Amorův omyl - Kapitola 12

Po okapu jsem zvládl slézt k mému i Jonyho údivu docela s přehledem. Zhruba dva metry nad zemí jsem prostě seskočil. Jonatan mi ukázal vztyčený palec a víc se mnou nezabýval, zabouchl okno a šel otevřít svému bratrovi, jehož halekání jsem slyšel až ven i přes dveře, společně s písničkou od Eminema, kterou má Jony na vyzvánění.

Po tom zdolání svodu jsem cítil takový příval pýchy, až jsem dostal strach, že prostě prasknu jako nafouknutý balónek, který dopadne na špičku špendlíku.

Stál jsem tam asi deset minut jako tydýt. Civěl jsem do zdi a snažil se uklidnit svoje srdce a hlavně taky umírnit klepavku, která ovládla všechny mé končetiny. Nejsem si jistý, jestli to bylo ze strachu anebo z přemíry adrenalinu. Nejspíš obojí.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak se mi to povedlo, tak asi nezvládnu dost dobře odpovědět. Byl jsem vyděšený, že spadnu, ale zároveň mě vzpomínka na Martina bojujícího při zápase v kleci poháněla kupředu, teda spíš, „kuzemi“. Ať tak či tak, za pouhé dva dny se mi na mém kontě rekordů podařilo zaznamenat hned několik slušných skóre. Například získat muže svých snů (to zní dost divně, i když si to jen říkám v hlavě), teda ne úplně získat, ale chápete. Jedna ruka už prostě byla v kapse. Opravdu jsem doufal, že se mi povede přidat i druhou a nakonec se do té kapsy možná nacpat celý…

Nebavilo mě zírat střídavě do zdi a zase na les, takže jsem se rozhodl vyrazit za zbytkem lidí do hospody. Tušil jsem, že Martin nejel pět hodin autem, aby se zastavil jen na čtvrt hodinky.

Cestou lesem jsem přemýšlel nad tím, co mu tak Jony nakecal. Že jsem mu ukradl peníze? Přebral přítele (já, haha!)? Vysklil basketbalovou pálkou přední okno jeho auta? Ani nevím, jestli nějaké má. Kvůli čemu všemu vás vlastně může chtít zabít bratr vašeho nepřítele (bývalého sice, ale to on zjevně neví)? Teoreticky už jen kvůli vaší existenci. Jenže k tomu měl dost příležitostí i předtím. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší to nechat slonovi, protože ten má větší hlavu.

Dorazil jsem do vesnické hospůdky někdy ve čtyři odpoledne, což jsem zjistil z hodin, které byly pověšené nad barem. Okamžitě mě k sobě zavolala Kája, které seděla u stolu s Markem. Vybavil jsem si ten úprk v lese společně s tím, co se tam za stromy odehrávalo. Šli jsme s Jonym poslední a oni dva to prostě museli vědět.

Pozdravil jsem osazenstvo stolu a nasoukal se vedle Káji, která mi poměrně výmluvným gestem naznačovala, kde je moje místo.

Ačkoliv mi pivo nechutná, nevymýšlel jsem si nic jiného a dal si orosený půllitr taky. Pár lidí se zeptalo, kde jsem nechal Jonatana, takže jsem se zmínil o jeho bratrovi, který zajel na návštěvu. Neviděl jsem důvod, proč to neříct narovinu.

Následující tři hodiny jsem strávil převážně rozhovorem s Kájou a Markem. Došel jsem k závěru, že by to měli skutečně dát dohromady, ačkoliv oni dva zarytě tvrdili, že ne. O jejich akci v lese nepadlo ani slovo, s čímž jsem stejně nepočítal, kdo by se zrovna s tímhle svěřoval v hospodě. Dost často jsem kontroloval dveře, jestli se v nich neobjeví Jony. Očekával jsem, že mu dojde, kde se nejspíš nacházím. Mobil jsem jako tradičně nechal někde na pokoji, takže spojení s ním bylo zhola nemožné. Jeho číslo z hlavy neznám. Jsem rád, že si pamatuji to své.

Kolem sedmé jsme vyrazili zpátky. Jaképak bylo mé překvapení, když jsem našel poloprázdný pokoj. Jonyho věci zmizely. Byl fuč.

Vyhledal jsem Nováčka, který mi oznámil, že si ho Martin odvezl. Prý nějaké závažné rodinné důvody. Zkoušel jsem mu volat, ale nebral mi to. Místo toho mi jen napsal, že mi to vysvětlí, až se uvidíme.

