Amorův omyl - Kapitola 6

Nenapadlo by mě, že na vysoké škole budu hrát šipkovanou s úkoly. Nejspíš jsem si na to připadal už moc dospělý.

Ovšem našim profesorům se to zdálo jako skvělá zábava na dopoledne. Nakonec se z toho stala dobrá bojovka. Byli jsme rozděleni do pěti týmů po šesti. Hezky tři holky a tři kluci. Možnost výběru, s kým se ocitneme v partě, nám byla samozřejmě odepřena. Kdo s kým bude, určil Nováček pomocí nějakých svých matematických počtů. Dokonce si kvůli tomu pořídil dvojí jmenovitý seznam. Na jednom byli zástupci něžného pohlaví a na druhém my kluci.

Podobné výpočty prováděla naše učitelka na střední při hodinách matematiky, když zkoušela a bylo až moc dobrovolníků, což myslím tak, že se v drtivé většině nehlásil vůbec nikdo. Vždycky vybrala jednoho člověka, aby řekl nějaké číslo, a pak se pomocí záhadného krácení, dělení a bůhví čeho všeho ještě dobrala k číslu, které spadalo mezi jedničku a dvacet pětku.

Nutno podotknout, že než nás Nováček tímto způsobem rozdělil na skupiny, tak uběhla skoro hodina. Podle mě by ho vyšlo líp, kdyby si dvacet devětkrát zopakoval ententýky dva špalíky (čert vyletěl z elektriky… víme, že). Rozhodně by to rychleji odsýpalo.

Skončil jsem ve skupině jako tradičně s Jonatanem. A aby toho nebylo málo, tak se k nám přidal i kecálek Marek. Plus tři dívky, které však hrály krom šipkované i bobříka mlčení (Marek se je snažil rozpovídat, ale nějak se jim nechtělo), a já dokonce poprvé zjistil, že tyhle slečny jsou u nás ve třídě. Jo, byly tak tiché a nenápadné, že jsem si jich do té doby nevšiml.

Pozitivem bylo, že naším "pokladem" v cíli byla hospoda, kde měly první tři vítězné týmy přislíbený oběd zdarma.

S Jonatanem jsem se do řeči ohledně toho, co chtěl říct, ale neřekl, nedostal. Nějak jsem neměl koule se ho na to ptát. Kdyby chtěl, určitě by mi to rovnou pověděl. Beztak to zase byla kravina (jo tím jsem se chlácholil, ale jistý si tím nebyl).

Do lesa nás pouštěli hezky po skupinkách. Pár lidí využilo čas k tlachání v kouřovém hloučku. Dost mě překvapilo, kolik jedinců má cigarety v oblibě. Dobrá půlka. Myslel jsem si, že tohle je trend hlavně na střední a pak to odeznívá. Asi chyba.

„Mariáne,“ oslovil mě Jonatan a drcnul mi do ramene.

„Co je?“ přestal jsem zkoumat oblaka dýmu a otočil se k němu.

„Domluvil jsem se s Radkem, že se setkáme někde v té vesnici. Stejně tam už budeme mít volno. Marek a spol. chtějí využít volné hodiny k chlastání a holky se chtěj podívat do blízkého obchoďáku, takže to bude ideální.“

„Jo… co teda máš v plánu? Jakou mám roli?“ zajímal jsem se.

„Chtěl si jít se mnou, ne? Takže asi prostě půjdeš se mnou a zbytek… necháme na tom, jak se to vyvine? Vůbec netuším, co může chtít. Nebo spíš mám předpoklad, ale u Radka člověk nikdy neví,“ vysvětlil a přiklonil se o kousek blíž, neboť se hlouček třetí vyrážející skupiny ocitl nedaleko.

Snažil jsem se ze všech sil nezírat na jeho pusu a nepřemýšlet nad tím, co se ráno událo.

Improvizace se mi jevila jako dobré řešení. Beztak většinou věci nevycházejí podle plánu. Mně teda rozhodně ne.

