Amorův omyl - Kapitola 22

Víte, jsou chvíle, kdy je vám jasné, že z toho, co se děje právě teď a tady, jednou bude vzpomínka…, taková, kterou si vždycky vybavíte, když ji budete potřebovat. A těch není nikdy dost.

Na druhou stránku, je taky hodně těch, jenž si opravdu nechcete přehrávat v hlavě. Například moment, kdy jste se chystali vyznat své první lásce na chodbě školy. Ano, to je vskutku ideální místo. Jenomže když vás někdo vyhecuje, třeba kamarádi, obvykle do toho pak skočíte po hlavě a může se čirou náhodou přihodit, že se náhle otevřou dveře a vy na nich skončíte přilípnutí jako žvýkačka a slova: „Mám tě rád,“ jaksi zaniknou a stane se z nich „mám… kurva! Au!“ Kouzlo okamžiku přeruší profesor zeměpisu se slovy: „Pane Kučero, co to tu nacvičujete?“ Pozdrav slunci, vole. To je tak, když se dveře otevírají ven a ne dovnitř. To se s nimi občas potkáte docela lehce. A ještě za to sklidíte ohromnou salvu smíchu všech, co v tu chvíli postávali před třídami, protože jak jistě víte, to je hrozně cool stát o přestávkách u futer. Neřešme. Zrovna na tohle nevzpomínám úplně klidně. A nyní bych řekl, že i celkem nevhodně.

„Prosím,“ zakňučí mi Jony do rtů. Vrátím se do reality. Je mi záhadou, jak se mi povedlo z ní vůbec uniknout, když tu tak postáváme. Líbáme se, třeme se o sebe a milý Marián si v hlavě lítá po chodbě základní školy. Pecka.

Odpovím mu tak, že ho otočím a natlačím na stůl. Mám v hlavě jen jednu jedinou myšlenku – chci ho, ale někde na pozadí je obava, která se vztahuje k tomu, že klidně může přijít Bořek, neboť nemám tucha, kdy má v plánu dorazit a jestli vůbec. Pokud přistihne mě a Jonyho inflagranti, může to mít řadu negativních dopadů. Nejrozumnější by bylo se přesunout do jednoho z našich pokojů. Jenomže tyhle myšlenky mě opustí přesně ve chvíli, kdy Jonyho ruce rychlým pohybem sjedou k mým bokům a zkušeně mi rozepnou poklopec.

Tímhle gestem pošle můj preventivní nápad o změně prostředí prvním rychlíkem do kelu. Jestli nám do našeho králíčkování opravdu vpadne spolubydlící, hodím všechnu vinu na Jonyho.

„Ach, kurník Majo! Sáhni na mě taky,“ zamrmlá mi do rtů a prudce proti mně vysune pánev.

Tohle nejsou narozeniny, takové dárky se snad nedávají ani na Vánoce. Tohle je prostě tak moc skvělý, že se zakousnu do vlastního zápěstí, abych si ověřil reálnost. Dost to zabolí, což snění vylučuje. Jony si mého prapodivného chování ani nevšimne, neb je zaujatý mým penisem, který už stačil vytáhnout ze zajetí boxerek.

Konečně přestanu dumat nad kravinami a uvědomím si jeho horkou dlaň. Po tolika zkušenostech, které jsem za svá mladá léta nasbíral, po tolika masturbacích, souložích, kouření, mám nyní pocit, že tohle je úplně poprvé, co se mě někdo dotýká.

Nakloním se, až jsou naše obličeje těsně u sebe. Ten výraz v jeho modrých očích, tak žhavý a jiskrný.

A poddajný. Nadržený.

Ještě další věci mě napadají, ale nebudu vám tady vyjmenovávat celou sbírku přídavných jmen. Pokud po tom prahnete, rozklikněte nějaký slovník a vyskočí vám hotový seznam.

Dlaní hrábnu po jeho tílku a přitisknu svá ústa na ta jeho stále zvlhlá. Vniknu dovnitř jazykem a rejdím v té jeho sladké pusince ochucené kolou s nádechem rumu jako ve vosím hnízdě na Vánoce, protože tohle cukroví fakt můžu a vždycky si oddělím piškot, abych prvně vylízal likérovou náplň.

Sjedu dlaní mezi nás a přes kalhoty ho začnu hladit přes naběhlý úd. Zasténá mi do úst. Z toho se brzy stane můj návyk, budu ho nutit vzdychat častěji. Je to totiž krásně prasácké, jestli mi rozumíte, prostě sténající urostlý kluk… vzrušující zvrhlost.

„Prosím, vážně to potřebuju,“ odstrčí mě s nečekanou silou.

Jen s vytřeštěným pohledem pozoruji, jak si stáhne své kalhoty i s boxerkami až ke kotníkům, když se náhle zarazí.

„Ehm, možná bych prvně měl jít do koupelny,“ kouká na mě celý rudý.

To je sakra špatný nápad.

Rozpaky bych umístil v zástupu erotických podmětů někde na prvních příčkách. Je to jako když býka dráždíte červenou vlajkou, čím víc rudá a do očí bijící, tím zuřivější reakce se dočkáte. Moje tělo uvnitř vaří krev a srdce mi vzrušením poskakuje líp než zkušený tanečník na parketu.

