Amorův omyl - Kapitola 10

„Ehm, no nechali jste si u nás telefony,“ dořekne po pár sekundách Marek.

Jonatan se postaví a mě za ruku vytáhne s ním, až povážlivě zavrávorám. „Zkus dojít do koupelny bez toho, abys zase někam spadl,“ ušklíbne se.

Jasně, tohle je vlastně taky řešení. Tvařme se, že jsem do jeho rozkroku prostě zaparkoval z opilosti.

„Hele, ale to bys mu asi měl pomoct, jestli sotva chodí,“ zasměje se Marek a položí naše telefony na mou postel.

„Cože?“ vyjeví se Jonatan a otočí mě zády k sobě, čelem k cestě do koupelny. Z toho se mi slušně zatočí svět, takže o krok couvnu a narazím mu do hrudě.

„Se umýt ne?“ odpoví bezelstně Marek. Jonatan sevře v dlaních má ramena a popostrčí mě dál od sebe.

„Vypadám snad jako buzerant?!“ ohradí se. Musím se zasmát, protože takhle to nejspíš Marek vůbec nemyslel. Nicméně Jony mi bolestivě zaryje prsty do ramen, takže se zase uklidním. Spíš jen probublávám jako vývar na plotně.

Marek zavrtí pobaveně hlavou. „Ne vole, ale tak vidíš ho, ne? Ještě se tam zabije. Jsem tuhle svlékal a myl kámošku, byla taky na šrot. Hochu, ona si barví už roky vlasy na červeno, a jak jsem na ni pustil sprchu, tak z ní tekla červená. Úplně rudá, jsem si v první chvíli myslel, že se někde praštila, tak jsem jí prohmatával celou hlavou. Nikde nic, až pak mě napadlo, že to asi bude ta barva. Mi ráno řekla, že se den předtím obarvila,“ rozpovídá se a jiskřičky v očích prozrazují, že už taky bude mít slušně nakoupeno.

„Zvládnu se umýt sám. V pohodě,“ podaří se mi konečně promluvit. Celou dobu spolu mluvili, jak kdybych tu vůbec nebyl.

„Vážně?“ nevěří mi Marek.

„Jasně, že jo,“ zasměju se. Trhnu rameny, aby mě Jony propustil ze svého sevření. Zamířím skoro ukázkově rovně až ke koupelně, na jejímž prahu se zastavím.

„Olalá, vidíš?“ máchnu rukou ke dveřím. „Ještě to není tak zlý,“ dodám a pro jistotu hned zmizím uvnitř.

Na moment se zapřu čelem o chladné dlaždičky naproti dveřím, protože mi srdce buší jak blázen. Tohle mohlo dopadnout daleko hůř, protože být to na mně, tak se asi vymluvím daleko trapněji nebo možná vůbec, neboť mě v tu chvíli nic nenapadlo. Ještě, že Jony nekecal a vážně nepil skoro vůbec nic. Líp mu to přemýšlí.

Vysvléknout se mi činí trošku problémy, díky rovnováze. Narážím zadkem do umyvadla a ramenem do sprchového koutu. Kymácím se ze strany na stranu. Samozřejmě, že se tomu pořád řehtám, takže s tím vystřízlivěním to až tak horký nebude.

„Hej, seš v pohodě?“ zaklepe na dveře Jony. „To jsou rány jak z děla, co tam děláš.“

„Svlékám se,“ vyprsknu smíchy. „Co? Zajdeš mi pomoct?“ bavím se dál v čiré nevinnosti.

Opravdu, nepočítám s tím, že by vlezl dovnitř.

Ale… on skutečně vejde. V samotném šoku zkoprním s trenkami někde u kolen, s jednou nohou ohnutou ve vzduchu. Ztuhnu tak na dvě sekundy, než se převážím na sprcháč.

„Bože,“ odfrkne si a za ramena mě přitáhne k sobě. Civím na něj jako lovec pokladů na Pandořinu skříňku.

„Co je? Tak se svlékni! Tě podepřu,“ zavrčí a mně neujde, jak se snaží koukat mi jen do očí.

Přikývnu. S jeho podporou to jde skutečně o trošku líp. Stanu před ním v Adamově rouše a nejistě se ošiju.

„Vlez si tam ne? Tady se budeš mýt těžko,“ pobídne mě strohým hlasem.

