Kieran: Moje ztráty a nálezy - 9. Hradní pán

Zlomili mne čtvrtý den, po dlouhých hodinách krutého výslechu. Velitel mne bil a mučil. Znásilnil mě a nejen on, ale i jeho vojáci, a nakonec mi vsunul do odřeného konečníku velkou nerezovou elektrodu a druhou, skoro centimetr v průměru mi zastrčil do ocasu. To už se nedalo vydržet, už jsem toho měl za sebou moc a některé pasáže se dokonce ztrácely v temnotách. I tak jsem ale dokázal nějaký čas vzdorovat. Nakonec jsem mu ale řekl všechno, stejně jako tenkrát Ryan a vlastně jsem mu neřekl vůbec nic. Nevěděl jsem, v jaké zemi se nacházel výcvikový tábor, ani kdo ho financoval. Neznal jsem jména instruktorů, ani jiných zaměstnanců tábora. Netušil jsem, kam nás odvezli z Francie tím vojenským čtyřvrtulovým dobytčákem a ani dál autobusem.

Ke konci, když už jsem byl opravdu se silami na dně, jsem bohužel prozradil otce O´Neilla, který mi dal kontakt na člověka, co mne do výcvikového tábora poslal. To už jsem si přál, ať mne velitel rovnou zabije, protože bolest byla k nevydržení. Už jsem nechtěl nic jiného, než aby to mučení jakýmkoliv způsobem ukončil, jenže konec se stále zdál v nedohlednu. Svého bratra Seana jsem ale nepráskl. Velitel neměl nejmenší šanci si ověřit, že jsem se s ním setkal, a tak se ode mne tuto informaci nedozvěděl. Všechno ostatní bylo vedlejší, ale Seana jsem musel chránit, takže jsem pořád tvrdil, že nevím, kam zmizel.

Rovnou z mučírny jsem putoval na ošetřovnu, kde se doktor dva dny pokoušel mě dát dohromady, abych se aspoň udržel na nohou. Nechápal jsem, proč to dělá, když mě vojáci stejně tajně popraví, ale lékař mi prozradil, že budu propuštěn na svobodu. Díval jsem se na něj nevěřícně a v hlavě mi šrotovalo. Pochopil jsem, že jsem v pěkném maléru, protože neudělám ani krok bez nějakého stínu, a pokud venku kontaktuji kohokoliv z místní buňky PIRA, přivedu k němu zásahovku SAS. To znamená, že si budu muset poradit sám.

Po sedmi dnech od příjezdu do Irska jsem konečně opustil brány kasáren. Hlava se mi motala a bylo mi neskutečně zle, protože jsem patřil spíš do postele než na ulici. Pomalu jsem se ploužil u zdi domu, o kterou jsem se každou chvíli musel opřít, a bágl na rameni mne tížil, jako by vážil tunu. Lidé si mne s odporem prohlíželi a jistě si říkali, že jsem jen jeden z mnoha feťáků v řadě, kteří se motají po ulicích.

Neměl jsem kam jít. Od velitele jsem se při výslechu dozvěděl, že má matka se nastěhovala k ovdovělému majiteli hospody, ve které pracovala, a v našem bytě už dávno bydlel někdo jiný. Byl jsem tím pádem bez domova i bez peněz a fyzicky jsem na tom byl prachbídně, takže uchytit se v nějaké práci mi bude nějakou dobu trvat. A já měl hlad, byla mi zima a byl jsem smrtelně unavený. Asi budu muset krást.

Chodník, po kterém jsem se pomalu sunul do centra města, najednou končil zdí, a tak jsem se rozhlédl, abych přešel na druhou stranu ulice. Nikde jsem žádné auto neviděl, takže jsem vykročil z bezpečí zdí domů. Daleko jsem ale nedošel. Po pár rychlých krocích se mi zle zatočila hlava a okolo se setmělo. Ozval se klaxon auta a nějaké hlasy, ale já se nemohl hnout z místa. Pomalu jsem padal do hluboké temné propasti, na jejímž dně mne zachytili pevné ruce.

„Rychle ho odneste do auta! Musíme zdrhnout těm britskejm zmetkům, co má za zadkem. A toho hajzla velitele, co ho tak zřídil, vyřídíme jednou pro vždy. Už má na svědomí příliš moc našich lidí.“

Hlasité příkazy mi létaly nad hlavou a já je sice slyšel, ale chápal jen zčásti. Vůbec jsem netušil, kdo mě zachytil při pádu uprostřed vozovky a kam mě odvážejí tím autem.