Zbylé dva dny seznamováku jsem strávil v zajetí Marka a Káji, kteří mě brali jako svůj mlýnský kámen. Valili do mě hned ze dvou stran. Oba byli hrozně ukecaní a často mleli ve stejnou chvíli. Nejednou jsem zatoužil je oba trošku přiškrtit, aby drželi zobáky. Jejich neustálá nutnost konverzace by donutila k vraždě snad i svatého. Hledal jsem klid u třech nemluvek, ale jak se ukázalo, měl jsem smůlu. Tři slečny se otrkaly a předvedly se jako poměrně komunikativní jedinci, ale až po pátém pivu, kdy z nich padaly dost sprosté vtípky. Nutno však dodat, že se ty zbylé dva dny popíjelo dost často.

V podstatě jsem buď běhal po lese, mlel pantem, nebo se tvářil, že poslouchám, případně chlastal. S mírou, protože bez míry bych mohl vykecat něco, co bych nechtěl. Honilo se mi hlavou i v úsporném režimu dost věcí.

Vlastně to nebyly až tak špatné dva dny, ačkoliv mi myšlenky často zabloudily k Jonatanovi a to z vícero důvodů. Co se asi tak mohlo stát? Vysvětlit už Martinovi, že mé jméno nemusí zapisovat do svého Death Notu? Kdy ho uvidím? A dál a dál a dál. Prostě kupa otázek, na které jsem neměl odpovědi.

Navíc jsem si začal sám před sebou připadat směšně. Od chvíle, co Jonatan opustil náš společný pokoj, jsem masturboval v podstatě kdykoliv k tomu byla příležitost. Tuším, že to zavinila naše dohoda, k jejímuž naplnění díky Martinovu příjezdu nedošlo. Hrozně jsem ho chtěl. Ten kluk zvládl proniknout do mých snů a většiny myšlenek i v bdělém stavu. Připadal mi jako nějaký démon, jehož vinou mi bušilo srdce a neustále jsem byl vzrušený. Hotová oživlá tobolka Viagry. Nemohl jsem se dočkat toho, až ho znova uvidím.

Jo, dost hustý, co se člověku prožene hlavou během blbých osmačtyřiceti hodin.

„Nazdar Majo, jsem rád, že tě stíhám. Jdeš dneska k večeru někam? Jaký byl seznamovák?“ přepadne mě v pokoji Bořek, akorát když se válím na posteli a přemýšlím nad tím, že těch pár věcí, co jsem měl s sebou, si vybalím až déle. Taky bych si měl uklidit zbytek pokoje, protože se tu všude válí moje věci, které jsem vytahal z krosny, ale opomněl uložit na místo určení, jenž ještě musím vymyslet. Je tu dost prostoru. Velká postel, skříň a dvě komody plus noční stolek. Pokoj má hodně vysoké stropy, jak u těchto starých bytů bývá zvykem, a navíc k tomu, jako pěst na oko, moderní velké okno, bílé stěny a dřevěnou plovoucí podlahu.

Chci spát, protože jestli jsem zavřel oči všehovšudy na tři hodiny, tak je to hodně. Poslední večer jsme opravdu dlouho ponocovali. Někteří nešli spát vůbec. I já jsem váhal, jestli to má cenu, ale mé tělo rozhodlo za mě. Spal jsem v tureckém sedu, horní půlkou těla položený na Markově posteli. Ten si tam i tak lehnul, takže jsem se vzbudil s jeho nohou na zádech a hlavou mé spolužačky (nevybavím si honem, jak se jmenuje), která si ze mě udělala polštář, v klíně. Petr měl asi nejdebilnější spací polohu ze všech. Bylo mu špatně, což je mu docela často, jak jsem stačil zaznamenat, a usnul s hlavou částečně napěchovanou v záchodové míse. Nikdo netušil, jak tak mohl klidně chrápat, ale on to zvládl. Nešlo ho ani probrat. Chvíli to vypadalo, že tam umřel na otravu alkoholem, což naštěstí nebyla pravda. Jen má prostě hodně tvrdé spaní.

„Jo, bylo to fajn. Nikam nejdu, budu spát, proč?“ zajímám se.

„To docela chápu, po našem seznamováku jsem prospal skoro celý týden. No, protože teď razím do té Prahy a náš nový spolubydlící nedorazí zítra, ale už dneska. Někdy kolem páté hodiny, co mi tak říkal do telefonu,“ vysvětlí.

„Fajn, a už víš, jak se jmenuje?“

„Hm,“ promne si zamyšleně bradu. „Janek Fígl?“ zeptá se mě, jako kdybych to snad věděl.

„Cože? Fígl?“ vyprsknu smíchy.

„Jo, ale tak to ti může být putna, on se ti stejně představí,“ pokrčí rameny.

„To sice jo, ale abych tady neubytoval někoho jiného,“ bavím se. „Nemáš to náhodou ve smlouvě?“

„Hele mám, ale ta je u mamky. Byl bych schopný ji ztratit,“ odvětí upřímně.

Mě by zajímalo, jak ten kluk může studovat vysokou školu, když si nezapamatuje ani jméno a příjmení jednoho člověka.

