Amorův omyl - Kapitola 7

Jeho vlhký tulipán explodoval do řeky vášně.

To je ale věta, co? Do háje, kdo má mezi nohama vlhký tulipán?! Co to sakra je za přirovnání? Nějak nevím, jakože květ je penis a ochlupení listy? Nebo… žalud je květ, pak máme logicky stonek a dole kořeny?

To by asi nebyl zrovna tulipán, který by chtěli šlechtit v Nizozemsku. I když dneska člověk nikdy neví.

No, a teď jak jsem k téhle kravině došel? To vám povím. Historie se táhne až k tomu osudnému posedu, kde jsem si opět potvrdil, že osud je prostě pěkná mrcha. Hlavně ten můj.

Slibuji, že si začnu psát deník a systematicky zaznamenávat časovou osu všech těch blobostí, ptákovin a „náhod“, a nevím, jaké další trochu slušnější názvy použít, které se mi v životě přihodí.

A víte co?

Nikdo mi nevymluví, že to všechno začalo jít z kopce v ten den, kdy jsem si udělal letecký a i pozemní průzkum naší cyklostezky.

A teď zpátky k posedu.

No, došel jsem k němu (nečekaně, že). Už na první pohled se mi to prkno na kůlech vůbec nezamlouvalo, ale když už jsem tam byl, tak jsem vylezl nahoru po ne zrovna dobře vypadajícím žebříku. Inu, byl trošku olezlý mechem, vlhký a značně chatrný. Když jsem po něm stoupal, tak se pode mnou povážlivě prohýbal, a navíc jsem se neměl pomalu ani čeho přidržet.

Sedl jsem si na sedačku, která se tvářila hrozně nebezpečně. Sedačka je vlastně honosný název, spíš šlo o širší prkno. Zíral jsem na něj dobrých pět minut, než jsem se pomodlil k bohu a všem svatým, co znám (moc jich není, to mi věřte), aby nedopustili můj případný pád (ale nepomohlo to, radím: vysrat se na modlení a raději se činnostem, které vás k němu lákají, vyhnout, osobní zkušenost!).

Ale fajn, uvelebil jsem se a chvíli se nic nedělo. Docela hodně dlouhou chvíli a během té chvíle, kdy se posed tvářil, že ustojí i třetí světovou, jsem se snažil zaostřit na Jonatana a Radka.

Bohužel, mám brýle na dálku, ale nenosím je. Nemám sice nějak extrémně velké dioptrie, tuším, že na jednom půl a na druhém tři čtvrtě, ale na to, abych dohlédl přes celou louku a jedno úzké pole, nemám to správné zaostřování.

No a tak jsem seděl jako na připínáčcích. Poulil oči před sebe a spíš než toho, že nemám mobil, jsem litoval toho, že nemám dalekohled.

Něco jsem viděl a to, co jsem viděl, se mi ani trochu nelíbilo. Problém byl v tom, že jsem nevěděl, jestli vidím dobře. Přišlo mi totiž, že jsou u sebe hodně blízko. Bezpečně jsem teda rozeznal, jak máchají rukama.

Snažil jsem se vylepšit svůj sluch na maximální level. Dokonce jsem si přiložil dlaň k uchu. Zbytečně. Zaslechl jsem jen ozvěny jejich hlasů, nicméně zřetelně jsem jim nerozuměl.

Párkrát za mnou však dolétlo pár slov, například: kretén, čůrák, hovado, z čehož jsem usoudil, že sex asi neplánují a šťastný návrat k sobě také ne.

To mě uklidnilo.

A tak jsem se konečně začal kochat krásami okolí a rozhlížel se kolem sebe. Mám rád přírodu. Rád poslouchám cvrkot havěti a taky sleduji mraky a… kecám. Nemám to vyloženě rád, ale jednou za čas tím nepohrdnu.

Důležité je, že ten otevřený posed byl v rámci možností přesně podle mého gusta. Byl sice postavený zjevně ze všeho, co zrovna bylo po ruce, a tomu odpovídala i chatrná konstrukce. Netroufnul bych si ani hádat, kolik let tam stál. Nicméně pořád byl lepší než kazatelna, která je uzavřená a jsou v ní jen okénka, protože, když už lezu na posed, chci „slyšet les“, jenomže v uzavřených prostorech za sklem, to je jako souložit s prezervativem… není to ono.

