Amorův omyl - Kapitola 24

„Majo, mám na tebe obrovskou prosbu!“

„Je mi to jasný, musím ty nováčky jet zaškolit já, že?“ hádám.

Bořek zuřivě přikývne. „Jo, doopravdy se omlouvám. Měl si mít po měsíci první volný víkend a…“

„Neřeš to, pojedu. Nevadí mi to.“

Navrch peněz není nikdy dost, co si budeme povídat.

„Ale co Sára?“

To je druhá věc. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Představa, že bych měl strávit tři celé dny ve společnosti Marcuse a Damiána… ne, zaškolit nové tváře bude mnohem lepší. Z těchto dvou je minimálně Marcus opravdu hoden svého jména. Kdo to náhodou neví, je odvozené od římského boha války Marse. V přeneseném slova smyslu je tedy možno ho nazývat bojovníkem. A tím on skutečně je. Hlavně se mnou rád bojuje, ba ne, přímo válčí. Nejhorší na tom je, že já nikdy výkopy, samopaly ani tanky moc nemusel, rozhodně ne v reálném světě, takže od toho se taky odvíjí má strategie. Vlastně jsem takový ten typ postavy, které aktivní hráči stříleček nesnášej… většinou i já, když hraju. Vždycky nadávám, proč ten idiot kempí, což znamená, že se zašije někam, kde není vidět, a odtud si střílí. Logicky k tomu využívá sniperku. Jasně, jsou hry, kde se takový sniper docela hodí. Jenomže obvykle jde spíš o to běhat a střílet. Ne se někde krčit v rohu a tvářit se jako king, když každému dávám „headshot“, protože jsem tak dobře schovaný, že než ke mně někdo dojde, je mrtvý, i kdyby nechtěl.

„Už je vcelku zvyklá. Navrch ona stejně chtěla jet se svými přáteli na chatu a víš, že mě ti její kamarádi nemusí, takže jsi mi vlastně pomohl od dalších nepříjemných chvil,“ zasměji se.

Takže zase budu kempyt, akorát jinde a bez sniperky. Když mě někdo naštve, možná po něm hodím tužku, a pokud mě nasere, nejspíš se proletí i něco jiného, co zrovna bude po ruce.

„Hele a co vůbec ta videa? Už to Dan má?“ vzpomene si.

„Myslíš ten sestřih největších chyb?“

„Ano, těším se na to. Konečně se ukáže, že nejsem jedinej, co občas provede menší botu.“

„To jo, akorát ty vole, mám pocit, že jsem mu asi měl říct, aby to nestříhal na papíře. Ty nůžky se strašně flákají. Zkusím ho popohnat,“ přislíbím se smíchem.

„Díky, tak v pondělí. Čau.“

Fajn, ale než se vydám na zaškolení nováčků a buzeraci svého kamaráda, asi vám ve stručnosti shrnu, co se událo. Nejspíš právě dost nechápavě civíte na obrazovku a zase si říkáte: co si ten Marián šňupnul? Dělá on vůbec něco jiného? Věčně mluví, jako kdyby mu ulétlo hejno vran.

Ano. Chápu vás.

Úplně první informace, kterou vám sdělím, je, že mi bude za pár týdnu 24. No, a pokud vám to z toho čísla náhodou nedošlo…, jsem hypoteticky o čtyři, ale prakticky jen o tři roky a šest měsíců k tomu, starší než posledně, kdy jsem si vyléval své srdíčko.

Teď je na řadě další věc. Co se za ty roky stalo? Zajímá vás to?

Myslím si, že ano, a proto vám to taky shrnu. Víte, mohl jsem vám tu popisovat ty tři roky a kousek měsíc po měsíci, jenže musíte uznat, že to je docela dlouhá doba a rovnalo by se to asi mrtě moc stran, takže zvolím cestu mírnějšího odporu a povím vám, co zásadního (pro někoho to možná ani zásadní nebude) se odehrálo. Něco jako… časová osa Mariánova života.

A nyní tedy přichází na řadu matematika. Neděste se. Žádné rovnice ani jiné podobné lahůdky. Ale jen trošku počítání, abychom měli hezký přehled.

Před třemi roky a dvěma měsíci, plus mínus pár dní, jsem se zbořil jako domeček ze sirek. Doslova. Padnul jsem za vlast do spárů sebe litování a pomalu se stal ukázkovým mučedníkem. Nejspíš není třeba moc říkat proč. Lze to stručně shrnout jen do jména začínajícího na J a končícího na N. Mezi to doplňte pět písmen a vznikne vám…

Jonatan.

Ano. Koho to nenapadlo…, prohrál šibenici.

Došlo k tomu úplně jednoduše. Poté, co mi oznámil, že se nehodlá vracet, jsme si volali ještě pětkrát. A z toho čtyřikrát byl svědkem Robert. Ano, ten španělský bůh (nebo spíš řecký?).

Víte, co vůbec nechápu? Proč Jony tvrdil, že se mu líbím zrovna já a ještě dlouho. Když to vezmu kolem a kolem, tak Rendy byl taky spíš takový španělský typ. Robert má dokonce španělské kořeny a navrch se o sebe zjevně stará ve fitku a nejspíš tráví každé ráno dlouhé minuty před zrcadlem. Oba jsou tak nějak úplný opak mé osoby, což si dost odporuje s prohlášením: „Jsi přesně můj typ,“ ne? Sice si nejsem stoprocentně jistý, jestli ta věta byla přesně takhle, ale tuším, že něco v tom smyslu prohodil. Nejspíš měl zrovna šedý zákal nebo trpěl dočasnou barvoslepostí. No budiž, tyhle rozvahy bych po tom všem asi měl nechat stranou. Už je na ně stejně pozdě.

Roberta jsem neměl rád. Ne, že by to byl špatný kluk či spíš muž vzhledem k tomu, že mu už tehdy bylo devětadvacet. Byl jsem vůči němu zaujatý jen kvůli tomu, že byl Jonyho nabíječ.

