Amorův omyl - Kapitola 5

„Vyzkoušet,“ zopakuje. Odtrhnu zrak od jeho úst, protože je mi hloupé na ně tak mlsně zírat, a zadívám se mu do očí. Nechci působit nadrženě.

„Víš, Mariáne, vypadáš jako Michelangelova socha Davida namočená do karamelu. Máš tmavé vlasy a kupodivu svítivě zelené oči jako kočka. Slyšíš to? Jako kočka. Ne kocour. Máš nohy do O a hraješ fotbal. Zasranej fotbal. Jinými slovy… nejsi můj typ. Ani vzhledově a už vůbec ne povahově.“

Překvapeně vydechnu a o krok ustoupím. Neměl bych se právě teď cítit uraženě? Prej zasranej fotbalista, pche! A co je on? Zasranej basketbalista!

Nebudu lhát, že s tak drsným odmítnutím jsem nepočítal. Očekával jsem, že mám z půlky vyhráno. Ne nadarmo se říká: trpělivost růže přináší. Nejspíš jsem na to šel moc hrr.

Ačkoliv vzhledem k našemu vztahu, co jiného jsem mohl očekávat? Že se po jedné rádoby důvěrné chvilce a svěřeném tajemství staneme nejlepšími kamarády?

„Copak? Myslel sis, že ti na to skočím?“ vyletí, když nereaguji. „Tak co? Kde máš mobil?“

„Mobil?“

„Jo, určitě sis to chtěl natočit, co?“

„Seš asi debil ne? Myslíš si, že jsem si to chtěl natočit? Proč bych si nahrával, jak se s tebou cucám? To vůbec nedává smysl! Vždyť bych ve videu byl taky!“

Zarazí se a zkoumavě se na mě zadívá. „No a? Sám sebe bys v dobrém programu nějak zamaskoval.“

Nakrčím přemýšlivě čelo. „Jo… určitě bych si s tím dělal takovou práci jen kvůli tomu, abych dal někam na internet video, jak se líbáš s klukem. Víš, že bys klidně mohl říct, že jsem to já?“

„Prostě vtip, vypadal bych jako utažený na vařený nudli. Stejnak si chtěl na poslední chvíli ucuknout, viď? Udělat si dobrý den! Vysmát se mi!“

„Ty seš normálně paranoidní, Jonatane,“ zakroutím nad ním hlavou. „Já ti chtěl pomoc, nic jiného za tím nebylo.“ Kecám, já tak kecám! Pokrčím ruce v loktech, ukážu mu dlaně. „Nechceš? Tak fajn, nějak si s Radkem poraď sám. Je tu určitě víc možností. Seš naježený jak dikobraz…, se zase uklidni.“

Nedůvěřivě mě pozoruje. Rozhodnu se ustoupit dřív, než mu vyletí jeho v pěst sevřená pravačka, která se povážlivě třese.

Ujdu zhruba dva kroky, než se mi jeho ruka ovine okolo pasu. Vybavím si ten moment v lese, kdy jsem chtěl lézt na strom. Udělal to samé. Mé srdce zareagovalo také stejně. Prudce se rozbušilo předtím i teď.

Zatímco mě přitahuje k sobě, podaří se mu nějakým zázrakem mě přitom manévru i otočit. Jeho horký dech mi ovane tvář. Ve vedlejším pokoji se někdo rozhodne udělat nám diskotéku. Stěny se rozklepou pod nějakou popovou skladbou.

Překvapeně otevřu ústa a tiše vydechnu. Jeho rty jsou blízko. Dráždivě blízko.

„Jen pomoc?“ šeptne Jonatan, a nebýt u něj tak těsně, nejspíš ho díky nenadálému hluku ani neslyším.

„Jo, prostě pomoc.“

„Proč bys mi pomáhal?“

„Proč za vším něco hledáš?“

„Nemáš mě rád.“

„Ty mě taky nemáš rád.“

„Proč?“ přikloní se o kousek blíž. Špičky našich nosů jsou od sebe vzdáleny na milimetry. Dunění bubnů zakrývá moje hlasité dýchání a zcela jistě i bušení srdce. Můj tep musí být tak na dvou stovkách.

