Amorův omyl - Kapitola 13

Nevěřil bych, že se o placení budu hádat.

„Prostě to zaplatím já.“

„Nechápu, proč? Zaplatím si to,“ nesouhlasím.

Když se nás číšník prozíravě zeptal, jestli budeme platit dohromady nebo zvlášť, nemohli jsme se shodnout. Dal nám tedy čas na rozmyšlenou. Chytrý muž.

„Jak už jsem ti říkal asi třikrát, ber to jako kompenzaci,“ protočí oči.

„Za co? Za riskování mého života? Za narážky, které měl tvůj bratr? Tak to si, hochu, vyberu jinak,“ ušklíbnu se.

„Ano? V naturáliích?“ zašklebí se jízlivě.

„Jasně, až pojedeš domů, vezmeš mi tam pytel brambor, nějakou tu domácí zeleninu a budeme si kvit,“ odpovím stejným tónem.

Mě by zajímalo, jak se nám vždycky podaří z relativně přátelské atmosféry vykouzlit tíživou téměř až hádavou?

„Bohužel, Majo, nemůžeš mít vždy všechno, co chceš.“

„Oh, zase tolik toho nechci. Jsem extrémně štědrý člověk.“

„Ano? A co tedy chceš, ty charito? Pytel brambor? Skutečně? Anebo třeba nový dům a auto?“

Auto už mám. Stojí zaparkované v garáži a v pátek ho provětrám, neboť jsem slíbil, že se stavím na víkend doma.

„A co takhle tebe?“ usměji se.

Oči mu překypují pobavením. „Nejsem na prodej, Majo. A rozhodně už se nikdy znovu nestanu hračkou heterosexuálního muže, a tebe už vůbec ne.“

„Říká můj kamarád s výhodami…,“ zasměji se.

Namíří na mě ukazováček. „Přesně tak, kamarád, ne hračka. Kamarád s tebou nemusí jít ven pokaždé, kdy si usmyslíš. Nemusí ani dělat, co chceš, aby dělal. Nemusí nic.“

„Fajn, ale to už jsme úplně někde jinde. Co to placení?“ zeptám se, rozhodnut vrátit se k původnímu tématu, než se tu pohádáme.

„Co takhle, že dneska tu večeři zatáhnu já a příště ty?“

„Aháá, takže bude nějaké příště?“ rozzářím se jako sluníčko.

„Ale jistěže, předpokládám, že se uvidíme častěji než doposud. Určitě se naskytne mnoho příležitostí,“ řekne přehnaně sladkým tónem.

„Ano, to máš pravdu,“ přikývnu.

Číšník, jako kdyby měl někde štěnici, se akorát zjeví na prahu salónku, který stále zeje prázdnotou, když nepočítám nás dva. Jonatan vytáhne koženou peněženku s logem Jacka Danielse a se širokým úsměvem nechá dýško skoro sto korun. Nijak to nekomentuji. Nejspíš mu opravdu chutnalo. Nebo se třeba chtěl vytáhnout? Pochybuji, myslím si, že mě neřadí mezi zlatokopy (nic proti pracovníkům v dolech).

Vyjdeme ven na úzkou ulici, která je obsypaná popelnicemi. Zítra asi jezdí popeláři. Cesta k našemu bytu není nijak daleko. Zhruba deset minut cesty.

Ještě se stavím do večerky pro něco na snídani, čehož využije i Jonatan. Povídáme si opět o seriálech a zabrousíme i k filmům. Máme dost podobný vkus. Dokonce se domluvíme, že až někdy bude čas, shlédneme celého Pána prstenů najednou. Koneckonců ten obrovský televizor na bytě vyloženě volá, aby se na něj někdo díval.

Nicméně naše rozjařené tlachání pomalu upadá. Nazval bych to přímou úměrou – čím blíže jsme ke dveřím našeho obydlí, tím méně mluvíme a smějeme se.

Oba samozřejmě víme, co nejspíš přijde. Teda možná…

Přímo před dveřmi nastane zmatená situace spojená s klíči, protože Jony je nemá vůbec a já ty své nemohu nikde vyštrachat. Na chvíli mě napadne, že jsem je snad zapomněl v té restauraci, jelikož naposled ležely na červeně prostřeném stole. Jony má však bystré oči a všimne si vydutější kapsy na mém pozadí (je vidět, kam mi kouká).

Odemknu s lehce třesoucí se rukou. Nervozita se mě zmocňuje čím dál víc. Vejdeme dovnitř a oba současně sáhneme po vypínači, který se nachází tak dva metry od dveří. Naše prsty se překryjí, ustrneme a současně rozsvítíme. Ucítím jeho dech, kterým mi ovívá zátylek. Přejedu si zuby po spodním rtu ve snaze skrýt nervózní a rozpačitý úsměv. Bojím se, že by mi mohl zůstat. Hluboce se nadechnu a stáhnu své prsty z vypínače, abych se mohl otočit čelem k němu. Hodnou chvíli stojíme bokem ke vchodu a vpíjíme se do sebe pohledem. Lehce nakloní hlavu na stranu a pomalu složí doposud nataženou paži podél těla.

„Přijmi moji omluvu za způsobené trable a to lhaní,“ usměje se svůdně. Vezme mě za ruku a přetočí ji dlaní vzhůru.

Překvapeně zalapám po dechu. Co chce dělat?

Tep mi vyletí tak vysoko, že měřit mi ho, nezadám si s amatérem, co utíká před zabijáky už pátým kilometrem.

