Amorův omyl - Kapitola 11

„Proč jsi vzteklý, Amore?“

Zlobil se, protože ho Osud znal tak dobře. Dal si tu práci, že si všechno za celá staletí zapamatoval. Chtěl to použít proti němu, aby se cítil nepříjemně. Vždy si hrál na zrcadlo a vpaloval mu jeho vlastní špatná rozhodnutí, díky kterým stále tvrdnul tady na zemi a nemohl se vrátit zpátky. Do bílého paláce plného pěkných nadýchaných polštářů a velmi krásných stvoření.

„Zase mi ukazuješ odvrácenou stranu mince,“ odpověděl a pozoroval jak se dvacetikoruna, jíž Jonatan hodil poměrně vysoko, otáčí ve vzduchu.

Mávl rukou a veškerý ruch ustal. Znehybněné prachové částice ve vzduchu najednou byly daleko zřetelnější.

„Chystáš se jít proti mně?“ došlo Osudu.

„Ano, kazíš mi plány.“

Osud zatnul zuby, aby spolkl sarkastickou odpověď. Občas se vzájemně popichovali. Věděl, že mu nesmí ukázat, jak moc ho dokáže rozčílit.

Nedovol mu, aby z tebe dostal to nejlepší i nejhorší zároveň, opakoval si v hlavě jako mantru.

Amor došel k mladíkům a minci otočil. „Padne, co potřebuji, aby padlo.“

„Víš, že nemůžeš zastavit čas kvůli kdejaké prkotině,“ odfrkl si Osud.

„Ano, ale takhle to bude daleko lepší.“

„Ty jim teď měníš jejich vlastní cesty.“

„Měli se rozdělit. Nesmí se rozdělit.“

„Proč myslíš? Vždycky všechno vede, kam má, nic není bezdůvodné. Zase by se znova sešli, a navíc by se rozdělili tak na dva dny,“ namítne Osud a povzdechne si.

„Říkáš ty. Smrt, oblečená v bílém hábitu.“

„Neber její jméno nadarmo, Amore.“

„Její ne, tvé ano.“

„Stejně se rozdělí,“ protočí oči Osud.

„Možná, ale ne na dlouho.“

„Myslíš? Rozhodnutí je na nich.“

„Beru jim ho snad? Běž raději popohánět své pomocníky.“

„Nic ti nedlužím. Můžu jít a všechno, co tady na zemi vyvádíš, sdělit nejvyššímu.“ Přistoupil blíž a upíral oči na Amorův obličej.

„Lhal jsem snad někdy? Podváděl? Mám jen moc a tu mohu využívat. Nejdu proti žádným pravidlům. Jsem bůh, nemám zákony. Rozumíš? Máš spousty povinností, tak je běž plnit.“

Osud věděl, že by to neměl dělat. Neměl by do něj rýpat, jeho vrtochy pak bývají daleko horší. „Amore. Nechceš být tady na zemi, a přesto děláš všechno proto, abys tu zůstal.“ Bohužel si to nemohl odpustit.

„Nunc aut numquam,“ usmál se Amor a znova mávl rukou. Zadíval se na slábnoucí červené aury. „Už to nechám jen na nich,“ rozhodne.

„Ano? Už je znova neobalíš magnetem?“ rýpne si Osud.

„Jakým magnetem? To byla jen trocha přitažlivosti se špetkou touhy, nic víc. Táhlo by je to k sobě i bez ní.“

Osud se nadechl v odpověď, která však nakonec zazněla jen v jeho hlavě: Ano, táhlo, ale díky té tvé „špetce touhy“ všechno nabralo mnohem rychlejší spád a oba víme, že to ne vždycky dělá dobrotu.

***

Orel… ať padne orel…

V dnešní době se sex moc vážně nebere. Jde přece jen o vzájemné uspokojení, pokud nejsou přítomné city, každý si řekne, že přece o nic nejde. Jenomže kolikrát se stalo, že se někdo do někoho zamiloval poté, co s ním strávil vášnivou noc?

Kdysi jsem měl kamarádku, která chtěla mít tyhle „výhody“ a nakonec se do mě zamilovala. Bohužel jsem to necítil stejně. Zlomil jsem jí srdce a až pak mi došlo, o co všechno jsem přišel. Ztratil jsem přátelství jen díky několika promilovaným nocím. Tehdy jsem si řekl, že už nikdy do ničeho podobného nepůjdu.

