Noc a den XVI.

Sestupoval pomalým krokem do útrob jeskyně. Čím hlouběji byl, tím honosnější a okázalejší byla výzdoba kolem něho. Znechuceně si odrfrkl. Nesnášel tyhle rodinné sešlosti. Mnohem raději by teď ležel s obličejem zabořeným v blátě, na bojišti mezi svými muži, usmál se, a ženami. Nedělal rozdíly, nikdy, kdo byl schopný a prokázal své kvality, přidal se k němu. Tentokrát byl otec neoblomný. V hlavě mu zněla slova z dopisu, jenž obdržel před pár dny.

„Synu, Damiene, respektuju tvá rozhodnutí ohledně tvého života. Byť se mi nelíbí, kam muž tvého postavení směřuje, vždy jsem tě podporoval. Teď tě ale žádám, dostav se na rodinnou radu.“

Krátké, stručné, jasné, celý otec. Ale říká pravdu, nikdy ho nezrazoval od rozhodnutí zařadit se mezi válečníky. Každý Damienův úspěch ocenil.

Takto zamyšlen došel ke zdobeným dveřím, u nichž ho úklonou až k zemi přivítali dva lokajové. Pak otevřeli. Při vstupu do obrovského sálu ho zalilo nazlátlé světlo. Příjemná nevtíravá hudba, sál plný lidí, na první pohled lidí. Damien znal skoro všechny přítomné, některé už stovky let. Dvůr jeho otce, vládce upírů, se za těch posledních 160 let moc nezměnil. Číšník mu nabídl skleničku, jednu si vzal. Upíjel červené víno, přitom očima bloudil po sále. Za chvilku spatřil, koho hledal. Svého bratra. Ridus. Vedl velmi vášnivý hovor s mužem, který byl k Damienovi zády. Ano, jeho bratříček, pletichy, politikaření a zákulisní boje. V tom byl jak ryba ve vodě. Byli tak odlišní, jak jen to bylo možné. Ridus nečekaně zvedl pohled a setkal se s Damienovým. Ten jen lehce pozvedl sklenku v náznaku přípitku. Bratr se netvářil moc nadšeně, že ho vidí, dokonce v prvním okamžiku po jeho tváři přeběhl výraz překvapení. To Damiena zaujalo, že by mu otec neřekl o jeho příjezdu. To bylo víc než neobvyklé. Ridus vykročil jeho směrem, když se ozvaly fanfáry. Otec. Vstupoval pevným krokem, celý v černém. Kožený plášť až na zem. Dlouhé vlasy, sahající mu na ramena, měl sepnuté zlatou sponou. Na levém prsteníku masivní zlatý prsten, na hrudi se mu houpal kámen našedlé barvy. Došel k trůnu a za naprostého ticha usedl. Stovky očí na něho hleděly, všichni čekali. Damien si uvědomil, že se dnes bude dít něco mimořádného. Vyčkával jako ostatní. Vládce upírů promluvil.

„Sezval jsem vás dnes, protože dny mé vlády končí.“ Překvapení zašumnělo davem, následováno hrobovým tichem. Muž na trůnu nevzrušuně pokračoval.

„Všichni víte, že jsem byl vybrán mým otcem, který mi na krk pověsil kámen moci. Ten mi vyjevil svá tajemství a já se stal vaším vůdcem. V posledních dnech však kámen opustil mou mysl. Je čas, aby na trůn usedl nový muž, který vás provede v dalších staletích.“

Ticho v sále by se dalo krájet, nikdo se ani nepohnul. Damien pomalu odložil sklenici na blízký stolek. I on napjatě čekal další otcova slova.

„Mám dva syny, každý se dal svojí cestou. Prvorozený je zdatný politik, druhorozený se stal válečníkem. Předstupte, Damiene a Ridusi!“ Sám povstal.