„Je celý rozpálený, musí co nejdřív k doktorovi,“ jiný hlas, mladší a vyděšený.

„Akorát nás přivede do maléru! To auto SAS máme pořád za zadkem!“ třetí hlas. Pěkně vzteklý.

„Drž hubu, Rory! Dostal jsem od Seana prachy na to, abych se postaral o jeho bráchu, a já to splním. On za to nemůže, že ho hned na lodi sbalili fízlové. Díky Duncanovi jsme mohli uklidit všechny lidi, o kterých Kieran věděl, a Kieran sám by zasloužil metál za to, jak dlouho dokázal mlčet. Pro otce O´Neilla si přišli ti hajzlové teprve včera.“

„Co je s otcem?“ zašeptal jsem z posledních sil a otevřel oči. Nad sebou jsem viděl postarší tvář s knírkem, kterou jsem v životě neviděl.

„Tiše, Kierane, odpočívej. Otec O´Neill je v pořádku. Stihli jsme ho odvézt do bezpečí, stejně jako další lidi, protože jsi té sadistické bestii vzdoroval tak dlouho. Zachránil jsi spoustu životů. Už jen za to si zasloužíš, abychom se o tebe postarali.“

Zavřel jsem oči a uklidnil se. Jsem v bezpečí, Sean a otec O´Neill také a nic jiného nebylo v tu chvíli důležité. Kolíbání auta při honičce v belfastských ulicích mne uspávalo, tak jsem se tomu poddal.

A pak mi z mého života zmizelo přibližně osm dní. Tak dlouho jsem ukrytý v bytě chirurga doktora McKeenana bojoval s vysokými horečkami. Nikdy jsem nepochopil, jak se doktorovi podařilo propašovat z nemocnice antibiotika v infuzích a všechny možné další léky, které mě udržely při životě. Bylo mi ale jasné, že nebýt toho neznámého muže s knírkem, kterému Sean zaplatil, aby se o mne postaral, už bych tady nebyl. Buď by mě na té ulici u kasáren přejelo auto, anebo bych skapal někde v nějaké díře jako stovky jiných bezejmenných.

Ještě několik dní trvalo, než jsem byl schopný vstát z postele, ale po nějaké době se mi síly začaly vracet. Jenže potom se objevil muž s knírkem, kterému tak důvěřoval můj bratr a který se mi představil jako otec O´Callahan, a řekl mi, že musím okamžitě zmizet, že po doktorovi jde policie. Sbalil mi věci a pomohl mi do auta, kterým mne odvezl kamsi daleko od Belfastu. Někam k severnímu pobřeží irského moře, k Ballycastlu.

Na severních, větrem bičovaných útesech tu nějaký pomatený šlechtic v dávných dobách vystavěl pevný hrad, který se sice přestavbami změnil v mnohem pohodlnější sídlo, ale pevné zdi okolo zůstaly a bezpečí také. Jak jsem pochopil už cestou, zdejší majitel byl jedním z mocných mecenášů a členů Sinn Féin a jeho rodové sídlo mi na nějakou dobu poskytne útočiště. Navíc se tady dozvím, jaký bude můj další úkol. Hrad byl zatím mým jediným bezpečným přístavem, majákem v rozbouřeném oceánu. Sem si žádné ozbrojené komando netroufne.

„V prvním patře na konci chodby je tvůj pokoj. Večeře se podává v sedm a pak se dozvíš, co od tebe bude armáda očekávat,“ vysvětlil mi otec O´Callahan. Potom se zadíval na vysoké schodiště. „Zvládneš to, nebo ti mám pomoct do schodů?“

„Zvládnu to!“ odpověděl jsem možná až trochu moc důrazně a vystoupal na prvních pět schodů. Pak jsem se otočil. „Ale já nemůžu do žádné akce v Irsku. Mají mou fotku a kdykoliv mě můžou znovu zabásnout.“

„Nepodceňuj nás, Kierane. Tvůj úkol neproběhne v Irsku, ale o to důležitější a náročnější bude. Přitom je to úkol, který je pro tebe jako stvořený. Věř mi, jsi jeden z mála, kdo ho může zvládnout. Nejdřív ale musíš být dokonale v pořádku.“