Na posedech jsem strávil dětství s dědou. Jednou střílel sekáče s cigárem v koutku úst. Trefil ho přímo ukázkově. Aby nedošlo k omylu, to cigáro měl děda. Prase bylo nekuřák. Byl to můj poslední posedový dýchánek s ním. Zejména on může za moji úchylku na posedy. Jasně, selfie fotky mě děda neučil, k tomu jsem prostě „dospěl“ časem.

Ale zpátky k posedu. Zase odbočuji od tématu.

Uplynula nějaká ta chvilka, než jsem se rozhodl vrátit, protože jsem upadl do nostalgických vzpomínek na své dětství.

Jestli je Jonatan stále s Radkem na silnici, mě nenapadlo zkontrolovat. Podotýkám, že to byla dost velká chyba, protože kdo mohl vědět, že se Jonatan rozhodne přijít až za mnou k posedu?

Akorát jsem položil nohu na první příčku od shora, když cvrkot hmyzu pročísl Jonatánův hlas. „Hej! Proč mi nezvedáš telefon?“ zaječel, jako kdybych cestou k posedu snad přišel o sluch.

Zakřičel tak hlasitě, že se pár ptáků, co si hovělo při polední siestě na drátech, s poplašeným krákáním vzneslo k obloze a odlétlo směr neznámo kam.

A já?

No kurva! Já se fakt lekl! Netuším, kudy to vzal, protože jsem ho vůbec neviděl přicházet. Vážně, čestný skautský!

Z toho leknutí mi noha podjela, bradou jsem udeřil tu mrchu sedačku, která se mi začala smát do obličeje, protože se normálně rozšklebila a neměla daleko k úplnému rozpůlení. Posed se celý dost povážlivě zahýbal a s křupáním mě připravil na to, že třetí světové se nejspíš dožívat nebude.

„Do háje, Majo! Skoč sem! Honem!“ začal mě instruovat ten chytrolín, co si v klidu postával na zemi zhruba pět metrů pode mnou. Hezky v bezpečí.

Jemu se to radilo!

Oběma rukama jsem se držel skoro rozpůleného prkna a samým šokem nevěděl, jak se zachovat.

Posed celý zkoprněl. Rozhodl jsem se zařídit po jeho vzoru a zkameněl jsem taky, protože jsem se bál, že by jakýkoliv můj pohyb mohl vést na první dobrou k zemi. Ostatně, že skončím na zemi, o tom jsem nepochyboval, gravitace to jistila. Šlo spíš o to, jak vyváznout s co nejmenšími zraněními.

„Majo, slez níž a skoč, fakt to není vysoko,“ ozval se Jonatan.

V tom měl sice pravdu, ale zrovna nízko to taky nebylo.

Vybavil jsem si větu z Doby ledové: „Já věřím, že poletím.“ Ten tvor, co ji křičel, se následně dost slušně rozmáznul. Bál jsem se, že skončím podobně.

Skákání jsem kdysi docela ovládal. Byly časy, kdy jsme s kluky dělali různé blbosti, a pokusy o parkurové skákání nesměly chybět. Jenže to bylo pěkných pár let zpátky. Nebyl jsem si jistý tím, jestli je to s pády stejné jako s ježděním na kole nebo lyžováním – nikdy to nezapomenete, i když jste to nedělali roky.

Neodpovídal jsem, ale došlo mi, že pokud se nechci domlátit víc, než je třeba, asi mi nic jiného než skočit nezbývá. Párkrát jsem se hluboce nadechl, napjal se na pažích, a zatímco se posed povážlivě naklonil, já ještě risknul posunutí o jednu příčku níže. Pak jsem se otočil s jednou rukou za zády a prostě skočil. Ve finále jsem letěl tak ze tří metrů. Dopadl jsem na lehce pokrčená kolena, a protože jsem už při nárazu věděl, že to neustojím, vzal jsem to přes pravé rameno do kotoulu a skončil v dřepu.

Zjistil jsem, že s pády je to skutečně stejně jako s jízdou na kole, nezapomenete je, za což jsem opravdu rád.

Nohy se mi třásly a nebudu lhát, nepadal jsem do molitanu, takže i trochu bolesti jsem pocítil. A posed, ten sviňák, zůstal stát!