Teď tajně doufám, že to, co se stalo jí, se nakonec přihodí i Jonymu.

Příroda to u nás prostě nastavila trochu jinak. City se vždycky mohou znenadání objevit. Snadněji se zamilujeme do člověka, se kterým spíme. Problém je, že já už dávno zamilovaný jsem. Nejspíš. Jinak si své pocity, které mám v jeho přítomnosti, nedovedu vysvětlit. Dokonce ani ten sex jsem nepotřeboval, abych náhle vzplanul touhou po někom, koho roky nesnáším. Nevím, kde se u mě tyhle city tak najednou zrodily, ale vím, že chci, aby on cítil to samé.

Prosím, ať padne ten pták!

Pro jistotu zavřu oči. Téměř nedýchám. Trvá to samozřejmě jen pár sekund, než uslyším tlesknutí dlaně. Mně to však připadá jako věčnost.

„Orel,“ šeptne Jony.

Srdce mi právě spadlo do kraťasů. Snažím se ovládnout a netvářit se, jako kdybych právě vyhrál ve sportce dvacet míčů.

Zvednu k němu zrak a setkám se s jeho pohledem, ze kterého nejsem schopen nic vyčíst. Jen to napětí, které se znenadání objevilo, by určitě šlo krájet.

Ve stejnou chvíli se oba podíváme, prvně směrem k hospodě a pak k penzionu. Jsme zhruba v půlce cesty.

Je mi jasné, co se nám oběma honí hlavou, i když se tváří jako vytesaný kamen. Kamarádství s benefity rovná se sex.

Sex, sex, sex. Jo. Jsme koneckonců muži a bohužel ti se netěší jen na večeře při svíčkách, procházky anebo duchaplné rozhovory (znám i takové, co si na tohle vůbec nehrají). K lásce zákonitě patří i chuť prošoupávat prostěradla a obvykle bývá i tím prvním, co se nám honí hlavou, jen to holkám ne vždycky řekneme. U dvou kluků se to ale asi bere jinak, ti si vidí do hlavy lépe.

Někdo to může pokládat za cynismus – bohužel tak to prostě je.

„Tak… je doženeme?“ řekne nerozhodně.

„No, jo?“ hádám.

„Nebo ne?“

Odkašlu si a začnu zkoumat lesní cestu stejně jako on. „Nebo se vrátíme?“ skoro zašeptám.

Ono ve finále víc možností není. Buď půjdeme do penzionu a děj se vůle boží, nebo do hospody a vůle boží se bude dít večer, případně tu taky takhle můžeme ztvrdnout, dokud třeba nespadne z nebe hvězda.

„Asi bychom je měli dohnat,“ usoudí. Vida ho. Šutřík trochu povolil, ale ne dostatečně. Zní jako někdo, kdo právě stojí před vitrínou se sladkým čokoládovým dortem, který miluje, ale neví, jestli je dobrý nápad si ho dávat právě teď.

„Asi ano,“ souhlasím.

Bože, tohle je trapný.

„Tak jo…,“ vyrazí směr hospoda, aniž by mi věnoval pohled.

Doženu ho. Ujdeme tak pět set metrů než ticho lesa pročísnou prazvláštní zvuky. Oba se zarazíme a zaposloucháme.

Dojde nám ve stejnou chvíli, co je zdrojem těch vzdechů, které jsme zprvu nedokázali identifikovat. V mé palici se spustí hotový ohňostroj. Někdo si to právě užívá kousek od nás.

„Ááááh… víc,“ ozve se Káji vzrušený hlas.

A vida ji slečinku. Určitě je s ní Marek. Pochybuji, že ho takhle popohání ve sbírání borůvek. Neprohrál bych určitě ani trenýrky, když bych si vsadil na to, že spolu provádí prasečinky. A, že je to on, nemám nejmenší pochyby.

Zalétneme k sobě pohledem ve stejnou chvíli a rovnou jimi i ucukneme na opačné strany.

O můj bože. Proč?

„Ta se s tím teda nepáře,“ zasměje se tiše Jonatan.