Tím mi tedy otec O´Callahan moc klidu nepřidal. Šel jsem do svého pokoje celý zmatený a současně zvědavý. Celý zamyšlený jsem otevřel ty tmavé dubové dveře a zalapal po dechu. Octl jsem se v pohádce. Takový luxus jsem ještě v životě nezažil. Pokoj byl zařízený krásným vyřezávaným dubovým nábytkem, polstrovaným temně rudou kůží a sametem. Celému zařízení vévodila postel s nebesy, jak se na hradní ložnici slušelo a patřilo. Vpravo ve výklenku byla dvě pohodlná kožená křesla a stolek a kupodivu i police s knihami. U velkého okna, za nímž se převalovaly těžké dešťové mraky nad mořským příbojem, stál psací stůl a vlevo od stolu byly otevřené dveře. Nakoukl jsem do nich a objevil průchozí šatnu a za ní poměrně moderně zařízenou koupelnu s velikou vanou na zlacených lvích nožkách. Nadšeně jsem odhodil svůj bágl do police v šatně a pustil horkou vodu do vany. Potom jsem se svlékl do naha, protože v pokoji bylo obrovské zrcadlo ve zlaceném rámu a já si chtěl prohlédnout své jizvy, které mi velitelova brutalita uštědřila.

Stál jsem před tím zrcadlem a prohlížel si své tělo. Při příjezdu do Irska jsem byl opálený, ale teď má zlatavá barva vybledla a mé svaly pokrývaly jizvy od biče, které ještě nestihly vyblednout. Zhubnul jsem a mezi nohama a v podpaží mi rostlo černé ochlupení, na které jsem už dávno nebyl zvyklý. S tím se ale na rozdíl od jizev dalo něco dělat, a tak jsem z báglu vytáhl balíček nových jednorázových holicích strojků a vlezl nejdřív pod sprchu, abych se před koupelí těch chlupů zbavil.

Namydlil jsem si holicím krémem jak genitálie, tak zadnici, nohy i podpaží a pak jsem si stoupl tak, abych na sebe viděl v zrcadle v koupelně a opatrně a důkladně jsem se oholil. Objel jsem žiletkou jak podbřišek a třísla, tak šourek a dál dozadu přes hráz rýhu a okolí análního otvoru. Docela mě to vzrušilo, takže můj ocas se snad poprvé od zatčení na lodi postavil. Rychle jsem pokračoval s oholením nohou, i když tam jsem nikdy moc zarostlý nebyl. Nakonec jsem si nechal podpaží a poté už jsem se celý šťastný ponořil do té obrovské vany. Pěna, která byla v koupelně, krásně voněla a horká voda byla přesně to, co jsem potřeboval.

Nabral jsem si pěnu do dlaně a namydlil si ramena a hrudník a potom jsem pokračoval pod vodou po břiše až k mému přirození, které stálo jako na přehlídce a žalud na mne legračně vykukoval z vody. Přejel jsem ho dlaní a zasykl vzrušením.

Ach bože, Connore, chybíš mi! Blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy jsem si začal pod vodou honit ohon a druhou rukou masírovat koule. Zavřel jsem oči a zcela se oddal vzpomínkám a příjemným pocitům. Myslel jsem na svého instruktora a na jeho skvostný ocas, a nakonec zvedl nohy přes okraj vany, zajel si rukou mezi půlky a v dalším okamžiku už i jedním prstem dovnitř. Honil jsem se ve stejném rytmu, jako jsem přirážel prstem do svého zadku a bylo mi úplně jedno, že voda z vany cáká po celé koupelně.

Connore, potřebuju tě! Nikdy jsem neměl z tábora odejít. Letělo mi hlavou, zatímco jsem se blížil k vrcholu. A pak už mne myšlenky naprosto opustily a extáze mne úplně pohltila. Kousal jsem se do rtů, abych nekřičel moc nahlas, a měl jsem co dělat, abych se ve vaně neutopil. Ještě pěkně dlouho jsem ten vrchol rozdýchával, a nechal si tělo hýčkat horkou vodou, dokud jsem se úplně neuklidnil.

Když mi začala být ve vodě zima, vylezl jsem z vany, utřel se do obrovské bílé osušky a pak si dál užíval svou nahotu. Byl jsem na ni do jisté míry zvyklý, v soukromí určitě. V Connorově bytě jsem se skoro jinak ani nepohyboval. Svlékal jsem se povinně hned po příchodu a vkleče na koberci čekal na příchod svého instruktora. A obléct jsem se mohl až ráno, až mi to instruktor dovolil.

