Amorův omyl - Kapitola 23

„V pohodě. Gratuluji!“ usměji se.

Skrývat emoce není tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Mám strach z toho, co všechno se mi vždycky odehrává uvnitř. Tolik různých pocitů. Jsou těžké jako kámen. Nechci se jimi zabývat, ale daří se jim mě v nestřežených chvílích táhnout ke dnu.

„Díky,“ hupsne ke mně na postel, a než se stačím nadechnout, už mi vrazí jazyk do pusy.

Ta jeho radost na chvíli pohltí i mě. Chci se tím nechat nakazit. Užít si pocit štěstí spolu s ním. Je to lepší, než se zbytečně trápit nad vlastní zbabělostí.

Každým svým dotekem mi potvrzuje, že je ještě tady. Dnes, teď… je tu. Držím ho v náručí. Hladím všechno, co je mi dovoleno.

Pět měsíců by opravdu nemusela být až tak strašná doba. Ne?

Dnes si uvědomuji víc než doposud, že sex je jen prchavé fyzické spojení. Nejde v něm o nic, dokud se do hry nezapojí srdce. Pak začínají problémy.

„A kdy teda poletíš?“ optám se. Oddychuje na mém hrudníku, po kterém mi prsty kreslí kroužky.

„Za čtrnáct dní,“ odpoví.

„Co je?“ zavětřím. Neušel mi ten jeho skleslý tón.

„Nevím, jsem rád, ale i nejsem.“

„Myslel jsem, že jsi z toho úplně odvařený,“ podivím se.

„Bojím se, že mi budeš chybět,“ zadívá se na mě.

Moje srdce se rozeběhne jako dostihový kůň.

Sakra! Nemůže tohle jen tak říkat! Nemá právo na to mě tak knokautovat jen pár slovy.

Teď bych klidně mohl všechno vyklopit. Nemám přece tolik času, v kolik jsem doufal. Ale i tak pochybuji, že bych jeho rozhodnutí změnil. Že bych vůbec něco změnil.

Zatnu čelist. „Budeme si volat a psát,“ přejedu klouby prstů po jeho tváři.

Ani to nezkusím, až takový posránek jsem. Ano. Prosím, házejte rajčata.

„Hm, ale i tak…, já to fakt chci zkusit. Procestovat Evropu. Dneska jsme zkoušeli focení, prý mám takový ten přirozený talent. Až na místě absolvuji nějaké zaučení. Navrch nejde o žádné profesionální fotografování, ale je to jakási kampaň. Bude nás tam víc z různých koutů Česka a Slovenska. I teda lidé, co se v branži pohybují už delší dobu. Možná mě uvidíš v nějakém časopisu v sekci oblečení. Ale to už záleží, kdo fotky bude chtít a s kým vším budou spolupracovat. Všechno je hodně o domluvě. Nefotíš každý den. Záleží jim na tom, aby to bavilo jak modely, tak fotografy, a proto nejde o žádné celodenní mučení. Je to na pět měsíců. Budu si během toho i platit pokoj, takže nemusíte hledat nikoho nového. Chci si to tady podržet. Až se vrátím, tak si najdu nějakou brigádu nebo třeba i práci na poloviční úvazek. Než začne škola, chápeš. Každopádně toho pokoje se vzdávat nechci.“

Znáte takový ten postižený pocit, kdy něčemu sice rozumíte a cítíte špetku radosti, ale i tak se vám to nelíbí? Uvědomuji si, že to pro něj bude dobrá životní zkušenost, minimálně se podívá na různá místa a trochu pozná svět. Je to super. Ale i tak se mi to prostě ani trochu nelíbí. Jenomže tohle se neříká nahlas. Kolik lidí jezdí na Erasmus, kolik lidí dneska prostě vypadne? Kolik vztahů funguje na dálku?

Problém je, že my jsme spolu nestačili utvořit pár. Jsme jen kamarádi.

„No, musíš si to hlavně pořádně užít,“ prohrábnu mu vlasy. Ještě je tu. Cítím jeho teplo.

„Neboj. Mám to v plánu a taky doděláme ty seminárky. Nechci tě v tom nechat samotného.“

„Skoro už je máme.“

Jako tradičně se po chvíli přesune do svého pokoje. Nutno dodat, že ty jeho intervaly odchodů se prodlužují. Ani už nereaguje tak upjatě na každý projev náklonnosti, kterou si samozřejmě projevujeme často, ale myslel jsem to v tom něžnějším slova smyslu. Klidně se chvíli tulí.

Když máte času hodně, přijde vám, že vůbec neutíká, ale když je ho málo, jako kdyby nasadil tempo splašeného hřebce. Dny sviští neskutečnou rychlostí.

Jony je v jednu chvíli natěšený a v druhou zase nepůsobí až tak nadšeně. Je to koneckonců docela krok, prostě se sebrat a odjet pryč s cizími lidmi do cizí země. Kdyby ten fotograf nebyl Martinův dobrý známý, možná bych ho i odrazoval, aby se jen nestal účastníkem obchodu s bílým masem. Takhle se snažím podporovat jeho záměr. Pořád si říkám, že jde jen o pět měsíců.

Chodíme spolu často ven. Vlastně opravdu většinu času trávím s ním, jak ve škole, tak mimo. Jednou se jen tak couráme po městě, jindy společně hrajeme CSko, koukáme na filmy, milujeme se. Emoce stranou, fyzické jiskření mezi námi dvěma bylo od začátku silné a já toho často využívám.

Během těch dvou týdnů se nám podaří jít dvakrát do kina. V podstatě takové rande, akorát o tom ani jeden nemluvíme. Přinutím sám sebe zapomenout na to, že se chystá pryč. Celou dobu si žiju v umělé bublině štěstí.

Ve třídě se Jonatan původně chlubit nechtěl, ale nakonec se to stejně prosákne na povrch. Dost lidí vyzvídá, jak k takové nabídce přišel. Jony je terčem všetečných otázek v podstatě pořád. Na studijním si v průběhu dní zařídí vše potřebné. Bořek je rád, že si pokoj chce nechat. Prý by se mu někdo další asi hůře sháněl, obzvlášť takhle v půlce semestru.

Občas se přistihnu, jak pozoruji Káju s Markem, kteří si projevují svou lásku často. Už je z nich typický zamilovaný pár. Trochu jim závidím. Ukazují svou zamilovanost všem kolem, nemusí se bát projevit si přízeň. Jsou heterosexuálním párem, který je prostě běžný.

Ale dva muži? I kdybychom nakrásně byli spolu, tak takovéto hrdličkování před očima všech bychom si stejně nemohli dovolit. Ano, společnost je vůči homosexuálním párům mnohem více otevřená, ale až tak benevolentní, aby trpěla držení se za ruce či dokonce polibky. Ne, tak daleko ještě nejsme.

Mně to ve finále může být jedno. Muž, po kterém toužím, v dohledné době nestane po mém boku a to ne, protože už nejspíš kašle na to, co si myslí ostatní. Jen prostě není kdy to zařídit. Sex z nás nedělá pár. Uvědomuji si to čím dál víc. Nelze ignorovat jistý vývoj, který s každým dnem proděláváme, ale ten zanedlouho bude přerušen. Hrozně špatně se vrací tam, kde nejsou pevné kořeny. Pro mě sice jsou hluboké, ale nevím, jak si stojí on. Nechci to vědět. Někdy teda jo, ale spíš převažuje touha po nejistotě, která furt znamená naději.