„Jsi v pořádku?!“ přidřepl si ke mně Jonatan.

„Jo,“ kývl jsem.

Jonatan si mě nedůvěřivě přeměřil. „Vážně?“

Protočil jsem oči a pokusil se postavit, bohužel na to jsem ještě byl moc vyklepaný, naštěstí mě Jonatan pohotově zachytil.

„Nemám nic zlomeného, takže v pohodě,“ odvětil jsem.

„Kdyby ses viděl, to byl skok jak z akčního filmu. Dost dobrý, hele, kde ses to naučil? Padáš z posedů často?“ bavil se, ale neušel mi lehce obdivný tón, div jsem se nenačepýřil jako páv po jeho slovech.

„Ne, ale dost jsem se toho naskákal v mládí,“ pokrčil jsem rameny.

No, nebudu lhát, ale jeho skoro obdivný pohled mé lehce vystrašené dušičce značně zvedl sebevědomí.

„A jo, s Davidem a Pavlem, co?“ vybavil si jména mých nejvíc akčních přátel. Ti kluci byli šílenci.

„Jo, co Radek?“ změnil jsem téma. Uznávám, že dost rychle, ale mě to fakt zajímalo.

Nějak mu zjevně nevadilo, že mě na sebe tiskne. Měl jednu ruku obtočenou kolem mého pasu a celým tělem byl natočený ke mně. Už jsem sice podpírat nepotřeboval, jenže jeho blízkost mi vůbec nebyla nepříjemná, takže jsem si nestěžoval. I na bradu, která se začala ozývat, jsem kašlal.

„Chtěl, abych se k němu vrátil! Debil, to nepochopíš. Prý si uvědomil, jak moc mu se mnou bylo dobře, ale když jsem se ho zeptal, jestli se s tou holkou rozešel, tak hádej co?!“

„Ne?“ snažil jsem se o co nejméně veselý tón. Hrozně mě to potěšilo.

„Ne! A když jsem mu řekl, co si jako sakra myslí, že je to přece úplně na hlavu, tak mi ani nebyl schopný odpovědět. Prý, že se s ní rozejde, ale že jsou zasnoubeni dlouho. Chápeš tu demenci? Akorát mě zase naštval.“

„Tak alespoň už tě nebude otravovat, ne?“

Okatěji jsem se snad chovat nemohl, jenže jemu by to nejspíš nedošlo, ani kdybych mu to řekl přímo.

Hej! Jsem tady a líbíš se mi, co ty na to?

Začal by se buď smát, nebo mě obviňovat z nějakých svých paranoidních teorií.

„Já doufám! Stejně k němu ještě musím pro věci, až se odsud vrátíme,“ řekl nenadšeně.

„To bude v klidu. Hlavně, že už to máte vyřešené. On ví, že ty nechceš, tak ať se tou snoubenkou třeba udáví. Buď v klidu, najdeš si někoho jiného hned.“

„Ano, je to ironie, že mi to říkáš zrovna ty. Vlastní zkušenosti, že?“

„Nechápu, jak to myslíš?“ podivil jsem se. Já nikdy zasnoubený nebyl.

„Dejme tomu, že máš určitou pověst, kterou jsi jistě nezískal pletením svetrů,“ usmál se rošťácky.

Ano, přesně tak. Vycenil na mě dokonalý chrup, až jsem si nebyl jistý, jestli mě právě uráží nebo spíš jen popichuje.

„Měl jsem hodně holek, ale nejsem žádný donchuán. Prostě jsem nenašel tu pravou. Navíc už jsem teď dlouho sám, nějak mě to přestalo bavit.“

Nikdy jsem nebral sex jako sport, což se o jiných říct nedalo. Pro mě to byla vzájemná rozkoš. Vystřídal jsem spousty slečen. Nikdy jsem si nepřipadal zhýrale. Rád jsem je sváděl a ony se nechaly. Měl jsem značnou výhodu v tom, že mi tipovaly přes dvacet. Často jsem je v té jejich iluzi nechával. Pro své i jejich dobro.

„Co?“

„Střídat to jako ponožky,“ osvětlil jsem.