Poslechnu ho a vstoupím do keramické vaničky. Sevřu v ruce sprchu, kterou rovnou pustím, chytře na svůj nahý hrudník. Ledový proud vody mi způsobí menší šok, naštěstí do dvou sekund teče teplá.

„Ehm, to tu fakt budeš se mnou?“ otočím se k němu. Bohužel moc prudce. Noha mi na kluzkém povrchu podjede. Zády skončím na zadní vydlážděné stěně. Stříkající hlavice mi málem vypadne z ruky. Ještě, že je to tu tak malé. Na zadek bych vážně spadnout nechtěl.

„Asi budu muset,“ ušklíbne se a otočí se zády ke mně. Teď se chová, jak kdyby nahého muže viděl prvně, přitom mě ještě před pár hodinami měl v puse. Je zvláštní.

Možná by nebylo na škodu něco vyzkoušet, když už je tak hodný a je tu se mnou, ne?

„Můžeš mi umýt záda,“ řeknu. Proklínám se za to, jak tiše, protože jsem chtěl znít víc sebevědomě. Kde ten alkohol koluje, když ho potřebuju?!

„Majo, ty seš jak prasnice v říji.“

„No dovol?!“ ohradím se.

Pokusím se posadit sprchu do držáku nad hlavou, ale moc mi to nejde. Nějak se mi nechce věřit, že ta nemotornost plyne jen z vodky.

Mé tělo zalije něco teplého, spletitého a dost nepředvídatelného. Není to voda. Pronikne to ke mně skrze její kapky, prosákne to celou kůží. Jeho blízká přítomnost.

„Ukaž,“ promluví. I když o něm vím, přesto se vyděsím. Natáhne se přese mě. Zírám na jeho nahé svalnaté, a přitom štíhlé paže, které mám vedle hlavy. Bez problému posadí sprchu do držáku.

Vydoluji ze sebe všechny zbytky odvahy a pokusím se nasadit ten nejvíc nezaujatý pohled, jaký umím. Nehodlám potvrdit jeho domněnky o prasnici…

Otočím se, abych se setkal s jeho očima, které mají úplně jiný výraz než před několika sekundami. Nejsou chladné. Naopak. Promění má kolena na bramborovou kaši a z mozku se stane lečo. Z ničeho nic mě zasáhne prudký výbuch emocí, který rychlostí silné tropické bouře přepálí mé mozkové závity a moje alkoholem napojené vnitřnosti se zamotají do uzlíků.

Tak fajn prasnice, nebo ne. Ten kluk mě prostě vzrušuje.

Kdy si sundal tričko? Samozřejmě, že je to chytré, protože pár kapek vody na něj taky dopadlo a nejspíš i dopadne.

„Chceš umýt záda?“ vydechne mi na rty horkou dávku vzduchu.

Předvedu kapříka, který vyskočil z kádě rybářům na zem. Stojí těsně u mě, s rukama stále nataženýma za mnou, jen už v rovině mých ramen. Zjevně se zapírá o dlaždičky za mými zády. Není tu tolik prostoru a on má vskutku dlouhé ruce. Přejedu pohledem přes širokou hruď, která nejspíš udělala dojem na kdejakou slečnu a mládence. Všechno na něm je hezky přiměřené.

„Nebo mám začít předkem?“ zeptá se. Z každého jeho póru sálá sebejistota a arogance. Přesně ví, co chce, a nebojí se si to vzít.

Šílený, jak se ty jeho nálady mění. Před chvíli byl ledový jako socha a najednou žhne víc jak rozbouřená sopka.

O krok ustoupí a začne si mě prohlížet od prstů u nohou. Složí ruce pod prsy a beze spěchu pokračuje očima vzhůru po celém mém nahém těle. Polehoučku, bez rozpaků a jen s tím lačným výrazem, jako bych byl kus nějakého šťavnatého steaku. Hezky přes stehna, rozkrok, boky, po vypracovaném břiše…

Být oblečený myslím si, že mě pohledem právě svléká. Takhle si připadám jak na rentgenu. Pocítím nutkavou chuť se zakrýt, až mi zaškube v rukách, ale neudělám to. Místo toho schovám ruce za zády a propletu si prsty, doufaje, že to omezí jejich záškuby.

Co to se mnou sakra dělá? Nikdy jsem nepatřil mezi stydlíny a už vůbec mi nechybělo zdravé sebevědomí.

