Gay povídky

„Kam jdeš? Nenechávej mě tady!“ snažil jsem se říct, ale přes roubík z toho bylo slyšet jen nesrozumitelné mumlání. Začal jsem sebou zmítat. Řemeny byly dlouhé tak akorát, že jsem byl na posteli roztažený do X, ale nebolelo to. S rukama v návlecích jsem nemohl vůbec nic nahmatat a přes kuklu jsem ani neviděl ty zámečky na přezkách, jen jsem slyšel, jak cinkají. Po chvilce jsem se unavil a už jen tak ležel. Nebylo nic slyšet a začala ve mně růst panika. Navzdory tomu jsem cítil, jak se mi vší silou snaží v kleci postavit.

Nils stál ve velkém sálu, upřeně se díval z okna. Moe chvíli pozoroval paprsky tančící mu ve vlasech. Pomalu se k mladíkovi přiblížil, přitiskl se k jeho zádům. Nepromluvil, Nils se o něho opřel, vzdychl. „Nevěřím, že jsem to udělal.“ „Znáš celou pravdu o své minulosti, teď máme před sebou společnou budoucnost.“

„Babi, pojedeme na nákup, budeš něco potřebovat?“ „To jseš hodnej, Danečku, budu. Budu potřebovat větší nákup, na víkend přijede Janička s tím svým, tak ať je pohostím.“ Vyjevil jsem se: „Přijede Janďa? Už jsem ji neviděl strašně dlouho. Myslel jsem, že se uvidíme o Vánocích, když jsme byli na Štěpána u našich, ale nemohla přijet. Co se děje, že se teď objeví tady?“

„Eriku, slyšíš to? To je střelba.“ Gil se vrhnul pro zbraně. „Gile.“ Mladík mu pohlédl do očí. Oba byli vojáci, oba věděli. Gil jen kývnul, už nebylo třeba něco říkat. Erik si vzal zbraň, vyběhli. Hluk se rychle přibližoval, nezpomalili. Z lesa se vynořili Simon s Davidem, ihned se díky Gilovi ozbrojili. „Co se děje?“ dožadoval se Simon vysvětlení. Ten mu jen naznačil, že neví. „Timi a Martin?“ nadhodil David.

Desať dvadsaťosem, žeby si zo mňa robil srandu? Chcel sa ma iba týmto zbaviť? To je jedno! Keď ho stretnem v škole, tak mu hodím niečo do hlavy a budem dúfať, že trafím oko. Je desať tridsaťpäť a ja nechápem, prečo tu ešte čakám, a kontrolujem telefón, akoby mi mal zavolať. Nie… ja ho priam hypnotizujem, aby sa na displeji rozsvietilo jeho meno (aj keď ho nemám v kontaktoch).

Chalan si sadol oproti nemu, a tak mal Marco príležitosť skúmavo prezrieť spolucestujúceho od hlavy až po päty. Bol to pekný chalan, nie však Marcov typ, mal však niečo, čo Marca nútilo nespustiť z neho oči. Postavu mal peknú, nie extrémne štíhly alebo pri sebe. Oblečenie značkové, chlapec mal vkus, to sa vidí. Vlasy gaštanovohnedé a štýlovo upravené – Marco bol vždy zaťažený na blonďákov. Oči, oči boli krásne zelené a vyžarovali energiu a ľudskosť, to si Marco všimol už pri prvom pohľade. A krásny, široko-šibalský úsmev. Áno, to Marca na ňom priťahovalo, ten pohľad a úsmev.

Adam ztuhne. Tohle nečekal ani náhodou. Masky ledu se po sobě zmateně dívají, když každá uvidí vedle sebe ohnivou. Vedle tulipánu se postaví záměrně Santini v zlatém kostýmu s knihou v ruce. „Tak co, pane Zimo? Půjdete s Ohněm do pekla?“ „Pane Ohni, nikdy už mě nikdo nevezme do pekla. Kam chci jít, je ráj.“

Nevím, jestli se mi ovečky zželí anebo chci jen vidět, ten překvapený pohled. Jedno z toho to bude, možná obojí. A nejspíš taky fakt, že ho prostě chci a nerad chodím kolem horké kaše. Jsem v práci a na nějaké to dlouhé hraní nemám čas. Trošku pošťuchování ano, ale balit tu kluka půlku večera a ještě nemít jistotu… na to mě neužije.

„Dane. Dane, počkej, slyšíš! Dane,“ utíkal před hlasem, běžel, jak nejrychleji mohl. Slzy mu tekly po tvářích. Filip ho doběhl před domem, chytil ho. „Ne, nech mě, pusť, slyšíš,“ pokoušel se vytrhnout z mužových rukou. Ten ho ale přirazil ke zdi, neměl problém Dana udržet.

Neodmítnul, rozzářil se jako sluníčko. Slezl jsem tedy z koně a doufal, že až se rozcválá, zvládne taky zastavit. Matheu pobídl koně. Docválal na konec loučky, tam však nezastavil. Hnal se dál lesem. Už jsem se chystal vylézt na koně a jet ho zachraňovat, když v tom Matheu provedl úžasnou otočku kolem stromu a ladně, drže otěže v jedné ruce s kouzelným úsměvem na rtech se vracel zpátky ke mně.

"A hele, chtěl ten tvůj po tobě už někdy něco hodně divnýho? Víš, jak to myslím…" No to si piš, že jo. Denně se u nás musí vytírat podlaha v kuchyni. To přece není normální, no řekni sám…

Robin. S Robinem se setkal tehdy na tom procovském rautu. Chlap, který se v obleku snad musel narodit, jak přirozeně ho dokázal nosit. Štíhlá ramenatá postava, dokonalý úsměv. Světlé dlouhé vlasy stažené do malého drdůlku. Stál tam tehdy a díval se na Robina a asi chvíli ani nevnímal, co říká. Zamiloval se na první pohled a Robin to poznal. Ne, neskončili spolu ten večer v posteli. Nechali si to na druhý den.

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Fakticky. Tohle bylo až kam. Sten, jenž byl celých těch dvacet let nedostupným zbožím, které neseženete ani na černém trhu, byl náhle stejně přístupný jako Durexy. Při troše snahy i v kdejakém automatu. Proto jsem neváhal ani sekundu.