Ovšem všeho se člověk jednou přejí. A to i sexu, přesněji sexu bez hloubky. Nějak mi tam začala chybět vášeň okořeněná o nějaký ten cit. Miloval jsem ženy, ale vyzkoušel jich tolik, až jsem si začal myslet, že mě žádná nemá čím překvapit. Zašlo to tak daleko, že jsem je přestal balit. Poslední rok jsem si užíval pouze v případech, kdy mě samy chtěly. Samy si mě vyhledaly a zaútočily. Bohužel, nebylo to až tak často.

„Nepovídej,“ ušklíbl se a propustil mě ze svého sevření, což jsem moudře nekomentoval a jen jsem se otočil, abych se podíval, jak na tom je to prkno na kůlech.

„Vidíš ho?!“ ukázal jsem na posed.

„Jo, proč?“

„Pořád stojí svině!“ ulevil jsem si.

„No kdybys ho viděl tady zespodu! Ten se úplně kýval ze strany na stanu, fakt vypadal, že se zboří,“ valil na mě ta svá kukadla.

A můj chorý mozek, nebo penis, upřímně nevím, kdo z nich si v té situaci převzal velení dřív, nenapadlo nic lepšího, než že toho človíčka s roztomile vyvaleným kukučem a upřímným úděsem v očích prostě políbí.

Naklonil jsem se, a zatímco jeho modré očka vypadala, že regulérně opustí majitele a rozkutálejí se někam na návštěvu, tak moje rty se mlsně oblízly a přisály k těm jeho lehce šokovaně rozevřeným.

No dal jsem mu hudlana, až mi z toho chlupy na zádech vyhlásily dobu ledovou (husina a mrazení, chápete).

Po důkladném průzkumu jeho ústní dutiny, která nemínila valně spolupracovat, neb byl zjevně z mého ataku šokovaný, jsem se odtáhl a zadíval se někam za jeho rameno. Nemohl jsem se totiž podívat přímo na něj. Bylo mi stydno.

Takže jsme stáli naproti sobě jako páreček mimoňů (úplně mimo…). Nemluvili jsme několik dlouhých sekund. Snažil jsem se najít nějaký rozumný důvod na to, proč jsem to udělal. Zároveň mě překvapilo, že se nad tím nijak nepozastavil. Nedal mi pěstí, nepromluvil. Přišlo mi to zvláštní. Minimálně jsem očekával další bouřlivou reakci a obviňování z neexistujících her s jeho osobou.

„Mariáne… nebolí to?“ promluvil po chvíli.

„Co?“ nepochopil jsem.

„Tohle,“ ukázal kamsi na moje kraťasy a já si až v tu chvíli všiml, že se mi na stehně rozlévá červená kaluž krve. Působilo to děsivě, to nebudu lhát. Látka byla natržená, což šlo zaznamenat až při bližším prohlédnutí.

„Do háje, musel jsem se škrábnout,“ usoudil jsem, když jsem se sehnul a prozkoumal flek. Pálilo to, ale nebyla to bolest, která by se nedala přežít. Nejspíš nějaký špatně zatlučený hřebík.

„Můžeš chodit?" zeptal se a já přikývl.

Chytl mě za ruku a vláčel za sebou k hromadě kamenů. Na jeden z nich mě usadil. „Svlékneme to a podíváme se.“

„Já to zvládnu i sám,“ ohradil jsem se chabě.

„V pořádku. Mladšího bratra svlékám každou chvíli, když provádí vylomeniny…, seš jen taková větší verze,“ řekl a poklekl mi k nohám.

Přirovnání k mladšímu bráškovi mě ani trochu neuklidnilo, spíš popudilo. Nicméně pozorovat ho, jak přede mnou klečí, mi vzalo slova od úst. Napadaly mě samé zvrhlé věci.

Opatrně mi stáhnul kraťasy a já se poslušně nadzvedl. Pod tenkou látkou boxerek se mi rýsovala pomalu tuhnoucí erekce. Mé tělo reagovalo na jemný dotek jeho dlaně, kterou mi položil na zdravé stehno. Chvěl jsem se a nedokázal to zastavit. Pověstná motýlí křídla se mi třepotala v podbřišku a krev nevěděla, kam se narhnout dřív. Jestli do tváře, nebo do klína.

„Ehm… to je…,“ došlo mi, že bych měl nějak vysvětlit svou reakci, ale položil mi prst na rty.

