Amorův omyl - Kapitola 20

Když na to přijde, snesu v podstatě cokoliv. Nejen to, dřív jsem patřil i k těm, co v podstatě cokoliv vylízali. Nedělalo mi problém cucat kdejakou vagínu a to klidně i s příchutí trošku zkvašených jahod (ne, až tak nechutný to nebývá). Za každou, u které jsem si parádně užil a nepřipadal si pak jako dobyvatel Babiš, co se chce zmocnit celého Česka, ale hlavně Češek, nýbrž jako Robinson Crusoe, co na pustém a neobydleném ostrově zažehl život, jsem byl rád.

Jenomže, když dostaneš překvapení ukryté v růžové krabičce se srdíčky, nikdy nevíš, co rozbalíš (a taky dlouze přemýšlíš, jestli nebude lepší vzít čáru). Mé překvapení v dárkové krabici byla nejspíš láska k Jonymu, protože se tak nějak zjevila z čista náhla. Buďme realisti, jak by se mohla objevit, aniž by jí předcházel nějaký vývoj?

Takže to byl dárek. Buď od boha, nebo od osudu, nebo třeba od toho šutru, o který jsem při své jízdě na kolem hodil salto. Teď už je to u zadku.

Co je důležitější, ať vám tu znova nelíčím věci staré půl století, když na to přijde, snesu cokoliv. Ale ta Jonyho věta… na to fakt nepřišla.

Proč musel z huby vypustit tak dlouhý hovno? Mě to teda v první chvíli doopravdy urazilo a ranilo. Ano, podle tabulek: Jakých vlastností si muži na ženách nejméně cení, bych asi spadal do kategorie mezi hysterky a citlivky, neboť ono to až tak horký nebylo. Já vím. Ale víte, co neví on?

Už mě to nebaví.

Využil jsem jeho prohlášení k tomu, abych mu dal ochutnat toho stejného ovoce jako on mně. Bohužel, to nelze, protože to, co řekl on, nejde srovnat s tím, co jsem (ne)udělal já. Bohužel. Je to, jako kdybych snědl citrón a jemu dal na oplátku trošku nedozrálý pomeranč. Furt jsem na tom hůř.

Povzdechnu si a zadívám se na modré rifle, které jsem si chtěl obléknout, abych tu nelítal jen v boxerkách, protože tepláky došly. Ale usoudím, že jejich asistence na mém těle bude vhodná až následující den. Dneska už nikam nejdu, a pokud nebudu potřebovat akutně navštívit toaletu, tak nevylezu z pokoje, dokud ráno nezakokrhá kohout.

Z chodby se ozve podezřelý cinkot, který po pár sekundách identifikuji. Jony uklízí střepy z hrnečku. Mohl by takhle přijít smést na lopatičku i to, co zbylo z mého srdce, a navrch ránu pořádně otřít kuchyňskou utěrkou, neboť by se to neobešlo bez kapičky krve.

Část mého břicha a stehna mě pálí, jako kdybych strávil půl dne opalováním na Havajské pláží v poledních hodinách, kdy je slunce nejvýše na obloze, a může tak dopřát pokožce notnou dávku vitaminu D a nevím čeho všeho ještě, plus vyšší dávku výskytu rakoviny kůže, a třešničkou na dortu ožehnutou pokožku, kterou ani nemusíte sypat grilovacím kořením, stačil by jen pouhý opalovací krém. Bohužel, ten jsem neměl. Vlastně mě ani nespálilo slunce, ale Jonyho vzteklý žár.

Ne, ani to ne.

Obyčejná horká káva, jíž si obvykle ředím mlékem, ale dnes jsem byl prozíravě debilem a na mléko se vykašlal, abych tu pak mohl stát a ve své hlavě vést sáhodlouhé monology na téma spálení kůže od slunce a od kávy. Najdi pět rozdílů.

Bolí to, to mají společné. Po kávě mi nehrozí rakovina (snad, ještě nevím, s čím za půl roku přijdou američtí vědci), to mají rozdílné. Dál spálení od sluníčka asi nemá tři stupně, jako opařeniny či popáleniny například od žehličky (zapnuté). A… nebudu hledat pět, dva stačí.

Fajn, jdu si číst.

