Noc a den VI.

Kajuta byla malá, Levan si raději nestoupal a zůstal sedět na posteli. Jedno lůžko jim nevadilo a s ohledem na okolnosti si lámali hlavu s úplně jinými věcmi.

„Musím na to pořád myslet,“ řekl lykan smutně.

„Bylo to jejich rozhodnutí, copak nejsi rád, že budete s Liem spolu?“

„Ale jo, to jo. Mark se rozhodl jít s ní z vlastní vůle. Když si představím, čeho všeho se vzdal. Já s Liem nemáme nikoho než sebe. Nikdy to nebylo jinak, jen já a ona. Mark má ale velkou rodinu, která skvěle funguje. Mají se rádi, podporují se, stojí při sobě. Možná jim i nechal vzkaz s vysvětlením, ale to nezmění nic na tom, co se děje. Opouští je, navždy, kvůli mně.“

„Nemůžeš si to dávat za vinu.“

„Právě že můžu. Já se do tebe zakoukal, zamiloval. Rozhodl se s tebou být. Liem se mi jen snažila pomoct a zatáhla do toho Marka. A teď jsou s námi na lodi.“

Položil si hlavu do dlaní.

Upír, který seděl na posteli, se přitiskl k Levanovým zádům, objal ho. Lykan uchopil jeho ruce, bezmyšlenkovitě kreslil malé kroužky do chladivých dlaní. Sebastian ho políbil na krk, čelem se mu o něj opřel.

„Levane, teď už nic neuděláme. Slyšel jsi Marka. Ve skladu sebral vše, co šlo, a každý si toho hned všimne, jen co do skladu vstoupí. S Liem jste byli jedno tělo, jedna duše. A Mark je přesvědčený, že by jí nikdo nevěřil, pokud by tvrdila, že o tvém útěku nic neví. Alespoň nás je víc.“ Přehoupnul se vlkodlakovi na klín, vzal mu tvář do dlaní. „Zvládneme to, spolu to zvládneme.“

Levan lehce pohladil Sebastianovy rty. Dvěma prsty ho vzal za bradu a přitáhl si jeho tvář. Políbili se.

***

Přecházela nervózně po kajutě. Hlavou jí vířily myšlenky.

Neuvěřitelné, vlkodlak a upír, dva muži a tvoří pár. Všechno, co je součástí věštby, se stalo. Cítila jejich přítomnost a také jejich pouto. Jeden z nich se spoutal kouzlem se svým milovaným. Lykani kouzla neovládají, předpokládala, že tedy upír. Ti dva vůbec nevědí, do jakého světa vstupují a co pro ten svět znamenají. Bude to její šance na vykoupení? Doufala, že ano. Ale co má dělat? Jít za nimi a všechno jim říct? Neuvěří ani polovině toho, co jim poví.

Plášť měla hozený na posteli, rukavice vedle něho. Jizvy se jí táhly od konečků prstů až k loktům. Pohledem zavadila o zrcadlo, dívala se do černých očí. Bez bělma, bez zorniček, jenom temnota. Odvrátila se.

Nebude jim teď nic říkat, ale musí je ochránit a být jim na blízku nestačí. Patří k nim ti dva lykani. Ta žena je vázaná na upírova partnera. Tohle bude zajímavý propletenec, jenže co s tím. Prudce zastavila. Když vykoupení, tak vykoupení. Klekla si, vyndala stříbrnou kuličku ne větší než plod třešně a sevřela ji v levé dlani. Začala odříkávat slova kouzla, které chtěla použít. Najednou zaťatou pěstí projela tenká ostří, krev kapala, ale nedopadala na zem. Kapky se spojovaly a zůstávaly jako jedna velká viset ve vzduchu.

Čarodějka zrychlila tempo, znělo to skoro jako zpěv, otevřela sevřenou pěst a otočila ruku dlaní dolů. Kulička, vlastně ježek zabodnutý v její dlani držela pevně. Krev se pomalu spojovala, z malé kapky byla větší, jakmile dosáhla požadované velikosti, ostří zajela zpět. A opět jen kulička visela volně pod otevřenou dlaní a pod ní stejně velká kulička krve. Teď už byl proud slov tak rychlý, že mu nebylo možné rozumět. Čarodějka poslední slova téměř křičela.

