Amorův omyl - Závěr

Jonatan zaujal dav žen od první chvíle, co ho uviděly. Veškerému obecenstvu překvapením spadla brada. Dívky vypadaly jako zhypnotizované, zatímco si prohlížely pevné tělo v upnutých boxerkách, v očích měly ten nepřítomný pohled náměsíčných lidí. V momentě, kdy moderátor ukončil svůj úvodní proslov, se všechny jako na povel zvedly k mohutnému potlesku. Jen mužské osazenstvo, které bylo ve znatelné menšině, zůstávalo vesměs chladným, až na jednoho jediného, který měl zpoždění a ze všech sil se snažil prodrat davem. Bohužel ostatní dělali totéž, a proto bylo téměř nemožné projít. I přesto se Marián nenechal snadno odstrčit, zvlášť když mu šlo o to, aby se dostal tam, kam chtěl. Do přední bojové linie mezi rozvášněné slečny.

„Teda to je tlačenice,“ uchechtl se Amor, který celou tu přehlídku sledoval z uctivé vzdálenosti.

„Proč tu jsme?“ zajímal se Osud a nevěřícně sledoval, jak slečny pískají na mladíky vystavující na molu své pevné tělo v celé kráse. „Ale to mi řekni, kam ten svět spěje?“ zamrmlal si pod nos.

„Kdyby šlo o světoznámou značku, tak bys měl možnost sledovat vybrané chování, ale tohle je přehlídka pro střední oděvní školy. Je tu dost mladých slečen, které nemají s ničím podobným zkušenost. Jsou ve věku, kdy prostě dívky piští, když vidí pěkného kluka, natož když je jich tu dvacet a všichni jsou polonazí,“ objasnil mu vědoucně Amor, jenž byl mezi lidmi přeci jen o něco častěji.

„Díky za vyčerpávající odpověď. Ale pořád nevím to hlavní, co tu děláme my dva? Proč mě taháš od mých povinností?“ stočil k němu zrak.

Na molo vystoupal další mladý „hřebec“. Tak mocný a velký, že vedle něj vypadali ostatní mladíci jako trpaslíci. Následoval další mohutný pískot, který úplně přehlušil Amorův pokus o odpověď.

Oba trpělivě stáli a čekali, až se hukot kolem uklidní.

Marián se stále s železnou vůli drásal davem. Už byl skoro v cíli.

„Abychom se domluvili na ceně za tvé vítězství, už jsme u konce zábavy. Jsou spolu a zatím to nevypadá na nějaká velká mračna. Trvalo to docela dlouho,“ osvětlil Amor, když nastala chvíle klidu.

Osud překvapeně nadzvedl obočí. „Já jsem vítěz?“

„Ano. Nepamatuješ si?“ usmál se Amor a věnoval svému společníkovi lehké mrknutí.

„Řekl jsem dva měsíce, ty dva týdny. Měl jsi pravdu ty, ne já.“

Amor zavrtí hlavou. „Ne. Ta první pravá pusa z lásky proběhla teprve včera. Poprvé se políbili a oba skutečně věděli, co ten druhý cítí. A i když jsi řekl dva měsíce, pořád jsi byl blíž než já se svými dvěma týdny.“

„Ale sázka zněla do první pusy, ne první pusy z lásky či jak jsi to pojal…“

Osud si matně vybavoval, že už jednou po něm Amor vymáhal svou výhru, a nyní nechápal, co náhlou změnou rozhodnutí sleduje. Věděl, že je to kuplíř a hráč, avšak nyní nemohl vystopovat jeho pravé pohnutky ani při sebevětší snaze.

Amor se teatrálně chytil za ústa. „Ach! Já to tehdy neřekl? Jsem bůh lásky přece! Samozřejmě, že to byla první pusa z lásky. Takže prosím, vyber si svou výhru. Co ode mě chceš?“ otočil se k němu čelem.

Osud se na pár vteřin zamyslel, promnul bradu a v očích mu blesklo šťastné světlo. „V tom případě chci, abys našel nějakého adepta pro Mariánovu slečnu,“ pronesl rozhodně. „Adepta! Ne adeptku!“ dodal téměř výhružně.

S jedním pozvednutým obočím sledoval, jak se Amorův obličej pomalu roztahoval do vítězného úsměvu. A celé mu to došlo. On to chtěl! Ba ne, Amor věděl, že si o tohle řekne.

„Jednou kuplíř, navždy kuplíř,“ protočil oči.

„Já věděl, že budeš chtít tohle,“ zasmál se Amor.

„Protože jsi věděl, že je mi jí líto,“ uhnul pohledem Osud. „Ale proč takové dohady o vítězství zrovna kvůli tomuhle?“

„Pro zábavu, víš, že tu já mám rád…, tak pojďme. Najdeme někoho obstojného, zrovna teď má v ateliéru velmi pohledného muže.“

Osud si neodpustil další protočení očí. „Nejenže jsi to věděl, ty sis to i dopředu připravil.“

„A ty si říkáš Osud?“

„Dej mi svátek.“

***

Víte, když vám řeknu, kde právě jsem a co dělám, tak mi to asi neuvěříte. Každopádně jsem se rozhodl podpořit svého přítele a vyrazil na jeho módní přehlídku. Ano, doopravdy. Chodíme spolu cca dvanáct hodin a já už tu sleduji obnažená pánská těla v boxerkách, jenž ušily mladé dívky nejspíš ze všech oděvních škol, které tady v Česku naleznete. Jinak nechápu, proč je tu tolik ženských.

Mého přítele.