„Fajn, takže podle situace se zachovám, ale líb…“ dlaní mi překryl ústa, až jsem překvapeně vyvalil oči.

„Neřvi tak!“ osopil se na mě a začal se rozhlížet kolem sebe, jako kdybych mluvil přes megafon nebo rovnou do mikrofonu.

„Vzyt soko sestam,“ zahudlal jsem do jeho ruky.

„Cože?“

Chytil jsem mu zápěstí a odtáhl jeho dlaň. „Že skoro šeptám!“

„To je jedno, ale nemluv o tom. Tak tomu bude říkat…, že skočíme na jedno, ok?“ navrhnul.

Hlavou mi projel ten vtip, kde sexu říkali: praní. Jo, vyper si ručně, nebo jak to končilo.

„Jo, takže na jedno zajdeme určitě, že jo?“ přeorientoval jsem se a rozhodl se ignorovat fakt, jak se tahle blbost může v budoucnu stát hloupá a trapná. Proč zrovna jdeme na jedno? Proč ne třeba dáš si banán? Jdeme na jedno je snad nejběžnější česká věta.

A vůbec největším paradoxem bylo, že ani já, ani on jsme pivu neholdovali, takže tenhle hlod byl předurčen k tomu, aby nás dostal do pěkně ožehavých situací. Ovšem v tu chvíli nás to prostě ani jednoho nenapadlo, klasika. Já to slovo mám rád.

„Ano, asi jo. To jediný je jistý, ale jestli potom odejdeš anebo zůstaneš…, to už ti nepovím…, pojď, jsme na řadě,“ kývnul bradou před sebe a zamířil k Markovi, jehož hlasité volaní našich jmen ke mně proniklo až v tu chvíli.

Vyrazili jsme po šipkách. Prvních pět stanovišť jsme zvládli v rekordní rychlosti. Úkoly totiž nebyly nějak složité. Stačilo odpovědět na hádanku. Většinou dost triviální.

Zřejmě se učitelům chtělo do hospody víc jak nám, takže jejich cestička přes les byla vyloženě k smíchu. Nebo jen nedovedli vymyslet nic lepšího. Koneckonců šlo o tělocvikáře, a teď teda nechci nikoho urazit, ale ti dost často mají v hlavě nula nula nic. Alespoň to mi tvrdila kámoška, co studovala na pedáku u nás ve městě biologii/zeměpis a občas se na přednáškách střetla s lidmi, co studovali tělocvik/zeměpis, a vždycky tvrdila, že to jsou z devadesáti procent jen blbci. Asi to neplatí úplně o všech, ale něco na tom být musí. Na každém šprochu je přece pravdy trochu.

Ale zase odbíhám od tématu. Někde mezi pátým a šestým stanovištěm se stala dost neočekávaná příhoda, za kterou jsem si mohl úplně sám. Nepozornost se nevyplácí…, ale ten proklatý zákon schválnosti v tom určitě taky hrál roli. To mi nikdo nevymluví.

Byl jsem zrovna v družném hovoru s kluky. Vzpomínali jsme na propařené dny. Zjistili jsme, že náš herní vkus byl téměř podobný.

Šli jsme kolem dost nehezky vypadajícího srázu a já nějak zapomněl na fakt, že bych neměl chodit moc blízko u chatrné krajnice. Ne jen já.

„A co třeba csko 1.6, to byla sakra pařba! To jsme hráli na základce ráno na kompech. Docela dost lidí se tam vždycky sešlo už někdy v půl sedmé a školník nám vždycky půjčoval klíče,“ vzpomínal jsem.

„Jo, ty vole, to mi nemluv. My to hráli od sedmičky až do devítky. Vždycky jsem hrál za teroristy,“ přikyvoval Marek.

„Vážně?! Já měl raději cajty. Vždycky se mi líbilo, jak tam hlásili: chlupatí to zvládli…,“ rozmáchl jsem se rukama. V podstatě ani nevím z jakého důvodu. Nejspíš protože obecně dost rád gestikuluji. Na střední si ze mě někteří dělali srandu, že když prezentuji, tak vypadám jako dirigent.