V půl sedmé jsem se zvedl z postele, na které jsem stále nahý odpočíval, a došel si do šatny vybalit si z báglu oblečení. Moc jsem toho neměl. Tři trička, jednu košili, jednu zimní bundu, čtvery džíny, jedny upnuté kraťasy a pár kousků spodního prádla. Až na dně byla černá kožená tanga, která mi věnoval Connor a která vzbudila u vojáků v kasárnách salvy smíchu. Okamžitě mne přinutili si tu otrockou výbavičku obléct a pak mne tahali po chodbách věznice a ukazovali ostatním vězňům.

Nevím proč, ale právě ta tanga jsem si vzal na sebe k večeři pod černé džíny. Nikdo o nich nemohl vědět, ale mne úžasně vzrušovalo, že je musím mít na sobě. Přes hlavu jsem si natáhl tričko, které mi věnoval Sean. Bylo taky černé s názvem irské skupiny U2, kterou jsem měl rád. Podíval jsem se na sebe v zrcadle. Vysoký, teď zrovna hodně štíhlý černovlasý kluk s docela širokými rameny a dlouhýma nohama. Modré keltské oči mi svítily z obličeje, o kterém Connor vždycky tvrdil, že je božsky krásný. Možná měl pravdu, ale já o sobě nikdy tak nepřemýšlel. Sice na mě v naší čtvrti letěly holky, ale já se svým vzhledem nikdy příliš nezabýval.

U večeře v nádherné dubové jídelně, zdobené erby, obrazy, starými zbraněmi a zbrojí, seděli kromě otce O´Callahana tři muži. Dva byli tak kolem padesátky, stejně jako kněz, a jeden byl mladší, tak čtyřicetiletý. Všichni čtyři vstali, když jsem dorazil, jako by přišel někdo velmi významný.

„Kierane, všichni jsme opravdu velmi rádi, že jsi tu s námi,“ ujal se řeči ten čtyřicátník. Sice se usmíval, ale sálala z něj autorita a moc a já celkem správně odhadl, že to bude sám majitel hradu. Vzápětí to sám potvrdil. „Já jsem pro Brity sir Gordon, ale tady v Irsku jen Górdan. Tady si na žádné zdvořilosti nepotrpím. Doufám, že ti na nějakou dobu poskytnu přístřeší, dokud nebudeš schopen vyrazit do další akce.“

„Děkuji, pane,“ odpověděl jsem neutrálně, protože jsem netušil, jak mám takového šlechtice oslovovat.

Vřele se na mne usmál a pokynul mi, abych se posadil do čela stolu proti němu. „Ti britští vojáci tě málem zabili a my jsme se rozhodli, že jim to nebudeme tolerovat. V nejbližších dnech se dočkají velmi nemilého překvapení, ale to se tebe netýká. Dáš si zaječí paštiku jako předkrm, nebo raději salát?“ změnil téma hovoru, protože se v jídelně objevili dva sluhové se stříbrnými podnosy, plnými jídla.

Vybral jsem si zaječí paštiku, protože jsem ji nikdy v životě nejedl. Začínal jsem se v té nádheře cítit dost nesvůj, protože jsem vůbec netušil, co mám dělat. Nevěděl jsem, který příbor mám použít na předkrm a kam dát ruce, když jsem čekal na další chod. Navíc už po předkrmu jsem byl přejedený, protože jsem nebyl zvyklý tolik jíst. Můj problém nakonec laskavě vyřešil otec O´Callahan, který seděl po mé levici. Vždycky mi nenápadně ukázal, čím se najíst, a já mu za to byl docela vděčný.

Začínal jsem být docela unavený, protože v poslední době jsem byl zvyklý spíš polehávat v posteli. Navíc mne vůbec nezajímaly řeči o politice, které se vedly u stolu. Seděl jsem tam mlčky a přemýšlel, jak se může stát, že aristokrat začne podporovat republikány. Nakonec jsem nevydržel a zeptal se na to. Má otázka vyvolala zaražené mlčení, ale Górdan se rozesmál na celé kolo.

„Já jsem vám říkal, že je chytrý!“ Vítězoslavně se rozhlédl po hostech. „Kierane,“ pohlédl na mne, „to je hodně dlouhá historie a nemá nic společného se státním zřízením. Můj boj je veden nenávistím vůči Britům, kteří si dělají nárok na naše historická území. Je veden nenávistí vůči těm, kteří nutí naše děti pozvednout zbraň, místo toho, aby si užívaly bezstarostný život, na který mají právo. A nenávistí vůči těm, kteří naše děti bez ohledu na jejich mládí surově mučí a vraždí!“ vysvětlil mi, jako by hřímal někde na náměstí před stovkami posluchačů.

