Amorův omyl - Kapitola 14

Ano, vím, co chci.

Hledíme si do očí. Skrze dlaně na jeho hrudi vnímám tep srdce. Všimnu si, jak mu zrychleně třepotají víčka. Celý znehybní a jen chřípí, které se mu chvěje, prozrazuje, že hluboce nasává vzduch.

Cítím se jistější a to vzrušení, které mě ovládalo už… dlouho, se opět vrátí na scénu.

„Budeš si chtít dát sprchu, že? Voda už by mohla být trochu nahřátá,“ zašeptám, stáhnu dlaně z jeho prsou a začnu ho obcházet v kruzích. Rádoby omylem se o něj tu a tam lehce otřu.

Sevře rty do úzké linky a nevěnuje mi jediný pohled. Vím, že vnímá ty letmé doteky, tu na jeho paži, tu hrudi, stehnech, zadečku.

„Teď mi připomínáš hladovou šelmu,“ rýpne si a konečně se jeho tváří mihne pobavený výraz, který celé to napětí, jenž tu zavládlo, trochu umírní.

A kdo asi může za ten můj hlad? Kdo ho ve mně škodolibě celý týden nechal růst?

„Viď,“ zasměji se a zastavím se před ním.

„Půjdu se teda vysprchovat, ukážeš mi, kde tu máte koupelnu?“

Přikývnu a vyrazím od tepla po schodech nahoru. Následuje mě. Přitáhne si deku těsněji k tělu. Ve druhém patře nejsou zrovna tropy. Topení jsem totiž nepouštěl, nemá to cenu na jednu noc. Vezmu matraci z postele a vyspíme se před krbem. V hlavě mi blesknou ta jeho pravidla, která stanovil.

„Hele, neříkal jsi náhodou, že spolu nikdy nebudeme trávit noc?“ zeptám se zvědavě a otevřu dveře do koupelny.

„Ano, ale tohle je neočekávaná situace, a navíc… je úplně u prdele, jaký já si stanovím pravidla, protože všechno jde proti mně,“ odvětí podrážděným tónem.

„Jak to myslíš?“

„Bydlím s tebou! To si vlastně odporuje i s pravidlem o přespávání a i s tím, že si u mě nemáš nechávat věci, nebo já u tebe,“ povzdechne si.

„Proč by si to odporovalo? Máme každý svůj pokoj,“ nesouhlasím.

„Jasně, ale pořád jsme v jednom bytě. To je, jak kdyby se manželé rozvedli, ale zůstali spolu v jednom baráku.“

„Víš, že to se i docela často stává? A taky, přirovnávat náš vztah k manželství asi není úplně vhodný,“ bavím se.

„Haha. Každopádně ten byt je super, i když je docela daleko od školy. Navíc máme společné seminárky a prezentace, takže je to mnohem jednodušší a taky… tak.“

Otočím se k němu. „A taky tak, co?“

„Až tak mi nevadí, že jsme v jednom bytě,“ přizná a uhne pohledem.

Potlačím chuť se usmát jako výherce v loterii (a to fakt hodně tučné sumy).

„Mně taky ne…, tak prosím, je to tvoje. Ručníky jsou v té skříňce,“ ukážu pod umyvadlo. „A oblečení ti dám před dveře.“

„Není třeba, zabalím se do deky a boxerky si stejně nechám. Nechci trenky tvého táty a moje hadry do rána uschnou,“ odmítne.

Prý trenky mého táty, to je vůl. To bych mu snad ani nenabízel. Bůhví, jestli tu vůbec něco takového je.

„Jak chceš,“ pokrčím rameny a vyhnu se jeho pohledu.

Pro své i jeho vlastní bezpeční opustím koupelnu, jako kdyby mi za patami hořelo. Hygiena je pro mě totiž nezbytná, neboť jsem strávil několik hodin ve vyhřátém autě v zajetí boxerek a kalhot.

Než se vysprchuje, stačím dotáhnout matraci z pokoje až dolů, zatím ji opřu na chodbě o zeď. U našich se mi povede ve skříni vyštrachat jakési saténové dlouhé pyžamové kalhoty, které se mi jeví jako super materiál na spaní… a taky určitě půjdou snadno dolů, mnohem líp než moje rifle. Navíc ještě voní po aviváži.

Jeho vlhké oblečení roztáhnu po opěrkách židlí a šoupnu z boku ke krbu.

Podaří se mi najít jakési polotovary nesoucí název: Kuře na paprice. Pochybuji, že se to s kuřetem vůbec potkalo. Možná ho to vidělo z několika kilometrů. Ale tak, něco sníst musím. Kručí mi v břiše a myslím si, že Jony taky bude mít hlad.

Dorazí dolů jen v ručníku, který má omotaný kolem beder, nic víc. Deka se někam záhadně ztratila. Rozhodnu se to nekomentovat. Vymění si se mnou místo u plynového sporáku, abych se taky mohl umýt. Sice o tom ani jeden z nás nemluví, ale určitě je víc než jasné, proč se tak kvapně sprchujeme, rozhodně ne jen kvůli známému rčení, že čistota je půl zdraví.

Najíme se skoro rekordní rychlostí a v naprostém tichu. Jen po sobě střílíme pohledy a dost často o sebe zavadíme pod stolem koleny.

Doneseme matraci z chodby před krb. Mohl jsem to udělat rovnou, jenže jsem nepočítal s tím, že se najíme a zůstaneme na sebe tupě civět, proto jsem raději navrhl nějakou činnost.

Musíme kvůli ní odsunout křesla i stolek. Jony si tropí srandu z toho, že nechci spát normálně v posteli. Jeho argumenty, že je teprve říjen a vůbec není až taková zima, smetu ze stolu, protože tady v té chatě prostě není teplo. To mi nevymluví. Moc dobře vím, jak je tu v létě a i na jaře příjemně, ale pokud se tady na podzim či v zimě netopí, tak je to na pováženou.