Už jen to zní krapítek divně. Koneckonců se pořád považuji za heterosexuála, navzdory tomu, že miluji chlapa.

Můj den nezačal zrovna slavně. Po včerejším výkonu jsem se probral celý rozbolavělý, smradlavý a navíc s podlitinou kolem brady. Srdce se mi rozbušilo při pohledu na spícího Jonatana, který vypadal tak nevinně, až jsem si přišel jako neskutečně zvrhlé prase při vzpomínce na večerní události. Mé zírání narušil Bořek, který vpadl ke mně do pokoje a hrál si na budík. Připomněl mi, že mám pracovní povinnosti. Následně se rozhlédl a zjistil, že můj pokoj vypadá jako po zuřivé bitce. Rozbitý stolek a lampička, kniha si trůnila až někde pod oknem, jedna z mých dvou peřin se válela uprostřed místnosti celá posetá malými peříčky. Jonyho oblečení se taky rozlétlo všude. A korunku tomu všemu dělal na zádech rozvalený Jony, který měl horní polovinu těla zrudlou, pod klíční kostí obrovskou modřinu a na krku krvavé kousance. A navrch ho Bořek svým halekáním nevzbudil, takže vypadal jako mrtvola. Naši nahotu netřeba komentovat, s tou jsem si nijak těžkou hlavu nedělal.

„Do háje, co se tu dělo?“ vyjevil se.

„Sex,“ odvětil jsem a mrkl na tubu lubrikačního gelu, jež se z neznámých důvodů válela těsně vedle jeho nohy.

Sledoval můj pohled a ironicky se usmál. „Aha, což asi vysvětluje, proč byl celý byt osvětlený jak vánoční stromeček, když jsme dorazili. V koupelně rozsvíceno, na chodbě taky, ale nikde nikdo.“

„Jo, v samém zápalu vášně jsme prostě zapomněli zhasnout,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

„Hm, tak ho vzbuď a pojďte si dát snídani. Tom dělá palačinky pro celou armádu, můžeme skočit i vedle na kasárny a osladit jim život.“

Jenomže probudit Jonyho nebylo vůbec snadné. Nakonec se mi to ale povedlo. Bohužel si s námi snídani nedal. Prvně začal šílet, že má mít odpoledne přehlídku a přece tam nemůže takhle jít. Tedy s těmi modřinami a kousanci prý není problém – neboť za ta léta už se naučil poměrně dobře spolupracovat s make-upem. Dokonce mi přiznal, že má doma několik druhů těchto dámských potřeb a to nejen na obličej, ale prý jsou i na tělo. Nic co bych nutně potřeboval vědět, ale potěšilo mě, že kvůli mému zvířecímu chování nebude mít extra velké problémy. Horší to bylo se zubem, což nakonec vyřešil jeden telefonát. Jeho zubař měl shodou okolností kamaráda (také zubaře) tady v Brně, takže slovo dalo slovo a Jony mohl vyrazit na opravu své zubní chlouby. Mezi dveřmi mi navrhl, ať se na něj přijdu odpoledne podívat, což jsem pochopitelně nemohl odmítnout. Koneckonců nikdy jsem ho v akci neviděl a dost mě zajímalo, jak si poradí se všemi těmi stopami po sexu, které by nezasvěcený klidně mohl přisoudit rvačce s nějakým poloupírem.

Následně jsem se parádně nadlábnul a vyslechl si pár narážek od kluků, protože si logicky nemohli nic odpustit. Tomáš neustále sondoval, kdo Jonatan je, co dělá, jak se známe atd. Bořek tiše pěnil. Asi protože už mu to všechno někdy říkal a on ho zase neposlouchal. Nebo se mu to jednoduše vykouřilo z hlavy.

Neopomněl mu vpálit, že už ho potkal, a to hned zkraje, když spolu začínali. Na to se mu dostalo od Toma odpovědi, že přece není chodící kronika a nemůže si všechno pamatovat.

Cestou do práce jsem si vzpomněl na obraz, který mi stále ležel v kufru. Rozhodl jsem se, že ho pak odpoledne dám k sobě do pokoje. Ukážu ho Jonymu, dost mě zajímá, jak se na něj bude tvářit.

V práci jsem rovnou zamířil do zasedačky a připravil si promítací plátno. Všechno začalo normálně. Představení, potřásání rukou s nejvyššími představiteli. Prostě klasika.

Avšak… už jak jsem začal mluvit, tak mě dost znervózňovaly překvapené pohledy všech přítomných. Nikdo mě ale nepřerušoval, a tak jsem pokračoval dál, do doby, než do místnosti elegantně vplul Bořek. Přerušil mou plejádu slov a s omluvou mě drapl za loket.

„Máš prezentovat v jedničce, ne tady,“ oznámil mi tiše.

Okamžitě mě polila červeň. Nejspíš mě celá ta věc s Jonym tak rozdivočila, až jsem prostě pozapomněl. Moje blbost.

Zatímco jsem si balil saky paky, Bořek informoval osazenstvo o zpoždění našeho ředitele. Nabídl jim občerstvení a vůbec, on v takových věcech vždycky uměl chodit.

Opustil jsem místnost s jeho maličkostí v patách. Hned za dveřmi se začal pobaveně smát.