Pak kulička spadla do kapky krve. Vlna energie čarodějku odmrštila ke zdi. Zůstala ležet, zavřené oči. Svou mocí pátrala po těch, kterým poskytla ochranu. Zašeptala dvě slova a kulička se poslušně vrátila ke své majitelce. Schovala ji ve váčku na krku.

Dnes na to už nemá sílu, ale využije čas na přípravu. Zítra by mohla zvládnout dvě kouzla. Čím více ochrany dostanou, než vystoupí na břeh, tím lépe. Má pět dnů na to, aby je opatřila štítem.

***

Liem ležela v Markově náruči. „Je mi to líto,“ zašeptala.

„Liem, netrap se. Chci být s tebou, byla to moje volba. Neříkám, že se mi po rodině nebude stýskat. Opustil jsem je narychlo ani se pořádně nerozloučil. Promluvil jsem si jen s matkou, všechno jí vysvětlil. Bude na ní to říct ostatním. A neboj, nic jsem neprozradil, i když leccos se asi časem samo prozradí. Vím, že ti šlo jen o Levana a jeho přítele. Já jsem ale Levanovi hodně dlužen. Takže nejen láska k tobě, ale i můj dluh vůči němu rozhodl. To, co udělal pro mého bratra a matku, za to se nebudu mít šanci nikdy dost odvděčit. Takže jít s tebou a s ním, byla jediná možnost.“

„Nikdy od tebe nic nežádal.“

Mark se usmál: „Celý Levan. Nikdy k nikomu nebyl vázán jinak než přátelstvím. Partnera ani partnerku neměl a pak se zamiluje do upíra. A jak se na něj dívá, s jakou něhou. To, co mezi nimi je, je úžasný. Nechápu to, přece jen je to upír, ale Levanovi to moc přeju. Konečně našel svou lásku.“

Přejížděl Liem dlaní po páteři, ona si pohrávala s jeho vlasy. Leželi a odpočívali v objetí. Myšlenkami ještě na ostrově a současně na cestě do nového života a do neznáma.

***

Vyšlo slunce, ráno bylo vítanou změnou pro cestující. Ne tak pro Sebastiana. Levan se šel podívat na moře a loď v denním světle, upír zůstal v kajutě. Nikomu nechtěl moc chodit na oči a za dne to nešlo vůbec.

Vlkodlak stál na přídi, sledoval, jak kýl lodi rozráží hladinu moře. Modrá hladina se tříštila, kapky se rozstřikovaly vysoko, prozářené slunečními paprsky. Byl to uklidňující pohled, ale nechtěl se zdržovat dlouho, Sebastian je sám.

Všiml si muže, který ho pozoroval, vzal to jako výzvu k odchodu. Přicházel ke schodišti do podpalubí volným krokem, stále sledován. Bylo mu jasné, že to asi skončí rvačkou. Člověk, který má spadeno na vlkodlaky, takových už potkal a zabil. Není mu to po chuti, ale co už udělá. Začal sestupovat po schodech a očekával útok. Chlapík si dával na čas, no, jak myslí, v podpalubí bude alespoň méně svědků. Byl už pod schodištěm, když se na něho muž vrhnul. Skočil na vlkodlaka z poloviny schodiště, ten se otočil připraven se bránit, ale v letu se útočník rozpadl na prach. Levan nevěřícně zíral na drobnou postavu v plášti s kapucí na hlavě, stojící na vrcholu schodiště. Ani se nehnul. Co to sakra bylo?

Postava v plášti se dala do pohybu, dost rychle seběhla schody prosmekla se kolem lykana a spěchala pryč.

„Stůj! Slyšíš, zastav! Tady se mi stejně neschováš, dřív nebo později si tě najdu,“ zakřičel.

Zastavila se.

Došel k ní. „Co to bylo? Nebo spíš, kdo jsi?“

„Nejsem nikdo, nevím, o čem mluvíš,“ řekla hlavu skloněnou.