Donutí mě dojít pro prostěradlo a navíc přes celou matraci rozprostřít ručník. Nijak se nevyptávám.

Není to prvně, co tu s někým jsem sám, ale je to poprvé, kdy jsem to neměl dopředu naplánované.

Je to celé takové… napjaté. Už od té doby, co jsme do chaty vešli, cítím to jiskření mezi námi. S každým dalším mým nápadem jak oddálit chvíli, kdy skončíme v trapném tichu, atmosféra mezi námi houstne.

Ještě umyjeme a utřeme nádobí, kterého není moc a zabere to jen chvilinku.

Nevím, jak začít ani co mám vlastně dělat. Přijdu si krajně nesvůj, takže si prostě stoupnu před krb a tvářím se, že plápolající oheň je ta nejlepší televize na světě. V hlavě se mi rojí snad milión verzí toho, co se může stát a nemusí.

Koutkem oka zaznamenám, že míří ke mně.

Zuřivě polykám ve snaze získat ztracenou odvahu. Napětí, které visí ve vzduchu už pěkných pár minut, se stává stále méně snesitelným.

Otočím se čelem k němu. „Docela to ušlo, viď?“ plácnu první, co mě napadne.

„Jo, nechutnalo to zle,“ zastaví se těsně přede mnou a zadívá se do plamenů.

Cítím, jak mi celým tělem proudí záchvěvy vzrušení jako probíjející elektřina. Mé vlastní srdce div nevyskočí z hrudi.

Bojuji s touhou se na něj prostě vrhnout. Nemám přece žádné zkušenosti, ale vůbec. Samozřejmě, že něco málo tuším. No, ne jen něco málo, na teorii už jsem se v průběhu týdne koukal. Jen tak pro jistotu, že. Ovšem, nevím, kdo z nás má být ten, komu se poleze do zadku. A jestli vůbec k tomu dojde?

Vytrhne mě z přemýšlení, obtočí mi ruce kolem boků. Podívám se na něj, ale stále má odvrácenou hlavu. Křečovitě mu zabořím prsty do bicepsů. Přivine si mě trochu blíž a svaly se mu pod pokožkou napnou jako pružní hadi.

„Co chceš, Majo?“ otočí ke mně hlavu.

Musí mluvit tak tiše a zastřeně? Vstávají mi z toho chloupky až na lýtkách.

A navíc, dost blbá otázka. Co asi tak můžu chtít?!

„Nejspíš vím,“ zašeptá a bezinkovým dechem mi ovane obličej. Mámina domácí šťáva mu zachutnala. Vypil jí naředěnou s vodou dobrý litr.

Nevzmůžu se na nic, protože mi stud svírá vnitřnosti tak intenzivně, až mám skoro pocit, že brzy budu mít žaludeční nevolnost.

„Jednou, když jsme se hádali a ty jsi mě zase vytáhl na ten palouk za školou, si spadl do příkopu, kde tekla voda. Měl jsi na sobě jen bílé tričko a kraťasy, pod kterými nebylo vůbec nic. Budou to tak čtyři roky zpátky, ale tak mě to vyhodilo z konceptu, že jsem se ti pak ani nebránil. Naštěstí si mě nevydržel mlátit dlouho, spíš jsi mi vrazil jen dvě rány a pak jsi měl dlouhatánský proslov a já si mezitím prohlížel celé tvé tělo. Viděl jsem úplně všechno…,“ prohodí jakoby mimochodem.

Kde to tak najednou vzal? A proč o tom sakra mluví zrovna teď?! A navíc, já jsem nespadl, on mi podkopl nohy! A pod kraťasy jsem nic neměl, protože jsem tehdy měl menší nehodu s Petrou pod schody a přišlo mi moudřejší jít naostro než s nadílkou v rozkroku, proto jsem boxerky hodil do pytlíku, co mi zbil od svačiny a schoval v batohu. Tenkrát jsem do ní byl bláznivě zamilovaný a dnes si ani nevzpomenu na její příjmení. Tomu se říká láska!

Šokovaně vyvalím oči. „Jak jsi mohl vidět všechno?!“

„Však jsem ti to říkal, ne? Měl jsi bílé oblečení a navíc mokré. Slunce, které pronikalo skrze stromy, svítilo tak šikovně, že tě dokonale ozářilo a odhalilo mi prostě každý kout tvého těla, viděl jsem tě, jako kdybys tam stál skoro nahý…,“ zopakuje až moc ochotně.

„A líbilo se ti, co jsi viděl?!“ zavrčím.

Zvedne zrak kamsi za moji hlavu a zjevně si svou čtyři roky starou vzpomínku náležitě vychutnává a navrch se tomu zasměje. „Máš krásného ptáka, pěkná délka i v klidu. Škoda, že nebyl online, byl by to hned lepší pohled.“

Zrudnu, a když ucítím, jak můj zmíněný pták (bez křídel, ale se závažím) ztvrdne po jeho slovech skoro na kámen, tak se krve do mých tváří nahrne ještě víc.

Nejsem naštěstí sám, protože Jonymu se utvořila povážlivá boule na ručníku. Neměl by vzpomínat tak živě, když má před sebou skutečnost!

„Díky, jsem rád, že se ti můj penis líbí,“ odpovím sarkasticky.

Ale teď vážně… lichotí mi to.

„Tak ne jen on,“ zasměje se a současně mě k sobě tvrdě přitiskne. Jeho boule se mi zaboří do podbřišku.

Jako kdybych přišel o vzduch, nemůžu ho nasát do plic. Civím na něj jako slepec, protože ho ve skutečnosti vůbec nevidím, místo toho jasně vnímám, jak se mi tělem rozlévají dobře známé pocity vzrušení. No, ony tu byly celou dobu, ale nyní jsou takové… hmatatelnější.

„Jonatane?“ vydechnu.

„Ano?“ zajímá se hlubším hlasem než normálně. Neujde mi jeho zrychlený dech.

