Amorův omyl - Kapitola 32

„Do prdele, to je provoz, sakra!“ ulevím si a nakloním se nad volant svého vyvoněného autíčka, jako by to snad mělo zvýšit pravděpodobnost, že se kolona zmenší.

Po dalších dvaceti vteřinách popojedeme o nějakých deset metrů, zatímco zuřivě těkám zrakem mezi Jonyho stále více otékající pusou a silnicí před sebou.

„Měli jsme jet šalinou, to by snad bylo rychlejší,“ pokračují dál v samomluvě.

Abych vás uvedl do situace – to lupnutí, které se ozvalo po mé ráně, pocházelo z Jonyho předního zubu, jenž se mu jaksi zlomil. Teda, ne „jaksi“ ale mou vinou, za kterou se nutno dodat vůbec necítím špatně. Navrch si prokousnul ret, takže moje nabídka k čaji vzala za své. Místo toho jsme šli k nám, aby si umyl pusu a nešel ven s hubou celou od krve jako nějaká reklama na lidožrouta. Podařilo se nám zastavit krvácení, či spíše studené vodě. Následně jsme naskočili do auta a zamířili směr pohotovost, neb nevíme ani jeden, kam jinam zamířit. Jony dokonce nechtěl jít vůbec nikam, že prý se domluví s vlastním zubařem a nechá si prostě ten zlomený zub opravit. Nedal jsem si říct. Jeho spodní ret čím dál tím víc připomíná nádor v pokročilém stádiu. Mražená zelenina, jíž si tiskne k puse, evidentně nemá valné účinky. Minimálně ne na otok.

Profrčím přes nákupní zónu s pocitem, že klidně můžu přijít o řidičák, protože absolutně nedodržuji pravidla silničního provozu a výmluva se zlomeným zubem by asi polici nestačila na označení: „vážný případ“. Postupem času mi taky dochází, že mu s tím asi prd zmůžou.

Prudce zabrzdím. „A jo sakra! Můžeme to vzít tudy!“

Urychleně a totálně proti pravidlům hodím blinkr, přejedu přes plnou a zahnu vpravo přímo na zákazu odbočení. Resp. Zleva sem můžete, ale zprava ne. Přitom mě vytroubí snad celá kolona. Avšak policie nikde. To bude sranda, až mi přijde domů pokuta za dvacet tisíc…

Můj nápad se ukáže jako dost chytrý. Během pěti minut parkujeme v areálu nemocnice. Cestou Jony vyhodí zeleninu do odpadkového koše. Chvilku nám zabere najít zubní pohotovost, další chvilku sedíme v čekárně. Nutno dodat, že v absolutním tichu. Tedy lidí je tu dost, ale my dva se spolu nebavíme. Jony je od té rány velmi málomluvný. Nejspíš ho bolí pusa, čemuž se nedivím, ale že bych ho litoval? Pardon, ale to fakt ne. Ano, až tak škodolibá svině jsem. Docela by mě zajímalo, kde se na mě bude jednou vařit voda. Doufám, že u nás v koupelně. Dlouho jsem si nedal horkou vanu.

Jony přijde na řadu až o skoro čtyřicet minut později. Čili můj spěch a porušování pravidel se ukáže jako zbytečné riskování.

Při čekání na něj se zabavím hraním Temple Run na mobilu – jediná hra, kterou mám.

O další půlhodinu později vyleze ven v podstatě ve stejném stavu, jako šel dovnitř, čili půlka zubu stále chybí.

„Tak co? Oni ti s tím nic neudělají?“ zajímám se. „Cos jim řekl?“

„Ne, musím za svým zubařem. Říkal jsem ti to a co bych jim asi tak vykládal? Pravdu,“ huhlá.

„Cože?!“ vyjevím se.

„Řekl jsem jim, že jsem provedl blbost a dostal za to do zubů. V pohodě, akorát se zubem stejně musím ke svému zubaři. Buď si řeknu o implantát, nebo mi udělají můstek případně korunku, to je tak všechno, co mi bylo sděleno,“ pokrčí rameny.

„Aha,“ přikývnu. „Bolí to?“

Tak fajn, už mě dostihlo něco jako pocit sounáležitosti. Možná s kapkou soucitu.

„Teď už ani ne, v první chvíli jsem myslel, žes mi snad urval celou čelist, ale teď už je to jen citlivější. Navíc mi píchli něco proti bolesti a prý si mám prvních pár dní dopřávat čtyřikrát denně ibalgin,“ uchechtne se, nebo spíš udělá něco na ten způsob. Vzhledem k monstróznosti jeho rtu to vypadalo jako úsměv sériového psycho vraha.

„A co ten otok?“

„To splaskne,“ mávne nad tím rukou. „Spíš mě zajímá, co chceš dělat teď?“

Dobrá otázka a konečně na ni můžu klidně odpovědět. Je čas žít. Mladší už nebudu a v lepší formě asi taky ne. A navíc nikdy nevím, co mě potká zítra.

„Musím udělat prezentaci do práce na zítřek. Potřebuji si ji natrénovat, ale pak budu mít volno.“

„A věnuješ své volno mě?“

„Jo,“ odvětím úsečně a zamířím ke dveřím. Práce volá.

Tři… čtyři… pět –

Šest večer.