Doufám, že mě z toho neklepne.

„Pořád samé proč. Tvá slovní zásoba není zrovna dvakrát pestrá,“ ušklíbnu se. Odvážně zakloním o kousek hlavu a dotknu se jeho nosu tím svým. Jemné tření kůže o kůži mnou projíždí jako zásahy elektrického proudu.

Pozoruje mě skrze přivřená víčka. „Nemáš žádný důvod chtít mi pomoct. Co za tím je? Chceš, abych ti byl zavázaný?“

Nakloní hlavu na stranu. Lehce se mi rty otře o tvář a zastaví až u koutku mých úst.

Do háje. Mně se málem podlomily nohy! Přijdu si, jako kdybych měl v těle snad milion mravenců. Musí vnímat ty vibrace, které mnou procházejí, stejně jako já vnímám jeho lehké chvění.

Co to sakra je za pocit?

Několikrát polknu, abych dostal z krku ten knedlík. Samozřejmě imaginární, protože v něm žádný nemám. Snažím se jen zbavit pocitu, že nemůžu mluvit.

Chci víc jeho tepla, doteků a hlavně ty rty, které jsou tak krásně vykrojené. Spodní ret má plnější než ten horní. Sytě červené… určitě sladké.

Ale tohle prostě nemůžu říct.

„Ne. Chtěl si schovat válečnou sekeru, tak mě napadlo, že bude lepší ji spíš rovnou zakopat,“ odpovím a pozoruji přitom linii jeho krku. Hezky od ramene až k ušnímu lalůčku. Hrozně rád bych jeho opálenou pokožku ochutnal.

„Zakopat? Zrovna my?“ zasměje se. Mluví potichu, ale za každým jeho slovem následuje prudké vydechnutí, kdybychom nebyli tak blízko sebe, nejspíš bych tenhle detail nezaznamenal. Nicméně tohle ho prozrazuje. Taky by mě chtěl políbit? Zajímavé zjištění…

A pak, že nejsem jeho typ!

„Po tolika letech?“ řeknu první, co mi vytane na mysl. Cože jsme to vlastně řešili?

„Po tolika urážkách a rvačkách?“ doplní, zatímco jazykem překontroluje obrys mých rtů.

„Co právě zkoušíš?“ zajímám se přes lehce rozevřené rty, kterými jsem při svých slovech téměř ani nepohnul.

„Čekám, kdy vycouváš.“

„Nevycouvám,“ vydechnu a povolím svaly na břiše, které jsem zatínal, abych se tak neklepal. Už mě začaly bolet.

Obtočí kolem mě i druhou ruku a přitiskne mě těsněji k sobě. Jeho odhalený hrudník se setká s mým, který je díky nedávné sprše stále ještě trochu vlhký.

Hořím já i on. Třesu se a už se ani nesnažím to skrývat. Vnímám dvojité silné bušení našich srdcí.

„Nejspíš,“ zadívá se mi do očí a zuby přejede po mé puse, zlehka zkousne můj spodní ret. Jasně dává najevo, kdo tu teď bude velet. Zadržím dech v očekávání a mimoděk se k němu víc přitisknu, že blíž už si snad být ani nemůžeme.

„Hej kluci! Přidejte se k nám!“ zabuší nám kdosi na dveře. Ještě štěstí, že řve jak na lesy.

Odskočíme od sebe, jako kdyby mezi nás hodili granát. Ucítím v ústech pachuť krve, která je důsledkem toho, jak jsem mu svůj ret vytrhl z jeho zubů. Osuška mi povážlivě sjede z beder. Rychle ji upravuji zpátky do původní polohy. Jonatan ještě o několik kroků poodejde. Upírá na mě šokovaný pohled, který mu oplácím.

„Hej? Jste tu?“ nakoukne dovnitř Marek a mě normálně omývají. To bylo těsnější než můj poslední závod v běhu, kde jsem skončil druhý jen s rozdílem setin sekund.

