Ale vracím se do právě probíhající pauzy telefonickýho hovoru s ní, ve který setrvává právě díky svý inteligenci a schopnosti empatie, kterou získala při mnoha jednáních se zaměstnancema. A to přesně jsem teď já – zaměstnanec, tak mi dává čas a prostor, abych vstřebal a dobře pochopil informace, který mi chce šeptat do ovárku. Takže můj ovárek je připravenej přijímat informace, ale mozek nějak stávkuje a úroveň toho, jak jsem byl rozhozenej a nesvůj před tímhle hovorem se ztrojnásobila a já zase zírám, ve snaze uklidnit se, do zrcadla před sebou, zasazenýho do bílý stěny. Mám totiž rád věci jednoduchý a křišťálově čistý, a proto na něj koukám v marný naději, že tenhle pocit najdu v jeho křišťálovym povrchu. Ale i přes ten naleštěnej pohled začínám mít pocity jako Alenka za ním, v říši kde je všechno možný a z jejího předchozího tónu tušim, že to, co se dozvim, nebude ani jednoduchý ani křišťálově čistý.