„A já nejsem idiot, kouzla poznám. A tohle už teda bylo něco. Proč mi pomáháš a kdo jsi?“

„Dobře, řeknu ti, co chceš vědět, odpovím na jakoukoliv tvou otázku, ale ne teď a tady. Vím, která kajuta je tvoje a tvého přítele. Po setmění přijdu. Slibuju. Tady nemám kam utéct, v tom máš pravdu.“

Pomohla mu, zkusí jí věřit. Spojenec by se jim hodil, a jestli umí kouzla, tím spíš. „Dobře, budeme tě čekat.“

Uklonila se mu. „Přijdu, pane.“ Otočila se a byla fuč.

Pane? Vážně se mu uklonila a řekla pane? Potřásl nevěřícně hlavou a spěchal s novinkou za Sebastianem.

***

„Ten muž se rozpadl na prach?“

„Jo, skočil, a než se vůbec ke mně dostal, byla z něj hromádka prachu.“

„Jak vypadala ta žena?“

„Malá, hodně malá. Plášť až na zem, kapuci do čela. Do obličeje jsem neviděl. A proč mi sakra říká pane? Nikdo mi neříká pane, nikdy neříkal a taky nebude,“ vztekal se Levan.

Vlkodlaci nemají sluhy, otroky ani nikoho podobného a nikdy neměli. Jejich rod se mnozí snažili zotročit, proto jim je vlastnictví lidí a jiných živých bytostí doslova proti srsti. Časem byli nuceni najmout si zaměstnance, ale je to práce, dobrovolná a víc než dobře placená.

„Nerozčiluj se. Mohl to být projev úcty. Uvidíme, až přijde, pokud přijde. Ale jestli takhle čaruje, co dělala na ostrově? Trochu magie na něm zůstává, ale skutečně mocná kouzla se už dávno vytratila. Říkal si, že přijde večer?“

„Jo, povídala, až se setmí. Projev úcty a jako proč? To se mi nelíbí.“

Vlkodlak seděl na kraji postele, stát tu opravdu nemohl. Upír k němu přistoupil, opřel se o jeho ramena a shodil ho na lůžko. Obkročmo si na něho sedl. „Jsi sexy, když se vztekáš.“

Levan se usmíval. „A ty jsi nenasytný.“

Sebastian zahodil kabát a rozepínal si knoflíky u košile a rozhodně nespěchal. Sledoval lykanův pohled, kterým hltal každý jeho pohyb. „Nemůžu se tě nabažit.“

Naklonil se nad Levana a znovu ucítil teplo jeho dlaní na své hrudi. Přivřel oči. Košile byla stržena a hned za ní šel opasek.

„A kdo je tu nenasytný?“ zašeptal.

„To mi řekni ty,“ zavrčel Levan a zuby začal zkoumat upírův krk. „Řekni mi, co chceš, chci to slyšet.“

Žádná odpověď.

Strhnul Sebastiana pod sebe. Ten slastně zasténal a otevřel oči.

Lykan se díval do modrých očí, dlaní hladil chladivou kůži. Něžně pohladil tvář, jen konečky prstů přejel po krku a pokračoval přes hrudník na břicho. Na zádech cítil upírovy ruce, které ho laskaly a jemně škrábaly. Sklonil se pro další polibek. Sebastian začal uhýbat, smál se. Levan ho chytil za vlasy a vzal si svůj polibek. Upír se na něho tiskl, jazyky se propletly. Když se jejich rty oddělily, zašeptal mu Sebastian do ucha: „Chci se s tebou milovat, chci tě cítit v sobě, chci tebe.“

Vlkodlak se usmál: „Nic jiného nechceš?“

Upír vycenil ostré zuby a kousl ho do krku. Levanem projela vlna vzrušení, cítil ostré zuby, ale ne bolest. A tentokrát bylo jejich splynutí okamžité.

***

Seděla na zemi, prováděla další ochranné kouzlo, když to ucítila. Nemohla ukončit ani přerušit započaté kouzlo. Přesto nedokázala nevnímat proud neznámé energie.

Jakmile skončila, zaměřila se na to. Poznala, od koho pochází, to, co cítí, jen nerozuměla tomu, kde se to bere.

Znovu přecházela po místnosti, byla nervózní. Zvažovala, co říct, co zamlčet. Kolik jim může prozradit a hlavně budou jí věřit?