Možná by pro mě skutečně bylo výhodnější vykašlat se na své pocity a využít ty měsíce k nalezení jiné lásky. Zamilovat se do ženy a mít klasický vztah. Ovšem i když se mi ten nápad zdá jako dobrý, jeho zrealizování mi přijde nemožné. Teď určitě. Neumím si to dost dobře představit. Jony mi prostě úplně zatemnil mysl. Snad se mi někdy projasní.

Nicméně i tak se nakonec rozhodnu své rozpoložení svěřit alespoň Bořkovi. Je k zbláznění rvát se s tím sám.

„Kdy vlastně odjíždí? Říkal to, ale už jsem zase zapomněl.“

Vau, tak tohle bych si přál taky. Zvládnu zapomenout, kde mám klíče, telefon, případně peněženku, zapomněl jsem na mámin svátek, což jsem neměl, protože mi to předevčírem dost okatě vyčetla. Zapomněl jsem, že mi auto nestojí v Karáskově ulici, a pomalu v pátek volal policajty, abych je informoval o krádeži své voňavky se čtyřmi koly. Naštěstí jsem ho objevil o dvě ulice dál a to podotýkám další věc. Nevím, proč jsem parkoval někde random v ulici, když je tu garáž, jíž můžu využít. Jo, se sklerózou jsme už odmalička kamarádi. Doma mi teda říkají, že to je jen obyčejná blbost a nezodpovědnost. Asi jo. Každopádně na to, kdy Jony odjíždí, se mi nepodařilo zapomenout ani v jeden jediný den.

„Zítra,“ odvětím.

„Už jo? Ty bláho, ten čas letí,“ zasměje se. „Ba ne. Tak nějak chápu, co se ti honí hlavou. Ale proč jsi mu prostě nevyklopil, jaké city k němu chováš? Vždyť jste jak zamilovanej pár pomalu.“

„Nemám na to koule,“ odpovím pravdivě.

„Jo strach z odmítnutí je svině. Zkus se na to vykašlat, jde to blbě, ale prostě mu to přej. Budete v kontaktu. Neřešil bych to a bral věci, tak jak jsou. Pracuj s těma kartami, co máš v ruce, a zbytek nech na stole. Úvahy, coby kdyby, ještě nikoho nezachránily. Já tě budu tahat ven, to se neboj. Pěkně tě zkazím!“ pronese se smíchem.

„Jo, tak to nepochybuji,“ protočím oči.

„Jen tak mimochodem, když už jsme u té lásky, asi jsem se zamiloval,“ rozzáří se.

„Cože? Ty?!“

„Ano, vždycky jsem si myslel, že spát můžu s kýmkoliv, ale skončím se ženou. Bohužel, očaroval mi Tomík.“

„To je ten upír?“ hádám, neboť jsem ho tu viděl asi nejčastěji.

Bořek vybuchne smíchy. „Jo, má rád barevné čočky, ale krev mi zatím nesaje. Ještě nedostal pořádně příležitost.“

„A jak to vidí on?“

„Ten je do mě hotovej, to vím už dýl. Ale potřebuji zjistit, jak na to.“

„Nevíš, jak mu to říct?“ bavím se.

„Hele, zrovna ty si ze mě fakt nemusíš dělat srandu!“ rýpne si.

„No, jo, to máš pravdu. Ale rozdíl mezi tebou a mnou je v tom, že ty víš, jak tě bere. Ale Jony? Tam je dost možný, že i kdyby to měl stejně, tak to nepřizná. Myslím si, že ani sám sobě natož mně.“

„Ježíš! Tak se přestaň furt litovat! Hlavu vzhůru, víš, co je nejlepší?“

„Co?“

„Že všechno vždycky nějak dopadne. Teď z něj máš hlavu v pejru, ale za pár měsíců to klidně může být jinak. A ještě jedno tajemství, kdybys to náhodou nevěděl, tak mimo Jonyho je jen tady v Brně kolem čtyři sta tisíc lidí. Máš z čeho vybírat.“

Nadechnu se v odpověď, ale prásknutí dveří mě zadrží.

„O kom se mluvívá… Ahoj Jonatane! Jak se těšíš na cestu kolem světa?“ zvolá Bořek, div mi neprasknou ušní bubínky.

Chvíli slyšíme jen šramot z chodby, než se v kuchyni zjeví objekt mé posedlosti.

„Čus, hele, jsem z toho docela na nervy, ale jako jo, těším se,“ zasměje se a dojde až k nám. „Hele Majo, ještě nám chybí jedna seminárka, tak to sfoukneme, co říkáš?“ položí mi ruku na rameno.

„Ale my už je máme hotový,“ podivím se.

Stisk na mém rameni zesílí. „Ne, ještě nám chybí něco dodělat…“

„Ale ježíš! Nemůžeš normálně říct, že si chceš poslední večer užít s Majem o samotě? Vy jste fakt jetý,“ prokoukne ho Bořek o pár sekund dřív než já.

Zčervenáme oba. Zahledíme se do desky stolu. Já na svoji ruku, kam Jony, netuším. Očividně doufáme, že se pod námi objeví černá díra nebo nějaký jiný vchod do pryč.

Bohužel máme smůlu. Hvězdná brána je sice dobrý seriál, ale pořád jen seriál. Nikde se neotevře nic, co by nás přemístilo z trapné situace.

„No fajn, jdu si vzít Amélii, je zas u tebe co? Ať vás neotravuje,“ zamrká na nás a zamíří pryč.

Dopřeji si pár sekund na poskládání myšlenek, než se postavím. „Chceš se na něco kouknout, nebo co budeme dělat?“

Přešlápne z nohy na nohu. „Něco vymyslíme,“ zahuhlá.

„Ale mě by docela zajímalo, co chceš dělat za seminárku,“ složím si ruce pod prsy. Baví mě ho provokovat.

„Z biologie a můžeme to proložit třeba mluvením.“

„Jo z biologie? Ale tu nemáme.“

„Sakra Majo, nehraj si najednou na nechápavce,“ chytí mě za zadek a natlačí na sebe.

„Ou, Ou, Ou… nejsi nějaký moc přítulný?“

„Neprovokuj mě!“ usměje se výhružně.

„Nebo co?“ lehce ho kousnu do brady.

„Nebo tě sním,“ oblízne mi nos.

„Fůůj! Tohle nedělej, to je hrozně divný!“ odtáhnu se smíchem hlavu.

„Jdeme k tobě,“ rozhodne a za ruku mě protáhne přes kuchyň a chodbu. Věrná kočka na mé posteli chybí.

Než stačím zavřít za námi dveře, Jony se otočí, ovine mi ruce kolem krku a políbí mě.

Je to nečekaně intenzivní. Ten druh polibku, který se vám vryje do paměti. Je rozhodný a pevný, jako kdybychom se nespojili jen skrze rty ale celá těla. Obejmu ho a vyjdu mu jazykem vstříc.

V momentě, kdy sjedu rukama podél jeho páteře, přehodí z plynu na brždění a odtáhne se.

„Budeš mi chybět, vážně jo.“

Přerývavě oddechuje a v jeho pohledu se zračí obrovská touha. Skoro bych mu rád řekl, že na litování bude čas později.

Obejde mě a strčí do dveří, které se hlasitě přibouchnou. Pak se zase vrátí a kouká na mě. V tom tichu pochopím, že je asi třeba, abych také něco řekl.

Rád bych plesknul nějakou kravinu, abych tu vážnou atmosféru zahnal. Jenže při takovém pohledu z očí do očí se prostě pravdě vyhýbá hůř.

„Taky mi budeš chybět,“ vydechnu váhavě.