Pohodlně se usadím na postel, natáhnu nohy před sebe. Po dlouhé době s těžkým svazkem od Daniela Browna. Moc nečtu, ale mám chuť se odpoutat od reality. Za levým ramenem mi svítí lampička, před jejímž světlem si stíním, ale nechce se mi měnit polohu. Zvládám ty písmenka přelouskávat i tak. Kupodivu se do té kriminálky s názvem Šifra mistra Leonarda opravdu začtu.

A to tak důkladně, že vytuhnu.

Vzbudí mě rány na dveře mého pokoje. V první chvíli mě napadne, že asi někde hoří, jenomže to by se ten človíček neobtěžoval s klepáním, ale rovnou naběhl dovnitř a skopnul mě z postele, což je nejrychlejší způsob na probrání (pokud nejste pod vlivem drog, nebo prostě mrtví).

Asi dobrou půlminutu civím na bíločernou věc, co mám před očima a to doopravdy blízko. Div z toho nedostanu klaustrofobii, neb si připadám stísněně. Dojde mi, že je to ta knížka, s níž jsem usnul, nejspíš abych zamezil vniku pavouku do svých rozevřených úst během spánku (schválně si zkuste někdy zjistit, co během noci sežerete za havěť, budete se divit – nikdo nemá právo prohlásit větu: nikdy jsem nesnědl mouchu, pavouka nebo třeba nevím… švába, protože snědl. V noci jo, třeba omylem, ale jo).

Do dneška si pamatuji, jak jsem se takhle probudil a zjistil, že mě něco tíží a lehtá okolo úst. Ležel jsem poklidně na zádech s hubou dokořán a foukal horký vzduch do prostoru. A hádejte, co se mi vyhřívalo na puse?

Středně velký chlupatý černý pavouk mého táty, který utekl z terária, z nějž údajně nebylo úniku (bohužel ten nechutný tvor dokázal, že nemožné není nic, pokud jste chlupatí, oškliví a máte osm nohou).

Od té doby mám opravdu hodně velký strach z pavouků. Nepřál bych tenhle šok zažít nikomu. Tehdy jsem to zvíře ze svých úst shodil, vzbudil celý barák a tátu následující den donutil se toho sklípkana (Pepíka! Chudáci všichni Pepíci) zbavit.

Pavouci totiž jdou za teplem, a to v ústech máte. Naštěstí takového sklípkana asi nevědomky nepozřete, na rozdíl od těch pidi pavoučků, jenž se tady vyskytují častěji, ty klidně přežvýknout omylem můžete. Vlastně ono i toho sklípkana jo, ale víte co, mám takové tušení, že pokud nejste medvěd, co má půlroční zimní spánek, tak to by vás rozhodně probralo stejně dobře jako vykopnutí z postele nebo obyčejný budík. Ale mezi námi, buďte v pohodě, jsou to přece proteiny, co řešíte. Asiati si nakládají kobry do alkoholu a pak to chlastají, nebo si smaží tarantule na oleji jako my tady hranolky ve friťáku…, čili sežrat v nevědomosti pavoučka je prostě v klidu.

„Co je?“ zeptám se hlasitě a sundám knížku ze své hlavy.

„Majo…,“ vpadne dovnitř Jony s výrazem někoho, kdo vám jde oznámit šílenou věc.

„Co je?“ zopakuji svou otázku a zívnu.

Jsem pomalejší, ale když si ho důkladněji prohlédnu, dojde mi, co mi na něm tak trošku nesedělo. Vypadá jako nějaký hlavní hrdina texaského masakru nasranou pravačkou, co navštívil naši republiku, aby nám tady ukázal, že jatka znamenají mimo jiné i spoustu krve, jenž má na tričku, na pravé ruce a dokonce kapičky i na obličeji. No jo, tohle vypadá podezřele.

„Koho jsi zabil?!“ vyjevím se a rovnou zvednu svůj zadek z postele, abych se mohl případně bránit. Když bude nejhůř, knokautuji ho a vypálím mu svým žhavým břichem na obličeji cejch nesmrtelného Mariána. A taky řádně nabroušeného s ostrovtipem, který se v něm zrodil přesně v momentě, kdy mu došlo, jak zbytečné je snažit se získat něčí kamenné srdce, neboť by prvně musel kontaktovat paní Medúzu, ať ho zase hezky změní na živou tkáň, pokud na to vůbec má pravomoc.

„Nikoho, ale málem Marka,“ odvětí a funí přitom, jako kdyby sem utíkal snad až z druhého konce Brna. A on přitom jen opravoval fasády, to by nemuselo být až tak náročné na dech.