Nakonec pohledem sjede zase zpátky a zastaví v mém rozkroku. Dopřeje si docela dost času, když mého tvrdého kamaráda lustruje očima, jako kdyby ho viděl poprvé. Vím, že jsem právě ve fázi totálního vztyku.

Občas musím zamrkat, abych odehnal kapky vody, které se mi řinou do očí, jenž mě díky nim lehce pálí, ale nechci si nechat ujít výhled na něj. Potřebuju vědět, co udělá.

Zopakuje svoji oční výpravu a zakotví v mé tváři. Zvedne koutek úst v domýšlivém úsměvu. „Tak co? Už ses rozmyslel?“ zeptá se lehce pobaveně.

A jo, on mi vlastně kladl otázky. „Ehm, jak chceš,“ pokrčím rameny.

Stáhne se a na moment v jeho tváři spatřím vyděšený výraz, který okamžitě zamaskuje chlad. „Necháme to na jindy. Mohlo by ti být špatně od žaludku z náhlého vzrušení.“

Prosím? Co to je za bullshit kec?!

Překvapeně zamrkám a vrhnu na něj pohled, který kdyby mohl zabíjet, už dávno klepe na pekelnou bránu. Vzrušení se změní ve vztek. Rozmáchnu se po něm rukou, ale hbitě uskočí a mě od pádu zachrání rám prosklených dveří.

„Je štěstí, že máš stejně blbou mušku jako náladu,“ zasměje se.

„Vypadni!“ zavrčím a otočím se zády k němu.

„Doděláš se sám?“

Snaží se mě rozzlobit a rozpálit do běla či co?

„Prostě zmiz!“ doporučím mu.

Idiot! Co to panebože zkouší?

Zavřu oči a pustím na sebe ledovou vodu. Vydržím chladivé jehličky, které se mi zapichují do nahé pokožky. Škoda, že nemůžu jeho existenci vymazat ze samotného vesmíru. Tímhle mě tak neskutečně naštval.

Vážně mi vadí, jak složitý je. Má snad poruchu osobnosti?!

Probudí mě dotek na rameni, kterým zatřese horká dlaň.

„Co je?“ zavrčím ještě v polospánku.

„Majo, prober se,“ ozve se u mého ucha tak těsně, že ucítím i jemný dotek rtů.

To mě opravdu vzbudí. Vytřeštím oči na polonahého Jonatana, který také spává jen v boxerkách.

„Co je?“ zadrmolím chraptivým hlasem, který podporuje škrábání v krku.

„Jsi v pohodě?“ stará se.

Zhodnotím svůj momentální stav. Mám sucháč, trošku mě bolí hlava, ale jinak nic vážného. Zatím jsem se ještě k pořádným kocovinám nepropil. Naštěstí.

Horší je to se zbytkem těla, když se pokusím pohnout, ucítím svaly, o kterých jsem snad ani nevěděl, že je mám. Včerejší držkopády se dnes projeví v plné palbě. Věděl jsem to.

A moje brada! Au!

„V podstatě ano, proč?“ zeptám se tiše ve snaze hýbat pusou co nejméně, protože moje nateklá brada se s každým rozevřením úst hlásí o bolestné slovo.

„Křičel si, docela nahlas. Všichni ještě spí, tak jsem tě raději probudil,“ vysvětlí.

„Kolik je?“

„Půl sedmé.“

„Křičel jsem? To se mi ještě nestalo,“ podivím se.

Vida, bradu lze docela schopně rozpohybovat.

„Ano, asi se ti něco zdálo. Tak sorry, že jsem tě probudil. Klidně spi dál,“ usměje se.

Vybavím si včerejší nebo spíš dnešní svádivou akci v koupelně, kterou odpískal.

Jak ten mě ale nasral! Když jsem vylezl z koupelny, už dělal, že spí. Možná vážně spal, to je putna. Opravdu je horší než počasí.

Chci vodu!

Možná bych zvládl náš vztah posunout dál, kdybych pil hodně alkoholu. Litry alkoholu. Tohle byla jeden čas metoda mého otce, jak se vyrovnat se stresem. Nejvíc času na vysoké prý strávil pod parou. Dneska si krom pár sklenek vína ročně dá maximálně minerálku. Pití se definitivně vzdal potom, co poznal mámu a s tou po jedné z mnoha promilovaných nocí zplodili moji maličkost.