„Ale jsem si jistý tím, že je to Janek Fígl,“ prohlásí rozhodně.

„Chudák kluk,“ polituji ho.

„To teda, hele někam zajdeme ve středu, co říkáš? To se vrátím z Prahy, tak mi to tu ohlídej. Snad to nebude blbec, nevypadal na to, když si to tu prohlížel.“

„Můžeme. Jak vypadá?“ zeptám se, abych měl alespoň trošku představu.

„Vysoký, černovlasý.“

„Vážně? Tak to je mi hned jasný, že ho poznám, tenhle popis opravdu nesedí na každého,“ rozesměju se a Bořek se ke mně přidá.

„Sorry no, já si ho až tak neprohlížel. Hele až zazvoní, tak mu rovnou pípni, protože ten mikrofon nefunguje. Neuslyšíš ho a on tebe taky ne. A myslím, že jsem mu tenhle malý nedostatek i řekl. Tak čau!“ loučí se chvatně.

Super. Bořek musí mít se svým přístupem hodně fajn život. Zjevně ho máloco vystresuje.

Takže Janek Fígl. Jsem na něj docela zvědavý. Snad to nebude blbec, uvítal bych někoho povahově podobného Bořkovi, protože takový lidé jsou nejlepší. Nejvíc na pohodu.

Jediné, co stihnu, než usnu, je si nastavit budík už na čtvrtou hodinu. Nerad bych jeho příchod zaspal.

Bohužel, opomněl jsem zaškrtnout pondělí, takže mě probere až hodně drnčivý a nepříjemný zvuk. Vyletím z postele jak po zásahu proudem a nechápavě poulím oči na telefon, než mi dojde, že ten šílený jekot vychází odjinud.

A jo!

Doběhnu ke dveřím a zmáčknu červené tlačítko. Bydlíme ve čtvrtém patře, takže se určitě ještě stihnu obléct, protože vítat nového spolubydlícího jen v boxerkách asi není zrovna ideální nápad.

Takhle v praxi uznávám, že tenhle velký byt má dost kladů, takže jeho vzdálenost od mé školy mi vůbec nevadí. Líbí se mi velké prostory, daleko víc než králíkárny v panelácích.

U vchodových dveří je věšák i s botníkem. Velké zrcadlo a naproti taková ta velká starožitná komoda. Vedle komody jsou dřevěné dveře do koupelny (zjevně renovované) s dvěma umyvadly v tmavě modré mramorové desce a zrcadlem, plus rohová vana a dokonce i vydlážděný sprchový kout. U koupelny je samostatné WC, což je super. U nás doma máme sice ještě jednou tak velkou koupelnu, ale spolu se záchodem, takže se docela často stávalo, že se táta sprchoval, zatímco jsem kadil na záchodě, a kdyby tam máma neměla ty svoje časáky, tak bych se klidně mohl dívat, jak tátovi to mytí jde (ale ne, zas takový perverzní a incestní prase nejsem). Zkrátka se často přihodilo, že jsem neseděl na záchodě sám, ale měl k tomu asistenci, což mi nijak extra nevadilo, protože… člověk si zvykne. Nicméně, že bych to musel zažívat i mimo kruh rodinný, se říct nedá. Takže ve stručnosti, jsem vážně rád, že je tu oddělený záchod. Do kuchyně/obyváku vede vchod bez futer, jen s jakýmsi dřevěným závěsem. Tuším, že je taky renovovaná. Navíc asi vyrobená pro obry, protože kuchyňská linka je nezvykle vysoko položená a stejně tak skříňky. Mně to nějak nevadí, ale nižší lidé by asi museli používat schůdky, aby si sáhli pro skleničku nebo třeba pustili digestoř. Naproti dveřím od záchodu je můj pokoj, naproti kuchyni skoro stejný, akorát je Janka a na konci chodby je Bořkův. Největší místnost, do které jsem zavítal jen jednou. Měl tam děsný bordel a všude se mu váleli různé… ehm, erotické pomůcky. Nepatří zrovna k puritánům.

Natáhnu na sebe kalhoty a první tričko, co mi padne do ruky. V zrcadle pročísnu své vrabčí hnízdo a beru za kliku přesně ve chvíli, kdy se ozve hlasité zaklepání.

Rozrazím dveře dokořán a zírám na dvě hodně dobře známé tváře. Má brada se rozhodne, že se podívá k někomu do bytu o parto níž, a oči mi vyjedou z důlků.

„Jony?! Co tu sakra děláš?!“ vyjevím se nehraně. Prožívám něco jako emoční výbuch. Různorodá směsice pocitů mnou projíždí, stejně jako krev (a pak, že tenhle problém mají jen ženy!).

V hlavě mi bleskne rozhovor s Bořkem. Prej Janek Fígl! Hovno! Jonatan Nigl! A navíc s Martinem…, který mě vlastně chtěl zmlátit!