Zírám na jeho erekci, která trčí do vzduchu, silná a připravená, samou radostí z osvobození se trochu pohupuje. Sáhnu na vlastní chloubu, jenž je plně k dispozici a tak ledabyle si vykukuje ven z boxerek, neb se svlékáním se budu obtěžovat až později, případně vůbec.

„Proč?“ zeptám se a dojdu k němu. Rovnou ho začnu za ramena strkat ke gauči.

„Počkej… to… mám to v sobě dlouho a může to být… trošku špinavé,“ koktá.

Z mého mozku se stává rosol a dole tvrdnu čím dál víc. Stačí jen pohledem přejet přes nachové tváře a sám vidím rudě.

„Tak to mi teď fakt nervy netrhá,“ ujistím ho.

Chce mi odpovědět, ale zakopne o své kalhoty a skácí se na kanape. Možná bych se tomu jindy i zasmál, ale teď mám v hlavě takový to jedno velký nic a můj malý kamarád se zubit neumí, vzato na pořádný gejzír už se těší půlku večera.

Rozhodne se mým slovům věřit a odhodí své věci stranou. Ještě snad nikdy jsem nebyl tak rád, že vidím odlétat oblečení někam na kuchyňskou linku. A že přitom sejmou kořenky a sbírka šťáv po nárazu skončí ve dřezu? Hej, na to fakt sere bílý pes.

Po dlouhé době se zase cítím jako ten, co velí. Určuji, jak se tenhle příběh bude vyvíjet dál, a zavádím Jonyho přesně tam, kam se vždycky tak hrozně bojí a přitom to strašně chce. Do sexu, a že sex je jedním z mnoha kamenů lásky, víme asi všichni. Bez něj to zkrátka nefunguje, rozhodně ne mezi dvěma chlapi. Nestojí to jen na ukájení, kdepak, ale rozhodně je to momentálně jediné střelivo, se kterým mohu pracovat.

„Takže, co? Můžu ti pomoct to vyndat?“ zajímám se s pohledem upřeným na opěradlo sedačky.

Přikývne a vyskočí do stoje, aby se vzápětí přehnul přesně v místě, kde mám zapíchnuté oči. Jsou chvíle, kdy se slova stávají zbytečnými. Víte, co chcete, a víte, co chce ten druhý. Je to jako nějaký ráj, kde se telepatie stává skutečností.

Třese se a každý pohyb jeho svalů se krásně rýsuje pod napjatou pokožkou. Rukama se zapírá o sedací část, zatímco zadek má tak krásně vyšpulený, že mít po ruce zrcadlovku, asi ho prvně nafotím. Navzdory plným koulím. Chtělo by to pár fotek do společného alba, jenž ještě není zavedené. Snad se poštěstí jindy.

„Jo…,“ dojdu k němu a se zalíbením promnu obě svalnaté půlky. „Tohle je ono, Jony.“

Byl bych přísahal, že jeho dech se po mých slovech stal zběsilým. Slyším ten svist vzduchu v jeho plicích a ty krásné a tiché steny. Jako správná nadržená čuba. Fakt, jeden by pomalu začal věřit na zázraky a on za to nejspíš může jeden menší vibrátor.

Párkrát cvičně zatahám za černou šňůrku, abych si užil víc těch nadržených reakcí, napínajících svalů, hlubokých vzdechů.

„Sem chci,“ obkroužím prstem ten předpřipravený otvor, co se ke mně houpavými pohyby snaží dostat blíž. Vzduch naplní tlumené vrčení a Jony po mně sekne všeříkajícím pohledem.

Konec hry. Jde se na věc. Nebo na mě ještě podá žalobu za oddalování rozkoše.

Jedním tahem vyprostím černého čertíka z horkého promazaného vnitřku jeho útrob. Není vůbec zašpiněný, naopak se krásně zaleskne a zavoní po jahodách. Vcelku ironie, ale nejspíš Jony opravdu umí vyčistit svá střeva. Odložím hračku na zem a bez přemýšlení její bývalé působiště nahradím rovnou dvěma prsty, které si pro sichr trošku navlhčím v ústech. Není to však třeba, zjevně s gelem předtím nešetřil.

„Na to kašli! Chci tě hned!“ napomene mě.

Tvé přání je mi rozkazem.

Uposlechnu jeho vášnivé volání, trošku poklesnu v kolenech, prohnu se v bocích a zapluji do jeho výstavního pozadí. Pasuji tam tak dokonale, že se mi před očima roztancují hvězdičky.

Pokojem se nese jeho sténání. Rozpohybuji pánev, což nevydrží jeho ruce, které prostě povolí. Spočine trupem na druhé straně opěradla. Zarývám mu prsty do boků a užívám si, jak mě vtahuje. Je tak horký a těsný. Mám na mále už po pár sekundách. Avšak jak už jsem říkal, nejsem z těsta na palačinky, takže se dovedu přemoci. Rád si užívám.

Zrychluji a Jonyho tělo se zazmítá v křečích, které se rozeběhnou jeho análem až někam do nohou a určitě i do hlavy. Zasténá tak hlasitě, že ho snad museli slyšet kolegové z Německa až za hranicemi.