Byl fotografem, ale spíš na volné noze. Dostával různé zakázky. Milně jsem se domníval, že fotí pouze modely a modelky. Skutečnost však byla jiná. Jezdil i do těch nejvzdálenějších míst na planetě. Procestoval skoro celý svět.

Jednou fotil krásy krajiny, jindy události, lidi. Všechno ho bavilo a pro všechno se uměl nadchnout. Dařilo se mu stejným způsobem infikovat i Jonatana. Blahořečil na jeho vzhled a schopnost přirozeně pózovat. Chtěl ho, stejně jako Jony jeho.

Vidět to… bolelo. Na druhou stránku moje masochistické já si říkalo, že s Robem se Jony bude mít mnohem líp než s obyčejným klukem z obyčejného města, co mu mohl dát jen prachobyčejnou lásku bez větších benefitů. Až moc obyčejné, ne? A ano, vím, že z hlediska slohového bych mohl být kreativnější a použít synonyma jako např. všední, běžný apod. Bohužel rád zdůrazňuji, takže mi mé časté opakování odpusťte.

Klidně bych vám tu mohl naše rozhovory ve trojce popisovat hlouběji a důkladněji. Jenomže víte co? Nemá to cenu, když to shrnu, bude to mnohem efektivnější.

Jak už jsem říkal, u čtyřech z pěti rozhovorů byl Rob. A oni dva takhle na mém 15,6 palcovém monitoru vypadali jako dvě ukázkové hrdličky. Neustále se smáli, pošťuchovali a tak nějak… ve mně akorát vzbouzely pocity žárlivosti, deprese a taky rozsáhlých úvah na téma: měl jsem mu říct, co cítím? Co by bylo kdyby? Můžeme být skutečně jen kamarádi? Zvládnu to?

Ano. Nevím. Ne a ne. To jsou odpovědi, které nyní už znám.

Nezvládl jsem být kamarádem. Nechtěl jsem ani nemohl.

Náš poslední rozhovor s číslem pět se konal bez doprovodu Roberta, ale ve společnosti mojí zhrzené, smutné a depresivní nálady.

Věděl jsem, že mě ty potlačované city vůči němu dříve či později dostanou do problémů. Věděl jsem, že ten vztek, co pociťuji, není jeho vina, ale spíš moje. Já byl ten, co se zamiloval. Snažil jsem se uklidnit. Počítat do deseti a prostě to nějak všechno vstřebat.

Bohužel. Jony mluvil jen o Robertovi. Nějaký modeling jako kdyby ani neexistoval. Okrajově prohodil, že Španělsko je docela chudá země, když nepočítáte turistická centra, kde to samozřejmě všude vypadá schopně. Avšak oproti Portugalsku, které také letmo projeli, je na tom prý ještě dobře. Jinak však mluvil zejména o svém příteli.

Svůj limit jsem překročil v momentě, kdy se dostal na jejich sexuální život. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Jeho slova „… myslím si, že to bylo po dlouhé době jedno z mých nejlepších čísel…,“ všechno smetla z cesty.

Moje lítost se celou dobu mísila společně se vztekem. Na něj, na mě a prostě na všechno. A po tomhle prohlášení už jsem neměl jinou možnost, než svůj přetlak vypustit.

Neřekl jsem ani „fň“ o tom, co ve skutečnosti cítím. Ne. Kdepak. Nepřiznal jsem mu, co mě doopravdy sere, ačkoliv on se samozřejmě ptal. Místo toho jsme se děsně pohádali a já jsem mu řekl, že už nehodlám být jeho kamarád a ať si v tom zasraném Španělsku, kde tehdy byli, klidně zůstane do smrti.

Měl jsem spíš říct: „Víš, já tě miluju a nemůžu se dívat na to, jak si s Robertem vzájemně vyměňujete slova, doteky a vůbec celou svoji genetickou výbavu.“

Hm, ono to klidně mohlo znít jinak. Stačilo jen: „Hele, miluju tě, ale asi nemám šanci a říkám ti to pozdě, ale i tak… chtěl jsem to zkusit.“

Měl jsem to zkusit. I když tam byl ten Robertek, měl jsem to prostě risknout. Už jen kvůli sobě. Ale ne. Místo toho jsem se brutálně naštval, byl na něj opravdu sprostý a vyčetl mu snad všechny hříchy, co kdy provedl, a to včetně těch, které ještě neudělal, ale určitě je měl v plánu.

A tím hovorem skončilo všechno. Na jednu stránku jsem byl rád, protože jsem věděl, že bych s ním nezvládl být „jen“ kamarád. Nedal bych to.

Ještě v ten den jsem šel do klubu a tam se prvně v životě porval s párem dvou gayů. Všechen hněv, pocit zrady, zuřivost, lítost a smutek z vlastní blbosti jsem soustředil jen na ten pár, co se mazlil vedle vchodu na toalety.

Nejspíš ani nechápali, proč jsem se s nimi tak moc chtěl prát. Možná mě měli za homofoba. Třeba i rasistu, protože co si tak matně vybavuji, jeden z nich byl hodně tmavé pleti. Těžko říct, ale pravdu jsem jim neřekl. Rozhodně ne, že mi ten s karamelovou pokožkou připomněl týpka, co ojíždí kluka, jenž miluju.

Naštěstí jsem z toho neměl nějak velké problémy, když nepočítám, že mě vyhodily ven na chodník dvě obrovské gorily a já na ně ječel, ať táhnou do Teplic a dají si žhavou lázeň. Za to jsem dostal takovou ránu do zubů, až jsem se před zadním vchodem válel dobrou půlhodinu v kaluži vlastní krve. Třešničkou na dortu byl můj smích, který se linul jinak ztichlou boční uličkou. Musel jsem vypadat jako magor. V tu chvíli jsem možná i byl. Prostě mi ruplo v bedně. Stává se i v lepších rodinách.