Sedím u svého stolu a konečně můžu s úspěchem říci, že umím prezentaci vyprávět líp jak básničku o křišťálové studánce, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Mimochodem znáte to? Josef Václav Sládek asi netušil, že se tento jeho výtvor bude jednou učit každý žák na základní škole. Paradoxně si ji pamatuji ze všech básniček, které jsem se kdy učil, nejvíce. Dokonce i máma jí znala, když mi s tím tenkrát pomáhala. Jasně – u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž si jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!“ – je taky známá věc. Filmové zpracování Erbenovy Kytice bylo v mých dvanácti letech asi nejhorším hororem na světe. Hlavně Svatební košile mě dost vyděsila. Dobré dva roky jsem odmítal chodit o dušičkách na hřbitov, abych nepotkal umrlce. Ale dost o básních.

Víte, ten pekelný stroj nad postelí s dotěrným tikáním (jednoduše hodiny) mi pije krev už asi od tří. Očekával jsem, že budu rychlejší. Jenomže Tomáš se pohádal s Bořkem. Všechno jsem slyšel, i když jsem vůbec nechtěl a dost mě to rušilo v činnosti. Tom podezříval Bořka z podvádění a ten zase jeho. Vylezlo z toho nedorozumění na obou stranách. Zkrátka komunikační šum. Minimálně to si vzájemně tvrdili. Vyměňovali si názory zhruba dvě hodinky, než nastala krátká pauza provázená dvojitým třísknutím dveří. Poté se pro změnu usmiřovali. Nijak potichu. Netroufnul jsem si na chodbu vystrčit ani prstík, ačkoliv se mi v době jejich nejlepší chvilky opravdu chtělo na toaletu. Zvládl jsem to zadržovat celých dvacet pět minut, než se smiřovací proces konečně přesunul z chodby do pokoje.

Sáhnu po telefonu a napíšu strohou zprávu: Přijď.

Tak jo. Nedávné události mě zbavily přesvědčení, že realita má jeden jediný rozměr, založený jen na tom, co člověk chce udělat, co vidí, slyší a může si klidně ohmatat. Podle mě existuje i něco víc, něco nad možnostmi lidského chápání. Nehodlám se v tom složitě babrat. Jen taková zmínka na okraj.

Natáhnu se pro banán, který jsem si připravil už po obědě. Rozhlédnu se po pokoji. Potřeboval bych vymalovat. Má postel je jako stvořená pro skupinový sex. Mám tu nové letiště s vysokým čelem. Kvalitní matrace, které stály víc než celá ta nádhera z bukového dřeva. Každopádně strohým bílým stěnám, místy lehce oprýskaným, by prospěl alespoň nový nátěr případně barvička, ačkoliv na ty mě zrovna dvakrát neužije. Rozhodně nerozeznám červenou od bordó ani nevím, jak vypadá bordó, ale Sára o té barvě často mluvila, a kdykoliv ji měla na sobě, shledal jsem to jako červenou. V podstatě stejný problém mám s Bořkem. Údajně miluje své „kanárkově“ žluté tričko. Upřímně, nechápu, v čem je to tričko jinak žluté než jiné „nekanárkově“ žluté triko. Je to prašť jako uhoď. Prostě žlutá barva, a jestli v tom má prsty kanárek nebo ne, už mě fakt netankuje.

Než dorazí Jony, rozhodnu se spořádat krom banánu jednu snickersku, kterou jsem zabavil klukům a rovnou přitom ochutnal i Tomášovu střechu z bebeček (tím ochutnáním myslím zblajznutí tří tak centimetr tlustých kousků…). Ten kluk fušuje cukrářům do práce… jo, nedělám si prdel. Od té doby, co s námi bydlí, si přijdu skoro, jako kdybych tu měl mamku. Ta taky pekla minimálně jedenkrát týdně. Škoda, že s vařením už se tu nemám jako u mamči. Tomáš sice občas něco ukuchtí, Bořek taky, ale já nikoliv. Nějak jsem tomu nepřišel na chuť a je mi blbé jíst jejich jídla, neb si pak připadám jako vyžírka. Ovšem jejich nabídky k pohoštění odmítám opravdu málokdy, na druhou stránku si říkám, že hloupý je, kdo nabízí, a ještě větší vůl, kdo nebere. Pokud však nevaří oni, připadám si jako bratr králíků napůl masožravých, živím se různou zeleninou, ovocem a narychlo osmahnutými plátky přírodního masa s tunou grilovacího či jiného koření. Někdy zkuste namočit vepřové do kari s kurkumou v oleji a pak osmažit. Chutná to poměrně mňamózně, hotová indická kuchyně! A pečivo? To mi vždycky zplesnivělo, takže už ho raději nekupuji. Stejně jako různé salámy a sýry v plastových obalech. Nějak mi přijde, že živit jednoho člověka znamená neustálé vyhazování jídla. Nechápu, proč taky nedělají výhodná balení pro jednotlivce, proč vždycky pro rodiny? Jasně, byly dny, kdy jsem byl u Sáry, která samozřejmě funguje jako každá druhá slečna – vaří. Takže v těch chvílích jsem byl spokojeně napapaný. Ovšem nevýhodou pendlování mezi dvěma byty bylo právě jídlo – doma se mi dost kazilo. Avšak vyhazování potravin v současnosti nejspíš odzvonilo. Doufám.

