Noc a den XV.

Dina se setkala s černýma očima. Temné zlověstné oči, které si ji měřily. Závan studeného vzduchu zhasl všechny svíce a lampy. Dina polkla, nepohnula se, čekala. To ona Nelu přivolala a ta k ní teď přistoupila.

„Neboj se, neublížím ti. Máš strach, ale nejsem to já, koho se bojíš.“

„Jsou silní, jejich spojení i moc, proč…?“

„Myslím, že tušíš, jaký je k tomu důvod.“

„Přece si je nedovedla sem jen pro to, aby se vrátili zase zpět?“

„Jsou zde v bezpečí. Ano, mají velkou moc a tu musí ovládnout, beze zbytku. Proto jsem tě zavolala. Musíš je naučit jejich schopnosti ovládat. Jakmile budou připraveni, mohou se vrátit. Musí se vrátit, mají nevyřízené účty a hlavně mají úkol.“

Nela stála těsně u Diny, do jejíhož těla se vpíjel chlad, husí kůže, na zátylku se jí ježily vlasy. Nadechla se k otázce, kterou neměla možnost položit. Bušení bylo tak nečekané a hlasité, že sebou trhla.

„Dino, otevři!“ hlas Levana se naléhavě rozezněl tichem.

Vlkodlak byl bosky, pouze v kalhotách tloukl do tvrdého dřeva pěstí. Strážní, kteří měli za úkol hlídat, byli díky upírovi již v říši snů.

„Dino, slyšíš. Vím, že tam je, chceme s ní mluvit. Dino…“

Dveře se otevřely, Levan se Sebastianem vstoupili. Než se za nimi mohla uzavřít jediná přístupová cesta do místnosti, přiřítili se jejich ochránci a vpadli dovnitř. Teprve teď zaznělo zaskřípění a bouchnutí. Nela se přiblížila, sledovala všechny příchozí. Všichni její pohled nesli s kamennou tváří a klidem. Markovi se nepodařilo skrýt emoce.

„Nelo, je mi to líto.“

Usmála se.

„Nelituju svého rozhodnutí, nelituju ničeho. Jsem ti vděčná, že jsi dodržel svůj slib, a tím mi pomohl dokončit, co jsem chtěla.“

„A to bylo přesně co?“ neudržel se Kail.

Vadilo mu, že je tu s duchem čarodějky. Měl pocit ohrožení a zároveň chtěl poskytnout ochranu příteli. Mark byl její přítomností vyveden z míry. Kail se setkal s černýma očima, jejichž pohled ho spálil mrazem. Ztuhl, chlad se mu šířil až do konečků prstů. Držel se jediné myšlenky, urputně se na ni soustředil. Náhle vše zmizelo, Nela se k němu naklonila, z těsné blízkosti mu zašeptala do ucha.

„Chraň si svou duši, byla by jí škoda.“

„Nelo.“

Levanův naléhavý hlas přivolal její pozornost. „Řekni nám konečně všechno, opředla si nás kouzly, přivolala čarodějku, aby nám s tím vším pomohla. Zemřela si pro nás. Nelo, kdo teď jsme?“

Černé oči se zaleskly, čarodějka se usmála.

„Až nyní vím, o čem věštba, legenda hovoří. Co vše je za jejími slovy skryto. Všichni si myslí, že jde o nastolení míru, rovnováhy tady, v tomto světě, jehož královnou je Sitris bojovnice. A mají svým způsobem pravdu, ale aby se tak stalo, musíte se vrátit zpět, tam, odkud jste přišli.“

Sebastian o krok couvl. Vrátit se? Nasednout na loď a co pak?

Jako by mu četla myšlenky, Nela mu odpověděla.

„Musíte se vrátit a převzít vládu nad svými rody. Jste králové nového věku.“

Levan seděl na kraji postele, hlavu složenou v dlaních. Snažil si srovnat myšlenky, ale moc se mu to nedařilo. Změn bylo příliš mnoho. Jeho rozhodnutí rozběhnout se za mužem, za upírem, kterého vídal i ve snech, je oba nakonec dovedlo sem. Na ostrov. Jsou, co vlastně, obdarovaní, posedlí… Sám už nevěděl.