Matně vnímám jakési podivné skřípání a divné nárazy, které protínají naše zrychlené dechy a místy divoké steny. Přibližující se černá televizní obrazovka mi vrací naši jízdu, která je fakt skoro neúnosně skvělá. Za tohle bych posílal lidi do pekla, protože tohle je vyloženě hříšně skvělý.

Nejspíš se sedačka vydala na procházku po obýváku. Suneme se společně s ní a nějak nám to nevadí, neboť všechny mé myšlenky jsou v Jonyho zadku. Ty jeho na tom asi budou úplně stejně.

To je prostě srdečně u prdele, co se tu stane. S uklízením se vždycky počítá.

S každým mým výpadem Jonyho horní polovina nadskočí nad opěrkou. S každým mým ústupem mu dovoluji nabrat dech. Ale mé intervaly se stávají čím dal kratší a prostor pro vzduch začíná být omezenější. Je mi to jedno, pořád přirážím a přirážím, přirážím…

Obdivuji svoji výdrž, protože v momentě, kdy se z mého hrdla vydere spokojený výkřik, se Jonyho pánev vzepne proti mé a rozklepe podruhé.

Chvíli ještě zůstávám uvnitř, dokud úplně neochabnu.

„Ty vole…, jsme přicestovali až k televizi,“ rozhlédnu se kolem sebe.

„Jo… společně s konferenčním stolkem a křeslem,“ zasměje se Jony, který se zatím odmítá odlípnout od svého čestného místa přes opěradlo.

„Ten moderní nábytek hovno vydrží. Máme doma ještě tu starou těžkou sedačku a s tou bys teda takhle nesurfoval po místnosti,“ bavím se.

„Bože, to bylo skvělý.“

Tak teď mám asi tak velký ego, že měřit ho egoměr, prasknul by.

„To hej, hej,“ souhlasím. Narovná se a já neodolám. Potřebuji trošku mazlení, takže ho alespoň obejmu. Cítím, jak se jeho tělo napne. Nejspíš si to odporuje s jeho pošahanými myšlenkovými pochody. Překračuji hranice a přesně proto svůj stisk zase rychle povolím a doobléknu se. Jony nic neříká, dojde sesbírat své odhozené spodky a vrhneme se na úklid.

Prvně otřeme stopy dvojího spermatu z podlahy, ale i ze sedačky, která to chudinka schytala. Vrátíme nábytek na původní místo, a zatímco já zametám, Jony vytírá, neboť to posouvání zanechalo docela nevzhledné prachové stopy. Srovnáme šťávy i kořenky. Vibrátor opláchne v koupelně a spolu s ovladačem ho nechá v mém pokoji.

Sníme broskve a vzájemně se bavíme olizováním vlastních těl, protože jsme prostě prasata a šťáva nám stéká z brady na hrudník.

Vysprchujeme se taky dohromady a celou tu dobu se provokujeme a škádlíme. Jsem za to raději. Lepší než rozpačité ticho.

V mém pokoji si dáme další, ale mnohem důslednější a méně rychlé, kolo, zatímco nám stolní lampa rozlévá na podlaze kalnou louži světla, kterou překrývají naše míhající se stíny. Chvíli po vyvrcholení jen ležíme čely k sobě a nehnutě se pozorujeme. Víc než kdy dřív mám chuť opět číst jeho myšlenky, i kdyby byly sebevíc chaotické a neuspořádané.

A pak se moje volná ruka posune vzhůru a zastaví se, aby přejela po Jonyho břišních svalech, které jsou ještě orosené krůpějemi potu. Nosem polaskám jeho rty.

Ztuhne a ucukne. Odtáhne hlavu a ukončí ten dotek. Zamrzí mě to, ale najevo nedám žádnou hlubší reakci.

„Promiň, vím, že tohle nechceš,“ omluvím se tak klidně, jak jen dovedu.

Jeho výraz je jiný. Vrátil se ke svému obvyklému já, které se pořád chce bránit. Jako kdybych mu snad chtěl něco ukrást, což je skutečně pravda. Jeho srdce, to bych rád uloupil.

„Nic, tak já půjdu k sobě,“ rozhodne se.

A to jsem si už začínal myslet, že tu přespí pod mými ochrannými křídly. Bylo to všechno fajn, takové živočišné. Sakra, tak intenzivní a nebezpečné, až se nedalo myslet na nic jiného než na sex. Jenom při vzpomínce na to, jak se ke mně dneska tiskl, jak vzdychal moje jméno, aniž by si to byl uvědomil, jen z toho mi přijde, že se kolem mě extrémně zvedá teplota. Jenomže jakmile se objeví víc kapek něhy, Jony jako kdyby začal panikařit. Byl svým způsobem chladný i před zveřejněním té fotky, ale teď jako kdyby si dával větší pozor. Jako kdyby nebylo to, co provádíme, bezpečné a už vůbec ne jisté.

Jak hloupé. Pomalu se nezvládnu orientovat ani ve svých pocitech, natož číst mezi řádky u něj. Proč jsou vztahy tak složité? Možná i matematika a její rovnice by mi daly míň zabrat, a to jsme fakt nepříznivce písmenek mezi čísli.

„Jo, víš, teď jsem sice měl kondom, ale předtím v obýváku jsme na něj zapomněli. Tak jak to je s tímhle pravidlem?“ vzpomenu si.