Při civění do blba mi padne do oka lahev olivového oleje. Stojí na kuchyňské lince poblíž dřezu. Najednou nedokážu myslet na nic jiného, než na to, jak jsme s Jonym tehdy u nás na chatě tento exkluzivní za studena lisovaný olej využili k prvnímu společnému sexu. Zrovna tahle vzpomínka patří k těm hodně dobrým. Pamatuji si vše, jako by se to stalo včera. Horší je, že jsem dodneška zadělanou osušku ani prostěradlo nevytáhl ze skrýše ve svém pokoji…, pokud to už neudělala máma, která by však určitě nemlčela. Což mi připomíná, že bych se tam měl někdy vypravit a místo praní to asi rovnou vyhodit, když to nikomu nechybí.

Ucítím poklepání na předloktí a otočím hlavu. „Co?“

Do nosu mě praští vůně sexu. Bořek se ani neobtěžoval obléct, když nepočítám boxerky, jinak je zcela nahý. Hruď a ramena má pokryté slabou vrstvou potu. Je celý zadýchaný, nejspíš jeho tělo spotřebovalo víc kyslíku, než dokázaly plíce poskytnout. Mimoděk mě napadne, jestli se dneska třeba neocitnu v podobné situaci.

„Co se děje? Vláčíš se tu bytem, nemluvíš, nekoukáš a my si děláme starosti.“

My. Super. Proč sakra nežiju sám? Navíc tipuju, že jejich poslední starosti jim možná tak způsobil lubrikační gel, nikoliv má maličkost.

„Nic, co by se dělo.“

Bořek svraští čelo a přeměří si mě vševědoucím pohledem. „Moc přemýšlíš a víš, že to ještě nikdy nikomu nepomohlo… Přijde?“

„Jo…“

„Kdo?“ zajímá se Tomáš, který je na tom s dechem i (ne)oděvem podobně.

„Ale Mariánův přítel,“ odpoví Bořek.

„Cože?!“ vyjevíme se unisono s Tomem.

„Třeba ani nebude můj přítel, ještě nepředbíhej!“

„A co Sára?“ valí bulvy Tomáš.

Bořek se k němu přemístí tak rychle, že ho přišpendlí k lince. „Posloucháš ty mě vůbec někdy?!“

Tomáš začne něco namítat – otevře pusu a linou se z něj slova, spíš šepot. Bořek z něj nejspíš chce udělat nedílnou součást naší kuchyně, jak na něj tlačí čím dál víc.

Že by dnešní den přál dohadům?

„Než se začnete znova přít, můžete se raději přesunout k sobě?“ požádám je hlasitě.

Oba se na mě podívají. Periferním viděním zaznamenám něco letícího, jako by snad vystartovala pidi oranžová raketa. A pak na Bořkových zádech přistane naježená Amélie.

„Zatraceně, krucinál, do kočičí prdele! Ona má snad vzteklinu, nebo co jí poslední dny hrabe,“ rozčílí se Bořek.

Povede se mu tygra ze svých zad shodit a s lamentováním jí nemilosrdně zvedne ze země za volnou kůži za krkem jako kotě a vyrazí ke svému pokoji následován pochechtávajícím se Tomášem.

Nejspíš už se jí jejich dohady taky přejedly, a tak se rozhodla je přerušit. Nebo je to jen nějaké mimoňové období. Zvířata občas mívají zkraty, stejně jako lidi.

Bořek se s Tomášem často mazlí… nebo jednoduše – mají se k sobě. Na veřejnosti ani tak ne, ale tady doma jo, pokud se zrovna nehádají.

Jonatan nesnášel objímání a podobné projevy náklonosti. Vypadalo to dřív, jako by to nikdy neschvaloval.

Což působilo skoro až urážlivě vzhledem k tomu, kolik jiných věcí provozoval s železnou pravidelností. Sex v nesčetných chvílích a na různých místech? Občas hezká slova? Vyžadování nevěrnosti a přitom chuť po pravém opaku? Dlouhé líbaní, přímé doteky?

A tenhle chlap „neschvaloval“ mazlení v kamarádství s výhodami. Jako by to snad díky tomu všechno bylo špatně, jako by někdo takový neměl zdravý rozum. Dost mě zajímá, jaké to bude teď. Někde hluboko uvnitř mám obavu z toho, že vše bude opět stejné. Nejspíš zbytečnou.

Sára byla krásná, hladká pleť bez vad a úžasné ženské tělo, plus dokonalý vkus. Její volnomyšlenkářský až flegmatický postoj měl taky hodně do sebe. Potrpěla si na pěkné a drahé oblečení. Má jen pár kousků ve skříni, ale zato jaké – alespoň soudě dle těch cenovek, které jsem občas spatřil.

Jony nikdy takový nebyl. Respektive na módu si potrpěl, ale postoj k životu zaujímal odlišný. Až teda na to, že jsem ho za celé ty roky – prakticky od školky až do dnes – nikdy neviděl v obleku. Možná bych klidně mohl zauvažovat nad otázkou, jestli vůbec tuší, co je to smoking nebo sako a kalhoty s košilí nikoliv s tílkem v zelené barvě.

Pokud Sára byla volnomyšlenkářská a flegmatik, pak Jony je úzkoprsý a cholerik.

