Během dneška jsem to stihl, takže už pár lidí na to i zareagovalo. Teď to odsejpalo rychleji. A to jsme byli jen dva. Pavel se asi někde zdržel se svým novým objevem. Tak kolem druhé polední přišel. „Podívejme se, pořád může chodit,“ neodpustil si poznámku Patrik. „Jaké je hodnocení?“ musel jsem se přidat. „6 za námahu, 3 za splnění.“
„Ahoj, jsem Tom,“ slyším vedle sebe. Otočím se a vidím krásný úsměv a ještě krásnější tvář. „Ahoj, D-Dominik,“ a taky se pokusím o úsměv. Bože, určitě se teď červenám. Matematika utekla rychle. Za tu celou dobu na mne už nepromluvil. Sakra, asi jsem to zkazil, povídám si sám pro sebe. Vůbec nevím, proč jsem byl tak nervózní. Zvoní, učitelka odchází a s ní i ostatní. Jen Tom zůstal.
Ráno se všichni shromáždili v zasedací místnosti doslova těhotné očekáváním a zvědavostí. Dlouho to netrvalo. Vstoupil generální a za ním vyšší černovlasý muž. Azra zbledl. Neviděli se celé věky, od té doby co… Ale nemohl se zmýlit. Poznal by ho vždycky. Stále stejné černé kučeravé vlasy, jen kratší, tmavé, téměř černé oči. Jen na bradě byla jizva, kterou si nepamatoval. Je to snad památka na tu „událost“?
Ještě nikdy necítil Ikaros takovou plnost, takové napětí, polibky od Dara začaly být vášnivější, tření hluboko v zadku dráždivější… Ani nevěděl jak, rozevřel nohy, co to šlo, a začal se víc soustředit na to, co mu Lyandr dělal. Když odhadl nové přiražení, vyšel mu vstříc. Jak pohybem pánve, tak stažením se. Po chvíli Lyandr zrychlil a Ikarus se náhle znovu vznášel. Ne na křídlech ptáků, ale na křídlech čisté tělesné vášně. Když vyvrcholil, bezděčně vykřikl.
Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní.
Arthur sedí naproti mně. Opírá se loktem o stůl, bradu opřenou v dlani. Usmívá se. Drobný špičatý nos, nad ním rozesmáté oči. Svatozář tmavých vlasů. Sleduje, jak držím perforovanou lžičku s kostkou cukru nad sklenkou absintu a pomalu liju vodu z karafy na cukr, který se zvolna rozpouští. Zamíchám mléčně zkalenou tekutinu a odložím lžičku. Natáhne ruku, přitáhne sklenku k sobě: „Moje!“ a směje se. Objednám si další sklenku.
Konečne sme sa dostali k tomu výprasku. Hlavu som si musel dať na zem, medzi jeho nohy a ruky vystrieť pred seba pod stoličku. Stehná a lýtka museli zovierať pravý uhol, aby bol zadok riadne vystrčený. Nesmel som sa ani pohnúť, inak by som dostal odznova. Po každej rane som musel hlásiť poradie rany, poďakovať a koľko rán ešte ostáva do konca trestu, ako keby si to nevedel spočítať sám.
Bola nesmierne romantická a vzrušujúca noc. Cez pootvorené okno sa vkrádal do hotelovej izby svit mesiaca, ktorý osvetľoval posteľ. Sadli sme si na jej okraj a začali ochutnávať naše pery. Bozky boli najskôr vzletné, neskôr intenzívne. Jeho jazyk v mojich ústach prezrádzal, že sa nebozkáva prvýkrát.
Gelová sedačka je pro tenhle účel přijatelná. Vyrobil mi ji na tělo jeden z mých dobrých kamarádů konstruktérů, který moc dobře ví, co prožívá pilot po několikatýdenní cestě samotou, bez sexu a ještě navíc potentní jako já. Proto tahle suprová věcička teď dokonale poslouží i k uspokojení mojí další, aktuální potřeby – vycákat varlata do něčeho měkkého a přítulného.
První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.
Z poličky sebral takový kovový kroužek s řemínkem a silou ho vrazil Lubošovi do huby. Řemínky mu potom upevnil kolem hlavy. Daná pomůcka teď bránila Lubošovi zavřít pusu a David mu tak do ní mohl pohodlně zasunout svůj ztopořený ocas. „Vy heteráci jste všichni stejní. Po svých holkách chcete, aby vám je kouřili, polykali a dělali další prasárny, které vás napadnou, ale když musíte vy vykouřit péro nějakého kluka, děláte cavyky,“ okomentoval David Lubošovo počínání.
Dívali se na sebe. Dělily je čtyři kroky. A ještě cosi, co ani jeden z nich nedokázal definovat. Může být většího rozdílu, než mezi jejich dvěma světy? Lišili se jako voda a oheň. Jako noc a den. Jako láska a nenávist. Vždyť kdo se může lišit víc než čert a anděl?
Ani jeden z nich ale netušil, že první pracovní den, ihned po přihlášení se na personálním oddělení hotelu, se budou muset vysvléct úplně do naha v rámci povinné preventivní prohlídky nových pracovníků. „Přece jen u nás budete pracovat celé léto, takže se to bez předepsané kontroly neobejde.“
Byli jsme na vejšce ve stejném ročníku. Chodit jsme spolu začali ve druhém ročníku, natajnačku, aby Arnyho rodiče nevěděli. Dost mu plánovali budoucnost, měli prostě svoje představy, zvlášť otec. Tohle do nich rozhodně nezapadalo. Podle jejich představ nejdřív promoce, pak svatba, aby se už ženil jako inženýr, dokonce už mu dohazovali nějakou holku. Taková uťápnutá chudinka, ale z velmi dobře situovaný rodiny. Když se po promoci vzepřel, tak se otec začal vztekat. Arny taky dokáže být docela pruďas, tak mu bouchly saze a řekl mu, jak to vlastně všechno je. Letěl ze dveří tak, že málem vyvrátil futra.