Pro dnešek je asi opravdu nejvyšší čas to ukončit. Rozejít se do svých postelí a začít pomalu budovat vše. Krok po krůčku. Možná je tahle moje cesta k němu až moc opatrná. Ovšem já opravdu nechci riskovat prohru. Nemám rád poker ani jiné hazardní hry, kde nemáte nikdy jisté, kdo bude vítěz, ani když jste opravdu mistři. Pořád tam hraje větší roli štěstí, schopnost přetvářky a potlačení strachu. Nic pro mě. Upřednostňuji fotbal, tam je přeci jen krom štěstí potřeba hodně umu a dovedností. Dobrý hráč nemusí schopně blafovat, aby dal gól.

„Zrovna tohle je hodně… pružné pravidlo,“ zasměje se a opustí můj pokoj, tak jak ho pánbůh stvořil.

Mám moře času na to dostat se víc pod jeho kůži. Minimálně tři roky, než dostudujeme. Troufám si tvrdit, že to zvládnu klidně i dřív.

Usínat s obrázkem jeho nahého zadku se ukáže jako mnohem lepší varianta než počítání oveček.

***

„Všiml sis? To jaký výraz se jim zračí ve tváři, když nelibě sledují, že ten druhý věnuje svou pozornost někomu jinému, než by oni sami chtěli?“ libuje si Amor, zatímco se posadí na posteli vedle spícího Mariána.

„Jejich láska není konfrontační, nebojují o své místo na výsluní vůči většině, která by šla proti nim. Nikdo jim nebrání, nikdo jim ani bránit nebude. Ve skutečnosti nejde o to demonstrovat tady, jak složité je být zamilovaný do stejného pohlaví, ale o to, jak složité je se s láskou smířit, akceptovat ji a uvědomit si její přítomnost dřív, než bude pozdě. A ono pozdě přichází mnohdy dřív, než očekáváme. Co když tuhle lásku naruší konvenční pravidla partnerského soužití? Co když se nakonec změní jen ve vzpomínku, která nikdy nepřestane tak úplně bolet?“ uvažuje Osud.

Ví, kolik možností tu je, kolik cest si můžou oba kluci zvolit, a ne všechny znamenají společný život.

„Pokud se tak stane, pak jsou Amorovy šípy úplně zbytečné. Jen další klišé v rukách osudu, který stejně vždycky zvítězí,“ odvětí Amor lehce podrážděně a vrhne na svého kolegu obviňující pohled, ačkoliv si uvědomuje, že v jeho slovech není čistá pravda.

„Ani osud, ani šípy. Skutečnost je taková, že rozhodnout se musí každý sám bez ohledu na to, jak moc miluje a jak moc chce, když to nepřizná sám sobě, když se nebude snažit, pak nikdy nezíská, po čem toužil, i když mu bude u klína ležet celý svět, on ho stejně raději překročí a bude doufat v nalezení nového, lepšího.“

„Ale podívej se občas na ty jejich tváře…, většinou nám říkají víc, než by byly schopny vypovědět stovky našich vět. Musím nesouhlasit, pozdě není nikdy. Jenom pak mnohem více lituješ ztraceného času. Žádostivost je ukrytá ve slovech, stejně jako v činech. Zdánlivě se nic neděje. Mladící jsou ve společném bytě, třídě a jejich cesta je tak krásně připravená, až by si jeden řekl: co jim brání? Jenomže všechno plyne, nikdy nic netrvá věčně. Bezčasí, to právě zažívají. Zkraje se nám nezdálo, že tenhle příběh bude dlouhý, jenomže v prvním dějství už se blíží konec. Všimni si, jak všechno nabírá obrovské tempo. Je třeba opustit jeviště. Ano musí, protože kdyby se to nestalo, neměl by nikdo, jak jsi sám řekl, možnost se s láskou smířit a akceptovat ji. Neměl by k dispozici odstup ani čas.“

„Jinými slovy: potřebují dozrát, aby tu tíhu opravdovosti unesli,“ usměje se Osud.

„Jestli ji unesou.“

„Protiřečíš si.“

„Protože mi dochází, jak jsem se mýlil. Myslel jsem si, že obrácením mince zabráním tobě. Ale nejde to, nakonec ty máš z nás dvou vyšší moc.“

„Já? Nemám vyšší moc, ten tvůj šíp je mnohem horší, zabodne se do srdce a už nikdy ho neopustí a to, i když se budu snažit sebevíc, ta rána stále zůstane otevřená a bude jedno, kam mé cesty putují. Vždycky se po nějaké době zkříží. V konečném součtu proti tobě nemám šanci. A abychom si to rovnou ujasnili, ani s tebou nesoutěžím. Naopak, přeji jim, aby jejich cesta nakonec byla společná, ale myslím si, že teď na to ještě není vhodná doba. Koneckonců vidíš, kam to směřuje, jak kvapně končí něco, co rychle a vášnivě vzplane. Pro velkou lásku sis zkrátka vybral moc mladá srdce, která nemají žádné zkušenosti. Nepoznají, kdy je lepší se odevzdat. Jeden má strach z další zrady a druhý se bojí odmítnutí, aniž by se byli zastavili a zapřemýšleli nad tím, jestli bát se není vlastně součástí lásky, která je od základu nejistá.“