„To ne no,“ uznám a zabublám.

„Tak asi…,“ začne.

„Hospoda?“ dořeknu já.

„Penzion?“ dopoví on.

Naše hlasy se překryly. Jen jsme každý řekli něco jiného.

Jak jsem mohl navrhnout hospodu! Nejraději bych právě došel k tomu smrku, co je po mé levici, a pěkně do něj praštil čelem.

Oba se nadechneme. „Fajn,“ řekneme opět unisono.

„Platíš mi pivo…,“ usměje se a nervózně si prohrábne vlasy.

Teď bych si hrozně rád strčil palec do pusy a začal ho cucat, když jsem byl malý, mělo to na mě uklidňující účinky.

„Takže hospoda?“ ujistí se, ve stejnou chvíli, kdy já řeknu. „Takže penzion?“

Podíváme se na sebe a vybuchneme smíchy. Jony si hned přiloží prst na rty, pochopím a snažím se svůj chechot ztlumit. Bohužel, už jsme se prozradili. Šustění listí a dvojhlasné nadávky, které se ozvou odkudsi zprava, nás uvedou do akčního režimu. Naráz se otočíme a vystřelíme zpátky jako závodníci se smrtí.

Zastavíme až za druhou zatáčkou.

„Penzion…,“ vydechneme oba současně.

Vydýcháváme náš nenadálý sprint v předklonu. Nebudu lhát, jsem rád, že jsme se konečně nějak domluvili. Podle mě… ta horší (spíš trapnější) část teprve přijde.

Tak jsme úspěšně zvládli dojít na pokoj bez jediného slůvka.

Právě sedíme naproti sobě, každý na své posteli a těkáme pohledem po místnosti, jen se nestřetnout s očima toho druhého. To je nejdůležitější.

Jasně, chápu. Jedna věc je říct: hej, budeme kamarádi s výhodami. Druhá věc je říct: tak pojď kamaráde, jdeme na první zkoušku dospělosti!

Náhle se zvedne, ačkoliv právě civím do blba na opačnou stranu místnosti, periferně jeho vztyk zaznamenám a celý se napnu. Otočím k němu hlavu tak prudce, až mi lupne za krkem. Naštěstí nijak bolestivě, nicméně dost hlasitě.

Jonatan se postaví přede mě. Jeho rozkrok mám přímo před očima, které k němu zvednu s tázavým výrazem.

„Když jsem odešel, co jsi dělal pak?“ zeptá se.

Hlavou mi bleskne jeho nahý hrudník a svalnaté paže, které kolem mě včera tak sebejistě opíral. Vybavím si mentolovou vůni jeho dechu i rentgenový pohled, jímž zkoumal moji nahou maličkost.

Musím se usmát. „Chceš to vědět?“

Chce, jinak by se asi neptal. To nic nemění na tom, že je to dost zvláštní otázka, která mě zbavila rozpaků, protože je nahradilo vzrušení.

Zkusím ho trošku poškádlit.

„Namydlil jsem se…“ Rukama ho chytím za boky a přitáhnu blíž. „Každou část svého těla jsem pečlivě pohladil…“ Nakloním se, vyhrnu jeho černé tílko a vtisknu jemný polibek odhalené kůži pevného bříška.

Hlasitě vydechnu a pozoruji malé skoro neviditelné chloupky, jak vstávají do pozoru. Dlaněmi kroužím po jeho bocích, přejedu strany hrudníku až k prsním svalům, které důkladně prohmatám. Vidím pomalu rýsující se bouli v jeho kraťasech.

Zvednu k němu zrak. „A pak jsem si dal dlouhou, studenou sprchu.“

Prvně v životě pozoruji, jak se Jonatanovi Niglovi zabarvují tváře do červena. Těší mě to a zároveň mi přijde, že jsem snad nikdy nic erotičtějšího než je rozpačitý pěkný muž neviděl.

„To teda bylo dost ubohý.“

S jeho rozpaky vzrostla má sebejistota.

„Ale dostal jsem tě,“ zasměji se.

Postavím se a za zadek ho natisknu k sobě. Pár sekund se jen opájím vůní a teplem, které vychází z jeho těla. Napadne mě, že by mi to nemělo připadat tak samozřejmé. Pořád mám kdesi hluboko v hlavě myšlenku na to, že je to kurník chlap. Jenomže zrovna na tyhle úvahy je fakt pozdě.