Proč je vlastně teď srovnávám? Jak můžu porovnávat muže se ženou? Beru je jako své bývalé partnery, ačkoliv o Jonym se to tak úplně říci nedá. Nikdy jsme neměli skutečný vztah. Ani nevím, jak se v takovém vztahu bude chovat. Každý se v partnerství obvykle projevuje jinak než v přátelském vztahu. Třeba nakonec zjistíme, že spolu nedokážeme být. Se Sárou mi bylo opravdu fajn, a kdyby se najednou nerozhodl mě dostat, určitě bych s ní byl svým způsobem šťastný. Doopravdy, protože bych nemohl zoufat nad ním, nechtěl bych a nepřipouštěl si to.

Hm. Zase brouzdám ve vodách, které jsou moc hluboké. Přemýšlím nad volovinami.

„Ty seš snad úplně hluchej. Chudák by se dřív dozvonil prezidentovi než tobě. Už jsem mu pípnul, tak se připrav, za chvíli je tu.“

Prudce zvednu hlavu k Bořkovi, který za těch pár minut mé filozofické chvilky změnil svůj zjev skoro k nepoznání. Je dokonale učesaný, oblečený v upnutých džínách, modré košili a navoněný výrazným kořeněným parfémem – a usmívá se jako měsíček na hnůj. Tom postává za ním a významně si poklepe na hodinky.

„Tak pojď,“ pobídne Bořka.

Ten kývne. „Jdeme na jídlo a asi do kina, tak hodně štěstí, Majo.“

Koukám, že jsou proměnlivější jak počasí.

Usměji se a pohlédnu na dveře za jejich zády. „Díky, užijte si to.“

Bořek se otočí a cestou ke dveřím plácne Toma přes zadek, obtočí mu ruku okolo krku a obdaří jeho tvář mlaskavou pusou. Jako kdyby byli na líbánkách.

Není nic horšího než být obklopen šťastnými, zamilovanými lidmi a přitom si připadat jako oživlá mrtvola. Chvilku počkám, než za nimi zaklapnou dveře. Projdu kuchyní na chodbu. Jsem zhruba v půlce cesty, když se ozve nesmělé zaklepání a Jony vstoupí dovnitř.

A není cesty zpátky.

Ačkoliv skutečnost je taková, že nebylo nikdy. Kdybych byl v téhle situaci tak před sedmi lety, nezabýval bych se tím. Prostě bych si našel nějakou buchtu a ojel jí. Prvně bych jí teda obeznámil s tím, že jde jen o sex. Když by za to stála, rozhoupal bych se v něco víc. Bylo to s Jonym jiné? Asi jo. Ale je třeba tomu dávat širší rozměr a pitvat proč? Rozhodně ne. Žádné škatulky, je to, jak to je.

Někdy prostě něco musíte udělat, něco přímého. Neuhýbat a neschovávat se před pravdou… nebo leda zešílet, to je taky řešení.

Jojo. Sebeanalýzu přesně teď potřebuji. Psychologické poradenství ve vlastní palici. Ačkoliv je tohle všechno důležité, mám před sebou daleko důležitější problém. A zrovna moje úvahy jsou vedle tohohle skutečného problému, který si zouvá boty, naprostými prkotinami.

Moje máma vždycky nesnášela, když jsem používal sprostá slova (kdyby věděla…). Podle jejího názoru byla jen pro nevzdělance – nízká a zbytečná. Nicméně až jí sdělím, s kým hodlám být a že si rozhodně nevezmu ženu, s níž jsem zplodil dítě, určitě mě nazve debilem. Pokud ne nahlas, alespoň v hlavě. Na tohle se doopravdy netěším, každopádně řešit to teď taky není ideální.

Přestanu tupě stát na chodbě a zamířím k němu, když se dostanu na dostřel, odkašlu si a promluvím.

„Ahoj…“

„Čau, tak co prezentace?“ zajímá se.

„Dobrý, umím, koukám, že tvůj xicht už vypadá líp,“ všimnu si jeho skoro normální velikosti spodního rtu.

„Jo,“ usměje se.

Až teda na ten zub, ten jaksi nedorostl. Nečekaně…

V tichosti zamíříme do mého pokoje, Jony si ještě skákne opláchnout ruce a dopřeje mi tak minutu na rychlý úklid. Když dorazí zpět, stojíme naproti sobě jako tydýti. Zadívám se do tváře, kterou tak dobře znám. Vypadá nervózně a zasmušile mezi obočím má zamračenou vrásku, jež naznačuje, že toho v posledních dnech moc nenaspal. Celkově mi přijde, že není úplně ve své kůži.

„Máš něco na srdci?“ zeptám se. Kde jenom začít, co? „Sorry, za tu ránu,“ dodám.

„Jo, jasně. V pohodě.“

Zvednu ruce a promnu si oči. Zamířím k posteli, posadím se a zakryji svůj obličej dlaněmi od čela až po bradu. Něco zamumlám. Rozhodně mě nemohl slyšet. Řekl jsem něco dost překvapivého i pro mě. Natož pro něj.

Pozoruji ho mezírkami mezi prsty.

„Neslyšel jsem tě,“ přizná a udělá krok kupředu.

Já vím. Zopakuji to. Později.

Musím být fér. On si koneckonců neustále pouští pusu na špacír už od doby, co jsme se potkali mezi futry v nemocnici. Už si ulevil od všeho, co ho tížilo na srdci. Chci to slyšet znova. Nejspíš ujištění, že nešlo o přelud a slyšiny.