„Nestraš tu s velkou láskou! Víš, že velké lásky bývají tragické!“

„Ne nutně. Sám si blahořečíš, kolik lidí jsi dal dohromady. Každý tvůj šíp znamená velkou lásku a ne vždycky tragickou. Spíše naopak.“

„Pleteš se, můj šíp ti jen určí partnera, toho, koho budeš milovat, ale o to, jak velké a silné to bude, už se musí postarat oni.“

„Pak je nech, ať se postarají. Neexistuje žádná pravá chvíle, až to přijde, až si zvolí svůj směr, tak to získají. Je jedno, jestli teď anebo třeba o pár let později.“

„Nebo nikdy.“

***

Je to zlé. Panebože, kdo by se dobrovolně chtěl ocitnout v situaci, kdy nemůže vydržet bez toho druhého ani hodinu? Přemýšlím nad tím často, kam až to může zajít. Jestli třeba nedělám chybu. Pořád se schovávám za dveřmi a nakukuji skrze klíčovou dírku, měl bych vzít za kliku a otevřít dokořán. Čistě metaforicky řečeno.

Od naší společné noci jsme odstartovali něco jako sexuální maraton. Jde to den za dnem. Jako kdybych Jonymu zase zmáčkl na nějaký kouzelný čudlík, co ho nutí mě neustále atakovat. Fakt téměř všude. Nevím, kde se tahle jeho část vypíná. Popravdě po tom ani netoužím. Celý týden jsem v jednom kole. Škola, tréninky a psaní seminárek s Jonym, který prostě trvá na tom, abychom to stihli co nejdříve. Do toho ta jeho lačnost. Třeba dneska ráno jsem si čistil v koupelně zuby a on přišel, poklekl na kolena a bez nějakého předchozího upozornění mě začal kouřit. Poprskal jsem díky tomu celé zrcadlo (pastou, aby nedošlo k omylu) a do školy jsme dorazili se zpožděním, neboť se z orálního uspokojení vyklubal plnohodnotný sex se vším všudy.

Po škole trénink a nyní opět smolíme seminárku.

„Co je?“ zajímám se, když si všimnu, jak Jony upřeně skenuje protější prázdnou stěnu.

Neurčitě zatřese hlavou a vyndá si z úst propisku, kterou si nejspíš hodlal dát jako předkrm před večeří.

„Jednou mě máma nachytala, jak kouřím cigaretu. Řekla to tátovi, bylo mi asi dvanáct. Jo, nějak tak. Chtěl jsem si to jen vyzkoušet, ale tehdy mě táta přinutil si sednout na terasu a přímo před ním jsem musel vykouřit celou krabičku cigaret. Celou jednu krabičku! Bylo mi neskutečně blbě a až o několik let později jsem vůbec byl schopný snést i jen ten kouř, když někdo jiný pálil. Jenomže jsou věci, se kterýma je to jiné. Nemá to být tak, že vykouříš celý balíček cigaret a… pak chceš ještě. Ale co když to fakt tak je? Co když jo? Co pak?“

Jo, to jsem opomněl zmínit. Hádanky, nebo co to Jony v poslední době praktikuje za manýry, jsou docela častým denním chleba. Vlastně se mě asi stále dokola ptá na to samé a já nemůžu přijít na adekvátní odpověď. Mám raději přímé řezy. Myslím si, že na narážky se specializuje něžné pohlaví, ale jak je tak vidno, Jony se na ně taky rád zaměřuje. Jestli schválně, nebo prostě jen tak mele z hladu, to nemám tucha.

„Koupíš si novou krabičku a dáš si další cigaretu.“

Nebojte, fakt ho nechci podporovat v kouření.

„Nebo tomu prostě utečeš, tu chuť přemůžeš. Není to lepší?“

„Bránit se? Proč se tomu prostě nepodvolit?“

Nejsem zrovna člověk, co by nějak extra uměl číst mezi řádky anebo se zvládl zamýšlet nad filozofickými komentáři, které se občas vyskytnou v různých knížkách. Ovšem tohle je tak nějak samo o sobě okaté, až nejde si asi nevšimnout. Nebo už jenom za vším vidím víc, než je třeba?

Věnuje mi vážný pohled. „Protože to ohrožuje tvoje zdraví, když se podvolíš, můžeš se stát závislým, už se nebudeš chtít vzdát. A co když jednou… nebudeš mít kde si ty cigarety koupit? Nebo se rozhodně přestat, jenomže to nepůjde. Bude to bolet, bude ti to chybět. Kdepak, rozhodně je lepší, když jich vykouříš dvacet a už na další chuť nedostaneš.“

Takže si tu budeme hrát na cigaretové filozofy. Jo, to chceš.

„Hm, asi by bylo ideální vůbec tu krabičku nevykouřit. A místo toho si třeba slupnout na celém balíčku doopravdy pálivých žvýkaček.“

„Na to už je pozdě.“

Nějak mi došlo, o čem mluví. Ve skutečnosti o žádné cigarety nešlo. Šlo o to, že něco chce, ale byl by raději, kdyby ne.

A můj strach z toho, proč se bojí to „něco“ chtít, z jeho případné odpovědi, je tak velký, že se nezeptám.