„Co chceš dělat?“ podívá se na mě. „Jsme dva muži, uvědomuješ si to?“

Až moc dobře, ale na to se ptá teď? V téhle chvíli? Pořád pochybuje, že ho chci?

„Samozřejmě…,“ otřu se o jeho rozkrok, který se pomalu ale jistě vzdouvá stejně jako ten můj. „Takové vlakové stožáry… ženy mezi nohama nemají,“ zasměji se a zasunu mu pramínek vlasů za ucho. Bohužel nemá je tak dlouhé, takže mu zase spadne k pravému očnímu koutku.

Právě jsem udělal láskyplné gesto, které lidé používají, když jsou dlouho spolu, a bůhví, jestli vůbec gayové něco takového praktikují. Zarazím se, zkoumám jeho tvář, protože čekám, kdy mě pošle do háje s tím, že přece není ženská, abych se k němu choval takhle jemně.

Nemůžu si pomoct, hrozně ho chci, ale ne jen ve spojení se sexuálním ukájením. Chci ho obejmout, jít s ním na rande anebo jen tak sedět a povídat si. Prostě všechno, co patří k definici partnerství. Ještě ze mě bude romantik! Přišerný.

Ovšem nyní je na tyto touhy brzy. Vím, jaké jsou hranice. Moc dobře si uvědomuji, že ta radost, kterou jsem pocítil, když padl orel, byla až moc velká. Zatím jsme teprve na úplném začátku.

Přesto doufám, že se mi do jeho srdce podaří prorazit. Musí, jiná cesta neexistuje.

„Jak se má tvá brada?“ Ovine kolem mě své paže.

Brada? Jaká brada? Právě intenzivně vnímám jeho dlaně, které mě pálí přes tenkou látku trika a šusťákové kraťasy.

Naštěstí mi to sepne. „A jo, řekl bych, že je to lepší. Ani o ní nevím,“ přiznám.

Chci se s ním milovat, chvilku si povídat, zase se milovat… asi chci hodně, že? Vždyť ani nevím, jak to vůbec bude vypadat, ačkoliv mi něco říká, že to bude skvělé a to tak, až se z mého prozatímního pobláznění, či jak můj stav nazvat, stane totální zamilovanost. To bude teprve sranda. Když jsem zabouchnutý, chovám se jako idiot (kdo ne, ale u Jonatana se mi to může šeredně vymstít).

Vymotá se z mého objetí a dojde k parapetu okna, o který se zapře. „Než vůbec něco začneme, musíme si stanovit podmínky,“ řekne chladným hlasem.

„Podmínky?“ podivím se, zatímco si bolestně uvědomuji, jak mnou ten jeho náhlý odstup zamával.

„Ano, pokud skutečně do tohohle podivného vztahu – nevztahu půjdeme, musíme si stanovit pravidla.“

„Ano, to je rozumné,“ souhlasím. Co taky jiného mohu říct?

„Kamarád s výhodami se věrností nijak nezavazuje…“

„Zavazuje,“ namítnu hned.

Otočí se ke mně. „Ano? Tohle si musíme říct už teď. Ne kvůli žárlivosti či tak, s tou samozřejmě vůbec nepočítám. Kvůli ochraně. Nehodlám riskovat pohlavní choroby. Vzhledem k tomu, jak jsou tvé mravní zákony nastavené, volil bych prezervativ vždy.“

Moje mravní zákony? Proč mě pořád hází na hromadu k proutníkům?

Mně se teda ani za mák nezamlouvá, že by si každý pátek užíval sex se mnou a sobotní večery pro změnu trávil s někým jiným. Žárlím už teď, jen když si to představím.

„Mám úplně normální mravní zákony, nespím s kde kým,“ ohradím se. Dobře, to nebývala tak úplně pravda, ale to je minulost.

„Ne? Podle mě jsi v tomhle dost benevolentní…,“ ušklíbne se.

„Dávno tomu, pokud spolu, tak věrně,“ zkřížím ruce pod prsy a věnuji mu stejný chladný pohled.