Dva muži před něho pomalým krokem došli. Vědomi si pohledů, které je sledovaly a hodnotily. Oba vysocí, štíhlí, jediné, co měli společné. Ridus měl pohodlné kalhoty z nejjemnějších a nejkvalitnějších materiálů. Stejně jako košili a sako. Vlasy spleteny do složitého copu protkaného zlatem. Damien se v duchu pousmál. Nejspíš poslední móda. On sám měl vlasy krátce zastřižené, kožené kalhoty, černé bavlněné tričko a dlouhý kožený kabát. Vzhledem k životu venku volil pohodlný oděv. Jejich otec a vládce v jedné osobě k nim přistoupil.

„Synu.“ Objal Riduse a chvíli tak setrval. Pak přistoupil k Damienovi.

„Synu,“ ten ucítil sevření jeho paží a pak… Otec mu na prst navlékl prsten, a když od něho odstupoval, na krk mu zavěsil kámen. A poklekl před ním. Damienovi mysl zaplavila vlna vzpomínek, všichni vládci, jež ho měli na krku před ním, se stali jeho součástí, včetně jeho otce. Nevěřícně hleděl na to, jak jeho otec, vládce, muž, ke kterému vyhlížel celý život, před ním poklekl a sklonil hlavu. Všichni ho následovali i jeho bratr. Podíval se mu do tváře a spatřil vztek, zklamání a pomstu. Znal ten pohled. Mnoho jeho nepřátel mělo stejný, než zemřeli.

Otočil se čelem do sálu. Nový vůdce klanu, Damien z rodu Falderi. Stovky rukou pozvedly číše, jejichž obsahem bylo víno nebo krev.

„Na Damiena.“

Usedl na trůn. Po několik dalších hodin přijímal gratulace. Nakonec se rozhodl odejít, vstal, dav se rozestoupil. Svižným krokem vyšel ze sálu. Automaticky byl uveden do pokojů vládce, otec tam na něho čekal.

„Damiene, musíme si promluvit.“

„Proč, otče, proč? Víš, že nejsem politik, neumím vyjednávat jinak než se zbraní v ruce. Bojoval jsem za náš rod, ale vládnout? Proč já?“

Starý upír se díval na svého syna, věděl, že v mnohém má pravdu.

„Právě proto, že nejsi politik. Pro tvou přímočarost. Věřím, že ty jsi ten, koho rod potřebuje ve svém čele.“

Damien svěsil ramena, sklopil hlavu. Nemohl říct ne a teď už není cesty zpět. Pozvedl hlavu, jeho pohled se setkal s otcovým.

„Jsem tu synu a nikam se nechystám odejít. Budu ti stát po boku.“

„Díky,“ bylo to jediné, co mu syn odpověděl.

Byla to krátká rozmluva a začátek nového věku.

Uplynula dvě staletí. Damien byl stále vůdcem klanu, nejmocnějším, jaký kdy na trůn usedl. Všechny nepřátele rozdrtil, silou si podmanil ztracená území. Našel i společnou řeč se svým bratrem. Nestali se z nich přátelé, ale spojenci. Ridus pochopil, z jakého důvodu se pro Damiena otec rozhodl, když viděl, jak obnovuje slávu a moc klanu. Silný vládce na trůnu může mít v pozadí zdatného vyjednavače. Dokázali spolupracovat, a ač to nikdo nevěděl, také vládnout. Damien mu několikát zachránil život, když tasil zbraně a riskoval ve jménu jeho života. On mu splatil svůj dluh dohodami, jednáními, která byla přínosem pro všechny. Zatlačili vlkodlaky daleko do lesů. Nastalo období klidu. I když ne na dlouho. Dva bratry boj pro rod spojil.

Znovu se sešel Damien se svým otcem v komnatách vládce. Čekal na něho dlouho, a tak stál u otevřeného okna, díval se do noci a po tvářích mu stékaly slzy.

„Synu?“

V jednom slově byla obsažena všechna bolest a soucit. Damien se otočil, v ruce držel několikastránkový dopis.

„Poslední zprávy z ostrova,“ díval se otci do očí, když se zeptal: „Věděl jsi to? Že Sebastian nezemřel v boji, ale utekl? S vlkodlakem.“

Poslední slova prskal jak divoká kočka.