Moji vteřinovou radost z toho, kdo je mým spolubydlícím, vystřídá děs. Rozhodnu se dveře zase rychle zavřít, ale to už se na mě Martin vrhne. V úleku uskočím, což mu nijak nezabrání mě chytit za tričko pod krkem a přitáhnout k sobě.

A je po mně.

„Nazdar, ne že mu ublížíš jasný?!“ zavrčí s úsměvem.

Počkat… on se usmívá? Takhle se rozhodně lidi netváří, když vás chtějí dostat na jednotku intenzivní péče případně rovnou do bukové rakve.

V údivu otevřu pusu. „Huh?“ vzmůžu se jen.

„Možná už bys mohl jít,“ ozve se Jony.

„Proč? Nikam nejdu, taky se tu prvně rozhlédnu, ať vím, kde můj malej bráška bude bydlet. A ty…,“ zapíchne mi prst do hrudníku. „Si pamatuj, že jestli mu zlomíš srdce, tak moc dobře vím, kde bydlíš, ok?“ propálím mě výhružným pohledem.

Jony a malý?! Tak tomu bych se za jiné situace snad i zasmál. Teď by mě vcelku zajímalo, o čem to tu mluví.

Vrhnu nechápavý pohled za jeho rameno na Jonatana, který právě vypadá jako pivoňka a nemíní se na mě ani podívat. Martin mnou trošku zatřese, takže se zase zadívám na něj a jen němě přikývnu, rozhodnut odsouhlasit klidně i pád atomovky nebo odpálení naší školy.

„Takže si rozumíme, to jsem rád,“ usměje se a pustí mě. Začne se zouvat, zatímco já se snažím v hlavě dobrat k nějakému závěru, jenž z toho, co mi řekl, plyne.

Jedno vím jistě, nevypadá na to, že by mě hodlal zabít teď. Jen mám jistou smrt někdy v budoucnu, když ublížím Jonymu, což znamená… co mu nakecal ?! Anebo, o co tu vlastně jde?! Opravdu se v tom ztrácím.

„Ty to celý špatně chápeš, Martine. Majo, vůbec ho neposlouchej, on jen udělal z komára velblouda, to je celý.“

Martin nás sjede vševědoucím pohledem a začne se trapně uculovat. „Jojo, já jsem udělal z komára velblouda! To tady Majo roky tajil, že tě miluje,“ ukáže na mě prstem.

Obočí mi vyjede až pomalu ke stropu. Tak se zase uklidníme, protože roky to zrovna nebyly… pár měsíců, ale budiž. Víc mě zajímá, kde k tomu sakra přišel?

„On mě nemiluje! Je to heterosexuál! Rozumíš?! Proč si děláš tak dementní závěry?!“ narovná se Jonatan a výhružně vystrčí bradu.

Možná bych se taky mohl zapojit, ale nevím, co bych měl říkat, neboť netuším, co Martinovi Jonatan nabulíkoval. Že spolu chodíme? Vážně jo?

„Prej heterosexuál! To už neokecáš! Vidíš ho, jak na nás poulí ta kukadla a celý se červená! Ten je jasný,“ kývne k mé vyjevené maličkosti a odebere se chodbou někam pryč. Asi prozkoumat náš byt.

Jestli se červenám, tak to asi nebude rozpaky, ale tím adrenalinem, který se mi rozlévá krví. Dost mě Martinův výpad šokoval. Ještě teď se klepu, fakt jsem čekal, že mi jednu natáhne. Nemám ani čas se stydět, když nevím za co.

„Něco mi ušlo?“ zeptám se Jonyho.

„Je to krapet složitější…,“ škubne rameny.

Jo… to je velmi srozumitelná odpověď. Hned se cítím moudřejší.

„Fíha, pěkný hnízdečko lásky,“ ozve se z mého pokoje Martin.

Mám docela strach, aby se moje obočí ke stropu nepřilepilo, jak stoupá stále výš a výš. Za chvíli nebude mít kam.

„Je to debil, fakt si neber k srdci ty jeho dementní narážky,“ řekne směrem ke mně Jony a čapne do ruky velký kufr, který si postával na chodbě před vchodovými dveřmi.

„Taky jsi mi to mohl říct a nedělat s tím takovém cavyky,“ vyjde na chodbu a vrhne obviňující pohled na Jonyho. „A koukal jsem, že jste slušně vybavení,“ dodá a mně okamžitě spadne brada až do přízemí. Ne poprvé.

Vybavím si, co všechno se mi válelo po pokoji, ve kterém jsem se ještě nestačil pořádně zabydlet. Asi dva lubrikační gely a balík kondomů, co jsem koupil přes eshop už někdy půlroku zpátky, protože na tuhle sadu byla dobrá akce. A vždycky se vyplatí tohle doma mít, člověk nikdy neví, že. A taky kupa dalších věci, na které však určitě nenarážel.