„Na co myslíš, co se ti honí hlavou?“

Vlkodlak se bez odpovědi skácel na záda, oči nechal zavřené. Sebastian se mu hbitě vyšvihl do klína. Sklonil se k Levanově tváři, téměř se dotýkali.

„Nač myslíš?“ připomenul otázku.

„Rád bych řekl, že na nic, ale hlava mi asi praskne.“

Upír mu začal jemně okusovat krk, jazykem, pohladil místo, kde cítil tepající krev. Horká ruka mu vyhrnula halenu, stoupala po páteři, až ho Levan chytl za šíji a stáhl pod sebe.

„Snažíš se odvést mou pozornost?“

„Ne, jen chci ukojit svůj chtíč.“

Vlkodlak se zmocnil upírových úst. Jemně prsty přejel po chladivé pokožce na hrudi. Znal citlivá místečka, která rozechvěla Sebastianovo tělo. Upír si užíval jeho laskání, polibky i dráždivá olíznutí. Lykan mu velmi pomalu svlékal oblečení, každý kousek nově odhalené kůže políbil. Kochal se pohledem na nahé tělo svého milého. Upír ho povalil zpět do polštářů, stáhl mu kalhoty a zálibně si prohlížel ztopořenou touhu, olízl si rty.

„Vypadáš, jako bys mi ho chtěl ukousnout…,“ nedořekl Levan.

Sebastian se prudce sehnul a celého ho polknul. Vlkodlak vstřebával každý dotek studeného jazyka a rtů, ostré zuby. Jak náhle se na něho vrhnul, stejně nečekaně ho upír pustil. Levan mu pohlédl do jeho nádherných očí. Divoká šelmička s něžným srdcem. Miloval ho celou svou bytostí.

„Na co myslíš?“ vrátil upírovi otázku.

„Že noc je u konce a máme před sebou celý den.“

„Ty zvíře,“ stačil ještě zavrčet Levan, než se znovu odevzdal do rukou svého milence. Zvrátil hlavu a usmál se. Ústům svého milence.

Leon sledoval Paula, rázujícího komnatou. Ten se zastavil a pak se pousmál.

„Už zase,“ reagoval na zvuky pocházející od Levana a Sebastiana.

„Postav mi do cesty černovlásku s pevnýma, malýma prsama a nevylezu z ložnice měsíce,“ ozval se Leon.

„Blondýnku, já rád blondýnky. Trochu kyprých tvarů a poprsí jako vzdouvající se vlny,“ zasnil se Paul.

Fabris stál u okna, sledoval končící noc. Zamyšlená, vážná tvář, zkrotila choutky jeho přátel. Leon mu položil ruku na rameno.

„Příteli, co je s tebou?“

„Uvědomujete si, co Nela řekla? Zavázali jsme se chránit je, stát jim po boku. Ale vše, co umíme, jsme se naučili zde, v této zemi. Za mlžnou ochranou v jejich světě nám to k ničemu nebude. Máme-li jim k něčemu být, musíme se rychle přizpůsobit. Jinak se staneme jejich přítěží.“

„Máš pravdu, bratříčku, ale nezapomeň, je s námi Mark. Ten nám jistě pomůže. Zvládneme to, všichni i Kail,“ usmál se na něho Paul.

Fabris se na své druhy zadíval.

„Řekla, že jsou králové. Pokud vím, stojí upíři a vlkodlaci v jejich světě proti sobě. Spojení jich dvou jako páru, navíc teď…“

„Myslíš na věštbu,“ doplnil Leon.

„Ano a vše s ní spojené.“

Z myšlenek je vytrhlo zaklepání na dveře.

„Jen dál,“ zavolal Paul.

Mark s Kailem se k nim přidali. Tak zatímco Sebstian s Levanem se náruživě milovali, jejich přátelé se společně začali připravovat na cestu do neznáma.