Každopádně tahle jeho věta mi vykouzlí na obličeji hotový smajlík: happily ever after. Hashtag: jsem šťastný, nemusím volat medúzu, stačil Marek.

Pochybuji, že by ho chtěl zabít jen, protože je to Marek a rád hraje fotbal, stejně jako rád šuká Káju. To by už koneckonců udělal dávno. A omlouvám se za mé oblíbené slůvko šukat, ctění katolíci, snad vám doma ze zdí po letmém náhledu do mé sprosté, zvrhlé, nadržené a typicky nekřesťanské osobnosti nepadají krucifixy.

Složím si ruce pod prsy a shodím z tváře ten happily ever after výraz, abych ho nahradil jakýmsi ironickým úšklebem ve stylu: neříkal jsem to?

„A proč?“ zeptám se klidným hlasem, ačkoliv mé srdce právě tancuje hip hop.

Ve skutečnosti se těším na jeho odpověď. Bože, ale jak já se kurva těším!

Překoná tu pármetrovou vzdálenost ke mně, aby se zastavil na pomyslné cílové rovince přesně třicet čísel přede mnou. Nemám sice pravítko, ale třicet cenťáků odhadnu.

„Promiň. Vážně se ti omlouvám…, nebyl jsi to ty. Všechno mi vyslepičil. Nemohl jsem…, já tušil, že jsi to nebyl, ale nenapadlo mě…, promiň,“ koktá s pohledem upřeným někam na můj určitě krásný nos. Jo, sám se na něj rád v zrcadle dívám, je tak dokonale malý a sedí mému obličeji, jako žluté zuby s kilometrovými mezerami ošklivým lidem…, ne, to vážně obvykle nedělám, ale poté, co mi Jony uštědřil několik přímých úderů, jsem si nos kontroloval v zrcadle častěji.

„Vážně? Hm, to je hezký a co já s tím? Výpovědní lhůta vypršela, dobrou noc, Jony,“ rozhodnu se riskovat, i když nemám Royal Flush (kdo zná pravidla pokeru, tak asi tuší, kdo ne, zadejte: google.com – tam vždy najdete, co doopravdy hledáte).

Zírá na mě, jak kdybych ho majznul po hlavě pohrabáčem, přitom to byla jen slova a ještě rozhodně ne taková, ze kterých by vám hrozila zástava srdce.

„Jak to myslíš?“ zeptá se.

„Tak jak to říkám, nevěřil jsi mi. Víš, že to docela bolelo? Hrabal jsem se ti v telefonu, ano, poslal jsem si tu tvoji fotku a omylem i Radkovu. Moje blbost, promiň, že se mi líbíš, a promiň, že jsem ti narušil soukromí. Ale takový kretén, abych to pak hodil na fb, to opravdu nejsem. Bohužel, ty sis myslel, že jo. Zkraje jsem to chápal, ale časem… Jo, vážně mi to bylo líto. Stejně tak ta tvoje věta o Monice, to mě taky docela zabolelo. Ale to máš fuk, dobrou noc, Jony,“ popřeju mu jízlivě.

Několikrát zatřese hlavou, jako kdyby se z ní snažil vyklepat nějaké myšlenky, ale pochybuji, má tam určitě jen vzduchoprázdno. Haha.

„Rozumím, omlouvám se. Můžeš mi odpustit?“ překvapí mě svým upřímným pohledem a i hlasem.

Hm, takže jsem tu Royal Flush skutečně měl! Bingo!

„Jo, ale ne jen tak,“ dostanu debilní nápad. Vlastně ne, je to geniální trest! Nebo sladká pomsta?

„Aha, chceš něco…?“ zaváhá.

Znova přikývnu s myšlenkou na menší hračku, kterou jsem si s balíčky kondomů a lubrikačních gelů přivezl.

„Ano, ale to až příště. Jsem unavený, tak dobrou, Jony,“ popřeji mu dnes už asi potřetí.

Chvíli na mě ještě kouká, jako kdybych měl z huby vypustit další moudro, nebo k němu snad dojít a dát mu pusu na čelíčko, pro lepší spaní.

Samozřejmě, že bych se mu hrozně rád vrhnul do náruče, ochutnal ty jeho rtíky a prostě chápete, neměl jsem sex už dlouho a on krom toho, že mi ukradl srdce, je navrch jediným člověkem, kterého fakt urputně chci a to snad všemi svými orgány, jenž to mohou dát najevo.