„Nejdřív ne to, až když jsme našli v jeho úkrytu stopy. A zjistili, že zabil Rafaela. Damiene, chtěl jsem ti to říct, ale pak jsem si vzpomenul…“

„Na věštbu,“ dokončil jeho syn.

„Ano, na věštbu.“

Damien se chvěl, slzy mu kanuly po tvářích. Starý upír ho obejmul, pevně držel svého syna v náruči.

„Odpusť mi, jestli můžeš.“ I on už plakal.

„Vím, jak jsi Sebastiana miloval. Jak tě bolelo jeho odmítnutí. Tvá láska ale zůstala. Je to jeden z nejstarších z nás. Mohl žádat trůn, měl by i nárok s ohledem na původ. Nikdy to neudělal. Bojoval za nás.“

Schoulený v jeho náruči, poslouchal a přestal ronit slzy pro muže, který ho nemiloval. Podal otci dopis. Ten ho pečlivě přečetl. Překvapeně na syna pohlédl.

„Myslíš, že bude nárokovat trůn?“

„Ano, bude,“ vymanil se z otcova objetí, vstal.

„Co máš v plánu? Vládče?“

Damien se nepohnul.

„Můžeme bojovat, ale až se roznese, že je splněním dávné legendy, získá mnoho stoupenců. Ještě než zmizel, mnoho upírů stálo o jeho dosazení na trůn. Nebo mohu přijmout myšlenku věštby a předat mu vládu.“

„Co uděláš?“

„Sám nevím, otče. Dej mi čas.“

Po zbytek večera už o Sebastianovi ani věštbě nemluvili. Ale mysleli na to oba.

Po několik dnů nemyslel na nic jiného. Sebastian, nepřijal jeho a vybral si vlkodlaka. Žárlil a věděl to. Naštvaně sebou hodil na posteli na bok. Zavřel oči, chtěl se uklidnit… náhle zaznamenal šramot, někdo se snažil potichu otevřít dveře jeho komnaty. Usmál se sám pro sebe. To nedokáže ani on sám. Dveře byly zdolány, neznámý vstoupil. Opatrně zavřel a Damien zřetelně slyšel zvuk bezpečnostní západky. Kdo vstoupí, nedostane se ven, pokud on nebude chtít. Čekal. Netušil, o co může jít. Měl u sebe nůž. Nedělo se dlouho nic, pak pomalé kroky. Slyšel tlukot srdce, to ho překvapilo. Člověk? Musí vědět, že ho nemůže snad ani zranit, natož zabít. Vlezl do pasti. Vyskočil z postele, cenil tesáky a syčel. Když spatřil svého nezvaného hosta, ztichl a se zájmem si ho prohlížel. Sotva dvacetiletý mladík, světlé vlasy, skoro až bílé, modré oči s nádechen fialové. Štíhlá postava, svaly napjaté, pohled vyděšené laně. Nedokázal pochopit, co se děje.

„Co tu chceš?“

„Pppromiňte, pppane,“ koktal hoch, chvěl se po celém těle. Srdce se mu rozběhlo jako splašené.

„Co jsi tu chtěl dělat?“

„Krást,“ zakňučel.

„Víš, kdo jsem?“

„Upír.“

Teď už se mu koulely slzy po tvářích. Damien na něj nevěřícně zíral.

„Proč jsi šel zrovna do této komnaty?“

„Strýc mi řekl, že tu jsou šperky a nikdo je nehlídá. Chtěl jsem trochu zlata, pane. Přísahám. Jen abych vyplatil otcův dům,“ padl na kolena. „Prosím, nezabíjejte mě.“

Damien si to začal dávat dohromady. Pěkný strýček. Když mladíka poslal sem, počítal, že ho upír sprovodí ze světa. Nebude tak co vykupovat a dům mu zůstane. Navíc bude bez viny. Zastrčil si nůž za opasek.