„Jaký vztah si mezi námi představuješ?“ zeptám se.

„Jaký? Tak… já bych rád…, abys byl můj…“

Když nic jiného nenásleduje, prudce se mi sevře hrudník, obočí mi vyletí až ke stropu nebo možná k samotným nebesům, protože mi konečně docvakne, že tohle… jsem prostě chtěl. Můj bože. Skvělý pocit přiznat pravdu i sám sobě.

„Tvůj co?“ sonduji a přestanu skrývat tvář.

„Přítel? Milenec? Partner? Všechno dohromady, ideálně.“

Šok mi projede celým tělem a uvědomím si, že jsem snad už ani neočekával, že tenhle moment někdy přijde. Jako kdyby mi události posledních dní došly až teď. I když mi to neustále opakoval, podvědomě jsem očekával, že vycouvá. Stejně jako předtím.

„Promiň,“ popojde o dalších pár kroků ke mně.

Najednou opakuje ta slova pořád dokola, s každým krokem, jímž se blíží ke mně. „Promiň… promiň…“

Přidřepne si na kolena přímo přede mnou a na ty mé položí dlaně. „Všechny ty roky byly zbytečnost, jasně. Já vím, ale i tak nechci další předstírání. Lhát sám sobě, lhát tobě. Prostě celý to bylo špatně. Ani jsem nevěděl, že všechno komolím. Nevěděl jsem, že můj mozek je tak blbej…,“ hluboký hlas se zadrhne. Mou tvář od té jeho dělí jen kousek. Jeho hlas poklesne skoro na úroveň šepotu. „Jen jsem se prostě bál, tolika věcí. Blbostí, chápeš? Úplných blbostí, víš? Co mě to kurva napadalo za nesmysly? Léta ses mi líbil a v podstatě od té doby, co jsme si začali, tě mám rád… i v cizině, i tady, pořád. Monice jsem to tenkrát taky psal, že tě asi miluju a je to v pěkný prdeli. Měl jsem ti to říct. Ale ty hovna, co se mi honí hlavou, mě totálně zasekaly a dostaly do hajzlu… a já za to zaplatil, ne penězi, ale rovnou tebou. Obětoval jsem to, co bylo mezi námi, jen kvůli svojí hrdosti a nevím egu? To je asi jedno.“

Bolest, která z něj číší, a upřímnost jeho sdělení mi div nevžene slzy do očí. To je ale drama co? Nejspíš si něčím takovým musí projít každý, jinak by byl život nuda. Ve finále nelituji toho ztraceného času. Určitě měl taky svůj důvod jako všechno. Jen je mi líto, že si uvědomil všechno takhle najednou. Postupný proces by byl méně náročný.

Ale tohle…

Vypadá, jako kdyby měl přijít konec světa. Přitom už by mohl vědět, jak si u mě stojí. Ta rána snad stačila. Ve všech liniích jeho těla, v chraplavém tónu jeho hlasu, v zoufalém výkřiku, který jako by číhal pod tou svalnatou slupkou, jako kdyby očekával odmítnutí.

Přesto mi připadá, že se můj svět začal otáčet… nabírat správný směr? A Jony pořád pokračuje. Včera mu to nejspíš nestačilo.

Dlouze a zvolna vydechne. „Takže mě omluv, nebudu tě už žádat o odpuštění. Jsem už smířený s tím, že jsem to posral a nejspíš není cesta zpátky. Tři roky jsem byl ztělesněná lež, ale i tak mě pomyšlení na to, že jsem obětoval všechno to pěkné, co mohlo být mezi námi…, sere, jo, strašně mě to sere.“

V hutném tichu, které následuje, těžce polku a pootevřu ústa. Skoro jako kdybych nemohl dýchat, nicméně jde o překvapení. Přehrávám si v hlavě celý ten monolog.

Monice jsem to tenkrát taky psal, že tě asi miluju a je to v pěkný prdeli. Měl jsem ti to říct.

Zčistajasna se moje srdce rozhodne zastavit a znova rozjet bomby v daleko větším stylu. Záhada roky staré Facebook zprávy odhalena?

To znamená… že… už… tenkrát?! Vážně?!

„Kurva,“ utrousím tiše.

„Jo, jsem korunovaný vůl, ale i tak bych chtěl… druhou šanci,“ zapátrá očima v mojí tváři.

Jen před ním sedím s kamennou tváří a očima střílím kolem sebe. Přijde mi hrozně těžké zaostřit. Až jeho ruka – sleduji, jak se zvedá a dotýká mojí tváře. Špičkami prstů přejíždí po mých lících až k bradě. „Hrozně moc.“

Cítím teplo jeho dlaně, vdechuji mužnou vůni překrytou slabým parfémem.

„Doopravdy…“

Položí mi dlaň na rameno a druhou rukou zajede k týlu hlavy, až mi prsty vjede do vlasů.

Jsem ztuhlý jako kus ledu. Páteř mám ukázkově narovnanou, paže poklidně složené v klíně. Ale po pár vteřinách se podvědomě nakloním. Nepatrně přesunu horní polovinu svého těla směrem k němu, zprvu jen tak lehce a pak víc. Rychlým pohybem ovinu paže kolem toho člověka, který mě už tolik natrápil, až to hezké není. Nic se nezměnilo. Mé city jsou stejné a bůhví proč, tohle zjištění mě trochu vyděsí.

