Amorův omyl - Kapitola 30

Nehlasně za sebou zavřu dveře. Obejdu malý konferenční stolek s několika náčrty. Stoupnu si vedle Sáry a zahledím se na její výtvor. Čím víc toho vidím, tím víc mé obavy sílí.

Tohle je zlé. Moc zlé…

V hlavě se mi znova vynoří ta vzpomínka na moji jízdu na kole a pár dalších.

Nejprve nejsem schopný přijít na to, co to na mě můj mozek plive za staré nesmysly…, ale pak vše pochopím. Ta přehlídka různých situací dostane ostřejší rysy, stejně jako bravurně nakreslený obraz mě a Jonyho. Ba co víc, on je dokreslený. A je to zabijácky jasný obraz. Vidím všechno ve vysokém rozlišení a byl bych přísahal, že se jedná o fotku. Lesk v očích, které září z obrazu jako čtyři drahokamy. Dva modré a dva zelené. Pozadí je jednoduché s tak lehkým nádechem do růžova, až to působí jako filtr. Jeden kluk sedí a upírá pohled napůl dopředu a napůl dolů – jako kdyby se bál naplno podívat pravdě do očí. Zatímco druhý na něj upřeně kouká s tak vroucným úsměvem… zamilovaným.

Ale to pořád není to nejhorší.

Ne, nejhorší je, jaký dojem na mě celá ta malba dělá. Kolik pocitů se mi rozeběhne v těle včetně srdce, jenž se opět neopomene přihlásit o slovo. Navrch všechny ty vjemy na pozadí mojí mysli. Naše polonahá těla z obrazu skoro vystoupí. Najednou vidím, jak se Jonyho hlava pohybuje nahoru a dozadu, nahoru a dozadu – protože jsem byl v něm. Jo, skvělá doba na přemýšlení o sexu s jiným mužem.

Škubnu hlavou ve snaze všechny ty pocity zahnat. Potlačím chuť zmizet jako posledně, když jsme tu byli v naší svaté trojici. Vzpomínky tehdy přišly stějně náhle.

„Sáro…,“ vydechnu a stočím k ní zrak. Zvedne se mi žaludek z toho, jak se začnu nenávidět, když si uvědomím její upřený pohled. Vím, jak dobře v lidech čte, a zrovna teď měla přehlídku všech mých pocitů jako na dlani. Neovládal jsem se, nějak jsem se nesnažil nic skrýt. Ani ten lehký šok, ale hlavně tu čirou hrůzu z toho všeho. Jasně, nejsme v hororu, ale i tak, fakt mám prostě strach a nejhorší je, že nevím z čeho všeho.

V mozku mi naskočí další obrázek, zdánlivě naprosto nesouvisející. Najednou si vybavím nějakou holku, jíž jsem ještě před Sárou, ale po Jonym, ojel v jednom baru na záchodcích. Úplně ji vidím. Stála zády ke mně s roztaženýma rukama opřená o zeď. Jebal jsem ji a její snubní prsten s diamantem za nějakých padesát klacků se na mě škodolibě tlemil, ale mně to nevadilo, oplácel jsem mu stejný úsměv. Jen mě štvalo, jak ten obrovský nablýskaný šutr hází velký prasátka. Div mě to neoslepilo.

A jo, asi kvůli tomu prstenu? Taky budu muset jeden pořídit…, jestli teda dostanu šanci. Tuším, jak bych se přeci měl správně zachovat.

„Kolik toho víš? Nebo spíš… jak?“ zaúpím a znovu zatřesu hlavou, jako kdyby moje hlava byla koš, ze kterého vysypete odpadky do popelnice, kdykoliv je plno. Smůla, že není.