Krom rozkousnutého rtu, natrhnutého obočí a pár odřenin mi nic nebylo. Vyvázl jsem tedy docela schopně.

Druhý den jsem si pořád šahal na pusu, protože jsem jen čekal, kdy mi vypadnou zuby. Jenomže tenhle můj úlet měl i svoje plusy. Byl jsem na krátký čas spokojený. Tou zbytečnou rvačkou jsem uvolnil svoje stažené vnitřnosti a skoro týden chodil do školy se širokým úsměvem na tváři.

Do doby, než jsem zjistil, že se mě Jony snažil kontaktovat. Psal mi na messenger, Skype, dokonce mi i poslal video. Neviděl jsem ho a zprávy jsem přestal číst asi po jeho druhém ospravedlnění.

On nebyl ten, co by se měl omlouvat. Když jsem si to uvědomil, měl jsem tiky v ruce a popadla mě chorobná touha mu odpovědět. Chtěl jsem to zase vyřešit, vyjasnit si to. Říct mu… ale co?

Kdykoliv jsem vzal do ruky telefon a začal smolit zprávu. Kdykoliv jsem vzal do ruky papír a zkusil si napsat, co všechno bych mu chtěl sdělit. Vždycky to ztroskotalo na tom jediném: miluji tě.

Tím to mělo začít a i skončit. To byl ten pravý důvod naší hádky, schovaný pod výmluvou, že už nechci být kamarád, protože je Jony vůl. Přesně tohle jsem mu tehdy však nechtěl přiznat. Výsledek by totiž zůstal stále stejný: konec kamarádství. Proč by se kamarádil s někým, kdo ho miluje? Proč já bych se bavil s někým, koho miluju, ale on si trtká s jiným? Jednoduchý jako facka.

A tak jsem na ty jeho zprávy a omluvy neodpovídal. Pro jistotu jsem je ani všechny nečetl a rovnou je mazal. I to video jsem prostě hodil do koše. Kdybych to neodstranil, určitě bych se mu ozval a to jsem nemohl.

Jevilo se mi jako snazší uchovat své city v tajnosti do doby, než prostě vyšumí jako rozpustný vitamin C, když ho hodíte do vody. Škoda, že u těch citů je ta doba rozkladu daleko delší.

Dlouho jsem té stupidní hádky litoval. Toho, že to skončilo, a vůbec, jak to celé mezi námi dopadlo.

Jenomže jak šel čas, uvědomil jsem si, že jiná cesta skutečně nebyla. Kdybych se s ním dál bavil, aniž bych mu odhalil své city, pořád bych doufal, trápil se a zbytečně si vymýšlel konspirační teorie o našem štěstí v alternativním vesmíru, kam se pravděpodobně stejně nikdy nepodívám.

Takže dneska už toho nelituji. Ono ve finále ohlížet se neustále za minulostí není zrovna ideální, neboť skákat parkur dovedu, ale hopsat časem ne. Kdyby jo, asi se vrátím až do školky a vrazím Jonymu pusu hned na tom houpajícím se koníkovi, kde jsem jeho maličkost (tehdy skutečnou) poprvé spatřil těsně předtím, než mi svou pidi nožičkou rozdupal můj vypiplaný pískový hrad, a začal tak naši studenou letitou válku v nezámoří a bez atomových bomb, ačkoliv to někdy vypadalo, že i ty máme doma pod postelí v rezervě. Ba ne, pusu bych mu asi nedal. Ale rozhodně bych zkusil své šestileté já přemluvit, ať mu nezkazí ty puzzle ani omylem. Ať se k nim raději vůbec nepřibližuje.

Za další je nutno dodat, že je tu víc důvodů, které jsou zajedno s tím, jak náš „kamarádský“ vztah došel konce.

Ale tím druhým hlavním je fakt, že Jonatan o mých citech věděl. Musel to vědět. I debil by si toho všiml. A on je všelicos, ale zrovna retard ne. Tedy jeho vedení občas mívalo své plastové chvilky, ovšem jinak ho doposud pokládám za poměrně chápavého a chytrého jedince.

Došlo mi, že to tušil s postupem času. Ono obecně, když ten čas ubíhá, najednou se na věci díváte jinak. Jako kdyby se dílky skládačky samy rozhodly spojit dohromady. Najednou je vám zřejmé, jak jste se měli zachovat a co bylo třeba udělat. Nicméně obvykle se tyto stavy objevují, až když je dílo dokonáno, takže jsou ve finále úplně k hovnu, jelikož si pak akorát tak můžete jít zkusit mlátit hlavou do zdi.

Z toho plyne, že pokud věděl, jak ho beru…, to s Robertem byla asi jistá forma odpovědi. Nepřímé samozřejmě, ale i to se počítá.

Co následovalo potom?

Jak jsem říkal. Fakt jsem si sáhl na svoje dno. Nečekal bych, že mě tak vezme něco, co ani pořádně nezačalo.

Upozorňoval jsem vás na časovou osu, takže to vezmeme hezky podle měsíců, ale nejspíš i trochu na přeskáčku. Doufejme, že pořád srozumitelným způsobem. Pokud však bude nějaký problém, vezměte si tužku a nakreslete si čáru…, hodina dějáku hard.

Zhruba půl roku čili nějakých šest měsíců jsem byl jako chodící reklama na trosku třeba… prostě trosku, víte, jak vypadá troska. Jako vrak auta, které řídil totálně zlitý kluk a ve sto dvaceti to napral na přímo do obrovského dvou set letého dubu. To je příklad trosky. Nebo když už jsme u toho dějepisu, najděte si Hirošimu po pádu atomovky, tam jsou k vidění taky samé trosky. A troska sem, troska tam (kunda sem, kunda tam, to je hláška hodná prezidenta! Tak snad po mě teď nepůjde česká FBI za urážku prezidentovi cti…).