„Teda ti museli zírat, co jim to vykládáš za nesmysly.“

Nijak jsem své ztrapnění zdlouhavěji nekomentoval, nebyl čas. Místo toho jsem si urovnal kašmírové sako rázným popotáhnutím manžet. Tmavě modrá barva ladila s hedvábnými kalhotami ve stejné barvě a bílou košilí, ale necítil jsem se v tom oblečení dvakrát dobře. Přeci jen šlo o dva roky starý oblek, byť pěkný, poněkud upnutější v ramenou. S hlavou zvednutou a omluvou na jazyku jsem zamířil tam, kde jsem měl tou dobou dávno být. Od té chvíle šlo všechno hladce. Pracovní den uběhl jako voda a já jsem od Jonyho dostal tři zprávy. V jedné mi oznamoval, že se rozhodl pro můstek, a zbrousili mu tak i další dva zdravé zuby (chudák). Ve druhé mi zasílal adresu, kam se mám dostavit. Ve třetí mi napsal jen dvě slova.

Miluji tě.

Tou dobou jsem akorát vytahoval obraz z auta. Vylovil jsem mobil z kapsy a s údivem hleděl na displej, zatímco má druhá ruka hrozila odpadnutím. Sářina práce nebyla zrovna lehoučká jako peříčko. Nějak jsem si pořád na tu svou situaci úplně nezvykl. Přišlo mi to na jednu stránku přirozené, na druhou jak kdyby mě někdo hodil do hlubokého bazénu se žraloky a neřekl mi, jak v něm plavat.

A teď mi hlavou běhá pořád dokola: bože můj, ten je krásný.

Znám tuhle jeho druhou tvář, viděl jsem mnoho jeho fotografií na internetu, ale i v tisku, který mu jednu dobu během jeho kariéry v cizině věnoval značnou pozornost, ale je to poprvé, co jsem tak blízko něj. Ne Jonatana, jak ho znám já. Ale toho… modela. Pokud byl pěkný, když na něj koukáte na obálce časopisu, pak osobně je přímo omračující. V celém těle mi mravenčí. Vždyť je vlastně můj, takže ty holky okolo se klidně mohou uslintat.

Projde po mole tak třikrát, než se mi podaří prodrat dopředu. Čekám, až se znovu vynoří. Ostatní promenádující kluci jsou mi opravdu u párku. Jakmile se ocitne v jiných přiléhavých boxerkách, tentokrát fialové barvy, a vystoupá nahoru, zahledí se na mě. Koutky úst se mu lehce roztáhnou v milém úsměvu. Ten samozřejmě banda všímavých děvčat neopomene ocenit, zatímco já na něj civím očima jako pátracími reflektory. Hledám jakoukoliv stopu. Zbytečně. Povedlo se mu všechno dokonale zakrýt.

Mohl by na sobě klidně mít hadr na vytírání a stejně by vypadal jako bůh sestupující z nebe. To je tak nefér!

Vydržím celou hodinu stát na místě jako trubec. Jenomže pak mě dostihne žízeň. Když týpek v béžovém obleku oznámí blížící se konec, víc se nezdržuji. Vyrazím směr toaleta a následně se píchnu k menšímu stánku, kde si poručím kávu a vodu.

„Do háje, nevěděl jsem, že je z Jonyho takový svalovec,“ prohlásí mně povědomý hlas.

Pootočím hlavu doprava a všimnu si Marka. Ano, toho Marka, který stále chodí s Kájou. Občas se scházíme. Sice ve mně ta jeho akce s fotografií pořád někde hluboko je, nezapomněl jsem na to, avšak nijak mi to v komunikaci s ním nebrání.

Usměje se. „Čus Mariáne.“

„Ahoj, kde máš Karolínu?“

Mávne rukou kamsi k molu. „Někde vpředu. Očumovat nahaté chlapy mě zrovna dvakrát nebere. Takový ten nejvyšší je její bratranec. Nováček v oboru a prý mu to docela jde,“ uchechtne se a připojí se ke mně.

„To chápu, taky mě nahatí chlapci zrovna dvakrát neberou,“ kývnu. Možná to zrovna od mé maličkosti zní ironicky. Ovšem nebýt tu Jony, určitě mě tu nikdo neuvidí.

„A co Sára, jak se má? Zrovna včera jsme o vás mluvili. Mohli bychom další týden zajít do kina na Jurský svět, jak jsme se posledně domlouvali.“

Vzhlédnu a přelétnu očima okolí. Dopřeji si pár sekund na odpověď.

„Nemohli. My dva už spolu nechodíme,“ odpovím klidně.

„Vy už…“

„Ne.“

„Sakra, to protože…“

„Jony.“

„Sakra, jasně. A je, teda, jste v pohodě?“

„Co myslíš?“

„Jo, díkybohu.“

Pobaveně se zasměji. „Amen.“

Víc se v tom nevrtáme. Marek se rozvášní o jeho společných plánech s Karolínou. Chtějí si koupit byt a opustit současný podnájem. Také plánují svatbu.

Během jeho líčení na chvíli zavřu oči a vyšlu němou prosbu k nebesům, aby to takhle hladce šlo i s našima a aby se už Sára ozvala.

Vyčerpaně zastavím před našim domem a pohlédnu na Jonatana.

„Vážně nechceš, abych šel s tebou?“ sonduje.

„Ne. Už jsem velký chlap, zvládnu to,“ ujistím ho.

Jo, dnešek je skutečně náročný. Jakmile Jony našel mě a Marka, rozhodl jsem se. Náhle a spontánně. Řeknu to našim.

Bohužel jsem měl další čtyři hodiny na rozmyšlenou a teď se mi můj nápad ani trochu nezamlouvá. Od včera mě bolí záda, ramena i kolena.

Když s Jonym vystoupíme, zjistím, že se mi podlamují nohy. Někde v dálce zazní zvon z kostela. Jako údery umíráčku.