S pohledem upřeným do mých vykulených kukadel mi vtiskne horký polibek na zápěstí. Navzdory tomu, jak mi to přijde zvláštní, ucítím jemné chvění, které se rozvibruje celou mou paží a putuje dál, stejně jako jeho ústa, jenž pomalu sune po dlani, zatímco špičkou svého jazyka klouže po znenadání citlivé pokožce. Odolávám chuti se mu vyškubnout. Štvou mě ty brnivé pocity, které mi způsobuje tímto jednoduchým stimulem.

Malinko se odtáhne a koutky úst mu vyjedou v šibalském úsměvu, těsně předtím než vcucne můj prostředníček mezi rty a začne ho sát, jako kdyby to nebyl prst, ale nějaké jahodové lízátko. Zaregistruji podivný tlak v podbřišku, který se postupně rozlévá stále níž.

Takže mě vzrušuje cucání prstu?! Jasně, to možná přijde erotické více lidem, ale je pravda, že mně tenhle způsob svádění nikdy nic neříkal. Proto je pro mě tohle zjištění poněkud překvapivé.

Ani jeden z nás nevnímá rachot za dveřmi, takže jejich rázné zabouchnutí z nás udělá šokovaně strnulé sousoší. Oba stočíme zrak ke vchodu, ve kterém stojí Bořek, jenž právě hledí do mobilního telefonu.

Jsme k němu bokem a jaksi zastaveni v čase, neboť můj prst má Jony stále v pusince a ruku obtočenou kolem mého zápěstí.

„Čus kluci, představte si, že jsem jel do Prahy úplně zbytečně…,“ pohlédne na nás a zaraženě zmlkne.

Následuje pár sekund trapného (alespoň pro mě) ticha, které ruší snad jen naše dýchání a mé bušení srdce, jenž určitě slyším jen já. Naštěstí.

Hlavou se mi prožene představa, jak tohle asi jako sakra musí vypadat? Přijde si domů a mezi dveřmi najde dva své spolubydlící, z nichž jeden cucá prst toho druhého…, kdybychom alespoň stáli zády! Jenomže takhle nás má jako na dlani.

Zabte mě! A zakopejte k protinožcům!

„Ehm…,“ opatrně vyprostím svůj prst z Jonatanových úst. Jsem rád, že mi ho ze samého šoku, jenž se mu odráží ve tváři, neukousl. Nejspíš by mi ho zvládli v nemocnici přišít zpátky, ale jak by se to vysvětlovalo…, ona stačí tahle patová situace. „Jen… tohle vůbec není tak, jak to vypadá,“ řeknu to největší klišé na světě.

Nějak mě nenapadá, co jiného by to jakože mohlo být?

Kdybych měl v kuchyni rozdělané těsto na buchtu (nikdy jsem nepekl…), tak třeba řeknu, že jsem mu dával jen ochutnat (už to by znělo dost divně, ale pořád docela… přijatelně). Nebo bych taky mohl říct, že jsem se říznul a Jony si zahrál na pejska, který mi chce olízat rány.

„Není to, tak jak to vypadá,“ přikývne Jony, ale tváří se jako někdo, koho právě přistihli při pokusu o vykrádaní bankomatu.

Vybavím si dvě slůvka, která jeden čas kolovala internetem i mezi lidmi: tak určitě!

Bořek se zasměje a mávne nad tím rukou. „Jo, jasně. V klídku, úplně to chápu. Taky se dost často ocitnu v situacích, které nemají vždycky jen to první vysvětlení, které tě automaticky napadne. Ale co jsem chtěl říct, představte si, že jsem jel celou tu cestu, abych zjistil, že té slepici domu přijel manžel. Manžel! Teda, věděl jsem, že ho má, ale měl být někde v Ženevě! Chápete to? To je jak z nějakého vtípku o nevěrách! Bože!“ uleví si a začne se zouvat.

Střelíme po sobě překvapenými pohledy. Vážně nám to projde tak snadno? Nezajímá ho, jaký teda jiný důvod mohl vést Jonyho k žužlání mého prostředníčku?

Ne.

Bořek se rozpovídá o svém nevyvedeném dostaveníčku a během toho nám nabídne kávu. Zamíříme za ním do kuchyně, kde se usadíme k jídelnímu stolu. Bořek povídá, my posloucháme a k tomu po sobě házíme výmluvnými pohledy. Výjimečně asi vím, co si Jony myslí: kazišuk!

„… takže tak pánové, pokud si někdy nabrnknete na sex vdanou ženskou, tak rozhodně nesmí bydlet tak daleko! A pozor na peníze!“ dokončí svůj monolog o nevydařené cestě.

Oba souhlasně zamručíme a zuřivě přikyvujeme.

Měl docela štěstí. Manžel je zastihl v situaci, která se dala dobře uhrát, neboť mladá paní se ve volném čase věnuje doučování angličtiny a němčiny. Seděli zrovna v kuchyni a pili kávu. Naštěstí si mysleli, že před sebou mají dva dny, které můžou strávit souložením, takže nevletěli do postele hned. V tom se objevil vysoký snědý muž, kterého Bořek identifikoval jako manžela, neboť měl tu čest vidět fotku. Navíc jazykové učebnice měla ženuška prozíravě položené na stole, což jim taky přišlo vhod. Takže si Bořek zahrál na studenta. Vrazil dámě čtyři kila, poděkoval za super hodinu a odešel.

Nejsem si jistý, co ho štvalo víc. Jestli to, že si nevrznul, nebo to, že zbytečně vyhodil čtyři stovky. Bral bych to pozitivně – zachránil jimi manželství, které se asi beztak rozpadne, jestli si hledá milence už po roce, co spolu šťastně žijí pod jednou střechou. Jí je dvacet tři a jemu ke třiceti. Podle mě dost mladí. Hlavně slečna. Vždycky jsem tvrdil, že v dnešní době je lepší se brát až v pozdějším věku. Tady vidíte proč.