Markovi zjevně ruplo v bedně svědomí, když se přiznal. Je mi to vlastně naprosto jedno, co ho k tomu vedlo. To jeho žoviální chování mě akorát vždycky mátlo. Jenomže nyní už je pravda venku, vylétla z jeho úst na světlo dne, nebo spíš na světlo z hvězd a měsíce, protože je dost hodin a venku je tma. Dostal za přiznání malý dárek v podobě zuřivých pěstí, které mu srovnávaly ty milimetrové rozdíly v levé a pravé tváři, nejspíš bude mít i pár fialových fleků jinde po těle. Tohle je během čtrnácti dní podruhé, co ho někdo zmydlil.

Těším se na Markův nový zjev, až ho ve škole potkám. Teď už mi k absolutnímu štěstí chybí jen trochu zadostiučinění. Chci chvíli Jonyho podusit, jen tak trošku, jako když někomu narvete hlavu na dvě minuty do záchodové mísy, nic horkého. Ve skutečnosti ani tak nepříjemného a ponižujícího.

Usnu po dlouhé době s úsměvem na tváři.

Ráno vstávám s takovým výzubem, že se Bořek ihned zajímá, co za mou náhlou veselostí vězí. Bohužel je v místnosti Jonatan, takže pouze pokrčím rameny.

Myslím si, že ve jménu Jonyho dobré psychiky, která ráda trpí paranoidním představami, bude nejlepší nesdělit mu, jak moc je náš spolubydlící zasvěcený.

Ovšem Bořkovi to nejspíš secvakne, neboť se ke mně Jony má jako nadržený kocour k hárající kočce. Ne, až tak okaté to není. Nicméně zcela normálně se bavíme. Můj přístup k němu je odměřený, nechci totiž hned vypadat jako uslintané děcko před výlohou cukrárny. Hodlám ho trošku podusit, to už jsem ostatně říkal, ale opakování je matkou moudrosti.

A taky ta moje lehká pomsta… raději nepřemýšlet, nebo začnu skutečně slintat jako to dítě před sladkostmi a taky se smát. Ještě je třeba pro uskutečnění mého nápadu vymyslet vhodnou příležitost.

Do školy jdeme po dlouhé době společně.

„Poslyš, ty se pořád zlobíš?“ zajímá se, když si konečně uvědomí, jak dlouho mluvil, aniž by se býval dočkal jakékoliv odezvy. Poslouchal jsem ho, jenom prostě mé reakce nebyly standardní, což mě stálo asi tolik úsilí jako udržet naštvanou dogu na vodítku, čili ani moc, ale ani málo.

„A ty se mi divíš?“ zeptám se naprdle.

„Ne, nedivím, ale na druhou stránku ty se nemůžeš divit mně, že jsem ti nevěřil. Koho by napadlo, že ti zabaví telefon a pak ti ho zase v klidu vrátí do batohu? A hlavně, on ani nevěděl, že tam tu fotku máš, byla to jen náhoda. Neměl to v plánu.“

„Jasně, to ti asi trošku kecal, podle mě tu fotku zahlédl, když jsem jí objevil já, protože v té době na mě promluvil…, sakra, to je jedno,“ odfrknu si a odvrátím hlavu.

„Majo…“

„Ne, hlavně, že se to vyřešilo. Víc už to nehodlám pitvat, chci to hodit za hlavu,“ zastavím ho a vystoupím ze šaliny.

Zbylých pár metrů ke škole překonáme v tichu.

Ve třídě je poprask kolem Marka. Sleduji, jak to v Jonatanovi vře, ale drží hubu. Nechce se mi ani trochu zabřednout do dalších šarvátek. Svědomí zapracovalo, jak mělo, i když se značným zpožděním. Marek má jedno oko tak barevné, že by klidně mohl vykládat, jak narazil do duhy a zůstaly mu z toho následky. Spodní ret má asi tak třikrát větší než Angelina Jolie, která si v alternativním vesmíru nechala napíchat do pusy pět injekcí botulotoxinu, aby dosáhla dokonalého „duck face“. Nemluvě o nose, co svítí z jeho tváře jako nějaká nevkusná červená bambule s lehkým namodralým nádechem. Naštěstí zbytek těla nevidím, neboť je oblečený, ale dojde mi jedna věc. Jony skutečně umí pěsti používat schopněji jak já. Umí se hýbat. Jeho Achillovou patou jsou snad jen emoce, které mu nejdou dobře skrývat. Prostě ho sere už jen ten pohled a já ho chápu. Taky mě to jeden čas štvalo, celý Marek, všechno i ta jeho bujará a veselá osobnost. Bohužel jsem tušil, jak svinsky se zachoval, a tak si na tu myšlenku zvykl.