Rozhrnul jí černé vlasy z obličeje a usmál se na ni. Ona se však dál klepala. Obešel ji a zezadu jí shrnul černé vlasy na jednu stranu, aby odkryl její krk. Garry cítil krev už jen, když stál u ní. Ústa přesunul k jejímu krku a obdařil jej letmým polibkem. V tu chvíli ucítil, jak se dívka uvolnila.
Pohled do ticha. Velké vločky strachu valící se na maličkou postavu pod stromem. Klepe se strachy, vždyť ten strach je všudypřítomný. Padá jí za krk, rozpouští se a stéká na záda. „Mazlíku,“ ozývá se z dálky. Není mazlík, sakra chce se probudit. Tohle není sen!
Když běhávám, tak občas pozoruju koně v ohradách, jak se pasou, pobíhají. Občas tam je i hříbě. Běžel jsem jednou zase okolo výběhů, koně byli nahloučení u jedné z ohrad, jako by tam něco čekali. Zastavil jsem u nich. Hned se začali natahovat, jako by něco chtěli. Utrhl jsem alespoň trs pampelišek a podával ho tomu nejdotěrnějšímu.
Před vočima mi snově prolítávaj útržky našich společnejch nocí. Vzájemný něžný objevování se – každýho chloupku, každý pihy, každý kérky, každýho, aspoň nepatrně citlivýho, místa na Kevinově vochrnutym bottomu. Dvě nahý napružený těla smekající se po sobě v živočišný touze se spářit, ať si příroda myslí, co chce. Agresivní hltavý polibky a dvojhlasý řvaní z plnejch plic do nočního ticha. Divoký dobejvání se dovnitř. Cákající tesťák a chlapská šťáva. Její dráždivej smrad mísící se s potem. Ještě teď mi z toho tvrdne. Todle nebyla žádná zvědavost…
Ten den jsem si všiml kluka, který se pomalu coural ulicí. Rozčepýřené neupravené tmavé vlasy, velké oči – tehdy mi přišly hnědé, teprve později jsem zjistil, že jsou vlastně hnědozelené. Měl žvýkačku a mne fascinovalo, jak se při žvýknutí pohybují svaly pod tenkou kůží na jeho čelisti. V dlouhých kostnatých prstech držel foťák. Evidentně dost dobrej foťák. A nenápadně se činil. Cvakal jak divej – turisty, okolojdoucí starou paní se psem, popeláře, kteří se otráveně snažili, aby město bylo čisté…
"Víš, že ve středu je Valentýna?" "Hm…" Zvedl jsem k němu oči. Proč mi to říká? "Pokud očekáváš kolosální dar, jsem ochoten jeden den neprudit a ráno můžeš jít první do koupelny," nabídl jsem velkoryse.
Ráno jsem se vzbudil pod jedním spacákem v objetí s klukem. Divný… docela pěkný… Samozřejmě, měl jsem už nějakou zkušenost s holkama, takovej lúzr jsem zase nebyl, ale tohle bylo… jiný. A to, že se mi to líbilo, mě docela vyvádělo z míry. A večer jsem mu dal pusu. A on na to nic, nebránil se. Co se to tu děje?
Psal se rok 2118. Země byla po ničivé jaderné válce, ze které se stále vzpamatovávala, ačkoliv lidstvo přišlo na to, jak radioaktivitu likvidovat pomocí zbraní na bázi temné energie. Řekl jsem, že se psal rok 2118. To ale jen na jižní polokouli. Ona totiž válka sice skončila, ale rozhádáním jižní a severní polokoule, které se vydaly každá jiným směrem.
Těsně před odjezdem se přiřítil kluk, tak o něco starší než já. Díkybohu, alespoň někdo. „To je dost, Patriku, už jsme se báli, že to nestihneš! Máš místo vzadu, abys to tam ohlídal.“ Sakra, on je vedoucí? Takový ucho? Nacpal si věci na zbylé místo a zadýchaný se sunul uličkou dozadu. Delší husté vlnité vlasy po ramena. Temně zrzavé jako měď. Modré oči. Rozesmátý výraz, kterým obhlédl všechny v autobuse včetně mě. V krátkých kalhotách dlouhé nohy, porostlé jemnými rezavými chloupky. Kruci, čeho si to všímám?
Pak jsem již jeho paty položil na svá ramena a celý se na něj položil. Tím jsem dostal jeho nohy do ideálního úhlu, aby mu samy zvedly hýždě a celou dolní polovinu těla až po pas. Jeho penis se přiklopil na břicho a šourek se rozvolnil natolik, že sahal až několik centimetrů nad anál. Byl to neskutečný pohled. Celý otvor se mírně pootevřel a poskytl mi malý vstup do Honzových útrob.
„Milane, tady máma. Prosím, nezavěšuj! Jsem s tátou tady u vás na tom Emergency, můžeš sem přijít?“ „Potřebuju skočit na Emergency! Pohlídáte mi box?“ Před dveřmi Emergency stála uplakaná matka. „Víš, jak jsi odešel…, tedy, jak tě…, on pak dělal, jako když neexistuješ. Ale neodhlásil tě z bytu. Nevím, možná zapomněl. Dneska nám přišlo vyúčtování, bylo to všechno na tři osoby v bytě. Strašně se rozčílil, strašně…, a pak najednou padnul.“
Strana 81 z 102