„Mohl jsem tě vzít až k vám.“

„Není třeba, trochu se projdu. Kdyby cokoliv, volej,“ připomene mi už asi po sté. Můj nápad v něm vzbudil nečekanou vlnu vášně. Objímal mě tak zuřivě, až jsem málem umřel na udušení. Nejspíš mu konečně došlo, že jsem naši minulost opravdu zakopal a rozhodl se s plnou polní vyrazit vstříc budoucnosti. Nelze pořád a navěky stát na prahu.

„Jasně.“

„Mariáne?“ řekne těsně u mě. Vyděsím se a o dva kroky ustoupím.

„He?“ vydechnu a rozhlédnu se kolem nás. Přijel jsem sice našim říct ty novinky, ale to ještě neznamená, že se tu s Jonym budu miliskovat před našim domem.

„To zvládneš,“ usměje se povzbudivě. Lehce mi stiskne rameno. Ryze přátelské gesto z uctivé vzdálenosti.

„No, pokud se ti do zítra neozvu, tak si mazej koupit nějaký parádní oblek na moje velké finále,“ pokusím se o černý humor.

Protočí oči. „V současnosti se gayové nestřílejí.“

„Gayové možná ne, ale synové gayové a navrch neplánovaní tatínkové…, tam už bych v nějaké ty kulky klidně i věřil.“

„Pokud jim to zatím nechceš říkat, nemusíš,“ nadhodí a zkoumavě se na mě zahledí.

Razantně zavrtím hlavou. „Ne, čím dřív jim to řeknu, tím líp. Navíc Sára toho malého nebude v bříšku nosit věčně a máma by se na ni stejně zeptala… sakra, tohle nejde jinak. Musím jim to říct.“

„Můžeš jim říct, že se s tebou Sára rozešla i že čekáte dítě, ale nemusíš jim říkat, že my dva jsme spolu. To klidně můžeš odložit.“

Jako kdybych to snad nevěděl.

„Řeknu jim všechno. Stejně bych jim to jednou říct musel, nebudu to odkládat.“

Stojím v naší chodbě, mozek připraven k boji, tělo však vázne. Boty mám zuté, máma už postavila na kávu, ale mě nikde. Souvisí to s rozhovorem, který mi rozhodně nezlepší náladu. Tím jsem si jistý.

„Pardon, cože?“ otážu se.

„Ptám se, jak dlouho tam hodláš ještě stát?“

Nešlo by to třeba až do konce mých let?

„Už jdu.“

Hluboce se nadechnu, vykročím ke dveřím a pokračuji kuchyní až ke stolu, kde tatík luští křížovky. V poslední chvíli však změním směr. Objedu židle a postavím se přímo před mamku. Tátu moje jednání překvapí, takže si sundá brýle na čtení a s nadzvednutým obočím se na mě zahledí ve stejnou chvíli jako máma.

Nic jsem si nepřipravil. Netuším, jak začít. Ani jestli má vůbec smysl volit nějaká správná slova, beztak v téhle chvíli neexistují. Je zkrátka jedno, jak to řeknu.

„Chtěl bych vám něco říct,“ střelím pohledem z jednoho na druhého.

„To už nám došlo,“ usměje se máma.

„Nikdy nejezdíš, aniž bys dopředu dal vědět,“ dodá otec.

Když ze mě hodnou chvíli nic nevypadne, máma mě starostlivě chytí za ruku. „Není ti nic?“

Bylo. Nebo je? Ne. Teď už asi ne.

Promnu si volnou rukou obličej. Vždycky jsem si byl s rodiči blízký. Neexistovalo nic, o čem bych s nimi nemluvil. Naši měli jen mě, byli starší ale rozhodně chápaví. Jenomže můj rozchod se Sárou, to je přesně taková věc, se kterou bych se jim obvykle svěřil. Přesněji tátovi. Měl jsem k němu vždycky o trochu blíž. Mámu miluji, ale zároveň vím, jak je starostlivá a ze všeho si dělá zbytečné vrásky. Táta byl v emocionálních záležitostech kupodivu vždycky o trochu lepší volbou.

Ale teď mlčím a uvědomuji si, že o mém chvilkovém pobláznění do Jonyho jsem jim taky neřekl. Ani o svých vztazích jsem se nikdy nijak nerozvášňoval. Vlastně je to jediná věc, jíž jsem s nimi nikdy neprobíral. A zrovna je to hodně velká věc…

„Mariáne, děsíš mě.“

„Nic mi není. To jen… já…“

S milostným životem se většina lidí rodičům nesvěřuje. Je to normální. Doposud si mysleli, že jsem heterosexuál, ale moje sexuální orientace je právě úplně jinde. Vlastně to nesouvisí přímo s orientací jako takovou. Nepochybuji o tom, že se mi víc líbí ženy jak muži. Jonatan je ale výjimka.

Budou se na mě možná dívat jinak.

Vlastně to „možná“ bych měl vynechat.

Je to jisté.

A taky jsem otec. A to je možná ještě další věc, která je dorazí. Nevím, čím bych měl začít. Prvně Sárou, dítětem anebo Jonym?

Vybavím si, jak mi jednou mi máma kladla na srdce, že být s někým, jenom protože bych s ním měl být, ačkoliv ho nemiluji, není správné. Prý bych pak stejně byl nevěrný a to je o moc horší než čistá pravda, ať sebevíc bolestná. Tenkrát ji to napadlo v souvislosti s jednou její kamarádkou, která opustila manžela a vzala sebou i jejich dvouleté dítě.

„Mariáne,“ osloví mě tiše.

Nebo to vyklopit najednou? Co je lepší?