Shrnuto podtrženo, můžu sofistikovaně a škrobeně konstatovat, že ten pohled na Marka je zábavný, pro mé srdce potěšující a o tom pocitu zadostiučinění nemluvě.

Posadím se do lavice a s úšklebkem poslouchám jeho vyprávění, kterak se dostal do šarvátky. Jony vykopne Leoše, co se mnou od jeho přestěhování k Petrovi seděl, a pošle ho zpátky před katedru, kde je na výsluní a má se tam prý mnohem líp než tady se mnou vzadu. Jak excelentní výmluva na to, proč chce zase sedět se mnou.

Zbytek času do přednášky jen sedí a kouká na podlahu, občas si rukou prohrábne vlasy a tepající žíla na krku prozrazuje, jak moc se drží.

„Nejraději bych to řekl všem, jen pro ten pocit, víš co,“ promluví šeptem akorát, když nám obtloustlý a připlešlý profesor rozklikne první slide prezentace. Přestanu mu počítat letokruhy na hlavě a stočím k Jonymu pohled.

„Kašli na to, přiznal se. To stačí. Ví to Kája?“

„Ne, určitě ne. Kdyby jo, asi by se k němu tak neměla, nemyslíš? Zrovna té bychom to asi říct mohli, aby věděla, co vedle sebe má za hovado.“

Král David někdy před naším letopočtem svedl ženu svého bojovníka. Málem to vylezlo na povrch, kdyby ho nenechal zabít. I přesto ho prorok Nátan dovedl k odpuštění, bohužel k tomu patřilo to, že jeho činy byly veřejné. Ovšem, naše situace není tak horká jako ta v bibli. Není třeba to Káje říkat.

„Udělal to z lásky, nebo ze zamilovanosti, nebo prostě protože byl nadržený. Jony, kašli na to, kdyby byl takový hajzl, tak se nakonec ani nepřizná. Prostě už to neřeš.“

Profesor se na nás zadívá s jasným sdělením: pokud si chcete povídat, běžte. Osobně tipuju, že v jeho hlavě zazněla i třeba peprnější verze: vy hulibrci, koukejte držet huby. Prostě něco na ten způsob. Naštěstí na čtení myšlenek nejsem specialista, stejně jako na levitaci (a spousty dalších věcí), takže jsem jeho skutečných pochodů v té chytré ekonomické palici ušetřen.

Po zbytek dne v podstatě mlčíme.

Na konci posledního semináře vyrukuje Kája s nápadem zajít hromadně do hospody. Většina lidí přislíbí účast. Včetně mě a Jonyho. Tahle situace se mi neskutečně hodí do krámu. Nemusel jsem ani složitě vymýšlet, jak to zinscenovat. Jonatan dokonce i bez mrknutí oka přijme Markovu přítomnost. Celý den po sobě házely pohledy. Nikdo jiný si toho nevšiml, jenom já věděl, že se něco změnilo. Jonyho nesnášenlivost vůči Markovi ke mně pronikala jako plíživá zima zpod dveří, protože zase nějaký idiot nezavřel na chodbě okno.

Za pár dní to bude dobrý. Jsme chlapi, pro nás je kamarád pořád kamarád, i když si vzájemně rozbijeme hubu. Dokud nepřefikne, co patří tomu druhému, tam už se i kamarádi rozcházejí. Ovšem zrovna tento čin od Marka rozhodně nehrozí.

Koukám na něj jinak. Neberu ho vyloženě jako svini, ale můj nejlepší kamarád v dohledné době rozhodně nebude. Akceptuji jeho existenci, možná s ním prohodím sem tam slovo, časem asi i víc slov, ale momentálně je to pořád čerstvý jako právě načatý selský jogurt. Počkám, až vyprchá doba trvanlivosti, nevím, kdy to bude, ale jednou určitě. Čas je přece dobrý na spousty věcí krom zrající sýrů s plísní, jenž je s každým uplynulým dnem lepší a lepší, zvládne i docela schopně gumovat vzpomínky. Ba ne, spíš je prostě obrousí jako řeka kameny na svém dně. Stanou se méně nebezpečnými, ale pořád jsou to kameny, na kterých si lze rozbít hubu, jen ne už říznout do nohy.

