé ruce kratší meče s lehce prohnutou čepelí.

Třetí souboj by byl víc než nevyrovnaný, člověk a upír. Oni však nebojovali. Probírali a hovořili, ukazovali si názorně možnosti, způsoby, jak zaútočit, nebo se bránit, kam směřovat úder či zbraň. Byli cele ponořeni do svého hovoru.

Leon se protáhl.

„Kdo jde první?“

„Já,“ promluvil Mark

„Dobře.“

Spolu vyšli k místu svého souboje. Upír se ladně otočil kolem své osy a mrkl na lykana.

„Pojď, chlupáči, trochu ti pocuchám kožich.“

Mark se rozesmál.

„Na to se těším, s tebou bude zábava.“

Pak už se soustředili na jeden na druhého.

Paul se utkal s Kailem. Jejich letité přátelství jim nebránilo v tvrdých výpadech. Za nepozornost platili krví.

K Fabrisovi se přidal vlkodlak, který porazil svého druha. Zbraně, drápy, zuby, tesáky, to vše posloužilo při souboji.

Po dvou hodinách, po bojích, ve kterých vydali vše, se odebrali zpět do komnat. První co Leon udělal, že zaklepal na dveře Levana a Sebastiana.

„Jsme v pořádku, v posteli,“ neodpustil si Levan trochu toho popichování.

Fabris se uchechtl: „Jdu se vykoupat a převléknout, oni se zabaví.“ Následován Leonem a Paulem vešel do komnaty. Mark a Kail už za sebou zavřeli dveře.

Když je za pár hodin navštívila Dina, byli už všichni občerstvení odpočinkem.

Dina se usadila v salonku, počkala na prvního příchozího. Byl jím Mark.

„Čekáte dlouho, paní?“

Usmála se na něho.

„Jsem Dina, říkej mi jménem, nejsem ničí paní.“

„Dobře, Dino. Čekáš dlouho?“

„Ani ne. Snědla jsem všechno ovoce, co tu bylo na stole. A teď bych si dopřála trochu spánku.“

„Můžeš, všechny pokoje nejsou obsazené.“

„Jsi milý.“

Vstala a došla k němu. Pozorně si ho prohlížela.

„Je v tobě smutek, tíží tě velká ztráta. Je mi líto tvojí bolesti.“

Nespouštěla z Marka oči. Ten jen polkl, kývnul na souhlas.

„Odpusť, nechtěla jsem ti ublížit.“

Opět jej pokývnutí hlavy.

„Mohu se setkat s Levanem a Sebastianem?“

Změna tématu byla vítaná, vlkodlak se usmál. A zaklepal na jejich dveře.

„Přišla za vámi Dina. Levane, Sebastiane, máte návštěvu.“

„Nejen oni, prosím o setkání se všemi, co jsou zde.“

„Dobře, řeknu i ostatním.“

Za malou chvíli byli v salónku shromážděni. Společně vyšli z hradu procházkou k lesu. V jeho stínu na příhodné loučce se zastavili.

„Musíme vyzkoušet, jak moc ovládáte své schopnosti. Sebastiane, tvoje barva očí prozrazuje zemi, moc čistoty srdce. Zavři oči, zaměř svou mysl na někoho z nás, nahlédni mu do srdce. Nezapomeň, že i upír má srdce v hrudi, přestože mu již nebije.“

Upír byl zaskočen jejím požadavkem, ale věděl, že potřebují ovládat své schopnosti. S Dinou mají šanci se to naučit. Zavřel oči, soustředil se na jedinou bytost, na Kaila. Trvalo dlouho, než se dokázal plně koncentrovat. Jakmile měl v mysli jen Kaila, ucítil horko. Horko, rodící se v jeho hrudi, plamen, který se mu v ní usadil. Tehdy spatřil Kailovo nitro, viděl před sebou, cítil sílu přátelství mezi ním a Markem, bolest nad ztrátou někoho moc důležitého, ale hlavně, věděl, že srdce je čisté.

„Sebastiane?“

Otevřel oči a střetl se s Kailovým pohledem. Překvapené oči si upíra měřily.

„Vybral jsi si mne?“

„Odpusť.“

„Nemusíš se omlouvat, nebyla to bolest, jen jsem to najednou věděl.“

Dina mu dopřála trochu odpočinku, ale pak trvala na pokračování. Postupně se zaměřil na Leona, Paula, Marka i Sebastiana. Nakonec mu Dina dala za úkol nahlédnout do jejího srdce. Bylo to jiné, těžko by vysvětlil proč, ale bylo. Po všem tom tréninku byl dost unavený. A Dina požádala Levana, aby se on pokusil zachytit živé tvory v lese. Nejdříve se mu nedařilo. I on zavřel oči. Pomalu dýchal a pak to pocítil. Liška v noře s liščaty, sova vysoko ve větvích vyhlížející svou kořist. Postupně se dokázal dotknout skoro všeho živého.