Tak jo, teď už je má tvář skutečně nachová ze studu.

„Slušně vybavení?“ vyjeví se Jony.

„Takovou zásobičku nemám ani já,“ kývne ledabyle Martin a přejde do kuchyně.

Odolám chuti praštit hlavou o protější zeď a odebrat se na pár minut do říše snů.

„Zásobičku?“ zvedne obočí Jonatan a propálí mě pohledem.

Bořek se nad tím vůbec nepozastavil, když u mě byl. Kdyby šli k němu do pokoje, to by teprve viděli „zásobičku“! Kurník!

„Neřeš,“ zavrtím hlavou.

„A nic jsem ti nemohl říct. Nevěděl jsem, že tu Majo bydlí,“ vzpomene si na další bratrova slova Jony.

Ten se rozesměje, vykoukne z kuchyně a sjede nás posměšným pohledem. „Jasně, hrdličky,“ zamrká na nás a zase zaleze.

Prohlíží si to tady, jak kdyby měl v plánu ten byt koupit. Bohužel, do realitního makléře mám právě hodně daleko.

„To mi pak musíš vysvětlit,“ ušklíbnu se na Jonyho, který se mému pohledu dost okatě vyhýbá a pro jistotu se skloní ke svým botám, aby si je zul a nemusel se na mě dívat vůbec. Vypadá hodně nesvůj a řekl bych, že na jeho poměry i dost rozpačitě. Nejspíš se cítí trapně. Docela ho chápu, protože jsem na tom podobně. Ono kdo by nebyl, když si sem vpálí rozjařený člověk a zjevně nás považuje za milenecký pár nebo něco na ten způsob… kdyby to aspoň byla pravda, že. Jenomže takhle?

Ona, i kdyby to ta pravda byla, tak mě omluvte, ale jsem gay teprve chvíli (to zní divně, uznávám, ale je to tak), takže na takové veřejné narážky, nejsem zrovna dvakrát připraven.

„Tenhle, pamatuji si to dobře, že jo?“ otočí se na mě Jony, který se během mého zamyšleného postávání dostal až ke dveřím svého pokoje.

„Jo, ten,“ přikývnu a konečně mě napadne zavřít vchodové dveře. Zase nemusí o tom, co si tu povídáme, vědět celý barák.

Povzdechnu si a zamířím za Martinem, který právě postává před velkým televizorem a vede si monolog sám pro sebe.

„Teda docela mazec byt, za ty peníze. A ještě když tu jste jen dva,“ usměje se na mě.

„Nejsme tu dva, ale tři,“ objasním.

„Vážně?!“ podiví se nehraně.

„Jo, ještě tu bydlí jeden kluk. Bořek, ale teď tu není,“ vysvětlím.

„To brácha říkal, ale jak jsem tě uviděl, myslel jsem si, že mi schválně kecal. On ani nechtěl, abych šel nahoru. Už docela rozumím tomu proč,“ zasměje se a šibalsky na mě zamrká.

„Tak tomu rozumíš špatně! Nechtěl jsem, abys šel se mnou, protože vždycky strašně mluvíš a vůbec, nechtěl bys už raději jít? Letí ti přece letadlo a odtud do Prahy to nemáš zrovna kousíček,“ pobídne ho Jony a rovnou zapojí i ruce, které mu položí doprostřed zad a začne ho tlačit směrem ven.

„Jak králíci! Neviděli jste se jen dva dny!“ hudruje se smíchem Martin.

Jony se prozíravě tváří, jakože to vůbec neslyší, a dál ho vytlačuje pryč.

„No dobrý zase. Ke dveřím zvládnu dojít sám,“ ohradí se Martin a rovnou nám to i předvede.

Jdeme za ním a pro jistotu se na sebe ani nepodíváme.

Tak jako králíci… opravdu mě zajímá, co mu Jonatan napovídal.

Martin se při obouvání pochechtává a vrhá po nás tak šílený pohledy, že se pro jistotu rozhodnu podívat, jakýže vzorek ta tmavě modrá podlaha má. Není to totiž jen jednolitá modrá, jak jsem si doposud myslel. Jsou tam i jakési o odstín tmavší ornamenty ve tvaru čtverečků.

„Hele, tak se tu mějte. Ahoj,“ rozloučí se s námi a kupodivu si i odpustí další trapný hlod.

„Sbohem,“ odpoví jízlivě Jonatan a zabouchne za ním dveře tak rázně, až se Martin rozesměje.

„Super, teď mi řekni, o co tu šlo?“ uhodím na něj hned.