„Jak? Nejsem slepá a kolik? Nic, nevím nic, a přitom asi dost. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, Mari.“

Další obrázek zelených očí, který vystřídá brunetku. Je v tom vůbec nějaký systém nebo o co tu sakra jde? A přehlídka pokračuje. Jony, když si ze mě dělal srandu, že nás sežere medvěd. Náš školní výlet, první skoro pusa, kterou přerušil Markův vpád, druhá už opravdová. Vidím ho, jak vystupuje nahý z vody před naší chatou, když jsme si tehdy jeli pro „chladicí box“…

Rychle, hrc prc, valí se na mě obrazy jako kulky z kulometu jeden za druhým. Připadá mi to celé tak bizarní a nepatřičné. Je to jako jed. Celý on je jako jed.

A já si ho během těch pár dní znova nechal pustit do krevního oběhu. Na každý jed ale existuje i nějaká protilátka. Musí.

Přistoupím k Sáře blíž, svaly se mi napínají, paže třesou. „Nevím, co říct. Nechci se vymlouvat. Jony je skutečně osoba z mojí minulosti. Jo, miloval jsem ho. Proč jsem to neřekl rovnou? Asi jsem se bál, že z toho budou zbytečné problémy. Moje blbost, jo jsem debil.“

Sára otevře ústa k odpovědi, ale vyjde z ní jen zasípění.

„Co ode mě chceš? Jak se podle tebe mám zachovat?“ řeknu a shrnu jí z obličeje pramínek vlasů, který se stejně zase vrátí na své místo. „Potřebuješ mě teď víc než kdy dřív. Nechci se k němu vracet, je to minulost.“

„A jaký…,“ hlas jí selže. Předtím vypadala normálně, ale teď? Působí ztrhaně, líce propadlé. „A jaký to bude život, když budeš se mnou a přitom budeš milovat jeho? Miluješ ho, Mari, je jedno, jestli to je minulost nebo ne. Podívej se ještě jednou na ten obraz. Kreslila jsem, co jsem cítila, co jsem viděla. Ne jen jako obraz, ale i se všemi vašimi pocity. Tohle…,“ ukáže na plátno, „jste vy dva, a to, jak se na něj díváš, jak sedíš, jaké emoce vysíláš, to nelže. Ne jako ty sám sobě,“ dopoví třesoucím se hlasem a oči se jí zalijí slzami. „Promiň,“ zamumlá. „Ach bože, vždyť o nic nejde,“ otře si hřbety ruky obě víčka. „Neslibovali jsme si nic, chtěli jsme tomu nechat volný průběh, a že to trvalo rok…, moc se omlouvám.“

„Ty?! Za co?“

„Za tohle všechno, za to, že se to takhle semlelo.“

Zavrtím hlavou a obtočím jí jednu ruku kolem pasu, zatímco druhou položím na její pravou tvář. „Za to se nemusíš omlouvat.“ Sundám dlaň z její tváře a přesunu ji na břicho. „V minulosti jsem dělal chyby a není v mých silách nic, čím bych to dokázal změnit. Nechci ztratit svou budoucnost – ani kvůli Jonatanovi.“

Sára se mírně usměje a do rukávu utře zbloudilé slzy. „Máš rád čínské nudle?“

Vytřeštím na ni oči v nehraném úžasu. „Cože?“

Zahledí se kamsi za mě. „Před pár lety, když jsi mě ještě neznal, tak jsem byla taková kulička. Přibrala jsem půl roku před maturitou dobrých deset kilo. Nejspíš stresem. Dost pracně jsem se pak zbavovala své nadváhy. A nudle, moje závislost, mi v tom ani trochu nepomáhaly. Sport mě totiž nikdy úplně netáhnul, ale naučila jsem se běhat. Jenom ne venku, ale prostě na páse, však víš, že v pokoji pro hosty jeden je. Nebyl kam jinam dát. Ale co nevíš…, běhám na něm čtyřikrát týdně,“ rozpovídá se.

„Ehm, to jsem skutečně nevěděl…, ale proč o tom teď mluvíme?“ nechápu.

Jakože jasně, odvést řeč jinam je sice někdy vcelku dobrý tah, ale zrovna v takovýchto situacích se to podle mě zakecává velmi špatně.