„Fajn, možná už to vnímáš jinak. To je jedno. Prostě pokud máš vedle sebe někoho, s kým si rozumíš i v posteli, tak je motivace najít si nového mnohem horší. A myslím si, že si sám uvědomuješ, jak je kamarádství s výhodami nastavené…, pokud se jeden z nás zamiluje do někoho jiného, končíme. Proto jsem pro pravidlo, které věrnost neslibuje. Nemusíme si vzájemně být věrní.“

Upřímně jsem nečekal, že to půjde lehce, ale tyhle jeho slova mě dost vezmou a to tak, že si sednu na postel a složím hlavu do dlaní.

Do háje, mně vůbec přece nejde o to si najít někoho jiného. Potřebuju, aby se zamiloval do mě! Jenomže to mu nemůžu říct.

Ještě ani ne před pěti minutami jsme byli oba úplně u vytržení z představy, co přijde, a teď tu ztroskotáme na tomhle základním bodě. Zasraná pravidla! Nemám je rád, proto jsem asi vždycky měl tendence porušovat školní řád, ačkoliv jsem si dával majzla.

„Fajn, věrnost si slibovat nebudeme,“ řeknu co nejnormálnějším tónem.

Kdybych řekl, že si za věrností stojím, tak je mi jasné, jak by reagoval. Řekl by, že tím pádem žádné benefity a čau. Tím jsem si jistý i bez orla.

„Dobře a vyhneme se společnému spaní a probouzení vedle sebe. Samozřejmě, pokud se dostanu já k tobě nebo ty ke mně. Maximálně sprcha a hned dobrou noc. Jo?“

Až takhle to budeme pitvat?

„Jo,“ řeknu a pro jistotu lustruji očima koberec.

Děsně mě to sere. Musím teď asi odsouhlasit úplně všechno, co řekne. Kručíš! Na druhou stránku mě zahřeje u srdce, jak počítá s tím, že se nebude jednat jen o jednu „akci“, a také to, že se budeme vzájemně navštěvovat, ačkoliv ani nevím, kde v Brně bydlí. Nebo spíš bude bydlet, protože říkal, že se má k někomu do bytu stěhovat. Snad bude sám na pokoji…

„Nic nebudeš mít u mě ani já u tebe.“

„Jak to myslíš?“

„Tak oblečení nebo nevím i blbej sprcháč. Zubní pasta nebo kartáček, cokoliv. To už zavání značkováním teritoria.“

„Dobře,“ přikývnu. „Ještě něco?“ zeptám se s lehkou ironií.

„Připadají ti tahle tři jednoduchá pravidla zbytečná?“ načepýří se.

„Ne, chápu tě. Všechno, cos řekl, je rozumný,“ zavrtím hlavou. Samozřejmě, že si to uvědomuji. Snaží se zachovat si odstup, což není vůbec divu.

Jen mě samotnému se to nelíbí. Jednoduše se mi to nehodí do krámu. Můžu se maximálně utěšit tak, že se mi podaří to změnit a tahle pravidla nakonec vůbec nebudou třeba.

„Takže jsme domluveni,“ usměje se a otočí se k oknu, které rozrazí, a zadívá se na les.

Vzrušuje mě představa, co nejspíš přijde, a zároveň se bojím. Být tak blízko u něj a nepodělat to? Zvládnu to?

Stojí bez pohnutí a kouká před sebe. Vytuším, na co čeká. Jasně, řada je na mně. Chce, abych udělal další krok, když už jsem si to přál. Nejspíš potřebuje jakousi formu ujištění.

Dojdu k němu a postavím se za jeho záda. Prsty uchopím lem tílka, nadzvedne ruce. Zbavím ho tenkého oděvu. Neotočí se a jen dál vyčkává. Prsty, kterými se opřen o parapet, se mu lehce klepou. Nebýt toho, nevěděl bych, že je nejspíš dost nervózní, možná nejistý. Těžko říct, co se mu právě teď honí hlavou. Zrovna on nepatří k lidem, ve kterých se dá číst jako v otevřené knize.