Jako roboti otočíme hlavy k Markovi, který stojí mezi dveřmi s lahví vodky v ruce a vesele se usmívá.

„Neříkejte, že chcete jít už spát? Přijďte za námi! Bude sranda!“ pobídne nás.

Následuje pár sekund ticha. Ne opravdového, protože hudba ve vedlejším pokoji je dost hlasitá, ale my s Jonatanem nějak nemáme slov.

Snažím se uklidnit tep a hlavně nemít tak vyjevený výraz. Přijdu si, jako kdyby mě někdo v obchodě načapal při krádeži sušenky. Určitě bych se cítil stejně trapně, ačkoliv Marek nic neviděl. Ani si nechci představovat, co by se bývalo stalo, kdyby sem rovnou vpadl, aniž by předtím málem vyrazil dveře. Jak bychom to asi vysvětlovali?

Jen při té představě se mi ježí chlupy. Jsem rád, že dnes se můj zlomyslný osud, co mi dělá samé naschvály, rozhodl mě trošku šetřit.

„Jasný, oblékneme se a přijdeme. Asi vedle, viď?“ promluví hlasitě Jonatan, aby přehlušil bubny.

„Jo vedle! Nemusíte ani klepat, stejně bychom vás neslyšeli… zatím!“

Co si budeme povídat, jinou možnost než se přidat asi nemáme. V tomhle rámusu bychom těžko usínali. A vracet se k předešlé činnosti nás nenapadne ani jednoho.

„To jsi udělal schválně!“ prohlásí naštvaně Amor.

„Co?“ zeptá se nevinně Osud.

„Toho kluka! Měl projít dál a ne jim zaklepat na dveře! Ty porušuješ pravidla!“

„Ale my si žádná pravidla nestanovili,“ pokrčí rameny Osud.

„Býval bych už dávno vyhrál!“

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo říkal, že má rád drama?“ baví se Osud.

Amor se postaví a přejde k nic netušícímu Mariánovi, který se obléká. Stojí na pár centimetrů od něj, ačkoliv hoch o něm nemá tušení.

„Máš pravdu jen částečně, protože nevíš, že až se políbí…, tak teprve začne to pravé drama,“ usměje se a ledabyle přejede přes Mariánova záda.

„Co to děláš?!“ děsí se Osud.

Amor mu věnuje široký úsměv a přejde k Jonatanovi, který vylezl z koupelny v černém tílku a kraťasech stejné barvy. Také mu přejede po zádech celou dlaní.

Osud jen tázavě nadzvedne obočí a složí si obě ruce pod prsy. „Co jsi to právě udělal?“ zopakuje svoji otázku a těká pohledem mezi oběma chlapci, jejichž aury získaly načervenalý nádech.

„Co by? Použil jsi svoji moc a já udělal to samé,“ pokrčí rameny Amor.

Přejede spokojeným pohledem oba hochy a pousměje se nad tím, co určitě přijde. Pomyslí si, že občas není na škodu lidem trochu pomoci. Koneckonců raději se divá na pěkně peprné problémy než na neustálé hádání, které nikam nevede.

„Dobře, dobře. Od teď se do toho nebudu míchat ani já, ani ty,“ rozhodne se Osud, který moc dobře ví, že proti Amorovi by v používání podlých technik neměl moc šancí.

„Souhlasím.“

Svou dohodu ztvrdili vzájemným stisknutím dlaní.

„Nehodláš je doufám sledovat, když se spolu náhodou… dostanou dál? U toho já totiž rozhodně asistovat nebudu!“

Amor opovržlivě ohrne ret. „Jsem bůh lásky, ne úchyl. Mám rád první polibky, ale nikdy svým hrdličkám nelezu do ložnice!“

Osud si ho nedůvěřivě přeměří. „Jen aby!“

Přešli jsme do vedlejšího pokoje, kde se nás mačkalo zhruba dvacet. Ne každý měl chuť popíjet hned v první den. Hudba hrála opravdu hlasitě. Upřímně skoro se v tom hluku nedalo pořádně mluvit. Karolína si mě našla a vyptávala se na to, co jsme po jejím odchodu s Jonatanem řešili. Neměl jsem moc náladu se s ní o něm bavit, ale stačilo pár loků vodky a už jsme se tlachali o jiných volovinách. Od filmů přes seriály a došlo i na trapné sexistické vtípky, ke kterým se nakonec přidalo i pár dalších spolužáků. Někdy v deset zavítal profesor a poprosil nás o ztlumení. Noční klid, klasika.