Jonyho víčka se krátce přivou, jako kdyby vstřebával má slova.

„Zítra mě vyzvedne Martin někdy v deset ráno,“ informuje mě a přistoupí blíž. Z pevné hradby svalů vychází žár, který nelze nevnímat. Hlavně, když zvedne ruku a pohladí mě dlaní po líci.

Když se na mě takhle občas dívá, nepamatuji si pomalu, ani čí jsem.

„Chci se s tebou milovat.“

Mé obočí vyletí tak vysoko, že se pomalu přilepí ke stropu. A okamžitě se mi krev nashromáždí v rozkroku. Slova mají někdy fakt magické účinky. Jediný problém je v tom, že z toho nejsem nějak šťastný. Tohle všechno mělo přijít dřív a ne den předtím, než si odletí na cestu kolem Evropy. Teď by byla ideální příležitost na to kápnout božskou. Bohužel promeškávám tyhle vhodné chvíle jednu za druhou.

„Taky chci.“

Skočí po mně, očividně připravený ze mě vycucat všechnu sexuální energii.

Chtíč na chvíli vystřídá pocit nejistoty. Budeme vůbec někdy zase spolu?

Stupidní úvahy! Sex je prostě dobrý nápad, takhle před odjezdem asi ten nejlepší. Tedy z pohledu emocionální stránky je to ta nejhorší varianta, protože už teď vím, že dnešek se mi vryje do paměti na další měsíce.

Ale já ho chci. Doopravdy jo.

Je to problém vypustit z hlavy všechny starosti a uvědomit si žhavost okamžiku, který mám před sebou.

Nakonec to ale je lepší, než si dělat starosti s budoucností, proto se touze poddám. A to ne jen jednou.

Skutečně se milujeme, jako kdyby to bylo naposledy. Je v tom krom prachsprostého ukájení hodně emocí. Nejspíš i potlačovaných. Rozprašují se všude kolem, vzduch jakoby kolem nás byl těžší a elektrizoval.

Otevřu oči ve chvíli, kdy si uvědomím otravné brnění, jenž způsobuje mobilní telefon s vibracemi odložený na nočním stolku.

Hráli jsme si tak intenzivně, až jsme únavou prostě usnuli.

Vedle mě, přesněji za mými zády, se zavrtí Jonatan. Protáhne končetiny a zívne, nahá kůže se otře o nahou a mně opět začne pulzovat ve slabinách.

Zavrčí, mohutná paže se napne podél mojí hlavy, když jednoduchým pohybem zamítne příchozí hovor.

Už je dávno tma. Místnost je slabě osvětlená jen z dopadající záře pouličních lamp.

Vyhledá moji ruku a proplete si se mnou prsty.

„Můžu tu dneska zůstat?“ zeptá se tiše.

Tak takhle náhle jsem snad knedlík v krku ještě neměl. Přejedu si zuby přes rty ve snaze zadržet první nával slané vody v očích.

Blbečku! To ty jsi vždycky ten, co musí odejít.

„Samozřejmě.“

Nejsem zas taková cíťa, abych brečel hned při první příležitosti. Umím tohle docela schopně potlačovat. Ale ten tlak na hrudníku je rozhodně nepříjemný.

Přehodí přes nás peřinu. Obmotá se kolem mě jako liána, zapíchne mi nos do vlasů a dechem ovívá můj zátylek.

„Dobrou noc, Mariáne.“

„Dobrou.“

Vydržel bych takhle věčně. Jen my dva v tmavém pokoji. Dokonalá chvíle bezčasí. Není zde žádný problém, nic nenarušuje hřejivost okamžiku. Nemusím mluvit, nepotřebuji slova, protože se prostě cítím dobře a ty otravné myšlenky sami odplují na lodi zapomnění do tajemných vod překvapivě bezesného spánku.

Ráno přišlo rychle.

Vzbudilo mě pronikavé zvonění telefonu, které mě vytrhlo z krásného snu, jež se po otevření očí ukázal jako realita. Jony si spokojeně hověl vedle mě s rukou i nohou přehozenou přese mě. Chvíli jsem tupě civěl na jeho zavřená víčka, jenž se rychle překvapeně rozevřela. Posadil se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na něj.

Něco zavrčel a natáhl se pro svůj mobilní aparát, jehož otravný pisklavý zvuk vypnul. Mrkl jsem na digitální hodiny, ze kterých se na mě vysmívaly velké červené číslice 7:02.

Společně jsme spolu spali na bytě poprvé a na dlouhou dobu i naposledy.

„Klidně spi dál, ještě si chci zkontrolovat, jestli jsem nic nezapomněl.“

„Ty se plánuješ vypařit bez rozloučení?“

„Vzbudil bych tě snídaní do postele,“ rozesmál se.

„Až tak jo?“

„Ne, to byl vtip,“ protočil oči.

Chvíli jsme ještě špičkovali, než se zašel osprchovat.

Z koupelny se ozýval fén, zatímco jsem seděl v kuchyni a představoval si, jak ty tmavé vlasy, jenž mě ještě před chvíli šimraly na krku a v noci jsem za ně v zápalu vášně několikrát zatahal, vlají v uměle vytvořeném vánku, odrážejí stropní světlo a lesknou se.

Byl pro mě vzor nádhery a měl být tím samým objektem pro mnoho dalších. U focení se tomu snad ani nelze vyhnout.

Když vylezl, zkontroloval obsah kufru. Měl k tomu i seznam, ze kterého jsem mu předčítal. Sbalil si samé pěkné kousky. Jako kdyby den předtím vymetl všechny drahé obchoďáky, co jsou na Václaváku a ve všech bočních uličkách. Zjevně si s sebou bral ty nejlepší hadry.

Nikdy jsem na tohle módění nebyl. Nosil jsem volnější trička a obyčejné rifle. Měl jsem vždycky jen dvoje a ty střídal podle toho, které z nich zrovna musely navštívit pračku. Na jaře a na podzim jsem frajeřil s motorkářskou bundou, kterou jsem si někdy v šestnácti koupil ve výprodeji za patnáct stovek, a to původně stála kolem desítky. Byla mi velká, ale časem jsem do ní dorostl. Rozšířily se mi ramena, narostly větší bicáky a celkově jsem trošku zmužněl. Vlastnil jsem i pár košilí, ale to už mi muselo dojít všechno ostatní, abych je oblékl.

Vlasy? Při troše štěstí jsem je měl učesané. Když jsem ráno cestou narazil na hřeben. Ale fén jsem snad použil za život dvakrát.

Jestliže Jony byl ukázkový model, já vedle něj musel připomínat výtržníka.

Společnými silami jsme ukuchtili palačinky jako pro celý tábor. Neměli jsme šanci to sníst. Naštěstí dorazil po deváté Marek, který nám ochotně pomohl. I tak zbyla půlka talíře.

Neodpustil si samozřejmě nějaké ty průpovídky, ale zmlknul ve chvíli, kdy přišel Bořek, který se jen chtěl v rychlosti rozloučit. Musel do školy. Měl jsem jít taky, ale nějak mi přišlo logický, že se vydám, až bude Jony pryč.

Marek odešel s Bořkem, vymluvil se, že si ještě chce něco koupit ve večerce, a rovnou vzal i Jonyho kufr. Podle mě mu šlo jen o to nás nechat samotné.