Jako by mi četl myšlenky, natáhne se ke stolku a podá mi sklenici vody. „Na, musíš mít sucho v krku.“

Rozhodnu se neptat, kde se tam ta voda vzala. Určitě jsem si ji nepřipravil, až tak opilý, abych měl okno, jsem nebyl.

„Že se vůbec namáháš,“ odfrknu si, ale sklenku vylokám na ex během pár sekund.

„Promiň za to v noci,“ řekne jakoby mimochodem a uhne pohledem.

Málem mi sklenice vypadne z ruky, jak mě ta jeho omluva šokuje. „Ha?“ vzmůžu se, protože mi připadá, že mi svými slovy vysál všechen dostupný kyslík, co kolem mě je.

On se mi omlouvá?!

„Neměl jsem zajít až tak daleko, když u tebe je hrozně snadný vypnout. Ten tvůj pohled…,“ povzdechne si.

„Co je s ním?“

„Pořád na mě koukáš tak…, neumím to popsat…, že mě chceš, chápeš? Jak hladovej lev na antilopu,“ usměje se a přezkoumá moji tvář. Vyjme skleničku z mých ztuhlých prstů a položí ji zpět na stolek.

„Aha, a proto mě prvně naladíš a pak vycouváš?!“ naštvu se.

„Ne, nevycouval bych, kdybys nebyl připitý. Majo,“ osloví mě a položí mi dlaň na rameno.

Jeho horká dlaň na mé nahé kůži.

Přikloní se a zapíchne do mě ten svůj modrý pohled. „Jen chci, abys byl střízlivý, když se mezi námi něco bude dít. Jedno co, ale trvám na tom, že budeš při smyslech. Nechci, abys něco dělal, jen protože nemáš žádné zábrany, jen protože ti to v tu chvíli přijde jako super nápad. Chápeš?“ zeptá se a nosem se otře o moji tvář.

Normálně mi připadá, že se zastavil čas. Před očima mi všechno běží jak ve zpomaleném filmu. V břiše ucítím znovu ten pocit motýlů, jejichž radostnému víření přestávám rozumět. Ti se taky rozhodnou si lítat, kdy chtějí.

Hlavu mám prázdnou jako po celonočním tahu, což vlastně není tak daleko od pravdy.

Proč jsem jako přimražený? Zase?! Vždyť takhle to snad nemůže fungovat dál! Stačí, aby se přiblížil, a všechno prostě zmizí, nechal bych ho udělat cokoliv. S alkoholem i bez.

Silou vůle uvolním náhle ztuhlé svaly a rozhodnu se předstírat, že vydržím i nájezdy bagru, když bude třeba.

„Chápu, prostě chceš, abych nebyl pod vlivem. To je rozumný,“ odpovím.

Přijde mi, že trvá celou věčnost, než se opět narovná. Čirou náhodou přitom sjede prsty po celé délce paže, která spočívá na mém boku ukrytém pod lehkou přikrývkou.

„Chceš ještě vodu?“ zeptá se.

Přežiju i bagr, i kdyby na mě sekali dřevo, tak to se mnou ani nehne!

„Ne, díky… proč ses včera tak staral?“ zajímám se. Jenže srdce není pejsek, takže ať chci sebevíc, neposlouchá a vesele si buší dál.

„No, dejme tomu, že nejsem zrovna lidumil, ale necita taky ne. Prostě jsem ti pomohl, nic víc za tím nehledej.“

Jo, vskutku. Pomohl mi vzrušit se na maximální možnou úroveň a pak mě v podstatě donutil k ledové sprše. Na druhou stránku, je fakt, že mě dotlačil sem do pokoje. Zažehnal problém s Markem…

„Co Marek vlastně?!“ uvědomím si.

Z toho mohl být fakt pěkný trapas nebo rovnou skandál.

„Nic, hned jak si zmizel v koupelně, tak se rozloučil a odešel vedle, nemyslím si, že by měl tušení. Byl taky dost pod obraz. Ne teda až tolik, ale nevypadal, že by mu na tom, co viděl, přišlo něco zvláštního. Věřil tomu, že jsi v opilosti ztratil rovnováhu a prostě blbě spadl.“

„Tak to je super,“ oddechnu si.

„To ano, nic, ještě si lehnu. Tak už nekřič jo?“ mrkne na mě a zvedne se.

Aniž bych nad tím byl nějak přemýšlel, chytím ho za ruku. „Už jsem díky tobě vzhůru, co takhle… říkal jsi, že jindy… to může být i teď ne?“ vydrmolím ze sebe pracně.