V ten moment, kdy jsem se rozmáchl rukama, mi zároveň podjela noha na kraji cesty a já znova zamával svými tlapami ve vzduchu a zachytil se první věci, co se mi dostala do dlaně. Shodou okolností to bylo Jonatanovo tričko, protože ten kluk šel kousek před námi a občas se na nás otáčel, aby něco dodal.

A pak už se to vezlo. Nebo spíš… jelo.

Ztratil jsem rovnováhu, vzápětí i půdu pod nohama a letěl vzduchem spolu s ním. Váleli jsme sudy z kopce s rychlostí vystřelených raket, zamotaní do sebe. Tu jsme přeletěli přes větev, tu nás poškrábaly trny. Šišky a nějaké ty kameny jsem pocítil snad na všech částech těla.

Prostě držka jako hovado. Jediný štěstí bylo, že nám v naší cestě z kopce nepřekážely pařezy, zrovna s těma bych se srazit fakt nechtěl.

Zastavili jsme až dole a to úplně těsně před řekou, ve které jsem měl namočenou ruku až po loket.

Jonatan ležel na mně s hlavou zapíchnutou v mém hrudníku.

„Hej! Jste v pořádku?!“ volal Marek. „Jdu k vám!“ oznámil nám a jeho hlas se rozléhal lesem a v ozvěnách se vracel.

„Nechoď! Je to dost prudký! My za vámi vylezeme!“ zavolal zpět Jonatan a já málem ohluchnul. Jeho hlas mi doslova rezonoval hrudí. „Ty seš vůl, žiješ?“ nadzvedl se na pažích a zkoumal můj obličej.

Odfouknul jsem list, který se mi cestou přilepil na pusu a rovnou si ji, kupodivu čistým hřbetem ruky, utřel. „Jo, co ty?“

„Ale jo, jde to,“ kývl a zasmál se. Upřímně čekal jsem, že bude spíš naštvaný. Byl celý od listí a hlíny. Bylo mi jasné, že na tom nejsem jinak. Na obličeji měl pár škrábanců.

Vytáhl jsem ruku z vody a otřel mu tvář, takže jsem mu očistil alespoň jednu stranu. Bylo to tak nějak automatické. Nenapadlo mě se nad tím pozastavovat do doby, než jsem pocítil, jak se celý napjal a zapíchl do mě svůj modrý pohled.

Uvědomil jsem si hned dvě věci najednou. Hladil jsem ho po tváři. To byla první. A ta druhá, on na mně stále ležel, i když už jen poloviční vahou.

Otevřel jsem pusu a chtěl něco říct, ale on se prostě sklonil a já místo slov vyvalil oči z důlků.

Na malinký moment zaváhal. Těch pár sekund stačilo k tomu, aby mi secvaklo, co se asi chystá udělat. Nebylo to koneckonců tak těžké.

V očekávání nadcházející události jsem se prudce nadechl a nechal ústa dokořán, a aby toho nebylo málo, chytil jsem ho rukou za zátylek a tahem dokončil, co on naznačil. Přitáhl jsem si jeho hlavu a naše nosy se o sebe otřely ve chvíli, kdy ji natáčel na stranu.

Vjel mi jazykem do úst. Z dálky k nám doléhalo štěbetání našich spolužáků, kteří stáli nahoře. Bolest, která se mi předtím začala rozlévat tělem, pomalu mizela a nahrazoval ji zástup mravenců a podivný tlak na hrudi.

Jeho vůně smíchaná s hlínou a taky jehličím mě dráždila. Zajel jsem mu rukou do vlasů a zapojil se do malé bitvy jazyků. Rozhodně mnohem odvážněji než ráno. Vnímal jsem lehký třas jeho těla, který způsobovalo mimo jiné i to, že se pořád držel na pažích, aby mě svou vahou nezavalil celého.

Nepatří zrovna k tintítkům, takových devadesát kilo živé váhy určitě mít bude. Svaly jsou těžší než tuk, takže mi jeho ohleduplnost přišla vhodná, ale zároveň jsem chtěl pocítit tíhu jeho těla.