Nechtěla je na sebe upozornit, ale nedokázala se dívat na útočícího muže. Sama na sebe se zlobila, lykan by toho člověka zvládl. O co se bála, o něj, nebo o sebe? O svou možnost záchrany, byla jen sobec? Myslela víc na sebe než na ně. To už se nesmí opakovat, oni jsou na prvním místě. Nemůže jim říct, jak jsou důležití, ne hned. Musí jejich pozornost zaměřit jinam, na sebe a hlavně na novou zemi. Má dost informací, znalosti a schopnosti, které může nabídnout. Dnes už vydala spoustu energie na jejich ochranu. To, co předvedla na schodišti, nestálo za řeč, ale ta dvě ochranná kouzla jí vzala hodně sil. Teď mají ale první ochranné štíty, to ji uklidňovalo.

Lehla si na postel a ihned usnula.

***

Setmělo se a na lodi se vše ukládalo ke spánku. V noci se každý držel ve své kajutě, nikdo neměl potřebu se s někým potkávat. Lykan s upírem čekali na svého hosta. Čarodějka splnila slib, jakmile tma spolkla den, stála u dveří jejich kajuty a zaklepala. Otevřel upír, gestem naznačil, že může vstoupit. Vešla. Vlkodlak seděl na posteli, když se rozhlédla po kajutě uklonila se upírovi: „Pane,“ a pak lykanovi, „pane.“ Lykan zavrčel. „Neříkej mi pane, už nikdy.“

Zůstala stát se skloněnou hlavou. Obávala se, jak bude upír reagovat, až spatří její oči. Na rozdíl od vlkodlaka bude vědět, co znamenají. Jen na to pomyslela, ozvalo se: „Sundej kápi a ukaž se.“ Udělala to. Pozvedla hlavu.

Sebastian zasyčel a vycenil zuby. Instinktivně se postavil před Levana, který zjevně nechápal, co se děje. „Černá magie.“

„Prosím, dej mi šanci to vysvětlit,“ padla před ním na kolena.

„Nenechám tě, abys na nás použila svou moc,“ křičel upír.

„Sebastiane, počkej.“ Dvě paže se ovinuly kolem upírova pasu. Otočil se.

„Levane, vůbec nevíš, o co jde.“

„To ne, ale vím, že kdyby mě chtěla zabít, udělala to dávno, anebo mohla počkat, jestli to nezvládne ten chlap. Slíbila, že přijde, a je tu. Co ji vyslechnout? Pokud by stála na naší straně, byla by silným spojencem. A ten by se nám docela hodil, nemyslíš?“

Klečela, neposlouchala jejich hovor. Ve vzduchu cítila energii, soustředila se na ni. Nic takového nepoznala, něco se tu odehrálo, něco jako mocné kouzlo a přece to kouzlo nebylo.

Z myšlenek ji vytrhl upírův hlas, příkaz: „Mluv, kdo jsi a proč bychom ti měli věřit!“

Pohlédla na něj. „Řeknu vám, kdo jsem byla, kdo jsem teď a proč vám chci pomoci. Vše vám řeknu, a pokud mi i pak nebudete moci věřit, nebudu se bránit a můžete si vzít můj život.“

„Otec byl rolník, matka švadlena. Byli jsme chudí a vedli jednoduchý, prostý život,“ začala. „Už jako malé holčičce se mi podařilo první kouzlo. Bezděčně, omylem. Časem se moje schopnosti lepšily. Drobná kouzla, přenést něco z místa na místo, měnit barvu věcí, zapálit oheň. To šlo brzo. Rodiče byli pověrčiví a kouzel se báli, proto jsem jim nikdy nic neřekla, své schopnosti tajila a snažila se naučit víc. Když přišel čas, kdy kouzelníci odchází za mistrem, objevil se u našeho domu muž. Nabídl rodičům, že můžu k němu do učení. Řekl, že je obchodník v dalekém městě a já mohu být jeho pomocnicí a časem se i dobře ve městě vdát. Byl jiný než muži v naší vesnici, vyzařovala z něho síla a klid. Rodiče se báli uvěřit jeho slibům a řekli ne. Já ale toužila jít, chtěla jsem, musela jsem. Ten večer to byla moje první hádka s rodiči, má touha odejít byla tak silná, že jsem se jim vzepřela a v noci utekla. Mistr čekal, až přijdu, věděl to.