„Jinak Bořku, tohle je Jonatan Nigl,“ natáhnu ke jmenovanému paži a snažím se nevybuchnout v hlasitý smích.

Jonatan tázavě nadzvedne obočí. „Díky za představení, ale to on už určitě ví.“

„Kdepak, říkal mi, že přijde Janek Fígl,“ rozesměji se tak hlasitě, že dobré dvě minuty nemůžou mluvit. Neslyšeli by se.

„Sorry, no. Nějak se mi to popletlo, ale neboj. Teď už si to určitě budu pamatovat,“ pokrčí rameny Bořek.

Jony si ho přeměřím pohledem, kterým se díváte na lidi s mentální poruchou, což u mě opět vyvolá další vlnu smíchu.

„A vy se vlastně znáte odkud? Nebo jste se tak rychle skamarádili? Tam na chodbě jste nepůsobili zrovna jako cizinci,“ zajímá se bezelstně Bořek a položí před nás dva červené hrníčky s nápisem Nescafé, ze kterých se kouří.

Tuto otázku jsem očekával už dřív, nicméně chápu, že Bořek měl své myšlenky jinde.

Přitáhnu si hrnek horké tekutiny k sobě, stejně tak i cukřenku a řádně si osladím život rovnou třemi lžičkami.

„Ze školy,“ odvětí stroze Jony, který si kávu neosladí, ale doplní dvěma pidi smetánkami. Vycítím změnu v atmosféře. „A mimochodem, často spíš s lidmi, co jsou zadaní?“ zeptá se Bořka a mně neujde jeho lehce podrážděný tón.

Přejedu pohledem po jeho tváři. Má rty stažené v úzké lince a v očích doslova roj blesků, když si však Bořek přisedne k nám, všimnu si, že se nedivá na něj, ale spíš skrze něj. Určitě se v hlavě probírá svými špatnými zkušenostmi. Původně jsem myslel, že se ptá, protože chce předejít výslechu o prstě, který se ocitl mezi jeho rty.

„Jsem nezadaný a užívám si, nijak mě netrápí, jestli můj protějšek někoho má, či ne,“ pokrčí rameny Bořek.

Hádám, že špatná odpověď…

„Aha,“ ušklíbne se Jony. „Takže jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, jak se asi cítí jejich partneři, když se zrovna rozhodneš si užívat s někým, kdo je zadaný,“ řekne a zapíchne Bořka pohledem. Pozoruji jeho tepající žílu na spánku i cukající svaly ve tváři.

Bořek odloží telefon, se kterým je, zdá se, skoro srostlý a nechápavě se na něj zadívá. „Ne, proč bych měl? Já přece nikoho nepodvádím. A že oni jo? Jejich volba.“

Něco na tom bude, ale říkat tohle zrovna Jonymu asi není nejlepší nápad. Ne, když má zrovna takovouhle náhlou změnu nálady. V jeho chování se ještě nestačím orientovat. Mění se rychleji než počasí.

„Jak jinak,“ trhne rameny Jony. Odsune hrneček kávy a pohlédne ze mě na Bořka. „Jsem unavený, strávil jsem skoro pět hodin v autě. Půjdu se umýt a spát. Díky za kávu,“ vstane a bez dalšího slova opustí kuchyň.

Odolám chuti za ním vyběhnout. Vím moc dobře, jaký dovede být, když se naštve. Nerad bych si to s ním rozházel. Už jenom díky tomu, že na Bořkovo chování nekoukám skrze prsty, protože vím, jak to dneska chodí. Částečně má pravdu. On přeci nikoho nemá, a pokud ten, s kým spí, ano, není to přece jeho problém. Ovšem chápu i Jonatanův úhel pohledu. Rozumím mu. Možná je to těmi pocity, které k němu chovám. Určitě ano, nebýval jsem nikdy zrovna empatik.

„Nejspíš mě nebude mít rád, co?“ promluví Bořek a s lehce nadzvednutým obočím se na mě zadívá.

Dopřeji si pár sekund na přemýšlení. Uchopím ouško hrnečku a usrknu kávy. „Neházel bych flintu do žita tak brzy,“ zvolím neutrální odpověď, protože správnou neznám. Netroufám si ji hádat.

Jonyho jsem po zbytek večera nepotkal, a to jsem se schválně píchnul k televizi.

Bořek si své nevydařené sexuální uspokojení vykompenzoval. Přivedl si takovou menší prsatou blondýnku, se kterou se zavřel ve svém pokoji. Měli tak naspěch, že se neobtěžovali ani pozdravit.

Někdy po desáté hodině mi to nedalo a zaklepal jsem na Jonyho dveře. Sice mi otevřel, ale nevypadal jako někdo, kdo by chtěl společnost a svým slovem (vypadni…) mi to i potvrdil. Nepokoušel jsem se na něj jít s průpovídkami typu: když mi to povíš, uleví se ti. Dokonce jsem se ani neurazil. Bral jsem to jako náhlé zatmění nepříjemnými vzpomínkami, které ho nutí jednat trošku drsněji.

Místo toho jsem se vysprchoval a šel spát s myšlenkami na to, jak se s Jonatanem sblížit více, protože se mi stále odmítal úplně otevřít. Bylo mi jasné, že něco takového nejde hned. Ovšem, znáte to, když je člověk nedočkavý, často může svým jednáním způsobit víc chyb jak užitku. Chtěl jsem se tomu vyvarovat. Netlačit zbytečně na pilu. Koneckonců spolubydlení mi opravdu hrálo do karet. Až tak moc, že jsem jen z té představy, jaké možnosti se mi Jonyho přítomností ve stejném bytě otevírají, málem skákal radostí do stropu.

