Gay povídky

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.

Místo pozdravu jsem mu vrazil jednu takovou, že druhou chytil o plechový dvířka. Zmrdík se ani moc nedivil. Čuměl na mě jak pes, ne zpráskanej, prostě pes, kterýmu je jedno, že mu nařežete. Ten pohled: Klidně si bouchni, pane, když tě to potěší. Prosím pane, jsem tady. K službám.

Hleděli si do očí, beze slov, v tichu lesa. Sebastian se jemně dotýkal Levanovy tváře, hladil mohutnou šíji, hrudník. Prsty opisoval stvoly tetování na Levanově těle. Hřejivé ruce hladily jeho záda, rty vypalovaly horké polibky do kůže na upírově krku a hrudi. Nemluvili, oblékli se a znovu splynuli v objetí. Každé pohlazení, políbení, bylo víc než jakákoliv slova. Souznění bylo úplné. Cítili emoce toho druhého, každý zachvěv těla i duše.

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

Když řekl „dobrá kurva jako ty“, tak to vlastně znamená, že se mu to se mnou líbí, jinak by neřekl „dobrá“. A kurva? On má prostě takovej drsnější slovník, on to tak nemyslí… On je prostě takovej, takovej dravej, živočišnej, nespoutanej…

- Kam vlastně jdeme? - - Ke mně. Domů. A nekoukej, já se na tebe nevrhnu. - I když já bych zlatíčko teda věděl, co s tebou, pomyslel si Milan v duchu.

Konečne som sa odhodlal vziať si dovolenku a vypadnúť niekde, kde si prevetrám kancelárskou byrokraciou zapratanú hlavu. K narodeninám som ešte v lete dostal zimný poukaz do jedného zapadnutého vidieckeho penziónu v rakúskych Alpách, niekde v okolí Achensee. Cez internet som si zarezervoval izbu a tešil som sa na mrazivé zimné večery strávené v hoteli, sediac s rozčítanou knihou a s horúcou šálkou čerstvého čaju za oknami, kde počuť kvíliaci plač silného vetra hrajúci sa so snehovými vločkami padajúcimi na kalamitnú nádielku čerstvého snehu.

Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.

„Ne? Jaký ne?! Víš co? Napadlo mě, že by se odkaz na to video moh nějakou záhadnou cestou dostat i k tvýmu fotrovi. Co ty na to?“ –– „On… on stejně všechno školní rovnou maže,“ pokusil se zmrdík chabě zaprotestovat. Asi tušil, jak by ho fotr zřezal, vidět mladýho tančit v dámským prádle. –– „Ale zprávu s názvem VÁŠ SYN KURVIČKA, tu by si otevřel, že jo?“

Mark klečel vedle hrobu. Prsty zarýval do kypré hlíny, která zakrývala Liemino tělo. „Pomstím tě, lásko. Zaplatí za to, co ti udělal. Kdybych měl umřít, jeho život vyprchá jako první, přísahám. Je to jediná věc, kterou mám teď před sebou.“ Čelem se dotkl země a rozplakal se.

"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.

„Tak počúvaj sem, ty Romeo. Na toho vytočeného buzíka ti seriem. Zaujíma ma len do takej miery, ako ho dokážem využiť vo svoj prospech. Odo dnes mi budeš robiť osobného otroka, budeš pri mojej nohe 24 hodín denne, ja si len niečo pomyslím a ty to už budeš mať splnené, ak urobíš niečo zle, zmlátim ťa ako hada a budem ťa mlátiť dovtedy, kým to nebudeš robiť podľa mojich predstáv. Dovolím ti sa s Kamilom stretávať, kľudne s ním aj šukaj, je mi to jedno, ale keď ťa zavolám, pribehneš od neho ako ratlík. Rozumel si?" povedal kľudne.

Vzal klíče a podával mu je. Tom k němu přišel a uchopil klíče, jenže Radim je nepustil. Stál u stolu, držel klíče a nevěděl co teď. Radim pohladil jeho ruku, čekal. Věděl, že je to hloupost. Zítra má jeho nadřízený na stole stížnost za obtěžování. Klučina polknul, ale nezdá se, že by chtěl teď hned utéct. Stiskl mu ruku a začal si mladíka přitahovat k sobě.