„Jak se jmenuješ?“

„Mathias, pane.“

„Je ten dům pro tebe tak důležitý, že riskuješ život?“

„Nic jiného nemám. Otec zemřel několik týdnů po našem přestěhování sem, do vašeho kraje. Matka se obrátila na strýce. Pomohl jí, ale musela mu zastavit otcův dům. Před týdnem zemřela a já měl peníze stěží na pohřeb. Pak mi strýc řekl, že buď vyplatím dům, nebo můžu jít. Já ale nemám kam. Proto jsem…,“ složil hlavu na kolena, chvěl se v nevýslovné hrůze.

Upíři měli i lidské služebníky. Bylo ale zřejmé, že mladík se s upírem ještě nesetkal. Pohladil ho po zádech. Chvění neustávalo. Sevřel mu bradu a přinutil Mathiase, aby na něho pohlédl.

„Neublížím ti, jsem Damien, vládce rodu upírů.“

Modrofialové oči se na něho upřely, strach z nich nevymizel, ale chvění těla přestalo.

„Damien,“ řekl jeho jméno.

Měl příjemný sametový hlas. Upíra vůbec nepřekvapilo, že zná jeho jméno. Krvavé války se prohnaly mnoha městy.

Mladík si ho prohlížel s neskrývaným zájmem, i když měl pořád strach. A Damien se najednou cítil nesvůj. Byl to pro něho dost neobvyklý pocit. Pohled zvláštních očí se mu propaloval kůží. Prudce vstal, ale vůbec si neuvědomil, že stále drží Mathiase za bradu. Ten byl tak nečekaně rychle a dost bolestivě postaven na nohy. V úleku pootevřel rty, zhluboka se nadechl, ale ani se nepohnul. V Damienovi se vzedmula vlna touhy, měl chuť se sehnout a políbit Mathiase. Rychle ho pustil, odstoupil. Uhranutě se díval na mladíkovo tělo. Nedokázal si pomoct. On sám měl metr osumdesát, chlapec byl tak o patnáct čísel menší. Damien měl typickou upíří postavu, štíhlý, ale pevný jako skála, bledá kůže jen podtrhovala celkový dojem. Prostě upír. Oproti tomu Mathias byl sice štíhlý, ale asi dost tvrdě dřel, takže i v lněných kalhotách a košili se mu rýsovaly pevné svaly. Kůži měl dozlatova opálenou, a tak světlé vlasy sahající mu na ramena ještě víc vynikaly. Damien nedokázal odtrhnout pohled.

Mathias na tom nebyl jinak. Neviděl nikdy upíra a už dávno věděl, že jedině muži probudí jeho touhu. Žádnému člověku by to za nic neprozradil, ani matce to neřekl. Když opadl jeho první strach, zaměřil se na muže, se kterým teď byl v jedné místnosti. Upír. Najednou už necítil obavu, jen zvědavost. Byl krásný, neskutečně krásný. S nikým jako on se ještě nepotkal. Kočičí pohyby, elegance i nezměrná síla v jednom. Krátké černé vlasy, neuvěřitelně modré oči. Slyšel o nich, ale vidět je, dívat se do nich, bylo něco docela jiného. Stále ještě cítil na bradě stisk studené silné ruky. Vlastně jen několika prstů. Polkl. Damien ho mohl rozdrtit jako nepříjemnou mouchu. A on toužil po jediném, dotknout se ho.

Dívali se na sebe. Ponořeni v myšlenkách, nemluvili. Vytrhlo je zaklepání na dveře.

„Pane, vše v pořádku?“

„Ano,“ klidně jim odpověděl. Byla to rutinní kontrola, kterou zažívali všichni na konci noci.

„Neboj se, nehledají tě. Běžná obchůzka,“ uklidňoval Mathiase.

„Nebojím se,“ tón jeho hlasu přitáhl upírovu pozornost.