Sklopím zrak do podlahy a hluboce se nadechnu.

„Já… ehm, rozešli jsme se… a čekáme dítě… a… tak prostě.“

Hm. A není cesty zpátky. Míč jsem přihrál na jejich stranu hřiště.

„Vážně?“ řekne po chvíli máma a pokusí se skrýt šok v hlase.

A to ještě nevíš, co přijde teď, mami.

Protože já… do všech psích prdelí, mluvím sprostě, i když to nesnášíš a navrch jsem zkrátka buzerant. Jo.

Vážně jim to řeknu? Jony měl pravdu, že to nechvátá. Co teď předepisuje společenský protokol? Je lepší říct vše najednou nebo dávkovat postupně?

„A taky,“ těžce polknu. „Už jsem s někým jiným, abych to teda řekl celé.“

„Ach, tak, a my jsme o ničem z toho nevěděli.“ Její ublížený tón mě zabolí snad i v palcích u nohou. „Tolik se ti v životě změnilo věcí a my jsme o ničem nevěděli.“

„No… ono to není dlouho, vlastně se to všechno stalo… tak nějak nedávno. Vlastně se to takhle změnilo během tohohle týdne.“

„A stojíš si za svým? Jsi takhle spokojený?“ zeptá se o poznání klidněji otec.

Zavřu oči, hruď mám jako v kleštích. „Hm… jo. Takhle totiž nikomu nebude ublíženo. Ne víc, než je třeba.“

Dost klišé, ale doopravdy netuším, jak jinak to podat.

„A ty budeš šťastný? O dítě se chceš starat?“ zajímá se dál.

Troufnu si k němu zalétnout pohledem. „Nejšťastnější… a postarám. Pokusím se o to ze všech sil,“ odvětím upřímně.

Otec se mírně usměje. „To je pro nás nejdůležitější.“

Ani se nesnažím skrýt překvapením spadlou bradu. A jakože nic dalšího? Žádný vodopád otázek?

„Vztahy bývají složité, zlatíčko. Slyším, jak jsi smutný, ale my tě vždycky podpoříme. Nemusíš se bát,“ zesílí stisk mé ruky máma. „Klidně nás s tou svou novou láskou můžeš seznámit a…“

„Je to Jonatan. Jonatan Nigl.“

Máma se prudce nadechne a pustí mou ruku, aby si ji přiložila k ústům. V mém víčku ucítím známé pnutí. O sekundu později mi v něm začne nepříjemně škubat. Tenhle tik občas mívám.

„Já… to jsem nevěděla, že jsi… že jsi někdy chtěl…“

Chlapa? Že jsem gay? Dokončím v duchu, co sama nedokáže vyslovit. Však chlap s chlapem, to je přece nemoc. Není to normální. Přirozené.

Do háje. Proč jsem to vyklopil? Neměl jsem nic říkat. Vůbec jsem neměl zmiňovat, že mám někoho jiného. Zkrátka podělat si vztah s kýmkoliv mi jde docela lehce. Vždyť jsem klidně mohl jen říci, že se se mnou Sára rozešla, ačkoliv je těhotná. Zkrátka se vzájemně nemilujeme. Sice poloviční pravda, vzato dostačující. Vždyť ani nevím, jestli s Jonym za měsíc pořád budu chodit. Stát se může cokoliv. A i kdyby jo, mohl jsem prostě počkat… pár let, možná i celé desetiletí, než bych přišel sem domů a všechno jim oznámil, aby mě na staré kolena mohli vyčlenit ze svého života. Jenomže to ne. Vždycky musím něco podělat, i když už to vypadá na mnohem lepší časy.

„Takže v té době…, kdy jste se více bavili, tak jste…?“ zeptá se mě máma.

„Ne, nebo teda… nechodili jsme spolu, ale měli jsme mezi sebou víc intimní vztah, než je u kamarádů zvykem.“

Máma se opře o linku a popotáhne. Na tátu si netroufnu pohlédnout. Stačí, že máma za chvíli pravděpodobně začne brečet.

Zklamání, které se nese vzduchem, číší z celého jejího těla. Ta drtivá tíha vlastní špinavosti se mi usadí na hrudi a znemožní dýchání.

„Jak se to takhle mohlo…, co jsme ti kdy udělali, že se nám takhle odvděčíš? Ty…“

Není jiná možnost.

Překotně jí skočím do řeči. „Počkej, mami, nemyslel jsem to vážně. Spíš to byl takový vtípek na zlehčení situace. Vůbec to neberte vážně. Prostě Sára se se mnou rozešla, jakmile mi oznámila, že je těhotná. Nechtěl jsem to takhle vybalit. Jen jsem to zkrátka zlehčil… jo, to jsem chtěl…,“ slzy se samy vyvalí ven. Snažím se potlačit vzlykání, být tichý, protože to akorát odporuje všemu, co jsem před vypustil z pusy ve snaze zachránit alespoň tohle.

Neustojím to a přidřepnu si na kolena. Věděl jsem, že to nebude lehký. Vím, že naši jsou ze staré školy. Nemají pro tohle pochopení. Byl jsem jejich jediný vypiplaný syn, který je teď ukázkově zklamal. Máma se vždycky těšila na vnoučata, jedno mít bude. Nechtěné, pošpiněné mým špatným rozhodnutím. Moji volbou.

Já jenom chtěl, aby to věděli. Aby věděli, že moje štěstí vypadá jinak, než se předpokládá. Nechtěl jsem sem dál jezdit a přetvařovat se. Chci žít a neomlouvat se za to, jaký jsem. Necítím se vinen, necítil jsem. Ale to, že jsem je zklamal, mě opravdu mrzí.