Dina ležela na posteli, oči zavřené. Myslela na Nelu. Když ostatní neochotně odešli, strávily ty dvě spolu ještě hodinu.

Den, kdy se vydala za královnou, byl od samého počátku protkán znameními a symboly. Dina je sledovala, vstřebávala. Dávala jim čas, byla si jistá, že nakonec se vyjeví jejich celý smysl. Nyní ví vše. Přehrávala si ten rozhovor snad už posté, každé slovo, protože teď se jí navždy změnil život.

„Dino, musíme si promluvit.“

Čarodějka se na ducha Nely zadívala.

„Poslouchám.“

„Stala jsem se jejich průvodkyní při cestě sem. Nechme stranou, zda to byl můj záměr, nebo jen náhoda. Ty se musíš stát jejich průvodkyní na cestu zpět. Nestačí je připravit, musíš je doprovodit. Nemají dostatek času. Budeš jejich ochráncem.“

„Nelo?“ couvla Dina.

„Měla jsem je připravit, naučit vše, co mohu, a vrátit se domů. Nemůžeš žádat…“

„Já tě nežádám, jen ti sděluji fakta. Jsi si jistá, že všechno do měsíce zvládnou, možná i dřív? Jistá, že dokážou použít v plném rozsahu vše, co jim bylo dáno, že …“

„Ne.“

Nela kývla.

„Dobře.“

Odnikud se po zemi přikutálela malá kulička k čarodějčiným nohám. Sehnula se, opatrně ji sevřela mezi prsty.

„Žádáš přísahu krví? Nevěříš mi? Proč tedy já, proč ne někdo jiný, kdo je hoden takového úkolu?“

„Možná nebyl nikdo jiný k mání, Dino, anebo si v těchto dobách nemůžeme dovolit ten luxus jen důvěřovat. Přísahej a zavaž se krví!“

Dina poklekla, sevřela kuličku v dlani. Se zavřenýma očima odříkávala slova, nezvratné kouzlo ji poutalo k těm dvěma. Rytmus a rychlost slov se změnil, ztěžka dýchala. Rukou jí projela skrytá ostří, otočila ji dlaní k zemi, rozevřela prsty. Ostří zajela a kulička visela ve vzduchu, pod ní se tvořila krvavá kapka, za okamžik byla stejně velká jako její kovová sestra. Čarodějka zesílila hlas, téměř křičela, když vyřkla poslední slovo, kulička spadla do kapky krve. Uvolněná energie zasáhla Dinu a mrštila s ní o zeď, kde se pomalu vzpamatovávala.

Nela ji uhranutě sledovala, pamatovala si na chvíli v kajutě lodi, kde provedla téměř totožné kouzlo. Bylo zvláštní vidět někoho jiného, jak ho provádí také. Jakmile se Dina zklidnila, všimla si, že kulička se k ní zakutálela, bezděčně po ní sáhla.

„Nech si ji, je to můj dar pro tebe. Třeba se ti k něčemu bude ještě hodit. Půjdu, už mne nevolej, nemám vám jak víc pomoci,“ zmizela.

Dina ještě prudce oddechovala, opřená o kamennou zeď. Její chlad byl čarodějce vhod.

V tichu svého pokoje otevřela oči, v prstech si pohrávala s kuličkou. Náhle ji něco napadlo. Ještě jako malá holčička dostala dar od svého bratra. Silný stříbrný řetízek, na němž byla kulatá klícka. Jako děvčátko do ní vkládala všelijaké kamínky a drobnosti, které chtěla mít u sebe. Už léta ten šperk nenosí na krku, ale má ho jako vzpomínku na bratra. Zapátrala ve svém tlumoku. Našla ji téměř okamžitě, otevřela, vložila kuličku. Pasovala přesně, jako by šperk byl přímo pro ni. Čarodějka se už nedivila ničemu a zavěsila ji na krk. Cítila se klidná, smířená i připravená. Znovu si lehla a tentokrát usnula.