Po domluvě s Kájou, kdy se shodneme, že sedmá hodina bude ideální, se rozprchneme na všechny kouty Brna. Jony na basket, já na fotbal. Marek se mi omluví, ačkoliv přitom huhňá, jako kdyby měl sennou rýmu, což při velikosti jeho nosu zblízka není ani trochu podivné. Barevný monokl na pravém oku mu skoro až sluší. Neodpustím si pár jízlivých poznámek, ale omluvu přijmu. Odpouštět je přece lidské a navrch, kdo neodpouští, sám sebe poškozuje.

A já už jsem poškozený dost. Puchýř nemám ani na břiše, ani na stehně, ale ta místa, kam zavítala káva, jsou stále citlivá.

Domů dorazím kolem půl šesté s vidinou velkého půllitru vody. Ovšem Bořkův hlas z kuchyně mě zarazí hned, co se zuji.

„Teď mě dobře poslouchej. Měl jsem ten dojem, že nám to vždycky klapalo. Dívali jsme se spolu na fotbal, byla jsi skalní fanoušek mých počítačových her, často ti dovoluji jen tak se mi válet na posteli. Občas ti dávám i ty párky, co tak miluješ! Tak proč mi to děláš? Proč mi to sakra pořád děláš? Vždyť se k tobě vůbec nechovám špatně!“

Zírám na futra od kuchyně a přemýšlím, jestli po těchto Bořkových slovech raději nejít do večerky a nekoupit si pití tam.

Koho tam má, panebože?

Zvítězí však zvědavost. Vejdu dovnitř a zaraženě zírám na Bořka, který sedí na židli a naproti sobě na stole má zrzavého obrovského kocoura (nebo spíš kočku?) a máchá mu před obličejem jakýmsi hadrem, který po pár sekundách identifikuji jako tričko.

Málem se rozesměji nahlas, když vidím, jak na toho zrzouna vážně hledí. Samozřejmě, že kocour si z něj zjevně vůbec nic nedělá.

„Ahoj, co to tu nacvičuješ? A kde se tu vzala kočka?“

„Je to Amélie a je od rodičů, bohužel táta už asi půl roku frká a smrká a zjistilo se, že má na kočky alergii. Tak jsem si ji musel vzít. Jenomže mi pořád něco ochcává!“ vysvětluje a přitom Amélii propaluje výhružným pohledem. Její odpovědí je zavrtění ocasu a následně s ním začne rytmicky pleskat o desku stolu.

Amélie? Chudák kočka. Pořád lepší jak Anabel, to bych asi zavolal exorcistu. Preventivně, chápete.

„Doma tohle nedělala, nevím, co jí hvízdlo a dělá to tady!“

Hvízdlo? Asi už jen fakt, že je úplně jinde, než doposud byla zvyklá.

„A myslíš si, že na ni tvá domluva bude mít účinek?“ bavím se. Přejdu k lince, napustím sklenku vody a hltavě ji vypiju. Jsem vyprahlý jako Sahara přes den (je vyprahlá i v noci? Asi jo, ale tak já to mám z vedra, ne ze zimy).

„Ne, ale už nevím co s tím,“ vysvětlí.

„Dej ji chvíli čas, třeba si prostě jen značkuje teritorium,“ pokrčím rameny.

„Vlastně bych se vás měl asi i zeptat, jestli vám tu nevadí kočka?“

Rozhlédnu se kolem sebe. „To mi jako vykáš?“

„Ne, myslel jsem tebe i Jonyho,“ protočí oči.

„Nejsem jeho tiskový mluvčí, ale podle mě mu to vadit nebude, pokud teda nebude čůrat do oblečení i jemu, což jen tak na okraj, bude vadit i mně.“

„Neboj, dokud tohle bude dělat, nepustím ji ze svého pokoje ani na metr,“ ujistí mě.

„Chudák kočka,“ polituji ji a vylokám další sklenku.