Následující dny jsme ve škole s Jonym táhli za jeden provaz. Dostali jsme úkoly v podobě různých prezentací snad z každého předmětu. Samozřejmě někde ještě i seminární práce. Některé věci se měli dělat ve dvojicích a jiné jen jednotlivě. Na sociologii ve čtveřici, čehož okamžitě využila Kája s Markem, kteří se po seznamováku stali dobrými přáteli (prý… jen přáteli) a připojili se k nám. Naštěstí nás netlačil čas, protože termíny odevzdání seminárek byly až ke konci semestru. U prezentací jsme si s Jonym vybrali pokaždé až to nejzazší datum.

Bylo to hrozně fajn, když jsme pro jednou nebyli jen ti, co se nesnášejí. Hádali jsme se sice stále, ale už ne tím způsobem jako dřív. Marek to vystihl asi nejlépe, chudák ani nevěděl, proč se kvůli tomu na něj Jony tak naštval. Řekl totiž něco v tom smyslu, že se škádlíme jako milenci. Myslel to čistě z legrace. Bohužel Jony si tyto narážky bral k srdci víc, než je zdrávo.

O mně tvrdil, že jsem cholerický. A co on? Funguje jako nášlapná mina!

S Bořkem, který byl doma na můj vkus až moc často, se normálně bavil. Už v úterý se choval, jako kdyby se nic nestalo.

Na naše benefity nezbyl čas a ani prostor. Respektive, prostor by být mohl, ovšem z Jonatanova chování jsem vytušil, že se zatím nikam dál posouvat nehodlá.

Ono ani nebylo až tak divu, protože v úterý Bořek opustil náš byt kolem páté hodiny. Atmosféra na gauči po jeho odchodě rázem zhoustla. Ne na dlouho. Sotva, co jsme se na sebe vrhli, zase bouchly vchodové dveře a náš milý spolubydlící se vrátil s plnou igelitovou taškou jídla, kterou mu nakoupila a přinesla jakási jeho „kamarádka“. Dost jsme s Jonym zírali, že mu nakupují jiní lidé. Prý to není zadarmo. Bořek nesnáší nakupování a hlavně byl v časovém presu. Takže si v těchto dnech prý raději napíše seznam, co chce, a za to, že mu to někdo koupí, si prostě zaplatí.

Byla mi podezřelá jeho přítomnost v bytě. Konkrétně v kuchyni, kde trávil od pondělí až do čtvrtka celé dny před počítačem. A to opravdu skoro durch. K mému čirému údivu jsem zjistil, že ten kluk je programátor. Dělá něco pro Google a vždycky ke konci měsíce dohání resty. Má za hodinu práce to, co jiní za půl dne. Což i docela vysvětluje jeho herní pc sestavu, notebook v ceně ojetého bavoráku a taky byt, který je jeho a ne nějakého pronajímatele, jak jsme se s Jonym mylně domnívali. Studium zvládá zjevně taky. Dokonce rovnou ČVUT, z čehož mi spadla brada na zem. Nějak jsem nechápal, kde se to v tom klukovi, co si nedovede zapamatovat jedno jméno, téměř pořád někde popíjí, jeho sexuální apetit je na hranici únosnosti, bere taková inteligence. Usoudil jsem, že osud je dost nespravedlivý.

Nicméně od úterní líbačky na gauči se Jony vyhýbal jakýmkoliv fyzickým projevům blízkosti či náklonosti. Začal jsem mít strach o svou pravou ruku. Naštěstí můj psychický stav na tom byl poměrně dobře, protože i když nedošlo k žádným prasečinkám, náš vztah se s každým dnem viditelně upgradoval. Jony měl pravdu, člověk prostě nemůže mít všechno. Ledy se vždycky musí prvně prolomit (a u toho pevninského to jde fakt blbě…).

To neměnilo nic na tom, že jsem se během našich společných náhodných setkání, třeba v kuchyni, dostal několikrát do stavu podobného transu, či jak to nazvat. Nejsilnější to bylo ve středu navečer. Bořek si dělal něco na počítači a Jony sledoval zprávy. Seděl jsem v křesle a měl na něj dokonalý výhled, takže nějaké chycení babky při krádeži sýra mi bylo u zadku.

Přejížděl jsem pohledem po jeho nahém hrudníku a černých Nike teplácích. Jony totiž doma vždycky chodí polonahý. Alespoň to tvrdí. Můj osobní typ je, že mi to dělá schválně.

Jak jsem ho tak lustroval, má představivost dosáhla téměř reálných rozměrů. Doslova jsem viděl, jak mu dlaní přejíždím od hrdla až po klíční kosti. Rukou jsem polaskal obrys pevných břišních svalů. Neopomněl jsem přitom zuřivě dobývat jeho ústa jazykem. Akorát jsem ho začal líbat na krku a rukou vyhledal vydutý rozkrok, když jsem si uvědomil, že mě Jonatan upřeně pozoruje.

Rázem jsem zrudl jako rajče, u kterého to někdo přehnal s pesticidy. Preventivně jsem sáhl po dekoračním polštářku a položil si ho do klína, což odměnil hlasitým smíchem.

Bořek se posadil na pohovku. Jeho přítomnost jsem v tu chvíli vzal jako dar z nebes.

„Máš chuť na něco sladkého?“ zajímal se.

No, jeho slova už ne. Nechápavě jsem na něj pohlédl, zatímco Jony se tak zvláštně uculil.

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Jonatan prý moc sladké nemusí, tak se ptám tebe. Mám obrovskou čokoládu, ale nechci ji sežrat sám. Dáš si?“ osvětlil své skutečně neprasácké myšlenky.