Marek dostal super nápad zahrát si flašku. Ten mi jen tak z hlavy nezmizí, protože krom toho, že je nejspíš dost chytrý, je to i extrovert jako poleno. Zvláštní kombinace, protože šprti obvykle bývají tišší, což se zrovna o něm říct vážně nedá.

Ale zpět k jeho nápadu. Flaška. Jo, to je sice taky klasika, ale stejně obvykle dopadá špatně.

Zvolili jsme hru na otázky. Žádné pusy. Marek totiž prohlásil, že bude lepší se poznat a líbat se můžeme jindy (a taky kluci byli ve značné převaze, což byl podle mě hlavní důvod).

Nápad celkem dobrý. Jenže, co asi tak může zajímat přiopilé mladé lidi?

Samé prasečiny. Samozřejmě.

Ale ať to neprotahuju. Usadili jsme se do kroužku. Ne všichni, protože pár lidí už to vzdalo. Jo, on to byl poměrně vyčerpávající den, takže nebylo divu. Zůstali jsme tam asi ve dvanácti lidech, z toho jen dvě holky, které asi po půlhodince našich až moc zvídavých otázek radši odešly.

Takže jsme zůstali jen v klučičí sestavě a už to mohlo jet. Všechny dotazy se týkali sexu a ženských. Beze srandy. Když jsme tohle hráli na střední ve druháku na lyžáku, tak byly všechny otázky o Wowku a Lolku (online hry, jo taky jsem jim jeden čas docela propadl). No, je vidět, že s věkem se mění priority.

Všechno šlo vcelku dobře, dokud hrdlo lahve neukázalo na Jonatana.

„Á… lamač dívčích srdcí!“ bavil se Marek.

„Cože?“ vyprskl smíchy Jony.

„Prý se líbíš Káje,“ podotkl Petr.

„Asi jo,“ pokrčil rameny Jonatan.

„A tobě se Kája nelíbí? Ona je sen každého muže,“ řekl zasněně Tadeáš.

„Jo, říká ten, co má už tři roky holku!“ rýpnul si Petr.

„No a? Podívat se můžu!“

„Hej, teď teda ta otázka. Jonatane, jaký máš typ? Svěř se nám,“ pobídl ho Marek stejně jako všechny předešlé. On to vůbec bral docela na přeskáčku, prvně se každého ptal na oblíbenou sexuální polohu a pak až na preferovaný typ (teda, když se zrovna dostal ke slovu).

A tady jen tak mimochodem nastal ten zlom. Nebo spíš… ta chvíle. Pro mě hodně trapná chvíle.

„Typ?“ promnul si Jonatan zamyšleně bradu a letmo přejel pohledem po všech přítomných včetně mě, přičemž na mně se zastavil očima o pár sekund déle než na ostatních (jako doopravdy, nebyl to žádný výplod mé přiopilé mysli).

„Podle mě jsou nejhezčí hnědovlasé typy se zelenýma očima a karamelovou pokožkou…,“ znovu po všech přejel pohledem, asi chtěl navodit nějakou dramatickou atmosféru, což jde v kruhu mladých lidí, co jsou lehce pod vlivem, docela blbě. Ovšem jemu se to fakt dařilo. Já jsem třeba přestal dýchat.

„Preferuji sportovní postavu a nepohrdnu ani zřetelně vyrýsovanými svaly.“

Ano, vůbec mě nezarazilo, že mi předtím v pokoji můj vzhled vyloženě zkritizoval, najednou to bylo to, co se mu líbí nejvíc.

