Amorův omyl - Kapitola 2

Návrat do rodného městečka pro mě byl osvobozením. Konečně jsem se po pěti týdnech zbavil Jonatana. Čekal jsem na to, až ho přestanu vídat, pomalu víc než nadržený manžel (samozřejmě z přísně katolické rodiny, jinak by tohle přirovnání postrádalo smysl) na svatební noc. Měl jsem před sebou ještě čtrnáct dní volna, které jsem využil k setkávání s přáteli, různým sportovním aktivitám od plavání přes běh až po amatérský fotbal, kterému já říkám vesnická kopaná. Prostě jsem se ulejval.

Naneštěstí se můj osud vzpamatoval. Ano začal jsem tomu, co se dělo v létě, říkat osudová setkání. Po celých čtrnáct dní jsem měl od Jonatana skutečně klid. Ani jednou jedinkrát jsem ho nepotkal. Horší bylo, jak často jsem si na něj vzpomněl. Děsilo mě to. Samozřejmě, vždycky jsem na něj myslel pouze jako na blbečka. Hezkého blbečka. Blbečka, ze kterého mi buší srdce. Co to tu zase plácám?

Začal jsem se těšit do nové školy. Plánoval jsem, že si hned pěkně prohlédnu všechny spolužačky a rovnou při té příležitosti omrknu i starší kočky. Chtěl jsem se zamilovat nebo alespoň zakoukat, a tím se zbavit těch otravných vzpomínek a myšlenek na toho vola, které mě neustále pronásledovaly.

Takže v den odjezdu po rozlučkovém ceremoniálu s rodiči, který se málem zvrhl v lacinou ubrečenou komedii, protože maminka nesla těžce, že její synáček opouští rodné hnízdo a pravděpodobně se bude vracet zhruba jednou za čtrnáct dní. Komu by se chtělo cestovat tři hodiny autem každý víkend? A to ještě, když bude mít štěstí, tak jen tři. Mně teda rozhodně ne. Já si ani nebyl jistý, jestli se k tomu uchýlím ob týden, ale něco jsem jim slíbit musel.

Darem na rozloučenou jsem dostal nové auto. Uznávám, že to je docela velký dárek, ale neměl jsem to srdce ho odmítnout. Nešlo o žádné Porsche ani Audinu. Obyčejný Volkswagen golf, který byl ale trochu poupravený, takže rozjezdy s ním připomínaly startování rakety. Navíc byl celý v zelené metalíze a na přední kapotě se pěkně vyjímal Tasmánský čert. Docela pecka auto, co? To se jen tak nevidí. Neprohádal bych asi ani korunu, když bych jim vpálil, že to auto koupili od Marka, což je náš soused (ob pět ulic, ale naši mu vždycky říkají „čau sousede“), který je děsně moc ukecaný a má autodílnu, kde ve volném čase tvoří tyhle voňavky. Mimochodem jeho originální vytuněná autíčka jdou fakt na dračku.

No nebudu tu dál kecat okolo. Nasedl jsem do auta, kde jsem místo třech hodin strávil šest, protože na dálnici byla zácpa, ačkoliv zrovna tam bych uvítal spíš průjem. V Brně jsem pak strávil téměř hodinu hledáním svého nového ubytování. Otravoval jsem zhruba pět lidí na chodníku, než se mi podařilo stavbu, která měla dokonce i název U Šemíka, najít (ten kůň je docela profláknutý, co?).

Ve zděném, zjevně starém domě, jsem pár dlouhých minut pátral po bytě se jmenovkou Šťastný, než jsem ji našel až ve čtvrtém patře. Nejspíš chyba v komunikaci, protože mi ten týpek tvrdil, že bydlí hned ve druhém, a já vůl si to jeho číslo zapomněl uložit. Chodil jsem tedy ode dveří ke dveřím a ony to byly ty poslední. Tadá.

Otevřel mi sympatický mladík, který se představil jako Bořek (hned jsem si vybavil stavitele) a bez větších průtahů mi ukázal můj pokoj, vrazil mi do ruky klíče a rozloučil se s tím, že jde klátit nějakou buchtu. Jo, přesně takhle to řekl.

Byl jsem unavený, takže jsem se ani neobtěžoval s vybalování svojí krosny. Já vždycky raději tahám věci na zádech. S kufry se moc nepřátelím. Přesněji s jejich kolečky. Měl jsem za život tři tyhle vynálezy a pokaždé jsem o obě kolečka přišel hned, co jsem opustil dům.

Rovnou jsem se umyl a svalil do postele. Po dlouhé době jsem cítil vnitřní klid, protože jsem vůbec nepředpokládal, že Jonatana ještě někdy potkám. Podotýkám, že hodně špatný předpoklad.