Nastalo mezi námi ticho. Smích se změnil v rozpačité pohledy. Stáli jsme v chodbě naproti sobě. Zaplavila mě náhlá slabost, která neměla co dělat s tělesným vyčerpáním. Souvisela s pocitem hořkosti, jenž se rozléval mým nitrem. Nestál jsem o to, abych se sesypal jako domeček z karet. Zády jsem se zapřel o dveře koupelny a složil si ruce pod prsa.

Zhluboka jsem se nadechl a po dlouhé době si v duchu opět nadával za to, že jsem se k ničemu neodhodlal. Ovládal jsem sám sebe a stál před svou budoucností, pro níž jsem nic neudělal.

Jony se přiblížil a prohrábl si vlasy. Bezděčně jsem zadržel dech a připravil se na zvuk jeho hlasu, který se podobal tmavému hustému medu. Zvláštní přirovnání, ale fakt mi to tak prostě vždycky připadalo. Mohl by, při troše okleštění své přisprostlé slovní zásoby, klidně vykládat ve školce dětem pohádky před spaním.

„Tak asi… ahoj?“ vyhrkl.

Ano, je to celé absurdní. Došlo mi, že jen tam tak stát a tvářit se jako neživý předmět mi ani trochu nepomůže.

„Docela suché rozloučení, nemyslíš?“ zasmál jsem se.

Úplně poprvé, v tu nejmíň vhodnou dobu, jsem se zamyslel nad tím, jakou práci v té cizině bude dělat. Fotit, ani mi neřekl v čem. Nejspíš to sám nevěděl, ale kdyby šlo o akty, pochybuji, že by odsouhlasil účast.

Nedivil jsem se, že si ho někdo vyhlédl.

Měl přitažlivou tvář s pravidelnými rysy, pěknou bradu a krásné prokrvené rty, které uměly na kůži zanechat značné stopy vášně. Možná to bylo jen mé toužebné přání, vlastně určitě, ale v tu chvíli jsem zadoufal, že ty stopy od něj nebude mít jiná bledá nebo třeba čokoládová pokožka.

Celkově působil jako model už v ten moment. Jako někdo, kdo právě sestoupil z billboardu s reklamou na pánské boxerky či košile a rozhodl se vám pochlubit s tím, jak krásně vypadá v reálu a ne jen na plakátě.

„Máš pravdu,“ přikývl a konečně zrušil tu vzdálenost mezi námi. Poslušně jsem mu položil dlaně na boky a vášnivý polibek opětoval.

Technicky vzato nešlo ani tak o obyčejné předávání slin, tohle už bylo v podstatě něco jako předehra, která se však nedočkala finále.

„Už musím,“ odtáhl se.

„Já vím.“

Položil mi hlavu na rameno a přitáhl si mě do objetí. „Majo…, já nechci, aby sis myslel, že tě nějak omezuju. Klidně si tu užívej s holkami, klukami. Někoho si najdi… víš, jak. Je to pět měsíců, asi ani já nebudu držet celibát,“ šeptal tiše.

Bylo to, jako kdyby mi vrazil nůž do srdce a pomalu jím otáčel s každým svým slovem. Nemohl jsem mu odpovědět, ani kdybych chtěl, protože by ze mě mohlo vypadnout něco opravdu nevhodného. Na ta dvě hloupá slova už zkrátka bylo pozdě. To jsem si myslel. Byl jsem o to vlastně přesvědčený.

V tom co řekl, byla logika. Bylo to rozumné. V dané situaci možná i očekávané. Byli jsme pořád jen kamarádi, i když s výhodami, žádné nepsané pravidla věrnosti nás dohromady nepoutaly.

Stáli jsme tam v objetí, jako kdyby nás někdo vytesal do kamene. Minuty plynuly a netuším, kolik jich uběhlo, než se odtáhl a otočil zády ke mně. Ukázal mi ten svůj nádherný zadek v černých kalhotách.

Sesunul jsem se podél dveří na podlahu.

Zůstal jsem, kde jsem byl, vsedě na zemi, zády opřený o zavřené dveře koupelny, kolena vysunutá s dlaněmi na nich. I když mě pocit toho, že jsem měl říct víc, drásal na kusy, stejně jsem jen tiše dál pozoroval, jak se Jony obouvá, bere do ruky příruční batoh a pak si poklekl přede mě. Uhladil mi vlasy. Jeho pravice byla tak nemožně něžná, div se mi z toho nespustila krev z nosu, jak mě to vyhodilo z konceptu. Měl jsem hubu zkřivenou v potlačení náhlého smutku. Zevnitř jsem se kousal do tváře, doufajíc, že to pomůže.

Nepochyboval jsem o tom, jak se cítí. Bylo mu to také líto. Jenomže někdy si sice rozumíte beze slov, ale stejně jsou třeba, víte, je prostě dobré si některé věci vyjasnit a ne je promlčet. Radím vám, abyste to nedělali, je dost dobře možné, že toho v budoucnu budete litovat. Pokud nepatříte k těm šťastným typům, jež se za minulostí neohlížejí.

„Tak si zavoláme,“ postavil se.

Vzmohl jsem se alespoň na jednu poslední věc. Zachytil jsem jeho ruku a stáhl ho zpátky. Polibek na rozloučenou zpečetil celou tu přehlídku mého rozličného vnitřního rozpoložení, o niž on nejspíš neměl žádné tušení.

Když jsme rozpojily rty, nastala trapná chvíle. Ostatně, na ty jsme se my dva docela specializovali. Kdyby býval neodjížděl, mohli jsme se klidně přihlásit na nějaký rekvalifikační kurz v trapnosti a zlepšit si tak úroveň. Nějak se nám prostě dařilo dostávat se z hádek do takového toho rozpačitého mlčení, které fakt neradi zažíváte, ale blbě se mu vyhýbá, neb přichází neplánovaně.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl. Dalších pár sekund němého zírání a mně se hlavou honilo jediné: už sakra běž, bež, dřív než se tu doopravdy proměním z kluka na hromádku neštěstí.

Vzmužil se, postavil, jednu volnou ruku strčil do kapsy, zhluboka se nadechl, vteřinku to vypadalo, že ještě něco poví, ale neřekl nic. Otočil se a odešel. Z našeho bytu. Z mého života.

Údajně na chvíli. Na pár měsíců. Tehdy to tak mělo být.

Náš první hovor přes Skype se uskutečnil týden po jeho odjezdu. Dříve prý neměl čas. Trval asi hodinu a v podstatě jsem se vůbec nic o modelingu nedozvěděl. Jony mi během svého vyprávění, kterak navštívil Great Hall, neboli velkou jídelnu na oxfordské koleji, nadšeně popisoval krásy studentského města. Byl z toho úplně odvařený. Shodou okolností totiž byla tato školní jídelna v Harry Potterovi a on s ním vyrůstal stejně jako já. Celou dobu jsem ho jen zasněně poslouchal a snažil se vytěsnit vzpomínky na svůj ubrečený týden. Ne, že bych řval od rána do večera jako miminko, ale můj polštář už jsem pomalu musel dávat každé ráno sušit na topení. Připadal jsem si jako hrozná bačkora. Jak jsem se mohl takhle složit hned na začátku?

Náš hovor přerušil hluboký hlas, který patřil jakémusi vysokému muži s tmavými vlasy a na můj vkus až moc odhaleným vysportovaným tělem, z nějž jsem viděl asi jen tak pár Honzíkových buchet. Tričko zřejmě nepotřeboval. Zval Jonyho do hospody a ten nadšeně souhlasil.

Mrzelo mě to? Bolelo to? Čekal jsem, že se mnou protelefonuje celou noc?