„No, mě teď zajímá, co ty tu děláš?!“

„Co by? Bydlím tu,“ protočím oči. „Hele neuhýbej od tématu!“

No, je fakt, že zrovna on bude náš nový spolubydlící, to je dost dobrá náhoda. Nebo osud? V našem případě už se nedivím skoro ničemu. Mám totiž pocit, že si s námi hraje vyšší moc. Kdybych byl věřící, tak si tím jsem dokonce jistý.

Nervózně se ošije. „Víš, povím ti to, ale mám děsný hlad. Cestou jsem viděl nějakou indickou restauraci, nezajdeme tam?“ uhne pohledem.

Indická jídla mám rád. Není to zrovna kuchyně, kterou bych si dopřával každý den. Jejich jídla jsou hodně kořeněná, ale po jeho návrhu jsem si uvědomil, že jsem naposledy jedl snídani.

„Nevyhneš se tomu,“ zkřížím ruce pod prsy.

„Já vím, ani to nemám v plánu, ale opravdu mám hlad,“ usměje se nevinně.

„Tak fajn, můžeme tam zajít,“ rozhodnu se dát mu čas na psychickou přípravu. Spíš je to kvůli tomu, že jít na večeři je takové… skoro jak rande! Šílený, co se mi to honí hlavou.

Fajn, takže už jsme po jídle. Rozhodl jsem se, že nechám na něm, kdy mi poví, co se odehrálo. Dali jsme si oba ostrou omáčku s masem a plněnými bramborovými plackami. Miluju výrazné chutě indických jídel. Restaurace je členěná na několik menších místností, takže se nám podařilo vyhledat do červena laděnou špeluňku se čtyřmi stoly, kde nikdo nebyl. Sedíme tu jen my dva. Řekl bych, že štěstí je na naší straně. Ostatně skoro jako vždy.

Právě mezi námi panuje tíživé ticho a to jsme ještě před chvílí mluvili jeden přes druhého.

„Tak začni,“ pobídnu ho, protože on nevypadá jako někdo, kdo se chystá spustit vodopád slov.

Doposud jsme řešili Hru o trůny, o které jsme mluvili od té doby, co jsme překročili práh našeho bytu, až do doby, než nám před pěti minutami odnesli talíře.

„Asi bych měl,“ kývne a lehce zrůžoví.

Čím víc ho skutečně poznávám, tím víc mě udivuje, jaký je. Navenek působí jako šílený tvrďák, většinu času se tak i chová, ale přitom takový v nitru není. A jeho rozpaky mě zvrhlým způsobem vzrušují a to je to muž. Ještě pár měsíců zpátky bych nevěřil, že mě bude rajcovat stydlivý kluk víc jak rudolící pěkná holka.

„Vezmeme to popořadě,“ usměji se. „Za prvé, co se přihodilo, že jsi musel odjet? Něco vážného?“

Jeho tváře lehce zblednou. „Zemřela prababička, ale s tím jsme všichni počítali. Bylo jí hodně a dlouhé roky měla silnou cukrovku. Dokonce přišla i o nohu. Nebylo to až takové překvapení. Mámu to dost sebralo a hlavně babičku. Martin jel ze Slovenska z termálu, tak si řekl, že mě rovnou vezme s sebou,“ vysvětlí a sklopí zrak na červený ubrus.

Náhlá vlna něhy, která mi sevře srdce, mě překvapí.

„To je mi líto,“ řeknu upřímně a sevřu v dlani prsty jeho ruky, kterou má volně položenou na stole.

„Je to smutné, ale jak říkám. Počítali jsme s tím. Ovšem na smrt se nikdy úplně nepřipravíš,“ odvětí podezřele klidným tónem. Vymotá prsty z mého sevření a natáhne se pro sklenici se zázvorovou limonádou, ze které pomalu upije.

Nikdy nevím, co v těchto situacích říkat. Věta: to bude dobrý, mi přijde jako totální kravina, protože dobrý už to asi nebude. Smrt je definitivní a jedinou jistotou.

Asi dvě minuty si rozpačitě proplétám prsty, než promluví. „Myslel jsem si, že je Marťas doma, ale ve skutečnosti měl ten penzion cestou. Prý zemřela ve spánku, podle mě nejlepší smrt. Zavřeš oči a už se neprobudíš, vem si, kolik lidí by si tohle přálo. Máma mi to ani nevolala, prvně to dala vědět Martinovi a ten rovnou řekl, že až mě vyzvedne, tak mi to poví.“

„Bere to docela v pohodě.“ Vybavím si, jak byl dneska vysmátý. No Jony taky vlastně nevypadal jako někdo, kdo drží smutek.