Zůstal jsem na něj tiše koukat a zpracovával to, co mi právě řekl. Připadalo mi, že tam jsem proto, abych jeho vlastní boj ospravedlnil. Já jsem byl tím mučeným a skoro zabitým dítětem.

Při moučníku se řeč z politického tlachání, které mne vůbec nezajímalo, znovu stočila na mne a na můj úkol, který pro mne PIRA měla. Slova se opět ujal Górdan.

„Kierane, co bys řekl možnosti vycestovat do Londýna?“

Zalapal jsem po dechu, ale byl jsem zticha.

„Do Londýna se před pár týdny přistěhoval muž, který je pro nás nesmírně důležitý, protože je velmi bohatý a vlivný. Teď dokonce přislíbil, že podpoří Sinn Féin v boji o nezávislost Severního Irska. Zdá se, že pro nás má spousty peněz, ale my je zatím nepřijmeme, abychom neodhalili naše finanční toky. Ne, dokud si neověříme, že jsou úmysly toho muže skutečně čisté a že nejde jen o pokus o odhalení našich účtů ze strany britských úřadů.“

„A co chcete po mně?“ zeptal jsem se úplně nechápavě.

„Chceme, abys toho muže nenápadně sledoval,“ odvětil Górdan tónem, jako by šlo o to, kolik mám koupit rohlíků.

Vytřeštil jsem oči. Tak to tedy bylo něco. Mám být špiclem pro Sinn Féin. „Ale já vůbec nevím, jak někoho sledovat,“ ozval jsem se zmateně.

„Ten muž má syna, který je stejně starý jako ty, Kierane. Proto si myslíme, že bys měl šanci dostat se do jeho blízkosti tak, že se s jeho synem spřátelíš.“

„Co ten kluk dělá?“ zeptal jsem se profesionálně.

„Poslouchá nějakou šílenou muziku, bere drogy a každý večer paří v jiném klubu v Soho. Prostě typický rozmazlený spratek, který si hraje na drsňáka.“

„To zas až tak moc společného nemáme,“ podotkl jsem se nakonec, ale pochopil jsem, že z tohohle se jen tak nevyvlíknu.

„Neboj se, to zvládneš,“ usmál se Górdan a pozorně se na mne zadíval. „Vypadáš hodně unaveně. Máš za sebou náročný den. Jdi do svého pokoje a za chvíli se na tebe přijde podívat lékař. Zdá se, že ještě zdaleka nejsi zdravý.“

S úlevou jsem se zvedl od stolu a rozloučil se se spolustolovníky. Pak jsem se vyhrabal po schodech do prvního patra a byl rád, že mne neubytovali až ve věži. V pokoji jsem se svlékl nejdřív donaha, ale nakonec kvůli avizované návštěvě lékaře sáhl pro obyčejné bílé slipy. Svalil jsem se na záda na postel s rukama pod hlavou a čekal, co se bude dít. Netrvalo ani pět minut a na dveře zaťukal jeden z těch dvou padesátníků u stolu, které mi nikdo nepředstavil. Prohlídl si mě, jak tam klidně ležím, a potom mne požádal, abych se posadil. Sedl jsem si na posteli, nohy spustil přes okraj a díval se, jak doktor hrabe ve své brašně. Vytáhl stetoskop a rtuťový tonometr a až poté vítězoslavně našel dřevěné špachtle a teploměr, který mi vrazil do podpaží. Pokud ho překvapilo, že jsem oholený, nedal to na sobě znát.

„Otevři pusu,“ strčil mi špachtli pod nos a pak se mi podíval snad až do žaludku. „Nebolí tě v krku?“ Prohmatal mi uzliny pod bradou.

„Trochu, ale to v tomhle počasí vždycky.“ Jako na potvrzení mých slov zabubnovala na okno sprška deště, hnaná severákem proti zdem hradu. Rozbouřené moře kvílelo u útesů a vytvářelo tím kulisu jako z hororu.

Doktor přikývl a pak mne důkladně poslechl stetoskopem a změřil mi tlak. Nakonec vytáhl teploměr a zavrtěl hlavou.