Ano. Asi jo, tak nějak mi to jeho chování vůbec nesedělo s tím, co mi předváděl doma. Tvrdil, že mu budu chybět, ale už týden na to vypadal jako reklama na štěstí.

Nakonec jsem to ale bral díky Bořkovi s rezervou. Měl pravdu. Jony byl na novém místě, s novými lidmi, bylo tam pro něj tolik vjemů a tolik pocitů, že asi ani neměl čas nějak smutnit. Navrch byli jsme jen kamarádi.

Kamarádi.

Pomalu jsem začal dostávat osypky pokaždé, když jsem to zaslechl.

Mohli jsme být víc, možná. Jo?

Neměl jsem tucha, ale přemýšlet nad tím mi docela šlo. Hlavně před spaním. To je koneckonců ideální doba asi na veškeré myšlenky, jimž se během dne vyhýbáte. Jako kdyby s ulehnutím do postele dostaly povolení k obtěžování. Mnohdy i sexuálnímu, neb jsem už prodělal i několik velmi erotických snů, jejichž obsah mi obvykle splýval, vzato důkaz jsem měl v trenýrkách. Jako nějaký čerstvý puberťák. Mokré sny se samozřejmě dostaví i v pozdějším věku, ale rozhodně ne třikrát týdně. Podle mě to teda není úplně standardní. Kór, když jsem vzal v potaz to, že od nějakých šestnácti jsem tím v podstatě netrpěl. Opravdu jen výjimečně.

Já byl ten, co se doma utápěl ve vlastním žalu, za nějž jsem si z větší části mohl sám. Lína huba, holé neštěstí. Další hezký epitaf na můj náhrobní kámen. Za chvíli budu mít celou sbírku.

Další hovor se uskutečnil opět o týden později. Akorát v době, kdy jsem dorazil za našima. Moc se jim nelíbilo, že hned, co vejdu do předsíně, beru čáru nahoru do svého pokoje s notebookem v ruce. Pomalu ani pozdravit jsem je nestačil, neboť jsme se s Jonym domluvili už někdy odpoledne přes messenger.

„Promiň, Majo, ale já fakt nemám čas. Nebo spíš, čas bych měl, ale vždycky jsem tak unavený, že prostě padnu hubou do postele a spím,“ omlouval se hned.

„V pohodě. Já to chápu,“ přikývl jsem. Skutečně jsem tomu chtěl rozumět.

Prvně se ptal mě, co je nového.

Neobtěžoval jsem ho se svými slzami, jímž jsem se i při sebevětší snaze nevyhnul. Padly za vlast do polštáře. Několikrát. Ani jsem mu nelíčil, jak strašně moc mi chybí a jak si dennodenně nadávám, protože jsem mu neřekl, co pro mě ve skutečnosti znamená.

Místo toho jsem mu stručně vylíčil, jak se Kája dozvěděla o tom, co nám Marek provedl. Kolik jsem kvůli tomu absolvoval zbytečných výslechů a jak jsem se je pokusil dát znova do kupy a kolik nadějí do nich vkládám. Ano, uznávám, že pro mě bylo tohle jejich hádavé období poměrně vhodné, alespoň jsem na chvíli zaměstnal mysl.

Připojil jsem anekdotu z první prezentace, která dopadla vskutku vesele, neboť jsem ze samého zuřivého cvakání propiskou poslal vrchní díl na leteckou prohlídku po třídě. Trefil do nosu profesora, co seděl úplně vzadu. Pro mě nic až tak překvapujícího, ale spolužáky to pobavilo, našeho přednášejícího už tolik ne.

Jak se má Jonatan, mě zajímalo víc a k povídání jsem ho ani nemusel dvakrát pobízet. Konečně se rozpovídal o důvodu, kvůli kterému do Anglie vyrazil.

Prý před samotným focením musel podepsat Model Release, čili smlouvu o provedení umělecké činnosti. Poblíž Oxfordu v pětihvězdičkovém hotelu se jich sešlo kolem patnácti a z toho půlka už byli lidé se zkušenostmi, kteří šli rovnou na plac. Naopak Jony se zbytkem museli absolvovat jakési kurzy, kde je učili jak správně stát, jak se tvářit, prostě jak před fotoaparátem pózovat. Rozpovídal se také o Robertovi, který byl jedním z fotografů a měl na starost právě zaučování nováčku. Ten chlápek prý vypadal jako mladý George Cloony a Jonymu zjevně sedl, neboť se při vyprávění o něm zubil tak intenzivně, že jsem mu pomalu viděl stoličky.

Se smíchem mi líčil obskakování vizážistek, které vždy byly přítomné, ačkoliv ještě nefotili natvrdo. Suma, kterou má ve smlouvě za den focení, mě málem shodila ze židle. Za šest hodin práce si vydělá třista euro. A to je prý jakýsi základ a ještě to není mnoho. Ti zkušenější začínají na čtyři sta éčkách za tři hodinky. Samozřejmě to všechno je ovlivněno i tím, pro koho jsou fotky určeny a taky v jakém oblečení, případně i samotné prostředí. V horších podmínkách se jeho denní taxa zvyšuje. Začátky prý však bude trávit v ateliéru, u čehož se smál, neboť prý kvůli tomu, aby ho zavřeli do čtvercové místnosti, nemusel letět do Anglie.

Dopravu, ubytování a i stravu měl hrazenou. Znělo to skoro jako vyprávění pohádky, že to až tak růžové není, jsem se dozvěděl o pár týdnů později.

Krom toho měl i dostatek času na prohlídku okolí. Samotné focení se uskutečňovalo tak tři dny v týdnu a každý to měl rozplánované na čtrnáct dní dopředu. Jony měl poprvé fotit následující den. Přiznal mi, že je z toho trošku nervózní, ale zároveň je hodně zvědavý.

Zbytek volného času si krátili brouzdáním po okolí. Nikdy nebyl sám. Po večerech navštěvovali ve skupinkách zdejší bary a kluby. Hlavně si oblíbili jednu typickou anglickou hospodu, kde si v neděli dopřáli čerstvý rostbíf s křenem. Z jeho líčení jsem dostal hlad.

Docela si pochvaloval pivo, které prý jindy nepije, zrovna v Anglii mu zachutnalo. Bohužel jim do stravy fušovali stejně, jako je nenápadně nutili do cvičení. Jony nebyl nikdy zvyklý chodit do posilovny, ale rozumělo se samo sebou, že začne, a to rovnou pětkrát týdně, každé ráno na dvě až tři hodinky. Nebyl z toho zkraje zrovna odvařený, ale začalo ho to bavit.

Vytušil jsem, že hlavním důvodem proč ho náhle nadchlo rýsování postavy, která podle mě už tak byla ve velmi slušném stavu, byl Robert, jenž s nimi často chodil a krom fotografa si hrál i na trenéra, a Jonyho slintání nad jeho postavou mi tak nějak řeklo, jakým řeckým bohem Robert je.

Dokonce mi chtěl ukázat i fotografie, ale na to už jsem prostě neměl pražádnou chuť. Po celou dobu jeho vyprávění jsem si přišel jako vzteklý pes. Žárlil jsem. Místo, abych mu to přál, tak se mi otvírala kudla v kapse. Vymluvil jsem se na to, že jsem jeho fotky viděl už na instagramu a facebooku. Nebyla to úplně stoprocentní lež. Neotvíral jsem všechny jeho zveřejněné fotografie. Ne, že by mě to nezajímalo, ale spíš jsem to dělal kvůli vlastní zdravé psychice, jenž už tak byla dost narušená.