Měl jsem co dělat, abych si úlevně neoddechl. Pouze jsem přikývl a Bořek hned nadšeně běžel, aby se o pár sekund později přiřítil s nějakou německou čokoládou o velikosti tak metr na metr (to přeháním…, ale byla fakt obří). Nesnědli jsme ji celou, pochybuji, že by to vůbec šlo. Jonatan si taky pár kousků zobnul. Když stud opadl, zadoufal jsem, že ho moje okázalé zírání trošku obměkčilo. Smůla. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mě nejspíš záměrně nechává dusit se ve vlastních sexuálních představách, které se vždycky tak znenadání objevily.

Ve čtvrtek jsme zašli všichni tři do koktejl baru a bavili se. Bořek původně chtěl ve středu, ale to neměl čas. Vypili jsme pár Mojito drinků, Jony i nějaký whisky drink, který by mě asi složil pod stůl. Jemu jen rozvázal ústa. Bořek nám v praxi ukázal, jak po něm holky blázní, takže po třetím koktejlu už se u stolu neukázal. Pokecali jsme s Jonym sami. Vlastně to jsou dost silné slova, protože my si museli řvát do ucha, abychom se slyšeli, ale nijak nás to netrápilo. Ujistil mě, že Martin o tom, co mezi námi je, neřekne nikomu. Prý z toho sice srandu má, ale až takový práskač není. Navzdory tomu, co předvedl, ho Jony popisoval jako ideálního bratra, který má občas sklony si lidi dobírat a štvát, ale to mu nic neubírá na jeho kouzelné a výbušné osobnosti (skutečně jsou bratři…). Zprávu, kterou posílal Monice, mi zase odmítl ukázat, i pod tím alkoholovým opojením a mé ruce šmátralky pokaždé shodil. Byl jsem celý týden frustrovaný (nejen sexuálně!).

V pátek jsem po dopoledním vyučování vyrazil směr domov. Jeli jsme s Jonym společně. Nadával jsem si, že mě nenapadlo mu to navrhnout už dřív, a ne v pátek ráno, uprostřed přednášky makroekonomie, kdy jsem svůj dotaz, jestli nechce jet domů se mnou, řekl tak hlasitě, až to slyšel i samotný přednášející, což mě donutilo se trapně usmát a omluvit za vyrušení.

Věděl jsem, že pojedu do našeho rodného městečka už někdy od pondělí, kdy mi dopoledne máma po telefonu skoro hodinu vyčítala moji ignoraci. Vymlouval jsem se na nedostatek volného času a spousty nových věcí, se kterými se musím sžít. Naštěstí mě maminka vzala na milost, jelikož mým důvodům uvěřila. Ani jsem tak nelhal, spíš jsem zatajil, že tím hlavním důvodem je jeden jediný človíček, kterého sama dobře zná, a o jehož přítomnosti jsem jí prozíravě neinformoval, neboť jsem si nebyl jistý, jak bych jí schopně vysvětlil naše nenadálé ukončení studené války.

Mojí vytuněnou voňavkou jízda ubíhala jedna radost. Pouštěli jsme si přes USB kabel různé songy a většinu cesty rapovali nebo se snažili vyzpívat výšky (hvězdná pěchota hadr). Šedesát kilometrů od domova mi máma zavolala, jestli nebudu tak hodný a nestavím se na naší chatě, že prý tam s tátou zapomněli chladicí box a potřebují ho dovézt. Měli v plánu ho půjčit sousedům na dovolenou. My jsme to měli příhodně cestou a Jonymu to naštěstí nijak nevadilo.

Bohužel, mé autíčko se zhruba dva kilometry od chaty rozhodne, že už dál nepojede. Škytne, prdne a omdlí. Doslova. Motor odmítá startovat. Oba si vystoupíme a otevřeme přední kapotu, jako kdybychom tam snad měli objevit odpověď, což o to, ta tam určitě bude, ale my ji určitě nezjistíme.

„Ty vole, co teď?“ jevím se. Mé zkušenosti s auty jsou fakt na hodně nízké úrovni, i když jsem chlap. Znám značky, obsahy motorů, umím vyměnit píchlou gumu a pár dalších běžných věcí. Ovšem na motor koukám jako na Rubikovu kostku, kterou jsem jednou zkoušel skládat, ale ani po týdnu se mi to nepovedlo (samozřejmě, že jsem ji neskládal týden v kuse).

„Nevím, v autech se nevyznám. Jak daleko je ta chata?“ zeptá se.

„Asi dva kilometry,“ usoudím. Jsme na kraji lesní cesty. Přibližně třicet kilometrů od domova.

„Aha, vzhledem k tomu, že už je po šesté večer…, by asi bylo moudré dojít na chatu, přespat tam a ráno to nějak vyřešit,“ usoudí.

Mým tělem se rozleje něco jako… tsunami štěstí. Je to možné?

Ještě před chvíli jsem byl nehraně vyděšený a najednou mám úplně jiné pocity. Budeme přece sami! Po dlouhé době naprosto sami v naší chatě! Sakra!

„To je vyloženě geniální nápad,“ souhlasím nadšeně.

„Nemyslím si, že bys měl vypadat tak šťastně. Víš, že ti nejede auto?“

„A víš, že na naší chatě budeme úplně sami?“

„Samozřejmě, pochybuji, že by tě vaši poslali pro lednici, kdyby tam byli taky,“ rozesměje se.

„Neposlali mě pro lednici, ale chladicí box.“

Úplně vidím, jak se táhnu s lednicí a cpu ji do svého miniaturního kufru.