První školní den a já jdu pozdě. Sakra! Vyloženě pozdě teda ne, ale chtěl jsem chytit nějaké místo vzadu. Tahle škola se jen tváří jako vysoká. Máme klasický rozvrh od osmi do dvou a dva dny v týdnu do čtyř. Jako na střední, akorát je výuka každého předmětu dlouhá hodinu a půl místo tři čtvrtě. Teda v případě přednášek. U seminářů je to obdobné jako na střední, alespoň že tak.

„Dávej pozor!“ osopí se na mě holčina, do které ve spěchu vrazím a jí popadá všechno z rukou.

„Promiň,“ usměji se omluvně a rychle jí pomůžu věci sesbírat. Na první den si toho přinesla docela dost. Několik sešitů, celý penál a pití. Já mám v jedné kapse propisku a ve druhé přeložený list papíru.

„Nevíš, kde najdu 1. B?“ zeptám se.

„Jé, ty seš prvák? Tak pojď se mnou,“ usměje se na mě a rovnou vyrazí dlouhou chodbou, na jejímž konci je učebna, kterou hledám. Nejspíš bych to tedy zvádl i bez jejího doprovodu.

„Tady. Hodně štěstí,“ zamrká a zamíří opačným směrem. Na mou odpověď nečeká, jak jinak. 

Přejedu mlsným pohledem její zadek, kterým obstojně kroutí. S tou bych si dal říct. No, nevidím ji naposledy.

S nádechem vejdu do třídy a začnu se rozhlížet po místnosti, kde to žije tím správným životem. Předpokládal jsem, že se tu lidé nebudou znát, ale vypadají jako dlouholetí přátelé.

Je to naprosto klasická třída s lavicemi pro dva. Prostě fakt jak na střední. Asi úděl soukromých škol.

Akorát si vyhlédnu lavici v rohu, když do mě někdo neomaleně strčí.

„Blokuješ cestu blbečku,“ ozve se hlas, který způsobí hned tři věci najednou: zježí se mi všechny chlupy, zastaví srdce a brada mi spadne na zem, div přitom neprorazí dlažbu.

Automaticky poodstoupím a zírám na to dílo zkázy, jehož jméno asi nezapomenu do konce svého života (jo, Jonatan!), které kolem mě s úšklebkem projde a zamíří přesně tam, kam jsem chtěl já. Do té dobře umístěné lavice, která se nachází vzadu v rohu.

A moje reakce? Jen tupě stojím a vzpamatovávám se z prožitého šoku, zatímco dál částečně blokuji východ a zároveň i vchod.

Uznejte, koho by napadlo, že potkám zrovna jeho dvě stě kilometrů od domova na soukromé škole v jedné a té samé třídě? Proč? Jo, to je fakt ta jediná otázka, která se mi právě teď honí hlavou. Do prdele, proč?

Tenhle kluk je něco jako můj stín. Tohle naše setkávání už mi začíná být krajně nepříjemný a vážně to zavání trapností. Co zavání, přímo smrdí! Jonatan mě pronásleduje už od školky, do školy, na střední a dokonce i na vysokou! Není divu, že tu stojím a přemýšlím, krom jiného, i nad tím, jak navštívím hned v první den děkanát a požádám o překlad na jinou vysokou.

A pak se ve mně ozve moje ego a to mi řekne: Hej, nebuď kretén, přece se tu nebudeš omezovat kvůli jednomu většímu švábovi, no ne?

Titul šváb je pro Jonatana možná ještě milý. Netuším, k jakému hmyzu ho honem takhle přirovnat, ale chápete.

Moje nenávist k němu je prostě fakt daleká a sahá až někam do mých tří let, ale to si nepamatuju. O tom jsem jen slyšel. Ofiko vím, že ho nemám rád už od školky, kde mi ten grázl rozdupal pískový hrad, který jsem stavěl dva dny. Tímto dnem začala naše tichá a někdy i docela dost hlasitá soukromá třetí světová. Možná dokonce čtvrtá nebo pátá, těžko říct, která bude trvat déle.

Ale fajn. Stojím a zírám na ty jeho černý vlasy, co má vždycky tak precizně upravený do takového toho rádoby rozcuchu.

Má na sobě typicky tílko, které obepíná jeho trup tak dokonale, že vypadá, jako kdyby se s ním už narodil. Nosí ho pořád, podle mě ani neví, že existuje i něco jiného. Třeba tričko nebo košile. Má teda snad tucet barev. Někdy žasnu, co to je sakra za barvu, protože jsem ani nevěděl, že nějaká taková v barevné škále vůbec existuje. Naštěstí nenosí takové ty přiteplené červené, růžové a fialové. Má snad sto odstínů modrý i zelený.