„Co vůbec Jonatan? Všiml jsem si určité změny ve vašem vztahu, už je to ok?“

Bořek někdy mluví hrozně slušně, všimli jste si? Až se člověk zaráží, občas z něj vypadnou slova, jejichž význam ani neznám.

„Ano, Marek se přiznal… včera. Dostal na hubu, kámo, kdybys ho dneska viděl. Ten vypadal, jak kdyby mu rozbil držku samotný Rocky Balboa. Mazec.“

Dalších patnáct minut se bavíme na cizí účet. Bořek se během toho snaží kočce vysvětlit, že čůrat nemůže, rozhodně ne všude. Marně, neboť Amélie ho má na párku. Vrní, vrtí ocasem, olizuje packy a následně to vezme hezky z gruntu a rovnou si olíže i jiné části svého těla.

Holt s čtyřnohou kočkou je domluva těžká. No, s tou dvounohou mnohdy těžší a hlavně mnohem hlasitější, sprostší a často se to neobejde bez lítání talířů, skleniček, pánviček, květináčů apod.

Po vzájemném vypovídání, které doopravdy nezabere moc času, zalezu do svého pokoje a ze šuplíku vytáhnu ještě zabalenou hračku.

Je to asi tak 5 centimetrů dlouhý robertek navíc na dálkové ovládání. Má osm programů a prý je zcela tichý. Řekl bych, že na takový výlet v zadečku do hospody a zpátky… vyloženě ideální věc.

Ano, to bude má spíš sladká pomsta. A něco mi říká, že po dlouhých minutách přemlouvání na ni Jony kývne. Sice je paranoik, ale zvrhlý je víc než já.

Když uslyším bouchnutí vchodových dveří, schovám hračku pod polštář. Rozhodně za ním nemám v plánu jít, ale určitě přijde sám.

Vskutku. Trvá mu to pouhých deset minut, než zaklepe na dveře. Rychle se přemístím do křesla u počítače a cestou drapnu do rukou knížku. Nemůže mě tu přece načapat jako postávajícího a hihňajícího se idiota, co se těší na své úchylné nápady.

„No?“ zahučím.

„Majo?“ vpluje dovnitř oděn v teplácích bez trička. Pohled na rozcuchaného, bosého Jonatana s kajícným a rozpačitým výrazem je tak výjimečný a vzrušující, až mi zatrne ve slabinách.

„Co potřebuješ?“

„Může to být jako dřív?“ řekne a uhne pohledem.

Bože, taky máte rádi dušenou mrkev? Ne? Já jo.

„Aha, nevím, o čem konkrétně mluvíš?“

„O našem vztahu.“

„Och, jakém?“

„Majo! Vím, o co ti jde, a kupodivu se ti to i daří. Mluvím o přátelství…, můžeme být zase kámoši,“ vysvětlí podrážděně.

Samozřejmě, že mi ta pomlka neušla. Ale budiž, chce být jen kamarád. No, já už ne. Jenomže zase je tu vědomí toho, jak by můj návrh s chozením asi dopadl. Zrovna jeho si fakt neumím představit, jak mi vesele skočí kolem krku se slovy: budeme spolu chodit! Jupí! Ne, spíš by to bylo takhle: Jak to po mně můžeš chtít?! Stejně si za půlroku najdeš nějakou kočku a s tou mi utečeš!

Hm, tento malý zádrhel budu muset vyřešit jindy. Nyní mě čeká něco jiného.

„Jo tohle. No, proč ne, ale nebude to zadarmo. Dva týdny jsem se kvůli tobě trápil! To by chtělo odčinit, nemyslíš?“ postavím se a přejdu k posteli.

Vyvalí na mě svá kukadla v nehraném údivu. „Sex?!“

Vzrušují mě ty jeho modré oči, protože vypadají jako bazénky, rád bych do nich skočil nahý a zaplaval si.

„Ne, něco… jiného. Takový menší trest.“

„Trest?! Za to, že jsem ti nevěřil?“

Špatně volená slova.

„No fajn, tak ne trest, tak prostě můj soukromý požadavek, který mě uspokojí.“

„To zní ještě děsivěji,“ řekne upřímně.

Najednou mi to vůbec nepřipadá jako super nápad, respektive on je to skvělý nápad, vyloženě dokonale úchylný, jenomže před sebou mám Jonatana.

„Nevěřil jsi mi, navíc jsi mi řekl, že když s Monikou…,“ zarazí mě mávnutím ruky.