A vždycky bude.

Vzdáleně vnímám slova. Mluví na mě oba. Pokusím se zmobilizovat všechny své síly. Chci odejít.

„Hej!“ zatřese mými rameny otec. „Co děláš?! Vzmuž se trochu! Máš po svém boku chlapa, tak se nechovej jako ženská! Myslíš si, že ti to budeme nějak vyčítat? Nebo proč tahle scéna?“

Překvapeně zamrkám a zadívám se do jeho očí. Můj mozek si pomalu srovnává, co právě slyšel.

„Ehm, co?“ zeptám se přitrouble.

„Co sis myslel? Proč jsi něco neřekl dřív? Mohl jsi za námi kdykoliv s čímkoliv přijít. Nám je úplně jedno, s kým jsi, jestli se potetuješ od hlavy až po paty, nebo se přidáš k nacistům. Pořád jsi náš syn, a pokud chceš být s mužem, prosím. Nic nám neudělá větší radost než to, že ty sám jsi šťastný.“

Zmateně pohlédnu na mámu. „Počkat, nějak tomu nerozumím.“

„Máme tě rádi,“ usměje se máma. „Ale mrzí mě, že ses s tím potýkal sám a nic neřekl.“

„Nevěděl jsem, jak to vezmete,“ přiznám.

Táta mě vytáhne za ramena do stoje a krátce obejme. „Tak pro příště, až se něco bude dít, tak se nechovej jako bačkora. V první chvíli jsem si myslel, že jsi nějak vážně nemocný, ale ty máš jenom chlapa a těhotnou bývalou přítelkyni. Víš, co jsem ti vždycky říkal?“ odtáhne se a pohodí bradou.

„Dokud nejde o život –“

„ – nejde o nic. Přesně tak,“ kývne. „Ale žádný že se k dítěti nebudeš hlásit! To, že máš někoho jiného, ještě neznamená, že se na všechno vykašleš,“ pohrozí mi spíš tak naoko.

„Je dobře, že jsi se Sárou nezůstal, když tě to táhne jinam. Byla by chudák nešťastná,“ řekne máma.

„Vlastně nebýt jí…, tak asi s Jonym vůbec nejsem…“

Realita najednou dostala úplně jiný rozměr. Počítal jsem s tím nejhorším. Ale s takovým přístupem z jejich strany rozhodně ne. Takže beru zpět svá slova. Je dobře, že jsem jim to řekl. Možná mám jen obrovskou kliku, protože naši jsou skvělí. Čert to vezmi. Nevadí mi být klikař.

Opřu se o linku a začnu vyprávět. Zkraje překotně, ale posléze klidněji, vylíčím nedávné události společně s těmi tři roky starými. Samozřejmě ne do detailů. Nemusí zase vědět úplně o všem.

„No vidíš to, mámo, kluci jsou stejně hloupí jako my v jejich věku,“ podotkne táta. „Hlavně, že jste si to nakonec zvládli vyřešit. Ale teď si tě musí hýčkat! Seš skvělá partie, ale teda Nechvátalová bude pěkně čubrnět, až zjistí, že si její dcera bude muset políčit na jiného štramáka,“ uchechtne se otec.

Je to tak čtvrt hodiny, co jsem tu řval jak želva a přišel si jako vyvrhel.

„Jste nejlepší rodiče na planetě,“ usměji se.

„No, ale co babička?“ vzpomene si máma.

„Té to raději řekneme my. Preventivně jí předtím dám ochutnat svou nejlepší slivku,“ zamrká na mě spiklenecky táta.

„Ale ona ho nikdy moc nemusela,“ uvědomím si. Hlavně díky tomu, jak se choval ke mně. Už jí jaksi nezajímalo, že ani já jsem v tom nebyl nevinně.

„Prosím tebe, to je, protože mu každý skákal na tu jeho drsňáckou fasádu. Důležité je to, co má uvnitř. I když jste se jako mladí dost navyváděli, nikdy jsem si nemyslel, že by to byl špatný kluk. A babička určitě taky ne. Spíš víš jak, ta vyrůstala v jiné době. Bude to vstřebávat delší dobu, ale určitě na tebe taky nezmění názor.“

„Já si vás dva pamatuji, jak jste se pořád handrkovali. On ti býval takový drobeček, ale posledně, když jsem ho viděla, to je chlap jako hora,“ podotkne máma. „Nikdy nezapomenu na ten den, jak ti rozbil ve školce hrad z písku. Pak odpoledne jsem tě šla vyzvednout a ty jsi brečel jako nemluvně a pořád na něj ukazoval prstem. A on, i když to udělal, stejně přišel až rovnou ke mně, podal mi ruku, představil se a omluvil se. Koukal mi přímo do očí. Jako kdyby chtěl, abych věděla, že to myslí upřímně. Pak se stejně chtěl omluvit i tobě, znova, ale ty sis nedal říct. Stejně mě pak překvapilo, jak to mezi vámi neustále končilo rozepřemi a hádkami. Ale nějak jsem mezi vás nechtěla zasahovat, a vidíš to, jak je to teď,“ zasměje se.

„Ehm, mohli bychom vynechat výčet našich společných hříchů případně pochval na jeho osobu?“ poznamenám rozpačitě.

Máma se zasměje. „Dobře, takže až příště přijedeš, pozveš ho na aspoň na oběd, jo? A zjisti mi předtím, co má rád, ať nevařím něco, co nejí,“ začne plánovat.