„Jakože takové ty kočky z posilovny?“ vyjevil se Marek. „Těch moc není. Navíc v posteli si pak připadáš jako s chlapem.“

Kdyby chudák Marek věděl…

Jonatan se do mě zapíchl pohledem. „Ne vždycky. Divil by ses, ale některé mají vážně moc pěkně tvarované zadečky a ty bříška se štíhlým pasem… hmm,“ mlasknul si a neopomněl po mně přejet pohledem.

I přezrálé rajče by bylo míň červené. Jo. Vůbec jsem nevěděl, proč to říká. Jakože, on mě chtěl popíchnout? Ztrapnit? Jasný, sice nikdo netušil, k čemu jsem se nabídl a co se mezi námi málem stalo, ovšem mě tohle jeho skryté rýpání přišlo jako hrozná podpásovka.

Nechápal jsem, co tím sleduje. Chtěl si mě vyzkoušet? Neměl jsem tucha, ale během té chvíle, kdy mluvil, mě napadlo snad všechno možný. Od toho, že se na něj prostě vykašlu, až po to, že mu zavřu hubu jinak.

Ale nakonec jsem tam jen seděl, cucal z lahve vodky, kterou jsem ukradl vedle sedícímu Petrovi, jenž už usínal, a připravoval si výmluvu, kdyby si náhodou někdo všiml mojí úplně rudé tváře.

„Když to takhle říkáš…, tak to vůbec nezní špatně,“ zasmál se Marek.

„Ono taky není,“ pokrčil rameny Jonatan.

„Jak takové slečny balíš? Já ti snad žádnou fakt svalnatou ženskou ještě neměl,“ zajímal se Marek.

Chtěl jsem podotknout, že už nemá další otázky. Přece se klade jen jedna! Jenže mi to v tu chvíli přišlo jako zbytečné přitahování pozornosti na svoji rozpačitou osůbku. Držel jsem tedy pusu a v dlaních drtil lahev, kde už bylo skoro po dně.

„Divil by ses…, ale často je to vyloženě náhoda. Nabízejí se mi sami,“ pokrčil Jonatan se smíchem rameny.

Tak sami! Neodolal jsem a začal se smát. „Zase tak si nefandi, jo?“

Proč jsem prostě raději nedržel hubu?!

„Proč Mariáne? Vždyť ty sám to víš moc dobře!“ nedal se.

„Já?!“ vyjevil jsem se. Dodal bych, že jsem zčervenal, jenže ono už to víc nešlo.

Znáte to. Věděl jsem, že se nemluví přímo o mně. Ale byl tam stín pochybností. Napadlo mě, že si třeba všechno vymyslel (jo, dost nepravděpodobný, jasný) a rozhodl se, že to, co jsem mu nabídl v pokoji, přednese všem jako jednu z těch vtipných historek, díky kterým bych musel pak já, jako hlavní protagonista, chodit kanály.

Pak mě taky napadlo, že mi třeba tiše vyhrožuje. Bál se, abych něco neprozradil, a tak se rozhodl mě preventivně podusit, jako kdyby mu to při našem výletě po lese nestačilo.

„Ano ty,“ usmál se a udělal pauzu, při které se mi zježilo snad všechno, co mohlo. Visel jsem mu pohledem na rtech a pomalu ani nedýchal. „Už si to přece sám párkrát viděl, ne?“ dodal s takovým tím úsměvem, za kterým se skrývá spousta věcí, ale škodolibost převažuje. Ten syčák asi moc dobře věděl, co se mi honí hlavou. Hajzl!

Oči všech přítomných se stočili na mě.

Snažil jsem se mu přislíbit smrt, alespoň pomocí pohledu, když slovně by to zrovna nebylo nejvhodnější.

„Jo… no to máš recht. Na tebe jdou tyhle namakané slečny docela dost,“ odvětil jsem a rovnou si řádně přihnul z lahve.

„Hej, Majo, seš v pohodě? Nemáš horečku nebo tak něco?“ zeptal se starostlivě Marek.