„… ale vážně mi chybí basket,“ zakončil své vyprávění a nasadil smutný výraz.

„Tak hraješ ho roky, není na tom nic divného.“

Přikývl a dlouze se na mě zadíval. Pod tíhou toho zamyšleného pohledu jsem se ošil a podvědomě narovnal.

„A ty mi taky chybíš,“ usmál se upřímně.

„Nepovídej, nenašels nikoho, kdo by ti protáhnul zadek?“

Nakrabatil obočí a zatvářil se skoro naštvaně. „Myslíš, že mi šlo jen o to? Víš co? Možná by opravdu bylo lepší, kdybych si tady někoho už konečně našel. Jenomže to bych na to taky musel mít čas a myšlenky.“

Jsou chvíle, kdy se chováte jako idioti a nejde to zastavit.

„Jo, měl by sis někoho najít. Sexu není nikdy dost.“

„Když už jsme u toho, ty nějakou babu máš?“

„Ne.“

„Proč?“

Protože jsem ho nemohl dostat z hlavy. Prosté.

Nehodlal jsem mu vykládat o tom, jak děsně moc bych ho chtěl mít v tu chvíli u sebe doma i za cenu toho, že by pod námi seděli naši na gauči v obýváku. Nemohl jsem mu najednou začít vyznávat svoje city.

Mohl. Vlastně mohl jsem naprosto cokoliv. Vždycky můžete udělat cokoliv vás napadne. Jen je třeba se připravit na následky.

„Nebyla chuť, čas. Nevím,“ pokrčil jsem rameny.

„Jasně, to chápu.“

Možná ano, ale špatně. Určitě měl chybnou úvahu a rozhodně mi nemohl rozumět.

Když se ošklivě říznete, je logicky potřeba to něčím zalepit.

Zkraje jsme si volali fakt co týden, psali jsme si skoro každý den zprávy na messengeru. Jony se občas podělil o nějakou tu fotku jídla nebo místa, kde zrovna byl.

Jenomže po měsíci a půl se přemístili z Anglie do Itálie. Někam, kde snad ještě měli na dveřích česnek a po okolí postavené hranice na upalování čarodějnic, neb krom nedostatečného signálu chyběla i Wi-Fi. V podstatě se spíš teleportovali v čase do minulosti, protože dneska není zrovna normální, aby někde nebyl mobilní signál ani internet. To je jak z doby kamenný. Tehdy se ozýval jen formou zpráv a to pouze v případech, kdy byl na výletě v současnosti. Čili v nějakém městě.

Během toho jsem si plul svým školním životem a dařilo se mi přes den být v klidu. S postupujícím časem čím dál víc. Prezentace se nahromadily všechny v jeden týden. V té době jsem byl poprvé opravdu oproštěn od úvah nad svou debilitou a bolavým srdíčkem. Nastal taky čas se začít konečně učit, neboť se blížil zápočet. Život jakoby nabral šílenou rychlost.

Bořek dodržel své sliby. Dal mi první tři týdny na litování a ukájení se ve vlastním neštěstí. Ve skutečnosti to spíš bylo tím, že balil toho svého upíra a povedlo se mu to. Budiž mu přáno.

Následně mě tahal ven. Pokud to nedělal on, zařídila to Kája, jenž si ze mě udělala svého soukromého psychologa, nebo něco na ten způsob. Byl jsem taková soukromá Vrba jíva. Svěřovala se mi s kde čím a některých informací bych vskutku mohl zůstat ušetřen. Například velikost Markova penisu mi přišla tak nepodstatným číslem, že jsem ji zapomněl hned ve chvíli, kdy mi projela z levého ucha do pravého. Vrátili se k sobě, naštěstí. Samozřejmě jsem tomu trochu pomohl. Neptejte se proč, prostě mi přišlo, že spolu mají být.

Nemusel jsem s ní řešit Jonyho. Zeptala se na něj. Vlastně to nebyla jediná, ale v dnešní době sociálních sítí je pravda, že až tolik lidí mě dotazy nebombardovalo. Spíš to tak nějak postupně utichalo. Vyšumělo. Kája teda projevovala více zvědavosti, ale snadno jsem zvládl odvést téma jinam.

Jediný, s kým jsem mohl mluvit a poměrně často i mluvil, byl Bořek a ten jeho upírek, jenž se ukázal jako fajn týpek. Jenom mi dělalo děsný problém mu koukat do očí. Ta jeho úchylka na barvy mě neskutečným způsobem štvala. Jednou svítivě zelené, druhý den fialové, třetí černé. Jako chodící reklama na škálu barev. Jedno se mu ale muselo nechat, byl diskrétní a uměl udržet tajemství. Hotový bankovní trezor.

Na rozdíl od Bořka. Ten sice nějaké to tajemství taky zvládl schopně uzamknout, ale jakmile šlo o něj, vykvákal na sebe a své avantýry naprosto všechno. I trapné osobní detaily, jako třeba že se vyspal jednou s lacinou děvkou, zašel si také na privát. Nechal se přeblafnout transvestitou. Zkrátka a dobře věci, u nichž se běžný člověk obvykle červená a hledá písek, kam by mohl strčit hlavu. Nebyl jsem výjimkou.

Když to shrnu. Zajel jsem si určitý stereotyp. Přes den jsem zabavoval svou mysl, čímkoliv to šlo. Učením, fotbalem, kamarády.

Večery jsem se snažil trávit venku mezi lidmi, jenomže to taky nejde pořád.

A někdy spát musíte. A v těch chvílích mi bývalo nejhůř. Jak už jsem říkal, v té době, kdy ulehnete do postele a najednou vás všechno dožene. Dostanete svůj bumerang, jenž jste ráno vyhodili z okna, zase hezky zpátky do ruky.

Byl jsem totiž sám. Ležel jsem ve velké posteli v naprostém tichu, které na mě drtivě doléhalo ze všech stran a bylo naprosto ideálním načasováním pro otravné brouky, co rádi vrtají v hlavě a často tak narušují zdravý spánek.

Ten můj už dávno nebyl ukázkový. Naopak. Dřív jsem zabral do pěti minut, ale od Jonyho odjezdu byly dvě hodinky převalování se ze strany na stranu naprosto normální.

V těchto chvílích se ze mě stával filozof či možná i věštec. Neustále se mi do hlavy valila minulost a proplétala se s děsivými scénáři budoucnosti. Kdybych měl stroj času, vrátím se a v mnoha situacích se zachovám jinak. Nejspíš nejsem první ani poslední, koho to napadlo.

Pořád jsem se chlácholil vizí, že až se Jony vrátí, budeme mít spousty času na to se posunout dál. Byl jsem odhodlaný tu příležitost znovu nepromeškat.

Další hloupý nápad. Času nikdy není nazbyt. Nikdy.

Vždycky, když jsem zavřel oči, vybavil jsem si naprosto všechno. Bylo to jako nějaký film. Zvuk Jonyho stenů, prohnutá záda, dotek kůži na kůži. Mé chyby, jeho chyby. Co by, kdyby.

Nešlo tomu zabránit.

A v tom bylo jádro problému, že ano.

Zkoušel jsem už kolikrát na nějaké akci sbalit holku. Dál než k pokecu a pár panákům to ale nezašlo. Přišlo mi, že snad senilním. Prostě jsem měl v hlavě blok.

Chtěl jsem se Jonyho zbavit. Víte, přišlo mi lepší a výhodnější se zamilovat do někoho jiného, než každou chvíli skuhrat nad ním.

„Takže pro rekapitulaci, ty jsi ztratil svoje auto,“ mluvil tiše do telefonu otec.