„To je jedno,“ zamumlal. Stáhl svou ruku a sklonil se k mému stehnu. „Jen povrchový škrábanec, ale teče z tebe krve jak z podříznutého vola.“

Konečně mě napadlo se taky zaměřit na svou nohu. Prohlížel jsem si krvavý šrám a zjišťoval, že to nijak nebolí. Pálilo to, ano, ale jeho ruka kousek od mých třísel, kterou tam měl ledabyle položenou, mě teda brala za srdce daleko víc.

„Asi nám nezbývá nic jiného…,“ přetáhl si černé tílko přes hlavu. „Pro jistotu to obvážeme, kdyby náhodou, a dojdeme za nimi do hospody, na šití to nejspíš není. Nejspíš postačí to jen vydezinfikovat. Máš to na blbém místě, proto tolik krve,“ mluvil skoro jako nějaký doktor, zatímco já se kochal pohledem na odhalený svalnatý hrudník, který jsem viděl už několikrát, ale v tu chvíli mi přišlo, jak když ho vidím prvně.

„Fajn,“ přikývl jsem, když se na mě tázavě zadíval. Mě trápily úplně jiné věci než moje zkrvavené stehno a natlučená brada.

Nechápal jsem, proč to nevidí. Proč nic neříká k tomu, co jeho přítomnost dělá s mým tělem? Jak si kdy mohl myslet, že bych něco takového hrál?

„No, tak se asi obleč a vyrazíme,“ kývl směrem ke kraťasům, které jsem měl u kolen, a rovnou se postavil, aniž by mi věnoval další pohled.

Rychle jsem se nasoukal do oblečení a nenápadně srovnal počínající bouli, aby nebila do očí. „Nic víc neřekneš?“ zeptal jsem se.

„Neřeknu.“

Jeho odpověď byla krátká a jednoznačná. Věnoval mi i bezstarostný úsměv. V ten moment mi to konečně došlo, že za tou lehkostí, kterou mi předvádí, se skrývá něco víc. Nějaký druh bolesti nebo utrpení. Nemusel jsem v tu chvíli být bůhvíjaký empatik nebo psycholog, abych to poznal.

Poprvé mě napadlo, že ten pes je možná zakopaný úplně jinde, než jsem si doposud myslel. Horší bylo, že já nevěděl, kde ho začít hledat. A taky, jak?

„Asi bychom si měli něco říct,“ zkusil jsem ještě. Tonoucí se stébla chytá, že?

„Ne, není co,“ odvětil stroze.

Rozhodl jsem se, že tam nestojím od toho, abych studoval jeho myšlenkové pochody. Nemínil jsem se zabývat důvodem jeho chladu. Znal jsem ho už dlouho a spadnout znova do neustálého hádání a výměny pěstí jsem nechtěl. Myslel jsem si, že bude lepší ho nechat, aby si sám srovnal v hlavě, jaké signály k němu vysílám. Byla řada na něm, aby začal mluvit, až bude chtít.

„Tak fajn, to tílko ti zaplatím.“

„Není třeba, existují pračky,“ vyplázl na mě jazyk.

„Dobře, tak jdeme zpátky,“ odpověděl jsem a rovnou vyrazil. Rozhodl jsem se zatím nepřekračovat hranice, které jsme si sice nestanovili, ale zjevně mezi námi byly. Minimálně on je měl a to, že k nim určitě měl i důvod, o tom jsem ani na chvíli nezapochyboval. Jen mě zajímalo, jestli je to další blbost nebo jde o něco mnohem vážnějšího. Tušil jsem, že B je správně.

A ještě navrch jsem se styděl, takže jsem upaloval, co mi nohy stačily, ani pálení a pnutí v pravé noze mě nezastavilo.

Nechápal jsem, proč se cítím tak trapně, protože ani dopoledne, ani v lese a ani před Radkem to nebylo tak zlé. Jenže v tu chvíli… to bylo jiný. Já to věděl, já to prostě cítil. Tu změnu ve vzduchu (a ne díky tomu, že se zvedl tlak nebo zrovna v blízké elektrárně zahájili topnou sezónu). To bylo jiný. Instinkt, tak bych to řekl.