Jo. Mám ty nejlepší rodiče na světě.

A začíná mi být za předchozí výstup trapně. Rozhodně Jonymu nevylíčím celou dnešní estrádu i se svým slzavým a koktavým údolím.

***

Ježíš. Jonatan drží Martina pod krkem a soudě dle popelavého nádechu v jeho tváři se ho nejspíš chystá připravit o veškerý kyslík.

„Prosím tebe, jak se to takhle rychle zvrtlo?“ vyvalí oči Bořek.

Pokud dokáže někdo Jonyho uklidnit, pak to budu nejspíš já. Bohužel nevím jak pozornost toho žárlivého vola upoutat.

Do očí mi padne nouzový východ. To je ono!

Proderu se kousek davem a prostě dveře otevřu. Zadoufám, že to zafunguje stejně jako posledně, kdy jsem je otevřel čistě omylem. Skutečně. Prostorem okamžitě exploduje obrovský hluk, který přehluší hudbu a upoutá pozornost všech. Zafunguje to, jako když hasičkou hadicí polejete tlupu naštvaných vlků. Bohužel, ten, koho to má zajímat, se ani neotočí.

Využiji všeobecného překvapení a procpu se davem až k němu. Strčím mu obličej přímo před rypák. „Co to kurva děláš? Okamžitě ho pusť! Někde mu tady běhá přítel! Je to jeden z našich cateringových spolupracovníků a rozhodně o mě nemá zájem.“

Jonatanův naštvaný výraz vystřídá šok, ale má slova stačí. Ruce pustí Martinův krk a ten se skácí na Bořka, který se (nevím kdy) objevil za jeho zády.

„Seš v pohodě?“ zajímám se.

„Jo… jo, dobrý,“ odpoví Martin lapaje po dechu.

S Bořkovou pomocí odvedeme Martina na toalety. Jonymu stačí jediný můj vzteklý pohled, aby mu došlo, že nás nemá následovat.

„Co se to stalo?“ zajímám se, zatímco si Martin oplachuje obličej.

„Soudím, že si oba musíte promluvit. Myslel si, že spolu něco máme, nebo měli jsme, netuším. Každopádně mu vysvětli, že se k tobě chovám stejně jako ke všem jiným kamarádům, ať po mně příště zase neskočí jako jednotka rychlého nasazení.“

Překvapeně svraštím obočí. „Myslel jsem, že už jsme si to dávno vyjasnili…“

„Sorry kámo, ale stopy jeho prstů na mém krku jsou jasný důkazem toho, že ne.“

Vlastně, nejspíš chápu, kde je zakopaný pes. V Jonyho paranoidních představách. Budu mu muset prostě rovnou přiznat, že mě nikdy jiný muž nezajímal. A ani nebude, protože jinak nevím, koho se pokusí urdousit příště.

Bořek mě odmávne. „Běž, my už to nějak zvládneme.“

„Fajn, promiň. Nejspíš ho taky trochu přiškrtím,“ pronesu výhružně.

Vyhledat Jonyho mi nezabere moc času, stojí hned na chodbě. Drapnu ho za paži a nemilosrdně zamířím přes bar ven. Protivný houkající zvuk už naštěstí přestal.

Venku se k němu otočím s výrazem boha pomsty. „Tak, aby bylo jasno, tohle je částečně pracovní akce. Nemůžeš tu pomalu zabíjet každého, kdo mě přátelsky poplácá po rameni!“ osopím se na něj.

Popravdě, Jonyho pohled bloumá všude kolem a trefuje se víceméně do všeho kromě mě.

„Promiň, ale mně přišlo –“

„Je mi u zadku, co ti přišlo. Nemám rád chlapy, rozumíš?! Ty,“ zapíchnu mu prst do hrudi, „jsi výjimka, ale žádnej jinej mě nezajímá, tak si to v té své palici konečně uvědom, než mě nasereš a přidusím tě taky!“

A to jsme spolu teprve týden.

„Jiní se ti doopravdy nelíbí?“ podiví se nehraně.

Málem mi vypadnou oči z důlků. „Vypadám snad jako buzerant?! A můžeš se na mě podívat?! Na chodníku toho asi moc nenajdeš!“

Jonymu mírně cuknou koutky a zvedne ke mně pohled. „No… ne, ale tak, víš, že nejsem ženská?“

„Jasně, že vím, ale ty si v té svojí palici uvědom, že mě skutečně nikdo jiný nikdy zajímat nebude, a pokud náhodou někdy nějaký chlap projeví zájem, tak ho v nejhorším nakopu do zadku já sám! Poradím si!“ ulevím si.

„Ale spal jsi s muži…“

„Cože?!“ vyjevím se nehraně. „Ty všivej mizero! Jedinej, kdo tu šuká chlapy, jsi ty! Seš jedinej chlap, se kterým jsem kdy něco měl, a rozhodně na tom nehodlám nic měnit! Víš, pravda je taková, že ten tvůj strach nemusí být o mě, ale o tebe, co ty na to? Hm? Můžu klidně uvažovat tak stupidně jako ty! Jo, proč ne? Bojíš se, že tě podvedu? Ne, ty se vlastně bojíš toho, že podvedeš ty mě! Tak,“ zkřížím vítězně ruce pod prsy.

Jonatan na chvíli vypadá jako omráčený. „Myslel jsem, že jsi vyzkoušel i jiné. Říkal jsi to…“

Nedostane se mi rychlé odpovědi. Rozhodím rukama a dám si cvičné větší kolečko kolem jeho osoby, protože mám strach, abych nevyskočil z vlastní kůže.

