Povídky

Položil som mu ruku na koleno. Jemne som ho stisol. Jeho svaly pod džínsami boli pevné. Nespustil som z neho pohľad, zatiaľ čo moja ruka pomaly kĺzala vyššie, do jeho rozkroku. Videl som to. Ten udivený, takmer šokovaný výraz, ktorý mu na sekundu preletel tvárou. Nespustil oči z cesty, ale cítil som to. Pod mojou dlaňou, cez hrubú látku nohavíc, mu začal tvrdnúť vták. Neviem, či to bolo len mojou rukou, alebo tým pocitom absolútnej bezmocnosti. Tým, že mi bol vydaný na milosť a nemilosť, zatiaľ čo sa musel venovať riadeniu.

Pozrel som sa na Alexa, srdce mi opäť poskočilo. Videl, že sa pozerám, potom sa pozrel späť na toho staršieho muža. A len tak, Alex prikývol, jasný, ostrý signál. Môže. Muž vošiel. Táto predohra bola podobná, vzájomná, ale rýchlejšia, naliehavejšia. Muž bol jasne vzrušený tým, čo videl. A potom, presne ako predtým, ma Alex otočil. Nastavil môj zadok novému mužovi. Tentoraz som neváhal. Muž do mňa ľahko vošiel. Stále som bol mokrý a otvorený z prvého. A potom sa začal hýbať.

Bylo nebylo, dávno tomu. Spíše bylo, než nebylo. Existoval server, kde si lidé zakládali vlastní komunitní skupiny. Jedna z nich se jmenovala Gagas. Lidé, přesněji řečeno muži, si tam povídali o svých snech a touhách. Velice brzy se tato komunita rozrostla, ale ukázalo se, že většina členů jsou jenom kecálkové a akce jim nic neříká. Naštěstí pár se jich našlo, kteří se chtěli časem sejít. Nakonec se i dohodli na místě a čase sejití. Nastal den D a vyrazil jsem na místo setkání.

Opatrně do kapsy nahlédnu a zas ji radši rychle zapnu. Směnu předám, ani nevím jak. V minibytečku naproti přes ulici, který mi velkomyslně pronajímá za pár šupů majitel baru, si sednu ke stolu a rozložím po jeho desce Rayův vzkaz. Pořád ještě se z toho nemůžu vzpamatovat.

Začne mi honiť. Netrvá to však dlho. Stihne len pár ťahov. Prestane v momente, ako mi utečie prvé vzdychnutie. Kurva, a to som sa vážne snažil ovládať! „No moc se nevzrušuj,“ zasmeje sa, vezme do ruky varechu a strčí mi ju pred tvár. Je to celkom kus. Neverím, že s ňou varí. To by musel byť obrí hrniec. „A připrav se, protože jemnej teda rozhodně nebudu,“ oznámi mi a viac na nič nečaká. Prvá rana mi dopadne na zadok takmer okamžite, ako mi varecha zmizne z dohľadu. Nadskočím čiastočne z toho, ako sa zľaknem, a čiastočne pretože to fakt zabolí.

Lex tu podivnou atmosféru, která místnost bezděky naplňuje, zaregistruje hned mezi dveřma. „Ah… hoj,“ zarazí se na místě a rychle oskenuje očima celej ten výjev. „Čo… sa stalo?“ zadívá se na mě, zatímco mu z tváře i z očí mizí takovej ten jeho typickej rádoby frajerskej úsměv a nahrazuje ho nejistota. I když jsem měl na přemýšlení několik hodin, stejně pořád nevím, co mám dělat. Co mám říkat. Jak se na něco takovýho zeptat… Protože pokud se přece jenom pletu, pokud je přece jenom chyba na mý straně, tak mi Lex tuhletu otázku nikdy neodpustí.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Tak to se trefil. Sny. Sotva odešli, musel si jeden sen zrealizovat. Ani si nestačil snové prostředí vytvořit a papírový ubrousek nepobral všechno nadělení. Když si pak šel lehnout, na nočním stolku bylo pár narezlých chloupků. Jeden stočený si nasunul na prst. To přece není možný. Nedalo se pochybovat, odkud a čí jsou. Bránit se tomu nebude. Jen nechápal, co takový krásný mladíček na něm vidí? Na svůj věk sice nevypadá. Třeba chce Víťa zažít jen romantické dobrodružství, nebo je to nějaká hra?

"No mosíš teraz jest hodne rybaciny. Tam je vitamím D, aby ci rýchle zrástli kosci. A též vitamíny. Melón mali už len tento. Počkaj, mám nápad… " Z vrchu vykrojí tenké koliesko a vydlabe tam v strede dieru. Mne na tanieri ponúkne nakrájané kusy v mesiačikoch. Čakám, čo chce urobiť s tým, čo drží v ruke. O chvíľu sa rehocem. On má neskutočné nápady. Stiahne mi tepláky aj s trenkami a prevlečie mi cez tú dierku vtáka. Ústami ma začne intenzívne fajčiť. "Potrebuješ aj takúto pomoc."

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.