Tenhle korunovaný vůl je pro mě důvodem všeho. Už příliš dlouho jsem se ho nedotkl. Chybělo mi to. V tom okamžiku, kdy se setkáme očima, pochopím, že je čas. S Jonym jsem toho zvoral už hodně. Došlo k mnoha přešlapům, zbytečným ba někdy možná i úmyslným nedorozuměním, tolik let, tolik odpírání a popírání. Všechno špatně.

Slova se vyderou z mé pusy sama od sebe. „Chci být s tebou. Taky tě pořád miluju.“

Škubne hlavou tak prudce, až mu lupne za krkem. Děsivý zvuk. „Cože?“

„Že už mi tu nemusíš nic vysvětlovat, prostě dobrý. Stalo se. Chci být s tebou.“

Několikrát mávne víčky, než na mě upře vykulený pohled. „Nechápu…, myslel jsem si, že ta rána byla poslední tečka.“

„Snad jsem ti říkal, že ti věnuji svůj volný čas ne?“

„To jo, právě, myslel jsem, že už mě definitivně odpíšeš a pošleš do horoucích pekel.“

Aha. Bazinga! Jo, nic jiného mě momentálně nenapadá.

„No tak to sis zase myslel špatně. Ta rána byla spíš tlustou čárou za minulostí.“

„Do háje, a já celé odpoledne už myslel, že je po všem.“

„No, když to vezmu kolem a kolem, nic moc jsem ti k tomu vlastně neřekl,“ připustím váhavě. Teoreticky se tahle jeho úvaha dá i chápat. Vzhledem k situaci. Jo, asi jo. Zrovna tohle bych nenazval paranoidními myšlenkami – napadlo by to kde koho. Zkrátka pesimismus.

„Mám ale jednu otázku,“ nadhodím.

„Ven s ní.“

„To o té zprávě Monice…, to bylo… v době, kdy ta fotka…?“

„Jo. Měl jsem slabší chvíli a připustil si, že k tobě cítím víc. No ale pak jsem sám sebe utvrdil v tom, že o nic nejde.“

S ohledem na to, co všechno už mi stačil vysypat, je tohle prkotina. I tak mě to nevím proč úplně nastartovalo. Kdybych si to tenkrát přečetl místo posílání fotek, možná bych býval sebral odvahu a mohlo to dnes být jinak.

Ježíš! Kašlat na co by kdyby.

„Takže… asi už máme jasno,“ zasměji se.

Konečně!

Dlaní na zátylku mě tiskne blíž k sobě. Pomalu se nahne a já podvolím. Uvolním napětí v ramenech. Natočím k němu tvář, zatímco vnímám, jak se zachvěje. Vtahuji všechny ty pocity jako houba a snažím se je vrýt hluboko do mozku. Hlavně nezapomenout. Ani jeden dotek. Začnu mu dlaní přejíždět nahoru a dolů po zádech. Snad pro jeho uklidnění, snad pro mé. Vyjasnění mezi námi přerušila další bouře, tentokrát spíš taková letní, žhavá, než nepříjemná pouštní s přívaly štípajícího písku, jenž vás může udusit.

Zadívám se do jeho očí a pomalu nakloním hlavu v jasném gestu. On však tou svou ucukne.

„Potřebuji sprchu!“ vyskočí do stoje. Ztráta rovnováhy v podobě jeho těla mě málem pošle k zemi, ale povede se mi udržet balanc.

„Cože?“ nechápu.

„Sprchu, jestli bych teda mohl?“ sonduje.

Přeměřím si ho a pak se smíchem kývnu. „Jasně, půjčím ti ručník. Ale když už teda jsme u toho, asi půjdu první. Budu rychlejší… nevadí?“

Moc dobře si pamatuji ty jeho půlhodinové koupelnové dýchánky.

„Ne.“

Až v koupelně mi došlo, proč asi tak trval na té sprše. Dokonce si můj mozek teď v posteli při civění do tmy dovede i dost dobře představit, kam všude jeho prsty zajíždějí. Tuším, kam se dnešní večer bude ubírat. A nevím, která myšlenka mi působí větší radost: to, že tu Jony nejspíš zůstane, nebo že prozkoumám, jak moc se jeho tělo od doby před pár lety změnilo. Pravděpodobně obojí. Zkrátka zase myslím na sex, klasický chlap, už to jistě znáte.

Proužek světla protne čerň mého zorného pole. Do pokoje nehlasně vklouzne postava, která se na pár sekund zastaví, tak akorát stačím zjistit, že je oděn jen v zapůjčeném ručníku, jenž má obtočený kolem boků. Srdce se mi prudce rozbuší. Vymrštím se z podušek do sedu.

„Nemusíš rozsvěcet…,“ řeknu chraplavým hlasem a odkašlu si.

V levé ruce svírá své oblečení, jež rovnou odhodí někam do prostoru, a způsobně za sebou zavře dveře.

Díky bohu, že je zhasnuto. Nějak si netroufám na vizuální vjemy. To bych po takové době snad… neustál a roztekl se tu jako zapomenutý nanuk v létě někde na stole.

Následuje tichý šelest jeho kroků a zhoupnutí matrace, jak na ni dolehne dost velká živá váha. Sáhne do tmy a najde můj obličej s takovou jistotou, jako by se řídil zrakem.

Ani slovo nepadne. Bojím se, že se mi to snad jenom zdá.