„Jo, tak Martin se s prabábí zrovna dvakrát nemusel. Já taky ne. Musel bys ji znát, odmalička nás hubovala a hlavně mámě vyčítala, že si vzala tátu, takového ochlastu a děvkaře. To nepochopíš, protože táta takový byl, když byl hodně mladý, ale jakmile se zamiloval do mámy, stal se z něj vzorný manžel. Jenomže podle prababičky to byl jen gauner, a jaký otec…, ale to je jedno, o mrtvých jenom dobře. Změníme téma, co říkáš?“

Následuje asi minuta ticha…

„Dobře, takže mi teď řekni, co mělo sakra znamenat to představení?“ ušklíbnu se.

Věnuje mi rozpačitý úsměv. „Víš, to je docela složitý.“

„To už jsi říkal,“ uchechtnu se.

„No, vlastně. Víš, jak jsem ti řekl, že tě chce zmlátit?“

„Ano?“

„Tak to nebyla pravda,“ přizná a nasadí skoro kajícný výraz.

„Prosím?! Chceš mi říct, že jsem riskoval svůj život naprosto zbytečně?!“ vyjevím se nehraně.

„No, to ani tak ne…,“ trhne rameny.

„Jony, tak už to sakra vyklop!“ naštvu se hraně. Ve skutečnosti mám co dělat, abych se tu nezačal smát. Protože vidět Jonatana, toho Jonatana, jak se rozpaky div neschovává pod stůl, je prostě naprosto luxusní!

Bože. Škodolibostí trpí každý první člověk. A pokud mi nevěříte, tak se nad sebou zamyslete, kolikrát se vám něco podobného stalo. Je to prostě tak, lidé se baví trápením a rozpaky. Samozřejmě, je to přece stokrát lepší slyšet nebo vidět někoho jiného, jak se v tom plácá. Pohladí vás to po duši, že nejste jediní, co občas mají chuť strkat hlavu do písku.

„Ono je to vlastně jednoduchý,“ začne oklikou, až se opravdu neudržím a pobaveně vyprsknu.

„Tak složitý, nebo jednoduchý? Měl by sis vybrat,“ rýpnu si se smíchem.

„Nesměj se! Znáš Moniku, že jo?“ zeptá se mě a udělá přitom takový zvláštní škleb.

Neudržím koutky úst, které mi vyjedu nahoru. Je mi jasný, že on ví. Ví to.

„Ano, tvoje nejlepší kámoška…“ Dost dobrá v posteli, mimochodem. Spali jsme spolu víckrát, nijak jí zjevně nevadilo, že nesnáším jejího nejlepšího kamaráda a on taky nepatří k těm, co by měli doma můj oltář s fotkami. „Ale jak s tím souvisí?“ nechápu.

Přemýšlím, jestli mi v tuhle chvíli nemá být trapně. Pokud mu sdělovala detaily…

Zatřesu hlavou, na takové hlouposti nesmím myslet!

„Tak ona ví, jak jsem na tom ve vztahu k mužům. Ví toho o mně hodně. A já zase vím… hodně informací o ní,“ usměje se nevinně.

Proč mám pocit, že to je narážka? Ach! Protože je!

Ehm, ano. Mělo by mi být trapně. Řádně trapně! A to taky je…

Nijak mě nepřekvapuje, že ví o Jonyho teplém já. Bylo by asi dost divný, kdyby to nevěděla. Navíc, to i vysvětluje, proč jsou stále „jen“ kamarádi. Je fakt, že nad tím jsem se párkrát pozastavil. Nicméně nikdy mě nenapadlo, že za tím je Jonatanova orientace. Spíš jsem předpokládal, že mají prostě vztah jako sourozenci, což asi i mají, jenom nevím, jestli by jim to takhle hezky fungovalo, kdyby Jony preferoval holky.

Ale že mu prozradila i detaily z našich postelových dostaveníček, to mě jaksi nenapadlo.

„Víš o ní hodně věcí? Není divu, když je to tvoje nejlepší kámoška,“ odpovím záměrně klidně.

„Samozřejmě, než jsem šel sem na školu, tak jsme si říkali úplně všechno.“

To slůvko: úplně, nemusel až tak zdůrazňovat. Já vím, o čem mluví, on taky, nemyslím si, že je třeba se v tom nějak víc babrat.

Vida ho, je taky škodolibý! Jak jsem říkal, tímhle nedostatkem trpí všichni.

„Vidíš, tak si to „úplně všechno“ nech pro sebe a raději mi konečně řekni, jak Monika souvisí s Martinem a s celou tou šaškárnou?“ usměji se zářivě.

Uznávám, že se mu skoro podařilo utéct od tématu. Dnešní den je plný samých narážek a dvojsmyslů.

„Je to dost trapný, tak se zkus nesmát,“ poprosí mě.

„Nemůžu ti to slíbit, ale udělám, co bude v mých silách,“ přiznám a snažím se tvářit vážně.