Ještě mám dost času. Můžu tenhle jeho postoj změnit. Ale nemůžu se zbavit neurčité myšlenky, která mi říká, že takhle už to dál nejde. Není to pro mě z emočního hlediska bezpečné. Doslova mě to vysává a s každým dalším dnem mám na jazyku ta dvě slůvka o lásce častěji a častěji. Jak kdyby mi něco říkalo: vyklop to! Na co čekáš? Až z nebe spadne anděl?

Ale pak mě napadne, že to je stejný jako zkoušet položit ruku do ohně. Čím blíž k ohni budu, tím víc to bude pálit. Jasně, kdybych strkal ruku do plamenů, tak mě v tu chvíli asi to, že Jonyho miluju, bude trápit ze všeho nejméně. Nejspíš bych měl co dělat s popáleninami třetího stupně. Ovšem v principu mě možná chápete, když se Jonymu přiznám, můžu se taky pěkně spálit. Proto je lepší si počkat a dát tomu čas až se z hořících klacků stanou jen doutnající.

Ale fajn, uznávám, nejen z Jonyho je filozof, ze mě už pomalu taky. Asi z toho všeho plánování magořím. Měl bych si dát na chvíli pauzu a nechat věcem volný průběh.

„Nezajdeme na večeři?“ vytrhne mě z myšlenek. „Co ti je? V poslední dnech mi přijdeš dost mimo sebe.“

Ach, všimnul si.

„Můžeme zajít… zase na pizzu jako předevčírem?“ zajímám se.

„Jasně, teď hned.“

Není problém. Nenechal mě se totiž ani převléct, hned jak jsem dorazil z tréninku, už mě natlačil k sobě do pokoje. Očekával jsem další sexuální prznění, ale místo toho jsme dělali seminárky. Nebudu vám kecat. Ta první možnost by byla asi příjemnější.

Hodíme na sebe bundy a vyrazíme do nejbližší italské restaurace, která je od našeho bytu tak patnáct minut svižnější chůzí. Sedneme ke stolku pro dva v rohu čtvercové místnosti, která je z půlky prázdná. Rovnou si objednáme pizzu Bianco se zakysanou smetanou, neboť ta je tady jednou z nejlepších.

„Jony, chci se tě na něco zeptat…,“ co bys dělal, kdybych se do tebe, čistě hypoteticky, zamiloval?

Jo, asi takhle vypadá „volný průběh“, kdybyste to nevěděli.

„Počkej, taky ti chci něco říct.“ Opře se rukama o stůl a skenuje moji tvář. Rozhodně nemíním zčervenat, bohužel se tomu dost blbě poroučí. Krev je pěkná mrcha, jak jsem si tak stačil všimnout, není s ní moc dobrá domluva a to jsem ještě ani nesdělil, co mám na srdci.

„Tak povídej.“

„Ne, je fér, abys prvně mluvil ty,“ usměje se mírně.

Kdepak. Já si klidně ještě chvíli počkám.

„Ne, mluv,“ pobídnu ho.

„Fajn, dostal jsem docela zajímavou nabídku od Martina. Nějaký jeho známý hledá modely na focení či co, a když mě viděl na fotkách, dost jsem se mu zamlouval. Jsou za to slušný peníze a navrch se podíváš po světě. Příští týden s ním budu mít schůzku, když to klapne, asi přeruším na půlroku školu a vypadnu odtud,“ vybalí na mě s rozzářeným pohledem.

Nemusel bys být tak nadšený. Vlastně ne, asi to chápu. Minimálně chci.

„Nevěděl jsem, že chceš být model,“ vydechnu šokovaně.

„Nechci, ale zase každá zkušenost je dobrá. Vždycky jsem Martinovi záviděl, že má koule na cestování. Tohle je docela dobrá možnost, jak je sebrat taky a ještě si i něco přivydělat. Víš, vysokou si můžu dodělat kdykoliv, ale když máš příležitost, je podle mě třeba jí chytit za pačesy. Jasně, ještě nic nevím oficiálně. Seš první, komu to říkám.“

Proč mám pocit, že tu brzo začnu slzet?! Prokrindapána! Měl bych mu to přece přát!

„Takže pokud ti to vyjde, tak prostě odjedeš?“ spíš konstatuji, ale na poslední chvíli se mi podaří zvednout hlas do otázky. Nemusel bych znít tak zoufale.

„Jo, má to být asi na pět měsíců. To ještě nevím jistě. Na více místech. Myslím, že někde v Anglii, ale i ve Francii a Itálii. Chápeš to? Prostě bych mohl klidně takhle procestovat půlku Evropy a navrch si za to vydělám. Původně jsem to chtěl držet pod pokličkou, dokud to fakt nebude jistý, ale nešlo to. Bublá to ve mně, fakt bych byl rád, kdyby to vyšlo.“

Pět měsíců? To je vlastně docela dlouhá doba na to, aby se stalo strašně moc věcí.

„Chápu,“ usměji se. „Doufám, že ti to vyjde.“

„A o čem jsi chtěl mluvit ty?“ vzpomene si a zazubí se.