Zlehka přejedu bříšky po nahých zádech. Nestrne, necouvne. Jako by to čekal. Troufnu si položit mu na lopatky celé dlaně. Začnu hladit teplou kůži a štíhlé svaly. Trup se mu pravidelně zvedá a zase klesá v rytmu jeho dechu. Ten můj začíná pěkně váznout, zatímco jeho je stále stabilní. Můj tep se zvyšuje, ale jeho je stále klidný. Srdce mi poskakuje v hrudi jako tanečníci afrického kmenového tance, jen přitom naštěstí nedělá žádné pokřiky.

Sklouznu rukama přes boky na pevné bříško a ucítím, jak se mu napnou svaly. Položím mu bradu na pravé rameno a vdechnu jeho vůni. Nechávám se unášet pocitem vzájemné blízkosti.

„Tohle bychom asi taky neměli. Mazlení a podobné kraviny řadím spíš do vztahu,“ promluví. „Ale fajn, výjimečně… celý se třeseš.“

„Asi mám strach,“ přiznám. Není důvod vysvětlovat z čeho všeho. Svým způsobem je to pravda. Bojím se více věcí, ale nemusí vědět o všech. Právě v tuto chvíli převažuje strach z nepoznaného a z chyb, kterých se snad nedopustím.

„Nemáš se čeho bát. Kdyby se ti cokoliv, kdykoliv nelíbilo, prostě přestaneme.“

Mám milion důvodu. Myslím si, že bych klidně mohl být vyděšený k smrti. Vždyť pravděpodobně mám rád muže, a k tomu Jonatana. Toho Jonatana. Co když mám rád člověka, kterého nikdy nemůžu mít? A není třeba špatné načasování? Nezašel jsem příliš daleko, neměl jsem raději chvíli počkat a neskákat do toho po hlavě?

Ale už jsem se rozhodl si tím projít. Ať to dopadne jakkoliv. Vím, co chci…, koho chci.

Odtáhnu se a sám si svléknu triko, rovnou i kraťasy a zůstanu jen v trenýrkách. Natisknu se k němu celým téměř nahým tělem. Hluboce nasaje vzduch a z úst se mu vydere jakési zamručení. Cítím, jak jím prochází vibrace.

Stojíme takhle docela dlouho. Nemluvíme, nehýbeme se.

Je to hrozně zvláštní a zároveň hezké. Ovšem, já nechci nic hezkého. Chci něco fantastického, dokonalého a úžasného. Zase moc, já vím.

Přejedu dlaněmi přes břišní svaly výš k prsům, do kterých lehce zaryji nehty a táhnu až k pasu. Celý se pod mým dotekem narovná a zatne svaly. Snaží se být nevšímavý a lhostejný. Vím, že v sobě zase bojuje. Jako tradičně. Ale taky vím, že od toho svého chladného postoje opouští.

Právě mám ve svých rukách moc. Nad ním. A to se mi dost líbí.

Pokračuji a prozkoumávám jeho tělo. Pohladím podbřišek a prsty vklouznu pod gumu od kraťas, boxerek. Pošimrám ho v jemných chloupcích.

„Sakra,“ řekne zadýchaně.

Chytne mě za zápěstí, která vytáhne zpod svého oblečení a otočí se. Než si vůbec uvědomím, co dělá, už mě tiskne k sobě. Vyhledá mé rty a rovnou je začne prozkoumávat zevnitř.

Umí líbat. Vskutku hodně dobře. Najednou se celá situace otočila, teď má nadvládu on a já taju jak ledová kostka, která vypadla někomu z koktejlu na rozpálený písek Havajské pláže.

Brázdí rukama má záda. Naše tvrdé erekce se na sebe tisknou skrze dvojitou černou bavlněnou látku. Sevře v dlaních můj zadek a natiskne mě na sebe tak silně, že ho málem kousnu do jazyka. Naštěstí to na poslední chvíli zvládnu ukočírovat a jen mu skousnu spodní ret.

Zasténá a odtáhne se. „To docela bolelo.“

„Promiň,“ usměji se omluvně.

„Líbilo se mi to,“ podívá se na mě rozostřeným pohledem.

Vážně? V tom případě…

Otočím mu ruce kolem boků a sevřu v dlaních jeho zadek, který je oproti ženskému úplně jiný. Moc pěkný podotýkám, až mě to překvapuje, že může mít chlap tak krásnou prdelku. Přikloním se blíž a zanořím zuby do jeho spodního rtu. Znovu zasténá a jednou rukou mi zajede do vlasů, sevře ji v pěst.