A já? No já jsem samozřejmě žádnou výmluvu připravenou neměl. Prostě běžný případ, něco tajíte, a když se někdo jen trochu přiblíží odhalení (i když na několik kilometrů), už hned plašíte. Udělat z komára velblouda zvládám docela často.

„Majo má alergii na alkohol, asi. Občas po něm hrozne zrudne,“ pomohl mi Jonatan.

No pomohl… On tak rozpoutal žhavou diskuzi na téma alergie a celou řádku litujících komentářů směřovaných k mé maličkosti. Na to, že vlastně hrajeme hru, si vzpomněl až Tadeáš po několika minutách. Jonatan teda roztočil lahev a hádejte, co?

Hrdlo ukázalo na mě. Ano, vážně.

„Majo…,“ usmál se na mě. Začal jsem uvažovat nad tím, že se odeberu do pokoje s výmluvou na nevolnost.

„Co tvůj typ? Jaký máš?“

Nikdy jsem chlapa nebalil. Ani po Bořkově proškolení jsem nevěděl jak na to. Byl jsem z toho, jaké pocity mám, značně rozhozený. Nebyl jsem úplně smířený s tím, že se mi vlastně prvně v životě líbí kluk. Ba dokonce víc než líbí. Takže nebylo možné, abych použil něco podobného jako on. Navíc mi to v tu chvíli přišlo hrozně okaté.

Takže byla vůbec nějaká správná odpověď?

„Mně se líbí blondýnky s velkými prsy a dlouhýma nohama,“ odvětil jsem a sklidil tak pár souhlasných zamručení.

Jonatan si jen pohrdlivě odfrknul a pronesl něco v tom smyslu, že jsem hrozně jednoduchý.

Co čekal? Že řeknu, jak se mi líbí černovlasé typy s modrýma očima a ideálně pěknými břišáky? Ne, to jsem nemohl, ačkoliv mi hned poté, co jsem odpověděl, došlo, že bych si tím značně ulehčil situaci. Teda možná.

Na další kolo však řada nepřišla, protože Petr, který se tvářil, že spí, hodil na podlahu ukázkovou šavli. Raději jsme naši sešlost ve dvě hodiny v noci rozpustili.

Vystřelím do sedu a rozhlédnu se po pokoji. Jonatanova postel je ustlaná. Nezvonil mi budík?

Hrábnu po telefonu, který se válí na nočním stolku, a s úlevou zjistím, že je teprve půl osmé. Mám ještě půlhodinky čas, než bude snídaně.

Já měl teda sny! Zdálo se mi o Jonatanových rtech, které rejdily po celém mém těle.

S úšklebkem odhrnu deku. Spím jen v trenýrkách. Naštěstí moje šťastná dávka dávno zaschla. I tak potřebuju ranní sprchu.

Jen doufám, že jsem se při svých snech neprojevoval nějak nahlas. Nemám to ve zvyku, ale člověk nikdy neví.

Zívnu si a zamířím do koupelny. Vejdu dovnitř s napůl zavřenýma očima. Uvítal bych ještě tak tři hodiny spánku.

Do nosu mě praští lehce kořeněná, ne však pronikavá vůně. Překvapeně zaostřím před sebe a málem mi zaskočí.

„Ahoj…,“ kývne na mě Jonatan.

Nahý Jonatan, abych to upřesnil. Ne polonahý, ale úplně nahý.

„Ehm…,“ zčervenám (Vážně?! Nikdy jsi snad neviděl nahého chlapa? Čumíš vůbec někdy do zrcadla?).

„Co je?“ baví se. „Je ti blbě? Vypadáš, jak kdyby tě mělo klepnout.“

Ano, asi mě brzo trefí. Vyšlu do svých trenek němou prosbu, aby se mi můj malý kamarád nerozhodl stavět do pozoru. Podle mě mu to v noci muselo stačit.