„Měl bych pár otázek, ale nějak…,“ se mi blbě přemýšlí, když mě tvoje erekce stále naléhavěji dloube do podbřišku a každou chvíli sebou škubne, cítím to i přes ten ručník. A to nemluvím o té svojí, o které jistě taky ví.

„Chápu, sedneme si a prostě prvně pokecáme, nemáte tu chlast? Panák do každé nohy ti spolehlivě rozváže jazyk a… zbaví zábran,“ usměje se provokativně.

Posadí se do křesla a pobaveně si mě přeměřuje. Dopne mi, jak asi musím právě vypadat…, mám na sobě jen saténové kalhoty, které jsou dost volné a má erekce, která není uvězněná v přiléhavé látce boxerek, trčí do prostoru jako ukázkový stožár, jenž napíná černou látku.

Ihned se taky posadím a ignoruji Jonatanův tichý smích.

„Chci být střízlivý, to sis posledně přál. Takže panáky vynecháme,” odmítnu jeho nabídku.

„Dobře, jak chceš. Přál, ale dva frťany tě nepoloží pod stůl… Myslel jsem to spíš kvůli tobě, připadáš mi poněkud „nemariánovský”,” baví se ten holomek.

„Prosím? Co to je za blbost?” protočím oči. Díky jeho vzdálenosti se můj mozek konečně začíná alespoň trochu probouzet ze vzrušeného opojení.

„Stydíš se, což se u tebe jen tak často nevidí,” osvětlí mi svůj termín.

Ne? A co asi tak posledních pár dní dělám častěji než močení? Tak buď si celou dobu myslel, že mám permanentní horečku, nebo to nezaregistroval, nebo se zrovna teď rozhodl, že si z toho bude tropit legraci. O co, že C je správně!

„Hm, proč jsi mluvil o té události na palouku?“ změním téma.

„Hele, jen tak, vzpomněl jsem si na to. Nebyl v tom žádný vedlejší úmysl, prostě mi to projelo hlavou a řekl jsem to nahlas,“ přizná barvu.

No, beztak mu k tomu pomohly zlomyslné myšlenky.

„Ehm a co se týče zbytku…“

„Bude lepší praxe?“ skočí mi do řeči.

„Určitě… souhlasím.“

Rozesměje se. „To je hezký, ale ty nejsi úplně ve svojí kůži.“

„A divíš se?“

„Ne, ale je to zábavné.“

Zlomyslnost světem vládne!

„Jen mě zajímá, když bychom se náhodou dopracovali až k samotnému sexu… kdo?“ vyhrknu.

„Kdo bude dole? To je asi jasný, že já,“ vyprskne smíchy.

„Vážně?! Super,“ oddechnu si a div si dlaní nesetřu pomyslný pot z čela. Jony se málem skácí z křesla, jak ho pobavím.

„Bál jsem se, že se budeme hádat,“ osvětlím.

„Proč? Je to tvoje premiéra a taky seš heterosexuál, nemůžu ti ho při první příležitosti narvat do zadku, vždyť by ti to ještě mohlo způsobit nějakou psychickou újmou.“

Takže… situace, kdy budu „ten dole“, asi jednou nastane. Ne, že by mi to vadilo. Podle mě to tak bude férové, ale souhlasím, že kdyby se na mě vrhnul dneska, asi bych byl vyveden z míry (což jsem i tak, zatím).

„Ty z toho máš prdel, co?“

„Mírně. Hele, změňme, téma, ať se trošku uklidníš,“ usměje se a natáhne se pro sklenku vody se šťávou, ze které si mohutně lokne.

Pozoruji, jak v něm rychle mizí skoro průhledná tekutina, kterou pije, jako kdyby strávil dva dny na Sahaře.

Nepotřebuji se uklidnit! Jen už potřebuji začít něco dělat.

Bavit se můžou klidně dva. Takže s tou změnou tématu souhlasím…

„Jo, změňme téma. Chci tě vykouřit,“ oznámím mu rozhodně.

Z Jonatana se v sekundě stane vodotrysk. Kapky, které rozprašuje ústy, dopadnou až na mě a zkropí můj nahý hrudník. Pozoruji ho klidně s nově získanou sebejistotou, kterou obvykle mívám. Nejsem submisivní typ, většinou. Jen tohle celé naše „kamarádství“, to, co se vůbec děje…, jsem z toho prostě nesvůj, v rozpacích, a navíc ve vztahu k mužům čistokrevný panic, takže pardon, že se nechovám jako slavný Marián svůdný dobyvatel mužských zadků.

Musím prvně nasbírat zkušenosti, abych se tak mohl chovat, a ty se nedají získat jinak než praxí, jak sám řekl. A protože Jony je v určitých věcech taky přímý, nevidím důvod, proč bych mu nesdělil, co mám v plánu.

Klidně mu opětuji pohled, akorát se netvářím jak žába, které někdo přišlápl pazouru. A taky přitom tak nekašlu. Nemám vodu v plicích, to bude tím.

„Cože?“ vyjeví se po chvíli, když konečně přestane napodobovat gejzír.

„No co by? Jsme přece kamarádi s výhodami,“ vysvětlím, kdyby to náhodou zapomněl.

Chvíli se jen tak přeměřujeme pohledy, znáte to, závodíme, kdo je víc nadržený a umí to líp zrcadlit ve tváři. Vyhraný boj, pro obě strany.

V očích mu bleskne. „Fajn.“

Postaví se a odhodí ručník, který dopadne na roh krbové římsy a zůstane na něm viset jako bílá vlajka zračící kapitulaci.

„Pojď sem,“ zašeptá a posadí se zpět do křesla.

Tomu říkám střídání vzduchových front! Jaké je tu najednou horko (jasně, ten krb už se rozhořel, ale není to jen tím).