Druhou volnou rukou jsem přejel přes jeho bok až na záda, na která jsem lehce zatlačil. Pochopil a dolehl na mě celou svou vahou. Nebudu lhát, vyrazil ze mě něco mezi vydechnutím a zasténáním.

Oddálil jsem nohy od sebe a on automaticky zapadl do nově vytvořeného prostoru mezi má stehna.

Byl jsem vzrušený. Cítil jsem, jak se jeho mužství přes tenkou látku tříčtvrťáku dotýká toho mého, a s uspokojením zjistil, že nejsem sám.

„Tak co?! Už jdete?!“ pročísl ticho lesa Markův hlas, který v tu chvíli zněl, skoro jako kdyby byl jen pár metrů od nás.

Jonatan rozpojil naše rty a rychle se vysoukal do sedu s vyjeveným výrazem. Pohled mi sjel do jeho klína, kde se zřetelně vyjímala boule, ve stejnou chvíli jako jemu do mého.

„Ty… seš zvláštní,“ ukázal na mě prstem. Nebo spíš… na můj rozkrok.

Posadil jsem se. „Proč? To je asi normální reakce na líbání, ne? Jsem mladý, stačí mi málo,“ zkusil jsem se vymluvit.

„Jasně. Možná u ženský bys tohle říct mohl, ale já jsem kluk… ty seš taky gay?“ zeptal se a upřel na mě až moc vážný pohled.

Nějak jsem nevěděl, co k tomu říct. Nebo spíš, jaká je odpověď, která by to celé nepodělala? Nakrčil jsem přemýšlivě obočí a oplácel mu vážný pohled.

„Ne. Tohle bude jen klasické vzrušení z nepoznaného. Seš prostě zvrhlík a hráč,“ odpověděl si sám a ještě se tomu zasmál.

„Zvrhlík?! Hráč?!“

„Ano, vzrušuje tě to, protože o nic moc nejde. Protože nemám žádnou zkušenost. Jen si hraješ. Ale kdyby mělo dojít na lámaní chleba, tak utečeš se staženým ocasem. Víš, Majo, já tě znám. Vím, kolik holek ti prošlo postelí, ale dávej si na tohle hraní pozor. Někdo jiný by klidně zašel dál a ojel tě.“

Jako v lese u řeky se skupinkou studentů za zády? To jsem vážně pochyboval.

Málem mi zaskočilo. „Ježíš, vždyť šlo jen o polibek, ty toho naděláš! A navíc sis začal sám! Chtěl jsi to, ne?“

„Jen tě varuji,“ pokrčil rameny a odpovědi na svůj vlastní první krok se sprostě vyhnul. Postavil se a trochu přitom zaskučel. „Sakra, to byla fakt monstrózní držka. Bože!“ ulevil si. Začal se prohmatávat a oklepával všechen bordel, co cestou nasbíral.

Já jsem jen seděl a snažil se srovnat si v hlavě, co mi právě řekl. Vůbec jsem nerozuměl tomu, že mu to ještě nedošlo. Tak já ho líbal a on si jako myslel, že si hraju? Nějak jsem v tom jeho uvažování nemohl najít logiku, ale rozhodl jsem se to neřešit. Nechtěl jsem totiž na něj rovnou vybalit, jak si stojím. Napadlo mě totiž, že on to možná tuší, ale záměrně ten fakt ignoruje, protože sám ke mně nic víc necítí, nebo ani cítit nechce. Přišlo mi to celkem logický. Schválně mě sám omlouvá či spíš si hledá stupidní odůvodnění mého chování, aby nemusel řešit skutečnost, že mě jednoduše přitahuje a zřejmě i já jeho.

Rozhodl jsem se, že je prostě třeba se víc sblížit. Případně tomu nechat volný průběh a chytit příležitost za pačesy, když se naskytne.

Nakonec jsme se ještě vykoupali v řece. Normálně v oblečení. Bylo hodně velké teplo, takže než jsme došli do hospody, už jsme byli téměř sušší.