Smůla, bagr by mě přejel a udělal ze mě jahodové pyré, což v podstatě zvládne jen Jonatanova přítomnost.

„Panna, nebo orel?“ zeptá se.

Podívám se na něj jako na debila. „Děláš si srandu, že jo? Ty chceš tuhle ptákovinu vážně pořád zkoušet? K čemu to je? Už jsi řekl, že mě zaučíš, tak bys měl držet slovo!“

Vyškubne mi svou ruku a rozesměje se. „Uznej, že takhle je to větší dobrodůžo.“

Mám dost silný pocit, že se mi vůbec nikdo nemůže divit, jak mě ten kluk dřív štval. Co dřív, on to zvládne snad za každé situace!

„Bože, tak si s tou mincí hoď. Padne panna,“ protočím oči a zapřu se zády o čelo postele.

Myslel jsem si, že si spíš dělá srandu, ale on vážně vyrazí k nočnímu stolku a se širokým úsměvem zvedne dvacetikorunu. Jak je připravený, panečku!

Sleduji, jak ji vyhodí, a nijak mě to netankuje. Vím, že ta mince je na mojí straně.

„A helemese, orel,“ vyprskne smíchy Jony a natáhne ke mně dlaň, abych se přesvědčil.

No to si děláte…!

„Není pro tuhle situaci nějaký povedený název?“ zamrká se smíchem.

Je.

Magor!

A to on určitě tak trochu je, protože jinak si tuhle kravinu s mincí nedovedu vysvětlit.

„Smůla, že? Fajn, jdu spát. Majo, není v tom nic osobního. Jsem prostě srab, ber to tak. Bojím se toho, co chci.“

Bojí se toho, co chce? Díky, jsme dva. Horší je, že on se chová jako blázen.

„A co chceš?“ zeptám se tiše.

„Nejspíš tebe,“ odvětí stejně potichu, aniž by se na mě podíval. „Tvé tělo, tak to myslím. Konec diskuze,“ dodá svým typickým tónem, který odmítá námitky.

Mé tělo? A proč mám pocit, že ten kluk tak trošku kecá?

Víte, já budu vážně rád, že se do Brna nevrátím jako naprostý pomatenec, co potřebuje intenzivní psychoterapii, protože mi z něj brzo přeskočí. A vůbec nejhorší je, že ačkoliv je celé jeho chování mnohdy dětinské a triviální…, mě to nejspíš baví.

Nějak mi dochází, že jsem se s ním zatím ani jednou nenudil. Nemám na to vůbec žádný čas. Jonatan mě prostě baví (a sere).

Oh, to je špatné. Dřív jsem ho nesnášel a to byla má jediná obrana. Jediné dostupné střelivo proti němu, na kterém jsem byl vyloženě závislý. Jenže když to takhle už není, nelze si nevšimnout skutečnosti, že pokud neprolomím jeho vlastní hradby, které si kolem sebe staví, tak mi zlomí srdce! A on bude tvrdit, že se bojí, pche!

Nemohl jsem usnout, takže jsem někdy po sedmé vstal a šel na krátkou procházku kolem penzionu a v osm na snídani. Nevěděl jsem, jak se k němu chovat, a tak jsem se rozhodl ho prozatím ignorovat. Docela se mi to i dařilo, protože se kolem něj začala motat Kája, pro kterou zřejmě zamítavá odpověď vůbec nic neznamenala.

Po celé dopoledne jsme běhali po lese jako správní skauti a sbírali jakési barevné pásky. Upřímně pointu té hry jsem zrovna dvakrát nepobral. Prostě každý tým musel nasbírat co nejvíce pásek od jedné barvy, které byly všude po lese. Do toho zde figurovalo pár jedinců jako „lovci“, co nás honili a snažili se námi ulovené pásky ukořistit a tím nás připravit o body.

V mém stavu jsem po lese běhal jako parodie naspídovaného zombíka z Walking Dead, co omylem vypil energy drink, protože jsem přeci jen byl o něco rychlejší než ty stvůry ze seriálu (a taky určitě vzhlednější). Dech mi s blížícím se obědem docházel a pro lovce jsem byl čím dál tím snadnější kořist.