Nenechám se pobízet dvakrát. Dojdu až těsně k němu a pokleknu mezi jeho oddálená kolena. Zadívám se na jeho obnažené tělo. Nahý hrudník rychle se zvedající, ruce sevřené v pěst položené na stehnech a probouzející se erekci, která mě praští do očí jako mrazák s nanuky v létě.

Žhavým pohledem modrých očí krouží po mém těle, až jím líně sklouzne i na můj skoro připravený klín, který úplně zbytečně hladí saténová látka.

Jsem to ale úchyl, když mě vzrušuje jen představa toho, co přijde, i když v tom nemám valné zkušenosti (rozuměj žádné, jen ty, kdy jsem byl v opačné pozici).

Nehýbe se, jako kdyby ho něco tlačilo do vypolstrovaného křesla. Nějaká záhadná síla. Vyčkává, bohužel, jsem rozhodnutý trošku to… pojmout jako hodinu praktické sexuologie, kde Jony bude učitel a já nevzdělaný studentík.

„Řekni mi, co mám dělat,“ pobídnu ho a dlaněmi mu přejedu po stehnech, jejichž svaly se okamžitě napnou jako špagáty.

„Nevíš?“

„Jak bych mohl?“ odfrknu si.

„Jednoduše, už ti to určitě někdo dělal.“

„Jistě, ale já ještě nikomu,“ vypláznu na něj jazyk a víc se vtěsnám mezi jeho nohy, abych měl dokonalý přístup.

Sesune se trošku níž, až se jeho chlouba ocitne v mé těsné blízkosti.

Tak fajn, sebejistota je jedna věc, ale nezkušenost hraje spíš pro nejistotu, takže ruce se mi třesou právem. Asi i jistá dávka vzrušení ze sbírání vědomostí v tom bude.

Zvednu k němu tázavý pohled, protože to zatím nevypadá, že by měl něco vypustit z pusy.

Pozoruje mě a neujde mi ten chtivý výraz.

Ten mluvit jen tak nebude…, obtočím prsty pravé ruky kolem jeho malého kamaráda, který je skutečně, co se týká obvodu, daleko obdařenější než ten můj. Nemám tucha, jak se mi tohle vejde do pusy, ale něco mi říká, že když tam narvu celý dvojitý hamburger (ehm, abych ho ukousl, tady zkusím nekousat!), tak tohle by jít mohlo taky.

„Takže jak mám začít?“ zašeptám chraptivě a skloním se k jeho špičce, na kterou jen vydechnu, a zvednu k němu pohled. Cítím, jak v mé dlani stále více tvrdne a zvětšuje se.

Zaženu myšlenky na ženskou, kterou asi právě věrně napodobuji. Vím, co se líbí mně, když mi ho někdo vezme do pusy, vím, jak to posledně dělal on. Ovšem, nutit ho přitom i navigovat, může být zábavné.

Ale od teď… nebudu raději moc přemýšlet.

„Jen… ho lízej.“

Provokativně vystrčím špičku jazyka a v těsné vzdálenosti přejedu od kořene až po špičku. „Jakoby takhle?“

Přivře oči. „Ne jakoby… doopravdy.“

Jak je libo. Zopakuji předchozí pohyb, ale už po horké kůži. Rozevře rty a párkrát hluboce vydechne. Tělo se mu třese víc než moje nejisté ruce.

Důkladně ho oblizuji, jak mi poručil, až dospěji do fáze, kdy sliny prostě nejde stačit polykat, stékají mu po tvrdém penisu až k upraveným tmavým chloupkům.

Pohne boky směrem k mým ústům. „Zkus si ho vzít…,“ zachrčí, že mu téměř nerozumím.

„Kam?“ zeptám se schválně hloupě a konečkem jazyka pohladím uzdičku.

Propálí mě výmluvným pohledem, kterým mi sděluje, že jsem blbej, ale to si myslí špatně, jen se taky „mírně“ bavím.

„Do pusy,“ pronese skrze zatnuté zuby.

Myslím si, že tím tempem, jakým ubírá na volume, si za chvíli budu muset sehnat někde naslouchátko.

„Ale jak?“ zajímám se a koutky úst mi vyjedou v šibalském úsměvu.

Ruce v pěst mu zacukají a zatne čelist. Úplně na něm vidím, že by mě nejraději chytil za hlavu a vrazil mi ho tam sám.

„Jako lízátko.“

Tak takové lízátko v reálu bych asi musel mít v puse celý měsíc, než by z něj zbyla jen tyčka.

Už ho dál netrápím. Prvně vyzkouším jen žalud, vsaju ho mezi rty a kupodivu zjistím, že nemá žádnou chuť.

S každým dalším vsunutím do úst se odvažuji jít dál a dál. Zaryje mi prsty jedné ruky do ramene a mimoděk mi tím, jak je povoluje a zatíná, říká, co se mu líbí víc a co už méně.

Zkouším to. Bez jazyka, pak s ním. Kradu si stále víc z jeho délky pro svá ústa. Jemně přejedu zuby po citlivé špičce, kterou vzápětí dlouze saju, až se celý prohne.

Maxima dosáhnu pár centimetrů nad kořenem, kdy už jasně cítím, že by mě mohly začít trápit dávivé reflexy.

Bál jsem se zbytečně, vzít si do pusy penis vůbec není problém. Horší je to s těmi tekutinami, připadám si, jak když mám slintavku. Chroptím a supím, jako kdyby mě někdo trošku přidusil pod vodou.

„Můžeš zapojit i ruku…,“ šeptne.

Přestanu mu pravačku zarývat do stehna a obtočím mu prsty u kořene. Naučené tahy rukou (s tímto manévrem mám přeci jen více zkušeností) v kombinaci s mými ústy odmění hlasitým dechovým projevem, kterým přehluší i občasné praskání hořícího dřeva.

Soustředím se na všechny ty pocity, které mnou projíždí a nemají se znechucením nebo odporem nic společného. Spíš naopak, řekl bych, že mě to vzrušuje.