Slzy mě štípaly v očích každou chvíli. Podléhal jsem jim však jen večer a po nějakém čase své zásoby vyplýtval. Smířil jsem se s koncem.

Začal jsem na své poměry dost pít. Ovšem stačila první pořádná kocovina, abych se zase hezky srovnal. Byl jsem v alkoholu povolnější, ale nepřeháněl to.

Jonyho pokoj přijel vyklidit Martin (duchaplně si odpustil komentáře) a najít nového spolubydlícího Bořkovi zabralo asi tak dvě minuty, protože si k nám nastěhoval Tomáše, který kvůli mně přestal nosit barevné čočky.

Dělám si kozy. Nebylo to kvůli mně. Kdepak, až tak si nefandím, spíš to bylo kvůli zánětu, který dostal hned dvakrát, a to ho donutilo přestat si do očí cpát ty kraviny.

A jak si tak plynul čas, dostaly se mi občas do rukou Jonatanovy fotografie. Většinou focené pro nějakou značku. Poprvé jsem na něj narazil v časopise, kterým jsem listoval v čekárně u doktora, kde jsem čekal na mámu. Mimochodem to bylo zrovna na gynekologii a všechny ty dámy okolo na mě dost zvláštně koukaly, a když ke mně pak přišla moje máma se slovy: „A je to v řiti, jsem… v tom,“ což je i na její poměry docela silný výraz, tak všechny ty kvočny na svých sedačkách málem prorazily podlahu, jak jim spadly brady. Raději si ani nechci představovat, co si tak mohly myslet. Nejspíš je nenapadlo, že jsem pouhý syn. Rozhodně se tak netvářily. Máma to však myslela tak, že se potvrdily její domněnky o cystách (nezhoubných naštěstí), ale na poslední chvíli se asi rozhodla neventilovat to před celou čekárnou, a tak zvolila „mírnější“ cestu. Ještě bych možná mohl i říct, jak jsem reagoval já, protože mi to nedalo. Víte, ten šok ve všech těch tvářích byl k nezaplacení, až jsem zatoužil, aby byl ještě větší. Proto jsem se postavil. Objal mámu a řekl: „A když to bude chlapeček, bude se jmenovat po mně, ano?“

Následující dva dny jsem byl odpadlíkem číslo jedna. (Panenko Podsrpenská, vidíš to?! Co tys to tam řekl! Že tě hanba nepleská přes pusu!).

Zpět k modelingu. Vidět ho ve značkových hadrech ještě krásnějšího, než jsem si byl schopný vybavit…, byl to pro mé srdce šok. V dalších dnech jsem byl jako mimo sebe a to šlo prosím pěkně jen o fotky, které však stačily k tomu, aby se mi všechno, co jsem tak nějak už držel pod kontrolou, zase hezky vrátilo do hlavy v podobě flasbacků jako znáte z filmů či seriálů.

Tohle se během půlroku opakovalo několikrát. Z Jonyho nebyl žádný top model, ale prostě na jeho fotky šlo narazit. Spíš to byla ironie osudu, že já jsem na ně narážel pomalu na každém rohu. Vlastně dost často jsem za to ani sám nemohl. Obvykle mi je aktivně ukazovali spolužáci, občas máma, která nevěděla, že mezi mnou a Jonym je to už dávno zakopané.

Jenom Bořek bral Jonyho jako Voldemorta, neboť o něm i jednou řekl: „Teda, ty víš kdo, má dost luxusní fotky na Instagramu.“ Nutno podotknout, že to říkal Tomášovi nikoliv mně. Nicméně mě to tehdy přišlo tak vtipné, že jsem se tomu zasmál. Na našem bytě se jméno Jonatan prostě přestalo používat. Jako kdyby vyřčení jeho jména byla samotná kletba: „Avada kedavra“! Nevadilo mi to. Spíš naopak. Byl jsem rád, že alespoň doma mám klid.

Na to jak jsem byl rozpolcený, je vcelku zázrak, že zkoušky jsem zvládl v prvním i ve druhém semestru úplně všechny. Učení bylo totiž dobré na zapomínání. Stejně jako party a fotbal. A taky piercing, který jsem si ve snaze porovnat fyzickou bolest s psychickou nechal píchnout do jazyku. Můžu tedy s jistotou říct, že to není vůbec tak zlé, a hlavně samotná bolest trvá jen chvilku. Horší je, že mi jazyk tehdy natekl a já skoro tři dny papinkal pudingy a přesnídávky jako malé batole.

Zhruba půlroku jsem tedy byl oživlá mrtvola, ale tenhle můj zombie stav se začal v létě zlepšovat, neboť tehdy jsem se seznámil přes Bořka se Sárou.

A tady začala nová kapitola, která mi změnila život.

Ne teda ta kapitola…, ale Sára. Takže v podstatě kapitola s názvem Sára, ať to máme kompletní.

Moje Sára. Dobrý rok už jen moje. Ale předtím to bylo krapítek složitější.

Poznal jsem ji na akci v klubu přes Bořka.

Stáli jsme tehdy před barem. Srkal jsem pivo a Bořek si dopřával rum s kolou.

„Sára vypadá, že tě chce,“ zařval mi do ucha.

Zvedl jsem oči od svého piva, abych zapátral v davu. Zahleděl jsem se přes tmavý klub, kde blikala různá barevná světla, skrze hustý vzduch plný toho kekelu, co vždycky vypouštějí z trubek pod dýdžejem, a tam jsem ji uviděl.

Sáru.

Tehdy jsem samozřejmě netušil, o koho jde, a dokonce si ani nebyl jistý, jestli je to skutečně ta slečna, o které Bořek mluví, neboť dívek tam bylo opravdu hodně a bohužel žádná z nich neměla na čele vytetované své jméno.

Ale to, jak na mě skrze dav hleděla, mi napovědělo, že to bude ona.