Napne se mi obličej pod tíhou všech těch potlačovaných emocí. Tak málo, že pokud mě někdo dobře, ale opravdu hodně dobře nezná, nevšiml by si toho. Jenomže Jony už mě zná.

„Co se děje?“ zvážní.

Zbabělost existuje v tunách podob. Nemusíte nutně být nějaká třasořitka, co se krčí někde v koutě a klepe se strachy. Stačí, sakra, vážně postačí, když jste jen trošku vyšší a relativně tvrdý chlap, co se dost často i tak prezentuje, na hlavě máte módní účes a na xichtě ten debilní neproniknutelný výraz, co z vás má dělat tu sochu bez emocí, protože správných chlap by neměl slzet z každé kopretiny, co potká na procházce…, ale stejně jste jen podělaný slaboch. Přesně jako já.

Vidíte to, vím, co chci, ale bojím se si pro to jít. Jen otevřít hubu a říct to! Proč je do háje jen ta představa tak nereálná? Proč je to sakra tak těžký? Kde je teď ten „chlap“?

Když dojde na lámání ztvrdlého chleba, tak si raději sáhnu pro rohlík, protože ten se lámat nemusí.

Došel jsem až sem. Spím s Jonym, trávím s ním čas. Na jazyku mě dennodenně svrbí vyznání jako z romantického filmu, ale to je to, jen svrbí. Nikdy mě pořádně neškrábne. Mám koule na to mu vnutit robertka, ojet ho na záchodcích ve škole a dokonce si ho vzít i pod schody (no obvykle to je jeho iniciativa), odvažuji se ho čím dál víc dotýkat, ptá se na čím dál víc na intimní věci. Sbližujeme se.

Ale nedokážu mu říct, že kurník fakt nechci, aby někam odjel. Ne teď. Až déle, až to bude… lepší.

Jsem posranej až za ušima. A doopravdy mě to štve. Ale jak! Někdy během téhle cesty za mou přiteplenou láskou se ze mě asi stala primadona.

„Nic, nic se neděje.“

Na druhou stránku, proč bych mu kazil příležitost? Čemu bych pomohl? Nechtěl by spíš zdrhnout, kdybych se mu láskyplně vyznal a jako třešničku na dortu ho požádal, ať tu zůstane. S jeho povahou? Samozřejmě, že by vzal čáru, možná i kdyby mu ten modeling nevyšel.

„Nevypadáš tak…, jestli máš něco na srdci, tak to řekni.“

Zapátrám v jeho obličeji, hledám tam cokoliv, jako kdyby tam snad měl napsanou odpověď na to, na co se bojím zeptat.

Bohužel ji tam doopravdy nemá.

„Jo, co bude s těmi seminárkami, když odjedeš?“

„Tak tohle tě stresuje? Hele, ještě to není vůbec jistý, ale když to klapne, tak se nějak domluvím s profesory.“

„Proto se tak snažíš, abychom to dokončili?“

„Jo, nechci tě v tom nechat úplně. Odprezentovat už to zvládneš, alespoň to s tebou připravím. Třeba mi to další rok uznají a budu moct skládat jen zkoušky a zápočty.“

„Proč nepočkáš, než skončí semestr?“

„Protože si to nechci nechat proklouznout mezi prsty,“ pokrčí rameny.

Jo, tuhle větu jednou nechám vytesat na svůj hrob, akorát ji trošku upravím: Ten, co si rád nechával proklouznout příležitosti mezi prsty. Dokonalý epitaf.

Celej týden si přijdu, jako když v sobě mám tři lidi. Odvážný Marián se chce hrnout do první bojové linie a vypálit ze sebe všechnu svoji romantickou plejádu slůvek a pět veškeré dostupné ódy na Jonyho dokonalost, která je očividně způsobena zamilovaností, protože v reálu není dokonalý nikdo. Druhý Majo se jako nefalšovaný poseroutka klepe v rohu svojí postele a bojí se i jen vystrčit špičku prstu, aby mu ho náhodou neukousla potvora skrývající se pod pelestí. A ten třetí je asi jediný tak nějak rozumný a říká si, že je to pro Jonyho fakt skvělá příležitost, kterou je třeba využít. Je to jen pět měsíců. Nic zlého.

Nemá cenu to tady víc pitvat, prostě nemá. Naštěstí mám alespoň tolik pudu sebezáchovy, že nad tím až tak často nepřemýšlím. Škola mě docela zaměstnává, Jony vlastně ještě víc, plus tréninky a taky Bořkova číča, co si z neznámého důvodu oblíbila můj pokoj a pořád ji mám nasomrovanou v posteli. Asi tam bude nějaká negativní zóna nebo vstup do pekla. Jak jsem říkal, ani prstíček nevystrkovat, aby mi ho nějaký čert náhodou neukousnul.

Jediný její plusový body přičítám tomu, že mi nikde nečůrá ani nekálí. Navrch je docela dobrý ranní budík. Spustí motorovku a drsným jazykem mi obrousí všechny prsty u nohou, vždy mezi sedmou a osmou hodinou. Mám to každé ráno i s pedikúrou zdarma. Co víc si přát?