Po příchodu do města jsem se stala jeho učněm. Šlo mi to dobře, velmi dobře, až mi to stouplo do hlavy.

Porušila jsem pravidla, použila mocné kouzlo a nedokázala ho ovládnout. Vyvolala démona z hlubin země, který se usadil v mé duši. Bolest, kterou jsem cítila, byla nesnesitelná, strach, že umřu, opanoval mou mysl, zatemnil srdce. Démon mi nabídl možnost žít, ale žádal životy jiných. Ve své agónii a hrůze ze smrti, pod jeho vlivem, jsem souhlasila. A démon si vzal životy mých rodičů. Tu noc moji rodiče zemřeli stejně tak, jako bych jim sama vrazila nůž do srdce.

Mistr se vrátil včas, aby zabránil nejhoršímu. Démona se už ale zbavit nemůžu. Díky všemu, co umím, je uvězněn uvnitř mého těla, ale neovládá mne. Dokážu ho udržet pod kontrolou. Boj s ním mi zanechal jizvy na těle a důkaz, že je mou součástí, jsou moje oči. Nevrátím nic z toho, co se stalo, nezměním tok času. Můj život je bezcenný, nejsem nikdo a neznamenám nic. Jediní dva lidé, které jsem milovala, zemřeli a je to moje vina. Hledám důvod, proč ještě žiju. A náhoda nebo osud mi postavil do cesty vás dva. Mám důvod věřit, že vám mohu být prospěšná. Vím o světě za bariérou víc než jiní, znám ho dlouho. Jedna z věcí, které mi démon vnutil, je dlouhý život, čekání na smrt je nekonečné a sama se zabít nedokážu, v tom mi on brání. Nabízím vše, čím vládnu, nabízím ochranu a informace.“

Po celou dobu, co mluvila, se ani nehnula. Když skončila, vstala. Nechala plášť spadnout na zem, sundala i rukavice. Měla na sobě lehkou černou halenu, sundala i ji. Kalhoty, boty a cop černých vlasů sahající pod kolena. To bylo to jediné, co ji teď halilo.

Sebastian došel až k ní. Nepohnula se. Prohlížel si obnažené tělo, jizvy na rukou, zádech, krku a nakonec jí pohlédl do černých očí. Zůstala nehybná. „Jaké máš jméno?“

„Žádné.“

„A jaké jsi měla, než jsi se stala tím, kým jsi dnes?“

„Nela.“

„Nelo, nemůžeme ti dát odpověď hned. Není snadné komukoliv věřit. Neprozradíme tě. Ale zatím se drž od nás dál.“

Sehnul se a podal jí halenu s pláštěm. Oblékla se.

„Co získáš za to, že nám pomůžeš?“ zeptal se lykan.

„Svobodu a vykoupení, doufám,“ odpověděla.

Chystala se k odchodu, když ji zastavil vlkodlakův hlas: „Jsem Levan, Nelo, a děkuju ti za dnešní pomoc.“

Upír se přidal: „Sebastian.“

„Děkuji,“ hlesla a byla pryč.

***

Vběhla do své kajuty, zabouchla dveře a sesula se k zemi. Ještě nikdy nikomu neřekla svůj příběh. Chvěla se, ale nebylo to zimou. Nebylo jí to příjemné připomenout si minulost a svou vinu. Ale splnilo to svůj účel. Zaměřila jejich pozornost na sebe. Teď mají čas se rozhodnout, zda jí budou věřit, nebo ne. Byla by raději kdyby ano. Je toho mnoho, co jim chce říct, než poprvé vstoupí na pevninu. A rozhodně je lépe ochrání, když budou spolupracovat.

Před očima se jí vynořila tvář jejích rodičů, srdce se jí sevřelo bolestí a pocítila démonovu radost. Parchant. Spoutaný a uvězněný uvnitř jejího těla, s jakou odpornou radostí si vychutnává její utrpení. Opřela se čelem o podlahu a rozplakala se. Když se utišila, udiveně se zvedla a pohlédla na sebe do zrcadla. Ani si nepamatovala, kdy naposledy uronila byť jen jedinou slzu. Otřela si vlhké oči. Věštba se naplňuje. A bude-li mít štěstí, stane se toho součástí.