Přitáhnu si ho za ramena k sobě, a když jsou jeho rty na dosah, políbím ho. Nijak klidně. Spíš zuřivě. Cinkneme o sebe zuby, ale nezastaví nás to. Jazykem narazím na ten zlomený a rázem se v našich ústech ocitne kovová pachuť. Ani to nás nezastaví. Co na tom taky sejde, sakryš. Zčistajasna nahromaděné napětí a touha prostě vybuchnou. Prudkým trhnutím ho převalím pod sebe, strhnu osušku a vklíním se mezi jeho stehna, až můj ztopořený úd ukrytý pod boxerkami narazí na ten jeho obnažený. Oba si vydechneme do pusy, krátce se zasmějeme.

Ze vší té nahé kůže nám jde hlava kolem. Nepochybuji o sobě a o něm už vůbec. Rozhýbe boky, stejně tak já. Třeme se o sebe v zuřivém tempu, hlavně rychle, rychle. Stejně jako nedávno v hotelu. Akorát dneska už se nemusím držet zpátky.

Nejsem schopen určit, kdo má kde ruce, co se tře o co… sakra, fakt moc dychtivosti v jediném okamžiku. Odtáhnu se jen na vteřinu, abych shodil boxerky.

Vnímám jeho ruce ve svých vlasech, tu na svém zadku…, zazmítání jeho těla a prudké přerušení polibku k táhlému vzdychnutí mi oznámí, jak moc divoké to začíná být. Pokropí mi svým spermatem hrudník, sobě rovněž.

Nezpomalím ani na vteřinu. Nenechám ho nic vydýchat. Odtrhnu se od jeho úst, která bych mohl líbat klidně věčně. Sesunu se po jeho hrudi dolů, dopřeji pevným svalům pár vlhkých rychlých pus. Sesbírám zbytky jeho šťáv, aniž bych ohrnoval rypák. Nechutná to nijak zle. Takový rajčatový džus je mnohem horší. Ten vyloženě nesnáším.

Jeho tělo je tvrdé jako kámen, velké a rozložité. Tělo sportovce, někoho, kdo se vypracoval do stavu, aby nebyl jen na dívání, ale aby měl i sílu. A kurník, že mě jiní muži nechávají chladným, on je fakt rajcovní. On je…

Jonatan.

Zaryji mu zuby do kůže na boku, až sebou škubne. Udělal jsem to schválně. Značkování území. Tohle je totiž jen moje. Dneškem počínaje.

Vůni sprchového gelu cítím z každého póru jeho pokožky, mísí se s jeho mužnou pánskou kolínskou vlastní výroby. Vytváří po můj nos dokonale svůdný parfém. Paráda. Hlasitě zasténá, když moje levačka najde jeho znovu připravený úd. Dlouhé odpírání zjevně vede k nevyčerpatelným zdrojům energie. Bez otálení vezmu jeho chloubu do úst, ticho protne jeho kletba. Prohne boky směrem ke mně a podaří se mu narvat mi svůj poklad pomalu až do krku. Vykulím oči, ale neuhnu. Ustojím ten tlak a dávivý pocit. Za to budu chtít minimálně medaili. Nejsem totiž vůbec trénovaný na takové protahování dutiny ústní. Vsaji ho hluboko, skoro až ke kořeni. Trochu posunu hlavu dopředu a zjistím, že mohu ještě hloub. Když mám hlavu v téhle úrovni, jakoby kolmo, tak mě to nějak nedráždí. Znovu vymrští pánev a zajede mi prsty drsně do vlasů. Natlačí mi hlavu ještě níž, ani dýchat nemůžu. Ale kdo potřebuje kyslík? Užil jsem si hlubokých nádechů až kam, tak to na vteřinku zvládnu. Šíje se mi napíná a ramena střídavě zvedají a zase uvolňují s každým pohybem hlavy.

A skutečně. Pár vteřin.

Stačím akorát zabořit ruce pod jeho zadek, když se mi hrdlo začne plnit teplou tekutinou. Jeho pohlaví se prudce rozhýbe v mých ústech. Všechno ke svému vlastnímu údivu poctivě spolykám bez většího reptání – no, nemám na výběr.

Tím ale rozhodně nekončíme. Tohle beru jako začátek a nikoliv konec. Začátek všeho.

Však už bylo načase.

Beze slov se narovnám a rychle ho otočím, jako by nevážil ani deko. Momentálně je ze mě možná i superman. Vjedu mu rukou pod pánev a vytáhnu ho až na kolena. Zapře se dlaněmi a prohne se v zádech. I při tom chvátání si vzpomenu na jednu tubu gelu, kterou mám v nočním stolku, a o vteřinu později jí kropím jeho zadek. Prsty zkusmo vjedu dovnitř, ale jak jsem si myslel – dlouhá sprcha měla svůj důvod.

Vniknu do něj hrubě a rovnou zajedu, jak nejdál to jde. Jony znovu zanadává, nikoliv však vzteky, ale samou touhou. Někde v mozku mi bleskne myšlenka, že po tomhle jsem toužil nejspíš už od té chvíle, co jsem ho potkal v nemocnici. Však jo, už si nelžeme, takže doopravdy to tak bylo. Jen s tím připouštěním si pravdy mi to trvalo delší dobu.

