Gay povídky

Když já ale nevim, jak se to dělá. Neboj, brácho, to půjde samo. Šup do postele, pomalý svlíkání, líbání, laskání, a pak jí ho tam šoupneš a už to jede… Se ti řekne, šoupnu. Ale co když mi to nebude to… Stát? Co by ti nestál, vole? Se bojim, že se mi nepostaví. Co by se ti nepostavil? Hele, stojí ti teď? (zahanbeně) No totiž… Jako stojí, no… Tak co řešíš? Tohle je něco jinýho. Když o tom mluvim nebo když na to myslim, tak to mám furt. Tvrdý. Jako teď. Ale když mám rande, tak na to sice myslim, ale nic.

„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“ „Ne! To nad tím!“ „To nahoře, vole!“ „To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika) „… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“ Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu. „… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“

Ale vracím se do právě probíhající pauzy telefonickýho hovoru s ní, ve který setrvává právě díky svý inteligenci a schopnosti empatie, kterou získala při mnoha jednáních se zaměstnancema. A to přesně jsem teď já – zaměstnanec, tak mi dává čas a prostor, abych vstřebal a dobře pochopil informace, který mi chce šeptat do ovárku. Takže můj ovárek je připravenej přijímat informace, ale mozek nějak stávkuje a úroveň toho, jak jsem byl rozhozenej a nesvůj před tímhle hovorem se ztrojnásobila a já zase zírám, ve snaze uklidnit se, do zrcadla před sebou, zasazenýho do bílý stěny. Mám totiž rád věci jednoduchý a křišťálově čistý, a proto na něj koukám v marný naději, že tenhle pocit najdu v jeho křišťálovym povrchu. Ale i přes ten naleštěnej pohled začínám mít pocity jako Alenka za ním, v říši kde je všechno možný a z jejího předchozího tónu tušim, že to, co se dozvim, nebude ani jednoduchý ani křišťálově čistý.

S mnou dokola opakovanym děkováním se necháváme doprovodit naším bankéřem až k recepčnímu pultíku v přízemí, u kterýho se tam on s náma srdečně loučí. S poděkováním nám otevírá dveře ven na chodník, v tom se k rozloučení přidává i slečna stojící v recepci a těžký dřevěný vstupní dveře se za náma pozvolna zavíraj. My se tak, oslněný naplno zářícím polednim sluncem, ocitáme zase na chodníku u obtloustlýho květníku plnýho zlatejch květů, u kterýho náš pohádkovej vejlet do hlubin curyšskýho podzemí začal. A já teď z něho mám pocit, že jsem opravdu našel hrnec plnej zlata na konci duhy.

Pravou ruku měl mimo hru, vztáhl tedy levou a položil ji na prodavačův loket. Jemně ho sevřel. Jasné, nezaměnitelné gesto. Cítil, jak se mu po celém těle rozběhli mravenci. Takže buďto bude vyslyšen, nebo dostane přes úsměv…

A ejhle! Oba překrásní sexy kluci jsou čím dál tím víc přítulnější. Buďto je moje bujná představivost až příliš povzbuzená množstvím vypitýho alkoholu, na který nejsem zvyklej, anebo se mě kluci opravdu snaží svádět a intimita automaticky uzamčenýho pokoje, kterej se tak stal z chodby nepřístupnej, v nich probouzí chuť na to, co jsem si po vstupu do vztahu s Richardem s jinym klukem zakázal. Zákaz je zákaz, ale ve střízlivym stavu se dodržuje jinak, než v tom rozpoložení, ve kterym se nacházim právě teď já. To rozpoložení je tak trochu opilecký, protože mám v sobě spoustu sklenic šampaňskýho, který do mě, jak si až teď uvědomuju, nalejvali všichni tři nepřetržitě, aniž by sami upíjeli.

Začalo se mu stávat, že se v autobuse zadíval na nějakého muže, sedával v parku a koukal na kluky hrající fotbal, na bazéně po očku pozoroval jiné muže, sprchující se před tím, než si šli zaplavat. Začal podvědomě chápat, že ho přitahují muži.

S radosťou som súhlasil. Erik sa rýchlo vyzliekol, ja som nemusel, keďže som už vyzlečený bol. Voda bola prijemne osviežujúca, šantili sme, ponárali jeden druhého. Prítomnosť Erikovho nahého tela ma opäť vzrušila. Pritiahol som ho k sebe a bozkával tak silno a vášnivo, akoby to mal byt náš posledný spoločný bozk. Nevedel som sa nabažiť jeho pier. Vyšli sme na breh jazera. Ľahol som si na neho a začal ho perami láskať po celom tele.

„Adam Vanin,“ ozve se okamžitě. „Proč jste udělal mé dvojče?“ „Netuším, ale patříte k sobě,“ ozve se hlas. Aspoň nic nezapírá, hořce si pomyslí Karel. Zavěsí. Adam se udiveně podívá na telefon. Takže měl pravdu. Temnota se Světlem se setkali. Někdy se mu to stává nebo je to maskami, skrz něž se dívá na jejich majitele? Možná. „Nikdy to nezjistí,“ přisahá si Karel Meller. Uvolní se. Nikdo netuší, že on se skrýval pod maskou Dne.

Trochu jsem to nedomyslel. Hlavně oblečení. Těsný nátělník celkem v pohodě, ale jít na ostro ve volných krátkých šortkách z tenké bavlněné látky, jak tak rád chodím, aby se mi v nich rýsoval houpající se pták, tak to jsem trochu přehnal…

„Jsem zvědavý, co se stane, až se potkají.“ „Hazarduješ, Adame. Někomu by se nelíbilo, kdyby potkal své temné dvojče.“ „A své světlé? Zaplatím za to.“ „Jak myslíš. Dávej na sebe pozor,“ ale to už je telefon hluchý. Zamračeně se podívá na plášť. Je dokonalý, ale něco tomu chybí. Jde ke korálkům, odkud vytáhne tmavé kameny, které se slabě lesknou. Přesně. Zatíží to kapuci i dolní lem. Vezme ho a jde našívat.

Danny rovnou míří ke dvěma u krajnice stojícím taxíkům. Jednoho z nich žádá o svezení na letiště, a aniž by se zajímal o cenu, nasedá na jeho zadní sedačku. Stále na mě otevřenejma dvířkama kouká smutně, jako by se mu nechtělo odjíždět, ale stejně jako já ví, že musí. To mě provokuje k tomu, abych mu oplatil uštědřenou radost: „Nesmutni! Není všem dnům konec. Já myslel, že se rád vrátíš k tomu tvýmu automechanikovi. Tak proč ten smutnej výraz?“ Zabírá to. Jeho oči i obličej ztrácej truchlivej nádech a on si očividně uvědomuje, že je vlastně šťastnej a jen na to na chvilku zapomněl díky vzpomínkám na to krásný, co jsme spolu prožili.

Na parkovišti nastupuju zpátky do taxíku s papírovou taškou neschopnou udržet vůni dvou kapitálních šťavnatejch úlovků doprovázenejch kýblem křupavejch tenounkejch hranolků. „Člověče, to mi nedělejte! Já z tý vůně dostal hlad,“ otáčí se na mě žertovně s úsměvem sympaťák za volantem, ale to už otáčí klíčkem v zapalování a auto se rozpohybovává k závěrečný fázi cesty do Richardova bytu. Po pěti minutách pomalýho projíždění potemnělejch ulic mezi bytovejma domama se zpoza volantu ozejvá hlas taxikáře: „Tady to je! 1771. Jsme na místě a já dostanu…“