Marek z našeho pádu měl ohromnou srandu. Naštěstí nikdo z nich díky větvím, které nás zakrývaly, neviděl, co nás dole tak zdrželo. Ulevilo se mi, protože tam vedle té řeky mě nenapadlo zkoumat, jestli na nás ze shora vidí či ne. Osud však stál na naší straně.

S Jonatanem jsme se po zbytek šipkované přehlíželi. Vzájemně. Nemohl jsem na něj koukat, protože bych se okamžitě začal červenat, a navíc jsem na rtech stále cítil jeho ústa a stačilo, aby mi jen na moment unikla myšlenka k tomu, co se odehrálo, a už jsem musel řešit problémy se stavěním stanu.

A proč mě ignoroval on, to jsem netušil a v tu chvíli mi to bylo jedno. Nejspíš měl nějaké své důvody. Nepochyboval jsem o tom, že budou pěkně hloupé a určitě se je ještě dozvím.

Měl jsem pravdu.

„… a přišli úplně mokrý, prý se vykoupali v řece. Já si stejně myslím, že tam spadli,“ baví osazenstvo hospody Marek.

Naše skupina dorazila díky nenadálým okolnostem jako poslední. Jsme s Jonatanem za hvězdy.

„Ne, my se zastavili těsně před řekou, ale tak nepůjdu do hospody zadělaný od bahna, listí a bůhví čeho všeho ještě,“ pokrčil rameny Jony.

„Jo. Jenže ty škrábance umýt nešly,“ zalituji a ukáži na svoji levačku, která to odnesla nejvíc.

Oba vypadáme jak po zápasu s rozzuřenými kočkami. Naštěstí nemám nic zlomeného ani nějak výrazně naraženého. Měli jsme kliku.

„Než se oženíš, tak se ti to zahojí,“ baví se Petr, kterému naše příhoda způsobila málem ucpání plic, protože smíchy vdechl kousek řízku do špatné trubice. Asi minutu mu Tadeáš mlátil do zad, než z něj vyletěl flák, který bych já ještě předtím tak třikrát nakrájel.

Nerozumím lidem, co futrují obrovská sousta. Jídlo se má vychutnat ne sežrat, na to jsou zvířata.

„To máš pravdu,“ kývnu s úsměvem. Jestli se vůbec budu ženit. S mým momentálním rozpoložením to vypadá se svatbou víc než bledě.

Jonatan mi drkne do ramene. „Musíme jít,“ šeptne mi do ucha.

Rozhlédnu se. Všichni živě diskutují, a až na nás a pár holek má před sebou každý půllitr vychlazeného piva.

„Nebo už nechceš?“ zeptá se, když neodpovídám.

„Slíbil jsem ti pomoc? Slíbil. Jen mě nech dopít kolu,“ odvětím, aniž bych se na něj podíval.

Nemůžu pít bublinkové nápoje moc rychle, ale udělám výjimku a kopnu do sebe třetinku koly na jeden zátah. Z toho budu moci krkat abecedu!

Vylovím z kapsy peněženku, kterou jsem během svého pádu neztratil a naštěstí se s ní ani nevykoupal. Hodím na stůl dvě stovky a postavím se.

„Tak?“ pobídnu Jonatana.

„Kam jdete?“ vyvalí na nás oči Tadeáš.

Jo, ale tohle je dost dobrá otázka. Těžko řekneme, že na jedno! Já věděl hned, že tenhle krycí název je blbost. No, on i ten banán by asi byl… hodně na prd. Věta: jdeme pro banán by nejspíš způsobila daleko větší vyjevené výrazy, než jdeme na jedno, když zrovna stojíme v hospodě.

„Na jedno…,“ začne automaticky Jonatan a já na něj vrhnu varovný pohled, „… cigáro,“ dopoví a neujde mi, jak se přitom ušklíbne.

Pecka. Proč mi to vyznělo tak dvojsmyslně? Ještě s tím jeho úsměvem!