Propustím jednu jeho pevnou půlku ze zajetí, abych zajel dlaní mezi nás a prvně v životě uchopil do dlaně jiný penis než svůj. Včera jsem mu sice také sahal do rozkroku, ale přes oblečení, což se vůbec nedá srovnávat.

Něco mi zadrmolí do rtů. Vyrozumím sakra, možná kurva? Nijak se nad tím nepozastavím.

Sebejistě začnu zkoumat celou vztyčenou chloubu. Je mnohem silnější než ten můj. Tlustší, tak bych to řekl. Slušná kláda. Délka nejspíš podobná.

Odtáhnu se, abych vypustil z huby tu nejdebilnější větu, jakou jsem kdy řekl. „Ten je silný pomalu jako moje paže… ehm, jakože je fakt macatý…,“ zmlknu a okamžitě zrudnu tak, že i přezrálé rajče by si mohlo jít stoupnout na hanbu.

Tak to je volovina! Panebože, to je takový hovno. Trochu se narovnám a přivřu obě oči v očekávání rány. Mohlo ho to dost dobře urazit.

Jonatan se asi na dvě sekundy stane ledovou sochou, než v něm zabublá jako v rajské omáčce, na kterou se na plotně zapomnělo a následně vybuchne v hurónských řehot.

Právě jsem názorně předvedl, jak zabít vzrušení a rozpaky v jednom.

„Čekal jsem, že řekneš něco jiného nebo taky vůbec nic…, ale buď v klidu, tvoje paže je dost slušně nabušená, takže s tou se nemůže rovnat,“ řehtá se jako pominutý a ve mně se najednou mlátí stud se vztekem na sebe samého.

Vytáhnu ruku z jeho oděvu a ani se nesnažím skrýt naštvaný výraz.

Chytí mě za zápěstí. „Nevztekej se, v pohodě. Je to asi prvně, co si šaháš na jiný než svůj, viď?“

Protočím oči. „Samozřejmě, neměl jsem zrovna dvakrát velkou potřebu ohmatávat penisy jiných kluků. Víc se mi líbilo sahat holkám na zadky a prsa. Nicméně viděl jsem jich už dost a kolikrát jsme si ve sprchách přeměřovali délku.“

„Jasně, běžná věc. Nečerti se, jen mě to pobavilo.“

„Nezlobím se na tebe, ale na sebe,“ odvětím. Otočím se, protože chci dojít k posteli a zabořit svůj červený obličej do polštáře.

Obtočí mi paže kolem pasu a na uchu mě zašimrá jeho dech. „Neřeš to, ale trošku poodejít od toho okna bychom mohli. Je sice k lesu, ale nikdy nevíš, kdo zrovna půjde kolem.“

Jen přikývnu a jako jedno tělo se posuneme k jeho posteli, na kterou mě povalí. Neodolám a na chvíli zabořím obličej do přikrývky. Vím, že je nade mnou a po pár sekundách se přetočím na záda. Je na všech čtyřech a upírá na mě žhavý pohled.

Zvládá nálady přepínat rychleji než já programy na televizi, když všude běží reklamy.

Skloní se a obkrouží mé rty jazykem. Napjaté ticho protnou hlasy z chodby. Ustrne a zaposlouchá se.

„Do prdele…, to je brácha!“ vyděsí se a ve stejnou chvíli se mu rozehraje telefon.

Cože? Tady? Martin? A jak to poznal tak rychle?

S vyvalenýma očima pozoruji, jak se hbitě postaví, v kapse kraťas cosi loví. Pak sprintem doběhne ke dveřím, které zamkne.

Ano, máme klíče, ale doposud nás nenapadlo je použít.

„Majo, musíš zmizet,“ dojde zpět ke mně a cestou posbírá mé svršky, které po mně hodí. Vyzvánějící telefon ignoruje.

„Proč?“ divím se a díky tomu jeho panickému pohledu se rekordní rychlostí oblékám.

„To je složitý, vysvětlím ti to jindy. Tak trošku jsem mu o tobě lhal… Každopádně pokud tě tu najde, tak tě asi zabije.“

„Prosím? Ty jsi mu o mně něco nakecal?!“ jevím se dál.