„To máš jedno, každopádně ty myslíš zase na sex. Děláš ty vůbec něco jiného? Celý týden mě svlékáš očima!“

Zabouchnu kapotu a dojdu si pro klíčky. Uzamknu vůz a otočím se k němu. „A ty to celý týden víš a nic s tím neděláš!“

Zářivě se na mě usměje. „Baví mě to, Majo. Strašně moc.“

„Škodolibý parchante!“ ulevím si a vytáhnu z kapsy mobilní telefon. Musím zavolat mámě, aby se nedivila, kde jsem.

„Ale no tak, ty toho naděláš…,“ uculí se. Věnuji mu ten nejironičtější škleb, jakého jsem schopen. Vyprskne smíchy a zamíří po cestě pryč od mé vztekem, potlačovanými pudy, nadržeností, radostí a bůhví čím vším ještě, maličkosti.

Následuji ho a rovnou vytáčím mámu (skoro doslova), která mi hovor zvedne hned po prvním zazvonění. Dobrých pět minut jí vysvětluji, co se nám stalo. Uklidňuji její nejhorší možné představy. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než jí přiznat, že mým spolujezdcem je Jony. To odvede její myšlenky úplně jinam. Diví se tomu pomalu víc jak mému maturitnímu vysvědčení, kde se skvěly čtyři dvojky a naši z toho málem udělali estrádu ve stylu: náš syn vyhrál Olympijské hry! Snažím se to nějak okecat. Naštěstí se objeví v kuchyni táta a ten mi slíbí, že ráno dorazí i se strejdou (říkám mu strejda, ale je to náš soused), který roky ve volném čase opravuje auta. Prý se na to podívá.

Zatímco se pokouším zavěsit, všimnu si Jonatana, který odbočí z lesní cesty směrem k menšímu rybníčku. Nechápavě jdu za ním.

„Kam jdeš?“ zeptám se ho, když zazní konečně to bájné slůvko: ahoj, hlavně si na sebe dávejte pozor a máma zavěsí. Ano, dva dospělí, dost velcí kluci, můžou přece být v lese znásilněni! Ne, kecám, její obavy chápu, co když to tu třeba podpálíme?

„Vykoupu se, jdeš taky?“ otočí se ke mně.

Nebo se utopíme… umrzneme zimou…

„Cože?! V žádném případě, to bude úplně ledový!“ zavrtím hlavou.

Pokrčí rameny. Dojde až ke břehu a svlékne se rychlostí světla. Zůstanu na něj tupě civět. Nebo spíš na jeho nahé pozadí, které rozpohybuje a bez větších průtahů vleze do vody. Je mi zima i za něj, ačkoliv on se nijak neosvěžuje, když má vodu zhruba u stehen, rovnou se celý ponoří a udělá prvních pár temp.

Stojím na břehu a pozoruji, jak se rochní.

„Vážně nejdeš?!“ zvolá asi z půlky rybníka.

„Ani omylem!“ odpovím.

Bytostně nesnáším studenou vodu. On je prostě blázen!

Otočí se a zamíří zpátky ke mně. Několik metrů od kraje mi zamává a zmizí pod hladinou.

Vynoří se z vody, akorát ve chvíli, kdy mám v plánu skočit za ním. Měl jsem strach, že se vážně utopil. Takhle dlouho pod hladinou bych asi nevydržel. Byl tam dobré čtyři minuty.

Nezakrývá ho žádný kousek látky. Vlhké tělo se leskne v odrazu slunečních paprsků. Na pozadí lesa vypadá jako bůh. Přemýšlím nad tím, jestli by takhle dokonale vypadal třeba i Poseidon? Zbytečné úvahy. Není bůh, je to „jen“ Jonatan.

Jak se vynořuje a přibližuje, postupně mi odhaluje krásy svého těla. Zastaví se až přede mnou s rozkročenými nohami. Stojí na zelené trávě, celý posetý kapkami určitě studené vody. Ironií je, že z něj sálá teplo. A mimo jiné i vůně, ne jen ta, kterou na něm zanechala rybniční říše, ale i mužná, řekl bych… živočišná. Možná vzrušující? Právě teď, určitě.

Zírám na něj, jako kdybych ho viděl poprvé. Přejíždím očima po lesknoucím se těle a nahlas polknu v momentě, kdy si všimnu, že jeho prokrvený penis trčí do prostoru. Stačilo by vztáhnout ruku a mohl bych se ho klidně dotknout.

Jenomže to nejde. Jsem paralyzován. Vzmůžu se jen na užaslé civění. Upírá na mě svá zelená uhrančivá kukadla. Mně běhá po zádech mráz a krev se nemůže rozhodnout, kam se nahrne nejdřív. Nemoudře začne hlavou. Cítím horkost svých tváří, stejně intenzivně, jako jeho planoucí pohled.

Zruší mezeru mezi námi a přistoupí ke mně. Zastíní svým tělem slunce, které mi celou dobu svítilo do obličeje, ale nezabraňovalo mi zkoumat jeho dokonalost v samotném srdci přírody. Tak kilometr od naší chaty a kilometr od auta, které odmítá jezdit.

Obtočí mi ruce kolem pasu. Šplouchnutí vody doprovodí můj okouzlený výdech. Na pravé tváři mě zašimrají konečky jeho vlasů. Vlhkými ústy zanechává motýlí polibky podél mojí brady, která je v samém úsilí nespadnout na zem přísně zatnutá. Mé tričko i kraťasy pomalu vsakují kapičky vody, které jim dopřává jeho mokré a horké tělo. Ztopořený úd cítím na svém podbřišku. Stejně tak vnímám i vlastní rostoucí vzrušení.