Dostal jsem neskonalou chuť prorazit hlavou zeď. Nakonec jsem jí jen věnoval pěstí. Nutno dodat, že mě to bolelo rozhodně víc.

„Ano, bohužel,“ odpověděl jsem upřímně.

„Jak můžeš ztratit dvoutunové auto?“

Stane se…

„Na tom ani tak nezáleží…“

„Upřímně synu, na tom dost záleží. Pokud ho totiž chceš najít nebo třeba nahlásit odcizení, tak skutečně je to podstatné. Nebo jsi mi zavolal, abych ti nadělil deset otčenášů a politoval tě?“

„Zapomněl jsem, kde parkuju, a navrch jsem si tam přibouchl klíček… nejspíš.“

„Prosím? Cože za blbost si vyvedl?“

Takové věci musíte zopakovat. Je to jasný, když jste debilní, tak to prostě nestačí říct jen jednou.

„Nevím, kde stojím a jestli tam vůbec stojím, protože tam nejspíš zůstal i klíček!“

Ve skutečnosti za to mohl Jonatan. Zavolal mi téměř po měsíci a já byl tak nadšený, že jsem zastavil v první volné ulici v řadě mezi auty. Mluvili jsme spolu skoro půlhodiny. Tou dobou seděl na letišti. Měli na další měsíc zastávku ve Francii. Líčil mi, jak prvně viděl sám sebe na stránkách internetu u jakési reklamy na Nike oblečení. Připravil mě na to, že se to možná objeví i u nás.

Dostalo mě to. Ani nevím proč, nějak mi nejspíš pořád nedocházelo, co vlastně jel dělat.

Už jsem nebyl tím, kdo na něj mohl koukat na jedné své ukořistěné fotce z roku raz dva. Mohlo ho vidět milion lidí. A určitě i vidělo. A možná i slintalo…

Žárlivost je děsná. Požírá člověka zevnitř.

Navrch z jeho úst až podezřele často znělo jméno Robert…, díky Robertovi jsem fotil reklamu pro Nike, s Robertem jsem navštívil všechny památky v Římě, Miláně a bůhví, kde všude ještě. S Robertem chodíme skoro každý den pít, s Robertem hrajeme ve volnu hry. Robert krásně fotí, sám by mohl být model, je vzdělaný a zcestovalý. Všechno ví, všechno zná. Všude všechno rád strčí a strašně rád by mi vyplenil můj zadek. Oukey, tu poslední větu neříkal. To už jsem si v samé ironii doplnil sám.

Náš rozhovor byl i přesto moc hezký. Nebo spíš mně to tak přišlo. Bušilo mi z toho srdce a zubil jsem se jak měsíček na hnůj. Vystoupil jsem bezmyšlenkovitě z vozu s báglem na zádech a zamířil někam pryč.

A někde v půlce, když jsme domluvili, mi došlo, že ani nevím, kde jsem.

Ba co hůř.

Neměl jsem klíče od auta, a kde to auto stojí, tak to už jsem vůbec netušil.

„Víš Mariáne, už jsi dospělý. Poraď si sám. S tímhle ti asi nezbyde nic jiného, než jít a říct, jaký jsi vůl, na policii.“

A tím byl můj hovor s otcem ukončen. Měl jsem dostatek rozumu na to, abych mu nevolal zpátky. Bylo mi jasné, že podruhé už by náš hovor rozhodně nebyl v podstatě klidný. Ta atomovka, která jistě potká mámu, by nejspíš sejmula i půlku Brna.

Jeho rada byla na místě, ale přeci jen jsem se rozhodl zapátrat sám. Bloumal jsem uličkami Brna dobrých šest hodin s nadějí, že to auto stojí tam, kde jsem ho nechal.

Musel jsem prvně zjistit, kde to bylo.

Stálo. Bohužel bylo zamčené, neb se samo po určité době automaticky zamklo. Po blízkém průzkumu jsem zjistil, že klíčky mi nejspíš vypadly z ruky a poklidně si hoví někde v autě, protože v zapalování nebyly a já je u sebe neměl a nikde poblíž auta ani pod ním se také nenacházely. Logicky musely zůstat uvnitř.

Názorná ukázka pořekadla: máš víc štěstí, jak rozumu.

Náhradní jsem neměl, ale táta, jehož jsem znovu otravoval a vyslechl si hodinový proslov týkající se mé nezodpovědnosti, lajdáctví a nějakým zázrakem se mu podařilo mi vyčíst všechny mé větší prohřešky, kterých jsem se během svého dvacetiletého života dopustil. Od toho, jak jsem ve školce jedné holčice ustřihl cop, přes můj pokus o krádež gumy v papírnictví (jedinou a poslední) až po nespočet poznámek na základní škole (zase za tím hledejte Jonyho, kam nemůže čert…) a tak dále, a tak dále. Takhle v přímém podání by člověk nevěřil, kolik toho za život provede.

A to milý tatínek nevěděl všechno. Už takhle jsem se obával o zdraví jeho cévek a srdce z toho, jak mi vřeštěl do aparátu. Slyšel jsem ho i s telefonem na metr od ucha při minimální hlasitosti hovoru.

Poté, co skončil s tisknutím mého slovního trestního rejstříku, změnil ze sekundy na sekundu tón hlasu a mile mi oznámil, ať přijedu na víkend a klíčky si vyzvednu. Znělo to jako oznámení o brzké popravě, podané vemlouvavým způsobem. Skrytá hrozba.

Raději jsem uznal svou blbost a přislíbil, že někdy v budoucnu dojedu. Hned tím první víkendem jsem si ale jistý nebyl. Dost dobře bych mohl skončit jako vycpaná atrakce nezodpovědnosti v neexistujícím muzeu lidských figurín.

V ten den mi Jony volal ještě jednou, ale to už jsem prozíravě seděl v pokoji u svého notebooku.

Pak se odmlčel na další dva týdny, během nichž jsem nechtěně v doprovodu Káji navštívil jednu Swingers party. Vskutku, ona to totiž podle Káji měla být „Swing party.“

Jaktěživ jsem nic takového neviděl a docela mě překvapilo, že nás tam vůbec pustili. Samozřejmě za dost mastný vstup, jenž zahrnoval i občerstvení. Asi jeden z nejděsivějších a zároveň nejvzrušivějších zážitků života.

Pořád za Kájou chodili nějací muži, ke mně moc žen nešlo, ale pár se jich taky našlo. Ze všech lidí jsme byli úplně nejmladší a taky nejvíc vytelený. Vydrželi jsme tam asi dvě hodiny a to po celou dobu píchnutý u jednoho stolu ve snaze hrát si na okrasné květiny. Lidé se tam muchlovali na sedačkách, ti odvážnější provozovali mnohem víc. Samozřejmě zde byla i řada pokojů pro ty, co chtějí soukromí. No oči jsem měl jako tenisáky a snad prvně po třech měsících jsem doopravdy zapomněl, že nějaký Jonatan existuje. Až tak mě to sejmulo.

Domluvili jsme se, že tento malý zážitek zůstane pouze mezi námi, a další den Markovi lhali, jako když tiskne, kterak jsme pařili na úžasný swingový akci.

Ať žijí trapasy a lhaní. Nedorozumění a nepochopení. Všechno má přece své kouzlo, kdyby se nic z toho nedělo, asi by měl osud pocit, že se lidé nudí.

