Filtr povídek

U dveří raději zaklepali. Ozvalo se: „Jo, pojďte.“ Bylo odemčeno a kluci vešli dovnitř. Ale tam to pořád Aleš bušil do nějaké štíhlé prsatice. Aniž by přestal souložit, houknul na ně: „V pohodě, už budu,“ a začal přirážet ještě rychleji. Holka si možná ani nevšimla, že někdo přišel, a extaticky vzdychala. Kluci se po sobě podívali a šli raději do koupelny počkat, až Aleš došuká.

Absolutně spokojen s iluzí, kterou si právě vyvořil, začal zkoumat Petrův six-pack. Přejížděl rukou po displeji, jako kdyby se jich mohl takhle dotknout. Levou rukou si začal hladit stehno. Rozepl si zip u kalhot a sundal si je. Penis se mu už dral ven z boxerek a dával intenzivně najevo, že mu Petr chybí.

Bylo to jejich místo. Tady mohli být vždycky sami. Teprve teď si uvědomil, jak špatný to byl nápad – přijít sem. Být sám totiž pro něj znamenalo být s ním. Žádné problémy vnějšího světa se jich netýkaly, spolu jim bylo dobře a mohli si dělat, co chtěli. To on mu ukázal tohle místo. Poprvé po dlouhé době, když mohl utéct někam, kde by mohl být skutečně sám, vybral si místo protkané vzpomínkami na něj.

„Jak víte, zámek nechal postavit první hrabě z Devenportu, ale v sedmnáctém století o titul přišli. Ovšem tehdy to byl ještě obyčejný zámek. Jindřich čtvrtý hrabě z Devenportu si moc z toho hlavu nedělal. Bohatství mu zůstalo, lodě taky. Začal kupovat zrcadla. To on uvedl zámek do toho stavu, v jakém je dnes. Povídá se, že praktikoval i alchymii. Věřil, že zrcadly prochází duše. Dokonce natolik, že se zrcadly se nechal pochovat. Od té doby se vypráví, že nikdo nemůže pohlédnout do více zrcadel najednou, a pokud ano, pak uvidí hraběte v masce, jak straší.“

Když se tělo odebralo ke skříňkám, Martin utrousil: „Ty vole, viděls ho? Kolik ho asi má?“ „Sedmnáct,“ vypadlo ze mě bezděčně. „Jak to víš?“ „Odhad,“ vysvětlil jsem rychle. Když jsme se pak utírali ručníkem, Martin se mě polohlasně zeptal: „To ti fakt nevadí, že všichni vidí, že ti stojí?“ „Trochu jo. Tak já ho schovám,“ řekl jsem a obalil jsem si čuráka a koule ručníkem.

„Kostým od vikomta. Chápeš?“ zaúpí, když vidí, že se nechápavě kouká. „Potřebuje rozptýlení a potřebuje jednoho natvrdlého chlapa. Takže si zahrajeme na amorky.“ Olivier zaúpí. „Nepůjdeme za ně, že ne?“ Armand se usměje. „Jo, půjdeme. Zavolej Adamovi. Ať to zařídí. Křídla ti budou ohromně slušet.“ „Nechci nic říkat, ples je za čtrnáct dní, to by nezvládl ani džin.“ „Tak mu připlať. Jsi dost bohatý. Tak běž. Jo, najdeš nás v tom salonu a neflákej se. Taková maska je fajn, uvidíš.“

„Bude to na váš Letní ples? A druhá tvář?“ „Znáte ji. Ludovic Leroux. Máte ještě jeho tvář?“ „Samozřejmě.“ Adam se zhoupne na židli. Cítí v téhle objednávce další romantickou zápletku, ale tentokrát to asi nebude jednoduché vzhledem k vikomtovu postavení. „Kostým dáte ušít v Paříži, nebo to necháte na mé sestře?“ „Vaše sestra je velká umělkyně. Nechám to na ní. Pokud byste potřeboval míry, dodám je. Ještě maličkost. Pro něj musí být maska, aby nezakrývala jeho rysy.“ „Maska kolombíny, že?“ „Ano, přesně tak. Jeho krása musí vyniknout i v masce. Téma a vše ostatní ponechám na vás. Pevně věřím, že mě nezklamete.“

„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“ Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“ „Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“ Adam polkne. „Já vím, ale on je…“ „Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“ Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

„Zvonek,“ upozorní ho Olivier, který sedí na židli a listuje si časopisem. „To bude on.“ Jde a s ním Olivier. Je už večer, tak ho nevidí, ale jak na něj dopadne světlo, Adam zaslechne Olivierovo zalapání. Škodolibě se usměje, protože on reagoval stejně. „Dobrý večer.“ Armand se zvědavě zadívá na druhého muže. Zřejmě nějaký klient. Vejde dovnitř, uvidí masku. Vrhne se k ní. Je nádherná a teprve ten třetí kámen tomu dodal to, co jí chybělo. Adam se pro změnu dívá do jeho tváře. Nedá se nic dělat, na tu mořskou masku potřebuje tenhle obličej.

Trochu se nahnul na bok a naklonil hlavu a hodil očkem po Jardovi. Když konečně dostal, co chtěl, jedl tak, že se mi zvedal žaludek. Klobásku olizoval a cucal, jasná demonstrace orálu. Když potom otevřel pusu dokořán, jako by chtěl demonstrovat, že má praxi, pomyslel jsem si, že má hubu jak rotvajler.

Jako správnej hetero kluk totiž musí svym chováním celýmu světu a hlavně Richardovi, kterej je pro něho v týhle situaci tím, koho musí trumfnout, ukázat to, že i on už má někoho, komu může fyzicky předvádět svý zdraví, elán a díky komu má obrovskou chuť do života tak, jako Richard se mnou. Takhle rozjetý v závěsu vtrhávaj do recepce, kde je vítá vyděšenej pohled Martiny, která se za pultem zastavila v chůzi. Ta nestíhá reagovat na Andrého přískok a mileneckej polibek, kterej sice opětuje, ale jedním okem pokukuje po nás dvou. My jen zkoprněle stojíme před recepčním pultem, kde nás André opustil před tím, než se vrhnul na Martinu, koukáme na ně a ani nedutáme. A přesně o to taky Andrému šlo, což je zjevný ze slov vycházejících z jeho rtů, který se konečně odpoutaly od Martiny: „To koukáte?!“

Ráno bolo plne priprav na pobyt v chate. Našťastie, alebo nanešťastie som si všetko zo včerajška pamätal a psychicky sa pripravoval na rozhovor s mojou sestrou. Rozhodol som sa to nechať, až keď dorazíme na chatu. Bol som pevne rozhodnutý jej povedať celu pravdu. Nech to prijme akokoľvek, ale ďalej sa nebudeme trápiť. Aj keď to bude veľmi ťažké, bol som na sto percent rozhodnutý. Pri odchode s chaty jej poviem... Nahlas som si vzdychol, keď v tom vošla do izby Kika aj s Erikom.

Venca civěl střídavě na Kubu a Ježka, kterému Karel opět stáhnul spodky, takže mohl vidět jeho znovu stojící péro. Začínal si uvědomovat, co se tady děje. On sám by se z toho vyvlíknul, ale Ježka by tu mučili a ponižovali, dokud by je to bavilo. To nemohl dopustit, ale zároveň se cítil úplně bezmocný. Jak by měl donutit Kubu, aby ho nechali být? Sledoval Karla, jak k Ježkovu péru přibližuje botu.