Pamatuji si, že na některých má i nějaké idiotské slogany. Jeden, co mě teda fakt dostal, si vybavuji úplně živě. Nikdy to nevzdávej. Jo, přesně jako ten film, a co mě vytočilo snad úplně nejvíc, bylo to, že já ten film miloval. Vážně jo. Ale od té doby, co s tím tílkem přišel, jsem tenhle film hodil do kategorie: nikdy víc. Nechci s ním mít nic společného. Kdyby to bylo možný, dýchám i jiný vzduch. Ale kupovat si kvůli tomu kyslíkovou bombu a chodit tu s maskou jako blbec zase nebudu.

Proč nosí tílka v zimě, v létě a vůbec pořád, to chápu jen částečně. Má tělo, po kterém slintá snad každá ženská a možná i nějaký ten buzík, případně metrouš nebo jen obyčejný kluk, co by chtěl vypadat stejně. Prostě opravdu moc lidí. On není teda druhý Dwayne Johnson nebo Vin Diesel (žádný klasický „rambič“). Ne. On je atlet s perfektní kostrou. Samozřejmě potaženou svaly, ale ne přehnaně. Tak akorát.

Občas si přes tílko vezme mikinu anebo bundu. Hlavně v nepříznivém počasí. Není tak odolný jako lední medvěd a rozhodně nemá takový chlupatý porost. Ovšem jakmile se ocitne v místnosti, hned ze sebe svléká přebytečnou látku.

Zase nechci znít, jakože tu nad ním slintám. To chraň bůh. Jen si myslím, že je dobrý vědět, jakého idiota nesnáším, ačkoliv v poslední týdnech si svými pocity až tak jistý nejsem. V opilosti mě napadlo, že ho mám prostě rád, ale druhý den jsem tu myšlenku zazdil. Nemůžu mít rád jeho! Je to Jonatan a navíc chlap!

No. Možná už bych se mohl pohnout z místa a přestat na něj civět jako na boha. Přesněji teda jako bůh nenávisti na boha lásky, protože soudím, že mezi těmi dvěma nebude moc sympatií stejně jako mezi námi. O sobě už sice delší dobu pochybuji a teď tomu není jinak, ale nehodlám se tomu bušení srdce, které jeho osoba vyvolává spolu s oplzlými myšlenkami, poddat.

„Blokujete vstup,“ pronese dívčí hlas.

Jsem právě vytočený víc než vrtule u startujícího letadla, takže se k té slečně otočím s naštvaným výrazem.

„Drž zobák, slepice,“ odfrknu si.

Jsem zbytečně drsný. Vím, že ona za toho vola, co existuje už dvacet let, nemůže, že ani nemůže za to, že je to vůl, ani za to, že je zase se mnou ve třídě. Neví o ničem, nemá šajna. Byla prostě první nasnadě.

„Prosím?“ vyjeví se. „Co si to dovolujete?!“

Jo. Kdo mohl vědět, že je to něco jako moje třídní? I když bych klečel, tak by byla menší jak já! Hrbil jsem se a stejně jsem jí koukal někam na temeno a skenoval její úhlednou pěšinku a dva culíčky. Dva culíčky! V pětatřiceti! S fialovými gumičkami!

Tak pardon, ale nikdo mi snad nemohl mít za zlé, že jsem jí netipnul na profesorku.

Děkanát jsem navštívil v podstatě hned. Zavedla mě k fousatému muži a postěžovala si na neurvalé chování. Dostal jsem slušný sprdunk a k tomu ještě lekci slušného chování. Navrch, za domácí úkol, desetkrát ručně přepsat školní řád. Pecka. Změnil jsem názor okamžitě, na střední to bylo přísné daleko méně.

A aby toho nebylo málo, když jsem se vrátil do třídy, zbylo na mě jen jedno jediné volné místo. Hádejte vedle koho, můžete jednou.

„Seš pěknej blbec,“ šeptne Jonatan hned, co sebou vedle něj plácnu.

„Drž zobák,“ poradím mu a z boku ho propálím vražedným pohledem.

„Ten si drž sám,“ odvětí.

„Debile.“

„Idiote.“

„… takže budete na pokojích tak, jak sedíte v lavicích, to je čestné, že?“ dolehne ke mně poslední věta z proslovu milé paní profesorky, která mě nejspíš nebude mít nikdy v oblibě.

„Já nechci být na pokoji s tímhle!“ zaprotestuji automaticky a prstem ukážu vedle sebe.

A to ani nevím na jakém pokoji a kde vlastně.

Jonatan se uchechtne a profesorka mě propálí pohledem. „Neptala jsem se vás, pane Kučero. Nemáte vůbec žádné slušné vychování! Budete s panem Niglem, tak se s tím smiřte.“

Vyvalím na ni oči a hlasitě si odfrknu. Pár lidí se na mě nechápavě zadívá, ale je mi to putna. Složím ruce pod prsy a rozhodnu se až do konce hodiny mračit.