Stála pod jedním z mála stropních světel, takže měla nad hlavou takovou umělou svatozář. Upírala na mě tmavý pohled, barvu duhovek jsem z nemalé vzdálenosti nebyl schopen jasně identifikovat. Dnes vím, že jsou hnědé. Nic neobvyklého. Klasické hnědé oči v neobyčejně milé tváři.

Byla jako zjevení v bílých polodlouhých upnutých šatech na štíhlém těle. Černé vlasy v krátkém sestřihu jí spadaly těsně k ramenům a lemovaly oválný obličej.

Nebyla samozřejmě sama. Měla kolem sebe přátele. Ale sledovala mě.

„Ta tě chce, kouká na tebe už dobrých deset minut. Znám ji, seznámím tě. Co jsem slyšel, tak je teď single. Zapomeň na Jonyho a zkus to,“ nabádal mě tehdy.

„Kdepak, určitě nejsem její typ. Vždyť se na ni podívej,“ zavrtěl jsem hlavou.

Nebyla to sexbomba od vedle, ale spíš sexbomba ob ulici. Čili mnohem dál, než se na první pohled zdá. Nikoliv výstavní, nýbrž roztomilá. Žádná blondýna s trojkami, ale bruneta a velikost prs jsem nějak nezkoumal, ale asi tak plné dvojky.

„Blbče, zkusíš to nebo ne? Jen vás seznámím, vy už si nějak poradíte. Buď to vyjde, nebo ne. Ale nemá cenu, abys pořád chodil jako šíleně smutný princ. Nebaví mě se na to dívat. Zapomeň na Jonatana.“

Nezapomněl jsem, ale zkusil jsem.

Sára není slečna, kterou potkáte všude. Vím, že tohle o svém protějšku nejspíš řekne každý. Ovšem ona je skutečně jiná, což jsem poznal už v ten první večer.

Při seznámení mi stiskla ruku a přidala i pusu. Ne na tvář. Rovnou na rty. Červený lesk chutnal jako umělá jahoda, ale na tom mi nezáleželo. Hudba v tu chvíli měla stejný rytmus jako tlukot mého srdce. Po dlouhé době však nebušilo kvůli Jonatanovi nebo stresu ze zkoušek. Ale kvůli ní.

A to jsem bral za velmi dobré znamení.

Se Sárou jsme spolu nezačali chodit hned. My jsme se stali prvně dobrými kamarády. Rozuměli jsme si. Byla tak zvláštní, že mě to neustále přitahovalo.

Velmi pěkně kreslila. Obrazy krajiny, ale i portréty, zvířata. Cokoliv. Měla svůj byt, kde jedna celá místnost byla plná pláten, štětců, rozdělaných obrazů i hotových. A nechyběl ani tmavě modrý gauč, jehož využití jsem zjistil omylem. Znali jsme se tehdy asi pět měsíců, když jsem k ní šel na návštěvu. Pípla mi, ale nikde v bytě jsem jí neviděl. Tak mě napadlo, jestli nebude v té své dílně. Byla a ne sama. Kreslila nahého kluka. Nebyl tedy úplně nahý, přes intimní partie měl přehozený šátek. Ležel na gauči a nehnul ani brvou, když jsem vpadl dovnitř. Sára mi jen sdělila, ať jí dám deset minut, že už pro dnešek budou končit.

V té době jsem zjistil, že prodává obrazy za vcelku slušné peníze. Modely a modelky si prý hledala sama. Oslovovala klidně i lidi na ulici a nechala si od nich pak dávat souhlas se zveřejněním v galerii a prodejem. Platila za hodinu pózování poměrně slušné peníze, a když jsem tohle její další tajemství objevil, chtěla, abych jí také zapózoval. No, do dneška jsem modelem nestál. Nějak se k tomu prostě nemám.

Každopádně to se mi na ní od začátku líbilo… tajemno. Sára není typ člověka, co vám o sobě řekne hned všechno během pár dní. I po pěti měsících, i po roce stále byly věci, které jsem nevěděl. Vždycky mě dokázala překvapit a šokovat. Mluvili jsme spolu skoro každý den o všem možném, a přesto jsem o ní nevěděl vše.

Náš vztah byl pro jiné netradiční. Bořek třeba vůbec nechápal, proč spolu nespíme. Nechápal, že o to v našem vztahu nešlo. Rozhodně ne zkraje.

Sára mi totiž pomáhala. Vytáhla mě z propasti lítosti zpátky na světlo. Nešlo to hned, jako mávnutím kouzelného proutku, ale hezky postupně se mi dostávala pod kůži.

O Jonym jsem samozřejmě sem tam něco zaslechl. Vím, že se vrátil na každé Vánoce. Možná i na Velikonoce. Zkrátka a dobře, na svou rodnou zemi a rodiče nezanevřel. Ani na Moniku, jenž úspěšně porodila syna a z drbů vím, že čeká druhé dítě. Ale jestli je to pravda, toť otázka. Sám mám totiž jednu zkušenost, kdy moje přítelkyně byla těhotná, ale jaksi v paralelním vesmíru, protože v tom skutečném byla její děloha stále prázdná jako vyfouknutý balón. Taky vím, že si Jonatan hodně vydělal a tak nějak zmužněl. Narostly mu svaly. Nejspíš důsledek pravidelného posilování ve spojení s častým maratonem. Navrch už je známá i jeho orientace, z níž bylo jeden čas obrovské haló. Na internet pronikla jeho společná fotka s Robertem, kde se k sobě měli. Už to bude dobrý rok a půl. Do dneška jsem schopen si ten obrázek vybavit, jako kdyby mi to někdo vypálil na sítnici. Tenkrát mě to sejmulo a zároveň potěšilo. Demence, co? Prostě jsem mu to přál. Ano, i přesto všechno. Chtěl jsem a vlastně stále chci, aby byl šťastný. Sám se totiž snažím o totéž u sebe.