„Máš teplotu,“ konstatoval jen. „Musíš ležet a hlavně být v teple. Ať tě ani nenapadne courat někde venku. Tvůj výlet do Londýna se bude muset o pár dní odložit, což nebude od věci. Stejně se musíš seznámit s tím, co víme jak o tom muži, tak o jeho synovi. Teď ale hlavně odpočívej. Zažil jsi toho za poslední měsíc víc než dost. Možná ti to připadá jako přehnaná opatrnost, ale když tě otec O´Callahan sebral na té ulici, měl jsi namále. Já se na tebe zase přijdu podívat za pár dní.“

Zařídil jsem se podle doktorovy rady a zavrtal se pod peřinu. Přemýšlel jsem o svém úkolu, kterým mě majitel hradu pověřil, a přitom si užíval zatím nepoznaný luxus hedvábného povlečení a postele s nebesy. Zajímalo by mě, jestli všechny ložnice pro hosty na hradě jsou takhle honosné, anebo jenom já mám protekci. Zakrátko mne ale přemohla únava a já i přes bouřlivou kulisu moře usnul, jako když mě do vody hodí.

Ráno mne přivítalo sluncem, nesměle vykukujícím skrz ocelově šedé mraky. Depresivní impresionismus po irsku, ovšem vylepšený nádherou hradní ložnice. Vstal jsem z té postele s nebesy, ve které jsem spal jako zabitý, a šel se podívat k oknu na ten úchvatný výhled. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem úplně nahý, protože jsem si před spaním sundal i ty bílé slipy. Dotek hedvábí na těle byl tak příjemný, že jsem si ho chtěl vychutnat opravdu všude, a navíc já spal nahý rád.

Stál jsem tam asi pět minut, když mne tiché vrznutí dveří přimrazilo čelem k oknu. Tak jako skoro každý den jsme vstávali dva, já a můj ocas, a náhodný návštěvník určitě rychle a zdvořile vycouvá, když zjistí, že proti oknu vidí mou nahou siluetu. Nestalo se tak, což mne šokovalo. Místo toho jsem uslyšel kobercem ztlumené kroky.

„Dobré ráno, Kierane,“ oslovil mne Górdan pobaveně.

„Promiňte, pane,“ odpověděl jsem, otočil se a zakryl si stojícího ptáka sametovým závěsem.

Zadíval se mi do očí a pak se usmál. „Snídaně se podává v devět, a protože máš být podle doktora v teple, nechal jsem rozehřát saunu, která je nahoře vedle mého apartmá. Pokud se ke mně připojíš, budu rád.“

„Ano, pane,“ vykoktal jsem, protože jsem ještě v životě v sauně nebyl.

„Na oběd pak přijede můj známý, který tě seznámí se všemi potřebnými detaily ze života jak našeho mecenáše, tak jeho syna. O odpolední zábavu budeš mít tedy také postaráno,“ dodal a potom mlčky přistoupil až skoro ke mně a odkryl okraj závěsu, za kterým jsem se schovával.

Zhluboka jsem se nadechl a cítil jeho oči, které mne propalovaly. Stál jsem před ním nahý a vzrušený a nepokusil se zakrýt ani otočit. Jen jsem čekal a sledoval jeho oči. Vůbec jsem ale nepoznal, co se mu honí hlavou.

Dlouho a nestoudně si mne prohlížel a pak mi znovu pobaveně pohlédl do očí. „Doktor říkal, že jsi podle jeho názoru zcela jistě gay, protože normální chlap by se neholil. Pokud ano, a já bych řekl, že měl pravdu, bude se ti tvůj úkol v Londýně obzvlášť líbit. Synáček našeho možného budoucího mecenáše je totiž hodně divoký bisexuál, takže se s ním určitě pobavíš.“ Pak na mě Górdan rozverně mrknul a zmizel stejně tiše, jako se objevil.

Bylo krátce po osmé hodině, takže jsem celý zmatený tou příhodou s Górdanem zamířil ke koupelně. Ze všeho nejvíc by mě zajímalo, jaká byla jeho sexuální orientace, protože mi připadalo, že tu mou bral na Ira až příliš lehkovážně a že se na mne díval až s příliš velkým zájmem. Ta možnost, že by byl Górdan gay, mi ale připadala tak neuvěřitelná, že jsem ji hned odmítl.

Snídaně byla naservírována v místnosti zvané modrý salonek a komorník mi ukázal směr, kudy se mám vydat. Když jsem ho požádal o buzolu a mapu, zatvářil se upjatě a řekl mi, že to zcela jistě najdu i bez zálesáckých pomůcek. Zasmál jsem se a vyrazil na orientační pochod a záhy zjistil, že měl pravdu. Salonek jsem nalezl poté, co jsem prošel čínským kabinetem a zimní zahradou. Měl francouzská okna na jihovýchodní terasu nad hradbami, což byl důvod, proč si tam pán nechával snídani servírovat. Pokud by v severním Irsku náhodou svítilo slunce, bylo by tam jistě moc hezky.