Dopracuje se ke rtům, jež hladově políbí. Zprvu odmítají jeho vstup. Nemůžu se dokopat ke spolupráci. Prudkým sevřením v náručí mě téměř donutí zalapat do vzduchu. Místo nádechu se přitisknu na jeho rty, radostně se přivítám s jazykem, se kterými si začneme hrát. Ani si nevšimnu, kam všude mi pokládá ruce. Samozřejmost a smyslnost, se kterou mě připravuje o vzduch, mě nutí roztahovat nosní dírky v rychlých intervalech. Jinak bych se snad i udusil.

Odtáhne se, jen na pár sekund, přezkoumá můj pohled, který hlásí absolutní odevzdanost. Taju v jeho mokré a žhavé náruči jako kostka ledu, kterou někdo hodil do horkého kafe. Přezkoumá rty mou bradu a jemným tlakem mě přinutí zaklonit hlavu a odhalit mu hrdlo, kterému věnuje další náležitou péči. Mé ruce, které stále visí podél boků, se vydají na průzkum pevných zad, kostrče a sevřou vypracovaný vlhký zadeček. Stále je úplně mokrý. Husí kůži má naprosto všude. Tuším, že ne jen ze vzrušení. Musí mu být zima.

Datel začne znenadání klepat na strom, skoro jako kdyby nám udával rytmus. Nebo možná odpočítával čas do západu slunce, jenž se neomylně blíží k obzoru. Přestane opečovávat můj krk a pustí mě ze svého sevření. Ztráta opory v podobě jeho těla mi je osudnou. Podlomí se mi kolena a dosednu na travnatou zem, až mě píchne v kostrčí.

„Ježíš, promiň, jsi v pohodě?“ stará se s pobavenými jiskřičkami v očích.

„Jo, taky si mě mohl upozornit,“ odfrknu si a skloním hlavu, aby neviděl mé nachové tváře. Stále cítím jeho rty, i když už jsou dávno pryč.

„Nevěděl jsem, že se o mě opíráš. Obléknu se a půjdeme, ne? Je mi docela kosa,“ vysvětlí.

Tak nevěděl!

Dojde ke kupce svého oblečení a během minuty si navlékne všechny svršky.

„Je ti zima? Dobře ti tak, když máš tak hloupý nápady! Kdo by lezl do vody na podzim?“ protočím oči. Asi hodně lidí, jsou tací blázni. Bohužel patřím k milovníkům hodně teplé vody.

Uznávám, že ještě tři dny zpátky byly dost vysoké teploty, což se ve středu rapidně změnilo.

Víc mi vrtá v hlavě něco jiného. Proč to nedotáhl do konce? Nikdo tu není. Mohli jsme si přece klidně ručně vypomoct. Byl vzrušený nebo spíš stále je. Jsem na tom stejně. Měl snad v plánu něco jiného? Chtěl jen vygradovat napětí?

Bolestně si uvědomuji, že po něm toužím tak moc, až mě to skoro zbavuje racionálního uvažování.

„Neplánované akce jsou nejlepší! Náhodou, voda nebyla nijak studená,“ zasměje se a pomůže mi na nohy.

„Zjevně ne,“ přikývnu s myšlenkou na jeho zduřelý úd, se kterým vystoupil z vody. Ono, když je voda opravdu ledová, tak spíš než ztopořený penis, uvidíte povadlé, nebo ještě líp scvrklé mužství.

Rozesměje se, protože mi samozřejmě čte myšlenky.

„Teď ta vaše chata, že?“ zašeptá mi svůdně do ucha. Znovu pocítím, jak chutná nadrženost. Odolám náhlé touze uvěznit jeho tělo pod sebou a místo toho zamířím k lesní cestě, z níž jsme sešli.

„Netvař se tak smutně, den ještě nekončí,“ baví se mým nevrlým výrazem.

Uvidíme, jak dlouho mu ten smích vydrží.

Až k chatě…

„Teda, to je pěkný, asi máte i elektřinu, že?“ valí oči na naši skrovnou chatičku. Dobře, až tak skrovná není, ale nutno podotknout, že do takové parády, v jaké je teď, se dostávala téměř dvacet let. Čili celý můj život na ní táta pracoval.

„Ano, máma si potrpí na teplou vodu, splachovací záchod a další vychytávky moderní doby,“ přikývnu a vydám se zapnout pojistky, které naši obvykle vypínají, když tu nejsou.

„Takže se můžeme i vysprchovat?“

„Ne asi,“ protočím oči.

„Jsi jako osina v zadku už od rybníku!“

„Ano, takže celých deset minut,“ vypláznu na něj jazyk.

„Máš vůbec klíče?“

„To se ptáš docela pozdě, nemyslíš?“ rýpnu si. Tak mě omluvte, že se mě ten jízlivý tón stále drží.

S přehnaně dramatickým výrazem sáhnu pod jeden z okrasných kamenů a vytáhnu dva klíče.

„Tadá,“ usměji se.

Vpustím ho do malé chodbičky. Ovane mě známá vůně dřeva. Celá chata je téměř dřevěná a kompletně předělaná. Původně to byla jen taková špeluňka, ale teď je to skutečna chata s velkým CH. Dole je menší předsíň, z níž vedou dveře do obýváku s velkým krbem. Točité schody vedou do patra výš, kde jsou tři pokoje a jedna koupelna se záchodem dohromady (už jsem vysvětloval tu úchylku, že?). Vedle obýváku je větší kuchyň s provizorním sklokeramickým vařičem, varnou konvicí a dokonce i mikrovlnkou. Z té vedou prosklené dveře na terasu, kde je zimní zahrada s grilem. V létě lze skleněné boky odsunout a je z toho výborná vzdušná terasa. S těmi skly je tam totiž v parných dnech jako ve skleníku.