Ovšem v současnosti o něm nevím zhola nic, neboť se o něj nezajímám. U nás doma občas bývám, ale doposud jsem na něj nenarazil. Nutno dodat, že mi to ani trochu nevadí, nemám šajna, jak bych se choval, kdybych ho potkal.

Život jde prostě dál. Já jdu dál, on jde dál. Akorát každý jinou cestou.

Sára o Jonym nic neví, nikdy jsem jí neřekl, kdo byl důvodem mého zlomeného srdce. Neptala se. A to je další věc, kterou na ní mám rád. Nevyptává se. Počká si, až začnete mluvit sami. Pokud ne, nevadí. Každý má svá tajemství.

Možná jí to jednou povím. Až to nebude ani trochu bolet. Řeknete si, že tři roky jsou sakra dlouhá doba, ale nejsou. Někde tam vzadu, v tom uzamčeném trezoru, to stále je.

Teď už vím, proč si mě vybrala. Co jí na mě poprvé přitahovalo. Prý ten můj pohled ztraceného štěněte. Zatoužila mu pomoc, což se jí podařilo.

Uzamkl jsem všechno, co se týká Jonyho, do pomyslného šuplíku a nechal to zahrabané někde v tmavém koutu své hlavy. Rozhodl jsem se to už nikdy nevytahovat. Ne vždycky to šlo, ale když na mě přišla jakási krize, která se obvykle týkala toho, že ho budu nejspíš milovat do konce svých let, běžel jsem za Sárou.

Takhle zpětně… možná ke mně zkraje měla něco jako mateřské pudy. S ní po boku jsem zapomínal snáz. Bylo jedno, co jsme dělali. Bavilo mě i jen sedět a koukat se, jak maluje. Někdy u ní doma, jindy jsme vzali plátno, štětce a barvy a vyrazili do terénu.

Rozumělo se tak nějak samo sebou, že se dáme dohromady. Náš vztah však nezačal úplně tradičně a ani není obvyklý. Sdělil jsem Sáře hned, jak si stojím se svými pocity. Řekl jsem jí, že nevím, jestli jí někdy budu milovat. Doopravdy. Hluboce.

Protože i po těch třech letech (a kousek), co uplynuly od mého posledního hovoru s Jonym, i po tom roce a půl, co jsem jí znal, jsem stále nebyl schopný s jistotou říct, že ji miluji. Svým způsobem jsem ji měl víc než rád. Jenomže nebylo to žádné „wow“ jako u Jonyho. Nebylo to nic, z čeho bych šel do kolen, z čeho bych přestal myslet a začal dělat blbosti.

Samo se to tak vyvinulo a možná tyhle vztahy bývají v základu daleko pevnější. Nestojí přímo na vášni. Od začátku se buduje důvěra a vidíte všechno, tak jak je. Bez růžových brýlí. Ty jsem prostě neměl.

Miluji ji. Svým způsobem.

Nevím, jak to popsat jinak. Sára pro mě není náhrada za Jonyho. Ona je moje nejlepší kamarádka. Člověk, na kterého nedám dopustit. Jsem jí oporou, ona mně. Miluju ji…, ale nehroutím se z toho. Někdo by to nazval asi „zdravým vztahem“. Rozumíte? Pokud ne, máte smůlu, neb nevím, jak jinak to líp osvětlit.

Než jsme se dali oficiálně dohromady, proběhlo několik rozhovorů. Snažil jsem se jí vysvětlit ty blbiny, co mi lítají hlavou. Šlo to mnohem líp. Už jsem byl poučený. Věděl jsem, že mluvit je lepší než mlčet.

Sáru odrazovali od mé osoby zejména Marcus s Damiánem. Měli na mě pifku už od doby, co mě s nimi poprvé seznámila. Jsou něco jako její bodyguardi. Jen se teda krom rvaček pletou i do vztahů, kde by podle mě měli mít vstup zakázaný. Sára na ně nedala, ona obecně nedá nikdy na nikoho. Má svojí hlavu a svůj svět. Ovšem já jsem pro ni byl riskantní krok. Byl jsem někdo, kdo nebyl stoprocentně smířený s minulostí a stále se v ní jednou nohou plácal.

Vztahy jsou rizikové samy o sobě. Jsou nejisté, je to přirozené. Je to normální. Jenomže já byl víc než nejistý. Nevěděl jsem. Chtěl jsem jít dál, byl jsem víceméně smířený s tím, že Jonatan je fuč. Ale bál jsem se, že pro změnu budu já ten, kdo někomu ublíží.

Nakonec to rozsekla ona. Dohodli jsme se, že nebudeme tlačit na pilu a necháme věcem volný průběh. Proto spolu ještě ani v současnosti nebydlíme. Mám klíč od jejího bytu, ona od mého, který stále sdílím s Bořkem. Je to výhodnější, neboť s ním v současnosti i pracuji. Před půlrokem jsem úspěšně složil státnice, takže jsem blbcem i podle diplomu. Přemýšlel jsem i nad magorem (Mgr. – aby nedošlo k omylu, že jsem se chtěl zajít k psychologovi a nakecat mu, kterak trpím chorobnou představou, že se měním ve Spidermana, aby mi pak mohl zařídit občanku s kolonkou „nesvéprávný“ a udělit mi výše zmíněný titul před závorkou), ale nakonec mě Bořek zlákal vidinou velkých peněz.

Ještě zmíním jednu věc. Zkusil jsem to i s chlapci. V době, kdy jsme se Sárou byli pouhými kamarádi (bez výhod, aby bylo jasno). Prvně jsem sbalil jednoho roztomilého černovláska. Problém ale nastal už při svlékání. Spatřil jsem tu chlapeckou postavu a vzal nohy na ramena. Podruhé jsem sbalil klučinu, který byl skoro kopií Jonyho. V pološeru.