Prsty mi zajede do vlasů. „Už stačí… už,“ vydechuje.

Bohužel si asi klečím na vedení, protože k němu pouze zvednu nechápavý pohled. Jeho levačka, kterou mě jemně odtahoval pryč, ochabne a jen mi svírá vlasy. Škubání, jenž ucítím v ústech, ale i v dlani, mě upozorní na jeho blížící se vrchol. Stejně tak svaly na břiše, které se mu rychle zatínají. Vzrůstající třas. Všechno to sám znám.

Pochopím, co mi chtěl sdělit.

Hlavou mi proběhne, jak bych se měl zachovat? Vyndat ho z úst a namířit s jeho právě zaktivovanou zbraní, která hodlá chrlit palebnou munici, někam, kde to způsobí nejméně škod? Mám si hned napoprvé vyzkoušet, jak chutná něčí sperma? Ne. V každém případě bude lepší propustit ho ze svojí pusy.

Okamžitě, jak se rozhodnu, odtáhnu hlavu, ale už trošku pozdě, část jeho spermatu mi vystříkne přímo k nosní dírce. Automaticky šňupnu a oči mi vyjedou z důlků. Další sprška mi pokropí bradu a sevřené rty, ale to už ho propustím z dlaně. Postavím se, a aniž bych mu věnoval pohled, běžím ke dřezu s rukou před obličejem.

Pardon, ale mít něčí ejakulát v nose je pro mě fakt nechutný. Snažím se to vyfrkat do ruky, ale už mi část protéká krkem. Mám co dělat, abych nehodil šavli. Omyji si obličej a vylokám snad hektolitr vody.

Fajn, tohle asi bylo až moc amatérské.

„Hele… co se stalo? Troubíš tu jak slon,“ dojde ke mně Jony a zvědavě si prohlíží můj červený a mokrý obličej, který utírám do utěrky, co byla položená u dřezu.

Vypadá uspokojeně. Aby taky ne, že. Každopádně on to neviděl?! To znamená…, že bych klidně mohl lhát.

„Nic vážného, jen jsem… to měl v nose,“ řeknu pravdu a potlačím chuť se začít smát, protože mi to najednou připadá ohromně komické. Asi lepší než tu začít brečet.

Nehoda, stane se. Musím se nad to povznést.

„V nose?!“ vyjeví se.

„Jo, teda nestříklo mi to přímo do nosu, ale na nos a já to vtáhl do sebe, než mi to vůbec došlo,“ přiznám. Na bradě a rtech jsem to ještě unesl, ale v tom nose mi to prostě přišlo hodně divný.

Zadívám se na jeho rozšiřující zorničky a taky cukající koutky. „Upozornil jsem tě…“

Taky ho z ničeho neviním. Moje blbost, za tu se platí vždycky.

Začne se smát dřív, než napočítám do tří.

„Tak se bav, málem jsem se pozvracel,“ odfrknu si, ale přidám se k němu.

„Ale jinak, Majo, to nebylo špatný,“ ohodnotí mou snahu.

„Tak nebylo špatný, jo?!“ přimhouřím oči.

Zvedne ruce v obranném gestu. „Nečerti se, nebudu lhát…, chce to trošku cvik. Žádný učený z nebe nespadl!“

„Pche!“ odfrknu si.

Přitáhne si mě do náruče, utěrku v úleku upustím. „Ale věřím tomu, že se budeš učit rychle…,“ zavrní mi do ucha. „Možná bychom mohli udělat něco s tímhle,“ přejede mi dlaní přes napůl připravený rozkrok.

Uvědomím si hned dvě věci: stále je zcela nahý a moje vlastní vzrušení doposud nepolevilo.

Těžce polknu a přikývnu. „To asi mohli.“

„Jak chceš zajít daleko?“ zeptá se a zapíchne mě svýma jasnýma modrýma očima.

„Jak nejdál to jde,“ odpovím upřímně.

„Spíš nejhloub,“ zasměje se. „Fajn, ale chybí nám gel.“

„No, tak ten tu asi fakt nebude,“ svěsím ramena.

Ježíši, nemůže to přece ztroskotat na takové kravině! Vlastně ona to není až tak úplně kravina, ale i tak!

„Máte tu olej?“ zeptá se a v očích mu zajiskří.

„Olej?!“

„Jako třeba olivový,“ pokrčí rameny.

Kývnu ke kuchyňské lince. „Jasně, asi i víc druhů, proč?“

Chce si snad dělat salát?

Pobaveně vyprskne. „Amatére! Náhrada za gel, ne?“

A jo! To mě vůbec nenapadlo, sakriš! Taková jasná věc!

Okamžitě se vyprostím z jeho sevření a prohledám kredenc. Pozotvírám pár skříněk, než najdu velkou lahev panenského olivového oleje.

Jonatan se přesune ke krbu a posadí se do křesla.

Cestou k němu mi dojde, že sice rádoby gel máme, ale ne kondom…

Váhavě odložím zelenou lahev na stolek. „Ale… nemáme ochranu,“ pronesu zklamaně.

„Taky fakt, tím pádem… asi smůla,“ zahledí se do plamenů. Natáhne nohy před sebe a zapře se do křesla. Z vrchu pozoruji jeho nahé tělo, které se ani neobtěžuje skrývat. Má široká ramena, úzký pas, dlouhé vysportované nohy s pevnými stehny a hlavně rovné, ne do „O“ jako já.

Tak asi… asi!

Naposledy jsem s někým spal asi před půlrokem. Nemyslím si, že by hrozila jakákoliv nákaza. Nejsem nemocný. Nikdy jsem nechtěl mít schopnost číst lidem myšlenky, ale u něj by mi to dost bodlo.

Hrozně ho chci.

Vím, že stanovil pravidla. Chápu to. Hodlal jsem to respektovat. Rozumím jeho vytýčeným hranicím, ale pokud se chci dostat pod tu jeho hradbu, kterou se snaží stavět, bude to bod pro mě, když se je pokusím obcházet. Budu k němu tak blíž, ne?