Sitris se Zirsem byli ve svých komnatách vyrušeni strážným. Poklekl před královnou.

„Má paní, Elstar se vrátil,“ pohlédl na ni, „přivedl knihovníka.“

Královna se okamžitě vydala do komnaty, kam příchozí odvedli. Doufala, že starý knihovník přečkal tak náročnou cestu. V komnatě nalezla bojovníka s mladým mužem, přimhouřila oči.

„Vítám tě zpět, Elstare,“ poklekl.

„Královno, splnil jsem tvůj rozkaz a přivedl knihovníka. To je Lukas, má paní.“

„Buď vítán i ty, Lukasi. I když přiznávám, že jsem čekala starce. Přichází mladý muž.“

Hoch už klečel.

„Královno.“

„Máte za sebou dlouhou cestu. Odpočiňte si, komnaty budou za chvíli připravené.“

„Stačí jen jedna, paní.“

Přerušil ji Lukas, hned se lekl své opovážlivosti a ztichl. Sitris se usmála, setkala se s Elstarovým pohledem a mrkla. Válečník jen na sucho polkl.

„Tak je to tedy,“ řekla pak, „přivedl si knihovníka a našel v něm přítele.“

Otočila se ke strážnému.

„Ať připraví jen velký pokoj na konci chodby. A káď naplní horkou vodou.“

„Jednu káď?“ upřesňoval si posel, než vyrazí předat zprávu.

„Ano, jednu. Ta našim hostům stačí. Oni se o ní podělí. Je dost velká, aby se tam vešli oba.“

Lukas byl rudý ve tvářích a nevěděl kam s očima. Elstar ho obejmul kolem ramen.

„Vstaňte!“ přistoupila k nim. Jemně chlapci pozvedla bradu, hleděl do jejích uhrančivých očí.

„Nestyď se za lásku, Lukasi. Někoho milovat je dar, jsi-li ty sám také milován, pak je to štěstí.“

Spustila ruku.

„Vždy jsi byl spolehlivý a tvrdý bojovník,“ oslovila Elstara. „Jsem ráda, že jsi našel své štěstí. Našel?“

„Ano,“ bez otálení odpověděl válečník.

„Nechte mi tu knihy a svitky. Jděte si odpočinout.“

S úklonou vyšli z místnosti. Sedla si na židli, ruku položila na první knihu. Bezděčně ji otevřela, jen tak listovala stránkami, pak se vrátila na začátek. Četla několik hodin, den jí poskytoval dostatek světla. Nesledovala čas. Informace, které hledala, jsou nejspíše v těchto knihách. Chtěla vědět a chtěla vědět hned. Tak ji také našli Ravi s Pirmonem.

„Sitris, to jsi celou dobu tady?“ spíše jako povzdech zněla Pirmonova otázka. Znal ji. Když něco chtěla, dokázala jít tvrdě za svým. A na sebe byla vždy nejtvrdší. Zvedla k nim unavené oči.

„Ano. Elstar se vrátil i s knihovníkem.“

Ukázala na úctyhodnou hromadu knih a svitků na stole.

„Nemůžeš a ani nemusíš číst všechno sama,“ ozval se Ravi, „máme připravené jídlo a pití, Verin se Zirsem nás čekají.“

Přidala se ke svým přátelům. S chutí s nimi pojedla. A pak se společně pustili do četby.

Elstar se rozvaloval v obrovské dřevěné kádi. Pára stoupala ke stropu. Měl zavřené oči, tvář uvolněnou. Sám pro sebe se pousmál.

„Co ti přijde k smíchu?“ zeptal se Lukas, hovící si na protilehlé straně. Po celou dobu si muže prohlížel. Rozložitou svalnatou hruď s jemnými chloupky, na nichž se perlila voda. Poznal, kolik síly se ve válečníkovi skrývá, ale také něhy a lásky.