Téměř se položím na jeho záda a věnuji mu drsnější kousanec do ramene, krku. Následně své značky jemně políbím, pro udobření. Trupem se dotýkám jeho holé pokožky, on chudák musí podpírat nás oba, což mu zjevně nějak nevadí. Jen ruce se mu třesou, zatímco já neúnavně pumpuji boky. Moje drahotinká nová postel není na cvičení tohoto druhu zvyklá. Na zlomek vteřiny mě napadne, že se Sárou jsme tu spolu za ten rok nikdy nic neměli – no, ale o tom není třeba teď polemizovat. Je to tak kurevsky super, že nechci promarnit ani sekundu.

Jonyho ruce se vydávají na cestu po mé peřině – vždy se trošku rozjedou a on je zase navrací zpátky. Satén je zkrátka dost kluzká látka. Volnou rukou zajedu pod nás a nahmatám ho. Pár tahy znovu vztyčím už dvakrát obšťastněného menšího Jonyho. Dopřeji mu jen pár doteků, než Jonyho ruce kapitulují a on se rozpleskne na matraci. Očekávám to. Rukou se zapřu vedle jeho hlavy a druhou uvolním zpod jeho těla, abych zaryl prsty do kůže na rozpáleném boku.

Zanedlouho se přesuneme z prostředka postele někam k okraji. Jony máchne paží a ozve se několik mohutných ran, které následuje jeho hlas. „Kurva, něco se rozbilo…“

Shrnul některé věci z mého nočního stolku. Každopádně na to sere bílá liška. Nějak ho s tímto faktem neobeznamuji, nemám na to jaksi kyslík. Dojde mu, že mě zařízení mého pokoje nechává totálně chladným, neb se jen nakloním a ukořistím jeden polibek. Dlouhý, tak dlouhý…, ale mé boky nedonutí zastavit, jen trochu zpomalit. Dalších pár kapek krve v našich ústech. Ten jeho zub je skoro jak smrtonosná zbraň.

Nechápu, kde se ve mně tohle skoro zvířecí jednání bere. Nikdy jsem takhle zuřivý nebýval.

Když rozpojíme naše rty, hlasitě mu dýchám na rameno, které občas používám i jako roubík. Půlkou hlavy visí přes okraj postele. Přesunu jeho trup na uvolněné místo nočního stolku, snad vydrží tu tíhu. Jeho hrudník vystřídá zbylé předměty, jenž přežily první máchnutí paže.

Levačkou nahmatám čelo mého bukového skvostu a pravačku položím doprostřed jeho zad, jemně se předkloním. Dostanu se tak do pozice, která je sice dost krkolomná, ale můžu tak v něm rejdit mnohem hlouběji.

Zase vyletí další kurva do mého pokoje. Chudák, takové cvičení po něm jistě nechtějí ani v posilovně. Přeci jen zvedat sto kilo na činkách je něco jiného než válet se na miniaturním nočním stolku, zatímco do vás zezadu někdo usilovně naráží a nutí vás kupředu.

Jenomže mně je právě tak hezky… Ten satén doopravdy klouže, hajzlík jeden. Natáhne obě ruce a dlaněmi vyhledá plochu podlahy. Hlava mu mlátí dozadu dopředu, div mu neupadne. Kapičky potu mi stékají po tváří a začínám cítit všechny svaly v těle. Můj vrchol se dostaví ve správnou chvíli. Na posledních pár sekund zrychlím pohyby, ačkoliv mé nohy už volají po přestávce.

Páni, to bude chtít vyměnit povlečení. Navíc se mi nejspíš rozbila miniaturní lampička, kterou mi loni k Vánocům dala Sára.

Samým vyčerpáním se sesunu na jeho záda. Stal jsem se naprosto neživým předmětem. V uších mi tepe a v těle doznívá orgasmus. Rytmické stahování kolem mého pomalu ochabujícího údu nejspíš znamená, že jsem nebyl jediný, kdo se zvládl udělat.

„Teda, třikrát za tak krátkou chvíli…,“ poznamenám šeptem a na přidání uchechtnutí neseženu sílu.

Něco zachrčí, určitě nějakou skvělou lichotku, zavrtí se a můj noční stolek to s námi vzdá. Naše horní poloviny těla se propadnou o dobrý půlmetr, bradou tvrdě narazím na nějakou jeho kost. Asi lopatku. Nic příjemného. Jony bolestivě vyjekne, protože on to koneckonců odnesl mnohem víc. Já dopadl jen na trošku tvrdší matraci ze svalů, on na zem. Nadzvednu se na rukách a odstrčím zpět na postel.

„Ty kráso, dobrý? Nezapíchlo se ti něco někam?“ starám se. Třeba tříska nebo tak...

„Jo, tvůj malej kamarád asi navštívil moje tlusté střevo, jinak dobrý…, jen ten stolek už asi dohromady budeš dávat těžko.“

Něžně ho zvednu a opatrně, jemně převalím naznak. Sehnu se pro spadané polštáře a vrátím je zpět na jejich místo. Shrnu mu zpocené vlasy z čela. Už jsem se trochu rozkoukal, takže vidím jeho rozevřené rty lapající po dechu a přivřená víčka. Položím se vedle něj a přitáhnu si jeho vlhké tělo s pomalu zasychajícím potem blíž k sobě.

„Vidím to na další sprchu,“ líbnu ho kamsi na krk.

„Za pět minut nebo spíš deset.“

V překladu: zítra.