Jenomže teď… jsem jen muž nabitý sexuální touhou. Přitahuje mě a já jeho taky.

Chce, abych ho přemlouval?

Vždyť tu sedí tak vyzývavě, že by snad i hlupákovi došlo, co očekává, i když třeba jen podvědomě.

Obkročmo se na něj posadím. Překvapeně vydechne, ale obtočí mi ruce kolem pasu. Jednou rukou se zapřu do jeho hrudníku a druhou ho chytím za bradu. Má neproniknutelný výraz, jako dokonalý pokerový hráč.

„Chci to,“ řeknu jen. Nadechne se a rozevře ústa, hned toho využiji a hladově ho políbím.

„Máme pravidla,“ zamumlá mi do pusy.

Mírně se odtáhnu, palcem přejedu jeho spodní ret. „Pravidla se často porušují.“

„Ne až tak,“ odvětí.

Vidím na něm, jak sám se sebou znovu bojuje. Zase… pořád, stále.

„Neměl jsem sex dobrý půlrok, nemusíš se bát, že bys něco chytil,“ zhoupnu se na jeho klíně. Otřu se o něj celým svým zbytnělým údem ukrytým pod saténovou látkou. Krásně to klouže.

„Tak dlouho?“ nevěří mi.

„Ano, říkal jsem ti, že nejsem žádná nadržená prasnice,“ ušklíbnu se. Záměrně používám titul, který mi nedávno daroval.

Zaryje mi prsty do boků. „Nejsi? To pěkně kecáš. Ta tvoje chuť na sex už dostává i mě,“ odpoví a hluboce vydechne.

Jo hochu, to bude tím, že jsme oba muži.

„Já mám ale chuť jen na tebe, ne na sex s kde kým,“ odpovím upřímně.

Vyjedou mu oči z důlků, ale než stačí cokoliv dalšího říct, chytím jeho tváře do dlaní a přitáhnu si ho, abych ho opět líbal. Přijde mi, že díky tomu rychleji povolují ledy.

Můžu v těch řečičkách klidně pokračovat. Je možné, že to zabere?

„Jsi ztělesněním pokušení, nemůžu ti odolat,“ vydechnu mu do pusy. Nejhorší je, že nelžu. Ovšem říkat takové myšlenky nahlas zní opravdu zajímavě.

„Laciné,“ ohodnotí a sevře mezi zuby můj spodní ret, který mu hned vyškubnu i za cenu kapičky krve.

Jo, použil správné slovo. Vskutku to tak vyznělo.

„Ale líbí se ti to.“

„Tyhle řeči?“

„Já i s těmi řečmi.“

„Až tak moc se mě chceš zmocnit?“

„Zmocnit? To znamená vzít si někoho bez svolení, ale to nemám v plánu.“

Už jen čekám, kdy na mě vybafne se svým: „Panna, nebo orel?“ To tu vážně dlouho nebylo. Ne, že by mi to chybělo.

Přeměřujeme se pohledy.

V jednu chvíli říká ano, ve druhé ne. Každou chvíli si protiřečí. Už mě to nebaví.

„Lehni si na matraci,“ řeknu nahlas a slezu z něj.

Poslechne. Položí se na záda a zvědavě se na mě zadívá. Seberu deku, která byla pohozená na stole. Přilehnu si k němu, přehodím přes nás hnědočernou chundelatou přikrývku.

„Ehm, chceš jít spát?“ zeptá se mě po chvíli.

Kdepak. Jen na oko rezignuji. Navíc bez polštáře neusnu a pro ten musím zase jít až nahoru.

„Řekl jsi, že bez ochrany ne. Respektuji to.“

Následuje pár sekund relativního ticha, protože ho ruší praskání dřeva v krbu.

Otočí se zády ke mně. „Půl roku je dlouhá doba.“

Najednou!

Lepší povolení asi nedostanu. „Mučíš mě schválně?“ nalepím se na jeho záda a levačku protáhnu pod jeho paží, abych mohl bříšky prstů hladit nahý horký hrudník.

„Ne. Je to složitý, mám prostě strach. Líbíš se mi, zjevně i já tobě. Ale…“

„Ale? Já se snad nemám bát? Zničehonic se mi líbí chlap, jak mi podle tebe má být?“ Kdyby jen líbil, to je dost slabé slovo. Ovšem, kdybych mu skutečně řekl, jak se cítím, jak se věci mají, je mi jeho reakce v podstatě jasná. Hodí mě do stejného pytle jako své předešlé ex, což ani není divu, nemá jinou zkušenost, proč bych zrovna já měl být výjimka? Ještě když vezmu v potaz naši historii. Na to je zkrátka brzy. Počkám si. Jak se jmenuje ten film? Jo. Poznáš, až to přijde.

„Nenapadlo mě… se na to takhle dívat.“

„Protože pořád myslíš jen na sebe. Na svoje pocity, moje tě vůbec nezajímají.“

Natočí ke mně hlavu. „Nemáš pravdu, pořád musím přemýšlet nad tím, co asi tak sakra cítíš. Jenom si zatím nejsem stoprocentně jistý, jestli ti můžu věřit.“

Nadzvednu se na lokti a podívám se mu do tváře. „Můžeš mi věřit.“

„Důvěru si musíš získat.“

„V tom případě si ji získám.“

„Uvidíme. Každopádně moc mluvíme.“

„Ty moc mluvíš.“

„Chceš se hádat?“ nadzvedne obočí.

„Ne.“

„Já taky ne.“

Mihotavé světlo z krbu se odráží v jeho modrých očích a dodává jim zlatavý odstín. Pomalu se skloním a konečkem jazyka přejedu přes jeho rty. Zhluboka se nadechne. „Majo…“

Nevím, co chtěl zase namítnout, ale zradil ho hlas. Je šílený, jak v těchto momentech rád mele pantem.