Podíval se na svého hosta, nezvaného hosta. Zdá se mu to, nebo slyší v hlase výzvu. Nepřemýšlel, několika kroky byl u něho, pevně sevřel štíhlý pas, druhá ruka se zabořila do hustých vlasů. Sklonil se, svými rty přejel po jeho. Mladík se ostýchavě dotkl jeho tváře, pokračoval po spánku, až pohladil krátký porost na hlavě. Přitiskl se k Damienovi a ten ho políbil. Něžný dotek rtů si vysloužil Mathiasův povzdech. Ten zvuk mu rozvibroval každičký nerv v těle a Damien přestal přemýšlet. Probojoval si jazykem cestu do sladkých úst. Mladík váhavě odpověděl, za chvíli už ho líbal se stejnou náruživostí. Halenu, kalhoty z něho strhl jako nic. Sevřel chlapce v náruči, donesl na postel. Když ho viděl nahého ve svých poduškách, v jeho očích touha, vášeň i strach, to byla třaskavá směs, která zažehla plamen. Sklonil se nad ním, celým tělem se k němu přitiskl.

„Už jsi někdy byl s mužem?“

Rozechvělé: „Ne.“

Musel to vědět: „A se ženou?“

Zavrtění hlavy. „Ne. Ještě nikdy s nikým.“

„Neublížím ti, ale musím mít jistotu. Chceš to? Teď, tady, se mnou?“

„Ano,“ vyhrkl bez rozmyšlení.

Damien se přisál svými rty na jeho. Jejich jazyky tančily divoký tanec, když se vydal na průzkum. Rukama hladil opálenou pokožku, tam kde se možná ještě odpoledne dotýkalo hřejivé slunce, se nyní chladivé ruce seznamovaly se zákoutími roztouženého těla. Mathias vnímal sebemenší dotek, chvění vibrující mu v těle nebylo strach. Soustředil se jen na muže, jeho jazyk ve svých ústech, jeho ruce na svém těle. Damien prsty obkroužil bradavky, klesal k pevnému břichu, až se dotkl jeho mužství, chlapec sykl, jak prudce nasál vzduch. Vzrušovala ho představa, že je první, komu to Mathias dovolil, první… Neodolal, odpoutal se od polibku, jemně pohladil rty, lícní kost, přes krk si kreslil jazykem cestičku. Olízl zvrdlé bradavky, za což byl odměněn hlasitým zasténaním. Líbal pevné břicho a vnímal stahy jeho svalů. To už se zbavil veškerého oblečení, které se teď válelo na zemi. Vyhnul se klínu, rozevřel mladíkovi nohy, pocítil chvilku zaváhání, ale pak se mu poddal. Od kolen klesal přes vnitřní stranu stehen. Teprve teď se dotkl jeho stojící touhy. Pomalu olizoval celou jeho délku, rukou potěžkal sametové váčky. Užíval si dotek jemné kůže a pak celého polknul. Mathias se propadl do neznáma. Damienův jazyk a rty mu poskytovaly nečekanou rozkoš. Občas se uspokojil sám, s tím, co se teď dělo, se to nedalo srovnat. Bezděčně mu vycházel vstříc, zachytil se mužových ramen. Damien se soustředil na jeho reakce, když cítil, že mladík už bude, ještě zrychlil. Výkřik naplnil pokoj, nepouštěl ho. Do poslední kapky si ho vychutnal.

Mathias se pomalu probíral z omámení, když otevřel oči, setkal se Damienovýma. Upír nic neříkal, jen se na něj díval, něžně. Chtěl mu všechno oplatit. Začal tím, že Damiena políbil.

Byla to dlouhá noc a Mathias se ukázal jako nadaný žák. Bylo už jistě dlouho po poledni, když usnul, Damien ho pozoroval, jak mu klidně a spokojeně oddechuje v náruči. Usmál se. Jestli se Sebastian takhle zamiloval, teď už rozuměl. I on by obrátil svět vzhůru nohama, jen aby mohli být spolu. A po mnoha stech letech byl šťastný. A v hlavě se mu rodil plán, ne jednoduchý. Věděl, že má dobrého spojence, svého bratra a dobrého rádce, otce. Zabořil tvář do Mathiasových vlasů, vdechoval jejich vůni. Mladík se k němu ve spánku přitiskl, ještě pevněji ho ovinul rukou.