„Ano, prostě zmiz.“

„Ale jak asi? Mám se schovat do koupelny?“

„Co když tam bude chtít jít na toaletu?“

„Tak ho nepouštěj dovnitř a je to, ne? Běžte do té restaurace dole, něco vymyslíš.“

„Ehm, víš, přijel sem… na školní výlet… pochybuji, že přišel na večeři,“ vysvětlí.

Ano, to je vlastně pravda. Pokud se sem táhnul nějakých pět hodin jízdy až z našeho městečka, tak to asi nepřijel jen tak pro srandu králíkům. Nejspíš bude chtít mluvit v soukromí. Na druhou stránku není sám, těch hlasů je víc.

„Tak postel?“ napadne mě a ihned to jdu vyzkoušet. Bohužel, mám moc široký hrudník.

Jonatan se neudrží a vyprskne smíchy. „Promiň, ale se svojí konstrukcí se pod tyhle postele asi fakt nenacpeš.“

„To už mi taky došlo,“ zavrčím.

Hlasy se přibližují. Skutečně poznávám v jednom z nich Martina.

„Tak oknem,“ napadne ho.

Dojdu k parapetu a pohlédnu dolů. „Ses asi posral ne? Vypadám jako kaskadér? Ty vole, vždyť to jsou tři patra!“

„Okap,“ kývne.

„Ty vogo, a co když mě někdo uvidí? Jak to asi budu vysvětlovat?“

„Tady nikdo nechodí,“ zavrtí hlavou. Tak tohle je vážně věta, která donutí člověka jednat! Jak si tím asi může být tak jistý? A neříkal před chvíli, že musíme poodejít, protože bůhví, kdo půjde kolem?!

„Jasně a zákon schválnosti ti nic neříká? Proč mu to prostě nevysvětlíš? Řekneš mu, že jsi mu lhal, i když nevím v čem. Alespoň nebudu muset riskovat svůj vlastní život,“ navrhnu.

„Trošku ho asi znáš ne? Než mu stačím cokoliv říct, budeš na jednotce intenzivní péče a já nejspíš vedle tebe, protože bych tě nenechal ve štychu, jenže na něj nemám. Vždycky má v hlavě temno. Už takhle mi dalo práci z něj vydyndat přísahu, že si tě nenajde. Navíc byl přes prázdniny a ještě v září v Anglii, takže jste na sebe nenarazili. Ale teď by tě měl přímo před očima…“

Vybavím, jak jsem jednou viděl Martina zápasit v kleci. Ten kluk, co stál proti němu, byl dvakrát tak větší horda svalů a dopadl úplně katastrofálně. Nemusím být zrovna matematicky zdatný, abych si spočítal, jak by to asi mohlo vypadat, když by přitom nebyl žádný rozhodčí, co zasáhne, v momentech kdy jde do tuhého.

Martina moc neznám, ale že je to ten typ, co mu rupne v bedně a čtvrthodiny nic nevidí, vím. Když je vzteklý, nejspíš by i smrt zahodila kosu a utekla.

Sakra! Ten okap se mi přeci jen jeví o něco schůdněji…

„Fajn, ale jestli se zabiju, budu tě strašit do konce tvého života,“ slíbím mu a vylezu na parapet.

Hlavně se nedívat dolů. To je to nejdůležitější. Po okapech už jsem lezl a jednou i do pátého patra, jenomže nahoru a to jde vždycky líp jak dolů. Ovšem to je tak pět let zpátky, od té doby se můj pud sebezáchovy stal mnohonásobně větší.

Za ty hodiny hraní si na parkuristy budu muset Danovi s Pavlem vážně poděkovat. Nevěřil bych, že se mi to bude hodit hned dva dny po sobě.

„A připrav si vysvětlení, protože mě fakt zajímá, co jsi svému milému bráškovi nakecal!“ dodám a nejistě si přeměřím tmavě hnědou rouru.

Hlasité zabušení na dveře mnou kupodivu ani nehne. „Ahoj Jonatane! Seš tam?! Nezvedáš mi to. Potřebuju s tebou mluvit!“ Martinův hlas mě probere k životu.

Snad to ten okap vydrží…