„Proč? Protože taky nevíš, že jsem ve druháku na střední kamarádila s Bořkem. Jen přes postel. Dobrej půl rok. Neříkal ti to, že? Hm, myslela jsem si to. Nevzpomněla jsem si na něj celý roky, než jsem vás viděla v tom baru. Jo, občas jsem něco zaslechla, ale od našeho rozchodu jsme spolu nemluvili. Nebyl pro mě nejlepší volbou, ale tenkrát… v posteli byl úžasnej. Bylo mi s ním fakt skvěle, sice jen v leže, ale my stejně nic jinýho nedělali. Nevěděla jsem o něm vůbec nic. Představ si, že ani jeho jméno. Normálně jsem zjistila, že se jmenuje Bořek, asi až dva měsíce od našeho prvního sexu. Pak se to trošku zvrtlo. Zamilovala jsem se a víš, co je paradoxní? Nepotřebovala jsem ho k tomu ani znát. Vážně jsem o něm nic nevěděla, on o mně taky ne. Když jsem se mu vyznala, tak se mi omluvil a v podstatě nebylo co řešit. Dali jsme si „pauzu“, rozuměj konec. V jeden moment láska jako trám a v druhém vystřízlivění. Stačilo mi pár dní k tomu, abych si uvědomila, že jsem se spletla. Nemilovala jsem ho, jen jsem si to prostě myslela. Bylo mi s ním dobře v posteli, smála jsem se s ním a navrch byl strašně hezký, ne tím klasickým způsobem, ale měl charisma. Nebo spíš stále má, je furt stejný. V tom baru jsem ho viděla po dobrých čtyřech letech poprvé, a víš co?“ zeptá se mě vážně. Vzmůžu se jen na zavrtění hlavy. Kam tím směřuje? Nebo mi jako chce teď najednou říct, že chce Bořka a mě ne, ačkoliv před pár dny mi tvrdila, jak moc mě miluje?

„Nic,“ rozesměje se. „V tom to je, Mari, viděla jsem ho a nic se nedělo. Jo, vybavila jsem si ihned naše postelové avantýry, jenomže žádný bušení srdce ani stav melancholie nebo něco podobného. Prostě vůbec to se mnou nehnulo. Jen příjemné vzpomínky, některé k pousmání. Ale když by to tehdy na střední byla fakt pravá láska, asi bych se bývala v tom baru pomalu složila k zemi. Nejspíš bych neskončila s tebou. Ne, podle mě bych nevěděla co dělat. Jo, srdce bych měla až v krku. Ale víš co? Pokud bych zjistila, že to pořád trvá a viděla bych sebemenší šanci na to ho dostat zpět, neváhala bych, ať by po mém boku stál kdokoliv. Vážím si lásky, Mari. A ty bys měl taky. Žiješ jen jednou, a teď to bude znít jako šílený klišé, ale neměl bys promarnit ani vteřinu. Říkal jsi, že nechceš ztratit budoucnost, ale právě se o to všemi způsoby snažíš. A proto, Mari…, končíme. Nebudu s tebou marnit už ani sekundu,“ pronese vesele, byť oči má stále smutné. Musí být šíleně těžký se usmívat, když ve skutečnosti chcete brečet.

„Cože?!“ vyjevím se. „Jak jako končíme?“ děsím se.

„Chci se s tebou rozejít, Mariáne. Ne jen kvůli tomu, že máš rád někoho jiného, ale taky kvůli sobě. Teď tě možná miluju, ale co když je to stejný jako tenkrát s Bořkem? Ve finále se známe stejně, jako se neznáme. Je spousty věcí, které o sobě navzájem nevíme a ani nemáme snahu je zjišťovat. Proč? Občas jsem nad tím přemýšlela a v ten den, kdy jsem tady stála a pozorovala vaši plejádu emocí, uvědomila jsem si to. Oba jsme vzájemně hledali lásku, a tak jsme si ji poskytli. Zamilovali se do sebe, jedno jestli doopravdy, nebo jsme jen oblbli vlastní mozky. Ale teď je na čase už s těmi náplastmi skončit a zajít si pro pořádný lék. Já ho asi ještě chvíli budu hledat, ale ty ho můžeš mít hned. Tak neváhej a běž si pro něj.“

Zírám na ni dobrou minutu, než mi v hlavě konečně dojde veškerý obsah toho jejího monologu.