„Přivolej ho. Vyber si jedno zvíře a přivolej ho.“

„Jak?“

„Přijdeš na to, jen to zkus.“

Levan si vybral vlka samotáře. Cítil v něm zvláštní sílu. Chtěl ho vidět. Soustředil se na něho. Vlk běžel po úzké pěšině, hledal si dobré místo k odpočinku tak, aby byl v bezpečí.

Jen ve své mysli lykan zašeptal.

„Pojď ke mně.“

Vlk se zastavil, potřásl hlavou.

„Pojď ke mně.“

Opakoval svou žádost a otevřel mu svou duši. Vlk se obrátil a vyrazil k němu. Za krátkou chvíli vyběhl z houští přímo k Levanovi, neochotně k němu kráčel, pohledem sledoval ostatní. Vlkodlak poklekl a nabídl mu svou ruku. Vlk k němu došel a nechal ho, aby se dotkl srti. Levan našel jizvu na hřbetě zvířete, věděl o ní, protože vlk o ní věděl. Přejel po ní zlehka prsty, pak pohladil vlka po hlavě. Vnímal, jak je to celé pro zvíře nepříjemné, a přesto se mu nebrání, poddává se jeho vůli.

„Běž.“

Promluvil k němu vnitřním hlasem. Vlk vyrazil jak střela co nejrychleji do lesa. Obrátil se na Dinu.

„Přišel, ale nebyla v tom důvěra. V listinách se mluví o tom, že zvíře věří tomu, kdo ho volá.“

„Naučíš se jim rozumět, ukázat jim sebe tak, aby ti důvěřovala.“ Přejela pohledem po celé družině.

„Myslím, že je čas vrátit se. Odpočinout si.“

„Ne, ještě ne, dokud nám tma dovolí, pojďme to ještě zkusit,“ ozval se Sebastian.

Čarodějka se usmála a kývla. Uběhlo ještě několik hodin než vysílení dosáhlo takové intenzity, že už nemohli pokračovat. Teprve tehdy se odebrali do hradu.

Mnoho dalších nocí se odehrálo ve stejném duchu. Jednou se k nim přidala sama Sitris se Zirsem. S jejich svolením se pokusil Sebastian dotknout jejich srdcí.

Unavení se cítili nejen Levan a Sebastian, celá družina s nimi.

Leželi na posteli. Levan na boku v náruči Sebastiana. Vlkodlak byl vysílený, únava mu už zavírala víčka. Ještě nechtěl usnout, nesměl. Dodržovali pití krve pokaždé, když se chystali spát. Tedy on, upír zůstával vzhůru, jen odpočíval. Sebastian se k němu otočil. Pohladil lykanovu tvář, políbil jemně víčka, letmý dotek na rty. Klesal ústy k šíji, políbil krk v místech, kam vzápětí zabořil zuby. Po tom co se napil krve svého milého, mu nabídl svou ruku. Poté už se jen stulil do Levanovy náruče. Vlkodlak okamžitě usnul.

Dina seděla u stolu s královnou a jejím manželem. Společně jedli.

„Dino, jak si vedou naši přátelé?“

„Jsou velmi silní, odhodlaní. Dělají všechno, o co je požádám. Jdou až na své hranice.“

„Jejich schopnosti? Bylo neuvěřitelné vnímat Sebastianův dotek,“ usmál se Zirs. „Myslím, že nás časem ještě překvapí.“

Dina na něho pohlédla.

„Co mne fascinuje, je síla skupiny. Jejich soudržnost je neobvyklá, je v nich ochota zemřít jeden pro druhého.“

„To je mezi bojovníky, druhy ve zbrani, běžná věc,“ oponoval upír.

„Ano, v tom máš pravdu. Jenže v nich je víc, vím to. Byla jsem v jejich blízkosti po několik dnů. Nedokážu jasně určit, čím to je, ale…“

Náhle prudce vstala. V obličeji šok, nevěřícně rozšířené oči.

„To není možné,“ mluvila k sobě. Přešla po místnosti k oknu, opřela se o studené kameny. Mlčky hleděla do tmy, ještě pár minut a vyjde slunce.

Sitris ji sledovala, zadržela Zirse ve chvíli, kdy se chystal také vstát. Čekali. Nekonečně dlouhé minuty plynuly. Dina se odtáhla od okna a zavřela okenice. Tma halila prostor jen chvíli. Oheň a svíce teplým plamenem ozářily tváře tří hodovníků. Čarodějka si sedla proti královskému páru.