Překvapilo mě, že je v salonku prostřeno jen pro dva, ale Górdan mi vysvětlil, že všichni jeho ostatní hosté, včetně otce O´Callahana už odjeli.

„Jsme tu sami, Kierane,“ pronesl tajemně a já si znovu musel položit stejnou otázku jako v pokoji. Je gay, nebo ne?

„Co si dáš k snídani? Já většinou snídám navzdory rozšířené představě o Ham and Eggs orgiích jen pečivo, sýr a kávu. Tobě ale uvaří kuchař cokoliv.“

„Dám si totéž, co vy, ale prosil bych čaj se smetanou,“ rozhodl jsem se. Bylo mi jasné, že oběd bude asi stejně opulentní jako večeře, a já se nechtěl nacpat už u snídaně.

Jedli jsme mlčky a Górdan listoval různými novinami. Pročítal zprávy z politiky a ekonomiky a já ho rozhodně nechtěl rušit.

„Chceš si nějaké noviny půjčit?“ zeptal se mě nakonec, protože jsem ho asi znervózňoval.

„Ne, pane, děkuji. Půjčil bych si ale nějakou knížku. Viděl jsem, že v mém pokoji máte pár knih Williama Faulknera.“

„Panebože, nikdy by mě nenapadlo, že tě zaujme americká literatura,“ překvapeně se na mě zadíval.

„Já ale umím číst. To jsem se naučil,“ odsekl jsem nezdvořile, protože mne zabolelo, že mne ten muž podceňoval.

Prudce zvedl hlavu od novin a pak se najednou rozesmál. „Promiň, Kierane, jsem idiot vychovaný spoustou předsudků. Samozřejmě si půjč, co chceš, a nezapomeň, v jedenáct tě čekám v sauně a v jednu bude oběd.“

Zdvořile jsem poděkoval a vypochodoval skrz zimní zahradu a čínský kabinet zpět do haly a dále nahoru do svého pokoje. Tam jsem se jako vždy svlékl a zalezl si pod peřinu i s knihou Svatyně amerického jižanského spisovatele, od kterého jsem ještě nikdy nic nečetl. Vybral jsem si ji víceméně náhodně, protože tam jeho románů bylo víc, ale tady bylo na záložce napsáno, že je to první vydání původního neupraveného textu, což mne zaujalo. Začetl jsem se tak, že jsem málem zapomněl v jedenáct hodin na pozvání do sauny.

Zabalil jsem se do veliké bílé osušky, kterou mi kdosi během snídaně vyměnil za čistou. Také jsem v koupelně objevil měkké bílé ťapky, jistě určené právě do sauny. Včera tam nebyly, to jsem si byl jist. Vyšel jsem po schodech o patro výš, kde byly Górdonovy soukromé pokoje. Rozhlédl jsem se a objevil jedny pootevřené dveře. Pozvání, tak jsem tedy vstoupil.

Prošel jsem místností s bazénkem a dřevěnými lehátky až do dřevem obložené sauny. Horko tam mne málem porazilo. Zhluboka jsem se nadechl a rychle se posadil hned vedle dveří. Teprve potom jsem pozdravil Górdana, který seděl v rohu naproti. Měl svou osušku složenou pod zadkem a stydlivostí zjevně netrpěl.

„Ty se mne bojíš, Kierane?“ zeptal se po chvíli ironicky. „Myslím, že už jsem dneska ráno viděl dost. A věř mi, že se tě ani nedotknu, pokud si to ty sám nebudeš přát,“ dodal nakonec a tím bylo řečeno úplně vše.

Vstal jsem, složil osušku a sedl si na ni vedle něj. „Takže byste mi snad prozradil, jak jsem se octl tady na vašem hradě,“ uhodil jsem na něj tvrdě, protože na náhody jsem v homofobním Irsku prostě nevěřil.

„To je hodně dlouhá historie, Kierane. Začala před dvaceti lety, to mi bylo stejně jako teď tobě. Tehdy jsem bydlel s klukem, který si říkal Connor a se kterým jsem zažil něco, co se pak už nikdy neopakovalo. Skoro patnáct let jsem pak o Connorovi neslyšel až do chvíle, kdy jsem byl požádán o spolufinancování jistého projektu v zahraničí.“

„Výcvikového tábora,“ přikývl jsem, protože mi všechno začalo docházet. Sadistický Connor si vybudoval své impérium. Proto tam měl takovou moc. Zajímalo by mě, jestli Górdan tuší, k čemu ten tábor vlastně slouží.