„Jo, jdeme si zakouřit a taky se mrkneme do obchoďáku,“ přihodím.

„Tak počkejte, já půjdu s vámi! Potřebuju si koupit krabičku,“ začne do sebe klopit pivo Marek, na kterého brzy budu mít alergii. Možná už ji mám, protože mi začalo škubat v pravé ruce, hned co domluvil.

Ten kluk se nacpe fakt všude! Už dvakrát mi přerušil výlet do nebes! Jo, tímhle tempem ho budu nesnášet a ještě k tomu ani nezvládnu najít nějaké schopné (nepodezřelé, haha) odůvodnění.

Podívám se na Jonyho. A teď, jak z toho chceš vybruslit?

„Fajn, nemůžeš jít s námi,“ usměje se rošťácký Jony a na mě jdou mdloby.

Sakra! Co jim jako hodlá vykládat?

„Oni mají rande!“ ukáže na nás Petr a přiláká tím pozornost skoro celého stolu.

Kdyby tak věděl…

„Ano, přijede mi slečna a vezme sebou i tady Majovu „kámošku“,“ přikývne Jony a zamrká.

„Jo s výhodami?“ chytí se Ted.

„Že váháš,“ zasměji se. Ať žije lhaní. Jednou se ho musím zeptat, proč to tak tají. Vždyť zase o tolik nejde.

„Tak to se divím, že tu ještě stojíte,“ vyprskne smíchy Marek.

„Však my už jdeme,“ ujistí ho Jonatan, přihodí k mým dvěma stovkám své. Ještě mávne na kluky a téměř mě vystrká ven. Tlačí mě před sebou jako kolečko.

Vylezeme před hospodu na malé tradiční náměstíčko s rybníčkem uprostřed.

„Kde bude?“ zajímám se.

„Na výpadovce z tohohle mini městečka či co to je…, což je… támhle tím směrem,“ řekne s očima přilípnutýma na displeji a rukou nataženou doleva.

„Fajn, tak jdeme, ať už to máme za sebou,“ rozhodnu se a vyrazím jako první.

Dožene mě a jdeme vedle sebe mlčky. Nemůžu se zbavit pocitu, že má něco na srdci, ostatně mám ten dojem už od rána. Navíc se, s naším neočekávaným líbáním v lese u řeky, umocnil.

Několik metrů za cedulí vesnice zastaví. „Tady počkáme.“

„Jasný,“ kývnu a obloukem se vyhnu jeho pohledu. Raději skenuji lesy, které jsou všude kolem.

„Hej! Támhle je posed!“ ukážu do dálky s neskrývaným nadšením v hlase.

„A co já s tím?“ nechápe.

Otočím se k němu. „Vylezeme tam pak?“

„Cože? Proč?“

„Já nevím, rád lezu na posedy a dělám si tam fotky,“ přiznám svůj ujetý zvyk, který praktikuji už od patnácti. Proč mu to říkám? To je dost trapný.

„To si tam vylez sám,“ ušklíbne se.

„Ale no tak! Nebuď lama, náhodou je tam dobrý výhled.“

„Já nechci.“

„Víš, selfie je populární…, možná by ti fotka na posedu pozvedla image.“

„Ne.“

„Na instagramu…“

„Já nechci.“

„No tak s tímhle přístupem kamarádi nebudem,“ zasměji se. Myslím to jako žert.

„Já ani nechci být tvůj kamarád,“ odvětí vážně.

Překvapeně se k němu otočím. „Já myslel, že tu válečnou sekeru zakopeme…“

„Cože? Vždyť ty ani nechceš!“ vyletí a já překvapeně o krok ustoupím. „Hraješ si se mnou. Bavíš se tím, že jsi odhalil moje tajemství, a dáváš mi to sežrat každou chvíli! Provokuješ mě, protože víš, jak si stojím! Je to zábava? Víš, kluky jako ty už jsem potkal. Jste jen obyčejné svině, co se baví lidským trápením. Hovada,“ odfrkne si.