„To mě poser, taky jsem k tomu řekl, že to nikdy dál než ke svlékání hadrů nedošlo!“

„Ne, to jsi teda nedodal. Jen jsi řekl, že jsi vyzkoušel dva kluky.“

Znehybním na místě a jen na něj zírám. Přemýšlím, usilovně. Za ten týden jsme toho hodně probrali. Ale je možné, že jsem nechtěl, aby věděl, jak moc trapně mi tehdy bylo. Jo, nerad se o tom bavím. Takže je dost dobře možné…

Náhle pocítím, jak mi tváře rudnou a pálí mě. „Aha, no tak ti to říkám teď,“ pronesu rezignovaně. „Ale i tak! Nemusíš se vrhat na každého, a když to teď víš, tak si to pro příště odpusť!“

Jony nasadí štěněčí pohled. Normálně mě nepřestává udivovat, jak mě dokáže vytočit. Na tom se nejspíš nikdy nic nezmění (ono to platí i opačně…). Bohužel mě stejně tak dovede i obměkčit. Taju pod těma jeho psíma očima jako kostka ledu na Saharské poušti.

„Promiň, už se to nebude opakovat,“ všimne si změny aury kolem mě a přistoupí o kousek blíž.

„Já doufám,“ prsknu a odvrátím hlavu, aby neviděl mé cukající rty.

Šílený. Vážně jo. S ním se zkrátka nebudu nudit. Stačila mi ta jeho nadšená reakce na Sářin výtvor. Sám mi ho akčně pověsil přímo nad postel. Blázen. Prý se už předtím divil, když mu Sára volala, že se další pózování nebude konat.

A když už jsme u mé bývalé…

„Co děláš v neděli?“ nadhodím.

„Jsem jenom tvůj,“ pokrčí rameny.

„Hm, takže ti nebude vadit, když se sejdeme se Sárou? Ráda by nás viděla oba. Navíc se asi domluvíme, co dál,“ osvětlím mu svůj „plán“. Sára se dneska konečně ozvala. Mluvili jsme spolu chvíli, přesto mě překvapilo jak vesele zněla.

„Není problém,“ usměje se. „A teď se chceš vrátit nebo…“

„Ahoj, kocoure,“ přeruší ho ženský hlas.

Vůbec jsem její příchod nezaznamenal. Zato pohled na to, jak se k Jonymu natiskne poprsím snad větším, než má Pamela, mě div nevytočí do běla. Jony po mně střelí pohledem a z jeho výrazu je mi jasné, jak musím vypadat. Právě asi očima nešlehám plameny, ale rovnou mi z nich srší oheň.

I když vím, že není na holky, stejně mnou projede chuť jí minimálně rozpárat hrdlo, pokud okamžitě nezařadí zpátečku.

Fajn.

Nemáme si vlastně vůbec co vyčítat.

„Vypadni, ten je můj!“ vyštěknu a pro jistotu si zkoprnělého Jonyho přitáhnu k sobě.

Žena zvedne obě ruce ve znamení kapitulace. „Tak to jo, to bych netipla, že zrovna vy dva to spolu táhnete.“

„Jo, táhneme,“ zasyčím.

Následuje další kapitulační gesto, než konečně odpluje otravovat někoho jiného.

„Takže… já jsem tu přehnaně žárlivý,“ neodpustí si Jony.

S námi už to nejspíš lepší nikdy nebude.

„Fajn, taky trochu žárlím. Nemáš jí na sebe nechat věšet!“ trhnu rameny.

„Tak se furt nemrač, nesluší ti to,“ vztáhne ruce a uchopí mou tvář do dlaní.

Váhavě se usměji a překonám vzdálenost mezi našimi ústy. Políbím ho jednou, dvakrát, třikrát – a líbal bych ho klidně do prvního zazvonění budíku. Jo, pořád očekávám, kdy mě z tohohle divokého, ale krásného snu, vzbudí.

Jony se odtáhne a svraští obočí. „Chceš zpátky? Najít těch pár lidiček od vás z práce?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Půjdeme ke mně domů, vlastně…,“ zkontroluji pohledem hodinky. „Za dvě hodiny už to bude k nám.“

Zkrátka se s tím vůbec nepářeme. Od zítra budeme sdílet můj pokoj. Chvíli zůstaneme bydlet s kluky, dokud nenajdeme něco vhodného přímo pro nás. Je jasné, že s nimi nemůžeme žít věčně.

Vteřinu na něj nehnutě zírám, než natáhnu dlaň. „Podej mi ruku.“

Okamžitě poslechne, jako by jeho tělo řídil můj příkaz víc než vlastní mozek.

Vložím mu do ruky klíč. „Ne, že ho ztratíš! Střež ho, jako by to byl klíč do mého srdce,“ zavtipkuji.

Civí na svou dlaň, jako kdybych mu dával zásnubní prsten.

„Prosím tě, pojď,“ požádám ho se smíchem a také, protože se chci vyhnout tomu, co stejně vzápětí přijde.

„Vážně tě miluju, Majo.“

Opakuje mi to pomalu třikrát denně a mně z toho vždycky buší srdce jako při tachykardii. Jeho hlas pokaždé pronikne všemi těmi léty odpírání, zapírání a dodá světlo, které mi ukazuje novou cestu z minulosti do budoucnosti. Do takové, kde už nejsou zbytečné lži, výmluvy anebo mlčení. Přijde mi to všechno mimořádné a současně si uvědomuji, že nejde o nic zvláštního.

„Já tebe taky. Tak pojď, už se těším do sprchy.“

Protože láska je zkrátka univerzální.