Ve světle toalet už mu nebyl podobný ani trochu. Taky jsem vycouval.

Zkrátka a jednoduše nejsem gay. Nikdy jsem ani nebyl. A to s Jonatanem musel být jen nějaký vtip osudu nebo výjimečná náhoda. Přešlap? Těžko tomu přijít na kloub, proč zrovna on jo a jiní muži ne.

Netrpěl jsem sexuální frustrací, pokud nepočítáme první půlrok. V té době jsem tak nějak neměl na sex myšlenky, takže jsem si vystačil s pornem a svými představami. V době, kdy jsem se začal přátelit se Sárou, jsem se navrátil mezi živé a tím pádem i mezi adolescenty. Ano, souložil jsem jedna radost. Teda až na ty dva teplé pokusy, které nedopadly.

Jako kdybych snad chtěl dohonit ten ztracený čas. Nebylo mi jedno s kým. Měl jsem tři ověřené slečny, které měly stálé vztahy a přitom si rády zaskočily jinde (a pak že jen muži jsou záletníci!). To pro mé stále vrtkavé já bylo ideálním řešením.

Samozřejmě s těmito orgiemi jsem přestal v době, kdy jsme spolu se Sárou začali randit.

A teď zpět do současnosti.

Pracuji s Bořkem, který stále dělá programátora akorát u kamaráda svého otce. Navrch je školitel a vůbec. Zkráceně, Bořek, práce všeho druhu a jeho kamarád Marián práce úplně všeho druhu, ideálně toho, co nikdo jiný nechce. Například školit nováčky v našem složitém interním programu. Sám neumím programovat, ale vést o tom přednášky a mluvit v teorii dovedu asi nejlépe ze všech. Taky proto jsem oficiálně „školitel“. Co občas vaří kávu a buzeruje všechny okolo, protože ho k tomu tlačí ti nad ním, dělba práce, to známe, sem tam fušuje do povinností i call centru, a když je nejhůř, hraje si na vrátného dole v přízemí nebo na organizátora firemních večírků, hlavně těch vánočních, ty jsou jeho specialita number one, protože sehnat volné prostory v prosinci pro skoro sto lidí je pomalu jako nutit slona, aby proskočil osmdesáti centimetrovým gymnastickým kruhem.

Bydlím pořád v Brně a chodím se Sárou. A momentálně sedím v autě a jedu domů, protože to mám cestou do Plzně, kde budu od zítra až do neděle mlít pantem. Je těsně před Vánoci, ale počasí odpovídá spíš tak půlce října. Není totiž skoro vůbec zima, ta má uhodit až za čtrnáct dní, jak to plánují rosničky (ale všichni víme, že těm není radno věřit).

Cesta ubíhá poklidně až k ceduli Sezimovo Ústí.

V první chvíli mě napadne, že to, co postává u jména naší veleobce, je jen duch. Když dojedu blíž, okamžitě zamířím ke krajnici, zatímco prudce šlapu na pedály brzd.

Žádný přelud, ale Monika. Stojí v předklonu. Jednu ruku na břiše a druhou na tyči. Vypadá jako někdo, kdo válel sudy v kalužích bahna.

Zastavím a vyběhnu z auta ve zlé předtuše.

„Mončo?!“

„Mariáne…, myslíš…, můžeš mě vzít do nemocnice? Už jsem myslela, že tudy nikdo nepojede. Ani nevím, kde mám telefon. Upadla jsem…,“ spustí na mě vodopád slov, ačkoliv spíš vypadá, že sebou co chvíli praští. Rozumím jí asi tak každou pátou větu, neboť do toho vzlyká.

Nepárám se s ní, a zatímco slábnoucím hlasem hovoří, až nakonec úplně šeptá, přenesu ji v náručí na zadní sedadlo svého nového černého fordu.

Celá se třese a pomalu červenající flek někde v oblasti břicha mi taky zrovna nepřidá. Je bledá jako stěna.

První, co mi proběhne v hlavě, je: dítě.

„Jsi těhotná?“ vypálím na ni svou otázku a rozjedu se jako řidič formule 1.

„Doufám…,“ odvětí tiše.

Následující minuty jsou jako z filmu. Přijedeme k nemocnici, kam jsem dopředu volal. Bohužel těch deset minut, než jsem dorazil, jim nestačilo k tomu, aby někoho poslali ven.

Nakonec Moniku donesu až do vestibulu, kde nám v ústrety běží páreček mužů s vozíkem, do nějž ji posadím.

A pak jen chodím z jednoho konce na druhý po velké aule plné laviček a automatů na jídlo či pití. Nemám číslo na nikoho od Moniky, ale po několika pokusech se mi podaří dovolat mámě, která byla s tátou v kině. Ta už se postará o to, aby se zpráva dostala alespoň k jejím rodičům.

Nestačím ani zavěsit a už mi na rameno klepe jeden ze zdravotních bratrů, jenž si Moniku převzal.

„Vaše miminko je v pořádku, ale pro jistotu si tady paní Novákovou necháme dva dny na pozorování,“ oznámí mi s úsměvem.

Zmateně kývnu. Já totiž žádné dítě nečekám, ale budiž. To ať vezme čert.

Nebudu lhát, docela se mi ulevilo. Nevím, jak bych s ní měl mluvit, kdyby o dítě přišla. Jen ta představa mi staví do pozoru všechny chloupky v zátylku.

Ten klučina mi ještě řekne, kam mám jít, abych se podíval v jakém stavu je moje manželka.

Haha.

Neobtěžuji se s vysvětlováním skutečnosti, neb to není pro jeho ani můj život podstatné. Však on se možná ještě dozví, kde je pravda.