Z toho, co říká dál, mi dojde, že se jedná o klasický seznamovák na čtyři dny, kam máme jet úplně všichni a o kterém jsem něco málo už věděl, protože se to psalo v papírech, co dorazili domů. Jen jsem na něj pozapomněl. Vyrážíme ve čtvrtek, takže pozítří. Do té doby budu doufat, že mi něco přejede nohu.

Když rozpustí naší první hodinu, hned se otočím na svého souseda. „Proč si taky něco neřekl?!“

„Protože nejsem debil jako ty a nehodlám si to v první den podělat,“ pokrčí rameny a sebere nepopsaný list papíru, který složí a narve do kapsy. Přišel s úplně stejným vybavením jako já, což mě opravdu štve. Nechci s ním mít nic společného.

„Podělat?! Nemáme se rádi, nikdy nás nikdo nedával dohromady!“

„Jo, ale tady nejsme u nás. Nikdo o našich sporech neví, ale neboj. Ono jim to dojde,“ ujistí mě a zvedne se.

Cestou mě neopomene strčit do hlavy, div si nerozbiju nos o desku stolu. „Ty seš takovej kretén!“ zavolám za ním. Otočí se a ukáže mi prostředníček.

Proč on? Proč mé srdce, včetně celého zbytku těla, reaguje zrovna na něj?

My dva v jednom pokoji? Ne. To prostě nemůže dopadnout dobře. A to se mi ten poslední monokl od něj, co mi vrazil na rozloučenou, zahojil teprve před týdnem.

Zvednu se a nenadšeně zamířím pryč. Při cestě přelidněnou chodbou přemýšlím nad tím, jak by se z té seznamovací akce dalo vykroutit. Do doby než se mi rozehraje telefon.

„Ano, mami?“

„Ahoj, tak jsem ti poslala potvrzení o platbě za ten váš školní výlet. Víš, kdyby náhodou. Máš to v mailu. Tak si to pro jistotu vytiskni. A taky jsem ti nějaké peníze poslala na účet. Užij si to s novým spolužáky a hlavně nic nevyváděj! Zavolám ti ještě večer, ano?“

Všechny mé plány, kterak se té seznamovací akci vyhnu, mi právě mávají na rozloučenou. Mohl bych si sice zlomit obě nohy, ale na to se mám moc rád.

„Ano, ahoj mami,“ rozloučím se a zním jako někdo, kdo právě přeje upřímnou soustrast.

Zasranej osud!

„Tak co, Osude? Kolik tipuješ?“ rozhlédne se Amor kolem sebe, zatímco sedí na lavičce před budovu školy a pozoruje hádající se dvojici Mariána a Jonatana.

Oslovený se zjeví vedle něj. „Zase se chceš sázet?“

„Ano, koukej na ně. Taková krásná aura! Tipuju dva týdny do první pusy.“

„Vzteklá aura nevěstí nic dobrého. Já tipuji dva měsíce,“ přistoupí na jeho hru Osud a taktéž se zadívá na vášnivě gestikulující dvojici.

Amor si povzdechne. „Právě že ty vůbec nerozumíš mezilidským vztahům! Nevidíš ty jiskry, co kolem nich lítají? To je jasná známka vášně! Tohle projedeš,“ zasměje se Amor a věnuje svému kolegovi vítězný úsměv.

„Já že neznám mezilidské vztahy? Vím toho daleko víc než ty!“ ohradí se Osud.

„Prd víš, lidé si myslí, že zrovna ty víš všechno. Ty přitom ani nevíš, kdy se spolu poprvé políbí! A to si říkáš osud. Ha ha ha.“

Osud si naštvaně složí ruce pod prsy. „Každý má možnost volby, Amore. Už jsem ti to vysvětloval asi tisíckrát! Záleží na tom, jakou cestu si zvolí! Zatím to vypadá, že mé dva měsíce jsou správně.“

Amor mávne rukou. „To jsi říkal i posledně a jak to dopadlo? Prohráli jsme oba. Nakonec si po měsíci nedali jen pusu, ale rovnou to vzali se vším všudy.“

„Víš, že si tu pusu taky nemusejí dát vůbec? Ale dobře. Nemám čas na to se s tebou hádat. Na rozdíl od tebe, já toho mám na práci daleko víc,“ odfrkne si Osud.

„Jen si běž, já ještě budu chvíli sledovat. Je to docela zajímavý.“

Amor dál s lehkým úsměvem pozoruje dvojici. Vidí a slyší daleko víc než člověk. Zřetelně vnímá obě srdce, které hlasitě buší. Za ta léta si je dobře vědom toho, že vztek sice rozpumpuje krev, ale ne tak dobře jako počínající projevy sympatií, okořeněné o notnou dávku odmítání. Kam se na ně hrabe zlost!