O víkendu navštívím rodiče. Jony se jako tradičně přidá, a když mě přinutí v půlce cesty sjet na lesní cestu, už jsem víceméně připravený na to, co bude následovat. Nikdy bych nevěřil, že dva muži mají tolik možností k vzájemnému uspokojení. Oproti sexuálnímu vztahu se ženou, je to navrch mnohem živelnější a mně to i připadá upřímnější. Přirozenější?

Ježíš, to jsou zase úvahy.

Máma ho akčně pozve k nám domů na krémovou buchtu. Je mi to trapný a to ani nevím pořádně proč. Jony v pohodě odpovídá na všetečné dotazy. Dokud se máma nezačne zabývat jeho milostným životem. Ne tedy, že by potřebovala vědět jeho nejoblíbenější sexuální polohu, ale sonduje: „Co holky?“ A Jony zrychlí tempo svého futrování buchty, vypije kávu a odpoví, že zatím na tu pravou nenarazil. Někdy stačí jen pohledy, abyste věděli, jak se ten druhý cítí nesvůj. Podaří se nám z palby výslechů uniknout. Na cestu dostane od mámy i výslužku jak ze svatby.

Domů jezdím rád, za rodiči ale i za kámoši. Setkám se s kluky. Dan mě šokuje novinkou v podobě zasnoubení. Ten kluk se fakt nezdá. Býval to takový proutník a najednou plánuje rodinu a děti. V podstatě mu k otočení o sto osmdesát stupňů stačilo pár týdnů. Nad těmihle životními obraty nepřestávám žasnout.

Z drbů se dozvím, že Jonyho kamarádka už do toho také co nevidět praští. Dokonce jí i potkám, břicho ještě nemá, ale vypadá šťastně. Monika je vysoká a štíhlá holka, co má na správných místech patřičné tukové zásobičky. Oblé boky nebo madla lásky, pokud je vám to příjemnější. Zadek jak dva kmínky a hladkou pokožku v barvě bílé kávy.

Jen co ji spatřím, jak naproti mně kráčí, zmocní se mě neskutečná touha zalézt si do nejbližšího kontejneru a tvářit se jako prázdná krabice od mléka, například. Samozřejmě, že prohodíme pár slov, spíš takové zdvořilostní fráze. Jenomže znáte to. Já vím, že ví, a ona ví, že já vím.

Nadskočím pomalu metr vysoko, když se mi ostrý loket zaryje do žeber. „Majo! Nezajdeš do čajovny s námi?“ promluví Jonatan hlubokým hlasem poblíž mého ucha.

„Au! Kurva! Co to… do pr… ne, teda… do háje, co to děláš?“ osopím se na něj. Docela to zabolelo.

„Zvu tě na pokec,“ pokrčí s úsměvem rameny.

„Tak, že mi způsobíš bolest?“

„Raději bys rozkoš?“ nadzvedne obočí.

Ten syčák! Hodím pohledem po vysmáté Monice a rozhodnut se zatroubit k ústupu, dřív než se začnu rozpačitě natřásat jako patnáctka před Justinem Biebrem.

„Ne, půjdu domů,“ procedím skrze zuby a se zamáváním vystřelím opačným směrem, než bydlím. Nehodlám se ztrapňovat víc, než je zdrávo, takže na Jonyho upozornění reaguji jen odmávnutím. Holt se trošku projdu.

V neděli dorazíme do Brna až někdy po půlnoci. Jony si neodpustí tunu keců. Nechápu, že se vždycky tak naštve. Hlavně, že on je ten, co chce cestou minimálně jednou zastavit. Tentokrát jsem byl tak načepýřený, že jsem odmítl sjet ze silnice.

Ať si škubne. Nejsem nějaké hej nebo počkej.

Jeho tvář se promění v masku a rysy mu ztuhnou, nic neprozrazují. Doma zmizí ve svém pokoji a celé pondělí je uražený. Je mi to jedno. Nemíním být tím, kdo se bude omlouvat. Není to tak, že by mezi námi vládlo dusivé ticho. Bavíme se, ale chladněji.

Někdy v půlce školy to vzdám a prostě se během pauz přidám k Petrovi, který si vzpomene na to „Tamagotchi“, jež mu asi nedalo spát. Dost mě tím vyhodí z konceptu, ale zachrání mě Kája, která shání poznámky a díky její upovídanosti se Petrovi povede na jeho původní téma zapomenout. Prostě se to zakecá.

V tu chvíli tu holku miluju snad víc než Jonyho.

Navečer se uvelebím v posteli spolu s číčou, která si hoví na pravé půlce postele.

„Hodná čičí,“ počechrám jí jemné chloupky za ušima. Má to ráda, stejně jako drbání pod bradou.

„Tak to klaplo!“ vpadne mi do pokoje Jonatan.

To nemusel, kočka se lekla a vystartovala jak raketa na měsíc. Půlku peřiny mi odhrnula. A mnou ten jeho nečekaný výpad taky docela otřásl, jen nejsem tak akční, abych to bral po čtyřech na zem a protáhl se pootevřenými dveřmi.

„Ale huš! Plašíš mi zvěř!“ osopím se na něj hraně.

„Sorry, a omlouvám se, že jsem…, prostě promiň.“

Tohle bohatě stačí, neboť v podstatě o nic nešlo. Víc mě trápí jiná věc. Vyšlo mu to…, měl bych být rád i za něj.

Ano. Měl bych mu to přát.