Najít příslušný pokoj mi zabere dalších dvacet minut, protože ji stačili přesunout z hlavní budovy až o další dvě vedle. Cestou to telefonuji mámě, která to zase předá dál. Skvělá tichá pošta. Navrch musím prvně zvonit na sesternu, aby mě vpustili dovnitř. Otevřou mi s dost nevrlými úsměvy a prohlášením, že návštěvní hodiny jsou do šesti. Po mém překotném vysvětlení situace mě naštěstí dovnitř pustí. Jen na půl hodiny, což je ideální. Během té doby určitě dorazí i ti, jichž je skutečně třeba.

Monika je na pokoji ještě s dalšími dvěma ženami. Jednou podobně starou a druhou ukdákanou gertrúdou, co řve do mobilního aparátu jako operní pěvkyně v divadle.

Monika mi několikrát děkuje, div ze mě nedělá samotného anděla strážného.

Jednu ruku má celou v sádře, plus slabý otřes mozku. Dost nešikovný pád do škarpy. Ale dítě je v pořádku, ačkoliv se pořád strachuje, proč si ji tu nechali. Jestli náhodou něco nezatajili.

„Neboj, určitě je to jen preventivní. Víš jak, jistota je prostě jistota,“ opakuji už asi potřetí stejné dvě věty jako zaseknutá gramofonová deska.

Pohlédne za mě a zářivý úsměv prořízne její tvář. „Jéé… teda, že ty tu budeš takhle rychle, to jsem nečekala!“ promluví na někoho za mými zády.

Nejvyšší čas zatroubit k ústupu, raději dřív než si projít ceremoniálem díků.

„Tak já už půjdu, když tak se stavím zítra dopoledne, než pojedu do práce. Tak ahoj,“ loučím se chvatně.

Otočím se k odchodu. Pohlédnu před sebe a udeří gong.

Ne, bylo to spíš, jako když vám někdo vystřelí vedle hlavy. Taková rána, skoro děsivá.

Mezi futry stojí Jonatan.

A já se zarazím jako nějaký robot, co mu zmáčkli na tlačítko vypínání. Nemůžu se pohnout. Zírám na něj a ty rány se neustále opakují. Pořád dokola. Bum! Bum! Bum!

Není to gong, ani střelba. Jen moje srdce pumpuje krev jako o život.

Všechno, co jsem celý ty roky pracně schovával v tom nejzazším trezoru svojí hlavy, najednou vypluje napovrch. Jony jak se směje, Jony jak je naštvaný, jak se milujme, jeho vůně, jeho zuby, co mi zarýval do ramene, jeho kůže. Kurva všechno! Co jsem měl udělat, ale neudělal, kdyby jo, určitě jsem teď víc v pohodě.

Je toho najednou tak moc, že nejsem schopný se prvních pár sekund vůbec pohnout.

Co to sakra děláš? Proč tu stojíš jako debil, kterého trefili pálkou po hlavě, ale jeho mozku to ještě nedošlo? Co je to do háje za zkrat? Nemůžeš mít takový zkrat!

Nesnáším vzpomínky! Nesnáším Jonatana!

Nevím, co mám ze sebe vypotit. Jen jsem si jistý, že musím sakra vypadnout. Zmizet z povrchu zemského a navštívit peklo. Proměnit se třeba v rosol a odtéct kanálkem v koupelně. Nebo ze sebe udělat páru, co se rozplyne ve vzduchu.

Nic z toho ale nejde.

Takhle to v reálu nefunguje. Ne. Musím prostě rozhýbat svoje ztuhlé končetiny a vyrazit místností pryč, což taky ihned udělám.

„Dovolíš,“ zavrčím na něj a snažím se nevypadat jako totální kretén.

A pohlédnu mu do tváře.

Chyba.

Tak obrovská chyba. Asi největší chyba, co jsem za poslední tři a půl roku udělal. Ne, největší ne, ale prostě hodně velká.

Vypadá jako já. Ne, vypadá ještě hůř. Jako po zásahu blesku. Oči rozšířené, hrudník se mu prudce zvedá, ramena třesou a spodní ret připomíná paličku, co naklepává řízky. Dýchá tak nahlas, že mi ovívá obličej.

Mimoděk mi hlavou projede, jak zní jeho sténání a vzdychání, když má orgasmus. Všechno to je tak živý! Jako kdyby to nebylo už tři a půl roku, ale tři a půl dne. Tři a půl hodiny.

Na malou chvíli mě napadne, jestli je stejně v prdeli jako já. Moje sobecký a egoistický hovado, co se skrývá uvnitř mě, si dovolí pomyslet na to, že ho taky stojí veškerý dostupný kyslík vidět moji osobu. Mě.

Ale pak mi to dojde.

Monika. Vždyť jeho nejlepší kamarádka právě leží v posteli za námi. Tak proč by se do prdele zajímal o mě? Jak můžu být tak naivní? A i kdyby! I kdyby, co se asi tak kurník změní?!

Jsem se Sárou šťastný. Miluju Sáru a tohle celé je jen nějaký další hloupý vtip. Jsem zmatený, protože jsem ho dlouho neviděl a najednou tu stojí přímo přede mnou. Ano, tak je to. Žádná láska. To už jsem přece dávno uzavřel.

Ustoupí a já projdu. Chytí mě však za loket.

„Co je?!“ neotočím k němu ani hlavu.

„Chci…, potřebuju s tebou mluvit,“ vydechne trhaně.

Utíkal sem snad až z Francie, nebo kde to byl?

„Nemáme o čem.“

„Ale…“

„Kurva! Nemáme o čem!“ zařvu hlasitě a vytrhnu mu svůj loket z ruky.

Ať jde k šípkům! Ať si jde k Eiffelovce, ať si jde třeba najít svatý grál. Je mi to jedno. Potřebuju pryč, a proto chodbou letím, jak kdyby mě honilo stádo obřích pavouků.

Reagoval jsem asi až moc přehnaně, když já s ním fakt nechci mluvit. Kdepak, tohle už je za mnou. Miluju Sáru.

Určitě miluju Sáru.

Chci milovat Sáru víc než kohokoliv jiného.