Konec. Doopravdy?

„Ale co… to malé?“

„Co by? Ještě chvíli si u mě pobude a ty seš jeho otec, tak doufám, že se taky budeš starat. Domluvíme se co a jak, zatím to nechvátá. Dej mi pár dní na vstřebání, jasný? Původně jsem myslela, že tě budu u sebe potřebovat dýl, ale čím víc se na tebe dívám, tím raději bych byla, abys byl už pryč. Nic ve zlém, ale jsou věci, nad kterými se člověk rád zamyslí sám…,“ pročísne si rukou vlasy. „Jdu se učesat. Jít spát s vlhkými vlasy nebyl nejlepší nápad. Vůbec jim to neprospívá.“ Obejde mě, ale zarazí se. „Jo a ten obraz si prosím vezmi s sebou. Ber to jako dárek, třeba do nového startu,“ mrkne na mě.

„Kdy jsi ho stačila dokončit?“ otočím se. Během té sekundové pauzy stačila dojít až ke dveřím.

„Když jste oba odešli. Byl to na mě moc silný vjem, musela jsem to dodělat,“ odvětí zády ke mně. „Tak zatím, Mari.“

Zabouchne za sebou dveře dřív, než se vůbec stačím nadechnout, takže mé lehce zmatené a šokované: „Zatím,“ zazní do prázdného ateliéru.

Udělá se mi zle, a tak zamířím k pohovce, na kterou se svalím.

Přehrávám si její slova v hlavě. Ona a Bořek? Fajn, to bych ještě asi zvládnul. Je to minulost, že. Jenomže rozchod? Ani mi nedala šanci se jakkoliv hájit! Jedna moje část chtěla všechno vymazat, zahrabat celou tu věc s Jonatanem do šuplíku a zamknout na tisíc západů. Do toho velkého šuplíku s bezpečným zámkem, kam jsem nepříjemné věci ukládal celé roky. Ale jak je vidno, tohle už není třeba. Nemám to zapotřebí, a když bych dokázal být sám k sobě upřímnější, byl bych si to uvědomil už dříve.

Místo toho jsem, jak je ostatně mým zvykem, dopustil, aby to nejdřív zašlo, jak nejdál může, a teprve teď jsem schopen uznat, že to nebyl ten nejlepší nápad. Proč jsem pořád takový? Prej chytrý a zkušený, starší. Hm, možná někdy, ale ve finále se chovám podle stále stejného vzorce. Prostě idiot už od malička. Boj mezi rozumným Mariánem a vyděšeným, nejistým vnitřním Mariánem, co raději volí cestu nejmírnějšího odporu, je stejně starý jako já sám. Však je to logický, proč všechno řešit hned, když si můžeme hezky počkat, nechat to kvasit a hnít, dokud se z toho nevyvine pěkná dramatická estráda hodná venezuelské telenovely? Jinak by ten život asi byl nudný. Pche.

Po chvíli se rozhodnu více netrčet v bytě, kde jsem právě nezvaným hostem, a čapnu pod levé křídlo obraz. Preventivně přes něj přehodím ten bílý potah, jenž vrátím, až bude příležitost. Zamířím přes místnost pryč a v chodbě se na chvíli zastavím. Zaposlouchám se do ticha bytu. Sára určitě brečí. Vím to… a nemůžu s tím už nic udělat.

Povedlo se jí do mě zasít semínko pochybností. Vlastně hned několik.

Když usednu za volant, rozezvoní se mi telefon.

Nejspíš nemusím hádat, kdo volá. Jen nevím, jestli to teď chci zvedat.

Ne, nechci.