Mám co dělat, abych si prsty neprojel uši, protože mi přijde, že asi špatně slyším. Proč je pořád tak útočný? Dělá si srandu? Co mám s tímhle jeho přístupem asi dělat?

„Jonatane, já na to seru. Ty seš takový vůl, až to není možný! Já ti chci pomoct a ty mě pořád obviňuješ z úplných nesmyslů! Víš co? Tak si mysli, co chceš! Kde je ten tvůj…,“ ani nedomluvím. Málem mě přejede nablýskané černé Porsche. Uskočím ke krajnici přesně těsně předtím, než vedle nás zastaví.

Toho blonďáka bezpečně poznám. Vystoupí a s nečitelným výrazem zamíří k nám. Střelím pohledem po Jonatanovi, který celý zkoprní.

„Ahoj,“ usměje se Radek a sjede mě zkoumavým pohledem. „Ty jsi kdo?“

Fajn. Ještě zkusím poslední věc, ale jestli mi i pak bude pořád nadávat, tak už na něj vážně kašlu!

Chytím Jonatana okolo ramen a lípnu mu mlaskavou pusu na tvář. Nasadím ironický úsměv. „Kdo myslíš?“

Radek si mě znova prohlédne od hlavy až po paty. „Nevypadáš jako gay,“ ušklíbne se.

Já taky nejsem… nebo spíš, nebyl jsem.

„Zato ty seš hotovej buzerant! Nevím, co je lepší,“ vyprsknu smíchy.

Neujde mi, jak Jonatanovi cuknou koutky úst a konečně se probere z transu. „Takže, co máš na srdci?“

„To ti povím, ale ne, když u toho bude on,“ kývne hlavou ke mně.

Nadechnu se v zamítavou odpověď, ale Jonatan je rychlejší. „Dobře, tak můžeš jít na ten posed,“ stočí ke mně hlavu.

Prosím? Já teda tušil, že se chce jen políbit a pak je budu muset nechat o samotě, ale… Radek rozhodně nevypadá jako někdo, kdo sem přišel říct mu, že už ho nikdy nechce vidět. Co když se s tou holkou rozešel a bude teď Jonyho přesvědčovat, aby se vrátil k němu?

Proč uvažuju až tak dalece? Jonatan by nechtěl. To je přece jasný.

„Posed?“ vyprskne smíchy Radek.

„Jo, nějaký problém, ty nagelovaný frajírku?!“ narovnám se výhružně.

„Kdepak,“ zvedne ruce v obranném gestu. „Jen si běž, kam tě nohy ponesou,“ zapitvoří se.

Takže on se mi hodlá posmívat? Jen koukej!

Čapnu Jonatana za obě ramena a natočím k sobě. Vyvalí na mě obě svá kukadla, div mu nevypadnou. Neodolám a usměji se.

Jo, vždyť jen plním naší dohodu.

Obtočím mu ruce kolem krku. Celým tělem se na něj natisknu a předvedu Radkovi ukázkový francouzák. Koutkem oka zpozoruji, jak nás vytřeštěně sleduje, což mě ještě víc nabudí, takže rovnou oběma rukama přejedu přes Jonatanova záda až k zadku, který sevřu v dlaních. Vydechne mi do úst a lehce mě kousne do rtu. Schválně tiše zasténám v odpověď a s mlasknutím se odtáhnu.

Nějak Jonatanovi nejde se netvářit šokovaně. A mně zase dochází, co jsem to teď jako předváděl. Na silnici! Sice tu asi moc aut nejezdí, ale… takhle veřejně!

„Napiš mi, až to s tímhle volem vyřešíš,“ zamumlám polohlasně, ale dost zřetelně na to, aby to Radek slyšel.

Jony jen zmateně přikývne. „Tak zatím!“ rozloučím se s nimi.

Skoro se rozeběhnu. Přeskočím menší strouhu a s přitroublým úsměvem zamířím ke svému cíli.

Až skoro u posedu mi dojde jedna důležitá věc. Nemám mobil. Kruci!

A taky…

Co se bude dít dál?