„Napsal jsem jí slohovou práci o tom, co se mezi námi dvěma děje. Jakože normálně dlouho zprávu, tak to myslím. Jenomže jsem to neposlal jí, ale bráchovi…, ani se mě neptej, jak se mi to povedlo, protože to sám netuším. Každopádně poslal jsem mu to někdy v pátek večer. Pak jsem s ním i mluvil, ve chvíli kdy ty jsi byl v koupelně. A ten kretén to celé blbě pochopil a udělal si svoje vlastní závěry. A to podotýkám, že jsme ještě ani neměli uzavřenou tu naši přátelskou dohodu, jenomže můj bratr je prostě kokot,“ uleví si naštvaně a já silou vůle držím stále stejný výraz. „A když pak přijel na ten seznamovák, tak jsem ho prostě nemohl nechat, aby tě viděl. Jen představa, co všechno by ti řekl…, sorry, ale nedal bych to. Nesnáším trapasy a Martin je v tom vyloženě expert. Proto jsem tě poslal pryč s výmluvou, že tě chce zabít. Je teda fakt, že on by to možná ani tolik neřešil, když si vezmu, proč přijel, ale to jsem v tu chvíli netušil, a navíc i tak by asi měl nějakou tu narážku. Prostě… víš, vlastně to bylo i kvůli tobě, představ si, že by nám naběhnul do pokoje a začal tam mít podobné kecy jako dneska na bytě,“ vykulí na mě oči.

Neudržím se a vyprsknu smíchy. „Hele, nechoď na mě s tím, že jsi ve skutečnosti chtěl ochránit mě! To ti nežeru, prostě seš srababa!“

Oba přece víme, že v té době, kdy Martin dorazil, všichni byli v hospodě. Až na nás dva.

„Nejsem! Ale tak… slyšel jsi ho dneska, ne? Nic z toho, co tam mlel, nedává smysl! A to jsem mu to, jakože i vysvětlil…,“ sklopí zrak.

„Jo? Vysvětlil? A cos mu konkrétně řekl, teda?“ zeptám se zvědavě a nesnažím se skrýt své pobavení.

„Že spolu vůbec nic nemáme.“

Neumí lhát. Ani trochu. Navíc kdyby mu řekl tohle, tak se asi nechová, tak jak se choval.

„Fakt?! Nebo jsi mu nakonec vyklopil, že jsme kamarádi s výhodami, protože tě zahnal do kouta a ty už jsi tu zprávu nemohl vzít zpátky?“

Přistiženě ucukne pohledem. „Fajn, ví o té naše dohodě. Je to moje blbost. Neboj se, až potkáš někoho jiného, nenajde si tě. Vůbec jeho výhružky neber vážně. Měl z toho šílenou srandu a vůbec nepochopil, že kamarádství s výhodami není vztah. Tipuju, že schválně, aby se mohl bavit.“

„Víš, Jonatane, že seš příšerný kecálek? A co jsi měl v plánu mi říct, kdybych shodou okolností nebydlel ve stejném bytě jako ty?“ zajímám se.

„No…,“ zamyslí se. „Něco bych si vymyslel,“ přizná upřímně.

„Ty seš tak prolhaný!“ osopím se na něj.

Upřímně, nevím proč, ale připadá mi to docela zábavné. Věřím tomu, že kdybych si cestou z okna něco vážně udělal, tak by mě tohle jeho přiznání asi řádně vytočilo, ale takhle si spíš připadám jako v televizi v nějaké komedii. Inu, on život mnohdy opravdu komický je. Mohl bych o tom začít psát knihu, mít nějaké ty spisovatelské vlohy a slohový cit (nemám ani jedno a pravopis taky nikdy nebyl mojí silnou stránkou).

„Jo, jsem a co má být? Ještě mi řekni, že ty seš ztělesnění upřímnosti!“ vrátí mi to s rudými tvářemi.

To bohužel nejsem… ani zdaleka.

„Fajn,“ stáhnu se. „A tu zprávu mi asi nedáš přečíst, co?“ zeptám se s nadějí.

„Ne,“ ujistí mě a ještě se při té představě otřese.

Škoda. Docela by mě zajímalo, co o mně psal, to nebudu lhát.

„Takže si na tebe od teď budu dávat pozor, protože docela rád lžeš,“ zasměji se.

„Ale to vůbec není pravda! Nebo teda, ne že bych vůbec nelhal, ale tohle bylo prostě…,“ pokrčí rameny a hledá vhodná slova.

„Neřeš, ale teda… že jsem lezl po okapu úplně zbytečně. V podstatě. To ti jen tak neodpustím,“ nadhodím koketně.

Modlím se, aby se chytil a ne jen urazil, je dost paranoidní, co jsem si tak stačil všimnout.

„Fajn, zaplatíme?“ mrkne na mě a dopije svou zázvorovou limonádu.

Kopnu do sebe trojku neperlivé vody rychlostí blesku a zuřivě přikyvuji. Že by? Zpečetění neexistující (papírové) smlouvy o přátelství s benefity?