A to jsem ještě nevěděl, s čím za mnou Jonatan přijde. Kdyby jo, asi Radka poprosím, ať mě sveze zpátky do Brna. Klidně i v kufru, pokud by mu pohled na můj obličej činil potíže.

V hospodě jsem svým vzezřením způsobil menší poplach, naštěstí se ukázalo, že pod děsivě vypadající roztrhanou a zkrvavenou látkou, byl skoro až směšně malý škrábanec. Na bradě se mi stačila utvořit obrovská modřina a mně nezbylo nic jiného, než jít s pravdou o posedu ven. Řekl jsem, že jsme se prostě šli projít, a já tam vylezl a spadl jsem. Nijak jsem se v tom více nevrtal a otázky ohledně toho, jak se nám líbilo dostaveníčko, jsme oba moudře zahráli do autu.

A teď tulipán. Na ten bych úplně zapomněl.

Je to hláška z filmu Lekce neslušného chování, který jsme po návratu z naší šipkovací hry, která se protáhla až do páté hodiny odpolední a my si v hospodě krom oběda dávali i večeři, sledovali ve společenské místnosti (prostě v jídelně, kde byla obrovská telka). A ta hláška posloužila k debatě, zvrhlé a sprosté diskuzi, která se táhla až do devíti hodin večer.

Já ani Jonatan jsme se jí v podstatě nezúčastnili. My jsme totiž hráli svoji soukromou hru: přistižen na švestkách. Buď jsem já zíral na něj a on to zjistil, nebo naopak.

A prostě mi hláška s tulipánem uvízla v hlavě a nějak jsem začít musel. Proto ten tulipán.

Zírám před sebe do blba. Jonatan už je snad hodinu ve sprše, do které mě, k mému naprostému šoku, pustil jako prvního. Mám na těle pár modřin a dost škrábanců. Hlavně ruce a lýtka to odnesla. Na škrábanec na stehně jsem už v podstatě zapomněl a u brady si myslím, že ji pocítím hlavně zítra. Mně obecně přijde, že tyhle nehody jsou druhý den daleko horší.

„Hele,“ ozve se Jonatan tichým hlasem.

Vůbec jsem si nevšiml, že už vyšel z koupelny. I tak, mě už dneska nemá šanci vyděsit ani oživlá mrtvola. Po dnešních šocích se nemůžu leknout.

„No?“ pobídnu ho a zvednu k němu zrak, přičemž si všimnu pár detailů na jeho hrudníku. Například toho, že nemá skoro žádné chlupy, a pokud jo, tak nejsou vidět. Jeho trup je hladký a momentálně i orosený kapkami vody. Zjevně si s utíráním zrovna dvakrát nezadá. Ale ručník okolo beder vyměnil za kraťasy.

Chystáme se za chvíli zase navštívit vedlejší pokoj. Já bych sice uvítal spíš spánek, ale přislíbil jsem svou přítomnost.

Vezme to hopem. Strčí do mě. Zády dopadnu na pelest postele a on se zapře rukama podél mojí hlavy.

Tu větu o tom, že mě nemůže nic vyděsit, beru zpátky. On mě vážně vyděsil!

„Ehm? Co je?“ vytřeštím na něj zrak.

„Panna, nebo orel?“

„Ty ses přitom pádu v lese praštil do hlavy?“ zajímám se.

Protočí oči. „Chováš se divně. Uznej, že hodně divně. Co takhle to nechat na náhodě? Nebo osudu? Říkej tomu, jak chceš. Už mě nebaví nad tím pořád přemýšlet.“

Ani se nesnažím skrýt nechápavý výraz. O čem to do háje mluví? Nad čím pořád přemýšlí?

„Ehm…,“ položí mi prst na ústa, takže poslušně zmlknu a zkontroluji levačku, o kterou se opírá. Přesněji to, jak se mu na ní pěkně rýsují svaly. To je totiž pohled pro bohy. Nebýt mi to trapné, tak tu i zamlaskám.

„Panna, nebo orel?“ zopakuje a skloní se tak blízko, až mě ovane jeho mentolový dech.

Jo, tak tohle už vypadá na silný otřes mozku.

„Co je s nimi?“ zeptám se a snažím se silou vůle zapít do matrace, ačkoliv mé tělo by právě chtělo udělat protipohyb a přilípnout se k hřejivému teplu, které z Jonatana vychází.