„Ššš,“ konejším ho a vjedu mu jazykem do úst.

Líbáme se dlouho. Pravačkou zkoumám reliéf jeho svalů, od prsou, přes bříško. Záměrně se vyhýbám klínu. Praskající oheň už stačil místnost prohřát, ale za ten žár, který se mě zmocňuje, může spíš jeho přítomnost. Venku se rozjela slušná plískanice. Vítr skučí a déšť bubnuje na střechu.

Ale tady uvnitř je úžasně. Vnímám zběsilý tlukot vlastního srdce. Nikam nechvátáme, prsty mi co chvíli pročísne vlasy.

Nevím, jestli tohle naše mazlení taky náhodou nespadá k jeho porušení pravidel, ale dokud mu to nevadí, nehodlám se tím zabývat.

Odtáhne se a omámeně na mě pohlédne. „Kdes nechal ten olej?“

„Na stole… mám pro něj skočit?“

„Jo, a nezlom si přitom nohu,“ usměje se.

Vyhnu se komentáři a raději donesu litrovou zelenou lahev. Chvílí přemýšlím, kam s ní, zatímco Jony mě zvědavě pozoruje. Najednou chápu, proč trval na tom ručníku…, olej asi bude úplně všude.

Nakonec pokleknu vedle jeho těla, kolena mám těsně u jeho boků a lahev držím v ruce.

Skopne ze sebe deku a s lehkým úsměvem se přetočí na břicho. Položí si tvář na překřížené paže a vyklene pánev.

Nasucho polku. „A teď co?“

Nadzvedne hlavu a uvolní pravou ruku, kterou si položí na zadek. „Teď? Nešetři olejem,“ usměje se svůdně a prostředníčkem si přejede mezi půlkami. „Patří sem,“ dodá. Přejede rukou přes matraci zase zpět ke své hlavě, u které ji nechá volně položenou.

Rozklepanýma rukama odšroubuji víčko a přesunu se obkročmo na jeho stehna. Nakloním odhalené hrdlo. Pozoruji, jak nazelenalá tekutina stéká mezi po hladké kůži jeho zadečku přesně do té jediné mezírky. Šíleně se mi třese ruka, takže mu pár kapek dopadne i na kostrč a záda.

Jsem tím výjevem tak zaujatý, že mě zabrzdí až jeho pobavený hlas. „To stačí, zase se v tom nemusíme koupat…“

Odložím lahev stranou a nakloním se nad něj. Jednou rukou se zapřu podél jeho ramen a druhou položím na jeho bok.

„Tušíš jak? Nebo ne?“ zeptá se tiše.

„Ano,“ vydechnu vzrušeným hlasem a letmo ho políbím na šíji. Škubne to s ním.

„Fajn, a opatrně.“

„Neublížím ti,“ slíbím.

Sice jsem nadržený až běda, ale tohle je pro mě tak nové, že mi vůbec nečiní problémy se ovládat.

Sjedu ústy přes jeho záda až ke kostrči. Zanechávám za sebou vlhkou cestičku. Jeho kůže jako kdyby pálila.

Preventivně ze sebe skopnu kalhoty, aniž bych kvůli tomu musel vstávat. Odhodím je někam pryč a koutkem oka zkontroluji, že ne rovnou ke krbu. Nevím, jak je ten jemný materiál vznětlivý.

Posadím se zpět na jeho stehna, na varlatech cítím jeho nezvykle hladkou kůži (na chlapa až moc).

Oběma rukama začnu hníst a mačkat jeho vyklenutý zadeček jako kynuté těsto na Honzíkovy buchty. S tím olejem jsem se mohl mírnit, ale nevidím to jako velkou překážku. Docela příjemně voní, ačkoliv olivy jako takové nemusím.

Cítím z jeho těla lehké napětí. Opatrně do něj vniknu prstem. Jde to líp, než jsem čekal. Jeho tělo neklade odpor, který jsem předpokládal. I tak mě vyděsí ta těsnost. Hlavou mi prolétne myšlenka, že tam se přece nemůže vejít nic většího.

Navíc… neměl by mít chlap chlupatější zadek? Holí se? Nebo dokonce vytrhává?! Takhle hladkou jí snad nemají ani mimina!

Zatřesu hlavou, neboť tyhle myšlenky mě zrovna teď trápit vážně nemusí.

„Zkus jím kroužit,“ poradí mi zhrublým hlasem.

Přikývnu, ani mi nedojde, že na mě nevidí. Začnu prstem vytvářet kolečka. Funím přitom, jako kdybych právě běhal závod. Ten však ještě nezačal, tohle je teprve startovní čára.

Jeho vnitřek je čím dál víc pružnější a napětí z jeho těla pomalu mizí. Odvážím se přidat i druhý prst.

Napínám uši, abych slyšel jeho tichý dech. Připadám si, jako kdybych objevoval Jonatanovu říši divů, která můj průzkum vítá stále víc a víc.

Samozřejmě, že vím o prostatě. Jenom si zaboha nemůžu vybavit, kde by měla přibližně být, takže prostě hladím stěny jeho vnitřku a doufám, že až narazím na to správné místo, nějak to poznám.

Říkal, že mi nevěří, ale přitom se svěřil do mých nezkušených rukou s naprostou samozřejmostí. Takže by to nemuselo být až tak horké. Já bych svůj zadek jen tak někomu do péče nedal.

Po pár minutách, kdy si málem rozkoušu spodní ret, přidám třetí a nejdelší prst. Prostředníčku se konečně podaří nalézt Jonyho citlivé místo. Prozradí mi to rytmické stáhnutí jeho svalstva a slastný vzdech. Se soustředěně skousnutým rtem přejíždím po jeho prostatě, kterou jsem od začátku hledal. Vím už dávno, že je to takzvaný mužský „bod G“. Ovšem doposud jsem neměl potřebu se o něj blíže zajímat. Ani u sebe, natož u někoho jiného.