„Máš hlad?“ zajímám se, zatímco zamířím ke krbu. Na levé straně ve výklenku je zásoba dříví. Na římse leží několik zapalovačů a Pepo na podpálení.

Tenhle krb jsem už roztopil tolikrát, že mi to zabere chviličku.

Zásoby polotovarů ve spižírně nechybí nikdy. Nějaké ty konzervy, čínské polívky a také ty rychlokvašky od Vitany. Máma obvykle vaří, když je tu s tátou, ale ne vždy. V létě hodně grilujeme. Ovšem tato rychlá jídla jsou tu i jako pojistka, nejspíš přesně pro tyto neplánované návštěvy.

„Ani ne,“ odpoví Jony, který si prohlíží tátovu sbírku vycpaných mořských ryb.

„Tvůj táta rád rybaří, že?“

„Ano, každý rok jezdí s kamarády do Švédska. Vždycky tak na týden,“ kývnu a k třískám, které jsou pro změnu na pravé straně krbu v menším výklenku spolu s novinami, přihodím i trošku podpalu a škrtnu sirkou.

Zavřu dvířka a nechám otevřené průduchy, aby se oheň rychleji rozhořel. Moderní krby se roztápějí skoro samy.

„Můj táta zase miluje myslivost.“

„Jo, to měl rád děda. Proto taky ty posedy,“ usadím se do křesla.

Snažím se své úchylné myšlenky rozptýlit. Kdybych se na něj vrhnul hned, tak by si určitě neodpustil nějaký ten vtípek.

„Mě tohle nikdy nebavilo. Na čekané jsem s tátou byl asi třikrát. Za mě hrozná nuda,“ přizná a stoupne si přede mě zády k vzrůstajícímu ohni. Zastíní mi tak výhled na plameny, které jsem hypnotizoval.

„Mě to bavilo, nebo spíš, děda byl vtipálek a byla s ním sranda. Ale že bych to musel dělat taky, to zase ne,“ zasměji se.

Zhostí se mezi námi ticho. Slyším, jak Jonymu drkotají zuby. Jeho oblečení je ještě zvlhlé a uvnitř není dvakrát teplo. Tahle chata má v létě výhodu, že je tu vždycky přijatelně, ovšem jakmile skončí teplo, bývá tu jako v hladomorně.

„Měl by ses svléknout, máš docela mokré oblečení,“ pronesu nenuceně.

„Cože? Mám ho v podstatě suché,“ podiví se.

„Jak chceš,“ pokrčím rameny a nasadím nevzrušený úsměv. Navzdory touze, která se mě drží už od toho proklatého rybníka a vzpomínka na jeho nahé tělo ji ve mně neustále probouzí. Moje úmysly jsou nyní ale čestné. Sám mám díky němu vlhké oblečení. Oblékal se sice po delší době, co vylezl z vody, ale i tak nebyl suchý.

„Taky bych se měl svléknout, přinesu nám deky. Je jich tu hafo,“ rozhodnu se, když si vzpomenu na obsah skříně v předsíni.

„Fajn,“ kývne a otočí se čelem k ohni. Ovine si ruce kolem svých paží. Když procházím kolem něj, všimnu si, jak se lehce chvěje.

Jasně, že mu je zima. Z toho by klidně mohl zůstat pár dní ležet.

Vytáhnu ze skříně dvě teplé a chundelaté deky.

Vrátím se do obýváku a zůstanu v údivu stát na dva metry od Jonyho, který se během těch pár sekund, kdy jsem byl pryč, zbavil svého oblečení – bundy, trika, kalhot a dokonce i ponožek. Jen boxerky mu zůstaly.

„Tady… máš tu deku,“ vyhrknu a natáhnu k němu ruku rovnou s oběma dekami. Stočím pohled ke křeslu.

Proč je mi najednou tak trapně? Tváře mi žhnou studem. V rozkroku mi pro změnu tepe.

Jsme tu sami dva. Jen my dva. Nehrozí, že by sem někdo přijel nebo přišel. Nikdo nás nemůže vyrušit.

„Díky,“ odpoví, ale ani se nepohne.

Najednou mě přepadne šílený strach. Panebože, co když zjistím, že ta moje touha po něm ve skutečnosti není tak horká? Co když to celé pokazím, protože si uvědomím, že nemůžu spát s klukem? Přesněji, že se ho nemůžu dotýkat…, vzít ho do pusy anebo pečovat o jiné části jeho těla? Už jsem přece měl jeho penis v ruce… no, ale to je jen ruka. Vím, že si to představuji dost často, jenomže sen a skutečnost bývají mnohdy rozdílné.

Musím být takový vůl zrovna teď? Vždyť mi z něj všechno stojí! Sakra!

„Bojíš se? Víš, že se nemusí vůbec nic stát? Říkal jsem ti, že tě nebudu k ničemu nutit. Tak se přestaň klepat, jako kdybych tu po tobě žádal bůhví jaké oplzlé hrátky,“ promluví tichým, ale důrazným hlasem.

Zjevně jsem taky jako počasí.

Přitáhnu ruce i s dekami zpět k tělu a bezostyšně si ho prohlédnu. Strach je pěkná mrcha. Ovšem moje vzrušení je daleko větší. Zakázal bych v těchto chvílích schopnost myslet, člověk se pak zbytečně stresuje.

Zatřesu hlavou a popojdu k němu. Stanu na pár centimetrů před ním. Jednu deku odhodím stranou a druhou mu přehodím přes ramena. Sjedu dlaněmi na jeho nahý hrudník a zadívám se do jeho žárem planoucích očí. Mými žílami právě protéká láva.

Zbytečné pochybnosti.

Vím přece, co chci.

Ne?