V našem týmu byl Marek (není divu) a Jony (vůbec není divu) a Kája (třešnička na dortu) a ještě tři slečny nemluvy, které se té hry zhostily s vervou tak urputnou, že jsme o nich do samotného konce v podstatě neslyšeli. Jen pásky přibývaly. Nejspíš kvůli mně jsme skončili poslední. Nijak je to netrápilo, neboť je vidina volného odpoledne, které se rozhodli strávit v hospodě, což mě samozřejmě vůbec nepřekvapilo, lákala daleko víc než výhra v podobě šesti velkých Milek. Točené pivko je zjevně lepší než čokoláda.

Kája se snažila Jonyho po celé dopoledne sbalit snad všemi technikami, které holky zvládají. Ve chvílích, kdy byly pauzy, se postavila do první bojové linie před Jonyho a začala to do něj valit jako policista s ákačkem na střelnici do terče.

Namotávala si prsty na vlasy. Hladila se po zadečku, ukazovala poprsí, chichotala se a hlavně mluvila. Mluvila víc než Marek. Tak nějak se zkraje vzájemně doplňovali, ale pak ho předběhla na plné čáře. Pojal jsem podezření, že dřív sbalí všechny kluky z naší třídy než jeho. Bohužel nebyla zasvěcená do Jonatanova tajemství, takže jsem všemu jen s úsměvem přihlížel, ačkoliv místy mě bodl osten žárlivosti, jehož příčinu jsem si nebyl schopen vysvětlit, takže jsem ji neřešil. Navíc jsem si připadal jak na výletě se střední, spíš než s vysokoškoláky. On celkově přístup ve škole byl dost podobný spíš střední škole. Takže asi proto.

Kolem půl jedné naše lapání barevných stužek skončilo a my provolávali slávu celému božstvu, jak tomu Římskému, Řeckému tak i Alláhovi. Prostě všem.

A Jonatan to všechno zabil svojí hláškou, která se podle mě zapíše do dějin našeho seznamováku.

Kája totiž už nevěděla, co by. Tak se zeptala přímo.

„Vážně nezkusíme alespoň jedno rande?“ nahodila poprsí a zamrkala jako roztomilá panenka. Měla můj obdiv, protože se vůbec nestyděla. Průbojná slečna, zrovna u ní bych s jejím vzhledem a pusou neměl strach, že nikoho nesbalí. Akorát to chuděra nesmí příště zkoušet na špatné straně barikády.

V první chvíli jsem očekával, že Jony vytáhne z kapsy, kam strčil jednu ruku, minci a zeptá se jí: Panna, nebo orel?

„Leda až v pekle bude pevninský ledovec,“ odpověděl hlasitě Jonatan.

Rtuť na Kájině pomyslném teploměru stoupla tak vysoko, až prostě praskla. Celá zbrunátněla a hodila po Jonatanovi vzteklým pohledem, že být břitva, nemá Jony půlku tváře a ještě by byl rád.

„Idiote,“ otitulovala ho tak jako já už mnohokráte předtím. No, ještě docela něžně oproti mně. Muži se s těmi výrazy patlají méně a pro kreténa, apod. nejdou zrovna daleko.

Zbytek naší třídy se rozesmál. Hlavně teda kluci, holky ve většině nasadily soucitné pohledy.

Naštěstí je Kája docela splachovací, takže se za pět minut dostala zpět do formy a opět mlela pantem, že rádia netřeba.

Můj osobní názor je, že se jednou dá dohromady s Markem. Oba si dost notovali, divím se, že je to ještě nenapadlo. Doufám, že jim to dojde časem.

Pak jsme šli na oběd a odtud rovnou do hospody, kam jsem s nimi zamířil také, jelikož ležet v pokoji na posteli a čumět do stropu se mi nejevilo jako zrovna dobrá náplň na odpoledne.

„Zlobíš se?“ přitočí se ke mně v půlce cesty Jonatan.

„Nemám o tobě dvakrát vysoké mínění.“

„Nedivím se, ale nemůžeš říct, že nejsem zásadový.“

S tím souhlasím. Už ze zásady nikdy nevynechává příležitost k tomu mě naštvat.

Marek s Kájou nás předejdou a pokračují v načatém tématu, o jehož přesném znění nejsem schopen podat hlášení. Vím jen, že mě to dvakrát nezajímalo, takže jsem vedle nich celou dobu kráčel jako nemluvný spoluobčan a Jony mi svou přítomností přišel vhod.