Kroužím prsty a zajíždím dovnitř s nově nabitou sebejistotou. Druhou rukou sjedu na svůj vlastní tepající penis, který je tak tvrdý, že víc už to snad nejde. Třu ho ve své kluzké dlani, zatímco druhou rukou rejdím v Jonyho análu a čím dál víc se v něm vidím.

Těším se na to, jak malé děti na Vánoce. Ve chvíli, kdy přirazí proti mým prstům, se musím prudce chytit u kořene. Fakt jsem to cítil úplně všude.

„Pojď, Majo,“ pobídne mě.

Lehnu si na bok a za rameno ho přetočím do stejné polohy, akorát zády k sobě. Natočí ke mně hlavu, zapřu se o loket jedné ruky a druhou nasměřuji svůj poklad mezi jeho půlky. Pohnu boky a vniknu do něj daleko prudčeji, než jsem původně zamýšlel. Zarazím se a prohlédnu si jeho tvář, která se zlatavě leskne. Nevypadá, že by ho to bolelo. Spíš naopak, takže pomalu rozhýbu pánev jako při ploužáku. Vychází mi s tichým sténáním vstříc.

Ta horkost a kluzkost spolu s těsností uvnitř něj mě přivádí o rozum.

Před očima začínám mít rudé mžitky. Připadám si jako bomba, zbývají mi jen minuty k explozi. Naštěstí mám časovač mezi Jonyho půlkama a ještě ho zvládám jakžtakž korigovat.

Skloním se k jeho rozevřeným rtům a jazykem tvrdě a drsně napodobuji pohyby vlastních boků. Mám doširoka rozevřené oči a pozoruji, jak si s křečovitě sevřenými víčky vychutnává moje dráždění. V rámci omezených možností se snažím najít úhel přírazů, který mu bude nejpříjemnější. Hladím jeho vnitřek, dokud se neotřu o místo, díky kterému přeruší náš polibek a zakloní hlavu. Z úst mu unikne zvířecí zavrčení.

Aha, takže tady.

Jsem tak zaujatý reakcemi našich těl, že si ani nevšimnu jeho pohledu. „Vypadáš, jako když objevuješ taje osmého divu světa,“ zašeptá a škubne sebou, když se důraznějším přírazem dotknu jeho citlivého místa.

„Tohle není osmý div, ale alespoň dvacátý,“ odvětím chraptivě a volnou rukou přejedu přes jeho horký hrudník až k vzrušenému klínu. Trupem se otírám o jeho vlhká záda. Nikdy jsem se na nikoho nesoustředil tak silně jako na něj. Všímám si každé sebemenší změny v jeho výrazu. Luštím jeho emoce jako mapu k pokladu.

Ani si nevybavuji žádný předchozí sex. Existuje jen on. Za tím prostě musí být osud, nemůže to být náhoda. Mám pocit, že se mi rozskočí srdce, a jestli ne srdce, tak penis určitě.

Rytmus mých pohybů se zrychlí, stejně jako ruky, kterou mu přejíždím po zduřelém a povážlivě tepajícím mužství.

Z hrdla mu unikne chraplavý zvuk. Jeho svaly se kolem mě stáhnou. Moje vlastní břišáky ztuhnou, jako když sevřete ruku v pěst. Kdesi hluboko v mysli mě napadne, že bych možná neměl vyvrcholit uvnitř něj, ale drží mě v sobě tak silně, že je prostě pozdě. Orgasmus ze mě vytryskne mocným proudem jen o pár sekund déle, než Jony pokropí svým spermatem ručník a dřevěnou podlahu.

„Sakra, to bylo něco,“ zachrčím mu do ucha, aniž bych přestal pohybovat pánví. Naše bušení srdce se překrývá, stejně jako stále zrychlené dýchání.

„No…, s penisem a prsty ti to jde o dost líp jak s ústy,“ zasměje se.

„Super, teď jsi mi zvedl sebevědomí,“ odpovím s úsměvem.

Vdechuji jeho mužnou vůni s nosem zabořeným v jeho rameni. Hodnou chvíli jen tak ležíme. Můj penis uvadá v něm, až prostě vyjede ven.

„Hodně se ti u mě líbilo?“ baví se.

„Na to se mě musíš ptát?“

„Ne, ale teď bychom to měli uklidit. A já potřebuju další sprchu.“

„Jo, tak tu potřebuju taky,“ uznám.

Nechce se mi, ale zvednu se první. Ráno musíme stejně brzy vstát a dojít k autu. Jak znám tátu, tak mi zavolá deset minut dopředu a to už někdy v sedm. Je ranní ptáče.

Jony zamíří do sprchy a nechá úklid na mě. Nezabere mi to zase tolik času, asi deset minut. Olej se naštěstí nedostal na matraci, zato ručník to schytal hodně. Máchám ho ve dřezu a místo prášku využívám jaru na nádobí.

Když mám hotovo, posadím se na křeslo. Docela mu to mytí trvá. Z nudy klepu nohou a přejíždím pohledem po místností. Do očí mi padne Jonatanův dotykový telefon.

Hrkne ve mně. Vzpomenu si na tu zprávu, kterou psal Monice, a dostanu šílenou chuť si ji přečíst. Určitě nezůstalo jen u jedné. Voda, která stále protéká trubkami, znamená jediné. Jony se ještě sprchuje.

Přece se mu nebudu hrabat v telefonu! Stejně bude mít heslo.

Nemá. Zírám na odemčenou obrazovku jako zhypnotizovaný. Najednou jsou ve mně dvě hádající se osoby. Jako kdyby mi u levého ucha lítal malý ďábel a u pravého pidi anděl.

To bych neměl. Co to právě chci udělat? Tímhle se asi důvěra nezískává!

Ale tak on to nezjistí…

Ale co když jo?!

Ne.

Já nevím.