Jen se značným sebezapřením nesjedu pohledem po celém jeho těle. Zaváhám, jak se zachovat? Odejít, nebo dělat jakoby nic? Vždyť jsme se nahatí viděli už tolikrát, ve škole před tělocvikem i po něm a někdy po tréninkách ve společných sprchách.

Musím zůstat. Není zbytí. Kdybych prostě odešel, bylo by to vyloženě podezřelé. Jonatanovi je to zjevně šumafuk.

„Asi mi to včera nějak nesedlo,“ kývnu. Ještě, že mi to lhaní jde tak dobře.

Obejdu ho a stoupnu si ke druhému umyvadlu. Jsem rozhodnutý vykonat ranní ústní hygienu bez větších trapasů a pokud možno i přemýšlení. Jonatan si pro změnu pečlivě geluje svoje vlásky.

„Co ta tvoje nabídka, pořád platí?“ zeptá se a mně málem vypadne kartáček z ruky.

Kam se poděla moje sebejistota, kterou jsem včera přímo sršel?

„Jo,“ zahuhňám a zintenzivním čištění svého chrupu.

„A chceš si to teda zkusit? Včera jsi vážně vypadal, že by ti to nebylo až tak proti srsti.“

Nepovídej!

Skloním se a vypláchnu si ústa vyloženě šnečí rychlostí. Takhle za bílého dne už mi to nepřijde jako vyloženě dobrý nápad. Nikdy jsem chlapa nelíbal, co když se mi to nebude líbit? Co když se to nebude líbit jemu?

Narovnám se a málem vyletím do stropu. „Do háje!“ ulevím si. Jonatan totiž stojí přímo vedle mě.

„No?“ pobídne mě.

„Ehm,“ ošiju se. „Jo, asi to bude lepší, ne?“ řeknu váhavě a otočím se čelem k němu.

Docela dlouho jen stojíme a on mě pozoruje. Ta vůně, která ho obestírá, k němu jde. Ještě jsem ji u něj necítil. Přirozená mužná vůně obohacená o nádech dřeva a divokosti…

Nad čím to sakra přemýšlím?

„Fajn, kašlu na to,“ zamumlá a zní, jako kdyby se vzdával nějaké neznámé síle.

Než stačím zareagovat, přitáhne si mě k sobě. Tvrdě narazím do jeho hrudi a otevřu ústa překvapením. Jeho rty jsou blízko. Dráždivě blízko.

Vnímám jeho dech a vidím, jak se mu napínají svaly na spáncích. Pevně svírá čelisti, zatíná svaly, jako kdyby se chtěl přece jen držet zpátky. A pak ten vnitřní souboj prohraje.

S rozšířenými zorničkami pozoruji, jak se jeho obličej přiblíží. Ucítím tvrdý a horký dotek jeho rtů. Kolem nás se probouzí život a doléhá k nám zvuk smíchu z vedlejšího pokoje, které doprovází i štěbetání z chodby. Jsou tu dost tenké stěny.

Nepáře se s tím, rovnou mi dovnitř vjede jazykem. Pohraje se s tím mým, spíš zakřiknutým. Laškovně se otře o patro mých úst a zase vyhledá můj jazyk.

Ale co je vůbec nejděsivější, celou dobu mi hledí do očí. Pozoruje mě a já jeho.

Ještě, že jsem necouvnul. Moje fantazie, představivost…, to se vůbec nedá srovnat se skutečností. A to mě jen líbá! V mém snu dělal i daleko oplzlejší věci. Taky je někdy poznám?

Jasně vnímám, že má převahu, a když mi přejede zuby po ústech a zkousne spodní ret, jen tak tak udržím sten.

Já nikdy nesténám! Sakriš.

Odtáhne se a na tváři se mu usadí úšklebek.

Znervózním. „Co je?“ Bylo to špatný?

„Já jen…,“ zaváhá a přejde po mé tváři pohledem, „že by to možná mohlo klapnout. Nic, tak já se obleču a napíšu Radkovi,“ a s těmi slovy odejde.

Prostě odkráčí a nechá mě tam stát jako trubku.

Nemůžu se zbavit pocitu, že chtěl říct úplně něco jiného.