„Hele, neberu ti tvé zkušenosti. Chápu, že se bojíš, ale nebudu předstírat, že mi nevadí, jak se vůči mně hloupě chováš. Nic ti nedělám, ale ty mi pořád házíš klacky pod nohy. Chci se kamarádit. A mít výhody.“

Lžu čistě záměrně. Napadlo mě, že dost vztahů začalo právě z přátelství. Proč by nemohlo i z toho našeho? Postupně? Jinou cestu nevidím, ačkoliv je mi jasné, že mě třeba časem napadne něco jiného. Teď se spokojím alespoň s nějakým krokem. Koneckonců i pád na hubu je pohyb dopředu.

„Myslíš kamarádství s výhodami?“ zašeptá tiše a zvedne koutky úst v úsměvu.

Dojde mi, co jsem to vlastně vypustil z pusy, a polekaně na něj pohlédnu. Ty výhody tam totiž zaznít neměly!

Z hrudi se mu vydere veselý a chytlavý smích, který vyvolá záškuby úsměvu i u mě, ačkoliv jeho reakci dost dobře nerozumím. Humor mě však rychle přejde.

„Panna, nebo orel?“ zeptá se a mně vyskáče husí kůže na pažích, ramenech a jemné vlasy na zátylku se taky staví k obloze.

„To nemyslíš vážně?“ vyjevím se a zastavím.

Naštěstí jsme šli na úplném konci celé skupiny, takže nás nikdo nebude postrádat.

„Ano, myslím.“

„Ale říkal jsi, že mě…,“ položí mi prst na ústa.

„To platí, ale ty tu chceš něco, co si odporuje s mými slovy. Říkal jsem ti snad, že si s heterákem nezačnu. A kamarádství s výhodami je podle tebe co? Je to určitá forma vztahu a dost často se zvrtne do normálního chození. Navrhoval jsem ti, že tě zaučím, ne že spolu budeme spát pravidelně po dobu dvou let.“

Ale taky říkal, že chce moje tělo… Na to však asi lidé nemusejí nutně být přátele s benefity.

„V tom případě nechápu, proč vůbec navrhuješ, že si hodíme mincí,“ namítnu. Podle mě dost logicky.

„To jsme dva. Pořád chci jít jinou cestou, než na kterou mě něco cpe. Nepoužíváš na mě náhodou Vúdú?“

Vyprsknu smíchy. „Ne, černá magie ani bílá mi nic moc neříkají.“

„To je mi jasný, byl to jen vtip,“ odvětí.

„Chci orla, ale co když vážně padne? Budeme kamarádi s výhodami, přesně to, co nechceš. Jsi si jistý?“ zeptám se. Bohužel jsem asi nějaký moc velký empatik, protože jeho obavám, které ne zrovna schopně dává najevo, ale určitě je má, velmi dobře rozumím.

„Nejsem, právě proto volím minci. Majo, nemám tušení, co se to děje, a právě proto se chovám jako srab a nechám to na té zpropadené minci. Můžeme tomu říkat osud nebo náhoda, blbost. Paradoxně mám větší strach z toho se rozhodnout záporně než kladně. Neptej se mě proč, už takhle ti tu povídám samé voloviny, kterým sám pořádně nerozumím. Jakmile se ocitnu poblíž tebe, tak si připadám, jako kdybych měl v hlavě vakuum a nedokázal logicky myslet. Další důvod proč mince. Takže co?“

Dokonale vystihl mé pocity až na pár detailů. Moc dobře vím, že v jeho přítomnosti nemůžu logicky myslet, protože ho mám rád. Proč on? To si raději netroufnu hádat. Nechci si fandit, že by to měl stejně. To by bylo nějak moc štěstí najednou. Spíš mluví pravdu v tom, že se sám v sobě nevyzná. To i odpovídá jeho nepředvídatelnému chování, které mě jednou vytáčí a jindy mi hraje do karet. Třeba zrovna v tuto chvíli je nevědomky na mé straně.

„Fajn, orel pro… no výhody,“ zrudnu.

„A když padne panna, tak končíme. I s tím zaučováním. To je fér ne?“

„Není, ale dobře. Beru,“ kývnu.

Buď všechno, nebo nic.

Jsem si jistý, že až se vrátím zpátky do Brna, nikdy si s mincí znovu nehodím.

A tak zase vyhodí dvacku do vzduchu jako již poněkolikáté během těch dvou dní, co s tím hloupým nápadem přišel.