Filtr povídek

„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“ Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“ „Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“ Adam polkne. „Já vím, ale on je…“ „Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“ Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

„Zvonek,“ upozorní ho Olivier, který sedí na židli a listuje si časopisem. „To bude on.“ Jde a s ním Olivier. Je už večer, tak ho nevidí, ale jak na něj dopadne světlo, Adam zaslechne Olivierovo zalapání. Škodolibě se usměje, protože on reagoval stejně. „Dobrý večer.“ Armand se zvědavě zadívá na druhého muže. Zřejmě nějaký klient. Vejde dovnitř, uvidí masku. Vrhne se k ní. Je nádherná a teprve ten třetí kámen tomu dodal to, co jí chybělo. Adam se pro změnu dívá do jeho tváře. Nedá se nic dělat, na tu mořskou masku potřebuje tenhle obličej.

Trochu se nahnul na bok a naklonil hlavu a hodil očkem po Jardovi. Když konečně dostal, co chtěl, jedl tak, že se mi zvedal žaludek. Klobásku olizoval a cucal, jasná demonstrace orálu. Když potom otevřel pusu dokořán, jako by chtěl demonstrovat, že má praxi, pomyslel jsem si, že má hubu jak rotvajler.

Jako správnej hetero kluk totiž musí svym chováním celýmu světu a hlavně Richardovi, kterej je pro něho v týhle situaci tím, koho musí trumfnout, ukázat to, že i on už má někoho, komu může fyzicky předvádět svý zdraví, elán a díky komu má obrovskou chuť do života tak, jako Richard se mnou. Takhle rozjetý v závěsu vtrhávaj do recepce, kde je vítá vyděšenej pohled Martiny, která se za pultem zastavila v chůzi. Ta nestíhá reagovat na Andrého přískok a mileneckej polibek, kterej sice opětuje, ale jedním okem pokukuje po nás dvou. My jen zkoprněle stojíme před recepčním pultem, kde nás André opustil před tím, než se vrhnul na Martinu, koukáme na ně a ani nedutáme. A přesně o to taky Andrému šlo, což je zjevný ze slov vycházejících z jeho rtů, který se konečně odpoutaly od Martiny: „To koukáte?!“

Ráno bolo plne priprav na pobyt v chate. Našťastie, alebo nanešťastie som si všetko zo včerajška pamätal a psychicky sa pripravoval na rozhovor s mojou sestrou. Rozhodol som sa to nechať, až keď dorazíme na chatu. Bol som pevne rozhodnutý jej povedať celu pravdu. Nech to prijme akokoľvek, ale ďalej sa nebudeme trápiť. Aj keď to bude veľmi ťažké, bol som na sto percent rozhodnutý. Pri odchode s chaty jej poviem... Nahlas som si vzdychol, keď v tom vošla do izby Kika aj s Erikom.

Venca civěl střídavě na Kubu a Ježka, kterému Karel opět stáhnul spodky, takže mohl vidět jeho znovu stojící péro. Začínal si uvědomovat, co se tady děje. On sám by se z toho vyvlíknul, ale Ježka by tu mučili a ponižovali, dokud by je to bavilo. To nemohl dopustit, ale zároveň se cítil úplně bezmocný. Jak by měl donutit Kubu, aby ho nechali být? Sledoval Karla, jak k Ježkovu péru přibližuje botu.

Blížil sa deň, keď mal prísť Erik znovu na tri dni. Tesil som sa na neho ako dieťa na novu hračku. Ani som si neuvedomoval ako veľmi. Tentoraz som sa sám Kike ponúkol, že pôjdem po neho na stanicu. Ani som nepočkal a hneď som vyrazil. Do jeho príchodu to boli ešte dve hodiny, no ja som už čakal na príchod vlaku. Ako som tam sedel na lavičke, napadlo ma niečo šialené. Prečo sa tak teším na Erika? Prečo sa cítim v jeho blízkosti taký šťastný? Prečo? Prečo? Nie, to nemôže byt pravda! Je to priateľ mojej sestry. Ja nemôžem byt buchnutý do môjho budúceho švagra! NIE! NIE! NIE!

Jeden pohan, jeden žid
A bůh pravil "Račte žít...
vzorně a spolu"

Opět nad svojí odpovědí moc nepřemejšlí: „Je to partie pokeru v jednom soukromém gay klubu, a kdybych tam přišel s vámi, jako se svým doprovodem, už bych nemusel žádné hráčské taktiky ani předvádět. Vy narušíte pozornost a soustředění i toho nejlepšího gay hráče pokeru na světě. A samozřejmě počítám s tím, že by to bylo až po vašem vystoupení tady a s nadstandardním příplatkem.“

Rád bych vám sdělil, že jsem si to řekl jen v duchu, obávám se však, že bych svévolně zakrýval relativně důležitou informaci v mém příběhu. Ztratil jsem pojem o tom, co je v duchu a co je nahlas. Mohl to být následek potlačované osobnosti, která ironicky komentovala dění v naší rodině zhruba už od doby, kdy Sametová revoluce slavila dvacáté výročí, či to mohlo být triumfální vědomí, že jsem dnes ztratil své mentální panictví a požádal někoho mimo rodinu o intimní vztah. Důvodů bylo nejspíše početněji a mnohé jsem jistojistě nenašel, i když jsem po nich později ještě pátral. Následky byly však jasné jako facka, kterou jsem napůl očekával.

Stejně tak, jak jsou zaneřáděný moje svršky, jsou i moje myšlenky. Ty se během mýho brouzdání tajnejma chodbama propletly jako pavučina a já z nich cejtim zklamání, beznaděj a únavu. S hlavou plnou smíšenejch pocitů roztáčím kohoutky ve sprchovym koutu a dopřávám si osvěžují a povzbuzující sprchu. Teplá proudící voda dopadající na moje tělo mi dodává energii, se kterou přichází i optimističtější pohled na uplynulý dvě hodiny: „Bylo to sice k ničemu, ale na střeše se bude perfektně a hlavně nerušeně čistit hlava,“ pochvaluju si objevenou střešní zašívárnu s bonusem v podobě nejromantičtějšího výhledu na Prahu.

Kluk se zubí, jako by chtěl rozesmát celej svět: „Jooooo! Copak Richard… ten má jenom dobrý nápady. Já jsem Jakub a jak jsi asi poznal, pracuju tady jako barman.“ Naklání se přes desku baru ještě blíž ke mně a polohlasně, až spiklenecky pokračuje: „Šéfem pro nás barmany a číšníky je Tomáš, kterej je tady dneska se mnou. Na toho bacha, ten není takovej sympoš jako já! Však ho za chvíli potkáš, teda jestli jdeš na snídani.“

Zápasy v kopané se odehrávaly na hřišti nedaleko školy. Asi půl kilometru od nejzápadnější budovy ústavu se shromažďovaly týmy gymnázia a elektrotechnické průmyslovky. Pohledy každého bojovníka probodávaly pohledy členů jiného týmu, nastoupeni za sebou, hrdě a triumfálně hledíce na tribuny rozjásaných davů učitelů a nedůležitých městských představitelů mysleli na taktiky, finty, způsoby hry, šance vlastní a nevlastní a jiné soutěživé pošetilosti. Já ty pohledy znám… Ale jen z fotografií. Toho dne jsem seděl se dvěma dalšími vyvrhely v opuštěné šatně a díval se do blba. Čas se vlekl a s trpělivostí zlatokopa, který dennodenně sedává u řeky a hledá zrnka v pánvi plné jílu a písku, mě doháněl k šílenství. Přibližně po čtyřiceti minutách přiběhl do šatny spolužák Tomáš.