Měl bych se možná začít podivovat nad tím, do jakých situací se během svého života dostávám. Ovšem podle mě jsou na tom lidi i hůř, stačí chvíli poslouchat Bořka. Ten má ale jednu výhodu, co jinému způsobuje pomalu zástavu srdce, on bere s naprostou samozřejmostí a ledovým klidem. Nejspíš i proto má tolik různých zážitků.

Abych nelíčil jen ty nevyvedené věci. Povedlo se mi splnit pět zápočtů a zbývaly mi ještě tři.

A pak tady stále byl Jony. Bohužel ho nelze nezmínit, neb ať jsem chtěl sebevíc, pořád jsem z něj byl v háji nehledě na uběhnuté dny.

Někdo tvrdí, že naděje je skvělá. Podle mě ne. Je to pěkný svinstvo. Ale ještě pár týdnů zpátky bych souhlasil s první variantou. Jenomže člověk míní a život mění. Uvědomoval jsem si čím dál častěji, že když bych byl nedržel hubu, možná jsem mohl být už jinde. Nebrečet doma pod peřinou a nedoufat v lepší zítřky. Netěšit se tak ukrutně, až se přehoupne duben a Jony přiletí jako princ v bílém letadle.

„Ahoj!“ pozdravím zvesela.

„Ahoj,“ usměje se široce.

Rozpovídáme se o tom, co se za těch čtrnáct dní událo. Jonatan si moc pochvaluje Paříž a neujde mi, jak často mluví o Robovi. V podstatě všechny zážitky se pojí s ním. Z mého play listu doprovází jeho slova různé písničky.

„… takže jsme byli včera na večeři. Opravdu krásná restaurace v centru v nejvyšším patře. Celá prosklená, když jsme šli na balkón, kde nám udělal rezervaci, tak si viděl normálně pod své nohy dolů na ulici. No někomu, kdo má strach z výšek, bych to fakt nedoporučoval. I na mě to bylo dost drsný. Jen jsem čekal, kdy se to sklo propadne nebo se celá ta deska urve a my spadneme dolů, což se nestalo ani nic takového nehrozí. I tak, masakr.“

Má opravdu krásné zážitky. Nelze si toho nevšimnout. S každým uběhnutým týdnem zní šťastněji.

„Je škoda, že ti to za dva měsíce končí, co?“ uchechtnu se. Mně to samozřejmě vůbec není líto, ale tak musím být správný kamarád.

Zvážní, nakloní se blíž k monitoru, který je najednou plný jeho obličeje. „O to jsem s tebou taky chtěl mluvit.“

I have loved you for the last time. Is it a video? Is it a video?, rozezní se pokojem příjemný tklivý hlas.

Zkoušel jsem si poručit, abych ho nemiloval. Nejde to.

„O čem?“ zeptám se klidně, ačkoliv mám srdce sevřené v kleštích a v krku knedlík. Nějaká předtucha?

I have touched you for the last time. Is it a video? Is it a video?

„Přemýšlel jsem. Dlouho,“ prohrábne si rukou vlasy. „Asi zůstanu…, nevrátím se za dva měsíce. Víš… já, teda my s Robertem… vypadá to dobře. Možná jsem moc důvěřivý, možná zase naletím, ale chci to vyzkoušet. Zavolám zítra Bořkovi a domluvím se s ním, co s pokojem. Nejspíš pošlu Martina pro své věci. Každopádně hodlám pokračovat s Robertem…, má na programu víc akcí a líbí se mu mé fotky. Dohodí mi větší zakázky. Nejspíš se podívám i do Ameriky. To je super, chápeš?“

Kdybych mu tenkrát řekl, ať neodjíždí, změnilo by se něco?

Kdybych mu dřív řekl o svých pocitech, změnilo by se něco?

Náhle se zdá všechno průzračné jako voda – je vidět na dno, na nedostatky a chyby. Nic mi nezkresluje mysl, žádná vidina toho, že času je dost. Kdepak, je ho málo. Najednou jsem si plně vědom té prázdnoty, kterou svírám v rukách, kde jsem ještě nedávno měl otěže a mohl s nimi libovolně zacházet, jenomže já si raději zvolil je jen držet, ale nic s nimi neudělat.

And I have kissed you for the last time.

Tušil jsem to už dřív. Z jeho vyprávění mi to bylo jasné, jen jsem se bál si to připustit. Tohle asi znamená konec.

„Miluješ ho?“ zeptám se tiše.

Srdce pukají každou chvíli. Není ta písnička na pozadí o tom?

„Nevím. Na to je ještě brzy, ale mám ho rád. Jsem s ním rád,“ vysvětlí.

For the love, for laughter, I flew to your arms. Is it a video?

Já tě miluji. Pořád, nepřestal jsem. Měl jsem ti to říct, když jsem mohl.

Ta možnost už je ale pryč.

Všechno, co si přeju, je, aby byl šťastný, dokonce i když já sám nebudu součástí toho štěstí.

Pomalu přikývnu. „V tom případě ti přeji hodně štěstí. Musím jít, zase si zavoláme. Ahoj Jony.“

Stačím náš hovor přerušit ve chvíli, kdy se mi zpod víčka vykutálí první slza.

Tenhle boj jsem tentokrát prohrál. Tohle rozhodně bolí. Ale nesmí mě to zlomit.

Přál bych si z mysli vymazat tvůj obraz, tvůj úsměv, tvé pohlazení, tvojí vůní a tvůj dech. Ale jde to? Půjde to?

Chtěl jsem být po jeho boku, být s ním. Chci to stále. Možná si přeji doopravdy moc. Možná je to pro mě utopie, protože mi něco stojí v cestě. Možná je to daň z dokonalosti…, že nemůžu mít víc než prchlivý moment v záři slunečních paprsků.

Is it a video? Is it a video?

Přál bych si žít ve světe, kde bych měl větší odvahu. Nebo vrátit čas a říct to.

Miluju tě.

Miluju tě a teď doufám, že ne navždy.

Ale…

Já nechci zapomenout. Ne dnes, ani zítra. Chci si užít tenhle pocit zklamání, bezmoci a smutku. Chci si ho zapamatovat společně s těmi hezkými chvílemi. Protože jestli bude nějaké příště, pokusím se tomu vyhnout. Neudělám další botu. Myslet si, že času je dost se nevyplácí. Ve skutečnosti je ho málo.

„Majo, tak já ti přeinstaluji ten počítač tady s Petrem, ok?“ nakoukne do pokoje Bořek. Hřbetem ruky setřu slzy a otočím se.

„Jasně, je to vaše,“ kývnu a přesunu se na postel.

Vezmu do ruky stále rozečtenou knížku. V hlavě spousty obrazů, skáčou mi tam sami. Ta noc na naší chatě… ty dny, než odjel. Vryly se do mé mysli. Do mého srdce.

Měl jsem tolik příležitostí. Žádnou jsem nevyužil.

Kluci se dohadují u počítače a smějí se. Mé vzpomínky převažují, nevnímám, co se děje, ale život kolem mě pokračuje dál, i když mám pocit, že se zastavil.

Ne, svět se točí stále stejně. A všechno pořád běží svým vlastním tempem nehledě na to, jak bídně se cítím.

Bezmyšlenkovitě obracím listy, dokud nenarazím na jeden, kde je uložen čtyřlístek pro štěstí. Už ani nevím, kdy jsem ho tam dával. Vezmu ho do dlaně a trochu sevřu. Rozpadne se a nazelenalé drobečky mi zůstanou v ruce, fouknu do nich a ony se rozlétnou.

Ty kousky… už asi neslepím. Už nikdy z těch zelených drobků nebude čtyřlístek.