Gay povídky

Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.

„Tebe som už stokrát povedal, že ešte raz to urobíš, tak z teba vymlátim dušu, ty neschopný dement vyjebaný, nie si mi tu na nič, nie je z teba žiaden úžitok, si obyčajný kus hovna, čo sa dokáže len voziť po mladých a honiť si na nich kokot a masírovať si na nich ego, lebo žiadne nemáš, ty osratá piča! No poď, fajči mi môj kokot, ty sráč, ukáž, či aspoň to vieš poriadne!"

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Samozřejmě, že se ptal na sex, oni jsou zvědaví. Tak jsem přiznal, že jsem teplej a nemám už nedotčenou prdel, ale když se ptal na stálej vztah… No, já jsem vlastně ani nelhal, když jsem řek, že žádnej. Protože mě Vladan vlastně hodil přes palubu…

Sundávám si tuniku, protože jsem se tou fyzickou námahou docela zahřál. Navíc nevidím důvod, proč zůstávat oblečený. Usměju se na otroka, který třeští oči na můj velký ohon, stojící jako svíce a pěkně objemné koule. Jsem na svou výbavu patřičně hrdý a dělá mi dobře, jak toho chlapečka zaujala. Brzo se s ní osobně seznámí, ale to ještě neví, anebo jistě doufá, že tak daleko jeho trest nedojde. Netuší ale, že veškeré bití bude jen začátek toho, co pro něj chystám. Jeho trestem nebude jen seřezaná zadnice, ale něco úplně jiného, lepšího.

Petr měl dlouho do noci o čem přemýšlet. Co se mu to Carli snažil říct? Co chtěl říct tím, že miloval svého přítele? Což může muž milovat muže? A smí se něco takového? A flétna z jadeitu… Pokud to není hudební nástroj, co tedy? Myslel tím slovem pán snad…?

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Jaký to je kouřit řidiči za jízdy? Hele, řeknu vám, že skvělý! Neumí to sice tak dobře jako zmrdík (asi když je přece jen kluk, tak prostě ví, jak vykouřit jinýho borce), ale tak na holku, ne moc zkušenou, dost dobrý. A hlavně v tý asi sto desítce to mělo ten pravej říz! Normálně… úplně jinej rozměr kuřby!

Mít někoho, kdo tě miluje, to je snad přece víc, než mít prachy? Nebo Vladan to má ložený jinak? Já už se v něm vůbec nevyznám… Život zasranej! Dá ti konečně někoho, koho miluješ, pro koho stojí za to žít, a pak na tebe vyplázne jazyk, ukáže ti fakáče a: „Hovno, nemáš zase nic, zmrde…!“

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám… Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

No a Eduard se opravdu nemohl dočkat. Jakmile se Míša dotknul jeho péra přes slipy, vydal ze sebe opravdu silný vzdech, přehlučený snad jen cinkáním zasílaných odměn. Byl jsem nadšený z toho, jak to takhle pěkně jde hned ze začátku, a těšil jsem se na pochvalu od šéfa. Jenže pak se to stalo.

Nenechám ho dokončiť svoj príbeh. Bez slova sa postavím a odchádzam, znova bez rozlúčky. Opäť raz plačem, iba nechápem prečo. Stále som chcel vedieť, čo sa stalo s Martinom, no nikdy som si nemyslel, že sa ešte niekedy uvidíme. Prečo mi musel povedať, že ma miluje, vlastne miloval? Neviem, čo všetko sa mi honilo hlavou cestou k babkinmu domu, no od zimy a plaču vyčerpaný som sa prezliekol, ľahol do postele a zaspal v momente, čo som položil hlavu na vankúš.

Nicméně další dny probíhaly poklidně, Honza, ani k mému podivu, neměl žádné narážky ani nic podobného. Byl jsem za to šťastný a nic nezkoumal. Každopádně jsem byl přesvědčený, že už nikdy nebudu mít v puse jiné péro než to přítelovo. V té době jsem ale netušil, co mě potká a že o nečekané situace nebude nouze.