„Když Nela zemřela, vypustila kouzla, která si pro tu chvíli připravila. Jedno z nich patřilo mně. Díky němu jsem se dozvěděla, kam jít a za kým. Zdá se, že Nela si připravila kouzel mnohem víc. Slyšeli jste o poutu duší?“

Královně se rozšířily zorničky, uhranutě Dinu sledovala. Nepromluvila.

„Je to velmi složité kouzlo, náročné. Neznám nikoho, kdo by ho dokázal použít, zdá se, že Nela ano. Pokud je kouzlo správně provedeno, spojí se s duší vybraného člověka. Každý, kdo se k němu přidá s dobrými úmysly, je pod ochranou kouzla. V případě, že se rozhodne danou osobu chránit, dobrovolně spojit svůj osud, svou cestu s tímto člověkem. Kouzlo zafunguje jako magnet. Čím více jsou spolu, tím větší potřebu ochraňovat zvolenou bytost má. Myslím si, věřím, že toto kouzlo dala se svou životní silou Levanovi a Sebastianovi. Jejich druhové se rozhodli je chránit. Čas, který spolu tráví, prohlubuje jejich spojení.“

Znovu vstala.

„Nedokážu si představit, co všechno Nela podstoupila v těch několika posledních dnech. Musela být k smrti vyčerpaná ve chvíli, kdy se postavila černokněžníkovi. Přesto dokázala bojovat a vzdorovat mu.“

Zastavila se, zabodla odhodlaný pohled do Sitris.

„Královno, dovol mi vyvolat Nelinu duši.“

Sitris na ni užasle hleděla.

„Dino, dobře víš, co žádáš.“

„Prosím, má paní.“

Dina poklekla, sklonila hlavu a zašeptala.

„Prosím tě, dovol mi ji přivolat a promluvit s ní.“

Zirs stiskl své ženě ruku. „Půjdeme do svých komnat, drahá. Dino, zamkneme dveře zvenku, nikdo dnešní den a noc nevstoupí do této místnosti. Udělej, co musíš. Jen opatrně. Nechceme mít hrad plný mtvých duší.“

Vyšli, Zirs zamkl, klíč ponechal u sebe. Strážným poručil, aby hlídali, nikoho nepouštěli dovnitř. Královský pár se odebral do svých komnat a Dina započala dlouhé přípravy.

Sebastian se protáhl. Podíval se do Levanovy tváře. Vlkodlak poklidně spal. Pohledem klouzal po krku k odhalené hrudi, přejel si jazykem po rtech. Nebyla to chuť po krvi, co cítil. Byla to touha políbit milovaného, mít ho v sobě. Zasténal.

„Co se děje?“

Lykan si ho měřil zamlženým, rozespalým pohledem.

„To nic, klidně spi.“

Levan se usmál, přitáhl si ho k sobě.

„Na co máš vlastně chuť?“ rukou pohladil Sebastiana v rozkroku a uchetl se.

„Možná jsem na to přišel.“

Upír ho lačně políbil.

„Takové probuzení si dám líbit,“ zapředl a převalil se z boku na břicho. Uvěznil upíra pod sebou.

Setkal se se Sebastianovýma očima, jasně modré, přibarvené zelenou. Pohladil milovanou tvář, sklonil se pro polibek. Chladivé nenechavé ruce mu zatím stahovaly oblečení. Pomohl mu se svlékáním. Sám už jazykem laskal upírův krk.

„Levane.“

Opět na upíra pohlédl. Udělá pro něho cokoliv. Nikdy nebyl zamilovaný, až teď. Zemřel by pro něj. A on věděl, bezpečně věděl, že Sebastian cítí totéž. Lehce si upíra přitáhl k sobě, jeho nohy se kolem něho ovinuly.

Rty se spojily, jazyky se nemohly odpoutat jeden od druhého. Hřejivé ruce se sevřely kolem roztouženého těla.

„Nepouštěj mě, prosím, drž mě,“ zašeptal upír.

„Nikdy tě nepustím.“

Patřili jeden druhému.

Ve stejnou chvíli klečela Dina v kruhu svící, pomalovaná čarodějnými znaky. Všechny si na kůži namalovala svou vlastní krví. Šeptala kouzla v rytmickém opakování, zpívala slova stále dokola. Zavřené oči, soustředěná mysl. Nevěděla, jak dlouho to už trvá, nesledovala čas, nemyslela skoro na nic, jen na Nelu.

„Proč mě voláš?“

Proud slov ustal, Dina pomalu otevřela oči. Dívala se na průhlednou postavu v černém plášti, na temné oči. Nela, přivolala ji.