„Fajn, co chceš? Už jsi to včera říkal, takže jakou chceš laskavost? Mám všechny seminárky napsat sám?“

„Ne,“ odpovím a s lehkým zaváháním sáhnu pod polštář, odkud vytáhnu černou hračku na světlo boží.

Jonyho odevzdaný výraz vystřídá šok. „To je robertek?!“

„Jak vidíš,“ usměji se zářivě.

Nakloní hlavu na stranu. „Vyklop ty úchylárny, co se ti honí hlavou!“

„Mohl bys to mít v sobě po dobu, co budeme v hospodě?“ zeptám se nevinně.

„Ne, v žádném případě!“ odpoví a odejde s hlasitým prásknutím dveřmi.

Hm, nejspíš potřebuje pár minut na vstřebání. Posadím se tedy zpět na židli a klidně rozevřu knížku. Trvá mi docela dlouho, než najdu stránku, kde jsem včera skončil. Pojem záložka sice znám, ale jaksi jsem na ni zapomněl.

„Dáš si?“ vejde bez zaklepání.

Odložím knihu stranou, ani jsem nestačil začíst.

„Přišel jsi mě uplatit broskví?“ bavím se, když ke mně dojde s nataženou rukou, v níž třímá šťavnatě vypadající, zrůžovělé dvě broskve.

„Ne, ale jsou luxusní,“ odpoví a opře se zadkem o stůl.

„Fajn, proč ne,“ přikývnu a on ke mně znovu natáhne ruku.

Mírně nakloním hlavu a zakousnu se do plodu, který mi drží těsně u úst. Vystříkne na mě sladká voňavá šťáva, která začne stékat z Jonyho ruky na mou bradu a holá prsa. Jsem totiž stejný jako on, s tričkem se neobtěžuji. Je tu přetopeno. Bořek zjevně bude teplomilný živočich, co miluje tropy.

Zvednu zrak k Jonyho tváři, do které se nahrne krev, až je stejně zrůžovělá jako broskev, jíž si netknutou přidržuje u pusy. Tomuhle říkám filmová scéna.

„Chutná?“ zajímá se zastřeně.

„Hmm,“ kývnu a mlsně se oblíznu. Stejně jako předtím si mohutně kousnu a neopomenu jazykem oblíznout všechny Jonyho prsty, které jsou mi k dispozici.

Pozoruje, jak mi šťáva stéká z brady na krk, prsa. Pomalu si přede mně přidřepne. Svůj šťavnatý příděl odloží na stůl.

„Asi bych ti to měl utřít…,“ řekne s očima v úrovni mého břicha a neopomene se mlsně oblíznout.

Cítím, jak mnou projede ten známý elektrizující pocit vzrušení. Bože, já bych si dal říct, ale ještě nemůžu.

Položí mi dlaně na stehna, což je pro mě jasný signál k úniku, kdybych ho nechal zajít dál, už bych se neudržel.

„Zvládnu to i sám,“ řeknu hlasitě a vytrhnu ho tak z hypnotizování mé nahé sladké kůže.

„Rád pomůžu,“ nedá se hned.

„Není třeba. Spíš mi řekni, co s tím robertkem tedy? Asi tak za hodinu musíme vyrazit,“ změním téma, díky kterému se konečně probere z toho nadrženého transu.

„Chceš po mně, abych si to prostě vzal a zbavil se toho, až se vrátíme zpátky, chápu to dobře?“ zajímá se.

„Ano,“ přikývnu.

„Seš sadista! Proč zrovna tohle? Už sis to někdy zkusil?“

„Samozřejmě, že ne. Ty jo?“

„Ne, ale jestli ti to skutečně pomůže, jsem pro. Přemýšlel jsem nad tím a zase tak velké to není. Asi v tom nebude nějak extra velký problém,“ pokrčí rameny.

Ehm… nikdy jsem to nezkoušel, vzato moje dřívější přítelkyně si jednou takhle s robertkem v rozkroku vyrazila do školy, a co tak líčila, nebylo to vůbec lehké.

Je tak naivní? Nebo mu to připadá zvrhlé a vzrušující stejně jako mně, jen to nikdy nepřizná?

Obojí?

Přejedu si dlaní přes prsa a hrudník, rozmažu voňavou tekutinu po těle jako marmeládu na palačinky. „V tom případě… můžeš mi pomoct s tou šťávou.“