Musím se trochu krotit! Nemůžu ho přece pořád ocicmávat jako nanuk. S jeho přístupem bychom za chvíli volali pohřební službu, asi spíš pro moji maličkost.

„Budeme si házet mincí. Ode dneška až do konce pobytu. Všechno, co udělám já nebo ty, bude záviset na minci.“ Neopomene se zase pohnout a tentokrát se neudržím a nasadím takový ten vyděšený pohled, protože díky tomu obyčejnému pohybu jsem nejspíš pocítil jeho bradavky někde poblíž těch svých, až mi z toho vyskočí husina.

Vyšlu asi tisíc proseb do svého rozkroku, který se chce hlásit o slovo. Preventivně dýchám ústy, abych nemusel čichat jeho vůni.

„Eh… já ti asi nerozumím,“ řeknu a snažím se znít úplně normálně.

Zadívám se na zbloudilou kapičku vody, která si stéká z jeho klíční kosti, přes prsa až k bříšku, kde ji ztratím z dohledu. Je zvláštní, že stále kopíruje linii jeho svalů, když se nade mnou tak tyčí a kroutí.

Nedělá to Jonatan čirou náhodou záměrně? Nebo už jsem tu já ten paranoidní?

„Předvedu,“ slíbí a posadí se. Mám co dělat, abych si nezavyl jako vlk na měsíc. Musí si sedat přímo na můj klín?! Za co mě trestáš, bože?

Zašátrá v kapse kraťas a vytáhne dvacetikorunu. „Takže, začneme něčím jednoduchým. Co takhle druhá meta, chceš nebo ne? Vyber si, panna, nebo orel?“

Přísahám, že mu právě zajiskřilo v očích. Nemám tušení, o co mu jde, ale rozhodně to chci zjistit.

„Panna,“ pokrčím rameny.

Nakloní hlavu na stranu. Jemně se zhoupne v bocích a teď jsem to já, komu chtějí oči odejít na průzkum… třeba do jeho kraťas. A to jsem prosím cizí penis v ruce ještě neměl, tak proč chci?!

„Když panna, tak to znamená ano, dobře?“ zeptá se a já odtrhnu zrak od jeho zelených kraťasů.

Prosím? Přiznám se, že se v jeho myšlenkových pochodech začínám ztrácet. Asi si řeknu o mapu nebo alespoň nějaký plánek.

Zmateně přikývnu. Nějak nevím, co myslí tou druhou metou. Nebo spíš, bojím se na to i jen pomyslet.

Věnuje mi dramatický pohled, na což reaguji zvednutým obočím, a vyhodí minci do vzduchu.

Téměř nedýchám, protože mě vážně zajímá, co padne. Srdce se mi prudce rozbuší. Navíc jeho rozkrok na mém mi taky zrovna dvakrát nepomáhá. A ten výhled na jeho odhalenou hruď už vůbec.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude takhle silně přitahovat zrovna chlap. Co přitahovat! Jsem z něj totálně v háji!

Chytí minci a připleskne si ji na hřbet ruky. „Tak, co myslíš?“

Pokrčím rameny. Je to pade na pade.

Odkryje dlaň. „Myslel jsem si to,“ usměje se mírně.

Nadzvednu se na loktech, abych se podíval sám.

Panna.

Fajn… teď je teda stěžejní otázkou, co myslel tou druhou metou?

Zatlačí mi dlaní na prsa. Položím se pod tím jasným dotekem, který si to vyloženě přeje. Odlehčí mému klínu. Pozoruji, jak se ten široký vysportovaný hrudník dá do pohybu a blíží se ke mně.

Prsty pravé ruky mě chytí za bradu, která lehce zabolí. Usyknu, ale poslušně zvednu pohled k jiskrným modrým očím, které vypadají úplně jinak než obvykle. Má v nich hotový modrý plamen. Vskutku, tento výraz jsem u něj ještě neviděl.

„Mariáne, jsi připraven?“ usměje se a v očích mu bleskne, až mě z toho zamrazí.

Několikrát polknu, ale pochybuju, že to bude mít valný účinek. Začínám mít docela strach…, takový ten, který vždycky máte, když nevíte, co čekat.

„Na co?“ zeptám se nakřáplým hlasem.