Górdan jen přikývl. „Connor mi před čtrnácti dny napsal. Zjistil od tvého bratra, že tady v Irsku nemáš kam jít, když se vaše máma odstěhovala. Požádal mne, abych se o tebe zpočátku postaral. Bohužel jsme ale nikdo netušili o tom zatykači. To jsme totálně prošvihli.“

„A co ode mě za to přístřeší budete chtít?“ Naivní jsem už rozhodně nebyl.

„Už jsem to řekl. Nic, co nebudeš chtít i ty sám. Před dvaceti lety jsem zažil něco úžasného, co už se nikdy víc neopakovalo. Pak jsem dostudoval, oženil se a zdědil panství a tituly. Přibyla mi zodpovědnost a politická funkce. Společnost ode mne vyžaduje, abych hájil tradiční katolické hodnoty a horoval pro rodinu a porodnost, aby Irsko nevymřelo. Nemohu si proto dovolit žádný románek s mužem, byť bych si rád zopakoval to, co jsem zažil s Connorem.“

„Miloval už tenkrát biče a pouta?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš ano, ale ke mně si nikdy nic nedovolil, na zajíčky měl jiný zdroje. Můj vztah s ním byl ale založený na vzájemné úctě. Neubližovali jsme si, jen jsme si ten rok, co jsme spolu bydleli v jednom pokoji, užívali.“

Vstal jsem, protože už po mně tekly potůčky potu. „Co po mně teda chcete?“ Postavil jsem se nad něj a čekal jasnou odpověď. Dostal jsem ji. Vzal do ruky můj stojící ocas a potom se k němu přisál rty.

„Chci, abys mě obtáhl,“ zašeptal a slízl pot z mého podbřišku. Potom vstal a doprovodil mě do odpočívárny.

Skončili jsme v pohodlí jeho postele a já poprvé zažíval opačnou roli. Vždycky jsem byl já tím, koho šukali do zadku, a mne ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Jenže Górdan se mi sám nabídl a já nemohl odmítnout. Vzal jsem si lahvičku s lubrikantem, který byl připravený na nočním stolku. Byl si tedy jistý, že budu souhlasit, napadlo mne a sám pro sebe jsem se usmál. Tak mu tedy ukážu, co umím.

Ležel na posteli na zádech a držel si nohy pod koleny. S jistou opatrností jsem mu vsunul do vystrčeného zadku nejdřív jeden prst, a když jsem ucítil vstřícnou reakci, přidal jsem druhý a po chvíli třetí. To už přirážel docela zřetelně a jasně si říkal o zcela jiný kalibr. Potřel jsem si proto můj ocas, který byl větší než jeho, pořádně gelem a potom do něj pomaličku, opatrně vniknul.

Blaženě vydechl a vyšel mi vstříc a já zažíval pocity, které jsem nikdy před tím nepoznal. Už jsem v minulém životě měl holku a ne jednu, ale sevření mého ocasu v Górdanově zadku bylo úplně fantastické. Zajel jsem až nadoraz a užíval si to a Górdan se jen smál.

„Neříkej, že jsem první,“ ptal se ohromeně.

„Ano, jsi,“ odpověděl jsem s ocasem až po kořen v jeho zadku.

„Tak to neodbývej,“ pobídl mě k rychlejšímu pohybu a já odhodil za hlavu veškerou opatrnost a začal tvrdě přirážet. On po chvíli zajel rukou mezi mé půlky a já ucítil, jak se jeden prst sune do mé zadnice. Povolil jsem svaly, abych mu umožnil snazší průnik, protože mi to bylo moc příjemné. Masíroval mi prostatu a druhou rukou si honil svůj ocas a já se činil ve stejném rytmu v jeho úžasně pevné prdeli.

Hotový jsem byl v několika minutách a Górdan, vzrušený mým vyvrcholením, vystříkl vzápětí na své břicho. Vyčerpaně jsem se svezl na lokty a jazykem pečlivě jeho svalnaté tělo očistil. Přitom jsem ho sledoval, jak zhluboka dýchá, na tváři spokojený úsměv.

Vypadalo to, že má rekonvalescence v severním Irsku bude velmi zajímavá, ale také fyzicky náročná.