„Vzpomínám na naši první společnou noc v knihovně. Jak jsi mi chystal koupel a málem se opařil. Pamatuješ?“

„Musel jsi to udělat sám, já chystal večeři. A nebyla to naše první noc. Až ráno jsme se poprvé milovali.“

Elstar otevřel oči, pozorně se na Lukase zadíval. Ano, měl pravdu. Cesta ke královně trvala skoro tři měsíce. Za tu dobu zesílil. Pod opálenou kůží byly zřetelně vidět pevné svaly. Moc dobře věděl, čím si v posledních týdnech prošel.

„Na to se nedá zapomenout,“ odpověděl mu.

Mladík se odlepil ze svého místa, pomalu se přibližoval. Štíhlé pružné tělo, nedokázal od něho odtrhnout oči. Když byl na dosah, natáhl po něm ruku. Uhnul mu. Už ho znal moc dobře, věděl, jak válečníka vyprovokovat. Ten se rozesmál a skočil po něm. Chytl ho za boky, strhnul bránící se tělo do vody, ale rychle ho vytáhl, aby se nenalokal vody. Chlapec se k němu přitisknul, rty se přisál na jeho. Elstar se uvelebil tak, jak byl před chvílí, s Lukasem v klíně, rty stále spojeni. Za chvíli se vymanil z jemného objetí.

„Ta postel vypadá víc než pohodlně, co ji vyzkoušet?“

Kývl hlavou k prostornému lůžku. Osušili se jen zběžně. Lukas se rozběhl a do postele skočil, polštáře se kolem něj rozletěly, některé skončily na zemi. Klekl si na všechny čtyři, probodával muže pohledem. Válečník ho sledoval, krev mu vřela v žilách, když viděl to rozkošné stvoření, jak se mu nabízí. Nechtěl spěchat, po dlouhé době byli vykoupaní, ve svém vlastním pokoji. Jak ale odolat, když se k němu na všech čtyřech otočil Lukas zády. Dvěma kroky byl u něho, přetočil ho na záda a celou svou vahou zatlačil do polštářů. Dívali se do očí, další polibek byl mnohem náruživější. Elstar sevřel majetnicky boky a prudce do něj vnikl. Chlapec zasténal, ruce opřené o svalnatý hrudník, prsty si pohrával s chloupky. Nahmátl bradavku, sevřel ji mezi prsty. Hrdelní zvuk deroucí se z mužových úst ho ujistil o správnosti jeho počínání. Přizvedl se rukama, aby se dostal k bradavce ústy, jazykem po ní přejel, lehce ji stiskl zuby a vsál. Pomalu se propadli do víru své touhy. Až na konci dne, unavení a nadmíru spokojení, usínali na lůžku. Vytrhlo je zaklepání na dveře. Lukas se přikryl až ke krku, ale Elstar se jen ledabyle omotal přehozem, co byl na židli. Otevřel a setkal se dvěma muži obtěžkanými jídlem, za nimi byla ještě dívka s dvěma džbány vody.

„Královna vám posílá občerstvení. Vzkazuje, abyste si odpočinuli a nabrali sil. Zítra, až skončí den, vás bude očekávat v trůním sále.“

Pak vstoupili, všechno položili na stůl a zase odešli.

„Ona ví, že já a ty, nevadí jí to.“

„Proč by mělo. Jestli Sitris něco neřeší, tak kdo s kým. Pokud to chtějí oba, je to na nich. Sama to neměla lehké. Potomek rodu nesmrtelných a za manžela si vzala upíra. Rody to vydýchávaly dost dlouho. Jsem na světě sotva 36 let a ještě si pamatuju nespokojence. Nakonec dosáhla svého, sjednotila všechny rody,“ na chvíli ztichl. „Máš hlad?“

„Ukrutný,“ přiznal Lukas.

„Co si dáš?“ na stole bylo ovoce, maso, chléb a voda.

„Krom tebe?“

„Nemáš dost?“ pousmál se válečník.

„Tebe? Nikdy,“ dostal odpověď.

Vzal do ruky jablko a hodil ho po něm. Mladík jablko chytil do jedné ruky a s chutí se zakousl. Po jídle už byli schopni se jen obejmout a usnout.